#omluvám se

[sudetsky-potkan]

na základě jedné práce na ao3 jsem zjistila že četnické humoresky nejsou z šedesátých let, ale z roku 2001

#hezky česky #obrození #nejsem člověk kultury #omluvám se #:( #čumblr

[phoenixnakama]

MARIMO kapitola 4

Sanji a Zoro kráčeli po ulicích a rozhlíželi se po okolí. Sanji se občas zastavil a prohodil slovo s nějakou tou krásnou dívkou, nebo ji alespoň pochválil vzhled. Zoro na něj vždycky čekal. Šermíři z toho neměl moc dobrý pocit, dalo by se říct, že trošičku možná trošičku HODNĚ žárlí, ale to by si stejně nepřiznal. Zoro přemýšlel, co by se stalo, kdyby se Sanji zamiloval. Choval by se pořád takhle? A proč Sanji vůbec flirtuje s každou hezkou slečnou v okolí několika kilometrů? Vždyť zatím s žádnou vztah neměl. Zorovi to vrtalo v hlavě už delší dobu, ale nevěděl, jak se na to má kuchaře zeptat, koneckonců to bylo jeho soukromí, do kterého mu absolutně nic nebylo.

"Hele Sanji, můžu se tě na něco zeptat?" Začal pomalu mluvit a snažil se při tom vyznít co nejvíc vážně, ale zároveň mile, aby ho kuchař neposlal do háje.

"Samozřejmě." Odvětil Sanji a vytáhl si z krabičky v kapse cigaretu, kterou si vložil do úst a následně zapálil. Zoro nahlas polkl.

"No, já nevím je to dost osobní, nechceš to probírat někde, kde je méně lidí?" Zorovi se o tom zrovna dvakrát nechtělo bavit před tou spoustou lidí, která kolem nich stála a za další si myslel, že v soukromí by mohl být kuchař víc sdílnější.

"Bóže, ty se fakt chováš vždycky divně. Kam chceš tedy jít?" Sanjimu to bylo celkem šumák o čem se s šermířem budou bavit. Stejně to bude nějaká šílenost, blbost, nesmyslovina, nebo všechno do kupy.

Tak se vydali kamsi mimo město, takže nakonec skončili u nějaké zříceniny hradu, zámku, velkého domu, nebo něčeho na tenhle způsob, protože na to, aby to rozpoznali byla moc velká tma a přiznejme si, ani se jim to zjišťovat nechtělo. Sanji se usadil na zem, protože ho už celkem boleli nohy a nechtěl se bavit ve stoje. Tipnul cigaretu, kterou už skoro celou vykouřil o šutr, který stál vedle něj a podíval se na Zora, který se tak též posadil na zem.

"Tak začni. Na co jsi se mě to chtěl zeptat?" Zeptal se milým tónem, přičemž nespouštěl šermíře z očí.

"Dobře. Jen mě tak napadlo, proč vlastně flirtuješ s každou hezkou slečnou, když s ní pak ani nechodíš?" Zeptal se na rovinu šermíř a zahleděl se Sanjimu do očí. Ten jen sklopil hlavu a pohledem zkoumal tu úžasnou trávu, na které seděli. Chvíli přemýšlel a nevěděl co říct. Věděl důvod, proč s nimi flirtuje, ale nevěděl, jak to má říct a jestli to chce Zorovi vůbec říkat, konec konců týkalo se to především jeho. Bylo mu z toho na nic, po dlouhé době se mu chtělo brečet. Zoro se na kuchaře koukal a měl pocit, že se na to ptát neměl. Sanji vypadal hodně zamyšleně, ale především smutně.

"Hele Sanji, jestli se ti odpovídat nechce, tak samozřejmě nemusíš, mě to jenom zajímalo." Řekl Zoro a začal si v duši nadávat, že se na to zeptal.

"Ne v pohodě. Odpovím ti." Řekl potichu a podíval se na šermíře, ten mu povzbudivě stiskl rameno a věnoval mu milý úsměv. Sanji se zhluboka nadechl a začal.

