#zasmál jsem se

[podivin]

Dneska v jednom nejmenovaném rádiu zmínili, že se v Americe slaví den tzv. Sýrových bálů.

Nebo slovy moderátorky, „Neptejte se mě, co to znamená. Taky nevím.“

Což je vidět, jelikož „cheeseballs“ jsou sýrový křupky— nebo prostě kuličky, víte jak.

Chci jejich překladateli dát hubana.

#čumblr #hezky česky #tak jsem se zas zasmál v práci

[mika-invin]

Mirek x Jarka domestic fluff

„Jarko?“ vzhlédl Mirek od učebnice a viděl, že na tom jeho přítel není nejlépe.

„Ano?“ odpověděl hned, ale skleslým hlasem.

„Vše v pořádku?“ dělal si Mirek starosti.

„Hmmm, jen se nemůžu donutit být produktivní.“

V tu chvíli Mirek věděl, která hodina udeřila. (Hodina deprese a úzkosti)

„Můžu k tobě?“ posunul se na posteli ke kraji.

„Jak chceš abychom se na židli vešli oba?“

„Zvedni se.“

Jarka tak učinil. Mirek se zvedl taky a přesunul se na židli. Následně si přitáhl Jarku na klín a omotal kolem něj deku.

„Lepší?“ zeptal se ho něžným hlasem.

„Hmmm.“

„Ukaž. Kde je problém?“

„Prostě se nemůžu donutit učit.“

„Zkus se napít, něco ujíst a třeba si něco krátkého přečíst. Až se budeš cítit lépe, dej si za cíl se třeba půl hodiny učit nebo si to jen jednou přečti, zase si dej přestávku a takhle dokola.“

„Malé ale splnitelné cíle?“

„Víceméně.“

„A co ty?“

„Já mám za úkol tě pořád objímat a být tu pro tebe. Kdybys chtěl pusu, natoč hlavu. Kdybys chtěl se chvilku mazlit, otoč se. Samozřejmě kdyby ses chtěl posadit pohodlněji, učiň tak.“

„Nevadí?“

„Ani malinko.“

„Dobře. A díky moc.“

„Není zač, lásko.“

Na to Jarka zrudl a aby si toho jeho drahý nevšiml, začal si skutečně číst a zkusil onu taktiku.

…

Taktika zafungovala. A dokonce skvěle. Nakonec seděl Jarka bokem k Mirkovi se sešitem v rukou a Mirek ho jednou rukou pevně držel a druhou jemně hladil po boku. Ne však s vášní, ale vkládal do pohybu jemnost, starost a lásku. Nakonec Jarka sešit odložil a opětoval Mirkovi objetí. Ten si ho k sobě přitáhl ještě blíž a políbil ho na čelo.

„Chceš se vypovídat?“ zeptal se ho a nedal tím Jarkovi se začervenat a odvrátit hlavu. Tedy… Začervenat se stihl, ale to s hlavou ne…

„Co myslíš?“ otázal se ho.

„Něco se děje. Nějaký vnitřní boj. Dovolíš mi v něm bojovat po tvém boku?“

„Tady někdo četl moc rytířských eposů,“ zasmál se Jarka a Mirek se usmál.

 Zafungovalo to.

„Ale asi bych se měl svěřit… Slíbil jsem ti to…“ zvážněl opět Jarka.

„Chceš se na to přemístit na postel? Stejně jsme oba v pyžamu.“

„Jen kalhotám říkáš pyžamo?“ usmál se Jarka. „Ale klidně.“

Už už se zvedal, ale Mirek ho stáhl zpět a něžně vzal do náruče a přemístil je oba na postel. Vzal Jarkovi deku, odložil ji stranou a zabalil je oba do peřiny. Uvelebili se, přičemž Jarka si opřel hlavu o Mirkovo rameno a natočil rameno, aby příliš netlačilo jeho přítele do hrudníku a vydechl.

„Vodu?“ podal mu Mirek flašku.

„Díky, zlato.“

Napil se i Mirek a hned jak lahev odložil, Jarka zpustil.

„Jak jsme byli venku s hlavně pak v té místnosti, kde jsi na chvilku odešel, zmocňovala se mne panika. Hlavně tedy když jsi odešel. Nevěděl jsem zda se složit nebo utéct a dýchat bylo najednou hrozně těžké. Pak jsi mě vzal za ruku a bylo to lepší, ale spolu s panikou vždy přichází ty vtíravé myšlenky jako: ,Bylo by lépe bez tebe.‘ ,Všichni tě stejně nenávidí.‘ ,Nezasloužíš si žít.‘ ,Vidíš? Začínáš se klepat. Jsi hrozně slabý. Měl bys být silnější.‘ a plno dalších…“

„Ach zlato, vždyť jsi ta nejsilnější osoba co znám… A nejspíš úplně nejsilnější. A je zcela nemožné tě nenávidět. Zkus se zaměřit aspoň na jednu tu myšlenku a popři ji. Popírej ji tak dlouho až tě nebude otravovat a pak se zaměř na další. A když to nebude fungovat, řekni si.“

„Díky.“

„A za co prosím tě?“

„Za všechno. Že mě vyslechneš, povzbudíš a taky že když jsem jednou i ne napřímo řekl, že nechci odborníka, nikdy jsi to nevytáhl.“

„Ale když už jsi to vytáhl… Smím vědět důvod?“

„Prostě jen… Nechci nikoho otravovat. Vím, je to jejich práce, ale prostě… A hlavně bych nebyl schopen nic z toho co ti říkám říct někomu jinému.“

„Dobře. Chceš aspoň zkusit třeba nějakou aplikaci? Samozřejmě ne zaplacenou, pak by tam odborník byl, ale třeba nějaká dechová cvičení…?“

„To by šlo.“

„Dobře. Chceš se svěřit ještě s něčím?“

„Ne. To je vše.“

„Díky že jsi mi to řekl. Chceš si už lehnout?“

„Pokud nevadí…“

„Nevadí. Pojď.“

Ulehli, Mirek je přikryl a hned jak se položil, Jarka se k němu přitulil. Ještě chvíli mluvili o radostnějších věcech a pak Mirek cítil, že Jarka usnul. Usmál se, políbil ho do vlasů a pár chvil ho hladil ve vlasech a po zádech. Poté se i on vydal do říše snů.

Nevím, jak dlouho byla tato fanfikce zahrabaná, ale teď se to mění. A zároveň se to i hodí. Škola začala, tak aspoň něco na zlepšení kruté reality :)

#mirek x jarka #Mirek Dušín x Jarka Metelka #mirek dušín #jarka metelka #fluff #domestic fluff

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 29

Osud

Shen Zechuan řekl: „Ach.“

Protože se Xiao Chiyemu nedostalo odpovědi, na kterou čekal, ohlédl se na něj a zeptal se: „Proč mi neodporuješ?“

Shen Zechuan zvedl ruce, otevřel si deštník a řekl: „Já nemám doma ani otce ani bratra. Ani žádné známé. Jaký má tedy smysl se vracet?“

Xiao Chiye zvedl kapesník a otřel si vodu ze zátylku. Vstal a řekl: „No jasně. Sídlo prince z Jianxingu v Dunzhou už je vyklizený. S tvojí identitou tě všichni zatratěj, jen co se jim ukážeš na očích.“

„Proto když jde o osud,“ podíval se Shen Zechuan na Xiao Chiyeho na chvíli tiše, než pokračoval: „budeš trpět, jen pokud se nereinkarnuješ do dobrého života.“

Xiao Chiye se na něho ani nepodíval, když si otíral dešťové kapky z čela a přitom říkal: „Tak proč seš ještě naživu?“

Shen Zechuan se usmál a řekl: „Miliony lidí chtějí, abych zemřel. Ale jak bych se já sám mohl cítit dobře, kdybych plnil přání ostatních?“

Xiao Chiye řekl: „Způsob, jak přežít, si měl v chrámu Zhao Zui.“

Shen Zechuan dvěma kroky obešel louži a řekl: „Kdybych zůstal v chrámu Zhao Zui, myslel by sis, že mě měli setnout. Xiao Chiye, i když se to ze všech sil snažíš skrýt, už jsi zvyklý dívat se na ostatní svrchu. Sám se vůbec nelišíš od lidí, kteří se tak teď dívají na tebe. A všechny ty oči, které se na tebe tak dívají, tě teď mučí.“ Zasmál se hlasitě a poplácal Xiao Chiyeho po zádech. „Já se snažím žít, ty se snažíš zemřít. Rod Xiao mě kdysi chytil do pasti a rod Li teď dělá to samé tobě. Nejsou cesty tohoto světa zajímavé? Pták v kleci touží po svých bývalých lesích, zatímco rybám v jezírku chybí hloubka. Tvůj životní úděl byl patrný od začátku do konce. Když se nemůžeš vrátit, nejsi víc než ztroskotanec se vznešenými aspiracemi bez činů. Nejsmutnější věcí na tomto světě je vycvičit vlka jako psa. Jak dlouho můžou tvoje tesáky zůstat v Qudu ostré?“

„Sledoval si mě během podzimního lovu,“ otočil Xiao Chiye hlavu na stranu, aby se na něho konečně podíval: „a zachránil mi život jenom kvůli týhle chvíli uspokojení?“

„Já nejsem nikdo.“ Řekl Shen Zechuan tiše. „I kdybych se neukázal, přežil bys.“

„O co přesně,"“ vyprchala z Xiao Chiyeho pomalu opilost: „ti de?“

„O splacení dluhu vděčnosti.“ Okraj Shen Zechuanova deštníku chránil Xiao Chiyeho - tak blízko si byli. „Oplácím vám všem vaši milost, že jste mě nezabili.“

Xiao Chiye náhle popadl Shen Zechuana za límec a řekl: „Myslel sem, žes učinil pokání a obrátil list, aby ses stal lepšim člověkem.“

„A co jsem udělal špatně?“ Záblesk v Shen Zechuanových očích byl ještě chladnější, než podzimní déšť kolem nich. Přistoupil o krok blíž, téměř se k Xiao Chiyemu přitiskl a zeptal se: „Jaký je můj zločin?“

„Neviděl si různý místa v Duanzhou, když si vylez ze závrtu Chashi?“ Sevřel ho Xiao Chiye pevněji. „Všichni v osmi městech byli zmasakrovaný. Když koňský kopyta prošly branami města, všechna krev, co cákala kolem, byla lidská.“

„Shen Weiovy jednotky byly poraženy.“ Strhl nakonec Shen Zechuan svoji masku a odhalil tak svoji spalující nenávist: „40 000 lidí ze Zhongba bylo pohřbeno v závrtu Chashi! Ten den sem ztratil svýho staršího bratra a shiniang! Co z toho je moje vina?“

„Shen Wei si zasloužil smrt!“ Xiao Chiye také dosáhl svého limitu. Shen Zechuana přitiskl ke zdi a řekl: „Shen Wei měl bejt zabitej! Ty seš taky Shen! Tak jak bys moh bejt bez viny?!“

Deštník z olejového papíru spadl na zem, když Xiao Chiye natlačil Shen Zechuana na zeď a zvedl ho tak, že se špičkami sotva dotýkal země.

Shen Zechuan zvedl nohu a dupl Xiao Chiyemu na hruď. Xiao Chiye v bolesti ustoupil o několik kroků zpátky, ale svoje sevření neuvolnil, když táhl Shen zechuana za límec sebou a mrštil s ním o zem.

Déšť zesílil a spustil se na ty dva v přívalech. Z tmavé uličky se ozvala vlna nárazů, jak nohy dupaly po převrácených překážkách.

Kurtizány z vily Xiangyun, které čekaly na Xiao Chiyeho, náhlý rozruch vyděsil. Všechny se držely dveří s dřeváky v rukách, aby se podívaly, co se děje.

„Proč se perou?!“ Přehodila si přes sebe Xiangyun spěšně svrchní oděv a nazula si boty, než vyběhla ven. „Moji drazí pánové! Pokud si máte, co říct, promluvte si o tom. Nic nestojí za to, abyste se prali!“

Shen Zechuan praštil Xiao Chiyeho do hlavy, až jí ten druhý otočil stranou. Xiao Chiye popadl Shen Zechuana za zápěstí a silně si ho k sobě přitiskl. Špičkou jazyka si olízl krev mezi zuby a řekl: „Ty i já si můžeme leda tak nechat zdát o tom, že to budeme mít lehký!“

Xiangyun si již stačila zavolat najatou pomoc, aby spojila síly a oba muže od sebe odtrhla. Xiao Chiye trhl paží a tito vysocí, urostlí nádeníci ucítili, jak jim kůže mezi ukazováčkem a palcem znecitlivěla. Xiao Chiye však znovu neudeřil. Zvedl prsty, aby si otřel ránu na tváři a řekl: „Vypadněte!“

Vidíc, že situace vůbec nevypadá dobře, Xiangyun pokynula nádeníkům, aby pospíchali do princova sídla a přivolali pomoc.

Kdo mohl čekat, že Xiao Chiye řekne: „Zlomim nohy každýmu, kdo se opováží upozornit mýho otce!“

Hlas Xiangyun změkl, když využila příležitosti, aby řekla: „O co přesně tady jde? Druhý mladý pán vždy projevoval vůči něžnému pohlaví úctu. Proč dnes večer tyto dámy děsíte? Je běžné, že si pánové vymění názory, když se trochu napijí. Tak už na to zapomeňte a zakopejte s úsměvem válečnou sekeru, dobře?“

Xiao Chiye vstal, svlékl si svoji špinavou róbu a hodil ji po Xiangyun, než řekl: „Jdi dovnitř.“

Xiangyun chytla jeho oděv a pokusila se ho přesvědčit: „Druhý mladý pane, venku je taková zima...“

Hlas se jí vytratil, jak ztratila odvahu ze sebe vydat další hlásku. Tiše mávla rukou na kurtizány, které následně odvedla dovnitř. Dveře však tentokrát pevně nezavřela. Všechny kurtizány se držely po stranách a sledovaly.

Shen Zechuan zvedl deštník. Sám byl tak špinavý, že byl skoro k nepoznání. Stékal po něm déšť, na tváře se mu lepily prameny vlasů. Kontrast černé a bílé způsoboval, že jeho pleť vypadala ještě bledší.

„Příště,“ řekl Shen Zechuan: „Jdi přímo k mým dveřím, když mě budeš chtít vidět. Touhle uličkou už bych dalších osm set let projít nemusel.“

„Kdybych věděl, že tudy pudeš,“ řekl Xiao Chiye: „nepřišel bych sem, i kdybych to měl vevnitř všechno poblejt.“

Shen Zechuan se posměšně usmál a řekl: „Pak je svět opravdu malý, že se nepřátelé musí setkat na tak úzké cestě.“

Xiao Chiye k němu přistoupil: „Odteď tě budu bedlivě sledovat.“

„Stěží se dokážeš postarat sám o sebe a ještě se budeš starat o mě?“ Zvedl Shen Zechuan deštník a zvětšil vzdálenost mezi nimi. „Staré systémy jen ztěžka umírají. Jeden podzimní lov a ty chceš srazit rod Hua na kolena. Ty musíš vážně blouznit.“

„Ty si radši najdi způsob, jak si zachránit život.“ Přitiskl Xiao Chiye svoji hruď k deštníku a úkosem se na něho podíval: „Jak dlouho přežiješ bez podpory císařovny vdovy?“

„Na císařském dvoře sedí nový pán,“ řekl Shen Zechuan. „Není na čase, abys i ty změnil předpoklady, které jsi měl doposud za samozřejmé?“

„Nikoho z nich zabít nemůžeš.“ Řekl Xiao Chiye. „Ti, co ti dluží, sou kavalerie Biansha a Shen Wei.“

„Cokoliv řekneš,“ nahodil zase Shen Zechuan ten svůj poslušný výraz. Zavřel deštník a řekl jemně Xiao Chiyemu: „Poslechnu tě.“

Ten slovy nepopsatelný vztek v Xiao Chiyem se náhle vzedmul. „Fajn, tak v tom případě strávíš dnešní noc se mnou.“

„Spíš pod postelovými nebesy sladké, něžné dámy,“ řekl Shen Zechuan: „a ty se přesto nevzdáš svého fetiše sdílet postel s jiným mužem. Je mi líto, já takové choutky nemám.“

Bez ohledu na to, jak se na něj teď Xiao Chiye díval, byl si jistý, že mu nejde o nic dobrého, proto řekl: „Co se teď vyhýbáš? Neřek si - cokoliv řekneš?!“

„Nezbláznil ses?“ Pokynul Shen Zechuan hlavou.

„Všichni povaleči z císařský tělesný stráže byli přiděleni k císařský armádě.“ Řekl Xiao Chiye. „Tak kdo se tady zbláznil?“

Shen Zechuan se na chvíli odmlčel, než řekl: „Co si místokrál přeje, abych udělal?“

Na Xiao Chiyeho tváři zůstával červený otisk. Nepřátelství mezi jeho obočím se rozplynulo a bylo vystřídáno čirou leností. Otočil se, posadil se na verandu pod okapem a ukázal na své boty.

Shen Zechuan beze spěchu pohnul koutky rtů a odpověděl: „Jistě.“

Druhý den brzy ráno byl Chen Yang, který přišel Xiao Chiyeho vyzvednout, překvapený, když uviděl u vchodu do vily Xiangyun Shen Zechuana objímat meč Langli. Shen Zechuan, který se opíral o dveře, se ihned narovnal a Chen Yanga pozdravil.

