#nejsem člověk kultury

[sudetsky-potkan]

na základě jedné práce na ao3 jsem zjistila že četnické humoresky nejsou z šedesátých let, ale z roku 2001

#hezky česky #obrození #nejsem člověk kultury #omluvám se #:( #čumblr

[zlutyzakaznik]

První dojmy 49: Tyjátr, Poppy Beans, Barčelato a Pistacius

(12. 7. 2021) Kafe a zmrzka 2

Neonový slogan ve zmrzlinárně, kavárně a prosekárně Barčelato...

Kolik vlastně za rok vznikne kaváren, vůči nimž lze mít určitá nebo dokonce vysoká očekávání, protože za nimi stojí lidé s konkrétní zkušeností a jde tak o místa, kde chci kávu vyzkoušet? Nemnoho. Za letošních šest měsíců mě napadají pouze tři: Coffee Trail Garden v “novolískoveckém Hong Kongu”, Trafika v Masarykově čtvrti a jako zatím poslední pětiměsíční pop-up naproti vstupu do kasemat na Špilberku.

Tyjátr si, stejně jako další dva uvedené podniky, vybral především dobré a potenciálně navštěvované místo, protože Špilberk je nejen jedním z tradičních brněnských turistických magnetů, ale dost možná stejně významný je i coby destinace pro první, druhé a x-té rande, podzimní procházku, rekondiční výšlap anebo večerní/noční popíjení mládeže.

Třebaže nově otevřený podnik není na vršku a jeho úbočích jediný a funkčně navazuje na předchozí boudu, očekávatelně nabízí nejzajímavější kávu: belgický MOK ve dvou blendech a občasné osvěžení něčím jiným, například La Cabrou nebo Roundhill Roastery.

Víno těží ze zásob a zkušeností naturálního podniku na Pekařské a lahve jsou k mání celé i po deci v cenách cca 35 až 80 Kč a pro ty, co trvají na pivu, je v nabídce točené od Moravie. Zkusil jsem pár třetinek 11° Punkevního ležáku, který mne vcelku mile překvapil a to, že se v Medlánkách věci poněkud zlepšily, mi potvrdili štamgasti Zmije a OP, kteří bydlí jen kousek od pivovaru. Úvodní a zkušební deckou vína byl základní a nekomplikovaný ryzlink od Petra Marady stiženého tornádem. 

Podkresovou hudbu obstarává v Tyjátru tranzistorové kombo a pokaždé bylo bez problémů ztišeno, abychom se při rozhovoru a konzumaci slyšeli. :-)

Z drobného sladkého jsem na místě i v permanentních stories postřehl financiery a croissanty a k mání jsou pochopitelně i limonády, zmrzka, ledové kávy anebo ony ZONky, jež figurují i v náborovém FB inzerátu podniku skrze požadavek otevřít 30 lahví během pěti minut. :-)

Technologické řešení espressa sestává z bílého Mythosu 1 a dvouskupinové Appie Life, kterou jsem zde v Brně spatřil poprvé. Na filtry mají v rožku umístěný Moccamaster a Wilfu a hrníčky jsou sice základní a ikeácké, ale díky mírné buclatosti se příjemně drží a menší objem u cappuccina dává víc vyniknout espresso základu.

Kávovým supervizorem tu není nikdo jiný než Skandinávský barista (ex-Monogram a ex-Caffé del Saggio), kterého jsem při první (sobotní) návštěvě našel za okénkem s “kolegyní” (ex-Monogram a kavárna na Helceletove) a při druhé zastávce (středa odpoledne) pak s další kolegyní z kavárny Adama Neubauera. Při třetí zastávce v relativně živé středeční předpoledne pak kávové a limonádové úkoly administroval kolega Tom @kesson (ex-Rebelbean).

Hned při prvním nakouknutí a pozdravení se mi bylo řečeno, že čekali, kdy dorazím a tak jsem vysvětlil, že o vzniku podniku jsem věděl s předstihem díky Take Five, ale čekal pár dní až se na místě trochu zabydlí. A bezprostředně po připravení kávy jsme s baristou mohli pokračovat v rozhovoru, který skončil na poslední směně v Monogramu.

A obě vyzkoušená cappuccina? To z MOKu od Skandinávského baristy bylo sice o trošku méně krémové a hutné než naposledy v Monogramu (skoro 15/20), ale přesto příjemné, subtilní a značně nad dnešním standardem. Teplota mezi vlažným a teplým, základ v mléce čitelný a při prvním usrknutí se mi na mysl vloudila scéna z úvodu Mission Impossible: Rogue Nation, kde jsou prověřovány jazzové znalosti Ethana Hunta v obchodě s vinyly a ten charakterizuje styl bubeníka zvaného Shadow takto: Because he had a light touch. 

Cappuccino Toma Kessona bylo postaveno na základu z promyté Etiopie od Roundhill Roastery a třebaže mě jako celek oslovilo o trošku méně (14/20), z hlediska analýzy šlo o velmi vděčnou záležitost. Co se týče našlehanosti mléka, bylo toto jen těsně nad hranicí, kdy jde o ohřáté mléko, ale dělící čára překonána nebyla, což potvrdilo dno a vnitřní stěny šálku se zbytkovou mikropěnou. Espresso hezky propojené s mlékem a dominantním rysem byla extrémní smetanovost cappuccina, která vystupovala i přes nejvlažnější mléko, jaké jsem v kavárně za poslední léta zažil a to se sám nejraději pohybuji okolo bezpečné hranice 55 °C.

V rámci teorie a metodologie kritiky se často objevuje názor, že člověk by měl k novému dílu přistupovat nezatížen tím, co si přečetl nebo zaslechl. Lze ale takto přísnou mentální hygienu uplatňovat i vůči novým kavárnám a pražírnám? Na danou zásadu jsem myslel, když jsem po několikaměsíčním sledování výstavby kavárny Poppy Beans zavítal třetí den provozu dovnitř a byl poněkud skepticky naladěn. Proč?  

Zahrádka a prostor před kavárnou Poppy Beans na Staňkove.

Na prvním místě díky faktu, že několik týdnů před otevřením na mě na webu vyskakovaly reklamy tvrdící, že jde o kávu, jakou jsem ještě neochutnal anebo dokonce nejlepší kávu v Brně. Další pochybnost vzklíčila v okamžiku, kdy jsem před několika měsíci zavolal do pražírny, dotazoval se na možnost ochutnání a dozvěděl se, že kávu připravují na pákovém Sage. Ehm. No tak dobře.

V rámci představení pražírny na Kofiu jsem se dočetl, že Edinburgh je hlavním městem evropské kávové kultury. Opravdu? Žádný Londýn nebo Berlín? Schválně jsem tvrzení hodil do Google a vypadlo na mě, že Edinburgh opravdu zvítězil, ovšem v kávovém indexu sestaveném Selectou, švýcarským provozovatelem občerstvovacích automatů známých z nádraží a dalších veřejných míst. Jeden by musel mít neobyčejně čistou a nezkaženou mysl, aby ho tyto informace neovlivnily.

V kavárně naštěstí mají (opět) dvouskupinovou Appii Life a k ní na espresso Anfim Pratica a Eureka Zenith. Do papírového menu na stolcích jsem nenahlížel, ale na stěně bylo espresso za 45 a cappuccino 60 Kč. Soudě dle fotek pravděpodobný pár majitelů byl celkem milý a potvrdil mi, že Salvador ochutnaný v březnu je identický s tím, který mají na jednom z mlýnků, že je opravdu konzervativnější a že jej spolu s Brazílií dávají do blendu pro kanceláře. Kávu s sebou na gramy zatím nedávají, prý možná později, ale věřím, že do budoucna jistě bude příležitost ochutnat. 

Na dvojce mlýnku byla údajně odvážnější a ovocnější Panama a jako točené pivo mají Rojc s tím, že by tu měly být hlavně svrchně kvašené speciály. Víno je od Stávka, tedy druhého Stávka, jak mi bylo vysvětleno a ukázána lahev s etiketou – ne toho prvního, který je dnes s nadsázkou i s Lokusem skoro všude. 

Hlavní problém s podnikem na Staňkove vidím v silné konkurenci v okolních ulicích i skutečnosti, že výběrových i “výběrových” kaváren a pražíren je v Brně neskutečné množství a bohužel i tato přes přítomnost cuppingových skóre operuje s frázemi o příběhu, ručním pražení, jednosměrném ventilu sáčku, ohledu na životní prostředí, “dělání kávy jinak”, výčtem členů farmářovy rodiny anebo lásce (zde doplněné o rozum). Nečetli jsme to už někdy předtím?

Neony odrážející se ve skle a pohled na nabídku Barčelata.

Barčelato je zmrzlinárna, jež v půli května otevřela na místě bývalé prodejny profesionálních vysavačů Karcher a soudě dle opakovaných průchodů kolem, stihla si za ty necelé dva měsíce získat první zákazníky. Na zmrzlině jsem tu byl v úplně první dny provozu a za 38 Kč dvě oblíbené příchutě: čokoládovou a pistáciovou. 