"No, tak flirtuju s nimi, protože se tím snažím odreagovat, abych nemyslel na osobu, do které jsem už nějaký čas zamilovaný. A nechodím s nimi, protože jsem do té osoby zamilovaný a nesnesl bych pocit, že jsem se někým jiným." Sanji dokončil svůj monolog a podíval se Zorovi zpříma do očí. Toho to svým způsobem zaskočilo a taky trochu zamrzelo, protože ta osoba určitě nemohl být on, ale přesto chtěl kamarádovi pomoc. 

"A řekl jsi ji to?" 

"A co? Že ji miluju?" Zeptal se na otázku otázkou Sanji, přičemž vyzněl mírně zoufale. Zoro na znamení souhlasu zakýval hlavou.

"To bych se asi neodvážil." Řekl potichu Sanji, připadaje si jako největší blbec světa.

"A zkoušel si dělat nějaké náznaky?" Zeptal se s nadějí v hlase, aby alespoň kuchaře nějak podpořil.

"Zkoušel." Řekl sklesle Sanji, ale Zora ke slovu nepustil a začal vyjmenovávat své pokusy.

"Takže, neustále na tu osobu mluvím, snažím se na sebe upozornit různými vtípky, narážkami, přezdívkami. Taky ji připravuji jídlo, tak jak má nejraději. Snažím se ji se vším pomoct. Když je smutná, nebo nervózní, tak se ji snažím rozveselit, nebo rozptýlit, taky ji dávám pod polštář sušenou levanduli, aby se ji dobře spalo. Dokonce jsem ji nedávno málem políbil..." Zatím co Sanji pokračoval ve výčtu prvků, kterými zlepšuje den osobě, do které je podle toho, co říká blázen, tak Zoro marně přemýšlel, kdo by to mohl být, protože ho absolutně nikdo nenapadal.

"To zní všechno moc hezky." Řekl Sanjimu, aby ho tím nějak podpořil.

"Děkuju, ale když ta osoba si toho stejně nevšimne." Povzdychl si a měl chuť tomu ignorantovi jednu vrazit. On si tady vylije srdce, popíše jejich každodenní soužití a tomu pitomcovi to prostě nedojde. Blbec jeden, na světě je plno empatických, milých lidí a on se musí zamilovat do tohohle ignorantskýho hňupa. 

"Ježiš, kterej idiot by si toho nevšiml, ty se takhle snažíš a ten kretén si toho ani nevšimne. Promiň Sanji, ale zamiloval jsi se do naprostýho debila." Zanadával si Zoro, který byl naštvaný ne jen, že se Sanji zamiluje do někoho jiného, než je on, ale ještě do nějakého pitomce, který si ho ani nevšimne. Sanjimu se zacukaly koutky a za chvíli se naplno smál.

"Co je tady sakra tak k smíchu?" Ptal se nechápavě Zoro a koukal, jak se Sanji váli smíchy na zemi. Sanji se ještě chvíli válel na trávě, ale nakonec se zvedl zpátky do sedu a zapálil si další cigaretu, aby se trochu uklidnil a mohl pokračovat. Ještě jednou se nadechl cigaretového kouře, ale pak ji uhasil o kámen, protože by mu v následující činnosti překážela.

"Ty jsi fakt marimo Zoro." Řekl a přiblížil se k Zorovi, tak že mu jednu ruku položil na bok a druhou na krk. Nechtělo se mu to dál vysvětlovat, protože měl pocit, že i kdyby tady žvanil celou noc, tak to Zorovi stejně nedojde, takže se rozhodl věci trochu urychlit a přesunul se k názorné ukázce. Přiblížil se ještě blíž, tak jako když byli odpoledne v kuchyni, ale tentokrát nehodlal couvnout, takže Zoro za chvíli ucítil Sanjiho rty na těch svých. Nechápal kuchařovo chování, ale moc se mu líbilo, tak se rozhodl zapojit a své ruce přemístil na Sanjiho zadek, kde je nechal po celou dobu polibku. Sanjimu se velmi zamlouvalo, že se od něj šermíř nesnaží odtáhnout a že se polibek rozhodl prohloubit, proto jen spokojeně zamručel a dál si vychutnával ten pocit, jak se mu Šermířův jazyk proplétá s jeho vlastním. Líbat se přestali, až jim obou došel dech. Chvíli to jen tak rozdýchávali.

