#kamien | Explore Tumblr Posts and Blogs

paskvilnet · 2 years

Text

Open Air Field, 4.7.2002, Brandýs nad Labem, Proboštská jezera

Chemical Brothers

Představovat dvojici Chemical Brothers určitě netřeba. Čtyři řadové desky s miliony prodaných kusů na kontě, jedna mixovaná kompilace doprovázená mezinárodní kampaní, americké ocenění Grammy v kategorii nejlepší rocková instrumentální skladba a pověst sympaťáků s nehvězdnými manýry proslavily dvojici Tom Rowlands a Ed Simmons dostatečně a dávno... Ve svých počátcích o sobě dávali vědět ještě pod jménem Dust Brothers jako autoři remixů pro Primal Scream, Manic Street Preachers nebo St. Etienne. Kuráž jim tehdy na počátku 90. let dodal guru elektronické scény Andy Weatherall, když na labelu Junior Boy's Own vydal jejich první singl To The Siren, po kterém následovalo kritiky ceněné album Exit Planet Dust. Chemical Brothers v okouzlení manchesterskou scénou kolem legendárního klubu Hacienda navázali na skupiny jako The Stone Roses, Happy Mondays nebo The Charlatans a vytvořili specifickou směs ostré taneční rytmiky s rockovými detaily. V průběhu dalších let následovaly desky Dig Your Own Hole a Surrender a popularita těchto dvou bývalých studentů historie rostla v Evropě i za Atlantikem, své zatím poslední album Come With Us vydali Chemical Brothers letos už jako mezinárodní hvězdy. Stalo se už tradicí, že na každé z desek se jako hosté podílejí nejrůznější rockové celebrity: Tim Burgges z The Charlatans, Noel z Oasis, Bobby Gillespie z Primal Scream, Richard Ashcroft a Bernard Sumner z New Order. Velice citliví bývají Tom a Ed ve výběru zpěvaček: na třetí desce zazní vokál okouzlující Hope Sandoval z Mazzy Star a třikrát s Chemical Brothers spolupracovala folkově melancholická Beth Orton. Deset let po vydání svého prvního singlu To The Siren a několik měsíců po vydání čtvrté desky s poněkud podbízivým titulem Come With Us se Chemical Brothers konečně zastavili i u nás, vystoupili na festivalu Open Air Field u Proboštských jezer. Za léta koncertování vypilovali Chemical Brothers formu svých živých vystoupení do nejmenších detailů: dokonalá světelná show a projekce studia Vegetable Vision, jež musela být z bezpečnostních důvodů kvůli silnému větru omezena, doprovázely nepřetržitý hudební proud, ze kterého se vynořovaly starší i nové hity pěkně jeden po druhém. A lidem, z nichž pravděpodobně většina přišla spíš na koncert Chemical Brothers než na festival Open Air Field jako takový, se ta sonická smršť podle všeho moc líbila...

rozhovor: Po prvních třech albech jste bez větší propagační kampaně vydali singl It Began In Afrika, neexistoval videoklip, žádné silné rotace v rádiích, přesto se stal obrovským hitem. Máte tedy pocit, že už jste v pozici, kdy si můžete dovolit cokoli, kdy vám - řekněme - lidi zbaští cokoli? To byla skladba, která přesně nic z toho nepotřebovala, nebylo nutné o ní mluvit, nebo k ní točit videoklip. Je to docela silná věc a ten vokální sampl je lidem povědomý. Ta skladba vyšla na desce způsobem, jakým se desky dříve vydávaly. Lidi si pro ní chodili do obchodů, protože ji slyšeli noc před tím v klubu. My jsme byli v té době dost zaměstnaní prací na nové desce a chtěli jsme si něco vydat, nebylo v plánu udělat z toho hit. Ale samozřejmě nás to potěšilo, že si desku tolik lidí koupilo. Pokud děláš něco s úmyslem, aby to fungovalo na tanečním parketě, žádnou propagaci už vlastně nepotřebuješ. Povedl se nám vlastně trochu omylem popový singl, který si poradil i bez šumu kolem a bez videoklipu. Když nějaká věc lidi osloví, stane se populární sama od sebe. Pro nás je skvělé, že jsme to vyzkoušeli. Dostávali jsme se do stereotypu, který tvoří natočit desku, natočit videoklip a tak dále. Bylo fajn prostě jen vydat desku, kterou jsme si zamilovali hrát při svých DJ setech.

