#dopil | Explore Tumblr Posts and Blogs

michalgavlas · 2 months

Text

ÚVAHA PĚTI STÁ TŘICÁTÁ TŘETÍ - POHÁR ŽIVOTA

Každý člověk se rodí s různě velkým pohárem života a je pouze na něm, zda je schopen jej vypít až do dna.

Rodíme se v různých dobách, za rozdílných okolností a jiným rodičům. Na základě spojení genetických informací otce a matky jsou předurčeny naše fyzické a duševní schopnosti. Ale záleží především na tom, v jakých podmínkách se formuje naše myšlení a fyzická kondice. Člověk může mít velké genetické předpoklady zděděné po rodičích, ale pokud se nevyvíjí v tom vhodném prostředí, tak nenajdou svého naplnění. To neznamená, že ideální podmínky jsou zárukou naplnění genetických předpokladů člověka. Naopak, často lidé s menším genetickým vkladem jsou za svízelných životních okolností nuceni dostat maximum z toho, co jim bylo dáno do vínku.

Většina lidí však nevypije jim daný pohár života až do dna, protože k tomu nemají vůli a odvahu. Částečně to může být způsobeno dramatickými, historickými událostmi, nebo jiným tragickým zásahem do jejich životů, na který nemohli mít vliv, ale záleží pouze na vědomé snaze každého člověka, jak svůj život naplní.

Každý člověk má v sobě různě silný hnací motor, který jej denně posouvá k naplnění nebo promarnění svých schopností. Podstatné však je uvědomit si včas, které schopnosti to jsou. Člověk, když se v mládí rozhoduje, co by chtěl v životě dělat, tak si bere příklad ze svého blízkého okolí, nebo je ovlivněn oblibou některých oborů v dané době. Málo kdo skutečně do hloubky a upřímně zkoumá k čemu má nebo nemá předpoklady. Většinou pak promarní život děláním činností, které jej nebaví.

Mimo rozumového zhodnocení svých schopností, je na druhou stranu potřeba poslouchat svůj „vnitřní hlas��, který nás podvědomě k něčemu vede. Je to hlas, který nás nutí, abychom za všech okolností zůstali věrni své zděděné podstatě. To znamená, abychom byli sami sebou, bez ohledu na to, v jaké situaci se nacházíme a šli za svým, osudem předurčeným cílem. Je pochopitelné, že tento „vnitřní hlas“ může vést člověka ke konání jak dobra, tak i zla. Potom záleží na jeho morálních hodnotách, zda se tím špatným hlasem dá ovládat, nebo se z jeho vlivu silou vůle vymaní.

Člověk si svým myšlením a jednáním předurčuje celý svůj životní osud. Pokud je ze své podstaty citlivý a ohleduplný, tak se v současném agresivním světě nemůže patřičně uplatnit, jako člověk necitlivý, bezohledný a postrádající morální zábrany. Tato nevýhoda přes všechno snažení a naslouchání „vnitřnímu hlasu“ takovému člověku neumožní, aby pohár svého života dopil až do dna. Jeho život přes všechnu osobní vůli zůstane nenaplněn, protože ze své podstaty nedokáže překročit morální zábrany od kterých se už většina lidí v dnešním konzumním světe oprostila.

Tato skutečnost neplatí pouze pro naši dobu, kterou osobně prožíváme se všemi jejími výhodami i nevýhodami, bylo tomu tak asi vždy. Pouze lidé, kteří mají v sobě namíchanou tu správnou míru schopností a agresivity mohou svůj velký pohár života dopít až do dna. Není jich mnoho, protože většina má více agresivity, než schopností a ten malý pohár, který jim byl přidělen nemůže uspokojit jejich neuměřené ambice.

Říká se, že někdo „dopil svůj hořký pohár života až do dna“, když jej osud nešetřil a musel projít mnohým utrpením. Svým způsobem je to i uznání a do jisté míry i obdiv, že se někdo nevyhnul svému osudu, ale statečně jako nevinný Sókratés dopil pohár bolehlavu až do dna.

Ve skutečnosti tedy nejde pouze o uplatnění svých schopností a uspokojení svých ambicí, při vypití poháru života, ale o poctivé prožití života, den po dni, až do jeho sladkého, či trpkého konce. Nejde o to, co jsme v životě dokázali, ale jak jsme byli pravdiví své zděděné podstatě a můžeme se sami sobě podívat do očí. Podle mistra Eckharta očima, kterými se na sebe díváme se na nás dívá samotný Bůh.