"Tak co už ti to došlo ty pako moje natvrdlý?" Zeptal se udýchaně Sanji a přes přivřené oči se podíval na Zora.

"No, já se ani omluvám?" Zeptal se Zoro a provinile se podíval Sanjimu do očí. Bylo mu vážně trochu trapně. Když se nad tím zamyslel, tak mu postupně začalo docházet, jakou mu Sanji v poslední době věnoval pozornost a on to zcela ignoroval. 

"Jsi roztomilý, když se omlouváš." Zašeptal blonďatý kuchař a přitiskl se blíž k šermíři, který mu obmotal ruce kolem ramen a usmál se na něj.

"Ale jednu věc si musíme vyjasnit, když spolu teď chodíme, tak mi nebudeš flirtovat s každou holkou." Řekl Zoro a dal Sanjimu pusu na krk.

"Samozřejmě, teď jsem jenom tvůj." Odpověděl mu kuchař a vyhledal jeho rty, které hned spojil v dlouhém polibku. 

Zatím na náměstí.

 "Usoppe!! Tak tady jsi ty blbče nespolehlivej!" Zakřičela dívka a praštila svého kamaráda do hlavy dřevěnou tyčí, zatím co se kochal výlohou jakéhosi mini obchůdku s naprostými blbostmi, takže útok vůbec nečekal.

"Auu, Nami, proč mě mlátíš?" Postěžoval si černovlasý mladík a mnul si bolavé místo na hlavě.

"Ztratili jsme je!" Křikla na něj. Usopp se radši zvedl na nohy a odstoupil pár kroků od Nami, aby ho náhodou znovu neflákla. 

"Jak to myslíš, já myslel, že jsi je naposledy viděla, jak jdou někam spolu."

"Jo, to viděla, ale teď nemám nejmenší tušení, kde jsou a neskutečně mě to štve!!" Postěžovala si Nami a hodila na Usoppa vyčítavý pohled.

"Třeba jsou někde spolu a dobře se baví, já bych to tak nehrotil být tebou. Stejně jim moc nepomůžeš, když jim budeš neustále stát za zády." Opáčil Usopp, protože neměl sebemenší náladu ty dva jít hledat a za další měl pocit, že vážně nemají právo jím takhle narušovat soukromí.

"Tím myslíš jako co." Vyštěkla už tak dost vytočená Nami."

"No tak třeba to, že bychom je mohli nechat na pokoji a čekat, jak se to vyvine." Řekl rychle Usopp a rozběhl se pryč od Nami, která vypadala, že ho asi za chvíli zabije.

Předchozí kapitoly najdete: 

https://phoenixnakama.tumblr.com/post/189456913147/marimo-prolog-v%C5%A1ichni-sp%C3%AD-ano-zkontroloval

#one piece #one piece sanji #one piece zoro #roronoa zoro #sanji vinsmoke #zoro x sanji #zosan #cz #fanfiktion #moje

[sherlock-hezky-cesky]

TJLC snadno a rychle: Epizoda 12 – Sherlock a čísla

napsala a vytvořila Rebekah – publikováno 8. 4.  2016

překlad: Štefka

korekce: Josie

Ahoj všichni. V tomhle krátkém prázdninovém videu budu mluvit o významu některých čísel, se kterými se v TJLC komunitě můžete často setkat, jmenovitě u čísel 221, 57 a 1895. Doufám, že si video užijete.

Zdravíčko všichni! V komentářích pod posledním videem mě někdo poprosil, abych pozdravila takhle jako vtípek pro jejich přítelkyni a mě to přišlo roztomilý… Takže zdravím přítelkyni cinnamon:3c, doufám, že se máte dobře. No nic. Ahoj, jmenuju se Rebekah a vítám vás u bonusového dílu TJLC snadno a rychle. Je bonusový, protože bude nejspíš hodně krátký. Dnes vám vysvětlím význam tří čísel, která se v seriálu objevují. Jak jsem řekla, bude to hodně krátké, ale chtěla jsem se o nich zmínit, tak jsem si řekla, že jim udělám vlastní video.

