#starý muž

[karchsmusicblog]

truly an all-time classic

#jaromír nohavica #starý muž #czechistan #folk #old favorites #Youtube

[miroslav-hashlerka]

anatomie mokré nudle

#vašan #čekám dlouho času dost #no way není to náhodou metafora pro něco #možná něco hlubokého o tom jak tento slabý starý muž uvažuje

[haiironoaki]

čumblr alert - výzkum

Potřebuju provézt průzkum, tak to reblogujte prosím.

Muž mi doma nevěří v existenci kožkaře, že v civilizovaných městech králičí kůže občané sváželi na daná místa po vyhlášení v rozhlase.

Jezdívalo u vás takové fešné autíčko občas s přívěsem s několika ampliony na střeše ze kterých se linulo hlasité "KŮŽE, KŮŽE VYKUPUJEME, HUDEBNÍ NÁSTROJE A STARÝ NÁBYTEK" nebo nějaká verze tohohle?

#čumblr #český tumblr #cottagecore #vesnice lajf

[malehryblog]

Když se ráj ztratí pod masou turistů…aneb jak z ráje vytvořit peklo

“Jo, jo, to bejvávalo! Za mého mládí byla pláž Elafonisi nedotčená krása! Růžový písek a voda tak modrá, až oči přecházely! Co z ní zbylo? Udělali z toho “Disneyland”! Stovky aut a autobusů každý  den!!! Pět tisíc návštěvníků za jeden jediný den!!! Copak je tohle normální?!” 

Rozohňoval se krásný, starý Řek, který jakoby vypadnul ze starého filmu. Jeho bar s oslíkem, několika pejsky a bednami čerstvých pomerančů, s výhledem na zátoky, mezi které patří i zátoka, kde se nachází ona ”zneuctěná” pláž, je vysoko ve skalnatých kopcích, na silnici vedoucí k moři. Denně sleduje zájezdy turistů a autobusy s nápisy “Elafonisi” a denně se rozčiluje… “My víme, měli jsme tu čest tam nahlédnout… ovšem už ne chuť tam zůstat déle jak pět minut” Odvětila jsem mu.

Přírodní skvost obklopený stánky s nafukovacími plameňáky, plechovými bednami s Coca colou a jinými pozoruhodnými nápoji v plastových lahvích, skvost, obležený tisíci těly natřenými opalovacími krémy, jejichž vůně se šíří ovzduším. Nikoho se nechci dotknout, jen konstatuji, že z mého úhlu pohledu je to peklo! Starý muž souhlasně přikyvoval hlavou a bylo cítit, že mu ten jeho ztracený ráj chybí. “My jsme jeli na skrytou pláž kousek dál. Je to tam obdobně krásné, jen tam není takový nával.” Pochlubila jsem se. “Kdo vám to prozradil?” Udiveně téměř vykřikl starý “charismáč”. “Poradila nám to řecká známá. Žije na Krétě víc jak dvacet let, ale na internetu si to dnes už v klidu najdete taky,” snažila jsem se ho uchlácholit. 

“No jo, s těma mobilama a vším… už to nejde utajit, všechno se to rozkřiklo.”Sklesle zkonstatoval a vyprávěl dál: “Byla to tajná pláž pro mladé. Se stanem, nebo jen tak s batohem, jídlem a pitím na den nebo dva, jsme se tam za mého mládí vydávali trávit společné chvíle s kamarády. Poté, co turisti objevili Elafonisi, se sem místní začali stahovat. Všichni měli zakázané o tom mluvit, ale díky tomu zpropadenému internetu lezou turisti i tam!” “Ale není jich tam tolik. Chybí jim bary a bedny s Coca colou, sprchy a hudba z reproduktorů. Buďte v klidu, stále tam člověk naráží na mladé s kytarou, co táboří ve stínu cedrů.”Usmál se, ale stejně mu ta tíha na srdci zůstala. Bylo to cítit. Mluvil o devastaci přírody člověkem a lidské hlouposti.  “Musíme si na to postupně přijít. Konzum je sice chytlavý, ale nemůže člověka uspokojit věčně. Chce to čas!” Odvětila jsem a dodala, že v mém rodném městě v Praze na mě na ulici mluví anglicky a nahánějí mne do hospod, které už dávno ztratily své původní poslání- tedy setkávání místních u piva a na kus řeči.  Usmál se a podal mi půlku staré veky pro oslíka, jež do mě strkal hlavou, abych si ho všimla. Nad hlavou nám začali kroužit orli. Symbol svobody, síly a nezávislosti. Muž si stoupnul a pozoroval je. Beze slov. Starý muž, pozorující let dravců, oslík, dřevěný bar s vyhlídkou - kus starého světa, do kterého občas zavítají i návštěvníci Elafonisi na cestě tam, nebo zpátky. 

“Do starého světa” vkráčeli dva američtí turisté. Ona v letních šatech a klobouku, on v čisťounké bílé košili a letních kalhotech. Oba dobře živení. Ona, trošku vyvedená z míry z osla v baru, on, radostný. “Jak je to ještě daleko na Elafonisi?” Zeptal se “on” a starý spustil známou písničku. Snažila jsem se jim rozmluvit, ať tam nejedou a jedou raději na pláž kousek vedle… ovšem potom jsem si uvědomila, že prospekty v americké cestovní kanceláři mají pro tyhle dva větší sdílnost a tým americké cestovky jím víc rozumí než já a mě podobní! Představovala jsem si, jak by asi tahle žena klopýtala ze skal dolů a co kdyby dostala žízeň nebo hlad, vítr ji odvál klobouk … a co by si asi od ní vyslechl chudák tenhle muž! Musela jsem uznat, že určitá místa mají určité návštěvníky. Kdyby se návštěvníci obou pláží vyměnili, bylo by z toho jen obrovské zklamání. Starý muž spojuje obě tyto strany. Dělá skvostný rajčatový džus a nabízí jej všem.

S jeho oslíkem  se fotí na Instagram  jak jedni, tak druzí a i když některým úplně nevoní, jakmile se k nim jeho paličatá hlavička nakloní, něco se v srdci pohne. To “něco” co spojuje naprosto všechny a všechno na této planetě.

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 20

Rozhodnutí

„Tolik mi křivdíš.“ Řekl Shen Zechuan. „Kdykoliv se teď něco stane, je to vždycky vina Shen Lanzhouho.“

„Od tvýho propuštění je tu jeden problém za druhym.“ Odpověděl Xiao Chiye. „Xiaofuzi, císařská akademie, Pan Rugui... Jak to, že má každej incident něco společnýho s tebou?“

Shen Zechuan řekl ironicky: „To je pravda. Proč se mnou mají všechny něco společného? Neznáš důvod? Tehdy mě dědičný princ našel v závrtu Chashi. Kdyby použil svou čepel, aby mě zabil, tyhle dnešní incidenty by se nikdy nestaly.“

Xiao Chiye dal větévku pryč a řekl: „Tenkrát si bojoval o přežití a protahoval svojí hanebnou existenci. To sis až dneska uvědomil, jaký to je bejt naživu?“

Klid v Shen Zechuanových očích byl tak jasný, až to Xiao Chiyemu připadalo neskutečné. Tenhle muž byl tak strašně zvláštní. A stejně tomu bylo i ten den během hostiny. Každý jeho pohyb za sebou podprahově nesl rozhodnutí nechat minulost za sebou. Xiao Chiye si však stále jasně pamatoval výraz v jeho očích, když ho před pěti lety o té zasněžené noci kousnul. Takové odpojení od reality se zdálo být jako bezedná propast, kterou nedokázal pochopit. Zdálo se, že všechna jeho nenávist stačila vytratit do té míry, až už ostatní nedokázaly říct, kde přesně leží jeho hranice. Všichni ho na té hostině ponižovali a on přesto jen sklonil hlavu a usmíval se. Když Xiao Chiye říkal, že se na něho dívá v jiném světle, myslel to vážně. Pokud se člověk dokázal usmívat a nechat si všechno líbit do takové míry, pak byla temnota pod vším tím klidem pro Xiao Chiyeho ještě o to více znepokojující.

„Jaké to je být naživu,“ Shen Zechuan se znovu usmál: „jsem cítil každý den i noc, když jsem byl v chrámu Zhao Zui. Teď, když mě propustili, zjišťuji o to víc, jak moc není žití snadné. Cením si svého života. A bojím se. Ale oni chtějí, abych na sebe vzal tenhle hřích a zaplatil za všechny ty lidské životy tím svým. Já, Shen Lanzhou, mám jenom tenhle jediný život. Jak by mohl stačit, aby všechno splatil? Všem se snažím tolika způsoby zavděčit v naději, že druhý mladý pán a ostatní šlechtici budou velkorysí a nebudou na mě příliš tvrdí. Teď po mě chceš, abych ti řekl všechno na rovinu. Druhý mladý pane, dej mi k tomu alespoň důvod.“

Ve chvíli, kdy si ho Xiao Chiye doposlechl až do tohoto bodu, změnil názor. Měl bystrý nos a vždycky se cítil z nějakého důvodu nesvůj, když Shen Zechuan spolupracoval tak poddajným a poslušným způsobem. Shen Zechuan se nikdy nepoddával ani přemlouvání, ani nátlaku. Bez ohledu na to, jak moc se toho z něj Xiao Chiye snažil vypáčit, nebyl schopný rozeznat pravdu od jeho lží.

Nevěřil ani slovu z toho, co Shen Zechuan řekl. Jak Shen Zechuan řekl té noci, všichni jenom hráli. Tak proč to brát vážně? Ale i když lidé dokázaly lhát, stopy, které po sobě zanechávaly, nikoliv. Stačilo se dostat mezi devět myšlenkových škol Qudu a deset ku jedné mohl na něco přijít.

Shen Zechuan chtěl k Li Jianhengovi dostat svého člověka a bylo více, než jisté, že to nebyl žádný odborník. Na základě současných okolností mohl Shen Zechuan podplatit pouze pochůzkáře, nebo sluhu.

Tahle Li Jianhengova záležitost byla nejasná jak zevnitř tak zvenku. Kdyby ji důkladně neprošetřil, problémy by v budoucnu neskončily. Od doby, co Xiao Chiye vsadil svoji budoucnost na Li Jianhenga, spal o poznání méně.

„Přišel sem za tebou si hrát. Jak se z toho stal výslech?“ Změnil Xiao Chiye téma, foukl do listí na větvičce a zabědoval: „Slyšel sem, že se na tebe poslední dobou ptaj a protože se to týká důstojnosti prince Chu, je samozřejmý, že se tě musim zeptat.“

„Pokaždé, když si se mnou přijdeš hrát,“ řekl Shen Zechuan: „nemůžu v noci spát.“

„Takhle to nemůžeš brát,“ řekl Xiao Chiye: „Nemáš to lehký a já taky ne. Můžeme obrátit list starý nenávisti mezi náma a nechat minulost minulostí.“

Shen Zechuan se zasmál a řekl: „Bylo ztraceno desetitisíce životů v šesti prefekturách Zhongba a druhý mladý pán se mnou chce zakopat válečnou sekeru.“

„Časy sou teď jiný.“ Odhodil Xiao Chiye konečně tu větev a vstal, aby řekl: „Teď se ti dostalo přízně rodu Hua a císařovny vdovy. Jak bych si tě mohl dovolit urazit? Oslovovat mě druhý mladý pane zní tak vzdáleně. Teď se dá říct, že už sme známí, že jo? Lanzhou.“

Shen Zechuan se jen usmál a řekl: „Druhý mladý pane, sbohem.“

Xiao Chiye nasedl na koně a podíval se na něho shora. „Kdy mi vrátíš můj prsten, Lanzhou? Opotřebovaný prsten nestojí ani cent a nechávat si ho tě akorát znechutí. Proč mam ale pocit, že s nim zacházíš spíš jako s pokladem?“

„Nosím ho u sebe.“ Odpověděl Shen Zechuan Xiao Chiyemu: „Stačí spoléhat na zuřivou auru druhého mladého pána a odežene veškeré zlo. Jak bych ti ho mohl jenom tak vrátit?“

Xiao Chiye prásknul bičem a řekl: „Copak nevíš? Je to právě zlá aura, co tvůj druhý mladý pán má.“

Shen Zechuan zůstal stát, kde byl a jen sledoval, jak Xiao Chiye cválá do dálky. Jeho úsměv zmizel a zůstalo po něm jen nepochopitelné ticho. Zapadající slunce pohaslo a oranžové světlo odrážející se pod jeho nohama se táhlo až ke stínu Xiao Chiyeho postupně se vzdalujících zad. 

Hvězdy zdobily noční oblohu. Velký rádce Qi otevřel nově nakreslenou mapu a ukázal ji Shen Zechuanovi.

„Bývalý východní palác neměl pravomoc rozmisťovat jednotky na hranicích. Od ministerstva vojenství se však dostal k důvěrným informacím o rozmístění posádkových jednotek na různých územích. Tahle patří velkému velitelství Libei.“

„Za zády má pohoří Hongyan a na západě vede do průsmyku Luoxia, zatímco na východě má výhled na dvanáct kmenů Bianshy.“ Ukázal Shen Zechuan na pohoří Hongyan na východě. „Podzim je za rohem. Kavalerie Biansha má nedostatek pastvin, takže jim nezbude než vykrást vzájemný trh na hranici. Xiao Jiming bude chtít nasadit vojáky, tak proč zatím nebyl do Qudu poslán memoriál žádající o instrukce.“

„Protože je Jeho Veličenstvo vážně nemocné,“ přemýšlel o tom velký rádce Qi. „Letos na jaře předložil Xiao Jiming pouze jeden memoriál. Určitě má v Qudu informátora. Vzhledem k tomu, že do dnešního dne ještě nepředložil memoriál o nasazení vojáků, může to znamenat jen jednu věc.“

Shen Zechuan o tom tiše přemýšlel: „Jeho Veličenstvu nezbývá mnoho času.“

„Takže právě ten, kdo může nyní zajistit císařský dvůr, je důvodem, proč Xiao Jiming  vyčkává.“ Velký rádce Qi vytáhl štětec, namočil ho do inkoustu a nakreslil kruh kolem Libei. „Nástup prince Chu na trůn prospěje rodu Xiao. S rodem Hua jsou v rozporu už dlouho. Kvůli incidentu v Zhongbu se dostali do nevýhodné pozice, kde jsou pod kontrolou ostatních, a příležitost zvrátit tento vývoj ve svůj prospěch leží nyní přímo před nimi. Xiao Jiming si tuto šanci rozhodně nenechá ujít.“

„Ale učitel tenkrát také řekl,“ ukázal Shen Zechuan na Qudu: „že dokud zůstanou brány Qudu zavřené, Xiao Chiye zůstane rukojmím z Libei. Jak by mohl Xiao Jiming jednat, když ho má císařovna vdova v hrsti?“

„Když už jsi to zmínil,“ odhodil velký rádce Qi štětec: „tak ti řeknu něco jiného.“

„Učiteli, prosím mluvte.“

„Jaký je podle tebe Xiao Chiye typ muže?“

Shen Zechuan sklopil zrak, aby se podíval na mapu, a odvětil: „Bystrý, chytrý, nerad dělá, co dělají ostatní.“

„Já si myslím, že je,“ podrbal se velký rádce Qi na hlavě, jakoby nemohl přijít na to správné slovo. Po chvíli frustrace se rozvalil přes stůl a záhadně Shen Zechuanovi řekl: „Myslím, že je příležitostí, kterou nebesa seslala Libei, aby zvrátila situaci. Je to přirozený talent.“

Shen Zechuan máchl štětcem a zeptal se: „Proč si to učitel myslí?“

Velký rádce Qi se okamžitě natáhl pod stůl a vytáhl knihu, kterou sám napsal. V průběhu let cítil, že stárne a zapomíná, a tak si mnoho věcí napsal na papír. Se šustěním prolistoval několik stránek, než se znovu naklonil přes stůl a přistrčil knihu Shen Zechuanovi.