0 notes

marty-man · 1 year

Text

STEZKA ČESKEM - Den 3 - 23,5km

Po včerejším náročném dni se spalo docela dobře. Co mne překvapilo, byl klidný les. Žádné zvuky, praskání větví, ani procházející zvěř. Když jsem včera hledal, kde budu spát, viděl jsem cestou v okolí bobky srnek, ale žádné jsem v noci neslyšel. Možná že jsou hodně tiché, nebo jsem je vyplašil svou přítomností. V noci byla trochu zima, ale nic co by se nedalo vydržet. Možná to bude i tím, že jsem se nad ránem probudil s nohama ven ze stanu. Udělal jsem si kafe, pobalil své švestky a vyrazil na dnešní etapu.

Proklouznul jsem mezi pár osadami a osamělými staveními do Konečné, poslední vesnice před Slovenskem. Další zastávkou byl ranč a bufet na Beskyde. Tady jsem chtěl původně spát, ale trasa nevyšla abych došel večer až sem. Už na internetu se mi to místo líbilo a dokázal bych si tu za jiných okolností představit i malou pařbičku. Krásné místo s krásným výhledem. Otevřeno nebylo, ale kluci Slovenský zde opravovali věci a chystali na sezonu. Doplnil jsem u nich alespoň vodu, pokochal se výhledem a pokračoval dál. Včera jsem míjel vesnici Zadky a dneska jsem stanul pro změnu na vrcholu Bobek. To by se zajisté líbilo našim klukům a byla by sranda :)

Oproti včerejšku je dnes krásné počasí, slunko svítí a jen občas se objeví mrak. Ideální počasí na trail. Dneska mi ty kopce ale pily krev. Takové strmé dvousetmetrové, co se Vám smějou do ksichtu a jsou rozvorané a plné bahna. A když už to vyšlápnete, tak šup dolu. A zase nahoru. Hory. Klasika, já vim.😁

Dostal jsem před pár týdny od maminky nějaké supr-čupr tričko, které když polejete, nejsou tam skvrny a když se zpotíte není to vidět apod…no, možná když se zpotíte u zkoušky tak ne, ale jinak se tam pár fleků po treku objevilo 😄 Ale nechci to hanit, je to dobré tríčo, jen mi to přišlo vtipné.

První půlka trasy vždy uteče jak voda a já mám chuť dát oběd a chvíli si odpočinout, protože nějak přestávám moci. Přede mnou jsou dvě chaty. Ta na Kmínku, zavřená a pak Masarykova chata, u které je pán a čistí vapkou terasu. Říkám:”Dobrý den, máte otevřeno?” A on praví že ano, “asi jako jediní, že?” No sláva, a tak si dám slavné horské Borůvkové knedlíky babičky Marty a jednu Plzeň k tomu. Dobíjím telefon, doplňuji vodu a dávám si první razítko do deníčku od začátku trailu. Je tu hezky vytopeno a tak když dojím, padne na mne brutální krize. Normálně bych to dopil a šel si lehnout někam na kanape. Bolí mě nohy a na záchod jdu jak Terry Fox. Koukám na mapu a tam, kam se chci dostat je to 11km. To musím dát! Musím vyrazit, jinak tu zvostanu. Venku mě to ale probere. Opět kopce nahoru a dolů a sem tam se jde i po vrstevnici. Míjím vesnici Bumbálka, kde jsou hranice a kamiony to tu sviští jeden za druhým. Přejdu silnici a šup zas do krpálu a zase dolů. Vylezu u Makovského průsmyku a obdivuji zde památník partizánů.

Snad už je to jen kousek…mapa se tváří že jo, cedule ukazují pořád stejně, záda mě bolí jak čert a začínám bejt naštvanej. Pár kopců je ještě přede mnou. Alespoň, že ty výhledy stojí za to. Ačkoli smrkový porost je všude a uprostřed lesa to s jeho kondicí nevypadá tak šťastně, tak na vyhlídce jsou ty zelené koberečky nádherné a mocné.