Oboje celkem OK, anebo jak se vyjádřil kamarád – na Královo Pole dobrý, ale za mě bohužel příliš sladké, snad nejrychleji odtávající ze vzorků poslední doby a intenzita chuti i dochuť bohužel docela slabá (skoro 13/20 pro obě příchutě s tím, že kousky posypové čokolády chutnaly spíš jak papír a nepřidaly nic navíc).

Vedle rychlého odtávání se mi u zmrzliny z Barčelata nezdála úplně ideální ani textura, ale hrudkovitost tam naštěstí nebyla a chuťový vjem byl vláčný a hladký.

Jelikož tu mají zmrzlinářské technologie od jistého brněnského dodavatele, nenápadně jsem se v showroomu – v rámci terénní přípravy pro letošní článek o brněnské zmrzlině – dotázal i na tento podnik a obchodní zástupce sám od sebe řekl, že od nich předpřipravené směsi neberou a zmrzlinu si dělají sami. Tak snad to tak bude. Na espresso F64 mlýnku zde v době návštěvy měli jednodruhovou Brazílii od Fiftybeans a pro extrakci slouží Linea Classic. 

Cukrárna Pistacius, která zaujala rohové místo léta fungujícího gastro provozu  – a nejsem schopen říct, zda se tam i vařilo anebo to byla jen cukrárna s alkoholem a studeným občerstvením, protože vzpomínky na dvě či tři zde absolvovaná smuteční posezení dávno vybledly – přináší do Soběšic na severu Brna vyšší cukrařinu a výběrovou kávu. Ano, čtete správně a na Instagramu podniku lze najít výtvory jako Sable Breton, financiéry, Pavlovu a další, které vizuálně nevypadají marně. 

Rohová parcela Pistacia v Soběšicích...

Interiér se pyšní neonem od zavedené firmy NEON Burianová, je vyveden na bílé a hrubé cihlové stěně a doplněn o nahé žárovky visící ze stropu. Oproti době před  třiceti lety, kdy člověk na hlavní silnici směr Útěchov ještě potkal starousedlíky s vozíkem či kolečkem, je dnes v Soběšicích vidět spíše jedno BMW, Audi nebo Mercedes za druhým, ale řidiči těchto aut a lidé, co jsou schopni zaplatit vskutku příšerné ceny zdejších realit, mi nikdy nepřišli jako zákazníci se slabostí pro hipsterskou estetiku. 

Od jednoho z místních rezidentů a zkušeného gastro praktika, který cukrárnu vyzkoušel jen pár dní přede mnou, jsem se dozvěděl, že obsluha hovořila o jednom z dezertů jako jejich signature. V Soběšicích, které jsou de facto stále vesnicí s minimální obslužností a kde musí člověk pro jakýkoli větší nákup nebo kulturní povyražení dolů do Brna?

Espresso zde připravují na nablýskané Aurelii Wave a zrnka mají od dodavatele kávovaru a mlýnku (Eureka), distributora NS/VA a vlastníka značky Charisma. O svém názoru na příběh i kávu Charisma jsem referoval v souvislosti s kavárnou Protože můžu a Charisma Brno a aktuální Origin Blend jsem tak nechal bez povšimnutí a zaměřil se raději na místní financier a zmrzlinu, protože lákavě vypadající citronový Sable Breton nebyl aktuálně k mání.

Velmi nedůvěřivě jsem se nejprve jsem několikrát ujistil, zda si zde zmrzku opravdu dělají sami od základu a když mi bylo přisvědčeno že ano a že má opatrnost je zcela na místě, zkusil jsem 80g porci čokoládové s arašidy za 35 Kč. Po ochutnání cestou na zastávku jsem však naznal, že je to druhá nejméně povedená zmrzlina z letos vyzkoušených (horší byla už jen “řemeslná” AIDA), protože štiplavě sladká a s chemickým šmakem i když velmi krémovitá. 12/20.

Logo dodavatele zmrzliny vzbudí vždy podezření. 

Podezření, že tady něco nehraje, ihned po ochutnání posílilo logo Almeco na papírku, ve kterém byl vložený kornoutek a tak jsem si dal práci a po pár telefonátech a e-mailu se mi dostala do ruky malá excelovská tabulka firmy (nabídka/produktový list/info o podrobném složení výrobku) s čokoládovými zmrzlinami firmy a obchodní zástupce po telefonu potvrdil, že nejen čokoládovou, ale i další zmrzliny bere Pistacius od nich.

Nevelký soubor má pět listů s pěti různými produkty, všechny mají podobu prášku a už názvy jako JB Čokoláda 150, BASE CACAO 200 C/F nebo CHOCOBASE LATTE nepůsobí právě řemeslně. A i když nemohu s určitostí říct, zda ochutnaná zmrzlina byla jednou z těchto pěti nebo jinou z portfolia firmy, přidávám coby ilustrativní ukázku složení jedné z “čokoládových – produktu GRAN CIOCCOLATO:

Trvanlivost 36 měsíců v originálním balení. Smíchejte s cukrem, směs postupně přidávejte do mléka až do úplného rozmíchání, poté nechte zrát min. 20 minut. Doporučené dávkování: FABBRI GRAN CIOCCOLATO, 100 g, cukr 300 g, mléko 1000 g. Pozn.: Vidíte ve složení tu v kurzívou psaném textu uvedenou smetanu?

Financier z cukrárny Pistacius bylo bohužel tak trochu chuťové fiasko.

Také pistaciový financier byl bohužel zklamáním a to i ve srovnání s verzí od Future Sailors a už vůbec jej nelze poměřovat s těmi od William Thomas Bakery. Kousek byl hutnější a tužší a nikoli vláčný a nadýchaný a ne všechny úlomky oříšků na mě působily jako úplně čisté pistácie. Zvládl jsem polovinu, protože jsem se nemohl ubránit dojmu, že některé z kousíčků lehce koketují se žluklostí a v závěru chuti se objevuje malá hořkost. 10 až 11/20. Poučení? I u těch nejřemeslněji se tvářících a vypovídajících zmrzlináren platí: Furt ve střehu.

#prvnidojmy

[howtosocializelove-blog]

Korektivní vztahy: Bad trip

rozhovor k výstavě v galerii etc.

Mohla bys nám představit video, které je k vidění na tvé výstavě v etc. galerii?

Video představené v etc. galerii vnímám jako pokus o předání komplexní emoce, která provází určitou formativní zkušenost. Má název Bad Trip a je hodně atmosférické, ačkoliv ho lze do jisté míry vnímat i narativně. Střídají se v něm různé nálady a prostředí, symboly a znamení, předtuchy a sny, pracuji hodně s dynamikou střihu a zvuku. Dalo by se říct, že to bude zatím můj nejvíce surrealisticky laděný počin. Tomuto dílu předcházelo video Korektivní vztahy: První sezení (2018), jež bylo inspirované prvním sezením u psychologa, při kterém člověk ještě moc neví, co je jeho problém. V Bad Tripu se mu to jeho nevědomí snaží ukázat. První sezení vycházelo z formy terapie, při které jsou využívány psychedelické látky. Tuto formu v současnosti vyvíjejí například v Národním ústavu duševního zdraví – pracují s maximálním dávkováním psilocybinu za asistence terapeuta (sittera), který klienta změněným stavem vědomí provází. Nese to již jisté úspěchy při léčbě depresí. Zjistilo se, že deprese funguje tak, že se člověk zacyklí v určitém způsobu myšlení, a právě psilocybin či jiné psychotropní látky dokáží vytvořit v mozku nové neuronové spojení a toto zacyklení přerušit. Korektivní vztahy: První sezení byly tedy primárně inspirované těmito podněty a celkově psychedelickou kontrakulturou 60. let. Mým záměrem bylo navodit nástup účinku psychedelických látek a s tím související rozpouštění ega. Bad Trip je tedy pokračováním Prvního sezení, dalším dílem ze série. Půjde v něm o upadnutí do stavu určitého transu vyvolaného hlubokou meditací, během nějž nám začínají z nevědomí vyvěrat nepříjemné skutečnosti o nás samých.

Strávila jsi několik měsíců v Indonésii. Ovlivnil tvůj tamní pobyt nějakým způsobem dílo Korektivní vztahy: Bad Trip?

Určitě ano, i když o konceptu „bad tripu“ jsem přemýšlela ještě předtím, než jsem věděla, kam přesně pojedu na stáž. Předcházející video První sezení vlastně končí přechodem z „pohodičky“ do zneklidnění, ze dne do noci, z komfortní do nekomfortní zóny – což vlastně může nastat i během cestování nebo dlouhodobějšího pobytu někde v zahraničí. Video Bad Trip by tudíž vzniklo tak jako tak, nezamýšlela jsem ho natočit zrovna na jednom konkrétním místě. Nemůžu proto úplně říct, že by vyloženě reflektovalo můj pobyt v Indonésii, ten mi spíš otevřel spoustu otázek. Ale to prostředí ve filmu samozřejmě přítomné je; samotnou mě zajímalo, jakým způsobem se do něj ta lokalita propíše. Zároveň je nutné říct, že Bad Trip vnímám spíše jako metaforu, jako nelehký proces, který může být ve výsledku pozitivní. Rozhodně tím ale nechci říct, že byl můj pobyt v Indonésii „bad tripem“.

