#České dějiny

[palacholic]

got a new book today :D

#personal #česky #čumblr #jan palach #history #české dějiny

[autistictortoise]

CZ: Takže, poté, co mi jeden kamarád řekl, že nechápe, proč se tak moc slaví 17. listopadu, rozhodla jsem se udělat malé historické okénko, protože stejně ve škole na naše moderní dějiny nikdy není čas a vlastně jsme to nikdy nebrali.

28. října 1939 rozehnali nacisté demonstraci oslavující výročí vzniku Československé republiky. Během tohoto střetu byl těžce zraněn student Jan Opletal  a zabit pekařský dělník Václav Sedláček. Jan Opletal zemřel 11. listopadu. Na jeho pohřbu 15. listopadu došlo k další demonstraci a střetu s nacisty. 17. listopadu byly zavřeny české vysoké školy, studenti byli zatýkáni a posíláni do koncentračních táborů, 9 vedoucích představitelů studentské organizace bylo popraveno. Roku 1941 byl díky snaze československé exilové vlády v Londýně 17. listopad prohlášen za Mezinárodní den studenstva.

Přesuňme se o padesát let později. Roku 1989 už komunistickému režimu v Československu docházejí po 41 letech síly, v SSSR je u moci Michail Gorbačov a poměry se uvolňují. Během roku 1989 dochází k několika demonstracím a protestním akcím (jedna z nich, slavící výročí úmrtí Jana Palacha, tzv. Palachův týden, byla obzvlášť brutálně potlačena). 17. listopadu se v Praze na Albertově sešli studenti pražských vysokých škol při příležitosti 50. výročí uzavření českých vysokých škol. Na akci byla skandována protikomunistická hesla, po skončení oficiální části se část studentů vydala do středu města. Policie se je snažila zadržet a zabránit jim v postupu. Ulici Národní třídu policie přehradila. Demonstranti se chovali pokojně, měli jen květiny a svíčky a skandovali: “Máme holé ruce!” Zvláštní složky bezpečnostních složek, tzv. červené barety, ale demonstranty napadly, zbily obušky a pokojnou demonstraci brutálně rozehnaly. Zpráva o tomto násilí se hned druhý den začala šířit, studenti a divadla začali stávkovat, konaly se demonstrace, vzniklo Občanské fórum. Komunistický režim tento tlak nevydržel. 10. prosince byla jmenována 1. vláda, kde komunistická strana neměla většinu a dosavadní prezident Gustáv Husák podal demisi. 29. 12. 1989 byl prezidentem zvolen Václav Havel (kterého komunistický režim naposledy zatkl v říjnu 1989).

Takže proto slavíme 17. listopadu. Pro jiné země to může být “jen” Mezinárodní den studenstva, ale pro nás je to den, kdy se naši předkové vzepřeli a ukázali, že mají odvahu a že svobodu a demokracii budou hájit. Je to den, kdy bychom si měli uvědomit, že jestliže oni nám vybojovali svobodu a demokracii, my musíme tyto hodnoty zachovat a dále budovat. Díky za pozornost.

EN: So, after one of my friends told me, that they don’t understand why we celebrate 17th November so much, I decided to create a post about our modern history, which we never have the chance to talk about at school because we don’t have time to do so.

On October 28, 1939, the Nazis broke up a demonstration celebrating the anniversary of the Czechoslovak Republic. During this clash, a student, Jan Opletal, was seriously injured and a bakery worker, Václav Sedláček, was killed. Jan Opletal died on 11 November. At his funeral on 15 November, another demonstration and clash with the Nazis took place. On 17 November, Czech universities were closed, students were arrested and sent to concentration camps, and nine leaders of the student organisation were executed. In 1941, thanks to the efforts of the Czechoslovak government-in-exile in London, 17 November was declared International Student Day.

Let's move on fifty years later. In 1989, the Communist regime in Czechoslovakia is running out of steam after 41 years, Mikhail Gorbachev is in power in the USSR and conditions are easing. During 1989, several demonstrations and protests took place (one of them, celebrating the anniversary of Jan Palach's death, the so-called Palach Week, was particularly brutally suppressed). On 17 November, students from Prague's universities gathered at the Albertov in Prague to mark the 50th anniversary of the closure of Czech universities. Anti-Communist slogans were chanted at the event, and after the official part of the event was over, some of the students went to the city centre. Police tried to detain them and prevent them from advancing. The street Národní třída was blocked by the police. The demonstrators behaved peacefully, carrying only flowers and candles and chanting, "We have bare hands!" However, special forces of the security forces, the so-called Red Berets, attacked the demonstrators, beat them with batons and brutally dispersed the peaceful demonstration. News of this violence began to spread the very next day, students and theatres went on strike, demonstrations were held, and the Civic Forum was formed. The communist regime could not withstand this pressure. On 10 December, the first government was appointed, where the Communist Party did not have a majority, and the incumbent president, Gustáv Husák, resigned. On 29 December 1989, Václav Havel (who was last arrested by the communist regime in October 1989) was elected president. So that is why we celebrate November 17. 

For other countries it might be "just" International Student Day, but for us it is the day when our ancestors stood up and showed that they had courage and that they would defend freedom and democracy. It is a day when we should realise that if they won freedom and democracy for us, we must preserve and build on these values. Thank you for your attention

#czech history #history #international student's day #czech #česky #české dějiny #moderní historie #modern history #čumblr

[hadivadlo]

Sezona 50

Průběžně upravovaný přehledový text.

HaDivadlo považujeme za živoucí kulturní dědictví a svého druhu kontinuální útočiště undergroundového, nepravidelného, občas i divného, ale pro většinovou kulturu nesmírně obohacujícího myšlení o divadle a společnosti. Rádi bychom proto přistoupili i k reflexi své minulosti jinak, než bývá zvykem. Na místo koncentrace všech oslav do jednoho galavečera chceme rozprostřít oslavy tohoto vzácného jubilea do více než jednu sezonu trvající série událostí, které budou reflektovat proměny dramaturgie a lidí tvořících HaDivadlo. Oněch 50 let je pro nás zejména dějinami komunit a tvůrčích přátelství, proto se i v oslavách chceme zaměřit zejména na lidské setkávání a inspirativní dialog.

Právě vzniká několikadílný dokument České televize o HaDivadle v režii Moniky Rychlíkové a Břetislava Rychlíka. Zúročujeme zde své archivnické aktivity z předešlého období.

Nadále pokračujeme v paměťové lince a sbírání vzpomínek – více na hadivadlo.cz/pameti.

Na jaře, v sobotu 6. dubna 2024, uskutečníme Paměťovou kavárnu, ve které bude prostor, aby zejména diváci reflektovali svoje zážitky z různých ér HaDivadla a stopu, kterou zanechalo v jejich životech. Více zde.

Uplynulých 50 let si chceme zpřítomnit sérii událostí, které budou rekonstruovat místa a komunity tvořící HaDivadlo v jeho minulosti. Už v letošní sezoně si připomínáme éru Alfa pasáže a počátky HaDivadla přímo v Prostějově.

Ve spolupráci s Muzeem a galerií v Prostějově, příspěvkovou organizací Olomouckého kraje, jsme připravili průřezovou výstavu HaDivadlo 50. Začalo to v Prostějově, jejíž vernisáž se odehrála 22. března 2024 a je možné ji navštívit do 2. června 2024 v Galerii Špalíček. Plánujeme také dvě komentované prohlídky se členy souboru, v sobotu 27. dubna a ve čtvrtek 2. května 2024. Více zde.

Dále s Městským divadlem v Prostějově ladíme společné plány. Na 18. června 2024, výroční den první premiéry HaDivadla, chystáme v prostějovském Národním domě, kde má HaDivadlo své kořeny, setkání původních členů a členek divadla – ve speciální diskuzi zde, přímo na místě zrodu, odhalí různé vrstvy minulosti. Ve středu 19. června 2024 plánujeme do Přednáškového sálu, kde HaDivadlo působilo v době svého vzniku, přenést inscenaci z aktuálního repertoáru.

V jubilejní sezoně bychom rádi uspořádali drobné tvůrčí intervence také v bývalém Klubu školství a vědy Bedřicha Václavka, na Šelepce a v Kabinetu múz. Diskutujeme o různých formátech, například promítání legendárních inscenací z jednotlivých ér přímo v prostorách, kde se kdysi odehrávaly, čtení úryvků ze scénářů, ale také o živých rozhovorech s pamětníky o tom, co pro ně bylo z daného období dějin HaDivadla klíčové a podstatné.

Plánujeme také připomenout formát HaDi Café pořadem Café Švanda a pro jeden zářijový večer rekonstruovat tuto kavárnu, která se stala kulturním fenoménem.

Na říjen 2024 připravujeme „scénickou konferenci“ na téma „HaDivadlo v proměnách času“. Záměrem je podívat se s odstupem na všechna slavná předešlá období, ale rovněž postihnout méně zmapované dějiny po roce 2000. V tomto směru se pokoušíme navázat spolupráci s Divadelní vědou MUNI a taky dalšími divadelně-vědními institucemi napříč republikou.

Směřujeme také ke „Galavečeru“, který se uskuteční 14. prosince 2024 v režii Ivana Buraje. Koncept večera bude vycházet z podoby oslav 30 let CED. Bude se jednat o kolektivní vzpomínání a skládání minulosti ze střípků jednotlivých pamětí, kdy jednotlivá období budou reprezentovat mluvčí – pamětnice a pamětníci. Jejich vyprávění bude doplněno o audiovizuální ukázky evokující ponor do vod jednotlivých ér.