„Tohle jsou detaily, které se Ge Qingqingovi podařilo vypátrat na ministerstvu vojenství.  V prvním roce Yongyi, tedy před osmi lety, bylo Xiao Chiyemu čtrnáct let, když následoval Xiao Jiminga do bitvy u Bianshy. Uprostřed léta byl Xiao Jiming obležen třemi kmeny Bianshy na východní straně pohoří Hongyan. Jeho ústupová cesta byla odříznuta a tak zůstal uvězněn před řekou Hongjiang. Posily prince z Libei nedorazily ani po třech dnech a Xiao Jiming pokračoval ve svém zoufalém boji o přežití. Ale kavalerie kmenů Biansha byla šikovná. Jak víš, Libei má legii obrněné kavalerie, která dokáže zasadit silnou ránu čelem jako železná zeď, ale nedokáže dostatečně rychle reagovat na bitvu, která zahrnuje pronásledování tam a zpět. Když budeš boj protahovat dost dlouho, ten, kdo se zcela vyčerpá, budou jednotky Xiao Jiminga.“ Velký rádce Qi vypil několik doušků vína. „Třetí noci se však Biansha stáhla jako odliv, protože jejich přísně střežené armádní zásoby někdo zapálil. Požár se rozšířil ze středu a tím uvrhl jejich zadní formaci do chaosu. Xiao Jiming využil příležitosti svést rozhodující bitvu a během jediné noci prolomil obklíčení. Prohlášení Libei však v tomhle bodě končí. Následující detaily jsou informace, na které shifu vynaložil hodně úsilí, aby je zjistil. Uhádneš, jak mohli přísně střežené armádní zásoby jenom tak vzplanout? Tři kmeny Bianshy si údajně vykopaly příkop pro toaletní účely poblíž řeky. Xiao Chiye propátral cestu od řeky Hongjiang až k tomuhle příkopu a půl noci se v tom špinavém a smradlavém příkopu plazil.“ V tomto okamžiku se velký rádce Qi podrbal na bradě.

„Přesto Libei takto záslužný čin ututlala a neoznámila jej. A nejen to. Xiao Chiye vstoupil do Qudu a stal se nic nedělajícím chuligánem - ale jak by mohl mít chuligán takovou výdrž? Jen si to představ. Kdyby za takových okolností selhal, jeho starší bratr by zemřel. Přesto dokázal dva dny nečinně čekat, než vojáci Bianshy poleví v ostražitosti, aby mohl zapálit oheň. Věděl, že během těchto dvou dnů šlo jeho bratrovy o život? A co kdyby ten oheň nezapálil správně, nebo se mu nepodařilo vychytat načasování? O minutu dříve a Biansha posílí. O minutu později a Libei oslabí! Přesto udeřil přesně v ten správný čas. Jak by to dokázal, kdyby neměl mimořádný přehled?“

Zdálo se, že to na Shen Zechuana udělalo dojem. Velký rádce Qi nakonec řekl: „Navíc je ten chlapec nepředstavitelně divoký. Tehdy sebou vzal jen tolik lidí.“ Zvedl velký rádce Qi dva prsty a na chvíli se odmlčel.

„Lanzhou, myslel jsem si, že ho Pan Rugui převelel k císařské armádě, aby se vyhnul potížím, ale ukazuje se, že to byla chyba. Předpokládali, že císařská armáda je již odepsaná, ale jaká je jejich rodinná historie? Všichni pochází z vojenských domácností, které kdysi následovaly císaře, aby se dostali do osmi měst. Osm velkých rodů o nich nikdy valně nesmýšlelo a tak jim nezbývalo než spoléhat pouze na podporu císaře. Ale císař je nyní už nechce a tak se těchto dvacet tisíc mužů stalo zbraní bez pána. O nic by nešlo, kdyby skutečně padli do rukou hédonistického mladého pána, ale když padnou do rukou Xiao Chiyemu... tak co Xiao Jiminga odradí od nasazení jednotek na ochranu prince Chu?!“

Takže takhle to bylo! Ta část, nad kterou si před tím Shen Zechuan lámal hlavu, se najednou vyjasnila.

Myslel si, že když Xiao Jiming zanechal Xiao Chiyeho v Qudu, pochopil, že byl teď pěšcem v rukou ostatních. Buď ho musel opustit, nebo jednat obezřetně. Pokud by byl obezřetný, pak nemohl nechat Xiao Chiyeho, aby se dostal do blízkosti prince Chu. Jinak by si koledoval o potíže. Byl by stále jako na trní a jen by řešil nastalé zmatky.

„Tahle bouře podzimního mrazu se chystá propuknout v plné zuřivosti. Nám chybí vliv i moc, takže by bylo nejlepší se jí vyhnout.“ Velký rádce Qi cítil sucho v ústech, přesto pokračoval: „Díky incidentu na císařské akademii se již vytvořila propast mezi císařovnou vdovou a Xi Gu'anem, stejně jako Jeho Veličenstvem. Aby si zajistila, že její autorita neklesne, stala se záležitost císařského dědice naléhavou. Pokud by se v následujících dnech něco stalo princi Chu, pak by úsilí rodu Xiao vyšlo vniveč, podobně jako nabírání vody sítem. Dalo by se říct, že se s tebou dnes Xiao Chiye tak naléhavě sešel, protože je ve střehu. Sama císařovna vdova je však mnohem ostražitější a vnímavější. Tehdy, aby nechala prince Ninga nastoupit na trůn, neváhala zabít všechny z východního paláce. Proto dnes, aby se ochránila před čímkoliv neočekávaným, zlikviduje i prince Chu. Xiao Chiye chce prince Chu ochránit, ale obávám se, že toho nebude snadné dosáhnout.“

„Když ale císařovna vdova nepoužije Xi Gu'ana, pak jediný kdo zbývá, je Ji Lei.“ Oči Shen Zechuana zůstaly klidné. „U císařské tělesné stráže je tolik schopných mužů, jako mraků na obloze. Svojí práci dělají čistě a výkonně.“

„Boj mezi těmi, kdo jsou u moci, je jedna věc,“ řekl velký rádce Qi. „Teď je na čase, aby ses rozhodl, jestli budeš pronásledovat prince Chu, nebo následovat císařovnu vdovu.“

Shen Zechuan natáhl ruku a mapu zakryl. 

#danmei #překlady #qiang jin jiu #qjj #books #shounen ai #yaoi #čína #česky #xiao chiye #shen lanzhou #shen zechuan #cezhou #xiao ce'an #ballad of sword and wine #balada o meči a víně

[vipnoviny]

Doktorka přežila 5 zážitků blízké smrti a říká, že svět přichází k ‚duchovnímu probuzení‘

27. března 1979 byla Yvonne Kasonová, mladá doktorka, evakuována lékařským letadlem, když letounu selhaly motory a poslaly Kasonovou, zdravotní sestru, pacienta a pilota k havárii. Kasonová, když si ve zlomku vteřiny uvědomila, že zemře, pomyslela si: „Ach, Bože! Pomoc!" a zpětně si uvědomila, že tento výrok blízký modlitbě, možná uvede do pohybu její následující zkušenost. Ještě předtím, než letadlo dopadlo na zem, Kasonová cítila, jak na ni sestoupila síla míru a potlačovala její strach. Cítila, jak Boží slovo prostupuje její duši a dává jí vědět, že všechno bude v pořádku, ať už havárii přežije, nebo ne. Pilot pak hrdinně přistál břichem letadla na led, řekla Kasonová, a byli by v bezpečí, až na to, že led byl příliš tenký a jakmile se letadlo přestalo pohybovat, kleslo v přídi do mrazivých vod – pacient to nepřežil. V těžkém zimním oblečení se pilot, zdravotní sestra a Kasonová museli pokusit doplavat ke břehu ve zrádných vodách jezera Devil’s Gap. Najednou se vznášela daleko nad svým tělem. „A šla jsem do této neuvěřitelné říše bílého světla, která byla plná lásky – absolutní, neuvěřitelné lásky. Nejsilnější láska, jakou jsem kdy za celý svůj život cítila“ řekla Kasonová v rozhovoru pro televizi NTD v pořadu „Mysteries of Life“. "A nikdo mi to nemusel říkat, nikdo mi to nemusel vysvětlovat, prostě jsem to nějak věděla, jen jsem ve své duši věděla, že ten neuvěřitelný pocit, ta neuvěřitelná láska, že to byla láska vyšší moci, co jsem  jako dítě při výchově slyšela nazývat Bohem." "Nebyl to starý muž s dlouhým bílým plnovousem sedící na trůnu, který mě soudil," řekla. "To, co jsem ve skutečnosti prožívala, byla tato síla lásky za vesmírem, byla to spíše nekonečná síla, která je nekonečně inteligentní, zná vše minulé, současné, budoucí a miluje nás všechny tou nejneuvěřitelnější, bezpodmínečnou láskou." K jejich záchraně vedla obrovská série náhod a všichni tři byli vrtulníkem převezeni do nemocnice a léčeni na podchlazení. "A byla jsem přivedena jít zpět do svého těla," řekl Kasonová. "Připadalo mi to, jako by byl džin nasáván zpět do láhve." "Hluboce mě to změnilo," řekla Kasonová. V 70. letech se o zážitcích blízkých smrti ještě psalo málo a nikdo neměl žádné lékařské vysvětlení toho, co Kasonová zažila. Kolegové to s ní konzultovali a snažili se jí namluvit, že se jednalo o halucinace nebo zmatenost v tísni, ale Kasonová léčila pacienty s halucinacemi a zmateností a věděla, že to bylo docela jiné. To je důvod, proč neměla žádné pojmenování pro to, co zažila. Takže v době, kdy byla Kasonová běžnou rodinnou lékařkou západní medicíny, v tajnosti začala zkoumat to, co zažila. Kasonová je lékařka, která vymyslela termín „duchovně transformativní zážitky“, spoluzakladatelkou a prezidentkou Spiritual Awakenings International a také bývalou prezidentkou a členem správní rady International Association for Near-Death Studies (IANDS). V roce 1990 se stala první kanadskou lékařkou, která se specializovala na poradenství lidem, kteří mají tyto zkušenosti. Dnes je zkušenost blízké smrti hlavním oborem studia. „Zvratem osudu nebo božským záměrem, nevím proč, ale v životě jsem zažila pět zážitků blízké smrti,“ řekla. Dva z nich byly v jejím dětství a tři zažila v dospělosti. Byl to poslední z nich, který upevnil poslání Kasonové. Obtížnější volba 8. listopadu 2003 byla Kasonová na návštěvě u Niagarských vodopádů, když uklouzla na náledí a rozbila si hlavu o kamennou dlažbu. "Utrpěla jsem opravdu vážné traumatické poranění mozku s krvácením do mozku a okamžitě jsem zemřela," řekla Kasonová. Jakmile se Kasonova hlava dotkla chodníku, ucítila, jak je její duše vytáhnuta z těla „silou mocnější než já“, a pak se řítila do temného prostoru. Kasonová už desítky let studoval zážitky blízké smrti a měla určité očekávání, co se bude dít dál. Lidé, kteří prožili zážitek blízké smrti, běžně hlásí věci jako být nad svým zraněným tělem a pozorovat vlastní resuscitaci, stejně jako u Kasonové po letecké havárii. Často také hlásí pohyb směrem k jasnému světlu, jsou vítáni v jiné říši známými dušemi nebo přicházejí před vyšší moc. Mnozí popisují, že se to odehrává na louce nebo v údolí s přírodou podobnou té pozemské, ale nekonečně krásnější. Běžná je také „životní projekce“, popsána tak, že se život člověka mihne před jeho očima v jediném okamžiku, s tím rozdílem, že okamžik je nadčasový a nekonečný a prožívající mohou cítit emoce lidí kolem sebe místo svých vlastních. "Byla jsem vítána do říše, bylo to jakoby tam byl vchod, který vyzařoval světlo, a tam ve vchodu stály dvě bytosti světla, dva svatí z mé duchovní tradice," řekla Kasonová. Pro Kasonovou to byli jogíni Paramahansa Yogananda a Mahavatar Babaji a přivítali ji do toho, co popsala jako "oslavu, a být zahalena v radosti a lásce". "Ale pak se odehrávala malá část, moje ego, malý hlas na mém rameni, páni, tady přichází životní projekce" řekla. "Chci říct, že se snažím být dobrým člověkem a mít dobrý život, ale každý dělá chyby, takže jsem se na svůj životní přehled tak nějak netěšila." "A bylo to tak neuvěřitelné, protože to bylo, jako by ti dva svatí uměli číst mé myšlenky... protože jeden z nich se jen otočil a podíval se na mě a tím pohledem odfoukl mé starosti, jako by mi sfoukl smítko prachu z ramene," řekla. "Pochopení, které přišlo s tímto pohledem bylo, že se na mě dívá stejně jako milující rodič, když se dítě učí, učí se chodit, klopýtá, padá, odře si kolena, bouchá se do hlavy a může si dokonce něco zlomit. Když upadne, milující matka dítě netrestá. Ale místo toho milující matka dítě utěšuje a říká, že to je v pořádku. Můžeš to zkusit znovu, příště to bude lepší." S tím Kasonovou opustily všechny starosti. Cítila, jak ji je okamžitě „nahráno obrovského množství informací najednou“. Znovu zažila nejen svůj život jako lékařka Yvonne Kasonová, ale také mnoho minulých životů. „Bylo to jako ‚aha!‘ Protože najednou, když jsem si vzpomněla na všechny své minulé životy, bylo to jako ‚ach ano, tohle jsem vždycky věděla. Jak jsem na to mohl zapomenout?" řekla. "Viděla jsem, jak do sebe všechny předchozí životy do sebe zapadají jako kousky skládačky, prostě do sebe dokonale zapadají." Kasonová si vždy myslela, že její život jako lékařky, která vyučovala na univerzitě v Torontu a měla nejrůznější duchovní a mystické zážitky, byl docela vyjimečný. Nyní to viděla jako součást většího kosmického plánu. Cítila hlubokou radost a vědomí, když to všechno prožívala, a pak se znovu objevili dva svatí, bytosti světla, a dali jí dvě možnosti. "Řekli, že si nyní můžu vybrat, zda se vtělím do těla nemluvněte, nebo se vrátím do těla ve zmrzačené formě, abych dál sloužila božství," řekla Kasonová. „A pro mě to byla perfektní otázka, protože po mnoho a mnoho let jsem se modlila, že chci být Božím nástrojem, ať už to bude v nejmenším možném rozsahu. A tak mít na výběr ze dvou různých způsobů sloužení byla pro mě perfektní volba.“ „V tom rozšířeném stavu, ve kterém jsem byla na druhé straně, se svým srdcem dokořán, zcela důvěřující moudrosti a lásce vyšší síly za vesmírem, moje srdce okamžitě odpovědělo: Ó mistři, prosím, veďte mě. Co je vyšší volba? Chci plnit Boží vůli,“ řekla Kasonová. Beze slov, ale s úplným porozuměním, svatí „tak láskyplně, tak sladce“ sdělili Kasonové: „Bude to těžší, ale návrat do zraněného těla." Její srdce odpovědělo „přijímám“ a v okamžiku se probudila ve svém těle – těle, které právě utrpělo těžké traumatické poranění mozku. "Bylo to, jako by se můj život zploštil," řekla Kasonová. „Vulkán… erupce v centru mého mozku“ Před zraněním vedla Kasonová velmi aktivní život. Praktikovala medicínu, psala knihy, byla řečnicí a často dobrovolně pracovala ve škole svého syna, kde se velmi angažovala. „S traumatickým poraněním mozku jsem nic z toho nedokázala. Byla jsem postižená,“ řekla Kasonová. Mnoho let podstupovala neurorehabilitaci a tvrdě pracovala, aby se vrátila k modlitbě a meditaci, což byla velká část života Kasonové a bylo pro ni velmi obtížné to praktikovat s takovým poraněním mozku. Poté 24. února 2016 Kasonová meditovala na posvátném místě v Encinitas v Kalifornii během ústraní, když „najednou vnitřně vnímám tuto sopku kapalného světla vybuchující ve středu mého mozku“. "Centrum mého mozku bylo více než 12 let ve tmě a teď se rozsvítila světla," řekla. "Bylo to jako probuzení. A můj mozek se uzdravil. Zažila jsem zázrak: můj mozek byl uzdraven.“ S tímto postižením byla Kasonová v jakémsi „uzamčeném“ stavu a nemohla získat přístup k velkým částem svého mozku; teď to vypadalo, jako by se „stavidla otevřela“. „Všechny tyto myšlenky, mé zkušenosti a to, co mám sdílet ve svých budoucích knihách, se sypaly z mého vědomí, a dostala jsem silně inspirované nutkání psát, psát, psát – a dostala jsem velmi silné vnitřní vedení: Předávej to, co ses naučila."