Na svém posledním albu jste použili sample polského hudebníka Czeslawa Niemena, baví vás hledat kuriózní nahrávky jako zdroj samplů? My si rádi kupujeme desky a tohle byla taková nenápadná věc a netušili jsme, že je v Polsku tak slavný a známý. My jsme ho nedávno potkali, když jsme vystupovali ve Varšavě. On přišel na náš koncert a je to docela zajímaý týpek. My jsme tu desku objevili někde v second handu a přečetli jsme si, co stálo na obalu, a byly tam docela zajímavé věci, navíc tam jsou použity zvláštní nástroje. Hodně z desek, které si kupujeme, jsou jako tato. Musí mít něco, co nás okouzlí, třeba zajímavý zvuk. Jo, je to zvláštní deska a bylo dobrý zjistit, že je v Polsku hvězdou.

A slyšel tu skladbu? Jo, jemu se to líbí. Je příjemné, když použijeme nějaký sample a autorovi té původní skladby se to líbí. je to prostě nový způsob tvoření hudby a někteří jsou na to dost citliví a dost si chrání to, co udělali. To on je asi taky, ale zároveň se projevil jako velmi tolerantní k tomu, co jsme provedli my...

Mužské hostující vokalisty střídáte a s každou novou deskou přicházíte s něčím novým, ale co se ženského hlasu týká, kromě Hope Sandoval z Mazzy Star se stále vracíte ke spolupráci s Beth Orton, čím to? Potkali jsme jí ve stejné době jako lidi z Vegetable Vision, co nám dělají projekce. Ona tehdy začínala pracovat na vlastních věcech a několik skladeb nám tehdy zahrála, když vydala své první album. Chodila na nás, když jsme hráli jako DJs. Takže když se takto někdo skamarádí, jde stranou, jestli my jsme ti Chemical Brothers nebo ona Beth Orton. To jde o moc dál a když jsme potom ve studiu, dokážeme si společnou práci užít. A taky si myslím, že její hlas skvěle sedí k naší muzice. Tom pro ní napíše text a jí nedělá problém ho interpretovat. Nedovedu si představit, jak by moje texty nazpíval Noel Gallagher nebo Richard Ashcroft, ale s ní se známe tak dlouho, takže klidně napíšu text, který ona přezpívá. A je to fajn. Beth myslím baví opustit na chvíli svou identitu, zapomenout, že je Beth Orton, od které se cosi očekává. Je ráda, že může jen tak přijít do studia, pobejt s námi a udělat nějakou muziku.

Vokály vždycky pouštíte z playbacku, proč jste se nepokusili vyjet na turné s některým z těch zpěváků nebo zpěvaček? Nemají čas nebo to sami ani nechcete? My při živých vystoupeních nechceme jen zopakovat, co je na deskách. Jde nám o vytvoření něčeho nového. Svoboda, s níž přistupujeme k vlastním věcem při živých koncertech, má blízko k tomu, jak hrajeme jako DJs. Takže kdyby do toho procesu vstoupil někdo další, dostalo by to trochu jinou strukturu. My jsme kapela, nahráváme vlastní hudbu a máme pocit, že hrát naživo takovýmto způsobem je nejlepší. Pokud hrajeme na koncertě skladby, ve kterých se zpívá, požijeme vokály po částech, trochu odlišně a různě je upravujeme. Svým způsobem remixujeme věci, které jsme už jednou udělali. Jednou jsem ale koncertovali s Timem Burggesem z The Charlatans a bylo to dobrý... Ale asi ne tak dobrý, abyste to zopakovali... Ne to ne, my taky spolupracujeme s lidmi, kteří mají vlastní projekty a často vyrážejí na turné. Ale možná jednou uděláme koncert se všemi hosty na závěr naší kariéry. To by bylo dobrý...