Dále debatujeme o improvizačním večeru tvořeném na bázi fundusu a úlomků minulých scénářů HaDivadla.

Kromě oslav výročí a různých tvůrčích intervencí chceme reflektovat 50 let HaDivadla i v hlavní inscenační činnosti. Vhodné tituly jsou diskutovány s dramaturgickou radou, pro 50. sezonu ve složení Arnošt Goldflam, teatroložka Karolina Plicková, překladatel Aura-Pontu Michal Kotrouš a umělecký šéf Terénu a dramaturg Matyáš Dlab.

Setkání dramaturgické rady v lednu 2024.

Co máme již za sebou

[themorning-news]

Finálové kolo letošního ročníku dějepisné soutěže gymnázií se blíží

Dějepisná soutěž gymnázií pořádaná Nadačním fondem Gaudeamus při gymnáziu Cheb je již řadu let významnou událostí středoškolských studentů z České a Slovenské republiky. Tato soutěž nejenže podněcuje zájem o historii, ale také poskytuje útočiště mladým nadšencům do dějepisu, aby ukázali své znalosti a vášeň pro studium minulosti.

Letos proběhne již 31. ročník. Vzhledem k mimořádnému zájmu o soutěž se od roku 2014 ve všech 22 krajích ČR a SR uskutečňuje krajské kolo, do kterého se zpravidla hlásí 250-330 gymnázií z obou zemí. Z krajského kola, které proběhlo ve středu 5. dubna 2023, vzešel tradiční počet 75 gymnázií, která se utkají 23. listopadu 2023 v Chebu. Studenti budou soutěžit ve znalostech evropských dějin 1945-1975 (od Postupimské konference až po Helsinskou konferenci).

"Dějiny jsou nejen o datech a jménech, ale také o porozumění kontextu a důležitosti těchto událostí v širší perspektivě. Tato soutěž nabízí studentům možnost prozkoumat spletité dějiny 20. století, které zásadně ovlivnily, jak Evropu, tak i celý svět. Soutěžící si nejen memorují prostá fakta, ale také se učí, jak interpretovat a rozumět historickým událostem a procesům," říká organizátor soutěže Mgr. Miroslav Stulák.

Atraktivnost celé soutěže umocňuje i skutečnost, že během vyvrcholení soutěže se do zadávání otázek zapojují  prostřednictvím velkoplošné obrazovky i osobnosti obou republik, v posledních ročnících to byli např. přední umělci Zdeněk Svěrák, Marek Eben, Viktor Preiss, Karel Gott, Jiřina Bohdalová, Emília Vášáryová, Štefan Kvietik, Marián Labuda, Martin Huba, Milan Kňažko, významní lékaři Josef Koutecký, Pavel Pafko, Jan Pirk, Vladimír Krčméry, slavní sportovci Jan Železný, Bára Špotáková, Ivo Viktor, Antonín Panenka, Dominik Hašek, Petr Čech, Jiří Holeček, Jozef Golonka, Miroslav Šatan, Miloš Mečíř, bratři Hochschornerovi, dále prezidenti SR Andrej Kiska, Zuzana Čaputová a předseda vlády SR Eduard Heger.

V roli odborných garantů se XXXI. ročníku zúčastní prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc., PhDr. Petr Blažek, Ph.D. a prof. PhDr. Roman Holec, DrSc., dále pak jako hosté prof. PhDr. Milan Hlavačka, CSc., PhDr. Jiří Plachý, Ph.D., a řada dalších osobností naší země z různých oblastí společenského života.

Na finančním zajištění se kromě desítek firem, podnikatelů a významných osobností ČR a SR, podílejí i ministři vlády České republiky, členové Poslanecké sněmovny i Senátu PČR, zastupitelé Karlovarského kraje a řada zastupitelů města Chebu. Setkání mladých historiků dále finančně podporují desítky městských úřadů České republiky a Slovenské republiky, městských a obecních úřadů Karlovarského kraje a také krajské úřady České republiky. Poslední ročníky finančně podpořily i desítky poslanců Národní rady Slovenské republiky.

Tato významná soutěž chebského gymnázia je připomínkou toho, jak mohou být dějiny inspirací pro budoucnost a jak je důležité uchovávat a sdílet znalosti o minulosti. Cheb je místem, kde se dějiny stávají živoucími a inspirativními.

[pepikhipik]

Čeští mořeplavci

Je jasné, že na omezeném prostoru článku není možné uvést, jak ostatně sama autorka píše, všechny „další příklady českého putování moři“, myslím ale, že by české „námořní dějiny“ neměly pominout dvě význačné osobnosti, které jsou v rámci našeho národa zřejmě zcela jedinečné – jeden Čech to totiž dotáhl na admirála a druhý dokonce na korzárskéhokapitána!

#historie

[vipnoviny]

Bukurešťský pakt z roku 2015 zařadil ČR do nárazníkového pásma pro nekonečné a vysilující války s Ruskem

Další země, které mají být obětovány v zástupné válce s Ruskem   Na setkání Bukurešťské devítky ve Varšavě, se setkali vůdci zemí, které mají být obětovány do další zástupné války s Ruskem. Jak vyplývá z dohody podepsané v roce 2015, tak v případě, že Rusko napadne vojensky Ukrajinu, tak státy tohoto paktu mají vojensky zasáhnout i s použitím vlastních vojáků. Bude naše země vtažena do válečného konfliktu? Co je Bukurešťská devítka Bukurešťská devítka nebo zkráceně B9 je organizace založená 4. listopadu 2015 v Bukurešti v Rumunsku z iniciativy rumunského prezidenta Klause Iohannise a polského prezidenta Andrzeje Dudy během jejich bilaterálního setkání. Jejími členy jsou Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Slovensko. Vytvoření uskupení bylo především důsledkem agresivního postoje Ruska po anexi ukrajinského Krymu a následné ruské intervenci na východní Ukrajině v roce 2014. Všichni členové B9 byli buď členy bývalého Sovětského svazu (SSSR) nebo Varšavské smlouvy vedené Sověty. Bukurešťská devítka sdružuje státy s celkovým počtem téměř 96 milionů obyvatel, což tvoří zhruba 21,5 % obyvatel celé Evropské unie. Dějiny Od svého založení dne 4. listopadu 2015 uspořádala Bukurešťská devítka několik setkání na různých úrovních. V červnu 2018, před zasedáním B9 téhož roku, se polský prezident Andrzej Duda vyslovil pro vstup Gruzie a Ukrajiny do NATO. Dne 25. února 2022 se vzhledem k ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 sešla B9 s Ursulou von der Leyen, předsedkyní Evropské komise. Summitu B9 dne 10. června 2022 se virtuálně zúčastnil generální tajemník NATO Jens Stoltenberg a také prezidenti České republiky a Slovenska. Dne 22. února 2023 se představitelé států B9 setkali na summitu ve Varšavě s prezidentem Spojených států amerických Joe Bidenem a generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem. Ve společné deklaraci, kterou přijali členové B9, se spojenci dohodli, že se v případě ohrožení vzájemně podpoří. Text deklarace také označil Rusko jako „nejvýznamnější a přímou hrozbou pro bezpečnost spojenců.“ Účel Hlavními tématy B9 jsou zejména bezpečnostní situace v Evropě, obrana proti kybernetickým hrozbám a šíření dezinformací z pohledu koordinace postojů a zájmů v rámci NATO a v Evropské unii. Pavel Matějka, aktivista v organici Občané Československa, o tomto paktu říká: „Podepsáním Bukurešťské smlouvy z roku 2015 jsme se stali, nárazníkovým pásmem, nekonečné a vysilující války s Ruskem, chránící západní Evropu!!!  Tak zvaným kanonenfutr !!! 🙁 Je nejvyšší čas se zbavit této nacistické vlády, která nás každým dnem, zatahuje do války! Rusko není náš nepřítel. Nepřítel je vláda ČR, EU a NATO!!!“ Ing. Iveta Michalíková v pořadu Televizia Slovan o tomto vojenském paktu řekla: „Krátce poté co proběhnul převrat na Ukrajině, tak naše vlády uzavřely na podnět polského a rumunského předsedy vlády, myslím, uzavřely vojenskou dohodu ve které se ty země Bukurešťského paktu dohodly, že v případě útoku na Ukrajinu, poskytne Bukurešťská devítka vojenský materiál, poskytne všechny nezbytné prostředky na ochranu, včetně vojáků, na ochranu Ukrajiny.“ Michalíková poznamenala, že aby NATO nemuselo vstoupit do válečného konfliktu s Ruskem, tak si vytvořilo takový ochraný val států, které mají být obětovány ve válce s Ruskem. Takže zatímco státy Bukurešťské devítky budou dodávat krev, zbylé státy NATO budou stejně jako v případě Ukrajiny dodávat peníze a zbraně. Smlouva NATO Někdo by si mohl myslet, že tohle je absolutně v rozporu se Severoatlantickou smlouvou, článkem 5, kde se píše: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“ Všimněte si, že v článku se píše, že strana může „podniknout takovou akci, jakou bude považovat za nutnou“. Z toho vyplívá, že když třeba Německo, Francie, nebo Velká Británie, nebudou považovat za nutnou akci to, že by měly přímo vojensky pomoci státům východní Evropy, tak podle článku 5 Severoatlantické smlouvy mají právo se neúčastnit. Vzpomeňte si na pokrytectví, když evropští lídři napadali Andreje Babiše za to, že řekl, že v případě vojenského napadení jiného členského státu NATO mu Česká Republika nepřijde vojensky na pomoc. To byl rachot a humbuk. Přitom tito lídři vytvořili v součinnosti s naší vlastizrádnou vládnou Bukurešťský pakt, kde devět států východní Evropy má být vojensky obětováno pro válku s Ruskem a ostatní členské státy NATO se toho přímo nebudou účastnit. Jak víte, tak Ukrajina již Ruském byla vojensky napadena a státy Bukurešťské devítky ji mají bránit i tím, že tam pošlou své vojáky. Setkání ve Varšavě

