#moje psaní

[allmothsdied]

Vůně ozonu ve vzduchu

Smáčené ulice spícího sídliště

Hořkost cigaret v hořkosti samoty

A chceš kreslit tenký čáry

Ten pocit tě tíží v hrudi

Co řekneš zítra psychiatričce?

Nesejde na tom

Když pochmurno máš vetkaný v DNA

Socha z prachu křídy, jediný déšť

A všechno je to pryč

Vázneš, na jediným songu

V nekonečný smyčce

Jaký kus sebe prodala's tentokrát?

Sázky uzavřeny, prohráváš

Doždímej zbytky sil

Třeba to pak půjde rychleji

Zalitý slaností slz

A cigaretovým kouřem

Co líně olizuje kůži těla a vsakuje se

Hluboko do vnitřností

Nikotin v krvi, bordel v hlavě

Nedokončený myšlenky

Zamlčený slova

Zatracená rutina, život co ustrnul

Nezbývá toho mnoho k ničení

Není moc co ještě rozbíjet

Taješ, jako jarní sníh

Na zakalených zrcadlech

Když odcházíš od nehybný hromádky

Neživýho těla, tvého stínu

A vůně ozonu jde cítit ve vzduchu

V ulicích smáčenýho sídliště

A musíš jít spát

Vstříc doteků nočních můr

V hořkosti samoty

A zamlčeného pláče

#píšu #moje psaní #básně #básnička #báseň #hraniční #básničky #hezky česky #básnířka #píšu básně #česká báseň #české básně #český básně #píšu si #si tady píšu #píšu česky #psaní #čumbrl #čumblr

[onaras-oficialni]

Tři ženy

Tři ženy seděly kolem stolu.

Rány ve tváři té první se již dávno přeměnily v jizvy. Ráda říkala, že se na minulost nesmí příliš soustředit. Že jediná cesta vede kupředu. Že její jizvy nejsou nic víc než stopa v písku. A přesto se pravidelně probouzela skropená potem, když jí v hlavě zněl ryk bitvy. Když znovu slyšela třeskot zbraní, křik a nářek umírajících. Chtěla věřit, musela věřit, že to všechno za to stálo.

Tři ženy seděly kolem stolu.

Únavě navzdory, v očích té druhé stále zářilo stejné světlo jako kdysi. Do její péče přicházelo stále méně dětí. Řada těch, které přijala hned po válce, už se vydalo založit vlastní rodiny. Těšilo ji pečovat o živé. A její jasné oči by nikdy neprozradily, jak často pláče pro mrtvé.

Tři ženy seděly kolem stolu.

Rudé rty té třetí jen málokdy opouštěl úsměv. Usmívala se navzdory vyděšeným pohledům, které vždy jako první padly na sežehnutou polovinu její tváře. Navzdory bolesti, která nikdy zcela neopouštěla její tělo. Navzdory vzpomínce na řetězy a čepele a rozžhavené železo. Navzdory prázdné židli naproti ní.

Tři ženy seděly kolem stolu.

Všechny tři věděly, že správně by tu měly být čtyři.

#moje psaní #onaras #dcery alauronu #sylvia silmore #salima léčitelka #helena nespálená

[magentaglowing]

Mám tak nějak chuť sem fláknout svůj včerejší příběhovej útržek na téma Slunce, tak jen varuj— Ups, pozdě.

Zářila.

To bylo to první, čeho si pokaždé všiml. Měla v sobě očím téměř neviditelné světlo, které z ní tryskalo s každým drobným pohybem. Možná mu připomínala vodopád. Nebyl si jist.

Vychladlou louku pokrývala rosa a pavučiny pokryté rosou. Slunce se ještě zdržovalo pod obzorem. Krůpěje v její přítomnosti pableskovaly mnohem víc, než měly. Jako by byla částečně přítomná i v nich.

Rozhodně nebyla člověk. To ani nemohla. Na to byla moc uchvacující. Jestli někde ležela hranice mezi krásou a děsem, ta dívka se nacházela přesně na ní.

Nedokázal určit, čím ho tak děsila. Nemělo to žádný zjevný důvod. Neměla by být děsivá. Ale jeho srdce splašeně bušilo, a za to rozhodně nemohla jen její krása.

Ona nebyla člověk. Byla nepřirozená. Ale jak tam jen tak trhala květiny, vypadala téměř lidsky. Rozpuštěné slámové vlasy dostávaly v útlém šeru nádech okolní trávy a stejně jako její šaty se přízračně plížily podle jejích pohybů. Vlasy však nereagovaly na proudění větru a látka nejevila žádné známky všudypřítomného mokra. Možná si zpívala, ale jestli ano, svůj hlas nepoužila.

Neměla tam být.

To ani on.

A přece.

Věděl, že o něm ví, ale stejně na ni zavolal jménem. A ona se stejně otočila, snad jen o trochu dřív, než měla, a s náznakem úsměvu ho sledovala prodírat se vysokými ostrými stébly.

Cítil, jak se i jeho rty roztahují jako v odpověď. Chtěl si srovnat myšlenky, ale našel jen strach a štěstí. Přirozený strach z nepřirozeného a nepřirozené štěstí pramenící z přirozenosti lidského srdce.

A obojí se násobilo s každým dalším krokem.

Když před jejíma nohama poklekl a sklonil hlavu, zaplavila ho známá energie, omamná a těkavá, jak ta nebezpečná směs všude okolo i uvnitř něj vřela a bublala.

Pět nádechů na uklidnění.

„Dvenjo."

Tradiční uctivý pozdrav. Jen formalita.

Zvedl oči a setkal se s těma jejíma. Uculil se. „Rád tě vidím."

Místo odpovědi mu strčila za ucho sedmikrásku.