Chen Yang měl v tu chvíli špatnou předtuchu, proto se zeptal: „Shen... Co tu dělá rudá kavalerie?“

„Ji Lei je ve vězení a ještě nebyl odsouzen.“ Řekl Shen Zechuan: „Císařská tělesná stráž dočasně slouží u císařské armády pod místokrálovým dohledem.“

Chen Yang si prohlédl jeho klidnou tvář a přeběhl mu mráz po zádech. Mírně kývnul hlavou, než pospíchal po schodech nahoru.

Shen Zechuan ho sledoval, jak odchází. Ve stejnou dobu akorát Xiangyun scházela dolů, přičemž si držela lem sukně. Něžně řekla: „Ještě jste nejedl, že ne? Ani jste se nepřevlékl z toho špinavého oděvu. Ling Ting-“

Kurtizána nahoře se s unaveným výrazem opřela o zábradlí a řekla: „Proč madam stále volá Ling Ting? Pořád zapomínáte, že byla ta malá holka vykoupena.“

Tehdy se Xiangyun rozsvítilo a tak řekla: „Zvykla jsem si na to! Jdi a přines něco k jídlu pro tuto excelenci rudé kavalerie.“

Jakmile Chen Yang vstoupil, uviděl Xiao Chiyeho stále spát na gauči. Okolo nebyl nikdo, kdo by se mu věnoval a tak Chen Yang přistoupil blíž a tiše na něj zavolal: „Místokráli, místokráli?“

Xiao Chiye unaveně zabořil tvář a ještě chvíli spal, když v tom se z ničeho nic posadil a zeptal se: „Proč seš tu ty? Kde je Shen Lanzhou?“

„Drží dole hlídku. Místokráli... Co se vám stalo s obličejem?“ Zeptal se Chen Yang překvapeně.

„Dostal sem ránu během lovu.“ Vstal Xiao Chiye z pohovky a zahýbal rameny a pažemi, než se zeptal: „Požádal tě dage, abys pro mě přišel?“

„Požádalo mě jeho lordstvo princ,“ odpověděl Chen Yang. „Brzy ráno jsme obdrželi nové informace. Vzájemný trh Shaqiu byl včera v noci vydrancován kavalerií Biansha. Teď musíme vstoupit do paláce, abychom celou záležitost podrobně prodiskutovali. Starší sekretariátu Hai svolal ministerstvo vojenství a ministerstvo daní. My - Libei - musíme znovu nasadit vojáky.“

Xiao Chiye si omyl obličej a okamžitě vyšel ze dveří. Jak mířil dolů, uviděl Shen zechuana s kurtizánou. Učinil pár kroků vpřed, vzal si malý talířek a do úst hodil kousek pečiva.

Shen Zechuan se na něho podíval a řekl: „Jez pomalu. Nikdo tě nezachrání, jestli se začneš dusit.“

Xiao Chiye čistě polkl, usmál se na něj a položil mu svoji paži na rameno, jen aby ho vyvedl ven a řekl: „Lanzhou...“

Shen Zechuan se na něj podíval.

Xiao Chiye frivolně pokračoval: „Proč je v tobě pořád taková zášť? Já sem po spánku na všechno zapomněl. Pojďme. Druhý mladý pán tě vezme s sebou hledat si zábavu...“

Shen Zechuan odrazil jeho ruku pochvou meče a řekl: „Druhý mladý pane, nevyužívej příležitosti dotýkat se mého krku.“

V síni Mingli se shromáždilo mnoho lidí.

Li Jianheng zůstal sedět na dračím trůnu a neodvažoval se pohnout. Zrakem se nejprve snažil zjistit Hai Liangyiho výraz, než jej přesunul k ostatním a ze všech sil se snažil vypadat důstojně a impozantně.

„Nyní, když je pozice ředitele ředitelství ceremoniálů držícího štětec prázdná, předloží tento starý poddaný před podpisem všechny účty různých ministerstev, které budou zaslány velkému sekretariátu, Jeho Veličenstvu.“ Řekl Hai Liangyi nejprve Li Jianhengovi. „Co si Vaše Veličenstvo myslí o účtech z minulé noci?“

Li Jianheng minulou noc poslouchal hru na pipu s krásnou ženou v náruči. Proto když se mu Hai Liangyi poklonil, okamžitě se špatným svědomím posunul hýždě a řekl: „Dobré, dobré!“

Xue Xiuzhuo, který klečel za Hai Liangyim, měl zpočátku neutrální výraz, ale když uslyšel tato slova, svraštil obočí.

Hai Liangyi chvíli čekal, ale když si všiml, že nemá Li Jianheng v úmyslu pokračovat, řekl: „Podzim je nyní studený a mrazivý. Pokud má Libei nasadit vojáky, musí Qudu nahlásit vojenské platy a zásoby, které bude třeba zaplatit předem. Vaše lordstvo, kolik toho potřebujete tentokrát?“

Xiao Fangxu se usmál a řekl: „Jsem už dlouho nemocný a mimo službu. Všechny vojenské záležitosti byly již dávno svěřeny Jimingovi. Jimingu, řekni staršímu sekretariátu Haiovi, kolik peněz nám chybí.“

Xiao Jiming se uklonil a řekl: „Dvanáct kmenů Bianshy nyní vydrancovalo vzájemný trh, protože brzy napadne sníh a jim došly zásoby obilí. Kdyby se stejná situace stala v minulosti, vojenská pole by Libei dokázala uživit sama a pomoc s armádními dodávkami by nebyla potřeba. Ale bývalý císař letos zemřel, takže je pravděpodobné, že dvanáct kmenů Bianshy bude uvažovat o využití naší zranitelnosti. Máme-li mobilizovat jednotky, pak musíme Bianshu nejen vyhnat z našeho území, ale také nasadit naše muže na stráž. Požadovanou částku jsem již předložil ministerstvu daní.“

Nově jmenovaný ministr daní vyňal memoriál. Shuanglu jej následně předal Li Jianhengovi.

Li Jianheng se na něj chvíli díval, než řekl: „1,2 milionu taelů, co je na tom tak těžkého? Hlavně, aby vojáci neprochladli a neměli hlad.“

Ministr daní, Qian Jin, byl trochu na rozpacích, když říkal: „Vaše Veličenstvo to neví, ale... pořád musíme dohnat loňský deficit. Státní pokladna v tak krátké době nesežene tolik peněz.“

Li Jianheng tedy řekl: „1 milion taelů by ale měl být v pořádku, ne?“

Qian Jin se uklonil a řekl: „Během podzimního lovu nás stála mobilizace osmi velkých výcvikových divizí 230 000 taelů a bývalý císař utratil... 540 000 taelů. Zbývající peníze ve státní pokladně musí být ještě použity na výplatu nedoplatků platů všem vyšším i nižším státním úředníkům. Brzy bude konec roku a všichni občanští úředníci budou slavit nový rok. Rozhodně nemáme 1 milion taelů. Vaše Veličenstvo, Libejské obrněné kavalerii můžeme přidělit pouze 600 000 taelů.“

Li Jianheng si skutečně nikdy nepředstavoval, že nastane den, kdy bude jako císař chudý. Chtěl Libei prokázat laskavost a kdyby tak učinil, mohl tak uklidnit i Xiao Chiyeho. Kdo by si pomyslel, že na to nebude mít peníze? To ho postavilo do tak nepříjemné pozice, až by nejraději zalezl pod stůl. Místo toho však ze sebe jen vydal několik vágních zvuků na znamení souhlasu.

Síň Mingli se na chvíli odmlčela.

Xue Xiuzhuo náhle zareagoval: „Vaše Veličenstvo, tento skromný poddaný zná ještě jeden způsob.“

Jako by Li Jianheng právě spatřil svého zachránce, řekl: : „Prosím, mluv. Povídej.“

Xue Xiuzhuo řekl: „Když byla ještě u moci frakce Hua, stanovovala cenu některých výhodných pozic a uvítala každého, kdo byl schopen ji zaplatit. Ledové úcty, které vybírala každý rok, byly všechno velké částky. Dále tu byl Pan Rugui, který využil skuliny v zadávání veřejných zakázek k nestydatému hromadění bohatství. Oba muži jsou nyní ve vězení. Proč tedy neprohledat rezidence Hua a Pan a nezabavit jejich majetek na zadotování vojenských fondů? Druhý mladý pán rodu Xi, Xi Hongxuan, již začal s nápravou a včera předložil soudnímu dvoru dokument, ve kterém nahlásil, že si Xi Gu'an v soukromí tvořil svoji vlastní armádu. Sám už dokonce pronajal rezidenci rodu Xi, aby tak splatil účty osmi velkých výcvikových divizí z dob, kdy byl Xi Gu'an ještě v úřadu.“

Ve chvíli, kdy Li Jianheng slyšel, že se chystají dělat razii do rezidencí, okamžitě projevil zájem. Dychtivý tomu dát šanci, řekl: „Jasně! Já... Já jsem o tom také přemýšlel!“

Hai Liangyi na okamžik zaváhal, než řekl: „To není vhodné řešení. Obnova procesu u soudního dvora ještě neskončila. Jak můžeme obejít zákon a rovnou vykonat trest?“

Xue Xiuzhuo řekl: „Je to naléhavé. Nemáme na výběr. Qudu může čekat na obnovení procesu, ale kavalerie Biansha ne. Nemůžeme nechat Libejskou obrněnou kavalerii bojovat s prázdnými žaludky.“

Hai Liangyi stále váhal, ale Li Jianheng už stačil praštit do stolu na znamení souhlasu.

Jakmile vyšli ven, řekl Xiao Jiming Qi Zhuyin, která celou dobu mlčela: „Jak se drží velitelství Bianjun?“

Qi Zhuyin zvedla hlavu, aby se podívala na déšť před okapem a odpověděla: „Lu Guangbai je stále tam, takže se dvanáct kmenů Bianshy samozřejmě nepohne. Ale v Libei chybí vrchní velitel, což dělá situaci složitější pro tebe.“

Xiao Jiming chvíli stál a povzdychl si. „Je těžké najít muže s vojenským talentem.“

Qi Zhuyin odpověděla: „Ať už se situace v Qudu změní jakkoliv, je povinností velitelů a generálů chránit svoje domovy a bránit svoji zem. Jimingu, vojenské talenty je těžké sehnat a není snadné je vycvičit a vytrénovat. Libei je silně opevněná země na hranici Da Zhou. Jen ji poškodí, pokud si nezvolíš svého nástupce.“

Původní touhou každého z nich bylo stát se udatným generálem jedné strany a stát se nedobytnou pevností Da Zhou. Každý muž však nakonec zestárne.

Svěření životů celé armády jediné osobě se dalo tolerovat, pokud to bylo jen na pár let, ale stačilo deset a více let a z Libejské obrněné kavalerie by se stalo vojsko, které by nedokázalo bojovat bez Xiao Jiminga. A pokud by ho jednoho dne ztratila, co by se asi stalo s armádou, která by celá desetiletí vládla na bojišti bez ztráty pověsti?

„Vím, že do A-Yeho vkládáš velké naděje.“ Sestoupila Qi Zhuyin ze schodů a beze spěchu otočila hlavu dozadu: „Ale je odsouzen k tomu, aby už nikdy neopustil Qudu. Díváš se na něj, myslíš, že si toho za celé ty roky nevšiml, i když jsi o tom nikdy nepromluvil? Čím víc od něj očekáváš, tím větší agónii si prožije. Libei nejsou jeho křídla, ale jeho klec. Jimingu, ty a já jsme přátelé už mnoho let. Dovol mi dát ti radu. Vyber si někoho jiného.“

Palácové okapy v dálce byly celé zahalené v mlze. Osamělá vrána několikrát zakrákala, než se znovu rozhostilo ticho.

#danmei #překlady #qiang jin jiu #qjj #shounen ai #yaoi #čína #česky #cezhou #ballad of sword and wine #balada o meči a víně #Qiang jin jiu česky

[sebastianholders2]

Osamocené dítě

„Marcusi, vystřel z tý houpačky! Taky se chci houpat,“ ozvalo se z úst malého blonďatého chlapce. Založil ruce na hrudi a ošklivě se mračil. Marcus se dohoupal a nadzvedl obočí. „Hele, Sebastiane, nebudeš mi říkat co mám dělat.. až se dohoupu, tak teprve vystřelím. Teď se běž vycpat,“ zasmál se, rozhoupal se a občas na Sebastiana vyplázl jazyk. Sebastian zrudl vztekem a sundal si botu, kterou na Marcuse hodil. Marcus se dohoupal, slezl z houpačky a vystartoval na Sebastiana s maximálním odhodláním. Svalil ho na zem a začal do něho bušit. Sebastian se nezmohl na nic víc, než na křik. Za křikem dítěte se ohlížel skoro každý kdo šel zrovna kolem, ale nikdo od sebe oba chlapce neoddělil, až na ženu oděnou v černých luxusních šatech. Čapla Marcuse za ruku a odtáhla ho od Sebastiana. Věnovala mu ostrý pohled a pohlédla na Seba, který ležel potlučený v prachu od kterého měl i oblečení. Madison zavrtěla hlavou, zvedla Sebastiana prudce za ruku a odvedla ho domů.

Vztek byl vždy hlavní Sebovou vlastností Když dorazili domů, vytáhla hůlku a slabším mávnutím vyčistila veškeré nečistoty z oblečení. Založila ruce na hrudi a přísně se zamračila. „Sebastiane Holdersi, už nikdy tě nechci vidět kamarádit se s mudly!“ Seb si upravil ofinku a odfrkl si. „Ale mami, když Marcus není blb, bývá s ním i sranda.“ Madison udělala k malému Sebovi několik kroků a zatvářila se o něco přísněji. Propalovala ho pohledem jako drak svou malou oběť. „Marcus už od této chvíle není tvým kamarádem a abys věděl, máš domácí vězení. Trvale, než se začneš chovat vzorně.“ Seb zakýval několikrát hlavou a koukl do země. Madison stála jako socha a neměnila výraz ani trochu. V tom se ozval zvuk otevření dveří, což Madison trochu znervóznilo. Uvolnila se a ohlédla se na svého manžela který dal ruce do kapes a nadzvedl mírně obočí. Aniž by stačil vypustit začátek věty, Madison se nadechla a spustila. „Náš syn se rozhodl že se bude kamarádíčkovat s mudly.“ Scorpius dlouze vydechl a zavrtěl hlavou. „Pořád říkám že nemá budoucnost.“ Po těchto slovech se otočil k dlouhým schodům a zmizel kdesi nahoře. Madison se ohlédla na Seba a zavrtěla hlavou. Bez dalších slov kráčela za svým mužem. Jednoho dne, když všichni společně seděli u dlouhého stolu, zaťukala zobákem na okno menší sova. Měla v zobáku dopis se znakem Bradavic. Madison na Scorpiuse koukla a následně se zvedla, načež otevřela okno a hodila před Sebastiana dopis rovnou na talíř. Posadila se zpět na své místo. Sebastian váhavě na dopis koukl a otevřel ho. „Škola čar a kouzel? To bude nuda.. nechci tam.“ Scorpius udeřil do stolu, zvedl se a odešel. Seb nic nestačil říct, akorát tázavě koukl nejdříve na svou matku, následně postupně na své sourozence. Všichni měli v očích zklamaný výraz.

Poté co byl Sebastian několik dlouhých dnů nucen nevycházet ze svého pokoje, odvedla ho Madison společně se Scorpiusem před Děravý Kotel, kde mu vysvětlili, co ho čeká a že se musí rozloučit. „Nezklam nás, nechceme slyšet žádné stížnosti,“ ozvalo se z úst Madison, která Sebastiana dlouze objala. Scorpius pouze kývl hlavou, načež oba zmizeli kdesi v ulicích Londýna. Sebastian se cítil zmateně. Kdokoli se s ním snažil mluvit, ostře slovně zaútočil. Spoustu možných nových kamarádů si tak hned odradil. Až na... „Jsem Lily.“ Lilianna Night. První člověk, kterého Seb neseřval za to, že ho vůbec oslovil. Než nastoupil do Bradavic, trávili společně celkem dost času. Jednoho večera navštívili v Portsmucku starý důl. Lil Sebovi nakukala že se tam nachází drak a že ho společně můžou vidět, což Seba okamžitě nadchlo a cupital za ní těšíc se až uvidí draka. Byl to ale hloupý vtip a místo nadšení odcházel s flekem na teplácích a modřinami, vzhledem k tomu, že když utíkal, několikrát zakopl. Naučila ho víc než vlastní matka. Ukázala mu co znamená vystřelit si z někoho, což by mohlo znamenat, že konečně chápe švandu, nicméně na Sebastiana to mělo spíše opačný efekt. Od té chvíle si rád dělal švandu z každého, všem tropil něco, co druhého akorát vytočilo, než aby se tomu zasmál. Přišla si zklamaná, myslela to dobře. Vyslechla ho ve všem co měl na srdci, i ohledně rodiny, o té však mluvit moc nechtěl. V Děravém Kotli se setkal i s další dívkou. Cindy Coolidge. Maličkou dívenkou, co ráda nosila růžové oblečení a házela úsměvy na každou stranu. Té moc nevěřil že by mohla být ideální kamarádkou a tak lhal že se jmenuje Tobias. Horší bylo, že mu to Cindy uvěřila, než jí někdo jiný upozornil na to, že Sebastian lhal. Nastal den, kdy se všichni studenti vraceli zpět do Bradavic a nový studenti, včetně Sebastiana spatří Bradavice poprvé v životě. Každý to bral za neopakovatelný zážitek a velkou šanci, nicméně Sebastian ani sám sobě nevěřil, že vůbec něco dokáže a že dokáže nezklamat rodinu. Ve vlaku seděl sám a celou dobu se snažil v davu spíše zapadnout než vyniknout. Teprve až ve chvíli, kdy na lodičkách spatřil obrovský Bradavický hrad, se zvedl a rozzářil se. Poprvé v životě cítil nadšení a tato emoce ho bavila. Od této chvíle se už do Bradavic těšil a hltal každý moment.