Doktorka Yvonne Kasonová   V prvním roce po vyléčení napsala první verzi dvou nových knih. "Jsem živoucím důkazem toho, že zázraky se dějí," řekla Kasonová. "Nikdy se nevzdávej naděje. Bez ohledu na to, jaké máme v životě problémy, zázraky se dějí. Když se to může stát mně, možná se to může stát i tobě." Kasonová právě nedávno vydala svou nejnovější knihu „Soul Lessons from the Light“, která sdílí její celý příběh. V roce 2020, měsíce po vypuknutí pandemie, Kasonová založila Spiritual Awakenings International, online vzdělávací neziskovou organizaci pro lidi, aby sdíleli své duchovně transformační zkušenosti. Téměř tříletá organizace má nyní předplatitele ze 77 zemí a Kasonová pozoruje, jak se těchto duchovních zážitků a příběhů objevuje stále více. "Všichni, celá planeta, je právě teď v duchovním probuzení," řekla Kasonová. Překlad: Martin Kirschner (www.vipnoviny.cz), Zdroj: theepochtimes.com Read the full article

#duchovníprobuzení #klinickásmrt #nde #nebe #YvonneKasonová #zážitekblízkésmrti #zážitkyblízkésmrti

[dve-slova-jako-klic-online-cz]

Dvě slova jako klíč Online (2023) Film CZ Dabing a Zdarma

Koukat na film Dvě slova jako klíč (2023), online ke zhlédnutí česky v hd, CZ dabing. Sledovat celý online film zdarma a bez omezení.

Filmy Dvě slova jako klíč online zdarma sledujte kdykoliv a kdekoliv, Bez reklam a na 7 dní zdarma FULL HD.

Kde Sledovat Filmy Dvě slova jako klíč Online Zdarma :

► Filmu Dvě slova jako klíč Online CZ Dabing Zdarma

Nyní můžete sledovat Dvě slova jako klíč své oblíbené české i zahraniční filmy bez přerušení!

Sledovat celý film Dvě slova jako klíč (2023) je aktuálně nejoblíbenějším filmem na vyhledávacím webu Google.

Sledujte Dvě slova jako klíč nerušeně a legálně české i zahraniční filmy a Všechny mají český dabing nebo titulky ·

Kde sledovat Dvě slova jako klíča?

několik způsobů, jak sledovat film Dvě slova jako klíč online v USA Můžete použít streamovací službu, jako je Netflix, Hulu nebo Amazon Prime Video. Film si také můžete vypůjčit nebo zakoupit na iTunes nebo Google Play. sledujte jej na vyžádání nebo ve streamovací aplikaci dostupné na vašem televizoru nebo streamovacím zařízení, pokud máte kabel.

Co je to film Dvě slova jako klíč?

Dvě slova jako klíč Obsah

Dvě slova jako klíč (2023) je český celovečerní film režiséra Dana Svátka natočený jako volné pokračování úspěšného snímku Úsměvy smutných mužů z roku 2018. Literární předlohou dramatu o rodinných vztazích, životních hodnotách, osudu a neznámých silách, které řídí naše kroky, je stejnojmenná kniha Josefa Formánka vydaná v roce 2016. Film vstoupí do kin 27. července 2023.

Na několika kontinentech se odehrávají příběhy o vztahu rodičů a dětí, o osudu a o neznámých silách, které řídí naše kroky. Japonský byznysman se chce smířit s dcerou, kterou jako malou opustil, a vydává se s ní na cestu do Himalájí. Stejně jako on, i svobodná matka v Česku dostane záhadný dopis se zásadní zprávou. Malíř a vyléčený alkoholik potkává krásnou ženu a s ní i nečekanou možnost rodinného života. Spisovatel bere svého kamaráda a jejich vnitřní démony na výpravu do indonéské džungle. Kněz v New Yorku se musí vypořádat se zvláštními sny a na samotě kdesi na břehu Baltského moře čeká starý muž na návštěvu syna. Každý z hrdinů stojí před zásadní změnou ve svém životě a jejich kroky mohou ovlivnit příběh toho druhého. Jejich samostatné cesty se začnou prolínat, a nakonec se spojí do jednoho velkého příběhu života.

Kdy vyjde film Dvě slova jako klíč?

Film měl premiéru 28. června roku 2023.

Kompletní údaje o filmu Dvě slova jako klíč ČSFD.cz

Drama Česko, 2023, 100 min Režie: Dan Svátek Předloha: Josef Formánek (kniha) Scénář: Dan Svátek Kamera: Jakub Šimůnek Hudba: Norbi Kovács Hrají: David Švehlík, Ivan Franěk, Diana Dulínková, Daniel Olbrychski, Pierre Richard, Gen Seto, Jana Nagyová Pulm, Jaroslav Dušek, Marika Šoposká, Jiří Šimek, Juki Iwasaki, Terezie Vraspírová, Adam Šrámek

Dvě slova jako klíč na Disney Plus?

Na Disney+ nejsou žádné stopy po Dvě slova jako klíč Trail, důkaz, že House of Mouse nemá žádnou kontrolu nad celou franšízou! Disney+, domov pro tituly jako ‘Star Wars’, 'Marvel’, 'Pixar’, National GDvě slova jako klíč graphic’, ESPN, STAR a další, je k dispozici za roční předplatné 79,99 $ nebo měsíční poplatek 0,99 $. Pokud jste jen fanouškem některé z těchto značek, stojí za to se přihlásit do Disney+ a nemá ani reklamy.

Dvě slova jako klíč na HBO Max?

Je nám líto, ale Dvě slova jako klíč Way není na HBO Max k dispozici. Je tu spousta obsahu HBO Max za 14,99 $ měsíčně, toto předplatné je bez reklam a umožňuje vám přístup ke každému titulu v knihovně HBO Max. Streamovací platforma oznámila verzi podporovanou reklamou, která stojí mnohem méně za 9,99 $ měsíčně.

Dvě slova jako klíč na Amazon VidDvě slova jako klíč?

Bohužel, Dvě slova jako klíč Path by Water není k dispozici ke streamování zdarma na Amazon Prime VidDvě slova jako klíč. Můžete si však vybrat i jiné pořady a filmy, které budete odtud sledovat, protože má širokou škálu pořadů a filmů, ze kterých si můžete vybrat za 14,99 $ měsíčně.

Dvě slova jako klíč na Peacockovi?

Dvě slova jako klíč Way nelze na Peacock v době psaní tohoto článku sledovat. Peacock nabízí předplatné, které stojí 4,99 $ měsíčně nebo 49,99 $ ročně u prémiového účtu. Stejně jako její jmenovec si streamovací platforma může hrát s venkovním obsahem zdarma, i když omezeně.

Dvě slova jako klíč na Paramount Plus?

Dvě slova jako klíč The Road to Water není na Paramount Plus. Paramount Plus nabízí správnou možnost předplatného: základní verze služby Paramount + Essential podporuje reklamu za 4,99 $ měsíčně a prémiový plán bez reklam za 9,99 $ měsíčně.

Kde mohu sledovat film Dvě slova jako klíč zdarma?

Cinego.lat je webová stránka, která nabízí zdarma více než 20 000 streamovaných filmů všech žánrů zdarma. Když se přihlásíte, najdete neomezené množství HD filmů, obrovský katalog k procházení a vyhledávací panel, který vám umožní vyhledat všechny filmy, které chcete vidět.

Zajímá vás, jak legálně sledovat bezplatný streaming filmu Dvě slova jako klíč? Pokud ano, budete rádi, že je to skutečně možné, protože v současnosti existuje v Itálii několik webových stránek, kde můžete zdarma sledovat filmy všech žánrů a dob. V některých případech se možná budete muset zaregistrovat prostřednictvím e-mailu nebo použít svůj online účet k přihlášení.

Řeknu vám podrobně, jak můžete pomocí nejpopulárnějších internetových stránek, online služeb a aplikací pro chytré telefony/tablety streamovat filmy zdarma. Cinego.lat je jedna z nejlepších stránek. Nabídka filmů sahá od nejnovějších filmů po klasiky z historie kinematografie, od amerických filmů po italské filmy, od hororů po komedie… zkrátka svoboda výběru, počet filmů je působivý. Samozřejmě to nenajdete, když půjdete do kina.

#Dvě slova jako klíč online cz dabing

[bydlenisnu]

Rowleyho starý muž, jak se často tato rostlina nazývá, je v našich končinách stále celkem neznámý. Často se nazývá také perla kvůli charakteristickým listům visícím na dlouhých výhoncích.

#Bydlení

[paskvilnet]

New Order

Začátky hudebních seskupení obvykle nebývají procházkou růžovým sadem. V případě dnešního profilu to bohužel platí několikanásobně. Otevírá ho totiž lístek na rozloučenou: "V tuhle chvíli si jen přeju, abych byl mrtvý. Už prostě nedokážu fungovat." Tato slova napsal 18. května 1980 zpěvák a textař manchesterských Joy Division Ian Curtis a následně se podle nich i zařídil - oběsil se. Zanechal tu po sobě tři šokované spoluhráče, kteří se museli vyrovnat s odchodem přítele a zvážit, zda jít dál. Pozůstalí Peter Hook (basa), Stephen Morris (bicí) a Bernard Sumner (kytara, syntezátor) se rozhodli kapitolu legendy Joy Division uzavřít a po několikaměsíčním truchlení vstupují na scénu jako New Order. Vokálního partu se ujímá Sumner a pánskou trojku doplňuje ženský element v podobě klávesistky a kytaristky - jinak též Morrisovy přítelkyně - Gillian Gilbert.

Svůj první singl vydávají New Order v březnu roku 1981. Šlo o temnou melodickou skladbu Ceremony psanou původně ještě pro Joy Division. Zanedlouho následovalo album Movement a i ono se zvukově neslo na dříve prověřených temných vlnách. Ze značně nejisté vokální stránky však bylo patrné, že Bernard Sumner si roli frontmana ještě zdaleka neuvykl.

Konec nostalgickým vzpomínkám na charismatického Curtise přichází v třiaosmdesátém s deskou Power, Corruption And Lies. New Order mění styl - objevují Kraftwerk a elektro beaty new-yorkského undergroundu a v jejich tvorbě dostávají stále větší slovo syntezátory a sequencery. Tento nastoupený trend korunuje ve stejném roce vydaný samostatný singl Blue Monday, který smířil nezávislou scénu s pojmem disco a stal se nejprodávanějším dvanáctipalcem v hudební historii - koupilo si ho přes tři milióny posluchačů.

Přes prokazatelný průnik mezi popové stars zůstávají New Order věrni malému vydavatelství Factory Records a i nadále dělají čest výrazu "indie". K následujícím singlům Confusion a Thieves Like Us se dávají dohromady s tehdy nepříliš známým americkým hip-hopovým producentem Arthurem Bakerem. Formátem skladeb přesahujícím šest minut pak dávají mainsteamovým rozhlasovým stanicím najevo, že se bez jejich podpory klidně obejdou.

V letech 85-86 přicházejí New Order s alby Low-Life a Brotherhood a pro mnohé příznivce je právě toto období jejich uměleckým vrcholem. Písně jako The Perfect Kiss či Bizarre Love Triangle ostatně dodnes patří do jejich zlatého fondu.

Dalším kouskem, kterým New Order obohatili světový pop se stala skladba True Faith, na které s nimi spolupracoval muž stojící za úspěchem Pet Shop Boys - Stephen Hague. Nutno ovšem přiznat, že touto "kolaborací" si rozlítili nejednoho z dřívějších obdivovatelů.

Koncem osmdesátých let se New Order přepravují na Ibizu, aby ve zdejších Mediterranean Studios nasáli baleárský feeling a natočili pátou řadovku Technique, která svým vtipným mícháním rockových kytarovek a tanečních postupů rozhodně patří k tomu lepšímu z jejich produkce. Léto 1990 přichystalo pro příznivce z řad ortodoxních nezávisláků další ránu v podobě megahitu World In Motion - fotbalové hymny, jenž provázela anglický fotbalový tým na mistrovství světa. Samotná kapela tehdy prohlásila, že to bude zřejmě pro fanoušky Joy Division poslední kapka. Členové New Order se pak na nějaký čas věnovali soukromým projektům: Hook drhnul basu s tvrdými rockery Revenge, Sumner a bývalý kytarista slavných The Smiths Johnny Marr popařili s Neilem Tennantem v Electronic a Stephen Morris s Gillian Gilbert utvořili formaci Other Two.

Posledním vzedmutím před další a podstatně delší pauzou bylo album Republic z roku 1993. Ačkoli šlo o jejich komerčně nejúspěšnější dlouhohrající desku, nelze hovořit o ničem převratném. Možná za to může náš starý známý "petšopácký" producent Stephen Hague.

New Order následně absolvovali světové turné, aby se však vzápětí vrátili ke svým soukromým písečkům. Pro kompletaci devadesátých let uveďme další Hookův projekt Monaco a příznivě přijaté výběry The Best of New Order a navazující remixové The Rest of New Order, kde na nich zapracoval výkvět taneční scény Fluke a Howiem B počínaje a Armandem Van Heldenem a Paulem Oakenfoldem konče.

V novém miléniu o sobě dali New Order vědět nejprve skladbou Brutal pro film Pláž a v roce 2001, kdy už to od nich málokdo očekával, vydali nové album s názvem Get Ready. Kapele odpočinek evidentně prospěl a skvělým tahem bylo angažování nového producenta. Steve Osborne velkou měrou přispěl k tomu, že jejich hudba dnes působí uvolněně, energicky a mladistvě, což u muzikantů, kteří mají čtyřicítku dávno za sebou, překvapí a potěší. Jen tak dál.

#Paskvil #2003 #0301 #check unczech #New Order #Jirka Šteffl

[petrvyhlidka]

Zkratka

„Jo, je to krása. Zelená idylka, žádný lidi,“ oznámil starý Růžička, opírající se o plot a zálibně pozorující své stádo, vesmíru.

„Promiňte, pane,“ ozvalo se mu za zády.

Sedlák se otočil. V trávě za ním přešlapoval muž vzhledu očividně městského.

„Tedy, já vím, že asi nemáte rád, když vám v trávě někdo dupe, ale kdybyste se nezlobil.“

„Nebudu,“ řekl farmář, naladěný onou pastorální idylkou do smířliva.

Muž se nejistě usmál. Pak to vysypal, jakoby se bál, že bude při nádechu v půlce věty poslán někam.

„Můžu si přesto zkrátit cestu přes vaší louku? Víte, já nutně potřebuji stihnout vlak ve tři pět.“

„Beze všeho,“ kývl Růžička. Rozhlédl se po pastvině.

„A když to vezmete touhle stranou,“ ukázal, „a všimne si vás ten bílej bejk, tak bych si tipnul, že chytíte i ten v půl třetí.“

#vtipy

[vasilzelenak]

Za právny štát · IUSTITIA NEMINI NEGANDA - “Spravodlivosť nemá byť nikomu odoprená“⚖️ Nikomu. Každý má právo na spravodlivosť. Každý - nie je možné polemizovať o tom, o koho v konkrétnom prípade ide, ako sa volá, aký má sociálny pôvod, národnosť, rasu, vzdelanie, či je mladý, starý, či je to muž alebo žena, akú vieru vyznáva, aké má politické či iné zmýšľanie, aký má majetok, či je to mediálne a spoločensky známy človek alebo bežný občan, či je spoločensky obľúbený alebo nie, či je verejnosťou milovaný alebo odmietaný ba dokonca nenávidený. Nesmieme „prižmúriť“ oči nad najmenším krivením spravodlivosti, ani pod vznešenými ideálmi ako je „očista spoločnosti“ či „záujem verejnosti“ – pretože potom sa krivenie spravodlivosti stane normou, a na konci dňa môže to krivenie spravodlivosti dostihnúť každého jedného z nás.

[myvalzpival]

Ostrůvky přechodného klidu

Drazí přátelé.

Zajisté jste si všimli, že jsem poslední dobou nic kreativního nepřidával. Inu, to je tak, když se snažíte doplnit si vzdělání.

Nicméně, uměníčko mi moc chybělo a navíc mi došlo, že jsem naprosto zapomněl oslavit zásadní milník - 1300 lidí, co tu čtou/sledujou/poslouchaj moje žvásty a podivnosti. Ano, prošvihl jsem i tu tisícovku, tož snad ráčej prominout.

Chystám do budoucna slavnostní rozdáváček (to jakože giveaway, víme), ale pro teď bych rád stvrdil naše přátelství alespoň prvním draftem poslední povídky, co jsem napsal pro svůj post-apo cyklus Fíkus. Těšte se na silnou hrdinku v manšestrákách a hlavně nebrečte <3 

Váš zbožňovatel a ctitel nešťastných lidí,

strýček Mýval

Podle Radka šlo o čistě psychologický jev, s čímž se v podstatě ztotožňovala celá umělecká i internetová komunita. Konsensus říkal, že když vytrhneme místo nebo objekt z kontextu, který u nich máme zažitý, vytvoří to ve člověku pocit neklidu. Jinými slovy, všechna ta opuštěná místa byla vytvořena proto, aby opuštěná nebyla. Všechny věci na těchto místech byly vytvořené proto, aby je někdo používal. Jenže ten někdo tam nebyl. Nehledě na to, že většinou daná místa fotili v noci, tedy v době, ve které si jimi vybrané objekty nikdo neuměl představit. Kdo by taky chodil na poštu ve tři ráno.