Jediným jemným gestem a několika slovy porušili snad všechna pravidla smrtelného a nesmrtelného světa. Ale to gesto znamenalo naději, a ta pro něj znamenala celý svět.

Nebyla člověk. Byla dítě jednoho z Pěti prvních slepců a prvního paprsku Slunce. Byla záře. Byla slepá hrůza. Byla unikající naděje a nedosažitelnost a byla marná laskavost. Byla nedůvěra a krása, byla nedůvěra vůči slepé kráse a slepá důvěra vůči hrůze, a byla hlavně úchvatná a uchvacující a naprosto nádherná. A byla tam, i když tam být vůbec neměla, a to jediné jemné gesto znamenalo naději, že tam byla, protože do něj byla stejně zamilovaná, jako byl on do ní. Věděl, že je to pošetilost. Ovšem on člověk byl a pošetilost je přirozená.

Taky věděl, že ho tahle naděje jednou zničí, a že si ji přesto bude držet pevně u sebe, stejně jako věděl, že pohled do jejích očí pálí, a že do nich příště pohlédne zas. A že by ten pohled za žádný jiný nevyměnil.

Nedaleko zpíval brzký ptáček.

Když odešla, snad jen o trochu dřív, než doufal, hejno sedmikrásek v jeho vlasech mu šeptalo, že to mohlo snad být i o trochu později, než měla.

Na denním světle zůstávat nemohla a měsíc je oko, které Noc nezavírá. Jim patřilo šero.

Mohl jen slepě doufat, že i jejich zůstane.

#moje psaní #cz #tvoříjen #tvořím #obrození možná? #česky

[nejene]

Upřímně jsem vůbec nevěděla jestli sem mám tohle přidávat, protože je to spíš asi tak trochu vent art (a ani umělecky mi to upřímně nevyšlo úplně podle představ). Ale víte co? Ještě pořád se vlastně zlobím. A chci říct že se zlobím. Takže.

#idk hádám že jsem si ty nápisy asi představovala trochu jinak #(psaní do obrázků byla vždycky moje slabost nesnáším to) #ale myslím ze ta hlavní myšlenka tam je #a ta hlavní myšlenka je to #že si nemyslím že je tohle ok #a asi jsem to chtěla říct i veřejně #protože myslím že je to důležité #aby to bylo řečeno nahlas #a protože jsem to já vybrala jsem si jako formát kreslení #a i když to není úplně podle mých představ #stejně to řeknu #česky #my post #my art #barvičkování #stardance #tw fatphobia #čumbrl

[sedmycizinec]

rodinu nemusí nutně tvořit otec, matka a děti. někdy jsou to dva českoslovenští imigranti, lokální primadona, nervózní bubeník a jeho ferální dvojče, fanynka synťáků která je stoprocentně na muže a nikdy by ji ani ve snu nenapadlo zamilovat se do ženy, a trávohlav, co si řekl, že to je radikální, a přijmul je za rodinu.

#moje kniha #ještě nemám vůbec nic napsanýho ale snad to jednou dokážu #writing wip #psaní #writeblr #spisovatel #nebo spíš někdo kdo chce být spisovatel #lmao #čumblr #česky #hezky česky #čeština #český tumblr #pisálek

[takovanormalnielie]

24.3.2024

Rozepsala jsem zprávu a během psaní jsem sebrala všechnnu svou odvahu a zkusila zavolat. Nikdo to nezvedal. Zkusila jsem teda napsat zprávu každýmu zvlášť a ten, co to prve vzal o něco líp, už mi odepsal. Napsal, že moje rozhodnutí respektuje, že ho mrzí, jak to dopadlo a rád přijede. U toho druhýho to bude asi horší, ale třeba si to kluci nějak pomůžou vyřešit navzájem. Já jsem pro to udělala maximum a nebylo to pro mě jednoduchý. Jsem ráda, že to mám za sebou.

#mtf trans #transfem #transgender #czech #trans woman #transgirl #česky #enby #femby #lgbtqia #čumblr

[kocourmokroocko]

osobní/kurník updejt

psaní tohodle odkládám už týdny, protože jsem prostě neměl sílu, ale čeká nás se @skyabovetheport dost příšerná neděle - opouští nás soudruh Krákonoš, místní temnostpán a milovaný pyruří hoch. krátká verze příběhu je, že nezapadl do hejna tak harmonicky, jak by bylo potřeba pro štěstí a bezpečí všech přítomných. (nic z toho není jeho chyba. Krákošek je absolutní brouček, když není ve skupině a v páru se samičkou.)

Krákošek je naštěstí ještě napůl mládě, a poštěstilo se nám sehnat hodnou rodinu ptačích nadšenců, co se ho láskyplně ujme. nedávno přišli o svou pyruří stařenku, a stýská se jim. jak to shrnula moje máma, je to štěstí v neštěstí.

celý se to táhne měsíce, samotný hledání a vetování nové rodiny pro Krákoška nějaké ty týdny. osobně jsem z toho perpetuálně na dně, i když ve mně hoří naděje, že když opadne stres a agrese ze splašených hormonů, bude mu psychicky líp. hrozně bych mu to přál. je to asi ta jediná vize, co mě právě teď alespoň trochu uklidňuje.

nechtěl jsem dělat, jakože se nic nestalo a prostě jeho nepřítomnost ve svým životě přejít mlčením, protože je to pro mě ohromná a děsná věc, se kterou se srovnat - ale taky nemám sílu vymyslet, jak to líp napsat.

držte mu/nám palce.

#kurník #kot

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Nemám tušení, co dělám, ale tak dva týdny zpátky jsem se tak trochu po asi roce zase dostala k psaní (nenávidím tě, vyhoření), tak si říkám, proč to nehodit sem?