Posadil se na malou židli a očekával verdikt starého zašlého klobouku. Zavřel oči a v myšlenkách mu zněl hlas otce.

„Pokud tě moudrý klobouk nezařadí do Zmijozelu, zklameš celou rodinu.“

Ve velké síni bylo na chvíli ticho, než moudrý klobouk hlasitě ohlásil, že byl Sebastian zařazen do Zmijozelu. V tu chvíli oči otevřel a úlevně vydechl. Alespoň v tomto rodiče a rodinu celkově nezklame. Hned z úvodu roku však nasbíral místo bodů řadu trestů. Některé ani nesplnil a na chodbách tak od dospělých sklízel místo úsměvu vrtění hlavy a mračení.

Doma byl za své chování a stížnosti z Bradavic několikrát kárán, rodiče zvažovali, že ho do školy už nepošlou a že mu odepřou ubytování v Děravém Kotli, ale nakonec se z toho Sebastian vykroutil a slíbil, že se bude snažit. Slíbil, ale nedodržel. Ani další rok se mu ve škole nedařilo a z hůlky se s každým novým kouzlem maximálně zakouřilo, než aby se zadařilo. Postupně se setkal s dalšími spolužáky, ať už s mladšími či staršími. Nikým nebyl vnímán v dobrém světle, až se tomu sám začal divit. Odmítal respektovat autority, nenosil co měl, nedělal co měl, na hodiny nechodil, učil se mizerně, v očích kantorů byl spíše lempl. Nechápal to. Seděl sám ve společenské místnosti a hleděl do krbu. Tvářil se víc než zamyšleně. „Co dělám špatně?“ řekl nahlas, ale nikdo mu neodpovídal. Většinu času trávil s Lil, i když každé takové setkání skončilo spíše dramatickou scénou než šťastně. Kamarádka Lil, Mary, vždy bránila Lil aby se se Sebem setkávala. Seb chtěl Lil dokázat že není tak špatný člověk, ale snažil se málo. Snažila se ho změnit, myslela to s ním dobře, i když každý tvrdil, že se snaží marně. Nechtěl se měnit, odmítal to, ač na oko naslouchal a sliboval že to zkusí. Chtěl však spíše doučovat kouzla a díky Lil se mu to dařilo. Byl Lil tak vděčný, až se s ní ve svých čtrnácti muchloval. Poprvé cítil lásku a ta ho začala lákat víc než kouzla. Chtěl se s Lil vídat víc a víc, ale ona nechtěla. Měl už cíl, chtěl se stát někým lepším.. někým lepším než ostatní. Začal se tak i chovat a v očích Lil bylo spíše zklamání, než nadšení. Jednoho večera spolu kráčeli střechou Bradavické školy. Obloha neskrývala velké množství hvězd a občas z temného lesa zavylo několik hladových vlků. „Jednou budu ředitelem tohohle hradu, věř mi,“ uchechtl se a Lil s ním. Při všech takových setkání v sobě odhaloval všechny možné špatné vlastnosti. Lil se ale nikdy neodvážil ublížit. Jak by vlastně mohl? Jak by mohl ublížit někomu, kdo mu ukázal co znamená láska? Ve chvíli kdy se mu něco začalo nelíbit, byl schopen člověka hned zmlátit, aniž by si uvědomoval možné následky.

Čas šel dál... Kouzelnickým světem se začaly šířit zprávy o Regimentu bílé lilie a v tu chvíli se začal Sebastian měnit...

[kocourmokroocko]

"Hele," řeknu po dlouhé ošemetné odmlce, "jak teda funguje ten... ten, víš kterej... informační systém Masarykovy univerzity?"

Jízlivě se zasmál. Z jeho hlasu čpěla nadřazenost a zatuchlý kafe. "TAK TOBĚ SE ZACHTĚLO ZNÁT TAJEMSTVÍ. TAJEMSTVÍ MÝHO INFORMAČNÍHO SYSTÉMU. MOJE TAJEMSTVÍ."

Bezděčně jsem se pokusila skrýt nervózní chvění v prstech za svými zády. Odkašlala jsem si, abych zažehnala sucho v hrdle. "Je to... je to veřejnej informační systém. Nemyslim si, že ti patří. A já tu studuju, a potřebuju vyplnit formulář, a-"

"KDO ZPUPNĚ PO TAJEMSTVÍ SE SÁPE, TEN VELKOU CENU ZAPLATÍ." Zanedbaná kostnatá ruka zmizela v záhybech kápě. Když se opět vynořila, svírala v křečovité pěsti svitek.

Cítila jsem, jak mi skrze veškeré snahy začíná prchat krev z obličeje. Nepotřebovala jsem, aby to zašlo tak daleko. "Pavle, prosimtě," řekla jsem. Můj hlas zněl mělce a přidušeně, jako říčka pod padlým kmenem, a měl zhruba stejnou moc nad mým osudem. "Pavle."

Rozvinul svitek. Byla to mapa. Střepovitý nehet se zabodl do změti inkoustových čar a jednu z nich obtáhl. Udělalo to zvuk, jako když se trhá sukno Vesmíru a odhaluje se ten druhý, horší.

"Pavle," zachraptěla jsem. Věděla jsem, že je to marné, ale musela jsem se alespoň pokusit. Jednou z nejkrutějších skutečností lidství je, že osvobození od naděje přichází až úplně naposled. "Pavle."

"V SEVERNÍCH POLÍCH PO PRAVÉ STRANĚ CESTY ROZTE BEZOVÝ KEŘ."

Cítila jsem, jak mi po tvářích kanou slzy. Chvatně jsem je setřela. Nikdy ajťákům neukazuj strach. Nikdy se k nim neotáčej zády. Nikdy žádnýho nekrm, když ho potkáš ve volný přírodě. Všechno tohle jsem věděla, a stejně jsem skončila tady.

"V KEŘI MYŠÍ DÍRA JEST."

Zasranej zpíčenej informační systém.

"V DÍŘE DVEŘE JSOU, A V NICH ĎURA KLÍČOVÁ."

Zasranej zpíčenej formulář.

"DO ĎURY VOKEM HOĎ A MOCNÉHO ČARODĚJE UVIDÍŠ-"

Zasranej zpíčenej život.

#informační systém MUNI hoši #kot #čumblr #MUNI

[this-is-the-worst-hehe]

Petr/Janek - fanfikce, 1. kapitola

TAK HELE, jsem natolik zoufalá z počtu fanfikcí na tento ikonický páreček (7), že jsem se vzmohla a napsala (prozatím) dvě kapitoly na ty naše kluky. Esli je tu někdo, kdo je stejně zoufalej jako já, budu ráda, když přečtete a dáte vědět, zda máte zájem o další. Sem teda prozatím předkládám jen tu první (fakt krátkou), na AO3 bych to případně uploadla později, kdyby byl zájem. Mějte se, teplejm čertům a českýmu tumlbru zdar.  (Název to zatím nemá, snad to přijde časem.) 

Kapitola 1.

Nevěděl vlastně, jestli v něm převládá pocit úlevy, že se už déle nemusí dívat na to, jak Petr tančí se svou budoucí ženou, nebo smutek z toho, že už ho nikdy neuvidí. Cesty smrtelníků a čertů se zpravidla nekřížily, jejich setkání bylo výjimkou, za kterou byl zprvu tak rád, ale až teď si plně uvědomoval její dopad.

„Snad ses nezamiloval?“ Zeptal se ho Petr při jejich úplně prvním rozhovoru, zatímco se mu co možná nejšetrněji snažil ztlučená záda omýt od krve.

„Ještě to tak!“ zasmál se tehdy, aniž by věděl, že po pár dnech strávených právě s Petrem by na tuto otázku odpověděl jinak. Nebo možná ne, ale minimálně by při jejím zaznění vnitřně panikařil.

Teď už ale bylo všechno jedno – Petr se zanedlouho bude ženit, a on se musí vrátit tam, kam patří. A i kdyby tady mohl nějakým zázrakem přeci jen zůstat, bylo by naivní doufat ve víc než přátelství. Přesto si nemohl pomoct – Janek byl přece jenom janek, spíš než rozumem se vždycky řídil srdcem, které mu teď ukazovalo jasný směr, přesto musely jeho nohy nabrat jiný a on byl povinen vydat se po chodbě za svým pánem. Naposledy se ohlédl. Píchlo ho u srdce, když viděl, že se za ním Petr dívá. Smutně se usmál a kývl hlavou na poslední rozloučenou. Petr mu úsměv opětoval, přestože i ten jeho byl zvláštně pokřivený smutkem. Býval by tam stál a díval se na něj celý nesmrtelný život, ale věděl, že musí jít.

„Janku!“ zazněl z chodby přísný hlas knížete pekel.

To ho vytrhlo z myšlenek. Nečekal, až o sobě dají vědět slzy, rychle se otočil a odkráčel za svým pánem. Měl přeci jenom povinnosti.

V proměněné podobě dovezl kočár do pekla, kde se co nejrychleji vzdálil. Nebyl zvědavý na nic – na pošťuchování a gratulace od kamarádů, na Luciferův velký triumf v podobě nové pekelné kněžny, ani na hříšníky v plamenech a další čertovské záležitosti. Zalezl si do malé prohlubně ve skále, která mu sloužila jako ložnice, přikryl se kabátem a snažil se usnout. Nebo alespoň nemyslet na to, co se pravděpodobně děje nahoře. Ani jedno se mu ale moc nedařilo, zatoužil proto alespoň po pivu, které mu minule vymazalo paměť na celý večer. V pekle ale žádné pivo není, na zem bez Luciferova svolení nemohl, a tak strávil bezesnou noc převalováním, vzpomínkami, a přesvědčováním sebe sama, že to nějak přeci zvládne, které se střídalo s chvílemi beznaděje, ve kterých tušil, že opak je pravdou.

#čumblr #s čerty nejsou žerty #petr/janek #pohádky #pro adélku mám vymyšlenej takovej charakter development #že se jí vo tom chudince ve filmu nemohlo ani zdát

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad/Wordvember 13 - Horská chata

Po úzké horské pěšině lemované klečemi šplhaly tři postavy. Byl jasný podzimní den a sluneční paprsky je zahřívaly dostatečně na to, aby se netřásly zimou. V čele kráčela podsaditá dívka menší postavy. Z hustých hnědých vlasů jí trčely špičaté uši se štětičkami na koncích a zpod sukně s mnoha kapsami vykukoval ocas podobný kravskému. U boku měla na opasku zavěšený bronzový meč. Následovala ji vysoká, štíhlá elfka s krátkými světlými vlasy. V ruce držela hůl s krystalem na konci, zdálo se ale, že si s ní úplně neví rady. Místo, aby ji nějak využila a občas se o ni opřela, nesla ji v ruce jako zavazadlo. Kus za nimi se ploužil mladý člověk s černými vlasy svázanými do ohonu. Na opasku měl zavěšenou flétnu a vypadal docela atleticky, vypadalo to ale, že není zvyklý cestovat po horách.

“Půjdeme ještě hodně vysoko?” vyzvídal. “Myslím, že moje plíce už to o moc dál neutáhnou. Škoda, že se tvůj bratranec neusídlil někde v údolí.”

“Ještě kousek,” odpověděla mu Gerda z čela výpravy. “Pelje pobývá až nahoře, u svatyně. Slouží bohům hor, nemůže bydlet v údolí.”

“Tak si tady aspoň mohl udělat cestu, po které se dá jet na koni.”

“Ke svatyni se má přistupovat s úctou,” upozornila ho Aldara. “Ne se vozit jako pán.”

Cesta, po která kráčeli, náhle zahýbala doprava. V té části byla vydlážděná velkými, plochými kameny, které tvořily jakési schody k vrcholku hory. Gerda vylezla pár schodů a ohlédla se.

“Není to nádhera?” vydechla nadšeně. Ze schodiště byl skvělý výhled na horské údolí, které se rozkládalo pod nimi.

“To si říkám pořád!” ozval se hluboký hlas kdesi nad nimi. Wid polekaně nadskočil, Aldara nadzvedla obočí a Gerda zavýskla.

“Pelje!” Otočila se tak prudce, že málem porazila Aldaru, která byla na schodě hned pod ní, a řítila se nahoru.

Kus nad nimi na schodišti stál mohutný troll, který rozhodně nebyl menší než dva a půl metru. Z místa, kde se zastavili, toho moc vidět nebylo, proti modré obloze vypadal spíš jako silueta. Podle Gerdiny reakce ale bylo jasné, že tohle je bratranec, kterého sem přišli navštívit.

“Jestlipak to není sestřenka Gerda?” zasmál se hlasitě a vyzdvihl ji do vzduchu. V jeho rukách vypadala jako malé dítě. “Vidím, že sis přivedla kamarády.”

“Tady Wid a Aldara probírají přírodní magii, napadlo mě, že bys jim o tom mohl něco říct,” vysvětlovala, jakmile ji zase postavil na zem.

“Jsem jenom kněz Gudara a Taarae,” namítl Pelje skromně.

“Ale to jsou přírodní bohové, ne? Myslím, že bude něco, co by se od tebe mohli naučit. Navíc tě mám pozdravovat od naší mámy, posílá ti lesní med. A teta Bergljot přidává moruškovou zavařeninu, prý ti tady určitě musí chybět.”

Pelje se hlasitě zasmál. Zblízka vypadal víc jako troll, o jakých Wid a Aldara slýchali, než Gerda. Byl velký a mohutný, oblečený do kombinace zvířecích kůží a celých kusů mechu, s mechem a větvičkami v dlouhých vlasech a vousech. Uši měl, narozdíl od Gerdy, převislé a sahaly mu skoro až na ramena. Na tom pravém měl několik do sebe zavěšených několik kovových kroužků. Gerda vedle něho byla malá a upravený, v čistém oblečení a s vlasy spletenými do dvou tlustých copů. Přesto z nějakého důvodu nebylo pochyb, že jsou příbuzní.

“V tom případě bych vás měl aspoň něčím uctít,” prohlásil. “Pojďte, vezmu vás k sobě do chaty!”

“Vy máte chatu?” ozval se Wid, než ho Aldara stihla zadržet. “Myslel jsem, že Gerda říkala, že žijete víceméně v přírodě.”

“A k tomu nemůžu mít chatu?” opáčil Pelje. “Potřebuju mít kde být, když je špatné počasí nebo zima.”

Jak ho následovali, Aldara se naklonila k Widovi.

“Zajímalo by mě, jak bude ta chata vysoká,” špitla.

“Věřte mi,” ozval se Peljeho hlas zepředu, “rozhodně je vysoká dost a dost.”

#slovopad #wordvember #česky #hezky česky #fantasy univerzita

[treba-neco-napise]

Rychlé šípy fanfikce

Horký úchop: Červenáček je ftm 

 (protože prostě proto - měl by důvod pro přezdívku, je výškově nejmenší - což samozřejmě neznamená, že je ftm ale víte co - a představte si, že každou chvíli smeká před nějakou babčou jenom, aby si vysloužil “To je ale slušný chlapec! Takový džentlmen!”)

Takže tohle je fanfík o jeho vyskříňování. Chtěl jsem ho dát na Ao3, ale zítra jedu s rodinou na vodu a kvůli balení nemám čas. Asi tam budou chybičky, ale opravím je, až se vrátím ;) Takže užívejte!

-----

Když se poprvé šli Rychlé šípy na výletě vykoupat, Červenáček se v jednu chvíli třásl jako osika v uragánu. Zrovna míjeli rybník a Jindra, vida lesklou vodní hladinu, radostně poskočil.

„Kluci, pojďte se vyčvachtat!“ Ještě než ta věta stihla doplout Červenáčkovým ušním ústrojím do mozku a tam se zpracovat, Rychlonožka se na něj obrátil s panickým pohledem. Himbajs, to ne.

„Ale… My nemáme ručníky.“ ozval se rychle.

„Nepotřebujeme je, podívej se, jak svítí! Hned uschneme.“ Odpověděl mu Mirek a než se Červenáček rozkoukal, všichni už odhazovali torny do trávy a trička je následovala. Skousl si dolní ret, pak se posadil na břeh a složil si ruce do klína jako by se nechumelilo.

„Červenáčku, ty nejdeš?“ obrátil se na něj Jarka. Červenáček rychle otevřel pusu, než ze sebe Rychlonožka stihne udělat jeho mluvčího.

„É… já neumím plavat.“ Vyhrkl.

„Tak tě to naučíme! To bude skvělý!“ zvolal Jindra s kotníky už pod vodou. Červenáček zavrtěl hlavou. „Ne, já…“

„On Červenáček nesnáší vodu.“ Dal se do vysvětlování Rychlonožka a Červenáček v duchu zaúpěl. „On je kočičí osobnost a kočky a voda… Víte co.“ Černovlasý na něj zpod kloboučku vrhl naštvaný pohled a telepaticky mu sdělil, že ještě jedno slovo a vzduchem něco poletí.