Jdu přes vrchol Lemešné a už je to jen kousek. Fakt. Že jo? Ne, pořád to ukazuje 3 km už asi hodinu a půl 😃 Takže mě čeká ještě jeden nebezpečný sestup a pak k cíli ten nejhorší výstup dne, po kterém se nedá skoro jít. Obligátně kleju a nakonec dorazím na Sedlo pod Hričovcom, které jsem si myslel, že snad ani neexistuje. Není to tu moc hezké, přístřešek je počmáraný a koncentrace odpadků je tu zdaleka největší za celou cestu. Tohle fakt nepochopím, asi nikdy. Nicméně střecha nad hlavou bude, tak dobrý. Uvařím si chilli con carne, dělám zápisky a když padne tma, padnu i já.

#Stezkaceskem #jiznivetev #ceskarepublika #Czechtrail #Czechrepublic #trail #hike #trailadventure

0 notes

zlutyzakaznik · 1 year

Text

Měsíční souhrn: únor 2023

(6. 3. 2023) Ve znamení AISI 304.

Byl to prostě nerezový měsíc. Na výstavě, soutěži, ve školní jídelně i nových kavárnách. A protože jsem měl až příliš dlouhou pauzu od oblíbeného italského blendu a na Kounicově měli novou šarži s čtyřměsíční odleželostí, jedno kilo jsem celý natěšený zakoupil.

Zdá se ale, že už to není, co to bývalo. A nejde o nostalgii, sentiment nebo zkaženost světlým zrnem, ale objektivní porovnání stavu, kdy je káva tmavší a méně kvalitní nejen při vizuální kontrole, ale také v šálku. Při nárůstu 50 Kč za 1 kg se není co divit. I proto přinejlepším 13/20 pro espresso i cappuccino. Velká škoda. Dopil jsem to, ale zdá se, že do nalezení nového italského blendu budu odkázán na testování zrnek. Má ztráta, pestrosti senzoriky a čtenářů zisk.

TOP 5 únorových káv:

1) cappuccino (Java Coffee Roasters, Tanzania), 14 – 15/20, ŽZ 2) cappuccino (Rello, Ethiopia Kochere), silných 14/20, ŽZ 3) cappuccino (Jizba, Peru San Ignacio), 13 – 14/20, ŽZ 4) espresso (Hoax/Dos Mundos, Brasil Bela Vista), silných 13/20, ŽZ 5) cappuccino (Rebelbean, Kostarika El Perezoso), 13/20, ŽZ

Opravdu příjemným překvapením se pro mě stala polská Java, kterou jsem měl naposledy na jaře 2019 ve Štětíně a tehdy to byla velmi konvenční záležitost. Nyní zvláště v mléčných nápojích velice fajn a třebaže ne tak pronikavě sladké jako nejlepší naturálky loňského roku, i tak se to víc než dalo.

V mléce byla rovněž OK, daleko víc než jako samostatné espresso, i Etiopie z Rella a slušná byla i Brazílie od Lidí z Baru, kterým to praží pražští Dos Mundos. Samozřejmě nešlo o žádný divoký expreriment, ale o v dobrém slova smyslu konzervativnější kafe s plným tělem, dlouhou dochutí a jemnou a neagresivní aciditou. Díky takřka nulovým očekáváním jsem byl příjemně překvapen, jelikož kávový marketing firmy je jeden velký hoax.

V únoru/lednu jsem nahlédl do zákulisí dalších dvou provozů a v obou případech vydalo těch pár minut za tisíc slov.

První z nich představuje dosti tradiční, útulnou a trochu dekadentní kavárnu, kde tvoří nejméně 90 % zákazníků dámy a slečny (odpovídá tomu menu, kde člověk čte sladké a ještě sladší drinky a dojem potvrdil bodrý a vcelku příjemný majitel) a co víc: příjemný jazz s ženským vokálem zde na pozadí hrál tak potichu, že bych i já navrhoval lehké zvýšení hlasitosti.

Varovné signály představovaly skelné a kamenné tváře slečen za barem, litrové limonády s naceněním 150+ i četné pravopisné a typografické chyby v nabídce. Třeba bude realita lepší.

Nebyla.

“Šatna” nebyla šatna, ale dosti častý kumbál za dveřmi, po jejichž otevření jsem nalezl napříč položené dveře, elektrickou koloběžku a různé harampádí, přes jehož nejméně nebezpečně vyhlížející část jsem pověsil tašku a kabát.