Skupina vlastizrádných politiků na setkání ve Varšavě, kteří zaprodali své země do válečného konfliktu s Ruskem   Dne 22. února 2023 na setkání zemí B9 ve Varšavě, vyzval generální tajemník NATO Jens Stoltenberg lídry těchto zemí, aby zajistili pro Ukrajinu „to, co potřebuje, aby uspěla“. Někteří účastníci volali po vystupňování této vojenské asistence včetně dodávek systémů protivzdušné obrany nebo stíhaček. Biden v této polské metropoli řekl: „USA a další země nepoleví v podpoře Ukrajiny a Rusko ve své válce proti sousední zemi nikdy nezvítězí.“ Biden poté země takzvané bukurešťské devítky označil za přední linii kolektivní obrany, a ocenil počínání jejich prezidentů a premiérů od začátku ruské invaze na Ukrajinu. Dále řekl: „Víte lépe než kdokoli jiný, co je v tomhle konfliktu v sázce, nejen pro Ukrajinu. Věci se radikálně změnily a my musíme zajistit, abychom je změnili zpátky,“ Zkuste se nad tím zamyslet. Co by se muselo stát, aby Ukrajina v této válce s Ruskem vyhrála? No musely by se přidat do tohoto válečného konfliktu státy NATO a k tomu slouží B9. Samozřejmě se to veřejnosti prodá tak, že je to pro naši ochranu a bezpečí i přestože angažmá států B9 ve válce na Ukrajině bude mít na tyto státy právě opačný efekt. Závěr B9 byla vytvořená proto, aby státy v ní byly obětovány v nekonečné a vysilující válce s Ruskem, zatímco zbylé státy NATO se přímo od tohoto konfliktu budou distancovat a maximálně dodají zbraně a peníze. Z toho co říká Biden a Stoltenberg doslova mrazí. Česká Republika, která je také členem B9 by také měla být obětována a to je něco, čemu musíme zabránit. Už teď je 5 minut po dvanácté a spící veřejnost si neuvědomuje co se za jejími zády děje. Read the full article

#b9 #Bukurešťskádevítka #Bukurešťskýpakt #Bulharsko #českárepublika #estonsko #JensStoltenberg #joebiden #Litva #Lotyšsko #Maďarsko #NATO #petrfiala #Polsko #Rumunsko #Slovensko #sssr #ursulavonderleyen #zuzanačaputová

[azurrao]

Gotika

Zrodila se v Evropě vrcholného středověku a vyjadřovala sebevědomí církve, touhu křesťana směřovat vzhůru. ~ Učebnice Dějepisu - české a světové dějiny

[malltv]

Konfidenti, kolaboranti, vrazi, ale i zachránci a hrdinové… Nový seriál Jiřího Padevěta připomíná temnou dobu naší historie

Léta 1938 až 1953 byla krutá, udály se v nich příběhy, ze kterých mrazí. Badatel a spisovatel Jiří Padevět se k nim v novém seriálu Temná doba vrací. Nechce šokovat, chce připomenout, že naši historii nepsali jen generálové a státníci, kteří se dostali do učebnic, ale obyčejní lidé. Především oni. A že mnohdy stačí pouhý okamžik, aby se stal člověk hrdinou, nebo zrádcem. Jediné rozhodnutí, které se zdá být s odstupem času tak jednoznačné. Ale čas byl tehdy tím, o co se v kulisách všudypřítomného teroru hrálo. A v sázce byly lidské životy.

Krátká videa o pohnuté historii českých zemí točí badatel a spisovatel Jiří Padevět od roku 2017. Splácí jimi dluh těm, o kterých se dlouho mlčelo, nebo lhalo, a kteří měli dávno, aspoň in memoriam, obdržet státní vyznamenání. A také připomíná, jak dobře se navzdory všem potížím máme. Nevíme, jaké je to se bát, že ve tři ráno zatluče na dveře Gestapo, nebo Státní bezpečnost, nemají nás v hrsti udavači tajných policií… Společný jmenovatel všech epizod nového seriálu Temná doba představují osudy lidí, které během 30., 40. a 50. let poznamenaly totalitní režimy, ať už ten nacistický, komunistický, nebo postupně oba. „Jedná se v drtivé většině o události, které se staly na území dnešní České republiky mezi roky 1938 a 1953, i když některé příběhy mohou časově přetéct přes oba letopočty. Pokud to bude možné, rád bych vzal diváky i do blízkého zahraničí, třeba na Slovensko, nebo do Mauthausenu,“ přibližuje Jiří Padevět koncept formátu. Ten připravuje ve spolupráci s Martinem Krušinou, šéfdramaturgem internetové televize Mall.tv, který se mimo jiné podílí také na pořadech Adama Gebriana, nebo populárně-naučných sériích Životy slavných a Zmlsané dějiny. „Shodli jsme se s Martinem, že upustíme od tradičního vysílacího schématu a premiéry jednotlivých dílů nebudeme dávat v pravidelných týdenních intervalech, ale nabídneme je divákům vždy v den, kdy k nim před desetiletími došlo,“ upřesňuje Padevět periodicitu s tím, že každý měsíc budou k vidění čtyři nové epizody. „V roce 2022 je kulaté výročí operace Anthropoid, výročí vražd obyvatel Lidic a Ležáků, takže na některý z mnoha příběhů, souvisejících s těmito událostmi, se dostane,“ avizuje. Obsáhne ale i skutečnosti a osobnosti neprávem zapomenuté. „Budu se věnovat i tématům u části veřejnosti nepopulárním, jako je vyhnání českých a moravských Němců, nebo ozbrojený odpor proti komunistické tyranii,“ plánuje. Při tvorbě cca 5minutových videí vychází badatel a spisovatel z výsledků své dřívější práce, příslušných archiválií a dostupné literatury. „Největším limitem je přístupnost lokace, větším už je asi jenom neexistence lokace. Některé příběhy prostě natočit nejdou, protože místo, kde se staly, už neexistuje a k události zcela chybí obrazová dokumentace,“ přiznává. Krátkou stopáž využívá k tomu, aby stručně a jasně vysvětlil základní fakta podstatná pro pochopení toho, kdo jsme byli i kým jsme dnes. „Přál bych si, aby se z Temné doby stala vyhledávaná učební pomůcka, která umožní pedagogům na sdělené informace navázat nejen další výukou, ale především diskusí se studenty o příslušné události,“ prozrazuje Padevět, který má v záloze desítky, ne-li stovky námětů. Zpracovat je chce „třeba proto, abychom neodsuzovali historické osobnosti za jejich selhání a uvědomovali se, že mohli v podobné situaci selhat daleko fatálněji.“ Důležité je v budoucnu jejich chyby neopakovat, což jde bez znalosti minulosti stěží.

Temná doba Žánr: Publicistický seriál Stopáž: cca 5 min./ epizoda Periodicita: 4x měsíčně Premiéra: leden 2022 Tvůrci: Jiří Padevět (autor), Martin Krušina (režie) Dostupné: zdarma na www.mall.tv a v mobilních nebo televizních aplikacích Mall.tv

Temná doba: vizuál (zdroj Mall.tv)

Jiří Padevět (foto: Mall.tv)

#Temná doba #Jiří Padevět #Martin Krušina #historie #okupace #komunismus #nacismus #České země #malé dějiny

[palacholic]

what would palachs music taste look/sound like

omg that's such a GOOD question *prepares to infodump* 🤭🤭

so a song I ABSOLUTELY associate with him is Morituri te Salutant by Karel Kryl (yeah it's in the film about him but that's not the only reason...it just FITS. THE LYRICS. THE MEANING. THE VIBES.) but that song officially came out some months after his death, so it's not sure whether he ever heard it (maybe some expert on czech music can help me out). but I can literally see him humming that song while walking around Prague (he had this habit of walking on the curb of the sidewalk and singing quietly to himself - soooo cute 🥹) so that's definitely number one

also Karel Kryl in general 😌😌

next maybe some classical music by Czech*oslovak composers? Something quite melancholic but beautiful about his homeland? Definitely 😌

I'm pretty sure he wouldn't like the playlists I make (emo/pop punk/goth/a lot of screaming and cursing (he never used swearwords) and sad angry music) - yeah not his thing probably 💀

with one exception - a song that comes to my mind which he might like is The Light Behind Your Eyes by My Chemical Romance (also very fitting lyrics/vibes 😌) and anything similar to that one, so more slow, romantic songs with deep lyrics

Also he would be the kind of person to care about the lyrics a lot in general

so...that's Palach's music taste imo, keep in mind that I'm not a historian (yet) nor did I know him personally (😭) so I can only guess 🥺

also if you have more questions feel free to ask, I'm always ready to infodump about Palach :)

#čumblr #česky #czech #czech history #české dějiny #jan palach #history #music

[anartshot]

KUBISMUS | ÚVOD

1907 – 1914 

|JOSEF CHOCHOL|DETAIL KUBISTICKÉ FASÁDY|10. LÉTA 20. STOLETÍ|

Kubismus (od fr. cube - krychle), patrně nejslavnější avantgardní směr dvacátého století, jenž se stal zdrojem sváru mezi tehdejšími historiky umění. Nejdříve považovali za zakladatele tohoto průkopnického směru Španěla Pabla Picassa, později však tuto poctu rozdělili mezi Picassa a Francouze Georgese Braqua, nakonec se sešli na straně Braqua. Význam tohoto směru pro moderní umění je více než převratný. Jeho podstata tkví především v nové prostorové koncepci obrazu, jež je revolucí proti tradičnímu pojetí. Avšak je důležité podotknout, že se jedná i o hnutí syntetické, čímž v sobě obsáhlo a přepracovalo všechna předešlá směřování k témuž problému. 