Pokud máte rádi krátký fantasy povídky s light folklore motivama a děsně queer postavama, mohli byste si to užít.

(plus musím někoho otravovat s hlavní postavou, protože Tasartir je moje zlatíčko a potřebuju, aby ho milovalo víc lidí)

#pls pls pls pokud vás tohle zaujme komentujte #žiju z feedbacku a vždycky mám strašnou radost #když se moje nesmysly někomu líběj #fantasy #čeština #česky #hezky česky #čumblr #bylinkáři

[darksideoftheshipps]

/info: tento článek byl začat psán 27.12.2023 a dokončen byl 14.2.2024 (ano, byla, jsem a budu líná kůže) hodně prokrastinuju/

Zdravím mí drazí přátelé. Rok s rokem se nám sešel a na ČT 1 opět dávali Daddyho Krakonoše. (26.12.2023)

Samozřejmě se dívala, celá naše rodina.

Sranda však je, že já a moje paní sestra @non-human-feelings

shipujeme strašně moc lodí a tak se tomu nevyhlo ani Krakonošovo tajemství. To znamená, že kdykoliv ti tři Adam, Krakonoš a Jiráček, byli spolu ve scéně (ať už dohromady, nebo odděleně) vždy jsme se na sebe potutelně podívaly, abychom si daly vědět, že myslíme na to samé.

A teď slyšte, slyšte.

Teď vám sem vložím několik svých a sestřiných headcanons které nám leží v hlavě:

Jiráček spolu s Adamem a Krakonošem měli být cottage, polyamorous husbands. S tím že by žili s Krakonošem napůl v jeho hájence a napůl v chatce po Lidušce (vysvětlím v dalším bodu). Tam by čas trávil hlavně Pravoslav, když by potřeboval být sám a mít klid ke psaní dalších, svých knih. Nebo si jednuše odpočinout od těch dvou. O to víc, pokud by Adam s Janem chtěli provozovat nějaké to fyzické intimno. U toho Pravoslav úplně být nepotřebuje.

Liduška by si svou rodinu nastěhovala k sobě do zámku a časem by si našla manželku. S tou by adoptovaly nějaké to mimčo ze sirotčince a žili by jako jedna velká, šťastná rodina.

Adam, Jan a Pravoslav by byli strejdové.

Liduščinu manželku si představuju jako Marušku ze Dvanácti měsíčků

Krakonoš bere Lidušku, jako svou dceru a je velice overprotective. Takže ještě předtím než Liduška oznámí, kdo ukradl její srdce, Krakonoš o Liduščině nápadnici už ví všechno.

Maruška je myslivec 🤌🏻a to Krakonošovi imponuje. Nemá proto námitek (ne že by na nich záleželo) když Liduška všechny tři pozve na svatbu.

Jan po dlouhá léta neměl nikoho s kým by mohl být ve fyzickém kontaktu. A tak je hodně touch starved. A ačkoliv to nikdy nedává najevo, je strašně vděčný Adamovi za sebemenší dotek či pohlazení.

Co se týče Jiráčka. Spousta z vás by si řekla, že se musí cítit jako páté kolo u vozu, ale není tomu tak. Od Jana a od Adama se mu dostává dost pozornosti a lásky, jen v jiné podobě než si prokazují oni dva.

×××××××××××××××××××××××××××××××××××××××××

Tohle je už spíše nastínění na povídku než pouhopouhý headcanon

Postupem času začne Krakonošovi docházet, že jeho dvě spřízněné duše nebudou žít navždy. A tak se rozhodne najít posledního lesního ducha, který by jim mohl pomoci s jejich situací. Ale kde se skrývá dřímající duch, to ani sám Krakonoš neví. Myslel si, že všichni zmizeli a on je posledním zde na zemi. Ale čím více přemýšlel nad jejich bezútěšnou situací, začnou se mu zjevovat vize a sny, které ho přesvědčí o opaku. Ještě jeden tu je a pomůže jim. Naděje umírá poslední.

(chci jen říct, že bych to nedržela úplně jako pohádkový příběh)

Nevím jaká by byla přesně zápletka, nad tím jsem nepřemýšlela tolik, jelikož to nenapíšu. Dlouhá léta jsem nic dlouhého nenapsala. Tady naděje už umřela :')

Vím jen že...

Duch jim sdělí, že on je tu pouze jako náhradník, kdyby se něco stalo s Janem. Prakticky se mu nic stát nemůže, ale nikdo nikdy neví.

Jan původně ani nevěděl o co konkrétně žádá. Ano, žádá o pomoc, ale jakou?

Duch jim sdělí jediné řešení na jejich situací a to, že je ochoten dát svojí sílu. Ale jenom jednomu z nich a učinit ho tak duchem lesa spolu s Janem.

Pravoslav se jím ale stát nechce, a chce dožít svůj lidský život se vším všudy. Chce ho dožít se svými nejbližšími.

Tedy problém s tím kdo dostane duchovo sílu není, ale tady nastává další háček.

Do roka a do dne musí Adam zemřít Janovo rukou. Tím získá sílu pozůstalého ducha. Avšak není jisté jestli Adam přijme duchovo energii. Přijme ji jen pouze v případě, že je dobrým člověkem.

Krakonoš má spoustu výtek, že to nedává smysl. Duch mu ale v klidu sdělí, že pokud nadále nemá zájem o tuto možnost, mohou odejít a on upadne zpátky do hlubokého spánku.

Krakonoš chce odejít. Rozhodnut, že za to riziko, to vůbec nestojí. Že by nakonec přišel o oba dva. A o jednoho dříve, než by musel.