Věděla jsi tedy, že budeš pracovat s určitým terapeutickým formátem, ale ještě to nebylo spojeno s žádnou lokální tradicí?

Už od začátku jsem věděla, že chci točit „temnější“ video jako protiklad k tomu předchozímu. Zároveň jsem si ale byla vědomá toho, že budu muset být velmi opatrná a citlivá, co se týče užívání obrazů, které jsem natočila v Indonésii. Chápu to i jako experiment, neboť poprvé pracuji s vizualitou jiné kultury. V rámci své rezidence v INI Project, která předchází výstavě v etc. galerii, bych proto ráda uspořádala workshop zaměřený na práci s batikou, při kterém budeme probírat texty věnované otázkám kulturní apropriace – a to nejen z oblasti teorie, ale i beletrie. Myslím si, že kulturní apropriace je pro místní uměleckou scénu nedořešená otázka – jestli vůbec kdy byla řešená – a proto mi přijde důležité diskutovat o tom, zda je vůbec možné (a případně jakým způsobem) pracovat s vizualitou jiných kultur. V mém videu je patrné, že se odehrává někde jinde, a proto se snažím reflektovat, jak ta jinakost i moje pozice může být vykládána.

Komentuje tvoje práce nějakým způsobem fenomén, kdy lidé ze Západu jezdí na Východ s očekáváním, že tam zažijí nějakou transformativní zkušenost?

Nejsem si jistá, zda to ta práce vyloženě komentuje. Vnímám tento fenomén jako určitý symptom a zajímají mě jeho možné důvody. Linda Nochlin v eseji Imaginary Orient uvádí, že pojetí takzvaného Orientu v dílech klasicistních akademických malířů, jako byli Gérôme nebo Delacroix (v tomto kontextu to byl tzv. Blízký východ) představovalo způsob, jak vymezit evropský rozum vůči poddávání se tělesnosti, emocionalitě či animalitě – což bylo spojováno právě s dalekým Orientem. Reprezentace Orientu tak měla zachytit etapu, kterou jsme jako vyspělá evropská civilizace již „překonali”. Zároveň ale znázorňovala i říši představ a úniku před oním vyspělým, přehledným, plně racionalizovaným světem. Přemýšlela jsem, jak dnes funguje Indonésie jako země představ – člověk o ní má dopředu utvořenou nějakou představu, kterou konfrontuje s tamější žitou realitou – a buď si své stereotypní představy utvrdí, nebo je překoná. V tomto ohledu považuji setkávání se s „jiným“ za důležitý proces. Problém ale je, že takové setkávání zatím probíhá hodně jednosměrně. Jsou to většinou bílí zajištění Evropané, kteří si potřebují vyřešit, kým jsou. Což vyloženě neodsuzuji, většinou dojdou k nějakému druhu „osvícení“, ale mě spíše zajímá, co za tím vším stojí. Co způsobuje onu touhu po tomto druhu zážitku? Video, které budu prezentovat v etc. galerii, se tak bude pohybovat na hraně toho, co je skutečnost, a co je sen nebo moje představa o té zemi – pokouším se o kritickou konfrontaci se svou vlastní zkušeností.

Je tvoje role ve videu Bad Trip reprezentativní v nějakém širším významu? Když do země přijíždíš, reprezentuješ nějakou kategorii, například kategorii bílé ženy, která má v daném místě určitou historii a konotace?

Říkala jsem si, že se pokusím stylizovat skutečně jako „ta bílá holka z Evropy”, která potřebuje najít samu sebe a od kamarádů ví, že meditační technika vipassana je skvělá. Tato technika spočívá v desetidenní meditaci v izolaci. Po třetím dnu meditace obvykle nastává stav, kdy začnou vyvstávat věci z nevědomí a člověk je dokáže objektivně nahlížet. První část videa tak zachycuje mě jako onu bílou holku, která váhá, zda má vipassanu podstoupit, a trochu se toho bojí, protože to možná nebude příjemný zážitek. Proto je v úvodu videa rozhovor s Dewi Filiana (Fili). Ona a její manžel Joshe jsou majitelé ubytovacího zařízení Filistay v Yogyakartě, kde jsem žila během svého pobytu na Jávě. Fili mě během naší konverzace částečně uklidňuje, ale ke konci se mi spíš vysměje, protože od ní vlastně chci pouze ujištění, že všechno dobře dopadne. Říká mi: „Nějak ses rozhodla a je to tvoje věc, netahej mě do toho.” A míní tím něco ve smyslu: „Tvoje problémy bych chtěla mít.“ Fili v tom videu může působit jako archetyp matky-pečovatelky, ale spíš jsem vycházela z toho, jakým způsobem se mnou běžně mluvila. Fili je ve skutečnosti matkou pěti dětí a stará se jak o rodinu a domácnost, tak i o lidi, kteří jsou u nich ubytování, což jsem byla i já. Dialog s ní je sice fiktivní, ale vychází z našich reálných rozhovorů.

V okamžiku, kdy se protagonistka videa rozhodne a přihlásí se na kurz vipassany, začne asi dvacetiminutová lekce jógy nidra, neboli meditačního spánku, skrze nějž dochází ke změněného stavu vědomí. V poslední části videa se tak jeho protagonistka dostává do transu, nad kterým už nemá kontrolu, a musí jím projít. V tomto momentě se jí začnou vyjevovat věci z osobního a společenského nevědomí, což zahrnuje i roli novodobého kolonizátora – někoho, kdo si do cizí země přichází něco vzít, ať už je to nerostné, nebo duchovní bohatství, nebo nějaký druh autenticity. Vtipné je, že ono hledání nás samých většinou končí u toho, že si člověk uvědomí, že zastává jiné hodnoty, než které jsou mu nuceny stávajícím systémem a okolím. Takže k překonání kapitalismu by možná pomohla hromadná meditace, LSD trip nebo ayahuasca, ale spíš jako nástroj uvědomění než samotného řešení – protože Steve Jobs taky rád meditoval. Uvědomění ještě neznamená samotnou změnu, k té je zapotřebí konkrétní akce nebo činnost.

Zmínila jsi, že chceš na výstavě divákovi předat jistou komplexní zkušenost. Z čeho konkrétně tato zkušenost vychází?

Vždy vycházím ze svých osobních zkušeností; osobní pro mě ale znamená společenské v tom smyslu, že moje prožitky a zkušenosti jsou v určitých ohledech součástí obecných tendencí ve společnosti. Zajímá mě tedy, jestli se s mým osobním prožitkem může někdo ztotožnit nebo mu může být blízký, zda se jedná pouze o můj pocit, nebo jestli je to také zkušenost ostatních lidí – zda se jedná o určitý druh společenského tlaku. Líbilo by se mi, kdyby si člověk, který moje video uvidí, pomyslel: „Jo, to znám...“

Představuje pro tebe video vhodný prostředek ke sdílení této zkušenosti?

Řekla bych že ano, i proto, že jsem z generace, která má velké množství emocí spojených s určitým druhem pohyblivého obrazu. Ve svém videu Manifest lásky (2017) jsem například řešila, že existují určité typické výjevy, které automaticky vnímáme jako romantické. Jedná se například o některá gesta, kompozice či typy záběrů – třeba když se dva lidé chytí za ruce. Tyto obrazy nejsou vyloženě moje, někde jsem je viděla, nějak je znám a asociují mi romantiku. Je to vlastně něco jako kolektivní paměť. Zároveň si ale uvědomuji, že podobné obrazy spoluutváří realitu, ve které žijeme. S těmito obrazy se proto snažím pracovat kriticky. Ve srovnání s performance, které se také věnuji, pro mě video představuje trvalejší a více direktivní formát, kdy divákovi mohu určit, na co chci, aby se soustředil. Pro mě samotnou pak videa fungují jako archiv nebo záznam mého uvažování.

Ve svých filmech často čerpáš z vlastního archivu audiovizuálních materiálů, který zpracováváš na základě osobité dramaturgie. Ve tvém posledním videu pak tato dramaturgie diváky provádí jednotlivými fázemi oné formativní zkušenosti. Co jim to má podle tebe přinést?

Pokud to ten divák vydrží – třeba video prezentované v etc. galerii trvá hodinu – tak bych byla ráda, kdyby prožil nějaký výjimečný zážitek. Můj záměr byl, aby video samo o sobě bylo onou formativní událostí. To, co způsobí, je u každého individuální – stejně jako ona formativní zkušenost. Samo o sobě něco způsobí, ale co to bude, to je na tom člověku samotném. Třeba nezpůsobí vůbec nic, že jo.

Je pro tebe důležité přemýšlet o způsobech zapojení těl diváků, aby jejich zkušenost byla smyslově komplexní? Jak to ovlivňuje tvoji práci s prostorem galerie?