        Fotku prázdné poštovní přepážky zastrčila do fotoalba. Do katalogu se nehodila, ale byla pěkná. A fotil ji Radek, tak si ji chtěla schovat.

        Ona ale za celým fenoménem viděla něco jiného. Rovné linky. Pravé úhly. Pravidelné kružnice. Pečlivě promyšlené vzorce. Nepřiměřenou čistotu. Nesmyslnou architekturu.

        Fotku parkoviště zahaleného tmou přidala do plastové zelené obálky k fotkám do katalogu.

Právě parkoviště za bývalou továrnou na lakrumáčky mohlo v katalogu posloužit k jejímu výkladu. Šlo o fotografii z relativní dálky. Betonový plac se táhl do nedohledna a ztrácel se ve tmě. Nic jiného kolem vidět nebylo. Parkoviště stálo v tmavém vesmíru úplně samo. Z celého asfaltového placu byla vidět sotva polovina, na které byly v pravidelných rozestupech bílou barvou vyznačená parkovací místa. Perfektní rovné linky. Druhou pravidelnou řadu tvořily vysoké pouliční lampy. Svítila pouze jedna. Osvětlovala zaparkovaný automobil. Co tam červený pickup dělal? Proč byl dokonale naleštěný, i přes to, že vevnitř nebyla sedadla? Jak to, že byly bílé pruhy na parkovišti čerstvě natřené, když továrna byla už dobrých osmdesát let zavřená a parkoviště oplocené a nepřístupné? Proč se při pohledu na fotografii cítila tak stísněně? Proč se přímo na místě s Radkem z ničeho nic začali bát, že je tma pohltí? Že lampa zhasne a oni tam zůstanou navěky?

Protože šlo o liminální prostor.

„Tak co, necháš mě to konečně naskenovat?“ vytrhl ji z přemýšlení Radkův utahaný hlas. Zrovna si z malé zaprášené kuchyňky nesl hrnek kafe. Drahého. Až příliš drahého na to, aby je pil jen tak každý večer k práci a každé ráno ke snídani. A ke svačině. A k obědu, když na něj občas měli čas.

„Jasně, chytej,“ hodila mu zelenou obálku. Zbytek fotek zastrčila do průhledné složky a zacvakla do oprýskaných černých desek s rychlosvorkou. Tam většinou končily počiny, které se jí nehodily do alba ani do katalogu. Fotky nevyhazovala, ani ty, které skončily pokažené. Vždycky se z nich dalo něco vytvořit, a když už nic jiného, pořád to byly vzpomínky na místa, která s Radkem společně navštívili. Desky i napěchované ochmatané album uklidila do odřeného kufru na kolečkách a konečně se zvedla z podlahy. Oprášila si zadek a nohy. Byt byl starý, na zemi byla tlustá vrstva prachu a špíny, zatímco ze zdí samovolně slézaly tapety. Na všechny ty podivné zvuky a šramocení, které se ode zdí ozývalo, když se snažila spát, si zvykala už třetím dnem. Ale darovanému koni na zuby nehleď. Squatovali. Voda tam tekla, dokonce i vcelku čistá, elektřinu se jí brzy povedlo zavést z vedlejšího domu a zdi nebyly tak tlusté, aby bránili wifi prodrat se skrz ně dovnitř. Dokonalé. Neměli v plánu zůstat tu víc než pár dnů, nanejvýš dva týdny, během kterých zmapujou okolí a pojedou zase dál. Navíc, tenhle byt jí připadal o něco bezpečnější, protože vypadal starobyle. Nebyly v něm rovné linie, nebyl čistý a uklizený, neměl žádné dveře, které nevedly nikam, nebo okno, kterým bylo až nápadně dobře vidět někam, kam by vidět neměli. Cítila se tam dobře a nějaká ta krysa, která tam občas v noci zapištěla, ji nemohla rozhodit.

Došla do zašlé kuchyně a ze špinavé lednice vytáhla krabici jablečného džusu. Pořádně si hltla a naznala, že lednice, ačkoliv svítí, vlastně vůbec nechladí. Nu což. Pořád lepší, než nechávat jídlo krysám napospas na umolousané lince nebo na papundeklovém stole, který si Radek stejně přenesl do vedlejší místnosti. Pečlivě ho umístil přímo k zásuvce, do které si zapojil laptop, a mohl v klidu pracovat, zatímco ona se probírala mapami a hledala na internetu nejrůznější možné okolní lokace, kam by se v příštích dnech a nocích mohli podívat.

Nahnula se přes oprýskaný parapet a zavřela okno, kterým dovnitř proudil večerní vzduch provoněný deštěm. Blížila se bouřka. Doufala, že to okna vydrží.

„Šári?“

Radkův hlas zněl znuděně jako vždy. Když vešla s krabicí džusu v ruce zpět do stísněné místnůstky, kterou používali jako pracovnu, obývák a ložnici zároveň, našla Radka shrbeného za stolem. Kamenný, nepříliš ostře řezaný a značně zarostlý obličej měl osvícený chladným světlem z monitoru. Z dlouhého, v minulosti několikrát přeraženého nosu mu pomalu klouzaly tlusté, podomácku vyrobené brýle, které pocházely z dílny jejich společné známé Ráchel. Rukávy tenkého šedého svetru měl vyhrnuté k loktům. Jako vždycky mu u práce bylo teplo, protože pil to horký, strašně drahý kafe.

„Copak?“

„Je tam zase.“

Šárčin obličej se zachmuřil. Znovu si lokla džusu a vykročila k Radkovi. Objala ho zezadu kolem ramen a sehnula se, svou tvář natiskla na jeho. Hleděla na monitor.

„To není možný.“

„Já vim.“

Natáhla ruku ke skeneru a vytáhla z něj nádherný, tentokrát dobře osvětlený snímek hotelové chodby. Tmavozelený koberec se zlatým vzorem se táhnul do nekonečna a po obou stranách světle žlutě vymalované chodby byly symetricky rozmístěné bílé dveře do dávno opuštěných pokojů. Jen jedny dveře v dálce po levé straně byly otevřené.

Na fotce, kterou měl na monitoru otevřenou Radek, se v otevřených dveřích opírala postava.

„Do prdele práce.“

„Nemusel jsem ani pořádně vohulit kontrast,“ podotknul. Jedním kliknutím se barvy snímku lehce utlumily a Šárka viděla chodbu tak, jak ji zachytil skener, bez zásahů, bez úprav. Tmavý stín ve dveřích šel rozeznat jen stěží, ale byl tam.

„Co po mě kurva chce?“

„Nemluv takhle,“ zabručel Radek. Hbitě začal obrázek ořezávat a rovnat tak, aby vypadal v digitální podobě co nejlíp.

„Jak?“

„Vulgárně.“

„Od kdy ti vadí, že mluvím vulgárně?“ napodobila Šárka jeho intelektuální mluvu.

„Jseš ženská, tak mluv jako ženská.“

„Co prosím?“

Radkova tvář byla nadále kamenná a oči zůstávaly přikované k monitoru. „Měj nějakou sebeúctu a neklesej takhle. Nemám rád, když ženská mluví jako dlaždič.“

„Mě je ale úplně u prdele, co máš a nemáš rád.“ Šárka ho poplácala po rameni a pevně mu je stiskla. Až příliš pevně. „A nejsem žádná ženská. Jsem tvoje holka, tak ber nebo nech bejt.“

Radek chvíli mlčel. Pak beze slova začal znovu ťukat do klávesnice. Šárka ho pustila – věděla, že ho rameno musí bolet, to jen jeho chlapská pýcha mu nedovolila dát cokoliv najevo – a posadila se na podlahu vedle něj. Zády se opřela o nohu stolku a vytáhla telefon. Měl naprasklou obrazovku, jak s ním Radek jednou hodil o zem, ale fungoval dobře. Nový už by stejně nesehnala a na černý trh neměla konexe ani dostatečné finance. Otevřela složku s hotovými fotografiemi. Měla jich celkem padesát sedm a ve volných chvílích se bavila tím, že se je snažila nějak smysluplně seřadit, tak, aby její katalog liminálních prostor dával smysl. Aby měl hlavu a patu. Aby se čtenáři cítili nesví postupně, ne naráz. Aby jim v určitou chvíli přeběhl mráz po zádech, protože je několik předešlých snímků ukolébalo svou jemností do blaženého klidu. Pak ale přepnula na složku druhou. V telefonu a na pevném disku, který vozila v kufru, ji měla pojmenovanou jednoduše MUŽ.

Veškeré fotky z téhle složky jí zvedaly žluč, protože byly zničené. Ne, nedocházel jí zrovna film, nebyly osvícené ani zničené vodou a kyselým deštěm, nebyly posunuté, nebyly špatně vyvolané, byly perfektní. Ale byly nepoužitelné. Nebyly opuštěné.

Na prvních několika snímcích byla v určitých místech bílá mlha. Přišlo jí to jako zajímavý efekt, ale i přes to musela fotky vyřadit, protože, ačkoliv se při pohledu na ně cítila nesvá, nesplňovaly její definici snímků liminálních prostor. Bílá mlha pak začala ustupovat, místo ní se na některých snímcích objevoval stín osoby. Odkud se vzal, nechápala. Zkoumala originály pod lupou, nic na nich nebylo. Zkoumala na Radkově obrazovce každičký pixel, ale stín tam zkrátka byl a ani jeden z nich nechápal, jak ho tam skener přičaroval. Zuřila. Fotografie naskenovat musela, jinak z nich nemohla katalog vytvořit. Jenže se stále častěji zjevoval podivný stín, který jí zničil několik nejlepších snímků. A to i přesto, že je naskenovala několikrát za sebou. Zkusila to i druhý den. Za týden. Za měsíc. Stín tam pořád byl. Nesnášela celý svět. Stín se začal po několika měsících znovu pomalu vytrácet. Místo něj se ale začala objevovat silueta postavy. Cinknul messenger, Radek jí poslal upravenou finální fotku MUŽE v hotelové chodbě. Přidala ji do složky a povzdechla si. Přiblížila siluetu. Tentokrát byly její obrysy ještě zřetelnější než minule. Nechápala to. A nevěděla, jestli to vůbec chápat chce. Zdálo se, že muž hledí přímo do objektivu, i přesto, že mu do obličeje vidět nemohla. Mohl stejně tak stát k objektivu zády, ale i tak měla Šárka pokaždé pocit, že jí podivuhodný návštěvník hledí přímo do očí.

„Zasranej krám,“ zamumlal za ní Radek. Předpokládala, že se mu obstarožní laptop opět zasekl.

„Ale no tak, měj nějakou sebeúctu, neklesej takhle,“ zachechtala se Šárka.

„Teď ne.“

„Ale copak, když se Ladeček zlobí, tak se nesmí dělat vtípešky?“

„Buď zticha!“ štěkl po ní vynervovaný Radek. Šárka ztichla. „Nemám do prdele čas na nějaký tvoje šišlání, když mi tu mizí práce před očima.“

„Promiň, nechtěla jsem…“

„Jasně, žes nechtěla, nikdy nechceš!“ osopil se na ni Radek. „Ale ten tvůj slepičí mozek prostě pořád nedokáže pochopit, že když chlap pracuje, tak ho nemáš rušit!“

Šárka se svraštěla čelo. „Nech toho.“

„Každej večer se můžu upracovat, aby ten tvůj posranej katalog aspoň nějak vypadal, když si to nedokážeš udělat sama…“

„Přestaň.“

„… a pak mi nedokážeš dát ani pět minut klidu. Pět posranejch minut ticha, je to tak moc?! Nebo vy ženský fakt nezvládnete držet jazyk za zuby ani když vás o to někdo slušně poprosí?!“

Začala se sbírat ze země. „Takový věci bys neměl říkat.“

„Aha! Takže mi teď ještě budeš rozkazovat? Budeš mi říkat co smím a co nesmím? To jsem si mohl myslet, vy ženský jste všechny…“

Vrazila mu facku.

Radek zalapal po dechu a chytil se za tvář. Už už se připravoval na další salvu mouder. Šárka mu nedala šanci. Hnědýma očima ho propalovala a nedávala mu šanci se ani hnout.

„Nebudeš mi tu vyprávět nic o ženských,“ promluvila ledově klidným hlasem. „Ten katalog si klidně udělám sama. Pokud dobře pamatuju, na tuhle výpravu ses mi vesral ty, ne naopak. Škemrals, abys mohl jet se mnou a pořád jsi mi opakoval, jak strašně moc tě tady budu potřebovat. Tak mě teď poslouchej.“ Radek nasucho polknul. „Ještě jeden takovejhle výlev a jedeš si domů po vlastní ose. Ještě jednou mi začneš nadávat, ještě jednou spustíš ty svoje šovinistický kecy, a je mezi náma konec, rozumíš?“

„Mrzí mě to…“

„Rozumíš?!“ štěkla.

Radek kývnul.

Šárka pohodila hlavou a odhodila z obličeje copánky s korálky, které měla na temeni svázané do ohonu. Střelila po Radkovi ještě jeden naštvaný pohled a vydala se beze slova ven. Prošla na konec dlouhé chodby a vystoupila dveřmi s vymláceným sklem na pavlač. Nahnula se přes rozviklané zábradlí a zadívala se na obdélníkový dvorek pod sebou. Byl zavalený sutí, kterou porůstala nízká vegetace. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Musela se uklidnit. Asi na něj neměla být tak příkrá. Ale on na ni neměl křičet. Prašť jak uhoď.

Zafoukal prudký vítr a copánky se rozlétly na všechny strany. Vytáhla divoce vzorovaný šátek, jako vždy přivázaný k poutku kdysi hořčicově žlutých manšestráků, a umně si jej omotala kolem hlavy, tak, aby jí nefoukalo na uši a aby copánky zůstaly uvězněné pod ním. Její obličej tak zůstával v bezpečí před ojedinělým šlehnutím pramenu vlasů zakončeným těžkým kovovým korálkem. Z kapsy vytáhla cigaretu, kterou si umotala snad někdy předevčírem, a zapálila ji. Opřela se o zábradlí a vydechla obláček kouře, který okamžitě rozfoukal vítr. Ucítila chlad. Na hřbet levé ruky dopadla kapka deště. Na tmavohnědé pleti hodila třpytivý odlesk, stekla pod tlustý zlatý náramek a skápla ze zápěstí přímo na zapatlané zábradlí, které Šárka křečovitě svírala.

Znovu potáhla z cigarety a podržela štiplavý kouř v plicích. Možná se na něho měla dávno vysrat. Měla si jít po svých, neměla mu dávat žádnou další šanci, měla se na něho vysrat tak, jako se na něho vysrali všichni ostatní. Evidentně k tomu měli dobrej důvod. Nosem vydechla dva proudy kouře a stáhla si šátek trochu víc do čela. Začínalo pršet. Zaposlouchala se do šustění listí, které se kroutilo pod velkými kapkami. Jenže na ni se taky už dost lidí vysralo. A on byl jedinej, kdo se jí nepletl pod nohy. Neříkal jí, že všechno, za čím si tak moc stojí, je hloupost, že stejně nikdy neprorazí. Neptal se jí na nic a nechával ji pracovat. A když ho poprvé probudil uprostřed noci její křik, neutekl.

Odklepla z cigarety popel a sledovala, jak padá z patra až dolů na zarostlý dvorek.

Možná už bylo pozdě. Možná už jim prostě bylo souzený zůstat spolu. Ne proto, že k sobě patřej, ale prostě proto, že nikoho jinýho už by si nikdo z nich zkrátka najít nedokázal. Stačilo to k tomu, aby si zvykla na jeho poučování a náhlé výbuchy vzteku? Stačilo to k tomu, aby si zvykl na její nekonformnost a pohrdání zavedenými normami? Stačilo to k tomu, aby se začali mít opravdu rádi? Tak jako se měli rádi jejich přátelé? Jako se měli rádi její rodiče?

Když se vrátila zpátky, omluvil se jí. Pevně ji objal a políbil ji na rameno, přesně na to místo, kde to měla nejraději. Vysvětlil jí, že to tak nemyslel, že byl jen naštvaný, že ho to moc mrzí a že je vlastně úžasná a dokonalá a nikdy by jí neublížil. A ona tomu jako vždycky uvěřila.

„Jdi se trochu vyspat,“ řekla a přejela mu ukazováčkem po spodní čelisti. „Vypadáš hrozně. Večer to bude náročný.“

„Myslíš, že bys to dneska zvládla sama? Není mi dobře.“

Určitě z toho drahýho kafe.