Adam ho ale zastaví, s tím že to chce podstoupit. Že budou mít celý rok.

Janovi ani Pravoslavovi, se to vůbec nelíbí. Ale respektují Adamovo rozhodnutí.

Adam má strach. Pochybuje že by byl dobrým člověkem, ale pokud je tu nějaká možnost strávení věčnosti s Janem, chce to riziko podstoupit.

Dohodnou se tedy s duchem lesa. Ten poté zmizí. Že za rok se opět sejdou na stejném místě.

Určitě k tomu ještě něco vymyslím. Ale strašně ráda bych slyšela i vaše nápady. ❤️

Je pravda, že vidím přímo před očima scénu, kde Jan musí usmrtit Adama.

Let me tell you more:

Nejdříve se o to Jan pokusí nožem. To je hlavně Adamův nápad, jelikož chce umřít v náruči svého drahého. Ale Jan nebude schopný tento čin vykonat. Emočně to nezvládne. A tak ho Adam za ruku dovede ke srázu. Mladší muž si stoupne zády k propasti velice blízko k okraji. Jana chytne za předloktí a tím druhého muže přinutí udělat to samé i jemu. "Takhle to bude lepší. Stačí jen, když do mě strčíš." Adam se smutně pousměje.

"Lepší? Adame, co když to nevyjde?" Mladší ucítí jak v jeho milenci narůstá panika a tak si ho přitáhne blíže k sobě. Jednou rukou pustí jeho předloktí a přitáhne si jej za zátylek do něžného polibku. Polibek je plný smutku a vroucího přání, aby se ještě mohl opakovat. Jan je vyvedený z míry a toho Adam využije. Začne pomalu couvat do té doby dokud necítí půdu jen do půli chodidel. V tu chvíli promluví. "Ale vyjde, Jane." Pohladí jej po strnulé tváři a usměje se. "A teď mě strč."

Okay, možná ještě něco připíšu. Chci tu hodně komentářů, mi drazí. :))))))))

(Asi vás budu vydírat. Ano.)

Je to celkem shit. Ale po dlouhé době jsem něco sesmolila a i když to není plnohodnotná povídka, tak mám ze sebe radost. :))))

#torri writes #čumblr #krakonošovo tajemství #adam #Jan z Hůrky #Jiráček #pravoslav Jiráček #píšu česky #lodění #ff #headcanons #hezky česky #ČT 1 #they are husbands

[kvetyzlouky]

holandské suvenýry a tak trochu už nemůžu

mozek už měl dospět, aspoň to říkaly všechny memes o pětadvacátých narozeninách, nicméně uběhlo osm měsíců a asi se to stále nestalo jak jinak vysvětlit, že jsem letěla do Holandska za týpkem z Bumble, kterého jsem nikdy předtím neviděla? matchli jsme se, když jsem ze své hrdosti seděla sama v baru a pila negroni, uplakaná s rozečtenou Lolitou ve slovenštině, druhý den odjíždí, ale uchvacuje mě, natolik, že si píšeme i druhý den, kdy přejíždí hranice, pokračujeme ve psaní, intenzivní, neustále, fascinuje mě jeho angličtina, jeho hravost, jeho inteligence "tak si ty kytky zasaď u mě na zahradě" "a jak to mám asi udělat? když bydlíš dvanáct hodin autobusem ode mě?" "letadlem je to jen hodina" "tak jo" nejdřív jen z legrace říkám, že si koupím letenku, a pak nad tím přemýšlím, mám čas i peníze, tak proč ne? dělám si legraci, že mi možná ublíží, ale doopravdy z něj nemám špatný pocit, věřím mu. tak jsem koupila letenku. píšemem si mixem jazyků. hlasové zprávy. pampelišky. slova a slova a slova. kamarádi si myslí, že jsem se zbláznila. přiletěla jsem. je extrémně vysoký, na to se nemůžu vynadívat. večeře v italské restauraci, příjemná atmosféra, směju se. italské, ani holandské pivo mi nechutná. obchod s trávou, co vypadá jako recepce pětihvězdičkového hotelu, prodavači v kravatách, dřevěné obložení, zlaté lustry. příliš rychle mě líbá a na mě poprvé doléhá tíha situace. on je opravdu neznámá osoba, jsem několik stovek daleko od domova sama, teď si budu muset vyžrat to, jestli se mi něco stane. pláču. nějakým způsobem jsme to vykomunikovali. bojím se očekávání. usínáme a ráno máme sex, prochozený den v upršeném Utrechtu, smích a narůstající zlaté pocity k němu, když mluví s cizími důchodci. roleplaying vztahu, na (pro mě) neznámých ulicích se držíme za ruku, líbáme na eskalátorech, prokleté pusy na čelo a celé to rychle uteče a já zase letím pryč. zmatená. kdybychom se už neviděli, tak to přežiju, ale jestli se uvidíme znovu, budu moc ráda. pokračujeme ve psaní a je to ještě intenzivnější. vím, že to nějakým způsobem ovlivňuje mě celou, mé výkony v práci, mé soustředění a vnímání, nedávám pozor, co říkají ostatní, jen odepisuji. zvrhává se to v sexting, nikdy mě nikdo takhle nevzrušoval, neokupoval moji mysl, na nikoho jsem takhle nemyslela u masturbace. pohlcuje mě to celou. a tak je řada na něm. přilétá. jenomže, volali jsme si asi dva dny předtím a byla to intenzivní konverzace, u které pláču. zvyšoval hlas a pak mi napsal prosbu, která pochroumala moje ego, což jsem si racionálně uvědomovala, ale zase se objevil červík v hlavě. chuť utéct, ale to přeci nemohu. přilétá a já jsem celá nervózní, až po několika pivech a brcích se cítím lépe, příjemně. (hrozně moc se mi nechce zacházet do všech detailů, asi to příliš bolí, nechci nad tím přemýšlet, protože pak bych plakala, takže to neshrnu všechno). spí u mě jen dvě noci a pak to končí. ale o tom možná jindy, protože je to komické. rozloučili jsme se, uplakané ráno, den zakončený skvělými koncerty a pak večerem v Sute, slavilo se 20 let a samozřejmě je tu první Jan a já přemýšlím, že za ním chci jít a mluvit s ním. což jsem našla tu odvahu a nejsem si jistá, jestli jsem mu jako první větu neřekla, že důvod, proč mě přitahuje, je to, že on mě nechce. nakonec jsme spolu do pěti do rána. mnoho piv a zakončujeme to lahváčema na Míráku. kdybych si tajně nenahrávala naše rozhovory, tak druhý den nemám tušení, co se řeklo. kocovinu léčím pivem a poslouchám naše hlasy dvě hodiny. stále dokola ve smyčce, on říká, že nejsem dostatečně transparentní a já mám pocit, že jsem před ním vyblila duši. některé věty uklidňují. nikdy ses přede mnou neztrapnila a ani to nikdy nebude možné. dozvídám se, že ho zajímám, že mu vadilo, že jsme se půlroku nebavili, že se mi stranil, protože slyšel, že mám kluka. donekonečna nadhozená otázka "co my, co s námi, pojďme to debatovat, definovat", ale na žádné řešení nepřicházíme, jen jsme se domluvili, že se potkáme někde mimo Sute. to be continued...