Pamatujete, jak jsem zmínila, že existuje klíč pro dešifrování většiny symbolů v seriálu? Jo, s každým dalším videem se stále více ukazuje, že tenhle klíč má většinou co dočinění s Irene. Jídlo znamená sex? Jasně. Zrcadlení? Ano. Lovecká čapka? To teda. Telefon jako srdce? Podívejte, bez ní by tenhle symbol ani nebyl. Ať už si o ní myslíte, co chcete, její postava je prakticky klíčem ke každé johnlock symbolice. Což je fakt působivé. A všechna tři čísla, která zmíním, se objevila ve Skandálu v Belgravii. Což jsem se konečně po třech letech naučila správně vyslovit. Moc se vám omlouvám. Omlouvám se každému, koho jsem tím přiváděla k šílenství. Omlouvám se.

Začnu tím nejkratším, 221. Jak už pravděpodobně víte, Johnova a Sherlockova adresa je Baker Street 221b. Na tom není nic nejasného. Akorát že když se Sherlock poprvé pokusí uhodnout Irenino heslo potom, co se dozví, že je Irene naživu a myslí si, že je do něj zamilovaná, tak si romantický zájem spojí s domovem, který sdílí s Johnem.

SHERLOCK: Myslíš, že je to moje přítelkyně, protože rentgenuju její majetek?

MOLLY: No, všichni děláme pošetilosti.

SHERLOCK: Ano. To dělají, že ano? Velké pošetilosti. Poslala ho na moji adresu a ráda si hraje.

MOLLY: Opravdu?

A na obrazovce se ukáže, jak to s Sherlockovým srdcem doopravdy je. Je zamčené v 221b.

Další číslo, o kterém budu mluvit, je 57. Možná víte, že to je počet SMSek, které Irene poslala Sherlockovi.

JOHN: Padesát sedm?

SHERLOCK: Cože?

JOHN: 57 těchhle zpráv; těch, o kterých vím.

SHERLOCK: Senzační, že je počítáš.

Jen náhodně vybrané číslo, že? To je tak vtipný, že John počítá, kolik SMSek Irene napsala Sherlockovi, haha #bromance. Jo, až na to, že takový příběh oni nevyprávějí a že v tom, který vyprávějí, záleží na každém detailu. Mohli si zvolit jakékoli náhodné číslo a odejít odsud jako vítězové se vším, o co usilovali, ale prostě nemohli odolat, že ne? Takže když budeme trochu čmuchat, najdeme Shakespearův Sonet 57, který se sem nápadně hodí:

Co mohu dělat já, váš rab, než zas a zas

čekat zde na chvíle, na dny, kdy něco chcete?

Já nemám, komu bych věnoval vzácný čas,

komu bych posloužil, než mi vy přikážete.

Já nesmím vyčítat těm věčným hodinám,

kdy pro vás nespouštím pohledy z ciferníku;

nemyslím na hořkost toho, jak budu sám.

Až dáte sbohem zas mně, svému služebníku.

Nesmím se žárlivě zabývat v duchu tím,

co asi děláte, kudy se procházíte;

já, smutný otrok, jen čekám a nemyslím

na nic než na štěstí těch, s nimiž právě dlíte.

Kdybyste učinil cokoli podle svého,

láska, ten věčný bloud, v tom nenajde nic zlého.

To bylo utrpení. A nezapomeňte, že číslo 57 souvisí s telefonem – srdcem. Kdyby se tohle povedlo bez jakéhokoliv plánování a záměru, tak bych se fakt divila.

A konečně se dostáváme k Sherlockovu pokusu dostat se do Irenina telefonu: 1895.

SHERLOCK: Počítadlo na tvém blogu je pořád zaseklé na čísle 1895.

JOHN: Jo, nějaká chyba. Nejde to opravit.