„Nemůžeme ho nutit, když nechce.“ Vložil se do toho Mirek. „Tak seď, hlavně nebuď moc dlouho na slunci.“ Rychlonožka protočil oči a rozběhl se k vodě.

„Mirku, kdyby byla soutěž Matka roku, všechny bys roznesl na kopytech.“

Takže Červenáček prostě seděl na břehu, pozoroval, jak Rychlonožka předstírá žraloka pod vodou, dělal rozhodčího zápasů, kdy protivníka shazovali z ramen druhého, a v jednu chvíli sebral klacík, co se válel na zemi, a začal kreslit do hlíny ptáky a brouky, co u rybníka okouněli. Jen letmo si všiml, že zafoukalo.

„Červenáčku, kde máš čepici?“ uslyšel Jindru a ohlédl se. Pak si osahal hlavu, a když nahmatal jenom vlasy, začal se rozhlížet. Jeho pohled padl na červené něco na větvi nedalekého stromu. Ouročky na ten vítr, pomyslel si, vstal a oprášil si kalhoty. Pak přistoupil k listnáči a chytil se nejbližších větví. Jednou nohou se o nízko položenou větev opřel a vytáhl se nahoru. Čepice visela asi dva metry od něj.

„Počkej, můžeme ho vytáhnout klackem!“ zavolal na něj z vody Jarka. „Ať nespadneš!“ Červenáček už si ale lehal na větev a natahoval se pro klobouček.

„Slez dolů! Ta větev je tenká! Zlomí se!“ varoval ho Mirek, teď už stejně starostlivý jako Jarka. Jenže Červenáček si prostě musel všechno vyzkoušet, aby věděl, že to není dobrý nápad, a tak když už byl jen pár centimetrů od své milované pokrývky hlavy, větev se ještě víc nahnula a ozvalo se křupnutí.

Kus dřeva se i s křičícím lidským mládětem ulomil a sletěl přímo do vody pod ním.

„Červenáčku!“ zařval Rychlonožka a vydal se kamarádovi na pomoc.

„Dělejte, neumí přece plavat!“ zavolal Mirek, než elegantním kraulem doplaval k plovoucímu kusu dřeva. Jenže Červenáček už se s kašláním a vytíráním očí sápal na větev a udržoval se na vodě kopáním.

„Není ti nic?“ staral se Jindra, když Červenáčka všichni obklopili. Plavec kašlavě zavrtěl hlavou a vyklopil z čepice rybku, než si ji posadil na hlavu.

„Tak vida – přece jen umíš plavat.“ Všiml si Jarka. V jeho překvapeném výrazu byla známka zkoumavosti a podezřívavosti. „Proč jsi tedy nešel do vody?“ Odhalený Červenáček znovu zamrkal, pak se pustil větve a zamířil ke břehu.

„Prostě se mi… nechtělo, znáš to.“

„Hele, teď už tu můžeš zůstat a plavat takhle, ne?“ ozval se Rychlonožka. Červenáček se na něj bleskurychle otočil s vytřeštěnýma očima.

„No jo. To bych mohl.“ Přitakal najednou. Mirek zavrtěl hlavou a už na mělčině vystupoval z vody.

„V něčem musíš jít domů, usušíme ti oblečení. Stejně už jsme byli ve vodě dost dlouho a zbývá nám ještě kus cesty zpátky.“

Červenáček očima hledal pomoc u Rychlonožky.

„Tak když se mu teď chce plavat, ať si zaplave, ne?“ zkusil to zrzek. „Můžete jít napřed a my pak půjdem spolu.“

„Klub je přece o tom, že děláme věci všichni společně.“ Oponoval mu Jarka a vylezl z vody. „Nechcete nám něco říct?“

Červenáček s Rychlonožkou na sebe bleskli pohledem. „Ne.“

„Tak pojďte, až vám nenarostou žábry.“ Ozval se Jindra, taky už z břehu, vymačkal si z vlasů vodu a prsty si je učesal přesně na pěšinku. Červenáček s Rychlonožkou na sebe zase hodili telepatické pohledy a pak zamířili ke břehu. Když Rychlonožka vylézal, Červenáček šel těsně za ním, trochu bokem, a založil si ruce na hrudi. Zamířili k nedalekému keři.

„Kam to jdete!?“ zavolal na ně Mirek z blízkosti kamenného kruhu, který mezitím sestavil, a na který Jarka s Jindrou už sbírali dřevo.

„Ehm… Do stínu.“ Odvětil Červenáček. Rychlonožka zalovil v jeho batohu a vytahoval mikinu, když se Jindra ozval: „Dej mi to tričko, pověsím ho na šňůru.“ a zamířil k Červenáčkovi s cívkou. Červenáček se k němu otočil zády a chtěl upláchnout za keř, ale bylo pozdě.

„Hele, co to máš pod tím trikem?“ zeptal se Jarka. Všichni upřeli pohled na Červenáčka, který se zastavil uprostřed pohybu, zády ke všem.

„Je mu pořád zima, tak si bere tílko.“ Snažil se to rychle zamluvit Rychlonožka.

„Tohle přece není-“ namítl Jindra, ale ani to nedořekl, když se Červenáček s povzdechem otočil. To, co mělo být podle Rychlonožky tílkem, bylo černé a asi poloviční délky. A přímo uprostřed, na hrudi, svítil pod modrou látkou, přilepenou vlhkem na Červenáčkovo tělo, nápis PUMA.

„To je… sportovní podprsenka?“ nakrčil Jarka obočí. Mirek upustil oba kameny, kterými chtěl zrovna zakřesat nad ohništěm.

„Já – já – já jsem chtěl - nechtěl – totiž – “ snažil se Červenáček vyhrabat nějakou vhodnou formulaci vysvětlení. Přece si to tolikrát vymýšlel, musel si vzpomenout!

„No a co?“ ozval se Rychlonožka ostře a jako gladiátor se postavil před něj. 

„Rychlonožko, prosím tě – “

„Vy si možná myslíte ‚Ha! Já jsem takovej chlap! Mám párek mezi nohama, svaly jako flašky kofoly, holky po mně vzdychaj, kam se hnu – “ Jindra nakrčil obočí.

„My jsme přece nikdy – “

„…ale víte co? Červenáček tady je desetkrát silnější a větší kus mužskýho než kdokoliv z vás, protože každej den si zažívá utrpení, jaký si nikdo z nás nedokáže představit. Možná nemá to, co by mít chtěl a má to, co by mít nechtěl a stydí se za to, ale jestli je tu proti němu někdo holka, jsem to já a vy všichni ostatní.“

Nastalo ticho.

Červenáček vypadal, že neví, jestli má zavrtět hlavou a nasupeně odejít, vrhnout se Rychlonožkovi kolem krku, nebo se rozbrečet.

První otevřel pusu Mirek.

„No, Rychlonožko, kdyby byla soutěž Proslov za kamaráda, všechny bys roznesl na kopytech.“ Jindrovi zacukaly koutky. „A co se týče Červenáčka, nikdo z nás proti němu nebo jeho mužnosti nevznesl křivé slovo. A asi se shodneme na tom, že kdyby se to stalo, ten člověk by musel okamžitě vystoupit z klubu.“ Rozhlédl se po klucích. Červenáček se pořád třásl jako ratlík, Rychlonožka se před ním tyčil jako golem a Jarka s Jindrou souhlasně přikyvovali.

„Mrzí mě, že sis myslel, že před námi něco musíš tajit, protože bychom se ti posmívali.“ Ozval se Jindra. „Jsme kamarádi. Takhle bychom tě přece nezradili.“

„To je fakt.“ Přitakal Jarka. „Jestli jsi biologicky kluk nebo holka na tom nic nezmění, ani na tvém místě v klubu.“ Červenáček se kousl do rtu a tentokrát to vážně vypadalo, že se rozbrečí.

„Děkuju, kluci.“ Řekl tiše.

„A mně se děkovat nebude, plantážníku?“ obrátil se na něj Rychlonožka. Červenáček se zasmál a pevně ho objal.

„Tobě koupím dárkovej koš. Takovýho kamaráda jsem si snad ani nezasloužil.“

„Tak už mi dej to oblečení, ať stihne uschnout. Nerad bych, aby někomu rodiče zakázali výlety za pozdní příchod, když jsme s nimi ještě ani pořádně nezačali.“ Ozval se Mirek zpoza ohniště, ve kterém už malý plamínek chroustal klestí. Červenáček ze sebe váhavě za keřem všechno svlékl a vlezl do své mikiny a půjčených Rychlonožkových kraťasů.

Když si k Mirkovi jako první přisedl Jarka, otázal se Dušín: „Vážně mám svaly jako láhve od kofoly?“

#rychlé šípy #ftm červenáček #červenáček #mirek dušín #jarka metelka #jindra hojer #rychlonožka #rychlonožka je protective bff #mirek x jarka #neberu kritiku #jenom konstruktivní #fanfíky #miluju když si postavy skáčou do řeči #červenáček neností binder protože to ničí záda a nesehnal by ho #modern!au

[shirowolfy]

Tak jsem se dneska zasmál, protože jsme v jednom předmětu na knihovnictví řešili porn purge na Tumblr. Je to zvláštní, jak tuhle stránku vnímají lidí zvnějšku a z jiných částí...

#hezky česky #čumblr #personal #vysokoškolský život

[divozenky]

Nevím, jestli je to rok na den přesně, ale je to rok na jednu událost. Přesněji oslavu narozenin našich společných přátel, kde mi bylo smutno a on si šel se mnou lehnout. Nad ránem mne objímal. Když jsem otevřela oči, díval se na mne a já ho automaticky políbila. Tu noc jsme se nelíbali. Ale to ráno bylo jiný. S ním mi bylo tak nějak dobře a tohle ráno a ta jedna pusa všechno změnilo. On se nervózně zasmál. Všechno tak nějak do sebe zapadalo. Pak jsem odjela na 2 týdny pryč a myslela jen na něj. A myslela na něj další půl rok. Ale už jsme se nikdy nepohli z místa. Tehdy mi přišlo, že jestli ke mně možná někdo fakt patří, bude to on. Že to možná nebude teď, že možná tomu ještě musíme dát čas, ale je to on. A totéž si mysleli naši přátelé. Že to k sobě prý pasovalo.

Ale osud, vesmír, život, bůh; ti měli jinej plán. Jsem za něj moc vděčná. Jsem šťastná. Trvalo mi ale se s tímhle vyrovnat. Dýl, než mi bylo milý.

O rok později - jsem šťastná. Na loňský rok mám krásný vzpomínky, ale ještě krásnější jsou z letošního roku. A ještě krásnější třeba budou. Protože On. Na to mi často ani slova nestačí, abych popsala to neskonalé štěstí a vděčnost, že jsme se našli.

#po česky #česky #čeština #hezkyčesky

[kadet-pise]

Povídka - Vše je dovoleno ve válce a vyšetřování

V rámci tréninku psaní světa občas napíšu krátkou povídku. Tentokrát jsem se rozhodla pro tu, kdy je Roderick ještě mladý ucho, není totálně semletý životem a dělá svou práci s přesvědčením. Jinými slovy, je to furt stejnej parchant, jen mladej :).

.

Vše je dovoleno ve válce a vyšetřování

Tělo leželo na stole v chladném sklepě. Nemít prořízlé hrdlo, vypadal by muž skoro jako že spí. Mohlo mu být sotva třicet, dobře živený a určitě člověk. Zatím třetí tělo, které se našlo, ale kněží neměli žádnou pořádnou stopu.

„Nerozumím, proč se my musíme zabývat obyčejnou vraždou.“ Roderick sjel tělo pohledem. Od podobných případů je osvobodili už před pár lety. Od té doby, co se z Nicholase stal nejvyšší kněz, se zabývali spíš otázkami politiky a mezi městskými vztahy.

„Je to sériová vražda, to už není tak obyčejné,“ oponoval mu Nicholas. Oči mu zářily jako malému dítěti od chvíle, kdy Roderickovi oznámil, že spolu půjdou vyšetřovat vraždu. Jako za starých časů před třemi lety. Však taky na pohled omládnul, vrásky kolem očí se mu vyjasnily, úsměv mu ubral deset let a kdyby vlasy někde našly původní barvu a zbavily se šedin, mohl by se Nicholas vydávat za čtyřicátníka. „Kdo ji vyřeší lépe, než my dva?“

„Co na to Rada?“ Roderick si tak nadšený nepřišel. Nicholas ho vytrhl od práce na článcích, nemluvě o přípravě na diplomatické jednání s knězi z Víkrie. Na ty si vždy musel obrnit nervy, protože každý ve Víkrii se choval jako barbar.

„Rada nemusí nic vědět,“ usmál se Nicholas radostně. „Co myslíš?“ otočil hovor zpátky k tělu. Určitě měl vlastní teorii a jen Rodericka zkoušel.

„Vrah použil asi patnácti centimetrový nůž. Můžeme předpokládat, že je stejný jako v přechozích případech, zprávy tomu napovídají,“ začal Roderick. „Mohlo by to znamenat, že je vrahem člověk, ale stejně tak to může být bestie, která se nechce prozradit.“

Nicholas pokýval hlavou. „Všiml sis těch modřin? Řekl bych, že bestie je pravděpodobnější.“

Muž měl na pažích ošklivé podlitiny, jako by ho někdo držel vší silou. Tmavé, příliš velké na lidskou dlaň – takové zranění by silný člověk nedokázal způsobit.

„Takže hledáme bestii, která se snaží svoje zločiny zakrýt a hodit na lidi,“ ukončil Roderick. „Jaký postup navrhujete?“

„Jako obvykle. Já vyslechnu lidi v okolí a ty se pokus zjistit, co měli oběti společného a proti čemu stojíme.“

***

První oběť byl obchodník s látkami Patrick, u kterého nakupovalo snad celé město. Třetí oběť identifikovali jako Rogera, místního kuchaře, který vařil pro mnoho rodin v Ruusutu a vzhledem k blížícím se oslavám jara měl v posledním týdnu velmi napilno. Zato o druhé oběti, ženě s psími rysy, nevěděli vůbec nic. Jméno, rasu, a ani tělo, protože ho spálili dřív, než se Roderick s Nicholasem k případu dostali. Zůstal jen její popis – snědá, tmavě hnědé vlasy, ostré, zmutované zuby, tmavé chlupy v obličeji, hnědé oči a drápy. Když ji našli, neměla na sobě obojek, ale to ještě neznamenalo, že není registrovaná.

Zjistit totožnost bestie se vyhoupla na prioritní místo. Čokl určitě nebude mít tolik přátel, jako obchodník nebo kuchař.

Dokumenty o bestiích z Ruusutu a jeho okolí se nacházely v matričním archivu. Roderick ho znal jako své boty, nejednou tu seděl, když psal články pro Akademii nebo pátral po důkazech k jiným zločinům. Najít informace o psovité bestii byly ale jako hledat jehlu v kupce sena – ve městě jich žily desítky. Roderick přehrabováním ve složkách stráví celé hodiny.

Od pohřbení pod papíry ho zachránila Tillie, matrikářka, která dělala nejlepší čaj pro ubohé kněze zakořeněné u stolu. Nikdy ho u práce neobtěžovala, jen občas k čaji přinesla i koláček s důvěryhodným mrknutím, že Roderick nezašpiní materiály, ve kterých se zrovna hrabal. Dokázalo mu to spravit den, i když se třeba dlouhé hodiny nehnul z místa a nic nenašel. Tillie byla jako slunce v temné místnosti. Zahřála, ale držela se dost daleko, aby vás neoslepila.

„Probrala jsem další složky podle vašeho popisu. Mám tu pět bestií, na které by seděl,“ oslovila ho a předala mu šanony.

„Děkuji, Tillie.“ Letmo nahlédl do jedné z nich. Příběh bestií by většinou podobný – nějaká rodina potřebovala otroka, tak bestii buď koupili na trhu, nebo ulovili a ochočili divokou. Druhý způsob se stával méně často, protože se Řádu podařilo pochytat už téměř všechny.

„Pracuje se vám dobře?“ zeptala se Tillie.

„Kdyby vaše kolegyně tolik netlachaly, bylo by to lepší.“

„Kolegyně k práci tlachání potřebují, aby vám našly tohle všechno a nezbláznily se z toho,“ poznamenala Tillie.

„Máte pravdu, omlouvám se,“ pousmál se Roderick a položil složky na hromádku svých vybraných.

„Podíváme se vám po dalších.“

„Jste poklad, Tillie. Připomeňte mi, že se o vás mám zmínit Radě.“

Tillie se zasmála a pak zaplula do kartotéky.

***

Nicholas měl podobný úspěch jako Roderick – nulový. Tedy, alespoň co se vyšetřování týče. Patrick prý prodával ty nejlepší látky, takže když nejvyšší kněz mluvil s jeho ženou, nejen, že si vyslechl, odkud všude dováží a v jakých manufakturách vyrábí, ale taky si teď v náručí nesl několik saténových závěsů různých barev a vlastně nevěděl, co s nimi bude dělat. Manžel ho zabije, až zjistí, že utratil tolik peněz za zbytečnosti. Když ony vypadaly tak krásně a paní obchodnice mu slíbila, že vydrží až do smrti.

Matka kuchaře Rogera mu zase přibalila do brašny několik zákusků – prý aby se za duši chlapce přimluvil u Bohyně. Zjistil jen, že Roger se mezi elitu kuchařů vyhoupl teprve před dvěma lety, na svůj věk – ještě mu nebylo ani třicet, byl jen o něco málo starší než Roderick – si udělal jméno velmi brzy. Nicholas uvažoval, jestli se tohle teď bude dít častěji. Mladí lidé postupovali v kariéře tak rychle – Nicholas v jejich věku sotva vylezl z hospody a plácal se na čtvrté úrovni jako nějaký začátečník.