[allmothsdied]

Až odejdeš

Zapal mi hranici a sleduj mě hoře

Spal mě na popel

Poslouchej, jak srdce ztratí svůj hlas

A co byla jsem já

Už nebude

Prosím tě, jako zpustlý žebrák v blátě u kostela

Prosím tě jako levná holka,

Který zjizvili duši hladovýma dlaněma

Až odejdeš,

Znič mě

Protože toho dne zemřu

Nenech mě žít dál takhle

#hraniční #moje psaní #básně #píšu #báseň

[vinozmraku]

umím spoustu

sprostých slov

a zrovna teď

mi problikávaj hlavou

míchaj se

a občas některé

vyjde i z úst

dokonce do něčeho

měkkého

co to vydrží

praštím

moje frustrace

je tak velká

rychle mi putuje tělem

až se promáčkne

očima ven

a promění se

v zoufalství

nahlas a dramaticky

se rozbrečím

můj obličej se stáhne

do bolestné grimasy

všechno se to dere ven

občas ze mě vypadne

nějaká věta

oslovující tebe

už ne sprostá

spíš žádající

v zápalu ti něco napíšu

ale pak už to nemá cenu

-

s postupem času

se můj pláč mírní

a já se uklidňuji

hledám nějakou

smysluplnou činnost

psaní nebo šperky

aby ta nahromaděná energie

nepřišla vniveč

-

tohle pro mě taky

znamená vztah

výbuch frustrace a zoufalství

[prospercz]

Den 60

Jestli jsme si včera užili jeden z nejlepších dnů na PCT, tak dneska naopak přišel jeden z těch nejtěžších. Jak ironický dokáže život být. Naplánovali jsme si pohodových, odpočinkových 17 mil. Maximální výška 6300 stop, o dost míň než včera, na sněhu cca 10 mil jako včera, měla to být pohoda. Ale prd. Výška nevýška, tohle bylo proti včerejšku naprosté peklo.

Začněme ale od začátku. V noci mě žerou komáři, kteří se zčistajasna objeví hned po setmění. Musel jsem dokonce nahodit síťku na obličej. Stejně se ale ráno budím a mám několik kousanců. Ty bestie totiž umí kousat a cucat i přes oblečení!

Už od rána vím, že dneska to bude trochu boj. Můj žaludek moc nespolupracuje. Jestli to je ještě doznívání toho lepkového burrita z Government Campu, a nebo něco jiného, to nevím. Nicméně když to shrnu, dneska jsem kopal kočičí díru 7x. Nakonec došlo i na nejhorší, musel jsem začít používat sníh místo toaleťáku, který mi došel. I tohle určitě přispělo k tomu, jak náročný to byl den. Stir it upa zase trápí nějaké nachlazení.

Někdy hned po dvou mílích se začneme brodit sněhem, teď ráno je ještě tvrdý. Potíž ale je, že je trail ve svahu, takže je to o hubu a o kotníky. Zatím to ještě jde, obcházíme to obklikami, co se dá, ale to nás taky dost zdržuje. Slunce pálí tak jasně, že nemít sluneční brýle, tak je člověk okamžitě slepý.

Kolem oběda už jsme oba totálně utahaní. A to jsme ušli teprve 7 mil! Za pět hodin…Mt. Jefferson máme konečně za zády. Teďka nás to ale tolik netěší, už je nám trochu jasné, že dneska to fakt odpočinkový den nebude.

A hned záhy nám dá stezka za pravdu. Z trailu se pomalu stává neprůchodný a strmý svah, který teď už nejde nijak obejít. Je to fakt hodně o hubu. Ještě že máme cepíny, oba dva několikrát sklouzneme dolů a zachytíme se právě jen o ty cepíny, které používáme jako kotvu. Rychlost pohybu: 0,3 míle za hodinu. Spotřeba energie: 600%.

Koukám na hodinky, ukazují 3% baterie. Tak nějak se cítím i já. Je půl 4, ušli jsme dvě míle. Pokud tohle půjde dál, nemáme šanci se dostat na námi plánované místo. Ohnul jsem hůlku, kterou mám v druhé ruce. Ohnul jsem ji dokonce v té prostřední části, ne v té nejužší. To je majstrštyk. Naštěstí se mi ji podařilo narovnat, tak snad to “rozdýchá”.