„Jasně, zvládnu to,“ usmála se. Políbila ho a ladným pohybem za jeho zády zaklapla laptop.

„Určitě?“

„Určitě. Jdi si lehnout,“ ujistila ho. „Vyjdu dřív, třeba stihnu pár fotek v dešti.“

„Buď opatrná,“ zašeptal a ještě jednou ji k sobě pevně přitiskl. Objala ho kolem ramen a zavrtala obličej do jeho ramene. Voněl tabákem a vývojkou. S tou vůni každou noc usínala, s tou vůni se každé ráno probouzela. Milovala ji.

Zatímco se Radek s laptopem uveleboval na spacáku rozloženém na podlaze, ona se rychle převlékla. Sbalila batoh, zkontrolovala foťák, pro jistotu přihodila několik filmů a ujistila se, že telefon má nabitý. Radkův telefon ležel na podlaze vedle něj, zvonění vytáhnuté na maximum. Kdyby se jí něco stalo, mohla mu zavolat, i kdyby už spal. Věděl, kde bude, přišel by jí pomoct. Ještě nikdy ale přijít nemusel a Šárka si věřila natolik, aby věděla, že nebude muset chodit ani dnes. Sehnula se k němu, políbila ho do vlasů a za jeho rozespalého zamručení tiše jako kočka vytancovala z bytu.

V nepromokavé trekové bundě, kterou kdysi vyhrabala z opuštěného kontejneru na oblečení pro charitu, které zdobily každou druhou ulici někdy v desátých letech, a ve vyšlapaných pohorkách, které zdědila po Radkově sestře, se vydala do začínající noci. Ještě nebyla tma, ale i tak pro jistotu zapnula čelovku. Procházela zapadlými uličkami a opuštěnými areály garáží a dílen a poslední, co potřebovala, bylo zvrtnout si někde na popadaném kamení kotník, nebo si vrazit do chodidla rezavý hřebík. Po necelé hodině chůze se jí nad hlavou v několika trhlinách v mračnech zjevila první hvězda. V dálce se ozvalo zaštěkání několika potulných psů, ale brzy její uši opět naplnilo pleskání dešťových kapek o beton a asfalt. Pochodovala dál, odhodlaně, ale klidně. Tohle měla ráda. Ticho, klid, přesně naplánované dobrodružství. Věděla, kam jde, co tam musí najít a jak to dostat. Nemusela se starat o nikoho jiného, nemusela kontrolovat nemotorného Radka, nemusela se starat o zbytečné vybavení, které k pořízení dobrého snímku stejně většinou nepotřebovala. Dneska večer to bude jen ona a foťák. Nikdo jiný.

Cinknul jí telefon. Schovala se pod plechovou stříšku u vchodu do garáže a vtáhla telefon z kapsy. Radek poslal další fotku. Snímek schodiště vedoucího z podzemní garáže do obchodního centra. Nádherné linky zábradlí, stále ještě natřeného křiklavě rudou barvou, ostré úhly schodů, nepřirozeně vysoko umístěný průhled na horní odpočívadlo, na kterém se shýbal ON, a škvírou mezi zábradlím hleděl přímo do jejího objektivu. Tentokrát se v tmavém obrysu obličeje zřetelně leskly oči. Proč? Proč, sakra, proč? Nervózně hleděla na obrázek a začala si okusovat nehet na palci. Prohnal se kolem ní nečekaný poryv větru a naskočila jí husí kůže. Něco na tomhle snímku ji znepokojovalo víc než všechny ostatní fotky, které kdy vyfotila, dohromady. Byl to on. Bylo to ním. Většinou na snímcích jen tak nějak byl. Jako kdyby se do jí focené scenérie nachomýtl úplnou náhodou. Občas ho byla jen polovina, občas byl rozostřený, jako kdyby zrovna jen tak procházel kolem, občas byly vidět jen jeho nohy, protože stál v místech, kde jej objektiv celého zachytit nemohl. Jenže na takovém místě byl i na tomhle snímku. Rozdíl byl v tom, že na této fotografii být chtěl. Sám se sehnul. Věděl, že ho fotografuje. Dřepnul si jen proto, aby se mohl zadívat přímo na ni. Do prdele.

Otřásla se. Poprvé za dobu, co jezdila po celé zemi a fotila opuštěná místa, jí myslí prostoupil opravdový strach. Ne vzrušení z neznáma, ne nejistota, jestli se na ně opuštěný objekt nezřítí. Ne. Doteď jí vždycky připadalo, jako kdyby tajemnou postavu nechtěně sledovala. Teď si však uvědomila, že postava sleduje ji. Ohlédla se. Najednou jí přišlo, že každý stín vržený na beton čelovkou, je on. Zavřela na displeji fotku a rozklikla kontakty. Chvíli prstem kroužila nad Radkovým jménem.

Ne. Ne, ne, ne. Nejsem měkká. Nesmím bejt měkká. Ne. Ten katalog dodělám, i kdybych na něm měla vypustit duši. Nikdo mě nesleduje. Celej svět si může nasrat. Celej, celičkej svět. Nezastaví mě, ani kdyby mě měli znova čapnout a zavřít do Tábora.

Zastrčila telefon zpátky do kapsy a vydala se dál vstříc padající tmě. Udělala několik fotek parkovišť a opuštěných dílen. Většina z nich bude do katalogu nevhodná, ale určitě je použije jinde. Měly dobrou kompozici a skvělou atmosféru. Snažila se neohlížet každou chvíli přes rameno. Věděla, že praskání větví má na svědomí déšť, cupitání zase tlapičky krys a potkanů. Po celém těle cítila nechtěné doteky jen proto, že neustále procházela pavučinami. Pod nohama jí křupala popadaná omítka a nezvyklé šelestění byla jen ozvěna jejího vlastního dechu. Ale co kdyby…

Konečně dorazila k budově, kterou hledala. Musela projít celý komplex bývalé centrály elektrárny. Pousmála si, protože si vzpomněla na Radka. Určitě už by ji táhl dolů k turbínám a trubkám. Měl rád industriální prostory a rád jí o nich vyprávěl. A ona ho nechávala. I když většině techniky rozuměla líp než on. Ale nechávala ho, neopravovala ho, věděla, že o nic nejde. A on měl radost. A ona měla radost, že on má radost. Takový chvilky jí za to stály…

Protáhla se rozbitými dveřmi dovnitř a ocitla se v recepci. Sama totiž vůbec nemířila k trubkám a turbínám, neměla ani zálusk na polorozpadlé komíny. Mířila nahoru. Šlapala jedno patro za druhým po hladkých, kluzkých schodech, a těšila se, až se konečně ocitne ve velkých otevřených kancelářích. V šestém patře se jí konečně poštěstilo. Stanula v rozlehlé místnosti oddělené přepážkami. Zkusila štěstí a zajásala, když po cvaknutí vypínačem několik stropních zářivek opravdu zablikalo a rozsvítilo se. Stěny byly vymalované vybledle zelenou barvou, to určitě proto, aby se tam přepracovaní účetní a nevyspalé programátorky cítily aspoň trochu příjemně. Počítače byly na svých místech. Monitory byly zaprášené, ale vypadaly stále funkční. Pevné linky stály vedle nich. Velké květináče v rozích byly dávno prázdné, nezbyla v nich ani hlína. Židle byly zasunuté u stolků, pečlivě srovnané, jako kdyby měli příští ráno všichni zaměstnanci znovu přijít. Vytáhla foťák, natiskla oko k hledáčku a začala. Pomalým krokem obcházela místnost a rozhlížela se. Pouhým okem člověk nikdy dobrý záběr nesežene. Jen v hledáčku vždycky spatřila přesně to, co hledala. Malé obdélníkové ostrůvky samoty. Ostrůvky přechodného klidu, který vedl z jednoho chaosu do druhého. V hledáčku viděla okamžiky přerodu klidu v neklid, okamžiky, ve kterých se strach a samota měnily v útěchu. V hledáčku viděla vzpomínky na místa, která její rodiče pamatovali plná života. Některé z nich si tak pamatovala i ona. Bufety, které dávno zkrachovaly, pošty, které plošně přestaly fungovat před několika lety, úřady, které začaly být zbytečné a bez udání důvodu ze dne na den zely prázdnotou. Viděla vzpomínky na všechna místa, která spolu s Radkem navštívili. Na místo, kde se poprvé setkali, na místo, kde se opravdu seznámili. Na místo, kde se poprvé milovali. Tělem se jí rozlilo pronikavé teplo. To teplo, které cítila jen když fotila. Cítila je jen na takových místech, která byla hodna jejích fotek. Na místech, kde jí běhal mráz po zádech a kde jí připadalo, že se tam střetávají dva, možná tři, čtyři světy. Na místech, kterým tak úplně nerozuměla, a přesto je do posledního vlákna v koberci chápala. Na místech, jako bylo tohle. Cítila plíseň a zatuchlinu, dvě vůně, které nešly dohromady s celkovým vzezřením místnosti. Kdyby všechno nepokrývala tlustá vrstva prachu, připadalo by jí, že si všichni zaměstnanci odskočili jen na polední pauzu.

Přešla chodbičkou o pár místností dál. Dorazila do menší kanceláře, nejspíš té, která patřila vedoucí oddělení, ať už to bylo oddělení čehokoliv. Byla pečlivě vyklizená, nezbylo v ní nic kromě prázdného stolu, kancelářské židle a několika skříní a polic. Na stěně visel zažloutlý certifikát kvality. Čeho, to už nebyla schopná přečíst. Cvakla několik snímků. Stůl vypadal v kanceláři tak osamělý… Chvíli přemýšlela, jak se tu asi cítil původní obyvatel kanceláře. Připadal si tu odříznutý od ostatních? Sledovala bedlivě prosklenými dveřmi každého ze zaměstnanců ve vedlejší místnosti? Radkovi by se tu líbilo. Vždycky, když narazili na podobné místo, bavili se tím, že se snažili domyslet si příběhy lidí, kteří je dřív využívali. A tady to příběhy přímo dýchalo. Nevěděla, čím to bylo, ale bylo to tak. A Radek by se z toho štěstím pomátl. Vždycky, když byli na „lovu“, ožíval. Oči mu zářily o něco víc než obvykle, dokonce se i většinu času usmíval. Když byli spolu na jednom z těchhle míst, bral ji za ruku. Šeptal jí do ucha oplzlosti a smál se jejím vtipům. V takových chvílích ho měla ráda. Opravdu ráda. Odtáhla hledáček od oka. Zůstane s ním. Zvládnou to. Už jí přece zbývá jen pár snímků. Jakmile dodělá katalog, Radek přestane být tak napjatý. Bude to dobré. Patří k sobě. Přece oba ví, že k sobě patří.

Zavrzala podlaha. Zvuk ji z myšlenek vytrhl tak prudce, že zpanikařila. Pokusila se ohlédnout po strůjci onoho rámusu, špatně došlápla a svalila se na zem. Horko těžko se jí podařilo otočit tak, aby dopadla na záda a neupustila foťák, který křečovitě tiskla k hrudi. Zasraná práce tohle. Až po pár vteřinách si uvědomila, že jí levého lokte vystřeluje do celé paže bolest. Praštila se o ostrý roh futer rovnou do brňavky a její bolestné zaskučení se rozléhalo tlumeně osvětlenou kanceláří. Nemotorně se vyškrábala do sedu. Uslyšela za sebou pomalé kroky. Pak zvuk ustal. Srdce jí vyskočilo až do krku. V první chvíli se neodvážila ani pohnout. Celé její tělo ztuhlo a nezmohla se na nic jiného než na naslouchání šelestu kolem a úpěnlivé modlení. Ticho.

Sebrala v sobě veškerou odvahu a pomalu se otočila. Byla na špinavé podlaze na všech čtyřech a s němě otevřenými ústy zírala před sebe. Dřepěl přímo před ní. I ve světle vypadal jako stín, temný, lehce rozmazaný v obrysech. V neforemném obličeji se leskly dvě velké oči a slepě zíraly přímo na ni. Nehýbala se. Její tělo bylo napjaté jako struna, každý sval byl připravený k okamžitému úprku, ale končetiny odmítaly poslouchat slova znějící v její hlavě hlasem jejího otce. Vypadni odsud. Okamžitě vystřel z místa a utíkej. Nedokázala to.

Naklonil se trochu blíž k ní.

Vyjekla a instinktivně uskočila vzad. Dopadla na zadek a těžký foťák se z jejích zpocených dlaní zhoupnul na popruhu dolů, vrazil jí přímo do břicha. Bylo jí to jedno. Bolest nevnímala, slepě šátrala rukama za sebou a couvala, plazíce se pozpátku po špinavém koberci. Nemohla z něj spustit oči. Sledovala, jak naklání hlavu na stranu a dál nehnutě dřepí vedle drátěného koše na papír. Neodvážila se ani mrknout. Bála se, že jakmile oči na jedinou vteřinu zavře, zjeví se hned vedle ní. Nevěděla, co jí může nebo chce udělat, jen věděla, že ho vedle sebe prostě nechce. Uvědomila si, že si svým couváním sama odřízla cestu. Byla v uzavřené kanceláři a jediná cesta ven vedla dveřmi, u kterých dřepěl on. Před očima jí problesklo několik výjevů z dětství. Zářivá stropní světla, sterilně bílé stěny. Zamčené polstrované dveře. Žena v laboratorním plášti hledící na ni se stejným zájmem jako on. Ne. Proboha, teď ne, teď nemůžu, teď ne…

Uslyšela další kroky

Srdce jí znovu poskočilo. Chtěla vykřiknout, ať už to byl kdokoliv, chtěla jim říct, chtěla zařvat z plných plic, že potřebuje pomoc. Znovu ztuhla, když se postava před ní pohnula. Pomalu, ladně. Přiložila ukazovák k místu, kde by měla být ústa. Šárka otevřela pusu, ale slova se jí vzpříčila v krku. Nevydala ze sebe ani hlásku, jen vyděšeně hleděla na siluetu před sebou. Zářivé oči ji dál spalovaly a postava opět znehybněla.

„Tady jseš,“ objevil se ve vchodu do kanceláří Radek. Z očí se jí spustily slzy. Nikdy v životě ho neviděla raději než teď. Pane Bože, děkuju ti, žes zkřížil naše cesty, opakovala si v duchu. Věděla, že je čas poprvé v životě zahodit všechny feministické myšlenky za hlavu a nechat se dobrovolně zachránit, i za cenu toho, že za to doma dostane pořádnou šovinistickou přednášku o tom, že se o sebe sama neumí postarat. Hlavně, že tady neskape. Hlavně, že jí nic neudělá. Hlavně, že se k ní nepřiblíží. Hlavně, že bude po všem.

„Pomoc,“ zašeptala neslyšně. Radek se dlouhými kroky rozběhl chodbičkou. Až teď si všimla, že v rukou třímá hasičskou sekyrku, nejspíš ji vyrval ze zdi ještě dole v přízemí u požárního hydrantu. Už byl jen pár kroků od nich. Se stoickým výrazem ve tváři se blížil ke stínové postavě, která se stále ani nehnula. Upíral unavené, krví podlité oči přímo na ni. Prosebně hlavou pokývala. Prosím, jen mě odsud co nejrychleji dostaň. Už byl u nich. Už napřahoval svalnaté paže, sekyra mu zasvištěla nad hlavou. Pocit úlevy v mžiku oka vystřídala další, mnohem silnější vlna děsu. Radek proběhl skrz dřepící postavu. Napřažená sekyra se dala do pohybu. Mířila jí přímo do obličeje.

Ne. Takhle ne. Prosím.

Instinktivně si zakryla hlavu. Pevně zavřela oči. Během několika milisekund se jí podařilo rozloučit se v duchu s celým světem.

Ohlušující rána.

Bolestivé zavytí.

Druhá rána.

Ticho.

Rozvzlykala se.

Ležela schoulená do klubíčka na podlaze a nekontrolovatelně se třásla.

Trvalo celou věčnost, než jí došlo, že je naživu. A připadalo jí to jako celé hodiny, než se odvážila otevřít oči. Nejprve viděla jen rozmazané šmouhy. Oči měla zalité slzami, které jí nekontrolovatelným proudem stékaly po tvářích. Musela se uklidnit, potřebovala se zorientovat. Po čtyřech dolezla k otevřeným dveřím a nahlédla do místnosti, ze které se před chvílí vyřítil Radek. Přepážky byly popadané, stoly vychýlené ze svých děsivě přesných rozestupů. Monitory se válely po podlaze. Ze stropu visely dvě dlouhé blikající zářivky a okna byla vysklená. Ve zdi naproti ní zela obrovská puklina, ze které opadávala omítka. V nově vytvořené uličce vedoucí od ní přímo k Šárce stál on. Nehybně, klidně. Oči, které odrážely světlo zářivek, opět hleděly na ni. Nechápala.