Stoupl jsem si za bar a tři minuty čekal, že se mě ve skoro prázdné kavárně ujme majitel a v několika bodech přiblíží provoz. Jelikož se tak nestalo, po menším pátrání po utěrkách jsem se mile vyhlížející holčiny, jež přinesla koš z myčky, dotázal kde tyto jsou a že jí pomůžu s nádobím. (Další slečna, která připravovala kafe pro stoleček, zamračeně mlčela a “na jedničce” majitel pomalu zpovídal jiné děvče s ambicí pracovat v podniku.)

Dotyčná mi řekla, že je na druhé zkušební směně (po předchozí zkušenosti v jiné kavárně), že žádné látkové utěrky tu nejsou a místo nich mi podala pár útržků bílé buničiny (papírové útěrky), které s jistým úsilím vytáhla z plastového zásobníku umístěného nad barem (pro mě to bylo vysoko, natož pro přítomné holky).

Nevěřícně jsem na to koukal a ujistil se, zda to chápu správně, že se tu nádobí utírá papírovou utěrkou. Když mi to potvrdila a vytáhla šálky na espresso z koše a začala je šudlit buničinou, natáhl jsem se přes bar a zeptal se majitele, zda tu opravdu utírají nádobí papírem a dodal, že to musí dát strašnou práci a spotřeba šílená.

To sice ano, děl muž, ale zato je to prý opravdu čisté. Pochopil jsem, že tu asi nebude skrytá kamera a když jsem při letmém nakouknutí do níže umístěné kuchyňky/přípravny zahlédl nad dřezem mucholapku, poděkoval jsem a řekl, že bychom se vzájemně a zbytečně připravovali o čas. Mrzelo mne jediné: že jsem se v kvapném útěku zapomněl hezky rozloučit s milou holčinou.

Venku jsem se rozrušený a konsternovaný motal tak, že jsem musel dávat pozor, aby mě na České nepřejela tramvaj. Naštěstí jsem potkal známou s léty zkušeností z gastro branže a zanedlouho si postěžoval i u dvou malých piv.

Papírové utěrky? Jak proboha utírají a pulíruji vinné sklo, které tu musí rychle točit, protože podnik klade na víno značný důraz. Myslím, že začínám chápat, proč jsou v podniku střední velikosti ve špičce čtyři slečny. Přinejmenším jedna nebožačka je totiž odsouzena k nesmyslnému utírání nádobí. Ale co se divím, když hloubkové čistění mlýnku probíhá tak, že místo rozebrání jej prý dodavatel kávy jednou za čas vymění. Obávám se, že tady ani v inzerátu nabízený vysoký plat a náborový příspěvek mnoho nezmůže.

I v nadcházejícím jaru nás čeká spousta nových kaváren. Coby ukázku vybírám podnik budovaný na Jezuitské...

Druhým podnikem je (zase školní) provoz, kde by člověk – a to je výjimka – pracoval opravdu jen s kávovarem a dle očekávání zažíval tři nebo čtyři drtivé špičky (začátek výuky, svačinová pauza, pooobědové kafe a odpolední lelkování nad učebními materiály/pokec s kolegyní/kámoškou). Začíná se sice v 6.30, což je vražedné, ale za podívání a zeptání nic nedám. Třeba tu bude lepší kafe než za předchozího majitele, na něhož mám spoustu negativních vzpomínek.

Nebylo.

Na zásobníkovém Mazzeru Super Jolly je klasické snad všechno, tedy i ten randál, který mlýnek tropí nejen v Coffee Fusion. Tady jej prý jednou za měsíc či dva nastavoval servisák s tím, že to bude dobrý.

(Pozitivní protiklad péče o mlýnek představuje čištění v Jedné básni. Najdou méně známé i mediálně protěžované kavárny odvahu vystavit na Instagramu prokazatelný doklad údržby věnované jejich Mythosu, Pratice, Fiorenzatu nebo Mahlkönigu?)

Nebylo.

Když jsem sledoval shot, který tu použili do cappuccina pro studentku, odhadl bych délku extrakce mezi 50 až 60 vteřinami, přičemž dobrých dvacet trvalo, než se objevila první kapka. Čekal jsem, že majitel posune okruží hrubosti, udělá novou porci a vše bude zase cajken.

Nebylo.

Na závěr setkání mi bylo řečeno, že to studenti stejně nepoznají. Jenže já to poznám, budu to vědět a muset s tím žít a i za studentské ceny by mi byla hanba posílat něco takového ven.