Všude okolo je sice sníh, ale potůček nikde žádný. Vodu jsme naposledy nabrali v půl 9 ráno. S domněním, že to tak hrozné nebude, takže ani jeden na tohle harakiri nemáme dost. Cítím se čím dál víc dehydrovaný. I skrz to, že stále chodím v pravidelných intervalech kopat díry. Paradox je, že mám už 4 dny skrz naskrz mokré boty a tudíž i nohy. Ani tohle všechno dnešní náladě moc nepomáhá.

Po další hodině plahočení se trail pomaličku narovnává a lepší. Už bylo na čase, já jsem hodil hubu 6x a Stir it up nakonec dokonce 7x. Sotva pleteme nohama. Energie nula. Poslední tři míle už jsou bez sněhu. Hurá! Radujeme se. Jo, ale asi jen tak pět minut. Jdeme zase mrtvým lesem, který je totálně plný polomů. Za ty tři míle jsem jich musel přeskočit, podlézt a obejít určitě přes 300. Jestli moje energie byla nula už předtím, tak teď už je totálně někde v mínus dva tisíce.

Po 13 hodinách tohohle pekla dojdu na námi předem domluvené místo, které mělo být hezky v lese u vody. Voda tu sice je, ale les je spálený. Mám stan postavený pod jedním napůl zlomeným stromem. Snad to dneska nevzdá! Myšlenka na ty stovky spadaných stromů, které jsem zrovna minul, mi na jistotě ale zrovna moc nepřidá.

Pohodová procházka prý. Jsem úplně vyflusnutý. V polotransu stavím stan a ignoruju okolo poletující komáry. A to byla chyba. Za těch asi 15 minut jsem dostal nejmíň 30 kousanců do nohou a do hlavy. Rychle skáču do stanu a zavírám se před světem. Když si dá člověk večeři a trošku se zklidní a reflektuje, tak to vlastně z mého psaní vypadá mnohem hůř. To ale nic nemění na tom, že bych si přál mít zítra trochu klidnější. A ne jen zítra, nejlíp všechny dny. Ležím a na dobrou noc poslouchám koncert žab.

[opily-zajic]

Akademický titul z umění mi na trhu práce zpřístupňuje jedinečnou pozici nabízející všechno a zároveň nic; zkušenosti získané díky několikaročnímu věnování se cítění estetickému v sobě nesou skryté benefity, které mě možná doopravdy posouvají výše než ostatní uchazeče o práci, z byrokratického pohledu se však jedná o piedestal fiktivní a neaplikovatelný pro reálný život. Jedinečnost mého vzdělání je zdrojem mého jedinečného přístupu. Jak mám ale personalistům a šéfům soustředících se na kapitál vysvětlit, že mou hodnotou nejsou peníze, nýbrž hodnota naprosto nepopsatelná, nehmatatelná a nespočítatelná?

Už od počátku studia jsem vedena přesvědčením a vychovávána myšlenkou, že jako umělec nikdy nebudu mít peníze. Vtipy linoucí se komunitou, jejichž nejčastějšími tématy jsou nezaměstnanost, chudoba, život ve službách a bolestně známé rozhodnutí mezi nákupem jídla nebo materiálu, mě už doprovázejí skoro deset let. Naše situace je vyplněná zamlženou budoucností a zbývá v ní jen prostor pro smích.

Vím, že bych si kariéru zvládla vybudovat. Vím, že nejsem dostatečně hloupá na to, abych na to neměla. Nikdo z nás není tak hloupý, aby to nezvládl – vždyť jsme, ať už je nám toto označení často odmítáno, akademici – ale nikdo z nás to neudělá. Už jen z toho principu, že jsem umělec, to prostě neudělám. Práce na plný úvazek znamená méně času na umění. A absence peněz je přece vhodná pro úplné prostoupení uměleckého potenciálu. „Umělci vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví,“ čtu tato slova a vaří se ve mně nenávist vůči státu a narůstající obava, že hlad možná už nikdy neodejde. Zachrání mě status umělce? Nebo dá mému trápení pouze jméno?

Nestuduji obor přesně navazující na konkrétní uplatnění. Na rozdíl od jiných a dalších univerzit a oborů, které v naší zemi jsou a které tyto kvality mají, je právě ta moje o to více ošemetná. Mohla jsem jít studovat jinou školu. Mohla jsem si vybrat konkrétní uplatnění. Všichni jsme si mohli zvolit obor, jehož role je tak jasně daná, že se jeho jméno a deskripce nezmění ani při překlenu ze statusu student do statusu zaměstnanec. Vybrat si cestu, která vede k jedinému a viditelnému cíli – přesto však studuji obor, který je pro mě příležitostí otevřít těchto cest nespočetně více, než vrstevníkům z jiných univerzit. Tohle jsem si vybrala sama a dobrovolně. A jsem ochotna se za to obětovat.

Nejsem jenom umělec. Za mou tvorbou stojí neustálý kontakt s akademickými texty – jejich čtení, rozebírání, psaní a přednášení – stojí za ní práce v těchto textech, ale také práce praktická, zkušenosti v dílnách, v kancelářích, v mailech, v logistických plánech. Stojí za ní práce neustálá a práce nekončící opuštěním akademické půdy. Nepřetržitá zaměstnanost v nezaměstnanosti a schopnost hledat neobvyklá řešení. Schopnost něco obětovat a riskovat. Riskovat svůj vlastní rozpočet, svůj vlastní krk, své vlastní zdraví.