Mám ráda, když to umění přehání a když člověk pokaždé vstupuje do jiného prostoru. Spektakulární instalace podle mě narušují zažité normy našeho uvažování o prostoru. Když je pojetí prostoru okatě přehnané, vnímám ho s rezervou a chápu ho jako další možnou podobu reality. V tomto ohledu mě ovlivnilo gotické pojetí katedrály a práce s prostorem, barevností nebo světlem v ní. Návštěva gotického chrámu měla být celostním zážitkem. Mám ráda, když vstoupím do prostoru, který mě ihned vtáhne nebo někam přenese – ať už se jedná o galerijní prostor, nebo třeba o křesťanský chrám s bohatou výzdobou. Obecně mě zajímají možnosti jiné nebo paralelní reality.

Zaujala tě tvorba některých současných umělců a umělkyň, kteří vytvářejí imerzivní instalace?

Vybavuji si třeba Berlínské bienále v roce 2016, jehož součástí byla instalace Cécile B. Evans s názvem What the Heart Wants, nebo výstavu Welt ohne Aussen v Gropius Bau v roce 2018, jež byla věnována imerzivním uměleckým instalacím od 60. let. Na té mě nejvíce zaujalo video od Cypriena Gaillarda Nightlife.

Myslíš si, že vytvoření imerzivního a nevšedního prostředí, které se vymyká naší zkušenosti s utilitárním pojetím prostorů, může podnítit přemýšlení o nových možnostech fungování?

Myslím si, že ano. Vybavuji si například instalaci Lucia Fontany na výstavě Welt ohne Aussen v Gropius Bau, která spočívala v čistém bílém prostředí se zaoblenými rohy, kde měl člověk skutečně pocit, že se nachází někde úplně jinde. Celá výstava působila hrozně svěže, a když jsem z ní odešla, cítila jsem strašnou radost a chuť jít dělat cokoliv. Fungovalo to v dobrém kontrastu s právě probíhajícím Berlínským bienále, které bylo spíše střídmější, intelektuální a kritické. Mám pocit, že se tyto dva přístupy skvěle doplňují.

Nepostihují tyto dva přístupy také rozdíl mezi výstavami, které se snaží počítat s fyzickou přítomností diváků a jejich tělesností, a těmi, které nutí návštěvníky k intelektuální distanci a kritičnosti. Jaký přístup zastáváš ty?

Pro moje videa i performance je přítomnost diváka podstatná. Když na něčem pracuji, sama sebe se ptám, jestli by mě bavilo se na to dívat. Zároveň přemýšlím, jak bych mohla divákům jejich prožitek zpříjemnit – poskytnout jim určitý komfort. Nechci se však podřizovat požadavku na krátkou délku videí, který bývá vznášen kvůli udržení pozornosti návštěvníků na skupinových výstavách. Sólová výstava v etc. galerii pro mě představuje dobrou příležitost vyzkoušet si práci s dlouhým formátem.

Proč je téma změněných stavů vědomí pro tvoje poslední práce tak podstatné? Jedná se o možný způsob, jak s odstupem nahlížet na podmínky, ve kterých v dnešním světě žijeme?

Série videí na toto téma začala Manifestem lásky, který jsem vysloveně zamýšlela jako určité prohlášení v duchu modernistického manifestu. Ta následující videa – včetně Korektivních vztahů – pak představují hledání způsobů, jak tento manifest naplňovat skrze rozpuštění ega nebo změněné stavy vědomí – tedy prostřednictvím proměny ve vnímání reality. Myslím, že podobně fungují ideologie. Ideologii chápu jako soubor schémat a kódů, na jejichž základě čtu realitu, ve které žijeme. Změněné stavy vědomí, ať už z drog, meditací, nebo prostřednictvím tance (což by mělo být námětem mojí další práce) chápu jako jiné druhy bytí. Takže je vnímám jako způsob uvažování o budoucnosti.

[kolymatales]

HARAM / NADER. tohle je překlad rozhovoru ukradenýho z netu. vyšel i v papírový verzi zinu, takže je k dispozici i tady. HARAM hrajou skvělej hardcore punk s texty v arabštině a podle mě jsou jednou z nejautentičtějších a nejuvěřitelnějších punk kapel týhle doby.

Q: Představ se. Pocházíš ze středního východu, což má hodně lidí spojeno s celou řadou stereotypů. Každý z nás má nějaký příběh, řekni nám ten svůj.

Nader: Narodil jsem se v Yonkers, v New Yorku. Dospívání v jižním Yonkers v ranných devadesátkách bylo chvílemi celkem náročný, ale mám většinou pozitivní vzpomínky. Bydleli jsme nad pizzerií. Rodiče pořád pracovali a já trávil většinu času se sousedy a příbuznými. Za to jsem dodnes vděčný, protože mi to umožnilo seznámit se už jako malý s celou řadou rozdílných kultur. Rodiče v osmdesátých letech utekli před válkou z Libanonu a usadili se v New Yorku. Chtěli pro svoje děti takový život, o jaký je v Libanonu okradla válka. Kvůli lepšímu vzdělání mě rodiče poslali do katolické školy. Vychovaný jsem byl jako Šíitský muslim, což je ta konzervativnější větev Islámu. Šíité jsou v arabském světě menšinou a konstantně čelí z různých stran útlaku a genocidě. Vzhledem k tomu, že jsem chodil do katolické školy, zažíval jsem celou řadu vnitřních konfliktů spojených se striktními pravidly víry, ke které jsem byl vychovaný. Musel jsem chodit na katolickou mši každý pátek, zůstával jsem sedět, když ostatní klečeli nebo chodili k eucharistii. Byla to hodně náročná doba, mezi spolužáky jsem se cítil hodně odcizeně a když jsem přišel domů, otec si mě posadil a vysvětloval mi, co je špatného na katolicismu a proč jsou katolíci hříšní. Bylo mi zhruba devět let a musel jsem fungovat mezi striktní vírou mé rodiny, katolicismem a šikanou od spolužáků ve škole. To byl asi i důvod, proč se pro mě stala v době dospívání tak důležitá hudba. Začal jsem s hip hopem, hlavně díky lidem ze sousedství. Miloval jsem to, politiku, módu i důraz na význam rodiny. Byl jsem do toho úplně ponořený, pamatuju si na historku, kdy jsem si do mešity vzal triko DMX a otec to málem nevydýchal. Zhruba v 16 jsem pak objevil punk. To bylo úplně super, vybavuju si ten pocit, že jsem našel něco, s čím bylo možné se identifikovat a co úplně definovalo můj život. Špatně se ten pocit popisuje. V té době jsem na katolické škole zažíval celkem tvrdou šikanu a bohužel jsem byl moc hodný na to, abych se bránil. Se jménem Nader a přezdívkou Muslimák jsem byl ideálním cílem šikany. Bylo to hodně náročné období a měl jsem jen pár kamarádů. Časem jsem naštěstí potkal skupinku přátel, díky kterým jsem střední školu nějak přežil. V té době byl pro mě velkou podporou Martin (také hraje v Haram), v podstatě se známe už od školky. Další významný kamarád byl Anthony, hlavně díky těm dvěma jsem tu divnou dobu nějak zvládl a dneska jsem jim za to vděčný. S Haram jsem začal hlavně proto, abych mohl mluvit o věcech, které jsem prožíval já a lidi z mojí kultury obecně. Ani nedokážu vyjádřit, jak moc nasraný jsem byl (a stále jsem). Nicméně vyrostl jsem a všechny ty věci mi daly sílu. Jsem strašně vděčný za možnost vyrůstat v multikulturním prostředí a komunitě. Dalo mi to odvahu k tomu dělat Haram. Chci poděkovat i lidem, kteří tenhle rozhovor čtou, je pro mě dost těžké o tom mluvit.

Q: Nová deska „WHAT DO YOU SEE?“ vyšla tenhle týden. Jak se cítíš po tom všem, co jsi v poslední době zažil? Turné, vyšetřování FBI, bombový útok v Chelsea …

Nader: Je to celá směs pocitů. To, že mě vyšetřuje FBI jsem zjistil v době, kdy jsme odjížděli na tour po Středozápadě. Seděl jsem ve vanu a po telefonu jsem se hádal se strejdou, kterého se na mě vyptávala FBI v práci, s tátou, který mi říkal, že FBI přišla i k nám domů. V první chvíli to vlastně bylo vzrušující, to, že jsem vzbudil jejich zájem. Tenhle pocit bohužel celkem rychle vystřídala deprese. Měl jsem z vyšetřování strach, bál jsem se, co to bude znamenat. Při pohledu zpětně ale musím říct, že mě to posílilo. Pokaždé, když je ve médiích zpráva o násilí, modlím se, aby za tím nestál Arab nebo muslim. Je strašně smutné, že se to stává víc a víc běžným jevem. Je mi z toho blbě, na všech stranách spousta utrpení. Frustrovaní lidé ubližují nevinným. Hodně času jsem probrečel. Bombové útoky v Chelsea jsem hodně prožíval, připomnělo mi to pocity, které jsem zažíval po 11. září. Asi i proto jsme se rozhodli vydat What Do You See? den po útocích.