V Americe jste obdrželi cenu Grammy v kategorii nejlepší rocková instrumentálka, což by se v Evropě asi nikdy nepřihodilo. Není to třeba příklad toho, že jak odlišně je na obou kontinentech vaše hudba, ale možná i taneční hudba obecně, vnímána? Vždyť oni tam tomu ani neříkají taneční hudba, byla to kategorie rocková instrumentální hudba, je to... v pohodě... Snad nám chtěli dát nějakou cenu, protože měli potřebu projevit nějak uznání lidem, kteří dělají taneční muziku, no a trochu se jim to vymklo... Ale to neva, aspoň máme Grammy. Ve státech bylo vždycky spousta lidí, které zajímá taneční muzika. Ale je to obrovská země, takže je tam všechno trošku složitější. Třeba někde na Floridě je 20.000 lidí, kteří rádi protancujou celou noc, a dalších 20.000 tisíc jich je třeba v San Francisku. Ale obě ta místa jsou si tak vzdálená, že není možné je sjednotit. Naproti tomu v Anglii, když se dá dohromady tolik lidí, je z toho scéna na národní úrovni. Ale v Americe je spousta míst, kde lidé taneční hudbu milují, vlastně v každém městě už dnes mají úžasný klub.

Podíleli jste se také na soundtracku k filmu 24-Hour-Party-People o manchesterské scéně. Otázky tohoto typu bývají spekulativní, přesto se zeptám: myslíte, že byste dělali muziku, kdybyste neprožili ta léta, kdy se v Manchesteru šílelo po taneční muzice? No jasně, vždyť my jsme dělali muziku ještě před tím, než jsme do Manchesteru přijeli. Ale určitě to byl silný popud něco začít dělat, chodili jsme klubů a do obchodů s deskami, potkávali jsme se s lidmi, kteří taneční věci dělali, a jejichž muziku jsme potom slýchali na tanečním parketě v klubu Hacienda. Míchaly se tam desky od legend amerického housu i věci, které vznikly v Anglii, a lidi bavilo oboje. Bylo inspirující vidět, že to taky dokážeme. Chodili jsme do nahrávacích studií v Manchesteru a sledovali jsme, jak vznikají nové věci. Bylo moc dobré to vidět a vědět, že možné je cokoli. Měli jsme pár kontaktů na lidi v obchodech s deskami a dostávali jsme od nich nějaké věci a měli jsme šanci slyšet všechny novinky. Bylo to pro nás důležité období i co se týká DJingu, protože jsme si nakoupili spoustu věcí a slyšeli jsme nejrůznější a nejpodivnější muziku, jakou bychom asi nepoznali, kdybychom tehdy žili jinde - třeba v Londýně...

Dzihan & Kamien

Více než zajímavou dvojici tvoří Vlado Dzihan, rodák ze Sarajeva, a Mario Kamien, který se narodil ve Švýcarsku s německo-italsko-polskou krví. Poprvé se setkali během studií hudby ve Vídni a když zjistili, že sdílejí vášeň pro tureckou tradiční muziku, sestavili v roce 1996 svůj první hudební projekt. Pod jmény Dzihan a Kamien začali fungovat o dva roky později a hned svým debutovým singlem Der Bauch předvedli světu kosmopolitní a magickou směs blízkovýchodní hudby a středoevropské lounge music. Postupně se skladby pánů Dzihana a Kamiena začaly objevovat na kompilacích jako Stoned Asia, Dope on Plastic nebo Café del Mar. Svou osobitou verzi exotické, najazzlé a poklidné elektroniky dotáhli v roce 2000 k dokonalosti na svém, zcela neprávem opomíjeném, albu Freaks & Icons. Desku, na které zní různé orientální nástroje i samplované smyčky, nahrávali Dzihan s Kamienem v Istanbulu, v San Remu, Londýně i ve Vídni, protože arabské noci se s jejich hudbou dají zažít kdekoli... Po debutovém albu následovalo v roce 2001 ještě remixové album Refreaked, na němž se podíleli mimo jiných Herbert, UFO, Hefner, Fauna Flash nebo At Jazz. Na festivalu Open Air Field vystoupili Dzihan a Kamien jako dýdžejové na scéně C-Lounge. Jejich směs lehce orientálních, jazzových i houseových tracků byla celkem ležérní a moc příjemná. Bohužel zhruba v polovině jejich setu, při kterém se Vlado i Mario za gramofony střídali, začalo vystoupení festivalových headlinerů Chemical Brothers, a tak se útulný prostor v C-Lounge značně vyprázdnil, a to si tahle vídeňská dvojice opravdu nezasloužila...

rozhovor: Ani jeden z vás z Rakouska nepochází, přesto jste se tam - konkrétně ve Vídni - usadili a začali dělat muziku. Čím vás toto město, proslavené špičkovou downtempovou scénou, ovlivňuje? Vídeň je unikátní město, velmi pomalé, to je určitě významná část naší muziky, ale řekl bych, že náš původ a naše kořeny nás ovlivňují daleko víc v tom, jako hudbu děláme.