Pohnul se. Jen jemně, aby ji nevyplašil. Rukou ukazoval na podlahu vedle sebe. Mlčela. Ale něco udělat musela. Vyškrábala se na nohy a přidržujíc se kancelářských stolků, vydala se pomalu k němu. Navalilo se jí, když spatřila výjev u jeho nohou. Radek ležel na kancelářském koberci zkroucený v komické póze. Byl rozlámaný na kusy. Nedýchal. On však neukazoval na něj. Jeho rozmazaný prst mířil na malou černou krabičku ležící sotva metr od něj. Externí disk, který nosil v náprsní kapse bundy. Nejistě se na něj zadívala. Kývnul. Musela projít těsně vedle něj, aby mohla disk zvednout ze země. On se ani nepohnul. Sledoval každý její krok. Když konečně držela disk v ruce, otočila se zpět na něj. Tentokrát měl zdviženou druhou ruku. Vyděsilo ji to, ale snažila se v sobě potlačit další skřek. Ukazoval na jednu z počítačových obrazovek. Sklouzla pohledem k disku v ruce, pak se znovu zadívala na něj. Kývnul. Moc nevěřila, že by tak starý a zanedbaný počítač mohl ještě fungovat. Ale co, elektřina tu byla. Třeba to zvládne. Dobelhala se ke stolku, sundala si batoh a ztěžka dosedla na kancelářskou židli. Cítila se nesvá z toho, že stál za ní a stále na ni zíral. Ale neměla co ztratit. V duchu počítala s tím, že za několik málo minut stejně dopadne jako Radek. Sehnula se a pod stolem nahmatala velké kulaté tlačítko na krabici počítače. Stroj chvíli mlčel, ale pak začal spokojeně vrčet. Na obrazovce bliklo zelené světýlko a brzy se objevil obraz. Přihlásila se jako návštěvník a z batohu vytáhla kabel, kterým připojila Radkův disk k počítači. Vyskočilo na ni dialogové okno požadující heslo. Vyťukala na hlasité klávesnici C H O M S K Y a stiskla enter. V prohlížeči souborů se objevila jediná složka s názvem ‚katalog‘. Když ji otevřela, našla v ní úhledně seřazené všechny snímky, včetně těch, na kterých Radek pracoval ten den. Jen na sobě všechny měly podivný sépiový filtr. Mezi snímky objevila i jeden soubor PDF, taktéž nazvaný ‚katalog‘. To je zvláštní, vždyť kompletaci jsme ještě ani nezačali řešit… Dvakrát na něj poklepala a počítač u jejích nohou se rozvrněl o něco hlasitěji. Na monitoru vyskočila titulní stránka.

 LIMINÁLNÍ PROSTORY A VLIV KONTEXTU NA VNÍMÁNÍ OBRAZU

CTIRAD MERTL

 Znovu se roztřásla.

Na rameni ucítila dlaň.

Tělem se jí rozlil chlad.

#tobes back at it again #psaní #hezky česky #bude rozdáváček nebojme se #fíkus #šárka a její dobrodružství s šovinistickým prasátkem #děkuju vám čumblristé jste opravdu skvělí! #ostrůvky přechodného klidu

[kocourmokroocko]

TLDR: Místní hubený nervózní člověk vybírá tetování, vážnost situace je nesnesitelně nízká

Můj strejda (velký svalnatý muž s ještě větším vousem) se na starý kolena vzbouřil a nechal si vytetovat na rameno jasně modrýho disneyovskýho motýlka. Takovýho, co se dá najít jen na turecké pláži v katalogu turistického tetovacího salonu mezi obrázkem delfínka a portrétem Ježíše. Jenom tam. Nikde jinde. Ozkoušeno.

Vida, že s jeho volbou tetování od srdce kinuju, zeptal se mě strýc, kdy budu mít své vlastní a konečně se nechám vydědit, že bude sranda. Slíbil jsem, že brzy. Jenomže teď musím vymyslet něco, co bude srovnatelně cool na mně, jako disneyovský modrý motýlek na velkém vousatém muži. Bohužel (a jsem z toho stejně zklamán, jako vy), nejsem silný vousatý muž. Nejsem dokonce ani silná vousatá žena. Jsem lidský ekvivalent stydlivého topolu. Žirafí mládě na kolečkových bruslích. Vysoká sklenice plná monotónního křiku. Obrázek "před" v reklamách na fitness vitamíny. Jsem zkrátka, fyzicky i spirituálně, kuna, úporně vláčející do koruny svého činžovního javoru rodinné balení saponátu a deset kilo ovocné drti. A můj oponent se mi vysměje, pokud přijdu s něčím méně autentickým, než je modrý motýlek na obřím bicepsu.

Házím tedy proverbiální udici i své srdce do éteru a táži se:

Nápady?

#kot #tetování #twink versus predátor #česky

[nespolehlivyvypravec]

Naposledy

Kdy to bylo naposledy?

Svírá mou ruku, druhou rukou drží plyšovou pandu. Je unavenej z panický ataky, kterou právě začal rozdýchávat. Little spoon. Já nejsem skoro nikdy little spoon, vždycky ležím za ním a držím ho za ruku. Cítím se jako muž, muž , kterýho jsem si vysnila...nakonec jsem se jím sama stala. Jsem silná, protože mě potřebuje muž.

Na posledním sezení jsem řekla, že nemám ráda muže. Psycholožka se na mě zpoza roušky pátravě zadívala a poznamenala si to do papírů. Od tý doby nad tím přemýšlím. Psychoterapie s rouškama je sakra intenzivní, není kam se skrýt. Uhnutí pohledem se rovná doznání. Jako koláž, dva páry očí vystřižený z časopisu. Okna do duše jsou otevřený dokořán. Vidí ti až do krku.

Kdy to bylo naposledy?

Cítilla jsem, že bych měla být dojatá, stejně, jako jsem o deset hodin dřív měla cítit lítost a smutek nad deja-vù zpackanýho přátelství. Ale připadám si jak ocelová.

A kdy to teda bylo naposledy?

Konec podzimu minulýho roku. Návštěva u rodičů, měla jsem na sobě tmavě zelenou paperbag sukni z druhý ruky s pasem širokým 30 centimetrů. Stres mi samovolně snížil váhu. Je to děsivý, když se to stane bez vaší kontroly. Nějak se to udělalo samo. Seděla jsem na gauči a snažila se ospravedlnit, že jsem dala v práci výpověď, vylíčit, že jsem psychicky na dně.

Přivezla jsem si krabice z Ikei na svý starý deníky, sešity, starý koncepty povídek a básní. Vyklízela jsem stůl a našla čtenářský deník. Celou dobu jsem myslela, že je mámy. Přemítání, zda si ho mám taky odvézt, pak přijdu k mamce a říkám: "Podívej, co jsem našla."

A její oči se zalily slzama, když říká, že to je jeho deník. Byl. "Aha, já jsem celou dobu myslela, že tvůj," blekotám a uhýbám pohledem. Ale už je pozdě a už to nejde nevidět. It can't be unseen. V angličtině to zní o tolik líp...

A pak, o několik hodin nebo dní později ležím v té stejné posteli jako dneska a popisuju, jak do očí mý mámy vhrkly slzy při tak malinký připomínce, při pohledu na ten malej sešit, na písmo jejího bratra. Tenkrát jsem hlasitě brečela štkavým a usedavým pláčem, co dokáže nějak očistit duši. A on mě objímal a já jsem držela v náručí plyšovou pandu.

Naposledy jsem tedy brečela před půl rokem.

Naposledy jsem tedy něco cítila před půl rokem.

#česky #píšu česky #diary #deník #disordered mind #disordered thoughts #mental breakdown #panic disorder #depression #mentalhealth

[javojtazak]

Příběhy zpod Kulatého stolu

Část 1. Past na Lancelota

 „Dinadane! Slez!“ zavolal Lancelot do korun stromů.

„Už jsou pryč?“ ujistil jsem se.

„Pryč,“ přisvědčil Lancelot.

„Ale tamhle ještě jednoho vidím.“

„Jeho duše už mezi námi není.“

„Myslíš, že duše sídlí v hlavě?“

„Cože?“

„No nemá hlavu a ty jsi povídal, že jeho duše mezi námi není. Aha, tamhle se válí, počkej chvilku, vždycky jsem chtěl naplivat na duši.“

„Koukám, že teď jsi onačejší hrdina, Dinadane, když už všichni buší na dveře Páně.“

„Mám jiné přednosti než statečnost.“

„Například?“

„Například své diplomatické schopnosti a strategické myšlení. Moudře jsem usoudil, že tito pánové,“ přejel jsem rukou šest mrtvých těl, „nebudou přístupni racionale disputatio a že jim své argumencio o vlastnické povaze peněz v našich váčcích nejlépe vysvětlíš s pomocí svého gladio a strategicky jsem se rozhodl nestáti v cestě tvému nekompromisnímu uictoria.“

„Cože? Krucinál, Dinadane, ty patříš do kláštera a ne do zbroje. Kdes přišel k takovým nesmyslům?“

„Studoval jsem judikáty.“

„Cože jsi?“

„Soudní spisy.“

„K čemu? Kdyby ses radši učil šermovat. Jak ses proboha stal rytířem?“

„Ožral jsem se.“

„Cože?“

„Jsi mladý, Lancelote, tos ještě nebyl na světě.“

„Tak mě pouč.“

Povzdechl jsem si.

Poprvé jsem se utkal v boji ve dvanácti letech. Byla to ode mě hrozná hloupost. S králem Artušem – tehdy na trůně seděl sotva několik týdnů – jsme se předešlého večera opili ve stájích, a protože jsem dokázal stáhnout celý tuplák medoviny naráz, pasoval mě pro mé „hrdinství“ na rytíře.

Druhý den na Camelot přicválal napůl mrtvý panoš. Hledal někoho, kdo by pomstil jeho pána zabitého potulným rytířem, který se usídlil u jezera Diana. Býval jsem mladý hejsek pyšný na svůj nezasloužený titul; začal jsem se vychloubat, že onoho rytíře srazím do kolen. Ani nevěda jak, najednou jsem seděl na koni a jel si pro smrt.

Měl jsem štěstí, že onen rytíř – jmenoval se král Pellinor a zrovna odpočíval během svého dlouhého honu na břichaté zvíře – byl vzor čestného idiota: potom, co mi kopím proděravěl bok, mě nejenom ošetřil, ale dokonce i zaplatil ranhojiče. Prý se styděl, že srazil k zemi tak mladého kluka; pod zbrojí můj věk nepoznal.

„Od té doby jsem už nikdy nebojoval čestně,“ zakončil jsem svůj příběh.

„Šprýmař jako vždycky,“ rozesmál se Lancelot.

Jenže já nežertoval. Možná jsem neuměl bojovat jako rytíř. Zato jsem uměl vítězit. Tu jsem nepříteli chrstl do očí sůl, tu po něm hodil nůž, tu na něho poslal nájemné vrahy. Naučil jsem se latinsky, pustil se do studia římského práva, začal Artušovi kecat do politiky a spřátelil jsem se i s Merlinem, který mě naučil triky špinavější, než bych si kdy dokázal představit.

„Uvidíme, jak se tvoje historka zalíbí lidem na hradě,“ Lancelot kývl k rozlehlému jezeru, na jehož odvrácené straně se zvedala monumentální pevnost. Když jsme ale dojeli blíž, viděli jsme, že její okna jsou potažená černým suknem a i hrad sám má už dny své slávy za sebou.

„To smrdí dobrodružstvím,“ zašeptal jsem. „Lancelote, pojď, ještě máme čas se obrátit.“

„Nežertuj, Dinadane, takovou příležitost si přece nenecháme utéct. Máme možnost prokázat, co v nás vězí.“

„Nezapomeň, že tvým úkolem je bezpečně mě dopravit až ke králi Gwyneddu,“ připomněl jsem.

„Bez obav. Uděláme si krátkou zastávku na noc, zachráníme princeznu před drakem a budeme zpátky na naší vznešené pouti, než stačíš říct ‚chystají se nás zabít,‘“ ujistil mě Lancelot a zabušil na bránu.

Když jsme se klíčníkovi představili jako rytíři Kulatého stolu, bleskem nás odvedl k místnímu pánu, králi Pellesovi. Sotva nás ten starý dobrý muž uviděl, celý se rozzářil. Měsíce neholený, s dlouhými vlasy, jejichž zemitá barva rychle ustupovala šedinám, seděl na posteli ve svých komnatách a máčel si nohy v lavoru s teplou vodou, zatímco mu lepá služtička podávala pohár se svařeným vínem. Udělal jediný ústupek dvorskému étosu: vzal si korunu.

„Vítejte, hrdinové,“ přivítal nás král s rozpřaženýma rukama. Lancelot sklonil hlavu, já jenom mírně kývl. „Omluvte mé neurvalé chování, ale jsem promrzlý až na kost. Ráno jsem vyrazil na ryby. V jezeře pod hradem se mi cáká sumec, na něhož líčím už celou věčnost. A dneska se zakous… Jenže pak mi ta mrcha – ještě teď se mi tomu nechce věřit – celou loď překotila a mě vymáchala v ledovatici.“

„Sumci jsou svině, pane,“ ušklíbl jsem se, jenže Lancelot si potrpěl na formalitky:

„Pane, jsme dva potulní rytíři, kteří by rádi na jedinou noc přijali pohostinství tvé střechy, než budou pokračovat ve své výpravě. Pokud ti mohou na oplátku ulehčit od jakéhokoliv protivenství, rádi se úkolu zhostí.“

„Přesně to jsem chtěl slyšet,“ zaradoval se král. „Abyste rozuměli, mám strašlivý problém.“

Lancelot se k němu naklonil blíže.

„Ulevte svému srdci, pane, a nechte nás nést vaše břímě.“

Pellese ponejprv zarazil étos Lancelotova vystupování, ale pak si odkašlal a spustil: „Mám dceru nebývalé krásy. Vlastně je tak krásná, že si vysloužila zášť čarodějnice Morgany. Černokněžna moji květinku stihla strašlivou kletbou – uvěznila ji ve vroucí lázni obklopené říší mrtvých. Už desítky hrdinů se k ní snažily přiblížit, však běda, žádný neuspěl.“

„Já ji zachráním!“ zvolal Lancelot. „Ukažte mi místo, hned za ní vyrazím.“

„Nejdřív si musíš odpočinout po náročné cestě!“ připomenul jsem.

„Netřeba. Nesmíme nechat dámu v nesnázích čekat!“

„To… to nebude nezbytné,“ znejistěl král. „Stejně se k ní můžete vydat až… až po setmění. O půlnoci. Jindy není možné kouzlo zlomit.“

„V tom případě se budu modlit, než nadejde čas,“ pokračoval Lancelot.

„Nebo bychom se mohli najíst,“ navrhl jsem.

„Zajisté,“ souhlasil král. „Blíží se večer a hostina je už připravena.“

„Bůh mě povede na mé cestě,“ vedl si Lancelot svou, takže do hodovní síně jsme ho museli bezmála dotáhnout.

Stoly byly roztaženy v dlouhém rytířském sále. V krbu praskal milostivý oheň, na stěnách byly rozvěšeny ukořistěné šavle a štíty z dalekého východu, kolem se proháněli psi a dotírali na hodující dvořany. Mladá služka mi dolila víno a přitom se hluboce předklonila, ale já si jí nevšímal. Dveře do sálu se zrovna otevřely…

„Panna Brisena,“ představil král Pelles nově příchozí, „naše ctěná přítelkyně.“

Dlouhý rusý cop jí hladil nádherné pozadí ukryté pod těsnými saténovými šaty. Její hadí pohled mi hrozil zastavit srdce. Znovu jsem se napil, polkl, zvedl se a uklonil. Už jsem se nadechoval ke slovu, jenže Lancelot mě předešel:

„Jaké nevýslovné potěšení přivítat vás mezi námi, madam,“ spustil a dvorně jí odsunul židli.