Q: Jak už sem zmiňoval, byl jsi vyšetřován vládou. FBI a NYPD zkoumali napojení Haram na ISIS. Víš, proč tě začali vyšetřovat? Jak jsi se cítil, když jsi to zjistil?

Nader: Cítil jsem se hrozně zranitelně, ale bylo super, že jsme zrovna byli na tour a hráli jsme v těch nejvíc problematických částech USA. FBI začalo federální vyšetřování, kvůli textům a image kapely, připadalo jim, že bych mohl být propojený s ISIS a s radikálním Islámem. Bylo až trapné, jak málo informací si zjistili. Ten případ stále není uzavřený, a to i přes fakt, že mi nic nedokázali. Zároveň s vyšetřováním FBI mě vyšetřovala i New Yorská policie. Ti mě monitorovali na internetu, potají mě fotili na ulici, a dokonce tajní přišli i na jeden z našich koncertů, kde zjistili „radikální chování a násilí“. Ve složce měli taky screenshot našeho bandcampu, fotky mojí čelenky a Haram logo. Po výslechu kauzu uzavřeli. „Nepůsobíš jako hrozba, když s tebou mluvíme, nepůsobíš ani jako cizinec“ - to bylo to lepší, co mi říkali. Sdělili mi, že moje kérky je přesvědčily o tom, že mají špatného člověka. Na konci výslechu mi dali vizitku a poprosili mě, jestli bych je neinformoval o radikálním chování v rámci scény. Tomu jsem se samozřejmě mohl jenom vysmát a tu vizitku jsem dal Eugenovi z Papertown Company. Jeden z detektivů se mě ptal, jestli to, co hrajeme s Haram, je rock. Evidentně ho to zaujalo, protože mi vyprávěl o svém synovci, který bubnoval v Murphy’s Law.

Q: Jak na vyšetřování reagovala rodina, kámoši a lidi ze scény?

Nader: Rodina se mnou nechtěla mít nic společného. Tak to ale bylo už od mého dospívání, když jsem se začal víc věnovat hudbě a umění. Dneska už jsou naše vztahy naštěstí lepší. Po 11. září se začali stydět za naši kulturu a snažili se maximálně asimilovat. Musím říct, že to je něco, s čím já se nechci smířit. Kámoši o mě měli strach. Přítelkyně dostala panický záchvat, bála se, že už mě nikdy neuvidí. Někteří kámoši se samozřejmě začali bát i o sebe, prostě proto, že se mnou byli v kontaktu. Nezlobím se na ně kvůli tomu, je to asi celkem pochopitelná reakce. Lidi z punku se naopak semkli a podporovali mě, ať už v NYC nebo jinde ve Státech. Asi bych to bez jejich podpory zvládal o dost hůř. Všichni se zajímali o to, co se děje a jestli jsem v pohodě. Moc jim za to děkuju. Speciálně chci poděkovat Jamesovi, byl první, kdo se mnou o celé věci mluvil, a dal mi cenné rady. Důležitý byl pro mě taky Adam z Toxic State Records a lidi z kapely.

Q: Co jsi prožíval, když média informovala o útocích v Chelsea a o tom, že útočník byl pravděpodobně radikální muslim? Napadalo tě, že ti taková věc udělá ze života ještě větší peklo? Sám jsem tohle prožíval po útoku na Bostonský maraton, když byl útočník identifikovaný jako Čečenec. Zkus popsat, co prožívá člověk s arabskými kořeny po teroristickém útoku v USA.

Nader: Bylo to náročný, uvědomuji si, že spousta lidí na mě koukalo se strachem. Sám jsem začal prožívat velikou úzkost, která vlastně trvá dodnes. Špatně spím a nemám chuť k jídlu. Příbuzní se mi ozývali s otázkou, jestli jsem byl někde poblíž a prosili mě, ať zůstanu pár dní doma. To je celkem běžná reakce lidí ze středního východu tady v USA, nebýt vidět, když se něco takového stane. Lidi zůstávají schovaní, uvědomují si, že jejich kultura tím získává horší a horší pověst s každým dalším incidentem. Myslím si, že tohle je hluboce integrovaná reakce lidí arabského původu v USA, která se objevila už po 11. září. Je to spojené s obavou, že se stanou terčem kvůli něčemu, za co nenesou žádnou odpovědnost. Pro veřejnost jsme všichni radikálové, teroristi a vrazi. Nestydím se za to, že jsem se narodil v imigrantské rodině, že jsem byl vychovaný jako muslim, že jsem chodil do katolické školy. Nijak to neřeším a přál bych nejen všem muslimům, aby nemuseli řešit svůj původ a stydět se za to, odkud pochází. Být sám sebou je lidské právo, je zbytečné žít v přetvářce a snažit se být někým jiným, než jsi. Na druhou stranu, pokud někdo svůj vztek a frustraci řeší na úkor nevinných lidí, zaslouží si tvrdou reakci. Já nejsem terorista, i když tvůj strach ti říká, že bych mohl být. Nevím, co prožíváš, když se na mě díváš a po pravdě je mi to jedno. Je zřejmé, že nejsi nijak spojený s ISIS nebo s islámským radikalismem obecně, o čem teda Haram je? Co bys chtěl, aby si lidi, kteří půjdou z vašeho koncertu, mysleli o arabech / muslimech? Zkusím vysvětlit, co Haram znamená pro mě a proč existuje. Haram je slovo, které provází mou existenci od samého začátku. V arabštině to znamená „zákaz“ a tohle slovo je velmi používané v islámské kultuře. Život člověka je založený na zákazech, já sám jsem tak byl vychovaný, Všechny odlišnosti jsou haram a je potřeba se jich bát. Haram je v podstatě dvojitá kontroverze – je to děsivé a zastrašující pro ty, co mi nerozumí, stejně tak ale i pro ty, co mi rozumí. Arabština jako jazyk působí tvrdě a trochu děsivě a já se snažím jí podávat tak dobře, jak jen dokážu. Rozhodl jsem se propojit svůj jazyk se svou identitou a udělat z něj běžnou součást mého života. Pro lidi, kteří mluví jen anglicky, může moje řvaní působit jako kulturní šok. Démonizovaná a soustavně ničená kultura je ti hozená přímo do ksichtu. Díky šikaně jsem se naučil svůj arabský původ skrývat, ale s Haram jsem se rozhodl přestat se stydět za svůj původ a zkontaktovat se sám se sebou a svými kořeny. Doufám, že u lidí, kteří neumějí arabsky, to vzbudí zájem o kulturu, která byla v podstatě zničená radikály a Wahhabisty. Já z nich nemám strach, a pokud bych se měl bát, budu proti nim bojovat. U lidí, co arabsky rozumí, bych chtěl, aby jim to pomohlo k vnitřní revoluci. K uvědomění, že není potřeba skrývat se a stydět se za to, kdo jsou. Chci o tom mluvit celý svůj život, jsem nasraný na všechny věci, které kurvily život mně a lidem z mé komunity. Také jsem nasraný na naší reakci a na strach, který cítíme. Je na čase přestat se za sebe a svůj původ stydět. Haram útočí na rasismus a ponižování s ním spojené, na masakry a útlak v minulosti i v současnosti. Bojujeme za práva těch, co nezapadnou, ať už jsou to lidé neevropského původu, transgendeři, homosexuálové, sirotci, lidé ožebračení, nebo neprávem odsuzovaní. Za práva obětí válek, za práva všech utlačovaných. Všechno kolem Haram je haram. Tohle je můj boj a jsem na něj hrdý, pokud chceš, můžeš mě zkusit zastavit.

#haram #nuke york #kolyma tales

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: prosinec 2020

(4. 1. 2021) Rozvrat země v přímém přenosu.

Volba úvodní fotky tohoto souhrnu byla snadná, protože těsně před Vánoci jsem coby milou pozornost dostal osm pralinek od domácí cukrářky a pekařky Baking lady of leisure, jejíž profil určitě doporučuji prostudovat. Podrobnější popisku můžete nalézt pár snímků nazpět na jejím Instagramu a řeknu jen tolik, že to bylo velice dobré a dospělé pojetí cukrařiny (nepřeslazené jako jsou komerční čokoládové bonbony) a aby také ne, když za čokoládu posloužilo italské Amedei. Z takové čtenářky blogu mám samozřejmě radost a mohu jen v dobrém závidět manželovi a dětem. 

Darebáci, gauneři, všiváci a hlavně onen čtyřiadvacetikarátový syčák. Tolik na adresu vlády a trestně stíhaného premiéra a bývalého estébáka podporovaného komunisty. A protože toto je slušný blog a jakkoli mě i mnoho dalších jistě napadají ostřejší výrazy, nikomu z bezpočtu existenčně postižených bych jejich vyjádřením ani v nejmenším nepomohl.