SHERLOCK: Chyba… nebo se tam někdo naboural a je to zpráva.

Tohle je z nich moje nejoblíbenější. Asi začnu tím, proč je tohle číslo tak důležité přímo pro Holmesovský kánon. Hodně lidí považuje 1895 za Holmesův nejlepší rok. Včetně Vincenta Starretta, který Johnovi s Sherlockem věnoval jednu ze svých básní, nazvanou 221b, která začíná a končí následovně:

Zde spolu bydlí dva muži, pro které zastavil se čas

Jež nikdy nežili, a proto nikdy nemůže zemřít jejich hlas.

Zůstávají, i když se kolem hroutí svět a stále mají rok 1895.

Proto je počítadlo na Johnově blogu zaseklé na tomhle čísle, pro ně se vždycky píše rok 1895. Nebo alespoň psal, od té doby počítadlo z blogu zmizelo. Protože v roce 1895 se stala další důležitá událost, možná mnohem podstatnější než báseň Vincenta Starretta. V roce 1895 byl Oscar Wilde odsouzen za homosexuální chování, a tudíž v té době bylo být gay v Londýně velmi nebezpečné. V původních povídkách na to odkazuje povídka Tři studenti.

„Bylo to v roce 1895, kdy shoda okolností, které nehodlám rozvádět, přivedla Sherlocka Holmese a mě na několik týdnů do jednoho z našich proslulých universitních měst.“

To je náhodička. 1895 je symbolem homofobní kultury, která Holmese a Watsona od začátku pronásleduje. Je to něco, čemu se původním povídkám nepodařilo nikdy uniknout.

A co se ještě odehrává v roce 1895? Strašlivá nevěsta. Tenhle detail byl pro ně tak důležitý, že v rozhovorech zmiňují hned několikrát, že se celá epizoda odehrává právě v roce 1895.

„Odehrává se to v roce 1895, ne 1885. Když jsme se zeptali, jestli je důležité, v jakém roce se díl odehrává, odpověděl: ,Rozhodně, jen počkejte a uvidíte.’“

A přesto se v epizodě nestalo nic, co by souviselo s rokem 1895 v kánonu. Tak proč bylo tak důležité, abychom věděli, že se odehrává v roce 1895? Chtěli upozornit na soud Oscara Wilda, na dobu, kdy bylo pro Sherlocka a Johna být zamilovaný nebezpečné. Protože Sherlock mnohé potlačuje, při rekonstruování případu jeho mozek automaticky skočí právě k tomuhle roku.  Je odsouzen být navždy uvězněn v roce 1895 a trpět stejným osudem jako knižní Holmes.

Až na to, že ne. Změnili to. John Sherlocka u Reichenbašských vodopádů zachrání a Holmes pak doma v obýváku sní o světě, kde by spolu mohli být bez obav: o našem světě.

HOLMES: V každém případě vím, že bych v takovém světě byl jako doma.

WATSON: Neřekl bych, že i já.

HOLMES: Dovolím si nesouhlasit. Ovšem já jsem vždy věděl, že jsem předběhl svou dobu.

Jak jsem řekla, počítadlo na blogu už není zaseklé na 1895, vážně, klidně se sami přesvědčte. Není tam. Tvůrci knižní předlohu milují a záleží jim na ní, proto chtějí využít svých znalostí a konečně odhalit pravdu. Už to nenápadně naznačili v Posledním slibu.

„Informace mají sílu změnit 1895.“

To si piště.

No a tady to máte. Doufám, že se vám tenhle bonusový díl líbil. Jako vždy moc děkuji Stacey, že mi opravila scénář. Zmínila jsem příspěvky od painlock a vauxhalandi, omluvám se, že jsem to minule spletla. Taky povídku Tři studenti od sira Arthura Conana Doyla, báseň 221b od Vincenta Starretta, Shakespearův Sonet 57 a článek o časové posloupnosti v Holmesovském kánonu. Odkazy na ně můžete najít v popisu pod videem. Jestli vás mrzí, že teď byly epizody kratší, tak se nebojte, protože díl o Skandálu v Begravii bude asi zatím úplně nejdelší. Musím se vypořádat se spoustou heteronormativity. Takže doufám, že se na to těšíte, a do té doby se připravte uvěřit. A taky se připravte na přímý přenos. Přidejte se. Bude to legrace. Pokecáme spolu. Bude to super.