Picassovy nároky na titul zakladatele kubismu vyplývají z jeho obrazu Avignonské slečny (1907). Jedná se o rozměrnou figurální kompozici, jež se stala provokativní a dnes klíčovou složkou pro pochopení cesty, jíž se kubismus zprvu ubíral. 

|PABLO PICASSO|AVIGNONSKÉ SLEČNY|1907|

V každém případě jsou Slečny z Avignonu navazujícím bodem toho, k čemu směřoval již dříve Paul Cézanne: “Přírodní tvary je nutno pojednávat podle válce, koule a kužele.” Dvě stojící ženy vpravo jednoznačně prozrazují vliv negerské skulptury (deformace obličejové části těla). Podíl Cézannovy malby na vypracování kubismu, je tak rozhodující, že dal název jeho prvnímu období 1907–09. V tomto období je specifické, že převažuje pouze zjednodušování předmětů na elementární geometrické tvary nad vyloučením prostoru a perspektivy.

V témže roce (1907) se Braque pilně věnoval analýze díla Paula Cézanna, která tak postupně kulminovala v jeho krajinách z L’Estaque (1908). Cézannova metoda zobrazení trojrozměrného prostoru změnou pozorovacího místa Braqua doslova uchvátila. On sám poté studoval i techniky starých mistrů, které spočívaly na zachycení konstrukcí forem z různých rovin, ty jakoby klouzaly nebo pronikaly jedna do druhé a naopak. Tyto techniky (fr. passage) vedou oko pozorovatele k různým sekcím obrazu, současně vyvolávají dojem hloubky a dále přitahují pozornost k povrchu plátna a promítají tak obraz do prostoru, kde stojí již zmíněný pozorovatel. 

|GEORGES BRAQUE|L'ESTAQUE|1908|

Obraz tedy zrušil do té doby v umění převládající iluzi trojrozměrného prostoru, obraz se nyní skládá z průniku prostoru a tvaru, čímž vzniká nový obrazový prostor. V podstatě jde o počátek deformace reality na základě spojení několika pohledů. Čili, jedná se o metodu, jež pokládá základní kámen kubismu.

“Kubisté tedy hledají způsob, jak zachytit trojrozměrnost objektů, aniž se tím poruší dvojrozměrnost obrazu. Dochází proto k rozbití a rozložení objektu na jeho části, ony jsou na plátně zobrazeny najednou vedle sebe v ploše, na něž nazíráme z různých úhlů.”

Krystalizace objemů pokračovala v letech 1909–10, kdy hovoříme o mezifázi kubismu. Picassovy portréty a ženské polofigury rozbíjejí tvar zevnitř, článkují jej do ploch a plošek, odříznutých hranou a nastavených pod různými úhly světlu, přesto je tvar ve svém objemu zachován. Panuje zde tedy metoda, jež klade důraz na současně probíhající pohled na předmět z různých stran.

|PABLO PICASSO|PORTRÉT AMBROISE VOLLARDA|1910|

Kolem roku 1910 se kubismus rozrostl v hnutí a i jiní malíři reagovali po svém na myšlenky Picassa a Braqua: Fernand Léger, Roger de La Fresnaye, Francis Picabia a Marcel Duchamp (viz dadaismus), André Derain (viz fauvismus) či maďarský rodák Alfred Reth nebo v Rusku narozený Léopold Survage, Polák Louis Marcoussis a Jean Metzinger patří k těm nejznámějším. Výše zmíněný Fernand Léger byl jedním z nejoriginálnějších umělců, on totiž sloučil kubismus s estetikou mašinismu a vytvořil tak oslavu moderního života a krásy strojů, humánní výtvarné umění, snadno převoditelné do jiných uměleckých forem, například dramatických.

Druhá fáze kubismu se označuje jako analytický kubismus či období hermetické (a to z důvodu pro svou nesnadou čitelnost), hovoříme o roce 1910–12. V těchto letech Pablo Picasso pobýval v Cadaqués a vytvořil své dílo, které shrnuje dokonale prvky této fáze. Setkáváme se tedy s naprostým rozevřením tvaru, jenž je vyjádřen plošnými plány, předmět a prostor tak splývají. Umělcova paleta se omezuje na jemné nuance šedých, šedohnědých a šemodrých tónů. Analytická fáze je doložena především obrazy zátiší a polofigurami, které mají trojúhelníkovou kompozici, jíž si můžeme všimnout zejména u Picassovy tvorby v Céretu.

|PABLO PICASSO|ŘECKÝ VRAK V CADAQUÉS|1910|

Jedná se tedy o zachycení objektu, které rozbíjí předměty na jednotlivé části a přenáší různé pohledy do jedné plochy.

Myšlenky kubismu pronikly a přizpůsobily se i dalším uměleckým disciplínám: sochařství, architektuře a užitému umění, které je hojně zastoupeno tvorbou umělců našich zemí. Kubistické sochy vyšly z koláží a papier collé (výřez z papíru či jiným materiálů, ty jsou následně nalepeny na plátno) a vyvinuly se v asambláž (výtvarná technika, která dává dvojrozměrnému obrazu třetí, prostorovou dimenzi). Nová technika otevřela nejen tvůrcům možnost integrovat do celku nejrozličnější materiály, ale přivedla je v chápání sochařského díla jako konstruovaného, nejen vymodelovaného objektu.   

Matematické a architektonické kvality Grisových prací byly mimořádně úspěšně aplikovány, podíváme-li se na práce Alexandra Archipenka a Ossipa Zadkina, Francouzů Raymonda Duchamp-Villona a Henriho Laurense, dále Litevce Jacquese Lipchitze či v Maďarsku narozeného francouzského sochaře Josepha Csákyho a našich umělců Emila Filly a Otty Gutfreunda. 

|OSSIP ZADKINE|ZNIČENÉ MĚSTO|1951–53|SURREALISTICKÝ POMNÍK OVLIVNĚN KUBISMEM|

Kubismus záhy vytlačil fauvismus z vedoucí pozice v pařížském uměleckém životě. Roku 1912 hovoříme o hnutí celosvětové povahy - i jeho dějiny byly právě sepsány: Gleizes a Metzinger vydali v tomto roce  velmi populární publikaci Du Cubisme (1912).

“Analyzujeme formu z různých pohledů, rušíme perspektivu, posuzujeme předmět a točíme se kolem něho, hledajíce s úzkostným zaujetím tajemství formy. Cílem naší nové formy není ani popis, ani abstrakce, ale konkrétní a nově stvořená skutečnost.”                   –– A. Gleizes

Toho roku (1912) se vrací předmět do obrazu a to ve své zdůrazněné věcnosti. Objevuje se technika trompe I’oeil (př. oklamaní zraku) v imitaci různých materiálů: dřevo, mramor, kov atp., dále jsou do obrazu vlepovány předměty. Kubistické obrazy tak nabývají na důrazu v maximálním vnímání porozovatele samotného díla. Vzniká řada děl, která se označují jako papier collé. Všechny tyto skutečnosti otevírají bránu poslední fázi kubismu, kterou je syntetický kubismus 1912–14. Zde dochází k zajímavému spojení reality a umělecké fikce, čím z díla pociťujeme jakési napětí. Do obrazu se také vrátila barva a reliéf malby tak dostal rozmanité strukturní pojednání. Vývoj syntetického kubismu se udál v letech před první světovou válkou, kubismus pro některé tak dovršil své heroické období, avšak je důležité si uvědomit, že někteří malíři kubistické tendence nezavrhli ani v pozdějších letech, pokračoval dál v různých peripetiích a obměnách v díle svých otců zakladatelů. Stal se tak výchozím bodem i pro další umělecké generace, celá předválečná avantgarda jím byla silně dotčena a jakýmsi způsobem na něj i reagovala. 

|GEORGES BRAQUE|OVOCE MÍSA A SKLO|1912|UKÁZKA TROMPE L'OEIL|

Kubismus společně s našimi zeměmi utvořil světovou a výjimečnou kapitolu v dějinách umění, a to hned z několika důvodů. Jeho metody zasáhly do všech odvětví výtvarného umění a konkrétně v malířství se český kubismus zařadil jako jediný v Evropě hned po bok Francie. Těžiště českého klasického kubismu spadá do  let 1910–1914. On zde totiž měl dobře připravené podmínky a tak odpovídal vnitřní potřebě zdejší výtvarné struktury, že se zde dokonce označuje termínem “Český kubismus”. U nás je kubismus silně spjat se Skupinou výtvarných umělců, jež vznikla sdružením převážně mladých výtvarníků, z nichž se většina v únoru roku 1911 oddělila od konzervativního Mánesa. Nešlo nejen o spor čistě umělecký, ale velkou roli sehrály rozpory generační.