Obrovským zklamáním je nejen opozice a Ústavní soud, ale především pasivita a konformita občanů, u kterých bych čekal aspoň minimální formu vzdoru vzhledem k tomu, jak drze si vládnoucí garnitura počíná a ještě si nás dovoluje oslovovat přátelé. Anebo aspoň chabý pokus o jednorázové spojenectví gastra, hotelů, kultury a dalších likvidovaných sektorů ekonomiky. Ale bohužel. Onen příslovečný kalich hořkosti si budeme muset vypít až do dna, přičemž výčet posledních absurdit – namátkou tady, tady a tady – a manipulování čísly i realitou by nebral konce. 

Třetí uzávěra za devět měsíců postihla 18. 12. nejprve gastroprovozy a o pár dní později se omezení rozšířilo i na obchody a služby. Celostátní pozornosti se dostalo ukončení činnosti Koishi (a Petit Cru, kde jsem byl v letech 2010 až 2012 velmi často) a divil bych se, kdyby nenásledovala další velká jména, protože to, co jsem viděl začátkem prosince v historickém středu Prahy i Brna, překonávalo ty nejčernější představy.

I přes naprosto šílené podmínky a nejistotu se stále chystají k otevření nové podniky a nejen ty komorní, ale i velkorysé projekty, z nichž je na prvním místě nutno uvést EFI SPA Hotel na nám. 28 října, jehož součástí je vlastní pivovar (a kavárna?) a také velký prostor bývalého pivovarského domu na Dominikánské na rohu Šilingrova náměstí. Druhý z uvedených provozů by měl nabídnout nejen kulturní sál pro 500 lidí, jógu, ale zejména restauraci a výčep a 350 míst na sezení. Celkem 66 milionů za budovu, opravy, tonetky, nábytek, kuchyň a technologie. Opravdu bych nechtěl být v kůži Dalešického pivovaru, který je pod podnikem podepsán. A MOTMOT otevřeli 3. 12. pobočku na Francouzské. Byl jsem se tam brzy podívat, ale veškeré vybavení jako je moka konvička nebo V60 buďto už mám anebo nepotřebuji. 

Nekrology za podniky tentokrát nebudou, protože se za prosinec na realitním trhu objevilo kupodivu velmi málo nových inzerátů, ale obávám se, že leden a únor to “vynahradí”. Po necelém roce provozu to zabalila kavárna Carpe diem Brno na Grohove a je k mání za 500 000 Kč + nízký 10 tis. Kč měsíční nájem + 10 000 předzahrádka o 3 až 4 stolech (za sezónu). Po Cafe Ptáček a KamDem BAR je to tedy už třetí exitus podniku v dané lokalitě.

A už 8. října na svém Facebooku, jak jsem zjistil teprve v těchto dnech, oznámil svůj konec JINEJ Bar, který zahájil své působení pod názvem Low Cost Bar®. 110 688 Kč za měsíc je za takový suterénní prostor opravdu hodně.

A jelikož jsem neměl za prosinec s jednou výjimkou žádné vyloženě zajímavé kávy v brněnských kavárnách a doma úspěšně zvládl další “italské kilo”, místo dílčího žebříčku nabízím velké výroční ohlédnutí zde.

Otravná kampaň města Brna a Jihomoravského kraje hrazená z peněz daňových poplatníků se už několik měsíců objevuje na stále větším počtu míst a je v příkrém rozporu s doporučením (provládních) lékářů o prospěšnosti pobytu na čerstvém vzduchu, které jsem samozřejmě respektoval...

...i za slunného a nečekaně teplého zimního dne, zde s třetinkou 21° (8.5 % alc.) doppelbocku Orátor z klášterního pivovaru Vorkloster. Dlouho jsem neviděl tolik úsměvů a mlsných pohledů od lidí, kteří mě potkali na cestě z výčepu do parku. 

I když je venku nevlídno a deštivo, člověk si má jít ven pročistit hlavu a dát něco dobrého (zde třetinka Kozí bock – Weizenbock 15° do vlastní aleovky). 

Ač na merch v podobě kšiltovek, triček, mikin, ponožek nebo smaltovaných hrníčků moc nejsem, tohle se mi opravdu líbilo, protože je to hezké, skladné, praktické a optimistické. Taška je k mání za pouhých 30 Kč a vedle mé oblíbené barvy se nabízí i hezká růžovofialová a světle modrá. Maximální nosnost pro nákup (krátce po zakoupení vyzkoušeno) je tak 2 x 1.5l PET vody, 1 litr mléka, 500 g těstovin, 500 g ovesných vloček, 200 g sýra, 500 g kuskusu a pár menších kousků pečiva.

Velmi trefný plakátek, který jsem nalezl už před pár týdny v Ochutnávkové pivnici (ale prý je na spoustě dalších míst), perfektně vystihuje absurditu doby, kdy je snaha nahnat lidi z gastra, kultury a “soft skills” oborů k pásu, na stavbu a na pole. Nejhorší je, že nejvíc blouzní do médií ti, kteří 30 let tyjí z peněz odborářů (vyobrazený koryfej) nebo jsou zainteresováni na obchodu s vakcínami (plukovník a ke střídmosti vybízející Rastislav Maďar a jeho hodinky Breitling, přičemž stejnou značku si již před časem dopřál i Dufek).

Protože můžu umístěné ve sklepních prostorách bývalého Z Baru (v průchodu na zahrádku Malt Wormu ze Starobrněnské) konečně otevřelo 15. 12. ve 13.30 hod., aby si na necelé tři dny vyzkoušelo provoz. 

Prodejnu a vinotéku Perla vín nakonec nenahradila nová a samostatná provozovna, ale prostor byl přičleněn k oběma Alohám. Na uzavřených dveřích je možné spatřit nabídku dětského jídla (Povidlová knedla s vanilkovým krémem a mákem + Pitíčko za 119 Kč). 

Čerstvě otevřeno má pobočka Líšeňského pivovaru v prostorách bývalé Pivovarské U Richarda na Údolní a u pivnice je určitě méně běžné, že se honosí na Facebooku kvalitou své kávy tak, že tam dá fotku tamperu a slepé misky. :-) 

V několik let zavřené a nepřízní osudu stíhané Muzejce na rohu Moravského náměstí se podle všeho blýská na lepší časy. V prosinci zde už fungovalo okénko a bylo možné zajít i k pultu s pečivem, kávovarem a dvěma mlýnky. I když. Soudě dle mediálních ohlasů stále nejsou vyřešeny spory města a nájemce (tady a tady) a uvidíme, zda se to tu zase brzy nezavře. Mé srdce zaplesalo, když jsem uviděl poctivé a “dělnické” kávové technologie, ale slušný úvodní dojem okamžitě narušila slečna/dáma na baru, když mi řekla, že kávu zatím nedělají ani s sebou, protože je to zakázané. Proboha, řekl jsem si, protože byly tak 3 dny po odvolání zákazu kelímků to go a zatímco všechny kavárny s okénkem normálně vydávaly, tady se možná řídili písemnou podobou zákazu ve Sbírce zákonů. Zrno je prý nějaký italský blend značky, o které jsem dosud neslyšel a za oknem mají ceduli avizující “Nejlepší chleba ve městě”. Viděl jsem průřez bochníkem jejich pšenično-žitného a mohu říct k úrovni textury i této formě propagace jediné: Bláhoví lidé. A to tím spíš, pokud je pravda, že smluvně souhlasili s podmínkami nájmu, jak o nich referuje první z odkazovaných článků.

Cattani na Josefské s nájmem 65 000 Kč započalo proměnu na italskou pekárnu, jak mi potvrdili dva pánové, kteří vykoukli ven, když jsem na Silvestra nahlížel přes sklo. Budu doufat, že to bude něco nového a zajímavého.

Ano, něco italského to asi bude. :-)

Jak ten čas letí. V letech 2010 a 2011 jsem do Cafe Fratelli, původem londýnského kavárenského řetězce, jehož brněnská pobočka byla dle informací lidí z podniku franšízou, občas zašel na červené italské víno a ciabattu a dnes se už jen čeká na otevření japonské hospody. V této souvislosti připomenu, že skoro před dokončením je i velký korejský sushi a BBQ bar na Veveří (kousek od Hluché zmije, resp. přímo naproti knajpě U Průmyslovky). 

Bude to bar, bude to kavárna, bude to bistro? Za sebe bych se klonil ke kombinaci prvních dvou typů provozu, protože jsem, ještě než podnik stihl utěsnit všechny skulinky v papírové zástěně na oknech, zahlédl prosvícené police s lahvemi kořalek nad barem a i na kávovar by se tam asi místo našlo. Uvidíme, jak uspěje nástupce instagramové cukrárny, která zde dlouho nevydržela. A hlavně jsem zvědav, jak to olivní Cukr, se kterým si de facto budou hledět do kávových šálků.