No nezjistil prostě nic užitečného. Stejné informace dostával od zákazníků nebo náhodných kolemjdoucích – Patricka i Rogera znali, bavili se s nimi, a mohl byste se Nicholasi přimluvit u Bohyně za mou babičky/dceru/tchýni/psa?

Někdy během rozhovoru s pátým svědkem, zahlédl Nicholas, jak ho z dálky někdo pozoruje. Léta praxe ho naučila rozpoznat, když ho někdo sleduje. Bestie uměly dokonale splynout s pozadím a tenhle instinkt se brzy stal způsobem přežití. Nebezpečí cítil v zádech, chloupky mu stály na krku a mrazilo ho.

„Díky, samozřejmě, Bohyně vaši žádost vyslyší,“ usmál se na člověka, se kterým mluvil a pak přidal do kroku, ověšen dary a závěsy. Letmo se ohlédl – člověk v bílém taláru zrychlil také a mířil přímo za ním.

Nicholas se rozhlédl a rozběhl se ulicí.

„Stůjte!“ uslyšel za sebou hlas a klapání střevíců.

Nicholas nezastavil a běžel.

***

Roderick byl stále zahlcený papíry, když za ním večer přišel Nicholas, v tváři rudý jako rak a zadýchaný. Roderick jeho vzhled nekomentoval, právě procházel snad stou složku – vždycky zapomínal, kolik je ve dvou set tisícovém městě bestií.

„Jak to šlo se svědky?“ zeptal se a byl rád, že konečně může zvednout zrak od papírů. Nicholas vypadal hůř, než si na první pohled myslel. Jiskra z oka zmizela, místo toho tu seděl brunátný muž.

„Jako obvykle. Nikdo nic neviděl ani neslyšel, nebo viděli všechno a můžou za to bohatí sousedi.“ Protřel si rukama kolena. Padesátka se na něm podepisovala, Roderick měl za to, že by nejvyšší kněz měl zůstat sedět v Radě a neunavovat se řešením případů, které si můžou vzít kněží nižší úrovně. Nikdy by to ale neřekl nahlas, Nicholas mu byl učitelem a přítelem.

„Ale chlapíci z koželužny zahlédli vůz pár hodin před tím, než se tělo našlo. Je to planá naděje, ale kolem těla nebyla krev, takže ho mohl někdo převézt.“

„Stejně marné je to tady,“ povzdechl si Roderick a poklepal prstem na složky. „Mám pár kandidátek, které žijí v rodinách, se kterými měly co dělat zbylé oběti. Zítra obejdeme domácnosti.“

„Mám obavu, že tě v tom musím nechat, Rodericku.“ Nicholas se omluvně usmál, ale v tom úsměvu nebyla ani špetka radosti. „Blíží se oslavy jara a Rada chce, abych se zapojil do příprav.“

Roderickovo obočí vyjelo nahoru. „Proč jste tedy bral tenhle případ?“

„Doufal jsem, že před přípravami uteču,“ zasmál se Nicholas. „Ale vyhmátli mě, utíkali za mnou až k Akademii.“

„Utíkali?“

„Málem jsem mu utekl, tomu nováčkovi, Jan se jmenuje.“

„Nicholasi, vy jste utíkal před členem Rady?“

„Jsou to zákeřní mizerové, druhý na mě čekal u pracovny.“

Roderick se zdržel dalšího komentáře. Jeho výraz musel mluvit za něj, protože se Nicholas usmál, natáhl se k němu a poplácal ho po rameni. „Samozřejmě ti pomohu, jak jen budu moct, Rodericku.“

„Vy jste výborný, Nicholasi, házet všechnu práci na mě, když mám za týden jednat s těmi barbary…“

„Našimi drahými bratry a sestrami ze západu.“

„Barbary z Víkrie,“ dokončil Roderick.

V dalších rozmluvách je zarazila Tillie. „Omlouvám se, nejvyšší knězi, pane Rodericku, ale už musím opravdu zavřít.“

„Ale jistě.“ Nicholas vyskočil na nohy, rudá už mu mizela z obličeje. „Doufám, že vám tu ten mrzout moc neznepříjemňoval den.“

Tillie se rozpačitě usmála a Roderick se jí rozhodl ušetřit trapnosti. „Stařecké vtipy,“ prohodil na účet Nicholase. „Už jdeme. Děkuji za pomoc, Tillie.“

Venku už padla tma a Roderick si uvědomil, jak unavený a hladový je. Těšil se domů, než zítra začne hledání nanovo.

„Příjemná žena ta Tillie,“ prohodil jeho směrem Nicholas.

„Dneska jste jako malý.“

„Jen tě chci přátelsky varovat. Její rodiče byli popravení za zradu. Skrývali uprchlé bestie a pomáhali jim dostávat se z města.“

Roderick už předtím tuhle informaci zaslechl, ale nikdy jí nevěnoval příliš velkou pozornost. „Přesto je členkou Řádu?“

„Byla jen dítě a její adoptivní rodiče ji vychovali správně,“ doplnil Nicholas. „Je dobrou členkou a skvělou matrikářkou.“

Roderick neměl náladu hádat, co se mu starší kněz snaží říct. „Bojíte se, že si s ní něco začnu a zničím si kariéru?“

„Bojím se, že by to Rada mohla tak vidět. Našlapuj opatrně, Rodericku.“

„Nemějte obavu, Nicholasi, na tyhle myšlenky nemám čas. Mám příliš mnoho práce. Ale to vy neznáte.“

Nicholas se pobaveně ušklíbl. „Zítra budu celý den plánovat plesy a slavnost, raději mě zastřel.“

„Jen trpte.“

„Zrádce.“

***

Navštívil tři rodiny a ve všech našel bestie živé a zdravé. Přípravy jarních oslav byly v plném proudu, nikde se tedy nezdržoval, stejně s ním nikdo neměl čas ani náladu mluvit. Vyšetřování vraždy v tuhle chvíli jen kazilo lidem náladu, obzvlášť, když museli shánět nového kuchaře, protože ten jejich tak drze zemřel.

Ne, že by to Rodericka moc trápilo. Tuhle práci dělal rád – ne proto, že by si rozuměl s lidmi, právě naopak. Většinu nemohl vystát. Ne, naplňovalo ho poslání pomáhat lidem, šířit slovo Bohyně a zbavovat svět bestií. Vytvářet lepší místo pro život. Mohl lidem kazit náladu, jak chtěl, ani trochu ho to netrápilo. On měl pravdu na své straně.

Vystoupal schody ke čtvrtému domu. Žila v něm zámožná rodina a dávala to na odiv i samotnou stavbou – patrová budova z červených cihel. V téhle čtvrti to nebyl tak neobvyklý jev, ale jen o ulici dál by dům působil jako pěst na oko mezi doškovými střechami.

Zaklepal. Chvíli trvalo, než se dveře otevřely. Stál v nich dobře oblečený sloužící bez obojku – člověk. „Přejete si?“ zeptal se a na chvíli pohledem zavadil o znak lilie, který měl Roderick připnutý na kabátu.

„Kněz páté úrovně Roderick. Mám otázku ohledně bestií v tomto domě.“

Sluha nehnul brvou, ale pár sekund trvalo, než ustoupil od dveří a pokynul Roderikovi ať vstoupí. „Počkejte prosím tady, zavolám pána domu.“

Roderick zůstal stát v předsíni. Vzpomínal, co vše ví o téhle rodině. Vlastnili pily a výrobnu dřevěného uhlí severně od města. Chytili příležitost za pačesy, když se před pár lety vyčerpal uhelný důl několik kilometrů odsud. Vyšvihli se mezi městkou elitu, přesto se nikdy nepokusili dostat do politiky. V tomhle domě nežil jediný člen Řádu.

„Čím jsme si zasloužili vaši návštěvu?“ Ze dveří vedoucích hlouběji do domu vyšel vysoký muž. Jeho výraz v obličeji dával vědět, že tu Roderick není vítán. Přesto napřáhl ruku. „Gustav, pán domu.“

Roderick se představil a přijal nabízenou ruku. „Nechci vás zdržovat, chápu, že máte dost na práci,“ zahájil hned. „Zajímá mě, jestli vám nechybí bestie. Nejspíš vlk nebo kojot, žena, mohlo jí být tak třicet.“

„To bude Marion. Její zmizení jsme Řádu nahlásili už před týdnem.“

„Nalezli jsme ji mrtvou,“ oznámil mu Roderick. „Můžete mi přiblížit, za jakých okolností zmizela?“

Pokrčení obočí dalo najevo, že Roderick muže otravuje. Ale aspoň zmizel ten chladný výraz. „Je to osm… ne, už devět dní zpátky. Šla nakupovat na trh a už se nevrátila. Všechny tyto informace byly v našem hlášení.“

„Neumíme číst myšlenky, Gustave, já vyšetřuji vraždy. Uprchlé bestie má na starost někdo jiný.“

Gustav se zachmuřil ještě víc. „Nemám vám moc co říct. Byla to služebná, bestie mě nezajímají. Svou práci dělala dobře.“

Roderick kývl. „Znal jste kuchaře Rogera?“

„Ano, ten zatracený parchant měl připravit hostinu na ples, ale na domluvenou schůzku nepřišel.“ V patře u zábradlí se objevila žena a zavolala dolů na Gustava. Ten sebou trhnul a otočil se. „Vydrž, zlato, hned tam budu.“

„Pospěš si, drahý, máme práci,“ komentovala jeho žena. Roderick měl pocit déjà vu. Žena měla stejně netečný výraz jako sluha. Gustav se na ni usmál a otočil se zpět k Roderickovi.

„Podívejte, přečtěte si naše hlášení. Nemám čas se s vámi zdržovat.“

„Plány na ples jsou v plném proudu?“

„Nashledanou,“ zdůraznil Gustav a otočil se na patě. Mávl na sluhu, který doprovodil Rodericka ke dveřím.

„Kdo vám prodává závěsy?“ zeptal se Roderick.

„Liana a Patrick,“ odpověděl sluha. „Tedy, dnes už jen Liana.“

„Doporučuji vám najít si nového kuchaře. Roger je po smrti.“

Ani teď se sluhův výraz nezměnil.

Až když vyšel zpět na ulici si Roderick uvědomil, jak nepříjemná atmosféra uvnitř opravdu byla. Žádné otevřené nepřátelství, ale těžký vzduch, nervozita a zatuchlost, jako by se v domě nevětralo.

Spokojeně se usmál. Jedna otázka pátrání zmizela ze seznamu a spousta dalších ji nahradily.

***

 Gustav nelhal, hlášení o zmizelé bestii podepsal sám. Popsal její lidskou i zvířecí podobu, okolnosti, za kterých zmizela, i její chování v předchozích dnech. Všechno to bylo Roderickovi k ničemu, protože to řeklo jedno: Marion se chovala normálně, snad jen trochu nervózně, což se dá připsat přípravám oslav. Nic mimo normu.

Gustavova rodina ho teď ale zajímala víc. Nechal si o ní donést veškeré informace. Nebylo jich mnoho. Jako by se před deseti lety vynořili odnikud. Najednou měli dům ve městě a výdělečný podnik, který se po pár letech rozšířil o výrobnu uhlí. Nešlo ani o početnou rodinu – Gustav, manželka Irena, její matka, byla tu zmínka o synovi, ale Roderick si nemohl vybavit, jestli ho někdy v průběhu let na nějaké oslavě s městskou smetánkou zahlédl. Zdálo se, že se rodina drží v soukromí, ale městských oslav a svátků se účastnili.

„Povězte, Tillie, víte něco o synovi Gustava a Ireny? Jsou to majitelé té palírny uhlí.“

Tillie k němu vzhlédla od papírů, které zrovna pročítala. Mlčela, ve tváři zamyšlený výraz. Pak zavrtěla hlavou a zahleděla se mezi regály. „Hej, Val!“ křikla a Roderick málem leknutím vyskočil z kůže, jak se její hlas rozlehl jinak poměrně tichou místností. „Posloucháš?“

Zpoza regálu vykoukla další matrikářka. „Slyším. Ne, lidi říkaj, že ho nechtěj moc ukazovat, protože je ten… no…“ Val pokrčila rameny, jako by to snad bylo jasné.

„Protože je co?“ zeptal se Roderick, protože jemu to jasné nebylo.

„Kripl,“ promluvila polohlasem Val. „Prý je celý znetvořený a rozumu moc nepobral.“

Roderick se opřel a zamyslel se. Nebylo by to poprvé, kdy by něco takového viděl. Omezenec spáchá zločin a jeho rodina nebo přátelé se ho snaží krýt. Tihle lidi si oběti vybírají náhodně, nikdy nevíte, co jim přelétne přes nos. Jak by se ale dostal k mužům, co do domácnosti jen zavítali? A jsou omezenci schopní vraždit precizně?

„Děkuji, Val.“

Val se úslužně usmál a zase zmizela mezi regály.

„Teď vám bylo tlachání dobré,“ poznamenala Tillie pobaveně. Neříkala to se zlým úmyslem, ale Roderick se za sebe stejně trochu zastyděl. Jen na okamžik, než ten pocit navždy zapomene. Mozek už mu totiž zase jel na plné obrátky.

„Tillie, půjdete se mnou na ples?“

Uslyšel zalapání po dechu někde zpoza regálů.

Tillie vypadala stejně překvapeně jako špehující Val. „Ráda,“ odpověděla po chvilce ticha. Nedívala se mu do očí, ale mírně se usmívala. Roderick zadoufal, že jí nedal plané naděje. Zítra o tom bude mluvit celá Akademie. Ale to nevadilo. Důležité bylo vyšetřování.

***

„Když jste mě zval na ples, tohle jsem si nepředstavovala,“ poznamenala Tillie. Vešli do tanečního sálu v Gustavově domě, cestou zdravili místní smetánku. Roderick pozvánku nedostal, ale od toho byl žák nejvyššího kněze. Vysvětlil Nicholasovi, že lístky potřebuje kvůli vyšetřování, ale Nicholas se jen vševědoucně usmíval a nejspíš vzpomínal na to, jak v mládí při oslavách jara naháněl mladíky po celém městě.

„Omlouvám se, jestli jsem vás zklamal,“ rozhlížel se, aby si udělal obrázek o domě. O Tillii téměř nezavadil pohledem. „Měl jsem vám ujasnit, že jde o pracovní záležitost.“

„To mě nepřekvapilo, ale je nutný i ten zbytek?“ Popotahovala si šaty a mlela sebou jako na trní. Roderick jí nabídl rámě. To ji trochu uklidnilo, ale i tak její úsměvy k lidem nebyly upřímné.

„Nepřekvapilo?“ zopakoval Roderick.

„Nemáte zrovna reputaci záletníka. Vlastně máte úplně opačnou reputaci,“ zamumlala Tillie.

„Jakou konkrétně?“

„Impotenta.“

„Z takové reputace obavy nemám, na ženy nemám čas.“

„Očividně.“

Roderick se na ni podíval. Dnes nezářila. Vytrhl slunce z jejího přirozeného prostředí pod falešnou záminkou. To si alespoň myslela, jeho ani nenapadlo, že by mohla jeho nabídka vyznít jinak. „Máte pravdu,“ souhlasil. „Neustále pracuji, nemám čas se zamyslet na tím, co říkám. Ještě jednou se omlouvám.“ Tillie zavrtěla hlavou a znovu se zatahala za šaty. Chytil její ruku. „Nemusíte být nervózní, sluší vám to.“

Střelila po něm pobaveným pohledem, ale brzy se vrátila k prohlížení místnosti a lidí stejně jako Roderick. Taneční sál nebyl moc velký, dost na komorní soukromý ples, ale pro větší oslavu by se museli hosté přesunout jinam. Viděl tak na všechny, nikdo se nemohl schovat. Ani on – neustále se s někým zastavoval na kus řeči nebo odpovídal na přátelské dotazy o Nicholasově zdraví, a proč se nejvyšší kněz nedostavil.

Zabralo značnou část večera, než měli trochu soukromí. Roderick už od začátku upíjel z jedné skleničky vína, zatímco Tillie pila na uklidnění nervů a už se to na ní začalo podepisovat.

„… pořád poslouchám, jak se chovat a být opatrná, protože rodiče byli zrádci. Ale nikoho nezajímá, že si je ani nepamatuju.“

Roderick ji nechal a poslouchal ji jen napůl ucha. Zajímaly ho schody vedoucí do patra a hlídané služebnictvem.

„Ale já se snažím a pro Řád dělám první a poslední. Pomáhá to? Sotva.“

„Můžu se za vás přimluvit,“ nabídl jí Roderick.