Třicátého září vydáváte své nové album Gran Riserva, prozraďte nám o něm něco! Určitě nepůjde o další verzi desky Freaks Icons, myslím, že nás v tom rozpoznáte, ale půjde o něco malinko jiného. Nahrávali jsme s živými hudebníky víc než předtím a vedli jsme zajímavý hudební dialog se svými otci. Protože naši otcové byli hudebníci, pro mého to bylo spíš jen hobby, ale jeho otec byl profesionální muzikant. Podnikli jsme cosi jako cestu do jejich světa jazzu a něco z toho jsme převedli do přítomnosti a budoucnosti. Oni muziku v 50. a 60. letech tvořili a hráli svým způsobem a my máme dnes také svůj přístup, navíc samplujeme práve to, co tehdy hráli a byla to fajn práce.

Desce předchází singl se skladbami Stiff Jazz a Ford Transit - co to je za jméno pro singl - Ford Transit? Připomíná mi to turecké rodiny, které žijí v Německu. Všichni tam tehdy na přelomu 60. a 70. letech jezdili tranzity a ta auta dodneška fungují, v Turecku jich je k vidění spousty. Hudebně má ta skladba v sobě orientální smyčce a trošku latinskoamerické hudby, no prostě pro mě je to Ford Transit...

Jak se zdá, turecká kultura je ve vašem případě opravdu všudypřítomná... Co vás vlastně přivedlo k hudbě Blízkého východu? To je docela zajímavý příběh, šlo totiž o několik věcí dohromady, které se semlely někdy před sedmi lety. Sarajevo - moje rodné město - má v sobě něco z východní i západní kultury. A když jsem ve Vídni před lety potkal Maria, chodil tehdy s tureckou dívkou, díky níž se seznámil s jejich muzikou. A Mario tehdy za mnou přišel s tím, jestli bychom nezkusili smíchat orientální a západní muziku. To byl jeho nápad toto zkombinovat a začali jsme se scházet a jamovali jsme. Měli jsme neuvěřitelně talentovaného tureckého hudebníka, který uměl hrát na různé tradiční hudební nástroje. Ale měl v sobě takový ten černošský temperament, hodně funky.

Od té doby jste se ale obklopili celou skupinou tureckých hudebníků, v bookletu jich jmenujete několik... Bylo úžasný v případě těchto hudebníků, jak si umějí poradit s orientálním stylem hraní stejně jako s jazzovým. Jako skladatelé jsme se cítili úplně svobodní, bylo možné požádat je, aby zahráli cokoli... všechno, co slyší, kombinaci jazzu s orientální hudbou v jednom okamžiku. Pro nás to bylo docela dobrodružné.

Vlado, ty máš za sebou spolupráci s Goranem Bregovičem, se kterým jsi nahrával hudbu pro Kusturicův film Arizona Dream. To je zajímavý moment v tvé biografii... Tehdy mi bylo tak 19 nebo 20 let, pro Gorana Bregoviče jsem programoval a dělal aranže ve studiu. Byl jsem jedním v jeho dvoučlenném týmu a na tomto soundtracku jsme pracovali ve Vídni, hned první rok, co jsem tam přijel. Koncem 80. let jsem s Bregovičem spolupracoval v Sarajevu a hrál jsem v Kusturicově kapele No Smoking. Takhle nějak se to vyvíjelo, nemám k tomu žádnou mimořádnou příhodu...

A jsi s Goranem stále v nějakém kontaktu? No ani ne, jenom když se někde potkáme, jako třeba v Londýně.