S mírnou úklonou se posadila. „Jsem ráda, že mezi s sebou máme tak mocné rytíře,“ řekla. „Slyšela jsem o vašich činech, sire Lancelote. Je pravda, že jste byl jednou chycen na stromě jenom v košili, zatímco dole na vás čekal rytíř s mečem?“

Lancelot si zahanbeně odkašlal. „Nevím, jestli si takový muž zaslouží, aby byl nazýván rytířem,“ odpověděl. „Ale ano, stalo se.“

„Jak jste se vůbec dostal do tak nezáviděníhodného postavení? Snad jste nebyl vyrušen uprostřed radovánek se ženou toho nešťastníka?“

„Zajisté ne!“ ohradil se Lancelot, ale já věděl, že kecá; už mi ten příběh několikrát vyprávěl ve stavu nemalého podroušení. „Byl jsem jí napálen. Přesvědčila mě, že se ve větvích zachytil její šátek, a požádala mě, abych jí ho sundal. Tak jsem se odzbrojil a vylezl nahoru. Běda, byla to past – její muž čekal v záloze a sotva jsem se ocitl beze zbraně, vyřítil se na mě.“

„Neuvěřitelné,“ vydechl král. „Jak jste se zachránil?“

„Urval jsem větev, toho hříšníka odzbrojil a nakonec i zabil.“

„Jenom větví?“ podivila se Brisena.

„Ne. Zmocnil jsem se meče.“

„A ta dívka?“ ušklíbl jsem se.

„Naříkala, že jsem zabil jejího pána manžela.“

„To nebylo příliš rytířské,“ dorážela Brisena, až Lancelot pokorně sklonil hlavu:

„Ne, paní, máte pravdu. Možná to byl zbabělý rytíř, ale měl jsem ho ušetřit. Leč jak byste zjistila, kdybyste byla muž, v žáru bitvy je těžké zastavit meč v posledním okamžiku. A já byl mladší, ne tak dobrý jako teď. Dnes bych ho určitě dokázal omráčit, ale nezabít.“

„Brzy budeš mít šanci dokázat, jaký jsi rytíř,“ zastal jsem se ho. „Princezna čeká jenom na švarného zachránce.“

„Pravda!“ vrátil se Lancelotovi elán. „Společně dokážeme, čeho jsou schopni rytíři Kulatého stolu!“

„Společně?“ zajíkl jsem se.

„Zajisté,“ ušklíbla se Brisena. „Přece byste nenechal svého přítele jít vstříc tak strašlivému nebezpečí samotného.“

Už jsem stačil získat ztracenou duchapřítomnost. „To zajisté ne, ctěná dámo. Ruku v ruce –“

„Bok po boku,“ opravil mě Lancelot.

„Ano, bok po boku, štít vedle štítu, budeme kráčet kupředu,“ deklamoval jsem. „Lancelote, pověz jim, jak slavné bude naše vítězství.“

Můj společník se vztyčil, aby se pustil do sáhodlouhé tirády, a já si zatím kápl do vína špetku „medicíny“. Sloužící si jí možná všimli, ale nevadí, hlavní, aby ji nepostřehli spolustolovníci. Sotva Lancelot skončil, pozvedl jsem pohár k přípitku a nechal jed udělat zbytek. Dávivý reflex se brzy dostavil; celý zelený jsem skončil pod stolem v poloze více než nedůstojné.

„Přebral jsi s vínem, drahý Dinadane?“ zeptal se mě Lancelot, zatímco mi pomáhal na nohy.

„Ne,“ kroutil jsem hlavou. „Nevím… to jídlo… vůbec mi neudělalo dobře…“

„Měl by sis odpočinout.“

„To nejde, příteli, čeká nás bitva.“

„O tom nemůže být řeč. Nenechám tě, aby ses vydal všanc nebezpečí v takovém stavu. Nemohoucí bys mi nebyl k užitku a navíc by ses mohl zranit. Jdi si odpočinout, král ti jistě poskytne vhodné komnaty.“

Podpírán sluhy, vystoupal jsem do promrzlého pokoje. Nestihli tu roztopit – přece jen předpokládali, že noc strávím v poli. Sotva jsem osaměl, vzal jsem si protijed, zachumlal se do kožešin a čekal. Bolest ustupovala velice pomalu…

Za okny již dávno vyšly hvězdy, když se dveře pokoje pootevřely.

„Pojď dál,“ vyzval jsem Brisenu, „už jsem tuhle kobku stihl vytopit. Fujtajksl, vždyť je to tu horší než v našich žalářích.“

„S nimiž ses zajisté seznámil víc než důvěrně.“

„Jenom párkrát a vždycky to bylo nedorozumění. Tvrdila mi, že je svobodná.“

„Podle mých informací jsi v nich byl už pětkrát a žena s tím neměla co dočinění ani jednou. Zato se v zápisu objevilo něco o krádeži, znesvěcení kostela a hospodské rvačce.“

„Ano, na kostel si vzpomínám, však říkám, že mi tvrdila, že je svobodná. U zpovědi se přece lhát nemá. A vůbec, jak to všechno víš?“

„Mám své způsoby.“

„Jistě, to čarodějnice vždycky mají.“

„Ženy – mají své způsoby,“ zdůraznila a pohladila mě po stehnu, až mi zahořel oheň ve slabinách. Přitáhl jsem si ji, ale klepla mě přes ruce.

„Nech si toho. Máme přece povinnosti,“ ukázala mi záda.

Přivinul jsem si ji na hruď a poodhrnul vlasy, které si pro svou noční návštěvu nechala necudně rozpuštěné. „Jo tak povinnosti,“ zašeptal jsem jí do ucha. Stiskl jsem ji kolem boků, odměnou mi byl roztoužený vzdech.

„Teď ne, drahý,“ zaprosila.

Nevěřil jsem jí.

„Ne?“ zašeptal jsem a přejel jí po břichu výš. „Ne?“ zopakoval jsem a zahákl palec za lem šatů. „No tak ne,“ dodal jsem a pustil ji.

Viděl jsem, jak ji to rozzuřilo. Pche, ženské zbraně. Jako by muži žádné neměli.

Sjela pohledem k mým nohavicím a ušklíbla se: „Vidím, že tvůj meč je připravený bodat.“

„Vím o pochvě, do níž by šel zastrčit.“

„Prase,“ zchladila mě a zamířila ke krbu. Vhodila do něj směs bylin, která se s hlasitým praskáním proměnila v oblak kouře, a pustila se do zuřivého deklamování. Nevyrušoval jsem ji; věděl jsem, jak moc se musí soustředit.

Rychle jsem se upravil, rozhodil kožešiny po zemi, abychom si měli na co sednout, a zhluboka se nadechl. Dým mě donutil ke kašli, vzápětí se dostavilo i točení hlavy a rozmazané vize. Poposedl jsem si ze strachu, abych nespadnul do ohně.

Před oči mi vyskočil kříž. Pak kamenná mohyla, náhrobek, nakupená hlína, divoce bující plevel, houkání sovy, noční dech, vítr mi čechrá vlasy, vlčí zavytí, až mám chuť vyskočit hrůzou z těla. Lancelot pomalu kráčí kupředu, za ním vystrašený panoš s loučí. Mocný rytíř je zakutý v plátech, zatímco chudák blonďatý mladík si nemohl vzít víc než ubohou prošívanici a přilbu. Místo meče má sekeru a každou chvíli klopýtá, jak se mu klepou kolena.

Najednou zaskřípe kámen. Rozhlížím se kolem dokola, až najdu mrtvolnou ruku vyčuhující z otevřeného hrobu.

„Ve jménu Krista, pána našeho, poroučím ti, vrať se zpátky k ďáblu!“ zvolá Lancelot a bodne do díry. Ozve se zavřeštění a ruka znovu zmrtví.

Nad hřbitov se vznese krákání krkavců.

„Vidím, že jsi to rozjela se vší parádou,“ pochválil jsem Brisenu, „komedie je to nádherná. Ale bude se muset taky trochu snažit? O co větší cena, o to sladší bývá odměna.“

„Nepoučuj,“ ohradila se. „Tyhle věci jsem dělala už v době, kdy jsi Merlinovi lízal boty, aby ses naučil vyvolávat démony.“

Pche, prý boty… Zarděl jsem se při vzpomínce na Merlinovu zálibu v Platónských praktikách a rychle změnil téma: „Často nemravným princezničkám dohazuješ milence?“

„Divil by ses. První, na co se mě každá žena ptá, je, jestli jí ukuchtím nápoj lásky.“

„Nápoj lásky, to mě nenapadlo. Proč to děláme tak složitě?“

„Protože žádné nápoje lásky nejsou. Alespoň o nich nevím,“ přiznala. „Většinou stačí trochu povzbuzováků – někdy pro ženu, jindy pro muže. Ale to je záležitost jednorázová, nejistá a hlavně mám strach, že na našeho pánbíčkáře by neúčinkovala.“

Náhrobek za panošem se postavil. Z nějakého důvodu měl tvar kamenného obra. Panoš ho zaslechl, otočil se a otevřel pusu k výkřiku, ale dech se mu zadrhl v hrdle. Obr uchopil kříž, rozmáchl se jím jako kladivem a roztříštil mladíkovu hlavu na kaši.

„Ale nééé,“ zaúpěl jsem. „Vážně jsi musela? To bylo docela zbytečné.“

„Kdybys šel s Lancelotem ty, tohle by se nestalo.“

„Jistě, teď bych měl hlavu na maděru já, pěkně děkuji. Myslel jsem, že mě máš ráda?“

Políbila mě. „Mám tě ráda. Nevěřil bys, jak moc.“

Věřil jsem jí a trochu mě to děsilo. Věděl jsem, jak se umí mstít ženy, ale čarodějky? Morgana byla příklad za všechny, kvůli jejímu sporu s Artušem už zahynuly desítky dobrých mužů, mám se připravit na podobnou elegii? Ne, děkuji pěkně.

Hřbitov trhal Lancelotův patetický řev. „Zemři, ďáble!“ křičel, zatímco si tupil meč o obrovy nohy. Kolos se rozpřáhl k úderu. Když kříž dopadl na štít, rozjasnila temnotu záplava jisker. Lancelot se zabořil do hlíny až po lýtka. A obr se rozpřáhl podruhé…

„Jestli ho zabije do země až po hlavu, tak se Lancelot k princezničce nedohrabe,“ připomněl jsem.

„Ty jsi chtěl, aby to měl těžší.“

„Těžší, ne nemožné!“

„No dobře.“

Lancelot se zrovna pustil do modlení. „Otče náš, jenž jsi na nebesích, přijmi duši mou do své náruče a – “

„Ať si myslí, že je to dílo Boží,“ zašeptala Brisena a udělal gesto rukou.

Obr se rozpadl na kameny. Já i Lancelot jsme si oddechli najednou.

„Tak, to by na jeden večer snad mohlo stačit,“ navrhl jsem. „Měsíc je už skoro v zenitu a Lancelot smrdí jako vandrák, měl by si jít zaplavat.“

„Když jsi tak chytrý, proč jsi mu cestu nepřipravil sám?“

„Někdo ho sem dovést musel. Tak koukej zrušit všechna další zákeřná překvapení.“

„No dobře,“ zklamaně sklopila oči, jako dítě, které rodiče odtáhnou od oblíbené hry, a odvolala svá kouzla.

Ještě jsme museli počkat, než Lancelot vzdá hold Bohu a pomodlí se nad tělem nešťastného panoše. Pak konečně dorazil k jezírku uprostřed hřbitova. Voda v něm vřela a šířila do okolí záplavu páry, čehož si všiml i nedovtipný Lancelot. Zatímco se odstrojoval, museli jsme si vyslechnout další modlitbu na obranu před zlem.

Brisena si odplivla. „Tohle je horší než kostel.“

„Ty jsi někdy byla v kostele?“

„Potřebovala jsem hostie.“

„Nějaké ti seženu.“

„Ach, ty jsi tak sladký,“ přitulila se ke mně.

„Ještě počkej, chystá se skočit.“

„Proč nemáš takové svaly jako on?“

„Ještě před chvílí ses lísala!“

„To jsem si ho pořádně neprohlédla. Přemýšlím, jestli si rychle s Elainou nevyměnit místo.“

„Změnil jsem názor, pojď sem, ať se ten kretén uškvaří.“

Ale Brisena znovu začala čarovat. Lancelot skočil do jezera, žár se ho ani netkl. Pár temp ho dovedlo až k dívce na dně. Elaine nebyla žádný skvost: plochá hruď a nepoměrně veliké boky z ní tvořily podivně tvarovanou figuru. Celou báchorku s Morganinou záští to stavělo na ostrou hranu, ale sázel jsem na Lancelotovu přirozenou tupost. Princezna byla nahá – i to byla součást plánu, kdo by dokázal odolat obnažené ženě? Lancelot ji vynesl na vzduch a na břehu jezera se rozchrchlal jako stařec.

„Tak – a polibek,“ napověděl jsem.

Lancelot na dívku tupě zíral. Pak ji něžně poplácal po tváři, a když to nepomohlo, spustil usedavý nářek. „Ach, jaká tragédie, že dívka tolik spanilá musí zahynout už v tak mladém věku. Proč, Bože, proč jsi to dopustil?“

„To je idiot,“ zavrčel jsem.

„Tak mu napovězme,“ povzdechla si Brisena.

„Zakletí zlomí polibek z pravé lásky!“ zazněl nad hřbitovem hlas shůry.

Lancelot se chvíli rozhlížel kolem a nakonec se k dívce sklonil a cudně ji líbnul.

Elaine okamžitě otevřela oči.

„Ach, můj zachránce!“ vrhla se mu kolem krku, ale Lancelot ji odstrčil:

„Ne, spanilá dámo, to ne já, ale Bůh tě zachránil.“ Pak si uvědomil, že jsou oba nazí. Rychle se začal soukat do kalhot.

Elaine vypadala zmateně. „Co to děláš? Ne, tak to nemá být… Já jsem tady, otoč se, koukni na mě.“

„To nesmím, vzácná paní, vždyť jste obnažena.“

„No právě! Měli bychom zpečetit náš osud nocí vzájemné lásky!“

Zakroutil jsem hlavou. „Ti dva jsou k sobě stvořeni, mluví úplně stejně.“

Ale Lancelot se nenechal nalomit tak snadno.

„Ne, vzácná panno. Nepošpiním dnešní svatou noc nízkým činem. Bůh mě zachránil z nebezpečí největšího, když mi pomohl překonat strašlivého obra, který zahlušil jednoho odvážného muže. Teda, pomohl… Obra jsem přemohl silou své paže,“ lhal, „ale jsem si jistý, že Bůh stál při mně. Jako díky za jeho pomoc jsem se mu rozhodl zasvětit své panictví.“

„Ty jsi panic?!“ vyjekla Elaine.

„On je panic?“ vyjekla Brisena.

„Hovno,“ zavrčel jsem. „Je to tlučhuba. S tím obrem jsi to fakt přepískla, kvůli němu je teď všechno v pánu.“

„Jdi do háje!“ zakřičela na mě Brisena a rozeběhla se pryč.

Smutně jsem si povzdechl. Tak ti díky, Lancelote, protože jsi takovej kretén, dneska si neužije ani jeden z nás.

#král artuš #povídka

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 15

Žluva[1]

Další den byl dnem, kdy se měl Shen Zechuan vydat k císařským tělesným strážím, aby přijal svůj post. A stejný den zároveň Xi Gu'anův mladší bratr, Xi Hongxuan, pořádal hostinu. Pozval nadějné učence a talenty z Qudu, aby společně vedli civilizovanou diskuzi v taverně Chaodong.

Xi Hongxuan byl obézní muž. Jakmile se posadil, musel ho někdo z boku ovívat. Sám se chopil svého bambusového vějíře a řekl: „Tento rok je šťastným rokem této pokorné osoby. Ačkoliv se mi nepodařilo pozvat Yanqinga[2], podařilo se mi pozvat Yuanzhua!"

Xue Xiuzhuo se musel věnovat svým oficiálním povinnostem, takže dnešní hostinu nestihl. Zmíněný Yuanzhuo, kterého Xi Hongxuan zmínil, byl milovaný žák staršího sekretariátu Hai Liangyiho, Yao Wenyu. Důvodem, proč se tito tři muži mohli takto důvěrně oslovovat, bylo, že všichni tři pocházeli z osmi velkých rodů Qudu a jejich přátelství se formovalo již od dětství.

V tu chvíli se akorát zvedl korálkový závěs a dovnitř vešel elegantní učenec - jemný a čistý jako nefrit. Oděný byl v havranově modré róbě se širokými rukávy a ohrnutým límečkem a u pasu mu visela taška zhaowen. Jakmile Xi Hongxuana uslyšel, usmál se. Různí přítomní konfuciánští učenci vstali na přivítanou. Na okamžik se ozvaly zvuky vzájemných konvenčních pozdravů.

Yao Wenyu pozdravil jednoho po druhém. Teprve poté, co všechny vyzval, aby se usadili, se sám posadil a řekl: „Scházíme se každý rok, tak jak bych mohl být hoden slov "vzácná návštěva"?“

Jakkoli skromný byl, nikdo z přítomných by se jej neodvážil znevažovat, neboť Yao Wenyu byl zázračné dítě Qudu už od dětství. V osmi letech skládal básně a ve dvanácti chvalozpěvy a prózy. Byl to nefrit, který starý mistr rodu Yao držel ve svých rukách. Aby jeho talent nevyšel vniveč, zvolil Hai Liangyiho jako jeho učitele. Hai Liangyi byl od přírody neústupný a přísný. Do dnešního dne měl jen jediného studenta - takového, kterého si velmi cenil.