„K čemu? Názory lidí nezměníte.“

„Dovedu spoustu věcí.“

Tillie se ušklíbla. „Takhle hovoříte s ženami běžně? Slibujete?“

Roderick se zarazil nad útočností v hlase a věnoval Tillii plnou pozornost. „Už jsem se vám přeci omluvil.“

„Vůbec mě neposloucháte, jste hlavou někde jinde. Vím, vím, pracujete. Ale pak máte tu drzost mi nabízet řešení?“

„Vnímal jsem vše, co jste mi řekla,“ bránil se Roderick a překvapil tím sám sebe. Nikdy se nikomu nebránil, na názoru ostatních sotva záleželo. „Podívejte, vynahradím vám to. Řekněte jak.“

Tillie našpulila rty a točila vínem ve skleničce naprosto fascinovaná jeho červenou barvou. Odmítla se Roderickovi podívat do tváře. „Vezmete mě na slavnosti. Nepracovně. A budete mě poslouchat. Nejen vnímat, poslouchat.“

„Slavnosti jsou naneštěstí v den, kdy mám…“ zarazil se. „Ne, ne, samozřejmě že vás vezmu na slavnosti.“

Tillie se usmála a dopila skleničku. „Dohodnuto.“

„Ale teď potřebuji, abyste mi pomohla dostat se nahoru,“ vrátil se Roderick k důležitějším věcem.

„Pořád něco potřebujete,“ zatrylkovala Tillie a sebejistým krokem nakráčela ke sluhům. Roderick nevěděl, co si o jejím chování myslet, jestli šlo jen o opilecké řeči, nebo ji opravdu zklamal, ale když teď viděl její výstup, nechtěl se nikdy dostat na její špatnou stranu.

„Chci další víno!“ hulákala právě na sluhy Tillie. „Ne tuhle břečku, nevíte, kdo jsem? Takhle se chováte k hostům?“ Sluhové se ji snažili marně uklidnit a za chvíli tohle divadlo sledovali všichni návštěvníci plesu.

Roderick proklouzl kolem davu a vyběhl schody. Dostal se do chodby se třemi dveřmi. Zpoza jedněch uslyšel tlumený rozhovor, rychle je obešel a vstoupil do další místnosti.

Měl mlhavou představu o tom, co hledá, ale nemohl se trefit lépe. Vzduch v místnosti byl vydýchaný a nesl se v něm zápach dlouho nemytého těla. V mohutné posteli vystlané polštáři ležel chlapec, nemohlo mu být ani deset let, ale stavěný byl jako kulturista. Obličej měl deformovaný, přesně jak Val říkala.

Jenže ne běžně deformovaný. Chlapec měl zvířecí rysy, ostré zuby, chlupy po celém křivém obličeji, jedno oko zíralo do prázdna a druhé téměř pohltilo víčko. Roderick zůstal stát ve dveřích. Syn Gustava a Ireny byl znetvořená bestie. Nějaká šelma, těžko říct v téhle podobě.

To by ale znamenalo, že jeho rodiče jsou bestie.

Roderick v duchu zaklel. Čekal, že si prohlédne místo, a možná najde důkazy o zločinu, ale tohle? Předčilo to jeho nejdivočejší představy.

Chlapec k němu otočil hlavu a vytřeštil oko. Pak ze sebe vydal zvuk, přidušený křik, jako by mu vzduch nechtěl uniknout z plic. Zběsile se hrabal z peřin a chrčel. Roderick vyběhl z místnosti.

Přímo do rukou sluhy.

***

První chyba, kterou udělali, byla, že ho nechali naživu. Roderick razil pravidlo, že když může přemýšlet, přežije.

Druhá chyba byla, že spolu s ním sem zatáhli i Tillii.

Nacházeli se v pracovně. Roderick hádal, že je to pokoj, ze kterého předtím slyšel hlasy. Z přízemí sem doléhala hudba, ples probíhal bez přerušení. Tillie vypadal, že šokem vystřízlivěla, těkavě se rozhlížela po jejich věznitelích a cukala rukama, aby se zbavila pout. Stál tu sluha a paní domu. Právě diskutovali nad tím, co s narušiteli provést.

„Jste v pořádku, Tillie?“ zeptal se Roderick, hlavně aby svou společnici uklidnil.

„Až mě příště někam pozvete, připomeňte mi, abych řekla ne,“ odpověděla kousavě. Jestli dokázala složit takhle sarkastickou větu, určitě panikařila méně, než se na první pohled zdálo.

„Musím vás zklamat, na slavnosti jste pozvala vy mě.“

Jejich krátká konverzace přitáhla pozornost jejich věznitelů. Sluha ustoupil stranou a k Roderickovi přistoupila Irena. Ruce měla překřížené na prsou a v jedné z nich držela dlouhý nůž. Tvář měla stejně nečitelnou jako sluha, od chvíle, kdy je viděl naposledy, se nic nezměnilo. Roderickovi konečně došlo, co jsou zač.

„Doufala jsem, že když budeme dobří občané, nebude k nám Řád strkat čumák,“ promluvila Irena. „Bylo to naivní. Teď doufám, že se zvládneme domluvit, a nerada bych opět byla naivní.“

„Chcete mě podplácet?“ museli být blázni, jestli se pokoušeli domluvit právě s ním. Copak nevěděli, že je učněm nejvyššího kněze?

„Znám vaši reputaci, pane Rodericku, ale věřím, že každý muž má svou cenu, a to i ti, kteří se tváří jako zosobnění spravedlnosti.“ Roderick se pobaveně ušklíbl. „Nabízím vám i vaší paní život a cokoliv si řeknete,“ pokračovala Irena nezasažená jeho výrazem. „Pokud uchováte naše tajemství.“

„Nabídla jste totéž vaší služebné?“

Irena si povzdechla. „Pokusila se nás vydírat, prozradila naše tajemství dalším lidem. Vy přeci nebudete tak hloupý, abyste udělal totéž.“

„Řád ví, že jsme tady, pokud zemřeme, ukáže to přímo na vás.“

„Nejsme hloupí,“ odsekl sluha otrávený dlouhým mluvením. Otrávenost se projevila v jeho hlase, nikoliv v obličeji. „Přitáhl jste s sebou dceru zrádců, která se opila a dělala divadlo. Slovo dá slovo a za všechno může ona. Zabila kněze, potom sebe…“

Tillie zalapala po dechu. „Vy parchanti!“

Irena znovu vzdychla a promnula si spánek. Váhala, kolem bylo příliš mnoho lidí, stát se mohlo cokoliv. Roderickovi došlo, že svou nabídku myslí vážně.

„Jste medvědi, mám pravdu? Vy, vaši sluhové a ten kripl.“ Irena při tom slově unaveně zavřela oči a přikývla. „A Gustav?“

„Gustava z toho vynechte, nic neví.“

Neznělo to důvěryhodně, ale Roderick se v tom nehodlal teď hrabat.

„Chci deset procent z vašich měsíčních výdělků a jsem ochotný na tohle vše zapomenout.“

„To nemyslíte vážně!“ vyjekla Tillie. „Nemůžete to ututlat, jsou to bestie!“

„Se vší úctou, Tillie, vzal jsem vás s sebou jako ozdobu a ne někoho, kdo mi bude mluvit do práce. Takže sklapněte a nechte si zachránit život.“

Zaťala zuby, ale už neprotestovala. Sklopila hlavu a nechala ostatní mluvit, jen se občas ušklíbla.

„Nevěřím mu,“ ozval se sluha a přešel blíž k Ireně. Polohlasem jí něco řekl, proběhla výměna názorů. Roderick zaslechl jen útržky, ale nedokázal z nich sestavit odpověď na to, co s nimi teď udělají. Mohl jen doufat.

„Varuji vás, nemůžete nám nic dokázat,“ začala mu Irena konečně věnovat pozornost.

„A vy na sebe nechcete upozornit mrtvým knězem.“

Irena kývla. „Máme dohodu.“

Sluha neochotně rozvázal Roderickovi ruce. Ten se pomalu postavil a promnul si zápěstí. Nespouštěl z Ireny zrak. Přemýšlel, kde bestie berou tu jistotu, že nemá žádný důkaz a nemůže nic udělat. Co měly a on ne? A nestačilo by na to přijít později?

Tillie se k němu přidala. Záda měla rovná jako pravítko a zhluboka dýchala, jako by se snažila nevybuchnout.

„Těšilo mě,“ usmál se Roderick, vzal Tillii za paži a zamířil ke dveřím. Přepadly ho obavy, když bestie spustil z očí, ale uklidnil se, že je to jen na vteřinu. Věděl, co mají a on ne. Mají nůž. On měl taky něco, co oni ne.

„Tillie,“ požádal svou společnici u dveří.

Ihned, jako by snad spolu výstup trénovali, vyhrnula sukni šatů, Roderick pod ní sáhl, vytáhl revolver, který ji na začátku večera dal do úschovy, a otočil se.

Právě ve chvíli, kdy se k němu sluha blížil s nožem. Roderick dvakrát vystřelil, sluha padl nazad s zůstal ležet. Z rány se vyvalila krev.

„Tillie, běžte!“ poručil Roderick, a zatímco Tillie zmizela ve dveřích, mířil přes místnost na křeslo, za kterým se skryla Irena.

„Vzdejte se!“ poručil. Odpovědí mu bylo vrčení. Pomalu se přesouval, aby měl na bestii lepší výhled, ale jeho strategii přečetla. Popadla křeslo oběma mohutnýma rukama a nelidskou silou jím po Roderickovi mrštila. Vyhnul se jen o vlásek, na chvíli tak bestii spustil z očí.

Když se vzpamatoval, stála Irena jen kousek od něj. Z ženy se stala chlupatá bestie s prackami, které by dokázaly člověka zabít jedinou ranou. Napřáhla se. Roderick instinktivně couvnul a vystřelil.

Irena vykřikla hlubokým hlasem jako raněné zvíře. Svou ránu úplně minula a přepadla na zem.

Otevřely se dveře. Gustav vyděšeně zíral na scénu před sebou. Roderick mířil na úpějící Irenu, ale byl připravený se kdykoliv bránit i jejímu muži.

„Gustave,“ zakňourala Irena. „Pomoc.“

Gustav otevřel ústa, nechápavě pohlédl na Rodericka a zpátky na Irenu. Pak konečně promluvil třesoucím se hlasem.

„Na co čekáte, člověče, zastřelte tu věc!“

Irena zaúpěla a Roderick ji umlčel kulkou do hlavy.

Gustav se zhroutil na nejbližší židli a schoval obličej do dlaní. Ke dveřím do pokoje se začali hrnout hosté, někdo vykřikl, ostatní si špitali. Roderick ukázal na prvního muže ve dveřích. „Informujte Řád, máme tu mrtvé bestie a další na prošetření.“

Zabouchl dveře.

***

Hosté byli pryč a domem se jako mravenci hemžili kněží. Odklízeli těla, vyslýchali sloužící a zatýkali nebo stříleli další bestie. Dohadovali se, co udělat s míšencem v posteli, který sebou jen házel, křičel, ale nebyl schopný se ani posadit. Míšenci jsou chyba přírody a mají se popravovat bez okolků, ale velikost bestie nutila kněží váhat. Báli se k němu byť jen přiblížit.

„Nevěřím, že jste o své ženě nevěděl.“ Roderick se drobnostmi nezabýval. Snažil se složit zbytek skládačky, aby měl příběh kompletní.

Gustav rozhodil rukama. Ještě pořád seděl zhroucený a snažil se nedívat na kněží odnášející mrtvolu jeho ženy. „Nevěděl. Vypadala normálně.“

„Ale váš syn ne.“

Gustav zavrtěl hlavou. „Když se narodil, řekli mi, že je… deformovaný. Zahlédl jsem ho jen na chvíli jako mimino a potom už jsem ho nikdy nechtěl vidět znovu. Starala se o něj Irena.“

Roderick zvedl obočí a ušklíbl se. „To budete muset potvrdit před soudem.“

„Je to pravda! Nikdy bych se vědomě nepaktoval s obludami! Co moje duše?“

„Ztracená navždy. Můžete doufat, že bude Bohyně při vás, až vám určí trest.“

Roderick se zvedl a nechal vzlykajícího Gustava za sebou. Byl unavený, chtěl jít domů, lehnout si, dát odpočinout hlavě i tělo. Když vyšel na ulici, rychle ale přehodnotil svoje priority. Přistoupil k Tillii, která stálá za davem zvědavých čumilů.

„Už je konec?“ zeptala se unaveně.

„Ano.“

Tillie se usmála a pak se jí z očí začaly valit slzy. „U Bohyně, já se tak hrozně bála.“ Roderick nevěděl, co s vyplašenou ženou dělat. Chytil ji za ruce.

„U je to v pořádku. Vezmu vás domů, pojďte.“

Zavěsila se na něj a snažila se cestou uklidnit tím, že nejdřív hlasitě dýchala a potom začala plácat páté přes deváté. Roderick tak třeba zjistil velmi důležitou informaci, že Val pije při práci, ale byl rád, že se Tillii udělalo lépe.

Když se loučili, ještě se ho zeptala: „Myslíte, že Gustav opravdu o své ženě nevěděl?“

Myslel si mnohé. „Nevěřím, že má člověk něco přímo pod nosem a nevšimne si toho. Ale já ho soudit nebudu, to je práce Bohyně. Až na to přijde, řeknu vám, jak to dopadlo.“

Tillie kývla. „Tak na slavnostech?“

„Přijdu pro vás,“ slíbil.

Jen tedy bude muset Nicholasovi říct, že diplomatickou schůzku s barbary z Víkrie musí zvládnout sám.

#čumblr #česky #povídka #fantasy #o dracích a lidech

[2wnikiangel]

Day 3: Hot drink / Horký nápoj

Fandom: Les Misérables/Bídníci   Lengt: Oneshot, 2.000+ words     Rating: G (General)   Warning: None Parning(s): Enjolras/Grantaire Character(s): Enjolras, Grantaire Tag(s): Alternate Universe - Modern Setting, Friendship, Fluff, Pre-relationship, Enjolras Has Feelings, Not Beta Read For “Enjoltaire Winter Week” by @enjoltaire-winter-week​ .

„Už bych měl jít. Venku to nevypadá dobře,“ zasmál se. Jen co nadzvedl své pozadí z pohovky, Enjolras se ho znovu zeptal: „Nechceš se podívat na film?“ „Ehm, já bych ale opravdu měl—“ „Nebo si klidně něco zahrát.“ Enjolrasův tón zněl monotónně, kdysi ho dokonce Grantaire považoval za nudný, ale po letech, co se znali, pochopil, že musel dávat pozor na hlasitost a lehkou intonaci, kterou do svých vět dával. Věděl, že Enjolras, byť se to tak na první pohled nemuselo zdát, se o něj opravdu zajímal a chtěl… Grantaire zmateně zamrkal. Chtěl s ním strávit večer. x "I should go now. It doesn't look good outside," he laughed.  As soon as he lifted his back from the couch, Enjolras asked him again, "Don't you want to watch a movie?"  "Um, I really should—"  "Or play something." Enjolras's tone sounded monotonous, Grantaire once thought was boring, but after years of knowing him, he realized that he had to pay attention to the volume and light intonation he put into his sentences. He knew that Enjolras, although it may not have seemed so at first glance, was really interested in him and wanted to…  Grantaire blinked in confusion. He wanted to spend the evening with him. 

Read online on AO3 in [czech original] or [english translation].

A/N CZ: Dnešní část prošla lehkou úpravou, neboť jsem se ke psaní dostala dost pozdě a ani mi nebylo úplně nejlépe a cítím, že dnešní psaní nedosahuje takové kvality, jakou bych chtěla. :) I tak doufám, že se vám bude tato část líbit a na další den se pokusím více rozepsat! 

A/N ENG:  Today's part underwent a slight adjustment, because I got to writing quite late and I wasn't even at my best, and I feel that today's writing does not reach the quality I would like. :) Even so, I hope you will like this part and I will try to write more next day!

#les misérables #les mis #les misérables fanfiction #les mis fanfic #enjolras #grantaire #enjoltaire #exr #enjoltaire winter week #enjoltaire winter week 2020 #EWW2020

[tescont]

Petr poprvé umřel, když opravoval střechu a ujela mu noha. Viděl všechnu tu parádu. Duše stoupající do nebes, obrovská brána, před ní vousatý dědeček v noční košili s velkým klíčem na krku a obří knihou v rukách. Nahlédl do ní a zamračil se.

„Ale tady stojí, že ses paktoval s ďáblem. Šup do pekla s tebou!”

Dostat se do pekla bez pozvání bylo mnohem méně příjemné, zvlášť, když Jankovi i přes ohně pekelné sálající na plný výkon zmrzl úsměv na rtech. Ale zvážili ho a neklesnul ani o píď. Tak ho poslali zpátky nahoru.

Vousatý dědeček se tvářil velice rozmrzele a řekl, že se to ještě musí vyřídit. A Petr se probral na vlastní smrtelné posteli, čímž pořádně vyděsil babičku i Adélku a poněkud zmařil státní smutek.

Podruhé Petr umřel, když ho po cestě z města přepadli lapkové a on nečekal, že se ten pátý připlíží zpoza stromu. Andělské kůry zněly nějak slaběji, asi byli všichni nastydlí. Dlouhovousý dědeček jen zamával rukou, řekl, že je to v řešení a Petr stihnul ještě všem pěti nabančit.

Potřetí, když chytil podivnou nemoc a dva dny ležel v horečkách. Počtvrté, když se snažil sundat kůzle ze skalní římsy, nikdo netuší, jak se tam dostalo. Popáté, pošesté, podesáté...

Jednoho dne zaklepal na dveře Janek. Jedlo se, ale nepilo, a speciálně pro něj našli starý slamník, aby nemusel spát v peřinách. Až večer, když už šlo celé stavení spát a oni seděli sami dva ve světnici.

„Hele. Je to složitý. Nahoře tě nechtěj a my tě vzít nesmíme, to je proti regulím. A věčně vracet smrtelníky, než si to administrativa vyřeší, to taky nejde.”