Tak makléřka, která před pár měsíci s majitelkou nemovitosti zoufale hledala místo, kde by si obě mohly dát odpoledne kávu, podle všeho uspěla a k otevření spěje superhrdinská palačinkárna (srov. s též superhrdinskou Comics pizza & burgers nebo zavedeným Panksy na Jaselské, kde mají hrozně milou slečnu za barem, ale v espresso mlýnku bohužel Malenovu Daniku). Na Instagramu uvádí, že jejich palačinky podpoří produktivitu (to bych potřeboval) a že budou nabízet lahodnou kávu. Takové prohlášení ovšem zaručuje, že se přijdu podívat hned jak otevřou. :-)

Od jednoho z nejlepších brněnských baristů jsem dostal echo, že by snad měl v dohledné době v centru města otevřít Burger King. A zjevně na tom něco bude, protože v parcele na České, kde bylo naposled MORI a před ním několik hospod s Plzní a ještě předtím Levné knihy, je daná hamburgrárna povolena. Valnou radost z toho ovšem nemám.

Carlini už má také pár týdnů otevřeno a provozovna vypadá velkoryse, příjemně a rustikálně (všechny ty pytle mouky!) ale co hlavně: zkusil jsem zde jejich focacciu s prosciuttem a artyčoky a chutnala mi tak, že se musím určitě vrátit a otestovat i jiné věci doporučované lidmi z mé reálné sociální bubliny. 

Kolbaba zkouší podruhé pobočku. Po před časem uzavřené provozovně na Bayerove (vedle starožitnictví u křižovatky směrem na Lidl), ze které jsem si zapamatoval zejména prominentní poutače kupované zmrzliny Carte D’Or od Algidy, před Vánoci vyskočil další pokus v prostorách 3. srpna končícího Le Vafle. Odštěpek mateřské provozovny nazvali Chlebíček by Kolbaba a za sebe jsem k případnému úspěchu spíš skeptický. 

Oprava: Tak Judyth sweet art na Josefské vedle Costy podle všeho ještě nezavřelo, i když se parcela zdála být vyklizená a místo v nabídce realitní kanceláře. Třeba to zkoušejí ještě jednou.

Liselotte a jejich vánoční výzdoba. Ve FB skupině Lukáše Hejlíka jsem se setkal s názorem, že je ten sněhulák hrozný, ale za sebe mohu říct, že ve srovnání s běžnou výzdobou a polepy cukráren se mi to zdá ještě docela dobré.

Pod kornoutkem bývá tma aneb Óda na další pozoruhodný poutač zmrzlinárny Diana, kde nejenže dle informace majitele nalili 5 mil. Kč do zmrzlinových technologií a desítek práškových směsí, ale rozhodně ví, jak upoutat milovníka výloh a retail designu. :-) Fotografie je z 30. 12. a zajímalo mě, zda je opravdu otevřeno, když to tak “noblesním” způsobem avizují. Nebuďme naivní. Podnik zahajuje provoz až 7. 1. 2021.

27. listopadu 2020 i v dny následující mě ve Švandově kavárně v Alfa pasáži opravdu zaujala tato na Brno odvážná realizace...

Nevím, zda šlo o projev kreativního vzdoru vůči druhému uzavření gastra (o něco podobného se pokusili i v Kabinetu múz na Sukove a lituji, že jsem to nevyfotil), ale je to rozhodně vítané vizuální oživení a osobně mi to vzdáleně připomnělo překrásné výlohy Harvey Nichols v Londýně.

Káva mě v prosinci pronásledovala doslova všude. I během cesty na eskalátoru v Letmu, kde jsem se zakoukal do tašky, kterou paní držela v levé ruce. :-)

Člověk nazná, že situace je vážná, když kávu v balíčcích i z plastomatu začne po přestěhování nabízet směnárník ve Špalíčku. Pro úplnost dodávám, že jde o tuto směs 50:50, takže bych nějaký zážitek neočekával. 

Bavard patří vedle Alohy, m13 ROCK HELL nebo Starobrna k těm osmi brněnským podnikům, které vyvěsily českou vlajku na protest vůči vládním opatřením. Pokud je mi ale známo, kromě U Sajmona pod Hájkem se nikdo neodvážil demonstrativně otevřít. Více zde.

Aida Červený mlýn má z důvodu nemoci zavřeno, ale áčko u parkoviště už nikdo neuklidil. Ach jo. I to vypovídá o péči věnované podniku.

Atrium se ve svém odhadu bohužel mýlilo, ale nepřestává mě fascinovat svým naceněním piva. Ano, nákupka se může lišit o korunu nebo dvě ale i tak. :-)

Jakkoli podporuji gastro a vzdor vůči vládě, nemyslím si, že je přístup kavárny Prostor správný. Už v normální době tam skoro neměli zákazníky a ti, co by si třeba cestou kolem kávu s sebou dali, se po “přečtení dveří” mohou cítit jako oběti nešťastně zacíleného hněvu.

Se začátkem prosince se objevil na Moravském náměstí stánek s německou kávou (běžný italský blend, žádný Barn nebo Five Elephant), který byl v minulých letech k vidění na Zelném trhu. Ať je zima nebo teplo, trvanlivá Madeta to jistí.

Dvoutýdenní otevření jsem využil k několika návštěvám Air Cafe na Zelném trhu a nad zazimovanou zahrádkou si zakontemploval nad šílenou situací.

A den nato se na necelých 24 hodin zatím poprvé a naposled ukázala zima, které bude pro mnohé tvrdá jako už dlouho ne.

#mesicnisouhrn

[zlutyzakaznik]

Kávy roku 2018

(31. 12. 2018) Nejlepší espressa, cappuccina a baristi uplynulých 12 měsíců.

Loňský rok byl v oblasti pák v našem městě ve znamení prověřených hodnot i několika baristických talentů nastupující generace a všechny praktiky kávové kultury založené na bázi espressa jsem cíleně a (mnohé) opakovaně podroboval svému kritickému rentgenu s jedinou snahou: najít perfektní nebo aspoň konzistentně výborné espresso.

Na množící se dotazy, zejména od kolegyň a kolegů, kamarádů, známých či spolužáků z VŠ, která je ta nejlepší kavárna nebo kavárny, které bych jim doporučil, musím odpovědět jednoduše:

Žádná nejlepší kavárna (nejen v Brně) neexistuje. 

Existují pouze jednotliví lidé (baristi a baristky, a platí to i pro kuchaře), kteří v rámci svých znalostí, schopností, zkušenosti, nadšení a ekonomických a technologických možností, zahajují a dokončují proces, jehož výsledkem je (někdy) koncentrovaná slast v šálku a následně ústech zákazníků.

Za poslední rok jsem vypil a zaplatil (až na asi 5 nebo 6 výjimek) nejméně 1200 káv (přičemž 97 nápojů ze sta bylo doppio nebo espresso). To není dáno tím, že bych mléčné nápoje jakkoli diskriminoval, ale opravdu dobré cappuccino je v Brně stále těžší dostat, i když výjimky pochopitelně potvrzují pravidlo, jak je patrné i z umístění jednoho velmi pozoruhodného mléčného nápoje v níže uvedeném žebříčku.

Zejména první desítka, ale i ostatní uvedení v tomto žebříčku, na sebe mohou být hrdí. Jejich vybrané kávy (nikoli tedy všechny) mi připravily dlouhotrvající a intenzivní senzorickou zkušenost, na kterou jsem vzpomínal celé dny a v případě těch úplně nejlepších celé týdny. Zvláště potěšující je, že vedle veteránů brněnské a tuzemské kávové kultury jsem objevil dvě mladé talentované baristky (slečna Sabina, ex-Pelíšek, nyní údajně jen dočasně Tři ocásci a slečna Míša, ex-Kafe Friedrich, nyní už prý bohužel v domovském městě, takže nezbývá než doufat, že si její kávy užívají tamní milovníci kofeinu), jejichž doppia byla viditelně připravována s maximální péčí a soustředěním (první z uvedených mi u třetí nejlepší loňské kávy řekla, že do toho dala vše – a bylo to opravdu znát).

Dalším talentem, od kterého jsem bohužel stihl ochutnat jen dvě doppia, byl jistý mladík v Mitte, kterého jsem tam ale už zanedlouho nespatřil. U něj, stejně jako u dvou výše uvedených dívek, se mi znovu potvrdilo, že existuje, mám-li být lehce dramatický, ponorná řeka brněnské kávové kultury, na které plují a také někdy rychle odplouvají talentovaní mladí lidé, které bych, kdybych někdy pojal tu bláznivou myšlenku otevřít si kavárnu (v nejbližších 30 letech toto neplánuji), okamžitě lákal do týmu a podrobil je dalšímu kolu školení u vybraných expertů extrakce, takže jejich zápal a svěžest by v kombinaci s mnohaletou excelencí mohla přinést senzační výsledky.

Rozlišení na úrovni jednotlivých káv jsem učinil v první desítce a kdekoli, kde na to stačila má chuťová paměť podpořená poznámkami v telefonu. Je to důležitější než se může zdát, neboť pokud má člověk v jednom podniku deset a více doppií ze stejné kávy a od stejného baristy, je třeba diferenciovat jemněji na, například, čistých 16, silných 16 (tj. 16.25), 16 až 17 (16.50) nebo skoro 17 (16.75) a nelze využít celé číslo hodnotící škály pro všechny kávy.