Tentokrát byla Strašlivá nevěsta větší jazykolam než obvykle.

Stršli- Stršlivá nevěsta. Strašlivá nevěsta. Já to neřeknu. Strašivá nevěsta. Strašivá... Strašivá... Stršivá... Strašlivá nevěsta. Proč mi to nejde vyslovit? Ahoj.

Jako vždy děkuji Stacey!

Můžete mě najít na tumblr http://softsons.tumblr.com nebo http://johnlockpining/co.vu (je to jedna a tatáž stránka)

ODKAZY

1. Shakespearův Sonet 57 http://www.poetryfoundation.org/poem/...

Pozn. překladatelky: český překlad: SONETY. William Shakespeare. Přeložil J. VLADISLAV. Praha: Mladá fronta, 1970. (takhle?)

2. Proč je počítadlo na Johnově blogu zaseklé na čísle 1895 http://bakerstreet.wikia.com/wiki/Joh...

3. 221b od Vincenta Starretta http://allpoetry.com/poem/8599039-221...

Pozn. překladatelky: jedná se o amatérský překlad.

4. 1895 ve Strašlivé nevěstě http://johnlockpining.co.vu/post/1365...

5. Tři studenti od sira Arthura Conana Doyla https://sherlock-holm.es/stories/pdf/...

Pozn. překladatelky: českou verzi možno stáhnout zde (http://www.eknihyzdarma.cz/eshop-navrat-sherlocka-holmese.html)

6. Rozhovor s Markem Gatissem http://metro.co.uk/2015/04/22/sherloc...

#TJLC snadno a rychle #TJLC #Rebekah

[bravemedicinaecandidatus]

O čekárnách a čekání… a vysvětlování

3 minuty čtení

Čekárna je taková smutná místnost. Primárně slouží k činnosti, kterou nikdo nevyhledává. Řadí se k dalším smutným místnostem jako je vězeňská cela, předpokoj zkoušecí místnosti nebo mučírna. Ve všech se odehrávají podobné tragédie.

 Vážně nerada čekám. A když čekám na nějakou osobu, procházím si několika fázemi pekla:

1)      Jsem tu dobře? Nespletla jsem si čas nebo místo?

2)      Jak je možné, že mě nechává čekat? Copak nestojím za to, aby přišel/přišla včas?

3)      Co když se stala nějaká neočekávaná událost. Ujel autobus, čeká v zácpě, zabouchl/zabouchla si klíče?

4)      Co když se mu/jí něco stalo? Já se tu tak vztekám a on/ona zatím někde leží v kaluži krve.

 Čekání pro mě znamená úzkost. Čekání je přestávka v divadelním představení (akorát, že si nemůžete dojít na toaletu). Čekání je nevyužitý potenciál času. Je to prázdné.

 Jedna z věcí, co mě na čekání nejvíc štve je to, že jsem donucena být na jednom místě, ať chci nebo nechci. Dříve nebo později se naštvu (stejně jako každá čekající osoba ;) ), protože nevím, co se děje a musím… obviously… čekat. Pohrávám si s myšlenkou, že na chviličku odběhnu, ale rychle ji zavrhnu, protože co kdybych náhodou prošvihla to, proč tu čekám? Když si to uvědomím, zuřím ještě víc. ;)

 Když čekám u lékaře, brzy si k němu vytvořím agresivní vztah. Lhostejnost k mému utrpení mě vytáčí. Možná, že ta lhostejnost není skutečná, ale protože čekám, nemám na práci nic lepšího než vytvářet ublížené scénáře, jejichž hlavní postavou jsem JÁ. Všechno se přece točí kolem mne. ;) V určité fázi mě nezajímá, že je důvod k tomu, abych čekala (ostatně ten je vždycky), ale vztekám se, že lékař neprokázal dostatek předvídavosti a způsobil moje čekání.