Zneklidnilo mě i zjištění, že majitel, údajně s čtyřletou praxí z jiné kavárny, neví, co je volumetrika a když jsem se dotázal, na jak dlouho tu mají nastavené příslušné tlačítko pro výdej porce (dobité a velmi základní dvouskupinové La Spaziale), bylo mi řečeno, že ho stisknou a počkají až to doteče. Inu, není nad přesnost v přípravě.

Mlčel jsem s tím, že si aspoň vyzkouším trysku, když už jsem tu. Můžeme prý klidně vypotřebovat tři litry (trvanlivého) mléka. Zbytečné. Jedno cappuccino z přinesené nerezové 35cl Motty mi stačí. Majitelem jsem byl upozorněn na to, že kohout páry je hodně navolno a že s tím bude muset něco udělat.

Slabé slovo. Tak vychechlaný kohout páry jsem v ruce zatím neměl a chtělo to odhadem tři plné otočky tam i zpět, aby se pára spustila a zase zastavila a asi nemusím říkat, že prodleva byla příšerná. Navíc jsem cítil, jak kohout v ruce podivně “plove” či skáče na hřídeli a až tady jsem plně docenil vyjádření “točit jak volantem na Mythosu”.

Tryska neizolovaná a horká tak děsivě, že po jediném cca sedmivteřinovém šlehání byla cítit i přes gumový návlek. Navíc nejkratší, co jsem kdy viděl (v realitě i na obrázku) a zajímalo by mě, jak tu šlehají mléko v latiérách velikosti 0.5 a 0.75 l. Samozřejmě se tu také jede na pevně danou gramáž bez ohledu na to, jak káva chutná a teče.

Majitel má údajně připravený jiný mlýnek a také Carraro v násypce by mělo jít pryč, ale výše zažité mi stačilo k tomu, abych mu při následném pětiminutovém sezení upřímně sdělil, že na spolupráci to s největší pravděpodobností nevidím.

A nic nepomohla slova, že na první pokus na neznámé trysce to prý bylo dost možná nejlepší zkušební cappuccino, které tu viděli a že je poznat, že znám i něco z technické stránky a že bych mohl chodit aspoň odpoledne na dvě či tři hodiny.

Prosím ne. Tady by to bylo jen a pouze utrpení...

Po letech působení odešel z OC Omega (u eskalátorů do Billy) obchod s blyštivou a lacině působící dámskou konfekcí a na přelomu ledna a února tu člověk mohl natrefit na perfektní ztělesnění T-1000... V Brně! :-)

Ergonomie prosvítá nejen ve výše popsaných extrémech, nýbrž i v každodenní práci, jakou představuje šlehání mléka a ano, toto je oslí můstek vedoucí ke konvičkám, konkrétně tradičnímu a ctihodnému výrobci Motta. Když jsem si před časem posteskl nad odlišnou hmotností na jaře 2022 zakoupené bílé verze, netušil jsem, že může být ještě hůř.

Před pár dny se mi totiž do ruky dostala černá verze latiéry, se kterou jsem měl možnost našlehat pár set cappuccin a latéček a která je vedle klasického nerezu téže velikosti mou nejoblíbenější. Velmi odlišný pocit z držení (objemnost, hutnost, méně komfortu, jiná textura vnějšího nátěru i vnitřní stěny) potvrdila váha, jež ukázala rozdíl 16 gramů mezi aktuální a pár let starou verzí černého teflonu (a o 5 g víc než bílá verze). Není tedy důvod mrzet se, že jsem si nepořídil černou.

Je nepříjemné, že i tak proslulý výrobce zaznamenává tak obrovské kolísání v parametrech výrobku a soustředěnost na konzistentní provedení bych ocenil víc než nepřesvědčivé naskočení na trend mléčných alternativ.

Ve Štefánikově čtvrti zavřel, jak mi sdělila usmívající se a zdravící slečna v autobuse č. 57, kebabový nástupce Escobara a mou skepsi jen potvrdila dodatkem, že jde o zakleté místo. 182 metrů U Valáška na Hrnčířské je pak k mání za 27 000 Kč.

Po pouhých čtyřech měsících (otvírali 15. 10. 2022) skončil pokus páru na Hybešove, Na Laně Café, o němž Google říká trvale uzavřeno a realitka žádá 35 000 Kč měsíčně. Nebylo by těm mladým lidem lépe, kdyby místo otevření kavárny investovali dva měsíční nájmy do super vytuněného domácího kávového koutku? Takhle mohli mít dobré a bezstarostné espresso do konce života...