Odhlédnu-li od svých maximalistických nároků, lze pro orientaci čtenářů říct, že již káva na úrovni 14/20 je hodná doporučení pro většinu fanoušků výběrových zrnek. Neříkám záměrně pro všechny, co mají rádi kávu, jelikož spoustě lidí, co se ptají, kam na kafe zajít, by připadala naprostá většina káv v níže uvedeném žebříčku excesivně kyselá; 15/20 pak reprezentuje espresso či cappuccino, které stojí za opakovanou návštěvu; 16/20 je, pro zjednodušení, káva kvality michelinské hvězdičky (analogie s hodnocením mého oblíbeného kritika).

Žebříček nejlepších loňských káv je viditelně afrocentrický, ale to jen proto, že italské pojetí espressa v Brně v posledních dvou či třech letech zachází na úbytě (a všechny ty svěží, živé, funky, “boozy” a borůvkové i jahodové kávy mi opravdu chutnají). Na jedné straně máme extrémně (mediálně) protěžovanou výběrovou scénu, kde je třeba velmi pečlivě selektovat, a na straně druhé často bezskrupulózní exploataci velmi nekvalitních zrnek. A bohužel skoro nic mezi tím a asi se v dohledné době nevrátí koncept kavárny s více mlýnky, kde by si našel každý to svoje. 

Ze čtyřicítky nejlepších káv roku 2018 jsou jen tři “italské” a třebaže se na přítomnost Julia Meinla asi budou mnozí dívat s despektem, mohu potvrdit, že nejen v tomto jediném případě v kavárně na Zelném trhu, ale i v jejich kavárně v Campus Square v Bohunicích či v kavárně ve Vaňkovce, jsem měl v minulých letech překvapivě velmi dobrou kávu.

Jakkoli nejsem příznivec filtrů a v případě nouze (a často i mimo ni) jedu na mokka konvičce (16 g), jsem rád, že dvě alternativy se do TOP 40 dostaly. Jedna je sice viditelně “malá domů”, ale proč bych koneckonců nemohl uvést dosud nejlepší mokka z možná nejzajímavějších zrnek, která jsem loni ochutnal (od října 2015 jsem “bialettku” použil nejméně 300x). Druhým zástupcem je káva z Moccamasteru, která mi po několika nedobrých zkušenostech vrátila důvěru v tento stroj a potvrdila, že stejně jako u mokka a espresso kávovaru, i zde enormně záleží na vstupní surovině a člověku, který zařízení obsluhuje. 

V jednotném zápise jsem se snažil u všech káv uvést základní údaje včetně orientační identifikace baristů, kteří za ně byli zodpovědní (nemohu pochopitelně znát jména lidí v možná desítkách kaváren, ale naprostá většina se určitě pozná anebo je identifikuje jejich crew ;-)). Ne vždy se pochopitelně podařilo potřebné údaje zjistit, zapomněl jsem si je poznamenat anebo jsem na jejich zapsání prostě neměl sílu. 

Pokud některý barista či baristka (anebo i celý tým) dosahovali opakovaně kávy na určité konstantní úrovni (v rámci dané kategorie hodnocení), je to uvedeno a káva je započítána jen jednou, protože jinak by jen Atlas či Pelíšek obsadily řadu míst. A ano, toto jsou dva podniky, které, ač mají tu a tam nějaký menší lapsus (v přístupu k produktu i zákazníkům), z hlediska doppia (cappuccino jsem měl v Atlasu loni jen jedno, v Pelíšku vůbec) jsou pravděpodobně nejspolehlivější v Brně – nepíšu espressa, protože jsem v obou podnicích měl za minulý rok dohromady jen tři.

K téměř každé kávě se váže nějaký malý příběh a spousta z nich by si zasloužila přesnější popis chuti a vůně, ale na toto už prostě nemám sílu a text by se natáhl nad rozumnou míru. Se zájemci mohu výsledky prodiskutovat osobně při některé z příštích návštěv jejich kaváren/u kávy nebo na Facebooku, kde se dnes po desáté objevilo upozornění na tuto bilanci.

Pevně také doufám, že příští rok už bude žebříček obsahovat pár povedených espresso a cappuccino příspěvků mé maličkosti. Za dvanáct měsíců s kávovarem a mlýnkem snad nějakou tu vypitelnou kávu připravím. :-) Děkuji a všem přeji co nejvíc krásných káv v nadcházejícím roce 2019. 

MÍSTO 1 až 10

1. silných 18/20: cappuccino (Industra, Brno, Adam Obrátil; Square Mile, Peru) 2. 17 – 18/20: doppio (Kaffemik, Vídeň, britský barista, Horsham Coffee Roaster, Rwanda Gishyita) 3. 17/20: doppio (Pelíšek, Brno, slečna Sabina, Rebelbean, Burundi)

4. 17/20: doppio (Kafe Friedrich, Brno, slečna Míša, Rebelbean, Burundi)

5. 17/20: doppio (Monogram, Brno, “skandinávský barista”, Has Bean, Etiopie)

6. 17/20: cappuccino (Monogram, Brno, Adam Neubauer, Has Bean, Salvador)

7. skoro 17/20: doppio (Pelíšek, Brno, slečna Sabina, Rebelbean, Kolumbie) 

8. skoro 17/20: doppio (Kafe Fried., Brno, slečna Míša, Rebelbean, Kolumbie)

9. 16  – 17/20: doppio (one sip, Praha, fousatý barista, Candycane Ethiopia Guji)

10. 16 – 17/20: flat white (Juice Press People, Varšava, How Are You Brewing?/ex-Coffee Republic, Keňa)

MÍSTO 11 až 21 (všechny kávy na úrovni 16/20)

doppio – několikrát (Atlas, šéfka? podniku, Rebelbean, Burundi/Etiopie)   doppio – několikrát (Atlas, “seniorní baristka”, Rebelbean, Burundi/Etiopie) doppio – jednou (Atlas, mně neznámá slečna, Rebelbean, Etiopie Mormora) doppio – několikrát (Michal Kocman, Coffee Fusion, vše single origin od DoubleShot + Kolumbie od CandyCane) doppio – několikrát (Forum, Varšava, polská mistryně v aeropressu, různé kávy) doppio – mnohokrát (Kafe Friedrich, všechny baristky v 1. půli roku 2018) doppio – několikrát (Cafe Mitte, Brno, různí baristi, kávy z Berlína a Mnichova) doppio – jednou (Šestá větev, jedna ze slečen, Rebelbean Etiopie Mormora) doppio – dvakrát (Urban Café, Praha, Fjord Coffee Roasters, Etiopie) doppio – několikrát (Coffee Desk, Varšava, jejich vlastní kávy, převážně Etiopie, Keňa, Kolumbie)

MÍSTO 21 až 30 (všechny kávy na úrovni 15 – 16/20)

doppio – několikrát (one sip, Praha, Origin Coffee Roasters, Londýn)  doppio – opakovaně (Pelíšek, Brno, africké kávy od Rebelbean) doppio – opakovaně (Atlas, Brno, africké kávy od Rebelbean) doppio – několikrát (Kafe Friedrich, Brno, Rebelbean, Kolumbie) doppio – několikrát (The Espresso Room, Londýn, Caravan Coffee Roasters, Market Blend) doppio – jednou (Spital Caffe Mitte, Brno, africká káva od Rebelbean) espresso – jednou (Neon Caffe, Rimini, pražírna tuším z Faenzy) doppio – několikrát (Monogram, Brno, všichni tři baristi, různé od Has Bean) doppio – jednou (L CAFFE, Brno, hlavní baristka, Relo, Kolumbie) filtr – jednou (Moccamaster v The Roses Beer & Coffee, Brno, Has Bean)

MÍSTO 31 až 40 (všechny kávy na úrovni 14 – 15/20) doppio – jednou (téměř 15/20, Coffee Fusion, černovlasý barista, La Cabra, Kostarika Altos Honey) doppio – jednou (téměř 15/20, Kaffemik, Vídeň, ne-britský barista, Ilimité Coffee Roasters, Brazílie, Bloom Limited – Cold Soul) ristretto – jednou (téměř 15/20, Air Cafe, Brno, Adam Kronek, hlavní barman a barista, Julius Meinl)  doppio – jednou (téměř 15/20, How Are You Brewing?/ex-Coffee Republic, Varšava, Keňa) doppio – jednou (téměř 15/20, La Bicicleta, Madrid) doppio – jednou (téměř 15/20, Punkt, Brno, Fity Beans, Fluffy 1.0) doppio – jednou (14 – 15/20, La Rotatoria, Brno, DoubleShot, tuším Etiopie) cappuccino – jednou (14 – 15/20, Cafe Mlýnek, Brno, Coffee Source, Black Blend, moc sympatická a pečlivá baristka, které úkosem sledovala, jak mi chutná :-)) doppio – pětkrát (silných 14/20, Kafec, Brno, slečna Eliška, vše vlastní Burundi) doppio – jednou (silných 14/20, SKOG, Brno, Rusty Nails, Salvador)    

#glosy