Po krátkém rozhovoru začali diskutovat o aktuální situaci.

Xi Hongxuan mávl rukou na znamení svému sluhovi, aby ho přestal ovívat a řekl: „V poslední době se v Qudu skutečně děje něco divného. Zajímalo by mě, jestli si přítomní bratři ještě pamatují prince z Jianxingu, Shen Weie, který se před pěti lety ze strachu z trestu upálil?“

„Ten odporný muž, který se spojil s nepřáteli a utekl, aniž by bojoval!“ Jeden z přítomných se napřímil a řekl: „Měl být sťat podle zákona. Ani popravit celý jeho rod by nebylo od věci. Je politováníhodné, že Jeho Veličenstvo je tak benevolentní a ušetřilo život posledního zbývajícího Shena. Dnes ráno jsem slyšel, že byl propuštěn. Důkazy o Shen Weiově zločinu jsou nezvratné. Jak mohl jako syn kriminálního úředníka, jehož jednotky utrpěly porážku, zaujmout jakýkoliv post? Jak mohou čekat, že to všechny ctnostné talenty jenom tak přijmou?!“

„Přesně tak.“ Řekl Xi Hongxuan. „Jak mohou? Nikdy tu nebyl takový precedens.“

„S největší pravděpodobností je to Její Veličenstvo, kdo ho chce chránit,“ řekl někdo další: „Už dávno jsem slyšel, že tento zbývající člen má nějaké vazby s rodem Hua. Jak ale mohou rodinné vztahy převážit nad zákonem? Není to porušování zákona samotného?“

Xi Hongxuan si s těžkým srdcem povzdechl.: „Obávám se, že se z toho stane precedens, který vytvoří skulinku pro budoucí dědice úředníků vinných ze zločinů, které budou moci využít.“

Jeho slova okamžitě vyburcovala konfuciánské učence. Vzhledem k závažnosti Shen Weiových zločinů nemohli dovolit, aby byl Shen Zechuan propuštěn.

„Co si o tom myslí Yuanzhuo?“

Yao Wenyu vypil čaj a přátelsky řekl: „Dlouho jsem nebyl v hlavním městě, takže neznám podrobnosti. Nejsem v pozici, abych k tomu cokoliv říkal.“

Xi Hongxuan s porozuměním řekl: „To je pravda. Často jsi pryč kvůli studiu, takže si nejsi vědom toho, co se v Qudu děje.“

Někdo z přítomných řekl: „Všichni zde jsme vzdělaní muži, kteří jsou široce sečtělí v klasice a literatuře. Všichni jsme muži se smyslem pro čest i hanbu a všichni jsme dobře obeznámeni se zákonem. Nesmíme jenom tak sedět a nic nedělat.“

Xi Hongxuan řekl: „Co bychom tedy měli udělat?“

Daná osoba odpověděla: „Všichni jsme studenti císařské akademie. Pokud by o sobě nálada veřejnosti dala vědět, Jeho Veličenstvo by svůj verdikt muselo znovu zvážit. Proč se tam nevrátit a společně nepokleknout před síní Mingli, kde bychom požádali Jeho Veličenstvo, aby odvolalo svůj rozkaz a tvrdě potrestalo zbývajícího člena rodu Shen?!“

Mezi všemi na hostině zněly zvuky souhlasu. Xi Hongxuan zatleskal a řekl pochvalně: „Výborně! Vy všichni jste skutečnými pilíři země. Za toto dnešní pokleknutí si vás budou pamatovat celé věky! I když sám nejsem studentem císařské akademie, jsem ochoten se k vám přidat.“

Konfuciánský učenec, který mluvil dříve, řekl: „To nepůjde. Starší bratr bratra Hongxuana je vrchním velitelem osmi velkých výcvikových divizí držící pečeť. Když se do této záležitosti zapleteš, vždycky prohraješ. Pánové, pojďme jen my sami!“

Jak se hostina chýlila ke konci, zavolal si Yao Wenyu majitele, aby mu připravil pár jemných a chutných masových pokrmů. Zatímco čekal, naslouchal šepotu konfuciánských učenců, kteří sešli dolů.

„Jakýpak Yuanzhuo - neopracovaný nefrit? Není to jen zbabělec? Podívej se na něj. Neodvážil se říct ani slovo. Jak ho lze přirovnat k laskavému bratru Hongxuanovi?“

Yao Wenyu si dal do pusy piniový oříšek a tiše se zasmál. Nevystoupil však, aby s nimi zabředl hovor. V době, kdy byl jeho pařený knedlík hotový a on vyšel ven, už se učenci víceméně rozprchli.

Xi Hongxuan řekl: „Yuanzhuo, mám tě odvézt?“

„Ne, děkuju.“ Zvedl Yao Wenyu ruku s jídlem: „Mířím do učitelovy rezidence.“

Oba muži se rozloučili. Xi Hongxuan se díval na odcházejícího Yao Wenyuho a na chvíli se ušklíbl, než řekl: „Pojďme.“

Shen Zechuan na druhé straně akorát dorazil na nádvoří císařských tělesných stráží. Přešel přes práh a vysloužil si pohledy všech kolem. Celý komplex zaneprázdněných a spěchajících stráží ho prostě musel vidět, zvláště pak ti, co zrovna procházeli kolem.

Ten, kdo ho vedl, byl Ge Qingqing. Shen Zechuana odvedl do záznamové místnosti služeb a řekl: „Císařská tělesná stráž se skládá ze čtyř skupin. První skupina je vybírána z civilních domácností, kde je sestra, která uklízí v paláci, hlavou rodiny. Bratr takové ženy pak nastoupí k císařské tělesné stráži a dočasně dostane autorizační token. Je osvobozen od služby a nedostává plat. Příkladem téhle skupiny je Xiaowu. Druhou skupinou jsou ti, kteří obdrželi doporučení od palácového gonggonga a kterým se říká: jmenováni na doporučení eunucha. Příkladem je vrchní velitel. Třetí jsou ti, kteří se narodili do vojenských domácností a svoji pozici zdědili. Toho jsem zářným příkladem já. Čtvrtou skupinou jsou lidé se specializovanými dovednostmi a talentem v různých oborech. Ti jsou vybíráni samotným Jeho Veličenstvem bez ohledu na původ. Tato kategorie mužů je velmi impozantní. Přirozeně budeš mít v budoucnu příležitost se s nimi setkat.“

Jak Ge Qingqing mluvil, zvedl zástěnu a informoval ho: „Tady se musíš zaregistrovat v oficiálních záznamech, aby ti byl přidělen post.“

Jakmile Shen Zechuan vstoupil, hluk v záznamové místnosti utichl. Všechny císařské tělesné stráže v různých oděvech a s různými autorizačními tokeny otočily hlavy. V sále se rozhostilo zvláštní ticho.

„Shen Zechuan?“ Muž sedící za stolem se zkříženýma nohama odstrčil knihu před sebou a podíval se na něj: „To jsi ty, že?“

Shen Zechuan si všiml, že má na sobě oděv s létajícími rybami. Císařští tělesní strážci, jež neměli hodnost zástupce místního velitele nebo vyšší, takový oděv nosit nesměli. Lehce se tedy uklonil a odpověděl: „To jsem já.“

Tomuto muži visely vlasy přes čelo a na tváři měl neoholené strniště. Jeho způsob chování byl poněkud netradiční. Dotkl se brady a usmál se: „Jak se dalo očekávat od syna tanečnice-kurtizány. Shen Weiovo tehdejší extravagantní utrácení, pro jediný úsměv krásky, nevyšlo vniveč. Qingqingu, dej mu jeho token.“

Jakmile to dořekl, vzal token ze stolu, kde byl už nějakou dobu připraven a hodil ho Ge Qingqingovi. Jakmile ho Ge Qingqing chytil, podal jej Shen Zechuanovi.

„Lanzhou, tohle je soudce císařských tělesných stráží. Dnes sem ráčil cestu speciálně proto, aby ti dal tenhle token.“

„Tento pokorný učedník je Qiao Tianya,“ řekl Qiao Tianya a pokynul Shen Zechuanovi, aby se na svůj token podíval.

Shen Zechuan otočil svůj autorizační token a znovu se podíval na Qiao Tianyu.

Qiao Tianya řekl: „Kancelář domestikovaných slonů, je to tak? Tam půjdeš. Qingqing tě tam pak zavede. Ale nejdřív ti musím říct pár pravidel. Tokeny naší císařské stráže jsou stejně cenné, jako tokeny osmi velkých výcvikových divizí. Když nebudeš mít službu, musíš ho řádně opatrovat. Nemůžeš ho propůjčit nikomu cizímu. Ačkoliv má každý ve dvanácti kancelářích přidělené povinnosti, ty nejsou naší hlavní náplní práce. Našim úkolem je sloužit Jeho Veličenstvu. Děláme vše, co nám Jeho Veličenstvo řekne. Kromě úkolů dvanácti kanceláří se také musíme střídat v povinnostech, při kterých sloužíme jako oči a uši. Pokud se stane něco zásadního, tak jako třeba tvoje zatčení před pěti lety, budeme potřebovat císařský edikt Jeho Veličenstva. Teprve až když budeme mít v ruce tento dokument a speciální tokeny pro zatčení, můžeme pokračovat. O přidělení jakýchkoliv misí, které dostaneme, nerozhoduju já ani vrchní velitel. Místo toho všichni losují a losy rozhodnou.“

O tomhle Ji Gang Shen Zechuana informoval již dříve a tak jen pokýval hlavou a neřekl nic.

„Poslední věc.“ Vstal Qiao Tianya a rozhlédl se po všech v hale: „Císařští tělesní strážci jsou všichni jedné mysli. Jakmile si zavěsíš svůj autorizační token, jsi náš bratr. Všechny druhy averze z minulosti se rozptýlí. Nebudou žádné tajné pokusy o obviňování nebo zesměšňování našeho vlastního bratra. Pokud ano a daná osoba bude odhalena, její autorizační tokeny budou odebrány, její jméno vyškrtnuto a sama bude uvržena do císařské věznice, kde bude tvrdě potrestána.“

Všichni kolem hned odvrátili pohled a začali se soustředit na vlastní práci. Spokojený Qiao Tianya se otočil a řekl Shen Zechuanovi: „Můžeš jít.“

Shen Zechuan se uklonil na rozloučenou a následoval Ge Qingqinga ze dveří.

„Myslel jsem, že to bude místo v císařské regálii, jako třeba kancelář vějířů,“ podíval se Ge Qingqing na Shen Zechuana. „Kancelář domestikovaných slonů... zní ale také dobře.“

„Také jsem měl spoustu domněnek.“ Usmál se Shen Zechuan a řekl: „Ale nikdy mě nenapadlo, že budu chovat slony.“

„Kancelář domestikovaných koní je v současné době dobrým místem, kde být. Všechny koně se zlatými sedly jsou tam chováni pro šlechtice. Je snadné tam získat kontakty k povýšení, jakmile si tam vytvoříš známosti. No a co se týče kanceláře pro domestikované slony...“ Ge Qingqing měl na tváři zvláštní výraz. „...tak to vážně není odpočinková práce. Budeš muset dokonce navštěvovat ranní zasedání dvora. A sloužit tý kupě sloních lordů je vážně otrava. Ale vrchní velitel tam skoro nechodí, takže pro něj nebude snadné ti dělat potíže.“

Kancelář domestikovaných slonů se nacházela v blízkosti veřejné cesty Mingli v císařském městě Qudu, která vedla přímo k řece Kailing. Když bylo horko, museli nahnat slony k řece, aby se napili a vykoupali. A nejen to, při každodenním zasedání dvora museli vést šest slonů, aby stáli po obou stranách císařských schodů. Pokud se však konalo velké slavnostní setkání dvora nebo lovecká podívaná, počet slonů se musel zvýšit. Tito sloni se nejen účastnili ranních jednání dvora stejně jako dvorní úředníci, spolu s nimi také od dvora odcházeli. Zatímco však pro ranní dvorní úředníky bylo těžké najít si čas na zotavení, pokud náhodou onemocněli, pro slony nikoliv, neboť se ve službě střídali stejně jako císařská tělesná stráž.

Shen Zechuan nikdy předtím nechoval ani psa a teď mu dali nemožný úkol chovat slony. Jediné, co k tomu mohl říct, bylo, že život je zkrátka nepředvídatelný.

Oba muži byli zrovna na cestě, když zaslechli, jak za nimi někdo běží.

Ge Qingqing se ohlédl a zeptal: „Co se děje?“

Císařský tělesný strážce, který za nimi přišel, se podíval na Shen Zechuana a s vážným výrazem řekl: „Tvůj token je pozastaven. Dnes do služby nastoupit nemůžeš. Rychle se vrať do záznamové místnosti!“

Shen Zechuan se zeptal: „Přišel nový povolávací rozkaz z paláce?“

„Z paláce žádný rozkaz nepřišel, ale tři tisíce studentů císařské akademie drží hladovku a klečí na protest a žádají Jeho Veličenstvo, aby svůj rozkaz odvolalo a s rodem Shen se tvrdě vypořádalo!“

Ge Qingqingova tvář prošla jistou proměnou, když se podíval na Shen Zechuana.

Protože byl Xiao Chiye poslán do domácího vězení, ležel na pohovce a listoval vypravěčským scénářem. Ačkoliv slyšel Chen Yanga oznamovat příchod prince Chu, neobtěžoval se vstát.

„Mam domácí vězení,“ jedl Xiao Chiye ovoce, aniž by zvedl hlavu. „Tak co tu děláš?“

Li Jianheng hodil Xiao Chiyemu jeho token místokrále a řekl: „Ce'ane! Stalo se něco velkýho!“

Xiao Chiyemu zacukalo oční víčko.

Li Jianheng pokračoval: „Tři tisíce studentů pokleklo, aby požádalo Jeho Veličenstvo, aby Shen Zechuana přísně potrestalo! Klečeli až do setmění a ještě zahájili hladovku, aby přinutili Jeho Veličenstvo odvolat své rozkazy. Když se o tom Jeho Veličenstvo během večeře doslechlo, bylo tak rozzuřené, že se znovu zhroutilo!“

Xiao Chiye se podíval na svůj autorizační token a řekl: „Zahoď to.“

„...Osm velkých výcvikových divizí ty studenty nerozežene, proto mi řekli, abych ti donesl zpátky tvůj token. Pokud dnes v noci dokáže císařská armáda studenty rozptýlit, vyrovnáš s nimi skóre!“ Znepokojený Li Jianheng dupl a řekl: „Císařská armáda nic jinýho nedělá. Copak to neni snadný se s těma studentama vypořádat? Vždyť nemaj ani sílu zakroutit krkem slepici. Uděláš dobrou věc!“

Xiao Chiye zvedl knihu a zakryl si s ní tvář. Po chvíli ticha procedil skrze zaťaté zuby: „Jo, až posraně skvělou.“

Studenti císařské akademie byli budoucími kandidáty na císařský dvůr, kteří dokázali ovlivnit způsob, jakým vítr foukal mezi místními konfuciánskými učenci. Xi Gu'an věděl, jak ožehavé by bylo na ně vztáhnout ruku. Pokud by Xiao Chiye dnes v noci skutečně vyrazil proti těmto třem tisícům studentů, pak to bude v budoucnu on, kdo bude popliván a pohřben pod jejich štětci!

„Kde je Shen Zechuan?“ Posadil se náhle Xiao Chiye s rukama na kolenou.

„Slyšel jsem, že šel brzy ráno do záznamové místnosti císařských tělesných stráží.“ Díval se na něj Li Jianheng, jak se obléká: „Kam půjdeme? Půjdeme hledat Shen Zechuana?“

Xiao Chiye sešel dolů po schodech, kde už mu Chen Yang přichystal koně. Nasedl na něj a pobídl ho k odchodu.

[1] Názvy kapitol 13,14 a 15 Malá cikáda, Kudlanka nábožná a Žluva pocházejí z úsloví - Kudlanka slídí po cikádě, aniž by si všimla žluvy za sebou. Tj. Dychtit a usilovat o zisky před sebou samým, aniž by si byl člověk vědom většího nebezpečí, které se za ním skrývá.

[2] Xue Xiuzhuovo zdvořilostní jméno

#danmei #překlady #qiang jin jiu #qjj #books #shounen ai #yaoi #čína #česky