Na výstavách Skupiny výtvarných umělců 1912–14 došlo k prvním významným konfrontacím francouzských kubistů s jejich českými současníky, mezi které patří: Vincenc Beneš, Emil Filla, Antonín Procházka, Václav Špála, František Kysela, Josef Čapek, sochař Otto Gutfreund a architekti Pavel Janák, Josef Gočár a Josef Chochol. Mimo tento rámec Skupiny zůstali jedeni z našich hlavních představitelů kubismu Bohumil Kubišta a Otakar Kubín. Skupina vydávala dokonce svou revui Umělecký měsíčník. 

|PAVEL JANÁK|DÓZA KRYSTAL|1911|

Kubismus u nás také nalezl fundovanou interpretaci teoretickou, nejen v osobě historika umění Vincence Kramáře, ale i mezi umělci. Zejména studie Fillovy a Kubištovy představují svým metodologickým zpracováním přínos k odborné literatuře. Již zmíněný Emil Filla  se jako jediný z našich umělců důsledně vyrovnává ve svých zátiších všemi vývojovámi stadii Picassova a Braquova kubismu. Nám již dobře známý Bohumil Kubišta byl typický svými hlubokými znalostmi z optiky a fyziologie vidění, které pak uplatňoval v důsledně promyšlených kompozicích svých pláten. 

České umění se mohlo vykázat výjimečnou individualitou sochaře Otty Gutfreunda. On byl ve světovém kontextu jedním z prvních, kdo důslědně a na nejvyšší výtvarné úrovni řešil problémy plasticko-prostorové analýzy tvaru. Začínal jako žák Bourdellův, ale ovlivněn přáteli mezi malíři upnul se nové kubistické etice. Jeho práce poznamenávala zprvu expresionistická složka viz Hamlet či Úzkost (obojí 1911), avšak jeho výraz se postupně zklidňoval, až přešel do polohy konstruktivního syntetického kubismu viz Cellista (1912) či Kubistické poprsí (1913). Kuboexpresionistická formule zaujala načas i jiné sochaře, jak o tom svědčí Štursův Pohřeb v Karpatech, jenž vznikl jako vzpomínka na první světovou válku. 

|OTTO GUTFREUND|KUBISTICKÉ POPRSÍ|1913|

Kubismus české architektonické povahy nemá ve světové tvorbě rovnocenného partnera. Základním výtvarným prostředkem se stala soustava šikmých geometrických ploch, které způsobily geometrické prolamování především průčelí. Teoretickými mluvčími kubistů v architektuře se stali zvláště Pavel Janák, jenž se na studiích ve Vídni obeznámil také s tamějšími myšlenkovými proudy a Vlastislav Hofman, autor četných scénických návrhů. Důležitými realizacemi kubistických představ byly v Praze kromě Janákova Hlávkova mostu či domu u Černé matky boží v Celetné ulici od Josefa Gočára, ukazující, jak se i tento revoltující styl dovedl citlivě přizpůsobit historickému prostředí, a skupina vil pod Vyšehradem, navržená Josefem Chocholem (1912–13). 

|JOSEF GOČÁR|DŮM U ČERNÉ MATKY BOŽÍ|1911–12|

Důležitou kapitolou práce architektonických kubistů byla také jejich snaha vytvořit novému stylu odpovídající interiérové zařízení, k jehož výrobě založili Pražské umělecké dílny, navazující na činnost jestě pozdně secesní Artělu. Novou kubistickou tvarovou formuli, založenou na zhybnění hmoty pomocí sestav sférických trojúhelníků, se snažil Janák prosadit se nám již známým sochařem Ottou Gutfreundem i do oblasti monumentální tvorby, jak to dokládá jejich soutěžní návrh pomníku Jana Žižky z Trocnova pro Vítkov (1912–13).

|VLASTISLAV HOFMAN|KUBISTICKÉ LEHÁTKO|1912|

Snaha kubistů vytvořit nový sloh a prosadit ho v běžné stavební praxi musela nakonec ztroskotat, avšak vytvořila důležitý vývojový článek, jenž vedl ke zrodu již zcela svébytné moderní architektury, jež se rozvinula hlavně po první světové válce. Architektonický kubismus byl založen ještě jako dekorativní sloh uvažující o prostorových vztazích fasády a interiéru. Svým dynamickým názorem na stavební hmotu však přispěl k narušení této tradiční koncepce a vedl k vytvoření nového pojetí prostorovosti. 

[amartinfletcher]

V listopadu se otevře první Institut Paměti národa v České republice

V listopadu se otevře první Institut Paměti národa v České republice

29. listopadu 2021 otevře Post Bellum první Institut Paměti národa v České republice. Podzemní výstavní prostor pod Machoňovou pasáží v centru Pardubic nabídne návštěvníkům historický materiál v zajímavé multimediální podobě. Moderní dějiny budou tak představeny očima pamětníků klíčových událostí 20. století a dokresleny silným emočním a audiovizuálním zážitkem. Své místo v Institutu má i…

View On WordPress

#Paměť národa východní Čechy #Post Bellum

[cysnews]

Režisér Ivo Bystřičan představuje české dějiny na osudech manufaktur a továren

Režisér Ivo Bystřičan představuje české dějiny na osudech manufaktur a továren

Neznámý příběh průmyslových dějin českých zemí od prvních manufaktur 18. století až po robotizované továrny 21. století přináší nový 12dílný dokumentární cyklus Industrie. Diváci ČT2 ho mohou sledovat od 8. září 2021 vždy ve středu ve 22 hodin a následující den v 17:30. V brněnském studiu České televize natáčel režisér Ivo Bystřičan. Continue reading

View On WordPress

[skutkovapodstata]

Grand Prix Spolek Skutek 2019 pro Milenu Bartlovou ~~~ ~~~ Ve čtvrtek 25. dubna 2019 byla v pražské galerii Display slavnostně udělena tři čestná členství a cena Grand Prix Spolku Skutek. Její laureátkou se stala Milena Bartlová. Čestná členstv byla udělena sběrateli a galeristovi Richardu Adamovi, výtvarné umělkyni a organizátorce kulturních událostí Sráči Samovi a rovněž kolektivu A. M. 180. za dlouholeté pořádání výtvarných a hudebním akcí.   ~~~

Grand Prix Skutek je určena osobnostem působícím na české výtvarné scéně, a to bez ohledu na věk nebo národnost. Spolek Skutek tuto cenu uděluje jako spolkovou reflexi dlouhodobého a významného působení jednotlivců (nebo dvojic či skupin) v rámci domácího uměleckého provozu nebo vzhledem k výrazným počinům spojeným se zdejším kulturním životem a jeho organizací.

~

Milena Bartlová nedostala Grand Prix Skutek za strhující texty o středověkém, a především husitském umění, které i laikovi umožňují pochopit dodnes aktuální charakteristiky středověkého umění, nýbrž za její aktivity ve světě současného umění. Bartlová vytrvale komentuje výtvarné umění ve veřejném prostoru měst, vstupuje do diskuse o vztahu umění a politiky a snaží se pojmenovávat místo umění ve společnosti.

~

Cena Grand Prix Skutek byla udělena prozatím potřetí. Milena Bartlová je ovšem první laureátkou, která byla zvolena na základě nominací a následného hlasování celé členské základny spolku. Za fyzickou podobou ceny letos stála mladá sochařka Anna Hulačová, která jí dala podobu betonové růže.

~

Čestná členství, kterými výbor Spolku Skutek vyjadřuje respekt ke společensky přínosným aktivitám na poli výtvarné kultury, byla udělena sběrateli a galeristovi Richardu Adamovi, výtvarné umělkyni a organizátorce kulturních událostí Sráči Samovi a rovněž kolektivu A. M. 180. za dlouholeté pořádání výtvarných a hudebním akcí.   

~~~

O Mileně Bartlové

~

Milena Bartlová je historička umění. Její profesní životopis čítá rozsáhlé množství odborných textů, Grand Prix Skutek ale nedostává za strhující texty o středověkém, a především husitském umění, které i laikovi umožňují pochopit dodnes aktuální charakteristiky středověkého umění, nýbrž za její aktivity ve světě současného umění. Bartlová vytrvale komentuje výtvarné umění ve veřejném prostoru měst, vstupuje do diskuse o vztahu umění a politiky a snaží se pojmenovávat místo umění ve společnosti. Nezastupitelná je i její funkce profesorky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde se její zájem o věci veřejné setkává s diskusemi o umění pravěku, středověku, ale též nedávné minulosti a současnosti. Pro všechny, kteří jsou s ní v pravidelném kontaktu je důležité nasazení se kterým formuluje a sdílí naléhavá témata naší současnosti, vnímání nedávné minulosti a konstruování naší přítomnosti, a šířka témat jdoucích od otázek feminismu až po téma klimatické krize.

Milena Bartlová vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na počátku osmdesátých let. Od roku 1978 až do roku 1990 také byla zaměstnána v Národní galerii, následně nastoupila do Ústavu dějin umění Akademie věd a mezi lety 1998 a 2005 pak na Pedagogickou fakultu UK. Své specializaci – tedy středověkému umění – se naplno věnovala především v době, kdy působila na Masarykově univerzitě v Brně (1998–2010), kde se nejprve habilitovala a posléze získala profesuru (2005). Po krátkém působení na Akademii výtvarných umění (2010-2011) se stala profesorkou Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Aktuálně se ve svém výzkumu věnuje dějinám dějin umění (1945–1960). V roce 2013 obdržela Ceny F. X. Šaldy za knihu Skutečná přítomnost (2012).  