Velké mediální ohlasy vyvolal přístup Michelinu k postkomunistickým zemím, i když žádost o všimné není nic nového. Zatímco k tradičním a vyspělým trhům (Německo, USA, Japonsko, Itálie a vlastně celý Západ) si to podle všeho francouzská firma nedovolila, Jižní Korea, Thajsko nebo Singapur musely za příchod červené knížečky zaplatit.

Sám mám na polici už hezky dlouho tři červené svazky (London 2010, Hong Kong/Macau 2011 a New York City 2012), protože vedle gastronomického jádra zahrnují tyto i pořádnou porci poutavého kulturněhistorického čtení a precizní mapy.

Jako arbitra restaurací je ale beru s rezervou, protože: a) je tu Andy Hayler; b) jisté národní edice jsou pověstně méně spolehlivé než jiné. Zásadně ovšem nesouhlasím s tím, aby daňoví poplatníci napříč zeměmi podléhali vydírání soukromé firmy s čistým ziskem bezmála 2 mld. USD.

#mesicnisouhrn

0 notes

absurdne-obrazy · 2 years

Text

Absurdná rozprávka

Ono, ľudia si zo mňa robia srandu keď rozprávam o tom, ako je pre mňa hudba dôležitá, ako som na nej závislý atď. ... O to väčšiu srandu si robia keď im poviem, že došlo pred 14 dňami k veľkej strate hudby ... lebo všetko začalo malou nepozornosťou pri objednávaní firemného telefónu.

Strih na Barneyho Stinsna keď je kamera nad ním a on naťahuje ruku za niečím čo je tu tam. Firemný telefón nemal dierku a jako ... kade kadí zvuk? Tak si vravím, ok, pôjdem s dobou, svoje milované káblové monitory budem mať k PC a vôbec, raz si kúpim DAP. A potom little fuck off to all. Just a little.

No, a keďže som strácačov futrál, mal som púzdro k hezkému kúsku od AT za nehezkú, tuzemsky za nekresťanskú cenu, odložené v sieťke, spolu s vodou. Vodu som dopil, hej, slušný človek si vezme odpad so sebou a vytriedi ho. Ale, púzdro tam ostalo. Strih a zasa Barney :D ..

Vravím si, fajn, budem hold počúvať ľudí v šalinách a autobusoch. Skúšal som osloviť prakticky všetky mysliteľné strany, kde by sa dalo náhradné púzdro zohnať, veľa mailov, veľa telefonátov. Nakoniec pomohll pán z jedného špecializovaného obchodu, ktorý má pod sebou onen iný špecializovaný obchod, kde som si tieto sluchátka kúpil. Sám pán čumel, keď centrálny distribútor pre EU neponúkal náhradné púzdra. Ale keďže majú priateľské vzťahy, jedno mu a mi pošle .. a tak čakám. Medzi časom mi ponúkol alternatívu(ktorú dokona hodnotí lepšie než spomínané AT) za polovičnú cenu, na ktorú mi dal ešte zľavu, takže za 1/4 ceny. Pochopil som z diskusie, že niektoré značky dopredávajú zásoby zo skaldu a končia s nimi.

A tak mi dnes došiel mail, že v autobuse naisto nič nenašli. No čoo, prehral som. Nevadí, celé toto dianie od straty, až po to, že budem mať dvoje, radšej, skloňovalo mnoho myšlienkových situácii v hlave. Napríklad, nikdy som si nemyslel, že môžeš mať vzťah k sluchátkam, ale keď som počúval AT, akurát som si všímal, čo je na podaní inak a porovnával som a chcel som naspäť svoje iBasso. Monitory sú raz len monitory. Na začiatku som ich chcel darovať, ale to ma veľmi rýchlo prešlo. Založím si sporiacu kapsu na Revoulte a kúpim si onen DAP, niekedy ..

Je to vyslovene absurdná rozprávka. Spomeň si však, ako si v detstve prežíval/a rozprávky, ktoré Ti dnes prídu ako funny, absurdné, či nežné .. o niečo šlo. A aj keď som asi potreboval počúvať chvíľku svet taký aký je, dobrovoľne či nie, pretože i to je hudba ... ktorá však nejde prepnúť.

O nič nejde, ani nešlo. Ale malá veľká strata hudby je reálna vec.

0 notes