„No jo, ale co já s tim mám dělat? Co Adélka, jak k tomu přijde? Měla málem smrt, už když sem se poprvé vrátil. Občas... občas myslím, že ani nevěří, že jsem se vrátil já.”

„Tak,” Janek se naklonil ještě blíž, takže viděl každý stín svíčky, každý nový záhyb kůže, který Petrovi přibyl od posledního setkání, „mě napadlo. Nechtěl... nechtěl bys být taky čert?” zeptal se a zatajil se mu dech.

„Čert?” zasmál se ale Petr a zaklonil se. „A co bych prosim tebe asi dělal? Lucifer by mě beztak do dvou týdnů zas vyhnal, že mu kazim reputaci. Kdepak. A vůbec. Mařence je pět a malýmu Petříkovi teprv dva. Než na čase, tak se to vyřeší.”

Janek už nic nenamítal o společném chytání hříšníků, vaření v kotlích a přeměnách ve zvířata.

Vesele se bavili dál ještě dlouho do noci a s prvním ranním zvoněním se Janek vydal na cestu pro jednoho hokynáře.

Je třeba přiznat, že od té doby si na sebe Petr dával mnohem větší pozor. Tak jedna smrt na deset let. A většinou se mu je celkem podařilo udržet v tajnosti, takže se k žádným státním smutkům nikdo ani nepřiblížil. Dokázal elegantně vyřešit všechny lapálie kolem knížectví – sám se v těch věcech vyznal jako koza v petrželi, a tak nechal ve většině věcí rozhodovat Adélku. Dal si ale záležet, aby byli Mařenka i Petřík řádné vychováni a uměli i takové ty věci jako zeměpis a etiketa, zatímco on spravoval zámek a pomáhal, kde se dalo. A když přišel čas předat vládu dál, věděl, že zanechává knížectví v dobrých rukách.

Vrátil se domů, do mlýna. Staral se o hospodářství a Janek se stavil vždycky, když měl pochůzku. V pekle už byl za zkušeného čerta, který ví, jak se mezi lidmi ohánět, a přitom vypadal sotva o den starší. To na Petrovi už byl život vidět. A tak když šel jednou spát a přemýšlel, co všechno musí ráno zase udělat, a jak by si měl udělat vyšší postel, jinak z ní už možná nevstane, nebyl moc překvapený, když už ráno vážně nevstal.

______________________________________

Janek si připadal strašně, když mu řekli, že už veškerou administrativu vyřešili. Věděl, že se svým nejlepším přítelem už nikdy neuvidí. Žádné lovení hříšníků a dlouhé hovory, jeden mrak je nadýchaný jako dvacet pořádných peřin. Bylo mu strašně, když dostal za úkol přinést šenkýře z hospody hned pod zámkem. Ale služba je služba, musí jít.

Už jen překročit práh hospody vyžadovalo neskutečné sebezapření, co teprve, když si na lavici všiml malého Petříka. Malý Petřík už tedy tou dobou nebyl vůbec malý, naopak. Svému tátovi jako by z oka vypadl, zrovna tou dobou, když se s Jankem potkali. Janek by byl šel na jakékoliv jiné zapadlé, zaplivané místečko, jen kdyby bylo volné, ale ať hledal, jak hledal, v celém lokálu bylo na truc jenom jedno, přímo proti člověku, který vypadal tak moc jako On. Spolkl svou pýchu a šel.

„Mají tady skvělé pivo, nejlepší široko daleko. Byl by zločin si ho nedat,” prohodil Petřík. Měl i stejně pronikavé oči. A když Janek jen hučel v odpověď, pokračoval. „Víte, povídají se zvěsti o tulákovi, který sem jednou přišel. Objednal si jako pán, házel na zem zbůhdarma peníze a vždycky, když se ho někdo lekl, říkal, že není čert, že tak jenom vypadá.”

Poslední slova Janek přesně slyšel, jak by je řekl Petr. Byl tehdy celý špinavý, fousatý, utíkal před šibenicí... a pomohl mu tak, jako nikdo předtím. I když dostal jeho maminku do celé té lapálie. Tyhle vzpomínky teď bolely. Ale spolusedící očividně nechtěl nechat Janka utopit se v minulosti.

„Vždycky, když jsem nad tím přemýšlel, říkal jsem si... čerti, čerti. Dobře, tak jsou čerti, ale neměli by potom být i andělé? A jak by vypadali? Co by uměli? Dokázali by taky měnit podobu? Něco s vodou? Vadilo by jim peří?”

Janek nemohl věřit vlastním uším. Vždycky si myslel, že Petr nebude říkat určité věci. Sám viděl, jak čertům ztěžují práci. Proč vykládal svým dětem, že čerti nesnáší peří? A proč to teď tadyten jen tak vytrubuje do hospody?

„Jelikož potom by totiž andělé určitě chtěli mít na Zemi někoho, kdo by kontroloval, když se peklo splete. Aby nevznikaly problémy. Protože vyřešit takovou administrativní záležitost trvá alespoň, kolik? Dvacet, třicet let?” Petr Petřík se zadíval Jankovi do očí a Janek nemohl odtrhnout pohled. „Věděl jsi, že andělům tak vadí srst? Jestli ti ten ocas zase spálej, tak už se mě tak snadno nezbavíš.”

#s čerty nejsou žerty #proč dělám ze všeho dobrá znamení #jakoby proč bych nedělala ze všeho dobrá znamení #ale proč moje hlava automaticky dělá ze všeho dobrá znamení #a ještě k tomu domyslí vlastní kouzla #jelikož ano už jsem vymykala v hlavě anděly #a funguje to jinak než v andělu páně #protože tohle je jiné universum #kam odešla moje příčetnost #ráda bych ji zpátky #fanfikce #asi #i'm sorry i'll shut up now

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 22

Hřmění

Dalšího rána převzal císař Xiande nad lovištěm osobní velení. Jeho zdraví mu nedovolovalo vyrazit na lov na koni, a tak přichystal odměny a nařídil přítomným mužům, aby na loviště zamířili sami a zkusili štěstí nějakou z cen vyhrát.

Li Jianhengovi se nedařilo dostat na koně a tak se na jeho hřbet posadil až na několikátý pokus.

Císař Xiande se na něho podíval a řekl: „Jianheng půjde příkladem. Budu čekat, dokud neochutnám tvou kořist!“

Li Jianheng sevřel otěže. Už dávno dal pokyn svým strážím. I kdyby nezasáhl cíl, věděl, že se nevrátí s prázdnou. Vyrazil tedy v povznesené náladě s kupou strážců za sebou.

Xiao Chiye jel na koni vedle něho.

Na konci rozlehlé pastviny Nanlinských lovišť byl kus lesa. Na větvích a zažloutlých listech ještě byla ranní rosa. Kořist všech velikostí, vyděšená křikem a zvuky koňských kopyt, která zde byla nasazená, se rozutekla do všech směrů.

Li Jianheng zaťal luk, zatímco seděl na koni, s velkým úsilím natáhl tětivu a vypálil šíp na králíka. Šíp se sotva zapíchl do země kousek od něj. Ze stran se nejprve ozval slepý potlesk a jásot, než strážce, který se šel podívat, přinesl zpátky předem připraveného králíka.

Spokojený Li Jianheng řekl Xiao Chiyemu: „Nestřílim špatně, co? Tehdy mě učil císařský dědeček!“

Xiao Chiye řekl upřímně: „Takovouhle ukázku lukostřelby sem nikdy neviděl. Dokonce ani v Libei.“

Li Jianheng se okamžitě zasmál a řekl: „Seš v Qudu už tak dlouho - nezapomněls jak se natahuje luk, že ne?“

Xiao Chiye si s sebou přinesl jen obyčejný luk, který nebyl ani tak dobrý, jako používaly císařské tělesné stráže. „Dovol mi, abych ti taky ukázal, co umim.“

S tím Xiao Chiye natáhl svůj luk a vypálil šíp na mýtinu před sebou. Jeho střela byla ještě slabší, než střela prince Chu, šíp se dokonce ani nezabodl do země. Ze stran se opět ozval slepý jásot a chvála. Xiao Chiye si v tom liboval.

Qiao Tianya už netrpělivě čekal za nimi. Vidíc tuto scénu, pobaveně řekl: „Vidíš to? Když nebudeš dobře trénovat, budou s tebou zacházet jako s blbcem!“

Při pohledu na Xiao Chiyeova ramena a paže si Shen Zechuan znovu vzpomněl na jeho kostěný prsten a neubránil se úsměvu.

Princ Chu jel sotva chvíli, než ho začala bolet záda, což utlumilo jeho ochotu jít dál. To byl důsledek včerejšího přílišného pití. V téhle chvíli se necítil příliš dobře. Vedl koně a chvíli se bezcílně potuloval kolem, dokud už nebyl skoro čas pobídnout své muže zpět. Stráže vzadu ještě ani nestačily vystřílet všechny šípy, když ho jako poryv větru doprovodili zpět. Ani se nestačili dostat do lesa na východě.

Li Jianheng sesedl z koně a poklekl před císaře. Pan Rugui po straně provedl pro císaře Xiande soupis kořisti. Čím víc jí Li Jianheng slyšel, tím byl spokojenější. Pak řekl: „Císařský starší bratře, je mezi nimi dokonce i liška obecná. Ta má krásnou barvu srsti. Bude z ní pro tebe dokonalý kožešinový límec.“

I císař byl potěšen. „Teď je mi ještě mnohem lépe, než když jsem byl v Qudu! Pan Rugui, dej ty věci princi Chu.“

Li Jianheng zvedl s velkým potěšením hedvábnou látku, jen aby uviděl velký luk, který žádný obyčejný člověk nedovedl natáhnout. Okamžitě o něj ztratil jakýkoliv zájem, přesto musel říct: „Děkuji Vaše Veličenstvo za odměnu!“

Císař Xiande se několikrát zasmál a zakašlal, než sám řekl: „Nelíbí se ti? Není myšlen, abys ho používal. Tenhle luk po sobě zanechal velký předek císař v počátečních letech. Je vyroben z černého železa spojeného kýlem a váží sto dvacet jinů (60 kg). Ani současní čtyři velcí generálové ho nedokážou natáhnout. Uděluji ti ho proto, že chci, abys byl vždy pilný. Kdykoliv uvidíš tento luk, vzpomeň si na útrapy velkého předka císaře při jeho velkém úsilí založit impérium.“

Li Jianheng jeho slova uznal a vyzval své muže, aby luk odnesli.

Během večeře si císař Xiande zavolal Li Jianhenga, aby si k němu přisedl a opřel se o něj. To byla nápověda, která už nemohla být zjevnější. Všichni přítomní úředníci to věděli, přesto museli hrát hloupé, protože starší sekretariátu Hua, Hua Siqian, byl stále na stejné úrovni jako princ Chu.

Jakmile se všichni nasytili vínem a jídlem, byl založen táborák.

Císař Xiande se za celý den nevzdálil a tak nemohli odejít ani ostatní. Li Jianheng už byl unavený sezením, ale všímal si, že se císař Xiande stále nemá k odchodu. O co jde? Vrhl tázavý pohled na Xiao Chiyeho.

Xiao Chiye předstíral, že si toho nevšiml. Tou dobou už tance a zpěvy ustaly a plamen ohně zuřivě plál. Císař Xiande si najednou upravil oděv a zvolal: „Můj drahý ministře Haii.“

Haj Liangyi si očistil róbu a uctivě poklekl před císaře, aby odpověděl: „Tento starý poddaný je zde!“

Císař Xiande se zeptal: „Co jsi to měl dnes v plánu udělat?“

Hai Liangyi se poklonil a odpověděl: „Tento starý poddaný by rád doporučil, aby vrchní dohlížející sekretář úřadu pro kontrolu příjmů šesti ministerstev, Xue Xiuzhuo, dostal pravomoc předložit Vašemu Veličenstvu petici!“

Hua Siqian vycítil, že se něco děje. Pohladil si vousy a řekl: „Renshi, proč to dělat takhle? Pro začátek má hlavní dohlížející sekretář pravomoc podat námitky přímo u Jeho Veličenstva.“

„To je možná pravda,“ řekl Hai Liangyi: „Ale Xue Xiuzhuo memoriál se opakovaně nedostal až k Jeho Veličenstvu. Proto může klidně požádat přímo o audienci.“

„Jak by mohl existovat memoriál, který se nedokázal dostat až k Jeho Veličenstvu?“ Otázal se Hua Siqian.

Císař Xiande řekl: „To by mě také zajímalo. Můj drahý ministře Haii, zavolej ho, aby k tomu řekl svůj díl.“

Po obdržení příkazu si Pan Rugui vyměnil s Hua Siqianem pohled a vykročil o dva kroky vpřed, aby zvolal: „Povolejte hlavního dohlížejícího sekretáře úřadu pro kontrolu příjmů, Xue Xiuzhuo, na audienci u Jeho Veličenstva!“

Xue Xiuzhuo na sobě neměl oficiální róbu. Vypadal unaveně, jakoby právě sesedl z koně. Když šel k nim, na nikoho se nepodíval. Místo toho poklekl, aby vzdal poklony císaři Xiande.

„Co chceš nahlásit?“ Zeptal se ve větru císař Xiande.

Xue Xiuzhuo řekl: „Tento poddaný je dohlížejícím sekretářem úřadu kontroly. Mým hlavním úkolem je do nejmenších podrobností kontrolovat finanční záležitosti ministerstva daní. Ve třetím měsíci pátého roku Xiande tento poddaný provedl audit účetní knihy výdajů za čtvrtý rok Xiande a objevil dotaci ve výši 2 000 000 taelů. Z důvodu obezřetnosti, zejména ve světle prohlášení ministerstva daní, že šlo o dotaci třinácti městům Juexi, si tento poddaný osobně do Juexi vyjel. Komisař provinční správy Juexi, Jiang Qingshan, souhlasil s kontrolou účtů a zjistil, že z dotace přidělené ve čtvrtém roce Xiande bylo Juexi skutečně poskytnuto pouze 1 530 000 taelů. Zbývajících 470 000 taelů zmizelo beze stopy. Následně ministerstvo vojenství vyplatilo v osmém měsíci téhož roku platy a proviant vojákům na hranicích. Ministerstvo daní vyčlenilo pro tento účel 2 800 000 taelů. Z tohoto množství bylo 1 800 000 taelů určeno pro posádkové jednotky pěti velitelství Qidongu a 1 000 000 taelů pro velké velitelství Libei. Ovšem v době, kdy tento poddaný tyto peníze dohnal až do průsmyku Luoxia, zbývalo po jejich předání pouze 830 000 taelů! A takto pokračuje incident za incidentem. Deficit státní pokladny představuje obrovskou částku. Kam všechny ty peníze zmizely? Kdo je vzal? Starší sekretariátu Hua si možná není jistý, ale tento poddaný má záznamy, které musí předložit k nahlédnutí Jeho Veličenstvu!“

„Plácáš nesmysly!“ Zpranýřoval ho Hua Siqian chladným tónem. „Ministerstvo daní musí na začátku každého roku odsouhlasit účty přímo v paláci! Jak to, že zrovna ty něco víš, když ministr příjmů, velký sekretariát a ředitel ředitelství obřadů císařského paláce držící štětec nemají ani tušení, že existuje nějaký deficit?!“

Hai Liangyi zvedl hlavu a řekl pevným hlasem: „Tento starý poddaný ví! Počínaje druhým rokem Xiande se účetní knihy předložené ministerstvem daní začaly dělit na skutečné a falešné. A pokud jde o rozhodnutí o tom, co se každý rok předloží, nerozhoduje slovo ministerstva daní, ale vaše Hua Siqiane!“

Praskot ohně explodoval jako náhlý úder hromu, který umlčel všechny přítomné. Nikdo nečekal, že začne císař Xiande klást z ničeho nic tak vážné otázky tímto způsobem.