~~~

O Sráči Samovi

~

Výtvarná umělkyně a organizátorka Sráč Sam se od konce 90. let programově zaměřuje na budování kulturního centra v České Bříze a pořádání kulturních událostí v západočeském regionu. Galerií sam83, ale také svými workshopy nebo rezidenčními pobyty dokázala vytvořit významný kulturní bod mimo obvyklá kulturní centra. Díky jejímu neúnavnému úsilí o posilování vztahů uvnitř umělecké komunity se jí podařilo v České Bříze vytvořit mimořádné místo, kde prezentace umění úzce souvisí s vytvářením společenství, vzájemným dialogem a vědomím sounáležitosti.

~~~

O Richardu Adamovi

Sběratel Richard Adam je příkladem milovníka umění, který své zálibě zasvětil život. Nejenže ale umění sbíral a v mnoha umělcích svým upřímným zájmem posiloval důvěru v jimi nastoupenou cestu. Důležité vždy bylo, že s nimi uměl vést dialog o tvůrčích problémech a v tomto ohledu se jim stát partnerem. Třebaže ohniskem jeho zájmu zůstává závěsný obraz, svým sběratelským úsilím, a rovněž prezentacemi současného umění v jím vedené galerii, inspiroval další generaci soukromých sběratelů a aktivizoval jejich pozornost k současnému umění jako celku.