Mohla bych studovat lepší školu. Mohla bych si udělat kurzy zařizující mi vyhlídky na budoucnost, které by obsahovaly vyšší než minimální plat. Ale neudělám to. Nikdo z nás to neudělá – protože kratinké pohlédnutí klíčovou dírkou za dveře zítřků, které by se mi možná klíčem náhody podařilo otevřít k vyhlídce úspěšné umělecké budoucnosti, je možná lákavější, než pravidelný příjem a pravidelný život. Pracovat na poloviční úvazek v zaměstnání i umění. Být umělcem znamená toho hodně obětovat; jak už pro umění, tak pro samotné přežití.

#hodím si to ve třiceti #čumblr #zajicdenikuje #czech #česky #pokračujeme v naší depresivní lince dál #Dnes jsem se dívala na přednáškový cyklus o statusu umělce #a uvědomila jsem si že tento rozepsaný zápisek k tomuto tématu perfektně sedí #tak jsem ho dopsala. a tak. takže tady je #omlouvám se všem lidem kteří nesdílí mou lásku umění a nenávist k životu s uměním lol #ty vole to bylo edgy #pardon. nemělo to znít tak edgy.

[dalsimoravskyblog]

Princezna zakletá v čase 2: elektrické bugalú

Už téměř před týdnem jsem viděla tento klenot české kinematografie. Pořád se mi nechtělo do psaní recenze (ne že by mě k tomu někdo nutil) a pak mi došlo, že zítra je Štědrý den a (technicky) nová pohádka, takže už nemůžu na nic čekat. Tak tedy...

První věci první: tento film není o princezně zakleté v čase. Princezna Elena tak, jak ji znáte z mega úspěšné princeznovské výzvy, je sotva vedlejší postava a v čase zakletá taky už dávno není. Dvojka trpí tedy stejným zmatením názvů jako Fantastická zvířata a kde je najít (jmenovitě po prvním díle už nikdo žádná zvířata nehledá a nikoho to nezajímá). 

O čem je dvojka: alchymistka Amélie je tahána na temnou stranu runou času (hůůůůů, strašidelné). Tuto runu (a všechny ostatní runy) se pokouší získat Alazar, osmisetletý temný čaroděj, který má pifku na zlodušku z prvního dílu. Není úplně jasné, co chce dělat, až získá všechny kameny nekonečna, ale bude to špatný. Amélie a její crew cestují do náhodného města na koncert Divokýho Billa a špičkový medovník, na konci je bitva a tak. 

Jaká je dvojka? Jakože... jo? Děkuji za čtení.

Tak teď smrtelně vážně.

Režisér a autor projektu napsal taky scénář. Takové kulišárny by měl přenechat někomu, kdo v životě napsal víc než jednu fanfikci na Pána prstenů. Herci se fakt nadřou a většinou to stejně nestačí. Budete trpět. Hodně.

Naštěstí v jedničce byly pořádně představeny všechny postavy, takže člověk se na ně těší a spoustu vad přehlédne. Když už jsme u postav...

princezna a její manžel princ tráví většinu filmu v podivné partnerské podzápletce, nikoho to nezajímá

princ řekne za celý film tak tři věty, jedna z nich je „Fuj, tady to hnusně smrdí.“ 10/10

Amélie je Harry Potter v Tajemné komnatě, neodpovídám na otázky

Amélie je metaforou pro bisexualitu, možná odpovídám na otázky

nová důležitá postava je Vojta Kotek; nebudu spoilovat, ale během filmu jsme s kámoškama přešly z názoru „Kotek. Piča.“ (hluboce nenávistné) na „Kotek. Piča.“ (překvapeně láskyplné)

Murien je moje holka; její dialogy stojí za houby jako dialogy všech, ale jako stereotypní zlá osoba si to může dovolit

nebudu se bavit o komické dvojici strážných, odmítám to

Film obsahuje scény. Některé chci zapomenout. Vlastně asi většinu chci zapomenout. Nutně si ale potřebuju zachovat jejich vibrace. Z tohoto hlediska miluju každou scénu. Teda kromě té jedné (pokud ji uvidíte, pochopíte). 

Jak si dvojka stojí v porovnání s jedničkou? Zatímco jednička byla víc pohádka, dvojka je víc fantasy. Ne kdovíjak invenční fantasy, ale neurazí. Obsahuje některé cool vizuály. Všechny jsou ukradené z jiných fantasy filmů, ale neurazí. Obsahuje kostýmy, tam asi nemám poznámky. Lidi ve svém oblečení vypadají dobře. Princezna má absurdně masivní vlny ve vlasech. Rušily mě v každé její scéně (doporučuju se podívat znovu na úvodní fotku nahoře). 

Jednička asi dává větší smysl, má lepší epické scény a (asi?) je líp napsaná. Dvojka je hrozně dobrá, ale taky hrozně špatná, jestli se chápeme. Doufám, že bude trojka. Pokud budou zase sbírat peníze od lidí, rozhodně přispěju. Chci své jméno v titulkách. Potřebuju své jméno v titulkách. 

Konečný verdikt: 1000/10 (nevím, jestli jsem při smyslech)

#očekávám že po této recenzi mě přestanete followovat a respektuji to #je tak těžké dát své pocity do slov #ach #princezna zakletá v čase 2 #český film #český blog #český tumblr

[tasi-dele-t]

What don't you understand?

Vzpomněl jsem si, jak naše třídní na prvním stupni základky vyžadovala vždycky konkrétní dotaz. Když jste nebyli schopni odpovědět na otázku "čemu na tom nerozumíš?", dostali jste čočku za to, že nedáváte pozor. Když jsem něčemu nerozuměl trochu, nerozuměl jsem vůbec. Když jsem nedostal jedničku nebo dvojku kvůli malé nepozornosti, dostal jsem pětku.