„Dobře.“ Zasmál se Hua Siqian a udeřil do stolu, aby vstal: „Takže si teď budete vymýšlet absurdní obvinění? Jakápak frakce Hua?! Všechna půda na světě patří císaři. Já, Hua Siqian, jsem byl otevřený a důsledný ve všem, co jsem dělal. Po celou dobu jsem kladl Jeho Veličenstvo na první místo! Jestli existují nějaké pochybné účty, okamžitě je předlož. Zheng Guoshi, zkontroluj je s ním!“

Ministr příjmů Zheng Guoshi zmateně poklekl a řekl: „Vaše Veličenstvo, tento poddaný by rád položil otázku hlavnímu dohlížejícímu sekretáři Xueovi. Pokud jsou to účty za čtvrtý rok Xiande, ve kterých je problém, proč čekal až do dnešního dne, aby se o nich zmínil? Pokud je s nimi skutečně nějaký problém, pak by to znamenalo, že zamlčoval zásadní věc!“

Xue Xiuzhuo rychle řekl: „V dnešní době se místní úředníci, kteří vstupují do hlavního města, nesetkávají se svými nadřízenými ani neskládají poklony Jeho Veličenstvu. Místo toho nejprve posílají vizitku a následně míří do rezidence Hua a vedlejšího sídla Pan-gonggonga, kde vzdávají úctu. Frakce Hua je takhle mocná a vlivná. Můžeme se tedy jen ptát, kdo by se odvážil vzepřít staršímu sekretariátu Hua?!“

„Každý rok říkám delegovaným vyšetřujícím cenzorům, aby řekli, pokud najdou problém! Z čeho mám mít strach? Všechny účetní knihy mého rodu Hua byly předloženy Jeho Veličenstvu. Vše je jasné, čisté a korektní!“ Zíral Hua Siqian na Xue Xiuzhuo. „Xue Yanqingu, pamatuješ si ještě, kdo ti dal doporučení, když jsi vstoupil do Qudu, aby ses během let Yongyi stal úředníkem? Mohl bych být částečně považován za tvého učitele a ty mě tady teď takhle očerňuješ!“

Xue Xiuzhuo zvedl hlavu a na okamžik se setkal s Hua Siqianovým pohledem. „Na císařském dvoře je pouze vládce a jeho ministři, není žádný učitel a jeho žák.“

Hua Siqian se obrátil k císaři Xiande a zeptal se: „Věříte tomu, Vaše Veličenstvo?“

Císař Xiande sklopil oči a řekl: „Věřím účtům.“

Hua Siqian zvedl hlavu a vyprskl smíchy. Spojil dlaně a řekl: „Fajn! Vaše Veličenstvo, tenkrát bylo v Qudu bouřlivé období a bývalý císař si vás vybral na smrtelné posteli. Pamatujete si ještě, kdo byl tím, kdo vás podporoval, kdo vás celou cestu chránil a doprovázel?! Přesto tomu všemu dnes v noci věříte kvůli několika neloajálním, neuctivým zmetkům?!“

Císař Xiande zvedl ruku, aby se napil čaje. Konečně se podíval na Hua Siqiana, aby s očima plnýma odporu řekl: „Neměl bys říct jasněji, zda to byla ochrana a doprovod, nebo nátlak a komandování prince?“

Hua Siqian náhle odstrčil stůl a řekl: „Ji Leii!“

Císařská tělesná stráž na hostině tasila meče.

Hai Liangyi řekl: „Tvá drzost se vzbouřit!“

„To bych si netroufnul.“ Odpověděl Hua Siqian. „Ale vy sami už na mě tasíte. Snad nečekáte, že tu budu sedět a čekat až mě zabijete, že ne?“

„Co chceš?“ Zeptal se císař Xiande chladně. „Xi Gu'ane!“

Osm velkých výcvikových divizí najednou vykročilo o krok vpřed a postavilo se před císaře.

„Zneškodněte Hua Siqiana!“ Zavelel císař Xiande.

„Neopovažujte se!“ Křikl Hua Siqian. „Xi Gu'ane, tvoje žena a dítě teď popíjejí čaj s císařovnou vdovou. Jestli se opovážíš udělat ještě jeden krok, pokrevní linie rodu Xi bude přerušena! Císařovna vdova se k tobě v průběhu let chovala hezky, ale tys byl opakovaně nabádán jinými. Ještě není příliš pozdě, aby ses vrátil!“

Xi Gu'an zůstal bez možnosti volby, proto ze strachu udělal malý krok zpět.

Císař Xiande zlověstně řekl: „Není příliš pozdě? Xi Gu'ane, copak nebylo pro bývalého korunního prince příliš pozdě? Nebylo pro Shen Weie příliš pozdě? Kdo z nich nebyl loajálnější, než ty?! Ustoupili, ale nechala je císařovna vdova být? Už jsem požádal, aby byl napsán císařský edikt. Až princ Chu nastoupí na trůn, dcera rodu Xi bude císařovnou impéria!“

„Je už běžnou praxí Jeho Veličenstva, že vydává a ruší své rozkazy a ty tomu pořád zbožně věříš?!“ Vyhrnul si Hua Siqian rukávy. „Jeho Veličenstvo se kvůli své nemoci zbláznilo! Císařská konkubína Wei je už půl měsíce těhotná, tak jak by mohl princ Chu nastoupit na trůn?!“

Xi Gu'an sevřel svoji čepel. Čelo měl zalité potem.

Noční oblohu už zahalily vrstvy tmavých mraků. Vítr v předvečer bouřky také ustal. Prapory na lovištích vlály. Nikdo se nepohnul.

Xi Gu'an zaťal zuby, vytáhl meč a obrátil se na císaře Xiande. S jasnými obtížemi řekl: „Nemoc Jeho Veličenstva je... nevyléčitelná.“

„Dal jsem ti šanci,“ podíval se císař Xiande na Xi Gu'ana a pomalu se začal smát. Čím více se smál, tím hlasitější jeho smích byl. A čím hlasitější byl, tím více kašlal. Opřel se o stůl a chladně řekl: „Kdybych neměl naprostou důvěru, když jsem na tento podzimní lov vkročil, jak bych pak mohl lovit a zabíjet zrádné ministry a zrádce, jako jste vy?! Qi Zhuyin už mi vede jednotky na pomoc. Měla by tu být do čtyř hodin! Tak koho zabijete? Hm? Kdo se opováží?!“

Náhle se však ozval Ji Lei: „Vrchní velitelka Qi je daleko ve velitelství Cangjun v Qidongu. Císařská tělesná stráž je odpovědná za veškerou příchozí i odchozí korespondenci. Vaše Veličenstvo, je na čase, abyste se probudil ze snu!“

Císař Xiande se na něho rozzlobeně podíval: „Qi...“

Pan Rugui náhle zakryl císaři Xiande ústa a donutil ho posadit se. Rozhlédl se po davu a usmál se: „Jeho Veličenstvo má recidivu své nemoci.“

Všem státním zaměstnancům se třásly nohy. Hua Siqian se podíval na Li Jianhenga a ošklivě se usmál, když říkal: „Princ Chu měl v úmyslu uspořádat na lovištích vzpouru. Dokonce si s sebou vzal luk a šípy. Důkazy proti němu jsou nezvratné! Na co čekáte? Zabijte ho!“

Kromě stráží vedle něho všude kolem explodovaly chladné záblesky čepelí.

Li Jianheng šokovaně upustil hůlky. Jak ustupoval, spadl na zem i se svojí židlí. „Starší, starší sekretariátu! Nemám v úmyslu se prohlásit za císaře!“

„Vaše výsosti,“ řekl Hua Siqian. „Víte vůbec, jak se píší slova - proti své vůli?“

Na obloze zahřmělo.

Li Jianheng slyšel dav kroků, jak se k němu blíží a schoval se mezi své stráže. Nedokázal ani vstát, když slzavým hlasem říkal: „Jsem od přírody nečinný princ! Tak proč zacházet tak daleko?“

Záblesk něčího meče se mihl přímo před ním a tak se Li Jianheng chytl za hlavu a vykřikl. Hned na to ale zaslechl ohromnou ránu a stůl před ním se s bouchnutím převrhl. Někdo ho sevřel za límec a zvedl na nohy.

„Jeho Veličenstvo ti udělilo luk dobyvatele a tak seš korunním princem Da Zhou!“ Usmál se zlověstně Xiao Chiye. „Jako místokrál císařský armády chci já, Xiao Ce'an vidět, kdo potká svůj konec pod tímhle ostřím! Chen Yangu, pomoz korunnímu princi na koně!“

„Xiao druhý.“ Vytáhl Ji Lei pomalu svoji čepel. „Pro naše přátelství, musíš tohle dělat?“

„Tak dlouho sem nic nedělal,“ pustil Xiao Chiye Li Jianhenga: „že přímo prahnu po boji.“

„Chyťte ho.“ Řekl Ji Lei. „Pokud to neohrozí život druhého mladého pána, klidně mu můžete zlámat ruce i nohy.“

Xiao Chiye si svlékl svoji těžkopádnou svrchní róbu, jen aby odhalil jinzhuang přiléhající k tělu přímo pod ní. Rozhlédl se kolem sebe a řekl: „Kdo mi dokáže zlámat ruce i nohy, tomu nejen udělim sto taelů zlata, ale taky ho nazvu svym mistrem.“

Meč Langli, který v Qudu téměř nikdy neopustil pochvu, se začal vysouvat. Centimetr po centimetru se lesklo sněhobílé světlo spolu s mrazivou, vražednou aurou, která dokázala zastrašit.

„Ale pokud to nedokážete, pak přijdete o život.“

#danmei #qiang jin jiu #překlady #qjj #books #shounen ai #yaoi #čína #česky #cezhou #ballad of sword and wine #balada o meči a víně

[lieselotte-sky]

Sidol, náš idol

Volal myš. Prý jede přes Letovice a mám mu koupit mozeček a předat na náměstí na mostě. Nechce se s tím zdržovat. U Masovce neměli, koupila jsem ho v Duze. Stojím s tím na mostě, čekám, najednou cítím jak sebou ten mozek v tašce cuká. No tohle teda ne, pomyslím si, vrazím to do pevnější igelitky. Cuká se to ještě víc. Nechápu, jak chce tohle vozit na fechtlu. Když jsem ho konečně zahlédla na ohnivém tchoři, dno igelitky definitivně uletělo, mozek dnem vyletěl, začal sprostě nadávat, zapištěl, explodoval a nahodil mne. Stála jsem tam jak idiot, v ruce vršek urvané igelitky nahozená zbytky mozku. Vytrhl se mi! shrnula jsem situaci prohlášením, které znělo spíše jako kletba. No to je tak, když nemáš pořádnou tašku. zasmál se myš. Koupili jsme jiný mozek v průjezdu. Cukal se snad ještě víc. Myš s rachotem odjel a já se zašla projít po okolí. Od hřbitova bylo slyšet nějaký bigbít, tak jsem se tam šla podívat. U kříže stálo podium, na něm asi osm kostlivců, mezi nimi smrtka, na kose měla natažené struny, pod nimi snímače, říkám si, dobrá basa. Zombie, co stála vedle mne, říkala, že hrají dost dobře. Po chvíli jdu pryč. Bigbít je ucházející, ale těm zombiím v davu otřesně smrdí z huby, to se nedá vydržet. Jdu fortnou, jdu k přechodu, chci přejít, když v tom se kolem prožene auto od rozvozu pizzy. Říkám si, co ten řidič blbne, takhle rychle jezdit, vždyť by se mohl zabít. Pak jsem si všimla, že jej honí ninja želvy na skatech. Asi chtějí pizzu nebo co. Ne, ono to nestačilo, po té silnici musí ještě běžet nějaký blbec. Á, Achiles, no dobro doběhli. snažím se nebýt až tak naštvaná. Supí, hýká, vypadá, že je v posledním tažení. To jsou mi věci, pomyslím si, když v tom se za mnou ozve tichý hlas. Já to říkal, Achiles želvu nepředhoní. Už mám toho přemoudřelého dědka z Eleje právě tak akorát dost. Ty jeho želví závody mě neuvěřitelně vytáčí. Konečně přecházím přes ulici a vidím, jak se z hrobky pod klášterem hrabou zombie v hábitech a s kříži na krku. Mrví se ve vchodu jak důchodci v supermarketu. Jářku čest práci soudruzi. Ten, co byl nejblíž, zařval sodoma gomora. Ten, co stál hned vedle něho, jéžišmarjá, máš recht, dyť mám ještě v komoře Sidól. Dere se přes ostatní zombie zpět a za chvíli se vítězoslavně hrne ven s obrovskou lahví Sidolu v ruce. Začnou popíjet. Sidol. Za chvíli jsou nažraní jak dekl, hrabou se k Nové po silnici, která jim nestačí. Ještěže jsou tam svodidla. Nojo, Sidol je pro zombie fajnový materiál. Já bych s tím tak maximálně čistila kamna. Tady to nemá úroveň, jdu za Albert do Kimexu, potřebuji do úterý sehnat novou postel, třeba si tam něco vyberu. Vybírám, když v tom vidím, jak se do obchodu vchodem tlačí školka i s učitelkou. Indigové děti! To je opravdu dost divné. Zombie, třepající se mozky a klepky s kajtrama, dobře, něco jak něco, ale indigové děti? To už je moc! Dělají tam děsný bordel. Věci létají vzduchem, točí se, děs, hrůza, pohroma. Oslovím učitelku v naději, že s tím něco udělá. Prý to nejde. Beru ji kousek stranou a ptám se jí, zda ví co se to děje. Neví. Říkám jí, že jí to vysvětlím, ale ne před nimi. Motáme se mezi nábytkem, snažím se najít místo, kde ti malí zmetci nebudou. Jdeme ven. Jeden ten zmetek jde za námi. Přerazím mu ruku dveřmi. To ho zpomalilo. Beru učitelku za ruku, rozkládám křídla a vyletím s ní 20m do vzduchu a ptám se, zda ví, co jsou to indigové děti. Neví. Zpozoruji, že mi ten malý zmetek kouká pod sukni. Létat v minisukni opravdu není dobrý nápad. Vracím se na zem, beru do ruky katanu ve snaze ztrestat indigového chlívníka. Rozseknu ho odzhora dolů, ale ono nic. Meč projel, ale ten zmetek je vcelku. Nakopnu ho až mu, hajzlovi, nudle z nosu vyletí a jedním seknutím mu useknu vršek hlavy. Vyskočí z ní mozek, začne zoufale nadávat a hrůzně pištět, až nakonec exploduje a znovu mne nahodí. To už je víc než snesu! Aby mě dvakrát za den nahodil mozek opravdu není normální. Naštvaná jdu domů. Kolem řeky. Mimochodem ty chobotnice v ní by měl někdo řešit. Jsou přerostlé, lezou po břehu a strkají mi chapadla pod sukni. Mohlo by to být příjemné, ale ne když si nahozená od dvou mozků a vnitřně rozladěná krátím cestu domů kolem řeky…

[aziz-the-fangirl]

V dobrém i zlém FF

Doktor Solfernus/Lucius, Hrátky s čertem. Plyš.

Leželi spolu v Luciově pelechu, Solfernus na zádech a Lucius na boku, zády k němu. Solfernus by už býval spal, nebýt faktu, že Lucius od Solfernova návratu do pekla zarytě mlčel, což rozmrzelý doktor sice zprvu vítal, ale nyní to v něm začínalo hlodat.

Lucius byl také vzhůru - ač se to možná pokoušel schovat - to Solfernus poznal z toho, jak dýchal, a jak se co chvíli neklidně zavrtěl. Možná Lucius jen vstal špatnou nohou. Nebo se na sebe zlobil za to, že jim ty úpisy málem utekly, ale nakonec se to v dobré obrátilo a Lucius nikdy neměl tendenci ohlížet se zpět.

Lucius si dlouze povzdechl a obrátil se na záda.

Když si Solfernus všiml, že má otevřené oči, odhodlal se promluvit. “Lucie? Děje se něco?”

Lucius sebou trhnul, asi nečekal, že by Solfernus také nespal. “Ne, neřeš to,” zabručel pak.

“Když myslíš,” pokrčil doktor rameny, “ale chtěl bych ti připomenout, že mi můžeš říct cokoliv, co tě trápí.”

Lucius chvíli mlčel. Když už si Solfernus myslel, že nakonec nepromluví, náhle se roztřeseně nadechl. “Fakt by sis vzal tu princeznu?”

Tak o tohle tady šlo?

Solfernus potmě našel Luciovu dlaň, vzal ji do své a přitáhl si ji k sobě blíž. Políbil hřbet jeho ruky. “Lucie, ty víš, že mě jsou holky ukradený. To děvče ti nesahalo ani po kotníky.”

Lucius zlehka zatáhl, aby se Solfernovi vymanil. Přetočil se na bok, tentokrát čelem ke svému souložníkovi, ale pohled měl sklopený. “A kdyby to byl princ?” zeptal se tiše.

“To by lidi nedovolili--”

“Ale-- ale kdyby jo? Kdyby to na zemi povolovali?”

Solfernus se otočil, aby se Luciovi mohl podívat zpříma do tváře. Nebylo tu moc světla, ale dokázal rozpoznat zamyšlenou, nejistou vrásku mezi jeho obočím, a že se mu Lucius stále nedíval do očí. Solfernus mu položil dlaň na tvář. “Nikoho bych si na zemi nevzal. Princeznu i prince bych bez rozdílu odnesl do pekla a vyrval z nich dušičku. Přísahám, Lucie. Nechtěl bych být s nikým jiným, než s tebou.”

Lucius zvedl pohled. I ve tmě bylo poznat, že mu za koutky tahá úsměv. “Ale-- stejně, byl bys ženatej--”

“Jsem čert,” políbil ho Solfernus na čelo, “neuplatňujou se na mě žádný jejich vymyšlený zákony. Natož pak nějaký boží - fujtajxl - spojení-- já jsem ženatej, jen když já sám řeknu, že jsem.”

Lucius se zasmál. Natáhl se pro polibek.

“V pořádku?” zeptal se Solfernus.

Lucius přitakal a přitiskl se k Solfernovi blíž.

Solfernus zavřel oči. Čekal, že to už je všechno.

Jenže po pár minutách ticha se Lucius ozval znova. “Řekni to,” zašeptal, a vzal Solferna za ruku. “Prosím, řekni to.”

Solfernus nechápal. “Co mám říct?”

“Řekni, že jsi ženatej,” zamumlal Lucius, slyšitelně v rozpacích. Solfernus si mohl nakrásně představit, jak se červená. “Že jsi ženatej se mnou-- prosím?”

Solfernus si nemohl pomoct a musel se usmát. “Beru si tě. Jsem s tebou ženatej.”

“Můžete políbit nevěstu,” zazubil se Lucius, a Solfernus poslechl.

#česky #obrození #obrozujem #čumblr #hrátky s čertem #fanfikce #ff #my writing #doktor solfernus #lucius #solfernus/lucius #lucfernus #je to jen hloupej plyš #založeno na quakerských svatbách nebo aspoň na tom jak jsem jednou kdysi četla že fungujou