Bad Company

Zatímco loni Lighthouse pro junglový stan angažovali veterána d´n´b scény Jumping Jack Frosta, letos padla volba na daleko aktuálnější atrakci. I když s druhým albem "Digital Nation" poprask kolem čtveřice Bad Company přece jen krapet opadl, tahle banda přesto pořád táhne. "Špatnou společnost" měla přijet reprezentovat dvojice Fresh + Vegas, ale nakonec dorazil pouze druhý jmenovaný, občanským jménem Mike Wojczycki v doprovodu MC Basima.

rozhovor: Vítejte v České republice. Pověz nám, proč nepřijel Dan? To bylo tak… Ráno jsem se vrátil z dovolený na Kubě, vidím Dana, že je nějakej nemocnej, asi chytil chřipku nebo co, zelenej, zesláblej, no úplně hotovej. Fakt by to nezvlád, mám vyřídit, že se omlouvá. Nestává se nám to často, tak jednou za rok, bohužel teď se to právě přihodilo.

Jak ses měl na Kubě? Slunce, písek… nádhera… tropy, kubánský doutníky…super. Takže aspoň pár dní bez junglu… To jo, ale stejně mi to nedalo… i na pláži jsem poslouchal, promýšlel nový nápady. A zase doma.

Co jste poslouchali za hudbu před tím, než se rozjel drum´n´bass? Basim: Já poslouchám pořád hiphop, jazz a vůbec hudbu, která zněla v klubech před érou elektroniky, pořád to v sobě nosím. Mark: Pokud jde o mě, já jsem mladej - je mi 24. S d´n´b jsem vyrostl, poslouchám ho od třinácti, kdy jsem vůbec pořádně začal vnímat hudbu. Spousta lidí poslouchá různý styly - hiphop, reggae, jazz… se mnou je to jiný - d´n´b mně provázel celou dobu, poslouchám ho pořád.

V Bad Company jste čtyři. Snad jenom ještě Cause4Concern jsou kvartet. Jak to ve čtyřech funguje? Vidíš spíš výhody nebo potíže? Je to určitě přínosný. Třeba dnes večer Darren a Jason taky někde hrají, takže se můžeme prezentovat na různých místech světa ve stejný čas. Hodně se navzájem ovlivňujeme, producenti, kteří pracují sólově často na svý cestě zabloudí - my se navzájem podržíme. Myslím, že to je výhodná forma uspořádání, funguje to ve studiu i za gramcema. Byli jsme před pár týdny v Portoriku, Basim s náma jako MC, všichni pohromadě na pódiu. Lidi měli radost. Jo, je to takhle fajn.

Proč na d´n´b scéně není víc MC´s něžného pohlaví? Basim: Pár jich je - třeba Chickaboo nebo Miss Dynamite, ale ta nezpívá do d´n´b. Ale moc jich není… Basim: To je fakt. MC-ing je spíš mužská doména. Ale prostor tu je. Mark: Řekl bych, že to vychází z hiphopu. Rapovat a scratchovat desky lákalo hlavně kluky. Ale pomalu se to mění - už i holky skládají, prezentují se jako DJ´s a MC´s. Basim: Ale holky musely být aspoň dvakrát lepší, aby se prosadily, aby si jich někdo všiml. Mark: Pojďme je do toho vtáhnout! Basime, jak se ti spolupracovalo na druhém albu Ed Rushe a Opticala? Jo, to bylo fajn. Jsme dobrý kámoši. Měli bychom ještě něco spolu udělat. Vlastně to byl RymeTyme, kdo přišel s tím, že bych ho doplnil. Která je tvoje nejoblíbenější z alba "Creeps"? Hmm… asi Resurrection.

Prý se chystáte implantovat do vašeho zvuku víc rocku… Jo, děláme teď na nějakých tracích, kde budou kytary a vokály… je to nářez, psycho! Ještě to není hotový, ale ve studiu jsme si říkali, že to nezní jako normální d´n´b. Je v tom hodně energie. Chystáme se to zahrát před lidma a třeba do toho i řvát!

Z junglového stanu po celou dobu trvání festivalu energie neunikala, což potvrzoval deštík sraženého potu, snášející se na hardstepující publikum. I když řada zmlsanců už dopředu ohrnovala nosy, Vegas spíš příjemně překvapil. Podle očekávání se sice po anglicku hojně rewindovalo, ale dočkali jsme se barevného, energického setu. Prostřednictvím dubplatů jsme mimo jiné vyslechli vesměs celé třetí album Bad Company, které vyjde co nevidět.

#Paskvil #2002 #0216 #report #Chemical Brothers #Dzihan & Kamien #Bad Company #Katka Kozáková

1 note · View note