 V poslední době se ale něco zlomilo. Snad si dokážu představit sebe na lékařově místě. Spíše než ublíženost cítím bezmoc. Když se jasně vidím v lékařově kůži, okamžitě najdu stovky důvodů, proč to čekání má své opodstatnění. -> Takhle sebestředně a dětinsky se chová moje mysl.  Je na tom kus pravdy, že za to lékař často vůbec nemůže, ale vysvětlujte to, když je každý vůči různým omluvám obrněný. Jestli něco nesnáším ještě víc než čekání, tak je to obhajování svého jednání, když něco nejde podle očekávání. Sevře se mi žaludek a tolik se snažím vcítit do nepohodlí druhého, že si připadám, jako bych mu snad vážně něco provedla. Ale tak nějak už vím, že obhajovat se nemá smysl. Kdo je ochotný uvěřit, tomu ani nic vysvětlovat nemusím, kdo ne, tomu to ani nevysvětlím. OMG, jsem tak dramatická. :D

 Má někdo podobnou zkušenost?

#čekárna #čekání

[prazskytankista]

Exministryně Kovářová: Černochům ani nikomu jinému není třeba se omlouvat. Otroctví? Já to nezpůsobila. Nebudu poklekat, protože to dělají v USA

Bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová se ve svém komentáři pro Lidové noviny vyjádřila k současným častým omluvám za historii. Podle jejích slov jsme ji však nezavinili. Komentář přetiskl server NeviditelnýPes.cz. source http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Exministryne-Kovarova-Cernochum-ani-nikomu-jinemu-neni-treba-se-omlouvat-Otroctvi-Ja-to-nezpusobila-Nebudu-poklekat-protoze-to-delaji-v-USA-631045

[minitka]

FuCK excuses

nechci vám do toho kecat ale...

já se omluvám ale..

nechci tě urazit ale..

nechci zdržovat ale..

“něco hroznýho” ..já se omluvám 

blah blah blah.

To že řekneš něco a vlastně dodáš, že to vůbec říkat nechceš.. whats the point? Pokud toho člověka urazit nechceš tak to neříkej, pokud do toho nechceš kecat nekecej, pokud nechceš zdržovat tak nezdržuj...

To že něco řekneš nesmaže co jsi řekl. to že někoho urazíš a dodáš “ale nic ve zlém” z tvojíurážky nedělá hezá slova.

Uvědomte si to dopíči. 

díky čau

[autoring]

Fotbalisté Paris St. Germain v nedělním utkání se Štrasburkem promarnili šanci zajistit si v předstihu mistrovský titul a mohl za to i Eric Choupo-Moting, který neuvěřitelně selhal před prázdnou brankou. Kamerunský útočník se po remíze 2:2 za zkrat omluvil.

[mezislovy-blog]

Kapitola 251932200943.

Ležím v posteli ve sladkém polospánku. Už v šest hodin v lehkém prvním probuzení sáhnu po malém tranzistorovém rádiu, které mám u polštáře, a stisknu knoflík. Ozvou se první ranní zprávy, jsem sotva s to rozeznat jednotlivá slova a zase usínám, takže se věty hlasatelů proměňují ve sny. Je to nejkrásnější úsek spánku, nejrozkošnější část dne: dík rádiu jsem si vědom svého ustavičného usínání a probouzení, té nádherné houpačky mezi bděním a spaním, která sama o sobě je dostatečným důvodem, aby člověk nelitoval svého zrození.

Kdosi mi řekl – nemohu si už vzpomenout, kdo to byl –, že to je přece podivuhodné, že když ráno procitneme, alespoň zpravidla najdeme všechno beze změny na témže místě, jak to bylo večer. Vždyť člověk byl ve spaní a ve snu alespoň zdánlivě ve stavu podstatně odlišném od bdění, a je třeba, jak zcela správně řekl ten člověk, nekonečné duchapřítomnosti anebo správněji pohotovosti k tomu, abychom otevřením očí všechno, co tu je, jaksi jali na témže místě, na kterém jsme to večer pustili. Proto, řekl ten člověk, je také okamžik procitnutí nejriskantnější okamžik dne; jakmile jej přečkáme, aniž jsme byli někam odtaženi se svého místa, můžeme být po celý den klidni.