~~~

O kolektivu A.M.180

~

Kolektiv A. M. 180 vstoupil na výtvarnou scénu v první třetině minulé dekády. Ve správnou chvíli odpověděl na postupující institucionální krizi a nabídl „komunitní řešení“ postavené na principech DIY. Vedením galerie inspiroval mnohé další, zejména však výtvarné umělce, aby aktivně přispěli k organizaci kulturního provozu. Za velký přínos kolektivu A. M. 180 považujeme rovněž vědomé propojování výtvarné a hudební sféry, kterým dodnes pozitivně stimulují dialog mezi oběma disciplínami.

~~~

foto: Jiří Thýn

#grandprix #spolek skutek #milena bartlova #srac sam #richard adam #am180

[czechzerowaste]

Olomoucký týden v kině plném vědy

Konečně! Konečně jsem měla možnost na AFU vidět více než jeden, dva filmy. To se mi stalo naposledy, když jsem byla na AFU poprvé, někdy ve třeťáku na bakaláři. AFO je festival vědecko-popularizačních filmů, který už 54 let pořádá moje „rodná“ Univerzita Palackého v Olomouci. Je to prostě týden, který vám rozšíří obzory v tématech, o kterých se fakt hodí něco vědět (i když jste to před shlédnutím filmu vůbec netušili). Dokumenty miluju nějak tak obecně a na AFU miluji celkově tu studentskou a provokující atmosféru.

AFO, které tak často pojednává o životě na Zemi, se navíc snaží být k naší planetě ohleduplné. Například na baru se dávají vratné kelímky, které nemají žádný potisk, takže je možné je používat nejen na festival, ale i na jiné akce. Sice stále dostanete plastovou kartičku akreditace, ale na univerzální univerzitní klíčence, kterou je možné na konci festivalu vrátit k dalšímu použití. Já už třetí rok měla press akreditaci (jen minulé roky jsem ji nezvládla opravdu využít). Letos jsme narozdíl od předchozích let nedostávali žádný balíček s katalogem filmů, programem a propagačními materiály. Pár jich bylo v poličce v prostoru pro hosty, kde si je člověk mohl vzít, chtěl-li, nebo jen prohlédnout a vrátit. Jsou to bezodpadové drobnosti, ale tak snadné, že by byla škoda je nedělat.

Minulý rok mělo AFO sekci Oceány a tématem odpadu se to v nich (bohužel) hemžilo. Letos se více zaměřilo na dějiny a jejich interpretaci skrze mýty i propagandu. Ty jsem si nechala na pozdní večery a byl to zážitek – od vtipné i mrazivé Hitlerovy hitparády přes zvláštní svět internetových meme Kekistánu po mrazivý film Propaganda, který byl fiktivním monologem vědce z KLDR a účelově vysbíral a dost sugestivně sestříhal negativa, chyby a děsy světa mimo KLDR. Filmů s environmentální tematikou bylo v programu ale i tak dost, jen si jej člověk musel pečlivěji pročíst. Nakonec jsem šla na filmy Genesis 2.0, Po Okavangu, Albatros, Magické hlubiny, Neobyčejná planeta: Nádech, Termostat Země a Krajina s vôňou medu.

Pokud se chcete na něco podívat také, tak Neobyčejná planeta je z desetidílné série One Strange Rock od National Geographic a je dostupná na Netflixu. Magické hlubiny je šestidílný seriál České televize, který je zdarma na iVysílání. Albatros je možné shlédnout na Vimeu. Postřehy z některých filmů najdete ve výběru stories na našem Instagramu. Tři filmy, na kterých jsem byla, byly informačně tak nabité, že jsem si postřehy z nich sepsala…

Genesis 2.0

Dát si tento film hned na začátek byl tedy geniální nápad. Připomněl mi, kolik na světě existuje vědeckých oborů, o kterých vůbec nevím a kterým ani trochu nerozumím, což je ale dost nemilé, protože se může snadno stát, že jednou budou ovlivňovat můj život. Takže vítejte do světa syntetické biologie, klonování (jo o tom už jsem něco slyšela) a sekvencování DNA. Dokument sleduje dva spoluautory. Zatímco ten mladší se vydává za polární kruh s hledači mamutích klů, starší objíždí konference o genetickém inženýrství, kliniky na klonování štěňat a genetické laboratoře. Děsivější by asi měl být boj o přežití a peníze v divočině na ostrově v arktickém oceánu. Kdo by řekl, že se dneska dají najít mamutí kly a že se jimi čile obchoduje na trhu se slonovinou? A taky, že se našel zmrzlý docela zachovalý mamut, kterému dokonce tekla krev. Trochu sci-fi…

Mne ale mnohem více děsila bezelstná víra vědců v to, jak je „hraní si na Boha“ skvělý projekt. Jako neříkám, že výzkum genetiky je hrůza… Nicméně ne ve všech aplikacích mne naplňuje důvěrou. Jestli jste nikdy předtím neslyšely o syntetické biologii (jako i já), tak je to obor, který spojuje genetiku, chemii a inženýrství a snaží se konstruovat nové formy života – živé stroje. Mohla by pomoc například při cíleném dávkování léků v těle, ale třeba taky posloužit tzv. bioterorismu.

Pod pojmem sekvencování DNA se skrývají různé biochemické procesy, které pomáhají stanovit pořadí nukleových bází (stavebních jednotek DNA). Věnuje se mu i čínská firma BGI, pod níž vzniká Čínská genová banka, která chce uchovávat data o genetické informaci všech druhů na Zemi a v jejíž radě jsou zástupci čínské komunistické strany i armády. Díky sekvencování DNA se z genetické informace stávají big data skladovaná v počítačích a možná připravená k obchodnímu využití. Když se jeden z vědců ptal zástupkyně BGI, jestli by informace nemohly být zneužity například pojišťovnami (ty by například mohly znevýhodňovat osoby s genetickými dispozicemi k nějaké nemoci), odpověděla, že jejich práce má být naopak přínosná. Třeba v případě dětí s Downovým syndromem k tomu, „aby se vůbec nenarodily“…

Naklonování mamuta (kdyby se náhodou našla v té zmrzlé mamutí mršině nějaká živá buňka) mi oproti tomuto moc starostí nedělá. Klonování je z hlediska ochrany ohrožených druhů slibnou ale nejistou možností. Zatím to vypadá, že se spíše používá pro ochranu majetnějších majitelů domácích mazlíčků – psů před nevyhnutelností smrti. Částka, za kterou si můžete nechat naklonovat svého pejska (a druhý klon k němu dostanete zdarma) mne zarazila stejně jako tvrzení jednoho z vědců v dokumentu, že stvoření není dokonalé a že my ho svými zásahy do genetiky můžeme dotáhnout k dokonalosti. Jako nevím no, když se podívám, co všechno dotahujeme k dokonalosti třeba v oblasti „výživových doplňků“ pro albatrosy…

Albatros

I o těch pojednával film Albatros. Výživovými doplňky v tomto případě myslím plastový odpad v oceánu, kde tito ptáci získávají potravu pro sebe i pro svá mláďata. Nejde jen o to, že albatrosové nedokáží rozlišovat, co je plast a co ne… Je nejspíš ani nenapadne, že by rozlišovat měli, protože po staletí věřili oceánu a tomu, co jim poskytuje.

Oproti hře na život v Genesis 2.0, Albatros ukazuje stvoření 1.0 v úplnosti od zrození ke smrti. Někdo by mohl říct, že dokument hraje kombinací dechberoucích intimních záběrů a hudby na city. Ale je ukazování umírajícího zvířete a následné pitvy, která odhalí, že měl žaludek plný úlomků plastů, hra na city nebo krutá realita?

Smrt k životu patří. Jenže mnozí albatrosové umírají výrazně dříve, než by museli, z důvodů, které nemají šanci ovlivnit. Paradoxně je zabíjí to, co je má udržet při životě – potrava. Už od malička jsou mezi ní i různé kousky plastů. Ty samozřejmě zvířata nestráví a postupně se nahromadí v jejich trávicím traktu. Některé kousky mohou poškodit vnitřní orgány a mláďata v důsledku toho umírají. Když mají to štěstí a přežijí do chvíle, kdy je rodiče přestanou krmit a před nimi je úkol poprvé vzlétnou nad oceán a na několik let opustit rodný ostrov, musí vyvrhnout všechen obsah žaludku, aby je netížil při prvním letu. Ne všem se to povede, velké kousky plastu to výrazně ztěžují a zvířata tak umírají vyhladověním. Když autor dokumentu mrtvé albatrosy pitval, měli jedno společné – žaludek plný plastů.

Jestli jste viděli takovou tu známou fotku polorozpadlého albatrosa s hromádkou plastů v oblasti žaludku, tak to je jedna z fotek, které Chris pořídil na ostrově Midway, kde se dokument natáčel. Albatrosové tu nemají přirozeného predátora a jsou proto mile důvěřiví, což Chrisovi dovolilo pořídit plno zajímavých záběrů, skrze které se můžete dívat albatrosovi přímo do očí, sledovat jejich jemné partnerské a rodičovské dotyky i poslední dech.

Film na AFO uváděla koordinátorka mezinárodní soutěže slovy „připravte si kapesníky“… A Stanislav Bureš, zoolog z univerzity, doplnil, že mláďata s žaludkem plným plastů pitval i on… v Jeseníkách.

Termostat Země

Plasty nejsou jediná věc, která planetu pálí… Takový skleníkový plyn oxid uhličitý ji pálí celkem doslova. Modely klimatického panelu IPCC docela jasně ukazují, že pokud se nám nepodaří zastavit zvyšování koncentrace CO2 v atmosféře, bude nás to za pár let pálit třeba i o 4°C víc, o které by mohly narůst průměrné roční teploty na Zemi. Zatímco se státy zavazují, že sníží produkci CO2, vědci (a taky průmysl) zkoumají možnost, jak CO2 z atmosféry chytat a vytvářet tzv. negativní emise nebo jak udělat to, aby se více slunečních paprsků odráželo zpět do vesmíru, ještě než se dostanou na zemský povrch. Spoiler… všechny metody mají nějaký háček. Nejčastěji ten, že nevíme a nedokážeme experimentálně zjistit, co náš zásah udělá s celým systémem. Výzkumníci taky opakovaně upozorňovali, že jakkoli zajímavá jejich metoda je, tak na ni nelze spoléhat a měla by být vnímána jen jako doplněk ke snižování emisí.

Z možných metod se jako první nabízí zalesňování. Stromy pohlcují CO2 v atmosféře, které může být při spalování speciálně zachycované. Jenže aby tato metoda měla nějaký reálný dopad, muselo by se stromů vysadit strašně moc. Zaprvé by to bylo komplikované kvůli vlastnictví půdy a za druhé by to dost proměnilo ekosystémy.

U stromů se vědci trochu inspirovali a vyvinuli materiál, který dokáže CO2 ze vzduchu pohlcovat. Aby měl efekt muselo by se vyrobit několik tisíc zařízení, které s tímto materiálem pracují. Hodně práce, ale těchto spešl strojů by bylo potřeba méně, než se ročně vyrobí aut…

Co se zachyceným CO2? Jedna majitelka firmy by jej chtěla prodávat Coca-Cole na bublinky do pití, McDonaldu na suchý led, který používají ke chlazení, a na další komerční využití. Na Islandu zase pracuje tým vědců na vpouštění oxidu uhličitého do podloží, při kterém vznikne nový materiál, který CO2 v hornině uzamkne. Zajímavé, ale ne samospásné.

Kromě stromů a speciálního materiálu zvládá chytat CO2 i plankton v oceánech. A ten se živí železem. Další nápad je tedy obohacovat oceány o železo, čímž se zvýší množství planktonu, který pak pohltí více CO2. Když plankton odumře, klesne na mořské dno a CO2 s ním. Chytají se toho i mnohé komerční firmy, ale vědci upozorňují, že nevíme, co se stane s železitým oceánem, a taky, že pokusy ukazují, že tato metoda není ani zdaleka tak účinná, jak se očekávalo.

S dodáváním látek do životního prostředí pracuje i zesvětlování mraků. Světlejší mraky totiž odrazí více slunečních paprsků než tmavé mraky. A zesvětlit mraky můžeme, pokud do nich vstříkneme aerosoly. Chemtrails by se vlastně mohly stát realitou. Šetrnější varianta do mraků vstřikuje mořskou vodu. Jenže mraků nemáme na planetě nevyčerpatelné množství. A přestože díky počítačovým modelům dokážeme simulovat, jak by se aerosoly vypuštěné třeba na Filipínách šířily po světě, nedokážeme nasimulovat ani experimentálně ověřit, jak by to ovlivnilo klimatický systém jako celek. Zádrhel taky je, že pokud se nějaký stát rozhodne experimentovat se zesvětlováním mraků v reálu, ovlivní to zcela určitě nejen jej…

Některé klimatické modely IPCC se snaží vzít v potaz i možnosti negativních emisí, které tyto metody přináší. Jenže, jak v závěru dokumentu upozorňuje, jedna z vědkyň, je paradoxní, že modely nekalkulují s „alternativními“ a sociálně citlivějšími možnostmi zachytávání CO2 z atmosféry jako je například podpora malozemědělství a obnova některých ekosystémů jako třeba mokřadů.  