Ale vlastně jsem neměl důvod odkládat povinnosti, protože jsem žádné neměl. Kromě matiky, kterou do mě pravidelně tlačila máma, jsem do školy nikdy nepotřeboval nic dělat. Co jsem si měl přečíst doma, přečetl jsem o přestávce. Zeměpis a dějepis jsem si přečetl dvakrát nebo třikrát a pak ještě jednou před písemkou a všechno jsem si zapamatoval. I když mě to moc nebavilo.

Hudbu jsem miloval víc než cokoliv. Ale nerad jsem chodil do hudebky. V jistém smyslu jsem se tam vždycky těšil, ale věděl jsem, co vždycky přijde. "Jak chceš za dva týdny koncertovat, když doma netrénuješ?"

Netrénoval jsem, než jsem se dvakrát otočil kolem dokola v obýváku v šatech, které kolem vlají, byl konec týdne a pátek a klavír, v pondělí komorka, v úterý klarinet, ve středu odpoledka, ve čtvtek jsem většinou psával. Jasnej rozvrh. Ale někde tam musí být piáno. Housle. Klarinet. Saxofon. Kytara. Psaní. Škola. Wipeout. Pampeliška.

Na střední Pampeliška zmizela a já jsem měl spoustu volného času, který jsem si zaplnil v pondělí a čtvrtek kapelou, v úterý migrénama a ve středu dramaťákem. V pátek jsem jezdil domů. Time management téměř nula, ale furt jsem do školy zas tolik dělat nemusel. Čím dál častěji se ale stávalo, že jsem si v deset lehnul do postele a pak si vzpomněl, že mám dělat projekt, nad kterým jsem pak seděl do půlnoci.

Na maturitu jsem se díky karanténě mohl učit téměř konstantně, jakmile skončila online výuka, zasedl jsem a začal si uklízet v šatníku. Akorát jsem to pak někdy začal dělat doslova. Měl jsem v hlavě bordel, protože jsem udělal možná hovadinu, možná něco, co mi zachránilo život (pravděpodobně). Každopádně se to začínalo sypat. Občas jsem na něco zapomněl, občas jsem zaspal, ale nikdy ne tak, že bych nakonec nevstal. Ale měl jsem většinou čtyři budíky v rozmezí hodiny před probuzením tak, abych hluboce už prostě neusnul. A ráno jsem měl další hodinu na chystání, protože se mi vždycky něco rozsypalo pod rukama. Doma jsem ten režim musel replikovat.

Vysoká mě rozházela. Rozhází asi každýho, ale nedokázal jsem plánovat žádnou trasu do školy, ani když jsem tu stejnou absolvoval po roce. Bydlení blíž to vylepšilo, zkušenost to vylepšila - za dva roky v Brně vím, že si na každou povinnost hledám dva spoje a jedu tím dřívějším, abych měl alternativu. Když nemám alternativu, neberu si polobotky, abych mohl běžet. Spát jdu občas až po třetí ráno, protože jsem začal chtít mít taky jinej život. Kamarády. Komunitu. Divadlo.

Pravidelná konzumace alkoholu taky tvoří rutinu. Vím, že díky němu odumírají mozkové buňky, ale IQ test, který jsem vyloženě odbyl, protože jsem potřeboval na záchod, mi vyšel na 128. Jak rychle můžou takové mozkové buňky odumírat, když i moje babička, která má Alzheimera, byla schopná odečítat od sta sedm po nulu prostě do chvíle, kdy nezapomněla, jak se mluví?

A já vím, že si flašky ferneta do zásuvek se spodním prádlem schovávat nebudu. Takže...

Čemu furt nerozumím?

Sedím na přednášce a všichni poslouchají, koukám na lidi kolem sebe a všichni dávají pozor. Asi bych taky chápal látku, kdybych poslouchal. Tak poslouchej, poslouchej! Slova splývají a jejich tok mi proplouvá kolem uší.

Už minimálně s pěti lidma jsem se hádal, že neřekli něco, co tvrdili, že řekli. "Jenom jsi mě neposlouchal."

Už minimálně desetkrát mi přišla nějaká upomínka. Knihovna, eshopy s plnými košíky věcí, které jsem plánoval koupit způsobem, že už jsem vybíral dopravu. Přemýšlel jsem, kolik peněz mi zůstane na účtě a akceptoval tu myšlenku, že jsem to něco objednal.

Už nesčetněkrát mi někdo napsal nebo zavolal, že jsem na něco zapomněl. Na něco skutečně důležitého. Zaspal jsem jeden rozhovor, absolutně vytěsnil schůzi volební komise. Na další rozhovor jsem zapomněl způsobem, že jsem v devět hodin ráno před kamerou konstantně mluvil a ztrácel se ve vlastních myšlenkách.

Některý věci se možná nezmění ani tím, že jsem udělal matiku a céčko.

"Tak nehleď na mě a poslouchej, pak mi řekneš, o čem to bylo."

"Ale to jsi měl udělat už před třemi týdny, teď už to moc nemá cenu."

"Cos dělal, když jsem byla pryč? Seděl na zadku, že?"

"Měla jsem strach, co tam děláš takovou dobu. Cos tam dělal?"

"A teď dobře poslouchejte, tohle je důležitý:"

"Říkala jsem ti to asi stokrát."

"Já jsem sice debil, ale ne úplnej debil, vím, o čem jsme se bavili."

"A nezapomeň.... Nechceš si to radši napsat?"

"Žádný 'všemu', čemu na tom nerozumíš?!"

#myšlenky #czech #česky #čeština #hovadiny #adhd? #adhd? maybe? #autism? #is this normal? #je tohle normální? #Youtube