Potkal jsem Terezu. Pokud tvůrce skutečně potřebuje múzy tak, jak předpokládám, bude ona tou mojí. Černovlasou dívku s aristokratickými rysy znám ze střední školy. Tehdy jsem jí nevěnoval větší pozornost, byť zpětně uznávám, že určité náznaky z její strany být mohly a jenom jsem k nim nebyl dostatečně vstřícný.

Včera jsme byli v kině a ona se mi svěřila, že ji psycholožka nazvala neurotickou. Hleděla u toho na mě s neskrývanou zvědavostí, co odpovím, avšak zhaslo světlo, tedy jsem pouze nahmatal její ruku. Neodtáhla se.

Když film skončil, poměrně nezvykle jsme čekali až na poslední jméno závěrečných titulků. Hleděl jsem upřeně na plátno v nezvykle strnulé póze vysochaného pozorovatele, bez důrazu na to, co vidím. Rande ale muselo pokračovat a muselo se toho stát víc, aby šlo o rande.

Pamatuji si na svoji první dívku a slova: „Já ti pusu první nedám, to musíš ty.“ Jeden z těch zvláštních rituálů, kdy je přesně dáno, co se má jak stát. Hodnotíme odchylky od něčeho, čím jsme si nikdy neprošli, na základě obecného konsensu. Každý víme, jak vypadá ideální rande, partner, den, film, svíčková. Každý máme vzorce správného chování, chuti, vzhledu. A třebaže vzešli ze světa kolem, ten do nich málokdy zapadá.

Terezu jsem poté vedl daleko od lidí, ptal se jí na školu, na práci, na všechno to, co nás nemá proč zajímat, a přece si o tom vyprávíme. Mluvili jsme, smáli se, chápavě pokyvovali. Ani zdánlivě jsme si přitom nemohli rozumět tak, jak jsme se tvářili. Strávili jsme spolu pouhých pár hodin, které jindy klidně zabíjíme, ale v podobných případech v nich měříme pravděpodobnost splynutí duší. Pokud bychom se nepolíbili, šance na budoucí setkání by se snížila. Tak kolem sebe kroužíme tlačeni matematickými předpoklady a přemýšlíme, jak nejrychleji dosáhneme upocené romantické nirvány. Především tedy s kým.

Tereza se tváří, že vidí dál, já uhýbám očima. Tereza se ptá, co se mi na ní líbí, já diktuji seznam. Tereza se ke mně přiblíží, abych si přestal všímat světa kolem. Ze zorného pole mi uniká půlnoční vakuum reality a vidím výhradně touhu pro efekt zabalenou do dívčí nesmělosti. Aniž bychom si to plně uvědomovali, stáváme se protagonisty předmluvy k významným slibům a omluvám. Finále chystá opakovaný začátek s Terezou, jíž někdo jiný šeptá ve velkoměstské tmě dočasné pravdy o jedinečnosti, a se mnou, kterak si vyhlížím slečnu co nejpodobnější a současně nejvzdálenější Tereze.

Tohle všechno je ale teprve nevyřčené a vychází to z nás jen v podobě tělesného tepla. Těsné spojení jazyků zabraňuje, aby jeden z nás zkusil předběhnout scénář a tím ho nenávratně skartovat. Opravdově nám na sobě záleží jen teď v tomhle okamžiku, kdy ještě nic nezačalo trvat, tedy to reálně ani nemůže končit. Nejkladněji se k srdečnímu závazku stavíme právě tehdy, kdy vzniká, ve své novorozené spontaneitě nezatěžkaný myšlenkovým cvičením se slovy a významy. Tereze nedlužím vůbec nic a ona mně taky ne. A jen proto si dokážeme dávat.

#literatura #knihy #experiment #apropriation #kundera #milan kundera #nesmrtelnost