Kromě envirofilmů a večerní porce propagandy jsem si jako bonus dala dva díly seriálu Američtí bohové, Omarův sen (vizuální sondu do života v současné venkovské Palestině) a Vitamánii (dokument o vitamínech, který se opravdu hodí vidět a jde to za 4 dollary na webu dokumentu, alternativně se podívejte alespoň na youtube kanál Veritasium, jehož autor dokumentem provází, a najděte si video Can You Overdose on Vitamins?). Z žádného filmu jsem neměla chuť odejít a to jsem neviděla ani jeden z vítězných filmů – Vor, Lidská podstata a Potěšení z úspěchu. Kdybychom v neděli nenatáčeli s Českou televizí minireportáž o blogu, tak bych na ně určitě v rámci promítání vítězných filmů šla. Ale i tak jsem se svou letošní bilancí spokojená.

AFO je festival, který rád provokuje – tématy, podáním, svým vizuálem… V tom letošním jste se mohli cítit jako v propagandě Hitlerova Německa 30. let… červené prapory, červená světla… působilo to až děsivě… A o to více to člověka nutilo přemýšlet, prověřovat a kriticky hodnotit všechno, co se na festivalu dozvídal. A tak by to mělo podle mne být i mimo AFO. V posledních měsících se více a více v reklamách (na které náhodně narážím) setkávám s různými tvrzením, jak je to či ono šetrné k přírodě, bez odpadů, ekologické atp. Někdy nekritické přijímání informací o životě bez odpadu může vést k pravému opaku. Nemusí to být jen kvůli tomu, že někdo o něčem lže nebo něco tají, ale taky proto, že jsme si doporučení nepromysleli do důsledků v konkrétním kontextu našeho života. A to platí i o doporučeních a inspiraci, se kterou se setkáte u nás na blogu. Tak mysleme kriticky :-).

#janinblog

[claustrumpatens]

Chronické neduhy akademie je třeba léčit

Petr Kamberský se ve svém Chlívku v sobotních Lidových novinách (2. 3. 2019) zastává plagiátora Martina Kováře (připomeňme, že o jeho plagiátorství panuje v akademickém prostředí shoda a byl uznán viným i institucionálně v řádném jednání). Prý dost na tom, že musel skončit jako prorektor a odejít z historického oboru na přední české univerzitě. “Jakobíni” údajně lační po krvi a chtějí mu upřít i právo na výuku na méně významném postu. Kamberský nejspíše vůbec nerozumí univerzitnímu prostředí. Jinak si jeho zavádějící argumentaci nedokážu vysvětlit.

Za prvé u Martina Kováře se prokázalo systematické a dlouhodobé vydávání cizích myšlenek za jeho vlastní. To se netýká jen přímého opisování. Ve vědecké oblasti je za takový přečin považováno i převzetí struktury myšlenky, argumentu nebo vysvětlení daného jevu. A to proto, že právě tyhle “teorie” jsou jádrem vědy, jsou tím nejcennějším, k čemu práce vědce směřuje: k vyslovení nějakého vysvětlení světa, v němž se nacházíme. Z nedbalosti nebo opominutí se to může stát každému, obvzláště těm, kteří jsou teoretiky. Ale u Kováře nešlo o výjimečnou nepozornost. Analýzy konstatovaly systematické a dlouhodobé porušování. Nešlo tedy o jediný přečin, ale o styl práce. Takový člověk nemůže v akademickém prostředí působit vůbec. Srovnejme si v hlavě, jak by za podobný přečin byl diskvalifikován policista, soudce nebo lékař. Že srovnání kulhá? Nezapomeňme, že akademik má rovněž moc – je jedním z rozhodčích při udělování vysokoškolských kvalifikací (zkoušek, diplomů, zápočtů).

Kamberského argument stojí takto: proč by člověk, jenž se znemnožnil jako vědec, nemohl učit? Navíc “mimo svůj obor”? Vždyt skončil ve svých funkcích a odešel z prestižní univerzity! Správně by tento argument měl znít: proč by nemohl Kovář zůstat na univerzitě jako neakademik, mimo výzkum, jako přednášející na nehistorickém pracovišti, kde bude učit dějiny? Odpověď je bohužel jednoduchá. Kovář je profesor, není tedy neakademický pracovník (lektor). A jako profesor má právo a do jisté míry i povinost zasedat v oborových radách, vést disertační práce, být ve státnicových komisích, účastnit se svými posudky obhajob na jiných pracovištích. Jmenováním docentem či profesorem se z člověka stává v akademickém prostředí pracovník s velkou mocí, již může a bude uplatňovat. 

Kovář působí na Katedře hospodářských dějin Národohospodářské fakulty VŠE. Na tomto pracovišti lze studovat obor Hospodářské a politické dějiny 20. století, a to i jako doktorské studium. Jde tedy o historické pracoviště, a to výzkumné – vychovává budoucí doktory, má příslušnou publikační činnost, pořádá konference a kolokvia. Kovář je zástupcem vedoucího této katedry, má tedy ke všemu významnou funkci. Vede doktorský seminář, učí doktorandy, budoucí vědce v oboru. Není “řadový učitel”, ani jím jako profesor dost dobře být nemůže. Působí na pracovišti, které kvalifikuje budoucí vědce v oboru, účastní se vědecké práce. Kamberského argument neplatí ani v jediné své dimenzi.

Národohospodářská fakulta má navíc v českém akademickém prostředí v posledních letech pozoruhodnou pozici. Proděkan Miroslav Ševčík si zve do poslucháren i bizarní osoby typu Jiřího Ovčáčka, aby studentům přednášely – třeba o “fake news”. A nikoliv s potřebným kritickým odstupem: Ovčáčka Ševčík označil za “nejvzdělanějšího tiskového mluvčího, jakého kdy prezident měl.” Hovořil tak o člověku, který ani nemá vysokoškolské vzdělání. Sám Ševčík je za svoje chování dlouhou dobu kritizován lidmi z akademické obce i mimo ni a fakt, že na fakultě zůstává ve vysoké funkci, dobré jméno školy zrovna nepodporuje. Rozhodně nejde o odborně zdravé prostředí.

Kovář neprojevil za celou dobu kauzy lítost, ani se neomluvil. Vše spíše nasvědčuje tomu, že na svém jednání neshledává nic špatného. Lze tak předpokládat, že svůj “styl práce” bude studentům prezentovat jako zcela správný a zlehčovat či zpochybňovat standardy akademické práce. Prezentace cizích myšlenek jako vlastních je hříchem v každém oboru, v technologickém by za to byl soud za narušení patentu. Pokud “někdo napsal něco co chcete napsat i vy, a napsal to lépe,” (Kamberský), pak máte jedinou možnost – na jeho myšlenku navázat a rozšířit ji, ale ne ji vydávat za svoji. A pokud chcete být pouze “řadovým učitelem”, pak můžete napsat učebnici nebo knihu přeložit. Oboje jsou záslužné činy, které – pokud se dělají dobře – mají svoji cenu a nejsou plagiováním. 

Kamberský považuje za jakobíny všechny vědce, kteří tráví dny a noci tím, že poctivě a dopodrobna analyzují, srovnávají a vyhledávají data, argumenty, kriticky čtou a často i vyhodí značný kus svojí práce, protože zjistí, že cesta nebyla produktivní. Věda není novinařina. A Kamberský by měl vědět, že ani v novinařině není možné vydávat cizí myšlenku za svoji a je třeba napsat alespoň “jak uvedly Lidové noviny”. Je to v třetí části, písmeně “j” Kodexu syndikátu novinářů ČR. Jestliže sám zlehčuje porušování tohoto pravidla, podílí se na reprodukci bídy obcí akademické a novinářské u nás, které si po dlouhou dobu s původností myšlenek nedělaly starosti. Je dobře, že i díky Kovářově případu ledy praskají a dávají se do pohybu. A my se máme možnost v úrovni univerzit posunout zase o něco blíže světovým standardům. A léčit tak některé dlouhodobě přehlížené chronické neduhy české akademie.

#věda #univerzita #plagiátorství

[kritikycz]

#2121: Komiksová historie moderního světa 2: Od pádu Bastily po současnost

Komiksová historie moderního světa 2: Od pádu Bastily po současnost (The Cartoon History of the Modern World, Volume 2: From the Bastille to Baghdad) Vydalo nakladatelství BB/art  v pevné vazbě v roce 2010. Původně v této podobě vyšlo jako "The Cartoon History of the Modern World, Volume 2: From the Bastille to Baghdad" v roce 1990. České vydání má 256 stran a prodává se v plné ceně za 490 Kč. Knihu koupíte v knihkupectví Minotaur . Scénář:  Larry Gonick Kresba:  Larry Gonick Rovnou se přiznám, že kniha "Komiksová historie moderního světa 1: Od Kolumba až po americkou revoluci " mě tolik nebavila. Ne proto, že by byla špatná, ale spí jsem ji četl v době, kdy jsem se na ni pořádně nedokázal soustředit, nedovedl jsem se do ní začíst. I proto jsem chvíli poslední díl, tedy svazek "Komiksová historie moderního světa 2: Od pádu Bastily po současnost" odkládal, i když jsem ho chtěl přečíst hned po předchozím kousku. Nakonec jsem se ale nemusel bát, protože s knihou "Komiksová historie moderního světa 2: Od pádu Bastily po současnost" jsem se do dějin zase jednou pořádně začetl a opravdu jsem se bavil, snad i proto, že tohle jsou mnohdy dějiny, které jsou nám hodně blízké, jsou nám známé, někdo z nás je prožíval přímo, někdo je má jen zprostředkovaně. Však se končí ve chvíli, kdy Spojené státy vyhlásily válku Afghánistánu a Iráku, kdy ta první by se dala ještě nějak omluvit, ta druhá už moc ne. Ale kniha "Komiksová historie moderního světa 2: Od pádu Bastily po současnost" nesoudí, snaží se popisovat události celkem objektivně. I když nesoudí... Jasně, že si Larry Gonick sem tam dovolí nějakou to osobní, hodně subjektivní připomínku, ale však je to komiksový autor, který se rozhodl, že dějiny vyloží prostřednictvím komiksu, tedy v nahuštěné a omezené míře. Nikde nikdo nepsal, že to budou dějiny naprosto zbavené subjektivního pohledu. Někdo může mít i na dějinné události anebo na historické osobnosti různý názor, rozhodně není vše tak černobílé, jak to někdy v učebnicích dějepisu vypadá. A tohle - tedy nejen tohle - je na knize "Komiksová historie moderního světa 2: Od pádu Bastily po současnost" a vlastně na celé sérii zajímavé. Uvědomíte si, že i na události, které znáte, je možné se podívat trochu jinak, zjistit si trochu více a vidět je v trochu jiném kontextu. Období, které je v knize "Komiksová historie moderního světa 2: Od pádu Bastily po současnost" zaznamenáno, je celkem dlouhé, respektive máme k němu docela dost zdrojů, jak jsem napsal, někdo ho prožil přímo, a tak by se mohlo zdát, že ten rozsah, který si Larry Gonick zvolil, tedy nějakých 250 stran, rozhodně nebude dostačující. Ale autor se tady držel svého a zbytečně nezabředával do některých období a událostí. Proč se více věnovat první a druhé světové válce, když je o nich toho napsáno a natočeno tolik? Uvedl v podstatě jen to základní a je to dostačující. A podobně je to s dalšími prvky. Mnohem zajímavější je pak návaznost určitých událostí, která by se normálně mohla ztratit mezi řádky, ale tady je vysvětlena celkem obstojně. Některým událostem se pak nevěnuje zbytečně moc prostoru - jako například Karibské krizi, i když pro Ameriku to bylo obrovské vítězství, když krize skončila dohodou. A možná i pro celý svět. Kniha "Komiksová historie moderního světa 2: Od pádu Bastily po současnost" skvěle završuje celou sérii, kterou Larry Gonick stvořil a je jednou z nejlepších ukázek toho, jak je možné nahlížet na dějiny. Není to jen něco suchopárného, co se učí na škole, ale mělo by se na ně nahlížet především analyticky, usuzovat z toho, co se stalo, proč se to stalo, co k tomu vedlo. Pochopení některých příčin a následků je pak mnohem jednodušší. A především je důležité, že se o událostech přemýšlí a jen se zbytečně neučíme něco, co ani nemusí být pravda. Jednoduchá tvrzení mohou zamlžit nebo znevážit to, co ser stalo, stejně jako mohou zveličit něco, co ani tak zásadní nebylo. Osobně si myslím, že se ke knize "Komiksová historie moderního světa 2: Od pádu Bastily po současnost" a k jejím čtyřem předchozím dílům ještě vrátím, protože číst o dějinách mě už dlouho tak nebavilo. Na Comics Blogu najdete recenze na knihy: Komiksová historie světa 1: Od Velkého třesku po Alexandra Velikého Komiksová historie světa 2: Od vzestupu Číny po pád Říma Komiksová historie světa 3: Od vzestupu Arábie po renesanci Komiksová historie moderního světa 1: Od Kolumba až po americkou revoluci- Více na https://www.kritiky.cz/2121-komiksova-historie-moderniho-sveta-2-od-padu-bastily-po-soucasnost/

#Recenze komiksů #komiks