twessmess

[twessmess]

Maroko 2019

Tento výlet začal velkým překvapením.

Na naší společné oslavě narozenin mě a Pavla obstoupila parta našich přátel s tajemnými úsměvy a s obálkou. Zcela nepřipraveni vytáhneme složený list papíru s čárovým kódem a nápisem: „flight itinerary: Prague – Marrakech“. „To si děláš srandu, oni nás poslali do Maroka!“, zvolám šokovaně, Pavel oněmí. Docela dlouho nám trvá, než tuto skutečnost zpracujeme. Dokonce ještě v Maroku se nad tím několikrát pozastavíme.

Je pravda, že jsem poslední dobou na Maroko několikrát pomyslela, ale nějak jsem počítala, že letošní dovolenou strávíme leda na maltě a zlatých pískách. Co čert nechtěl, dva dny nato v marockých horách podřezali teroristi dvě Norky, takže náš výlet vyvolal u příbuzných a řady přátel mírně řečeno obavy. Dala jsem si práci a nastudovala co nejvíc informací o bezpečnosti v Maroku a dospěla k závěru, že tam není o nic nebezpečněji než v Evropě. A nejde jen o terorismus. Pár let nazpátek jsme cestovali po Madeiře s tím, jak je tam bezpečno, a teď se tam zřítil z útesu autobus plný Němců (což mě po zkušenosti s tamější infrastrukturou překvapuje jen tím, že k něčemu podobnému došlo až teď). Někde v internetových diskuzích jsem našla názor, který mi utkvěl. A sice, že když se cokoliv stane v muslimské zemi, vyvolá to mnohem silnější emoce, než když se něco podobného stane v Evropě nebo Americe. Jako kdyby muslimská vražda byla odpornějším činem než křesťanská nebo jakákoliv jiná. Nechci filozofovat a vůbec ne zobecňovat. Nicméně můj dojem z Maročanů byl vesměs velice pozitivní. Během jediného týdne jsme od nich zažili několik úplně nezištných pěkných gest, to samé bych o Češích asi říct nemohla. Vůbec teď nechci srovnávat ani vynášet Maročany do nebes. Chci jen říct, že jsou to zajímaví a vesměs laskaví lidé, abstinenti, se smyslem pro rodinu, s úctou ke stáří a že bychom se od nich v ledasčems mohli učit. A uzavřela bych to tím, že podle statistiky vás tisíckrát spíš než ruka teroristy dostane vaše sobotní grilovaná klobáska.

Ale zpátky k výletu!

14. 4. 2019 Praha - Marakéš

Dobrodružství začíná. Musíme být v 5 ráno na letišti, takže ve 4 sedáme do nočního autobusu plného bezdomovců, co se na tu dlouhou cestu po pražských kopcích přišli trochu vyspat. Snažím se moc nedýchat. Na letišti si kupuju k snídani tvaroh s malinama – těším se, jak si ho vychutnám během čekání u gatu. Bezpečnostní kontrola moji snídani ale vyhodnotí jako potenciální výbušninu, takže do sebe tu předraženou kejdu hážu bleskově na stojáka.

Horká Marakéš nás uvítá sérií důkladných kontrol, neberou to tu na lehkou váhu. Kupujeme SIM kartu s daty a na radu naší paní domácí objednáváme taxíka přes aplikaci Robi Taxi. Telefonuju francouzsky, asi 20 minut na sebe s řidičem zmateně hulákáme, ale nakonec se zázrakem potkáváme před vchodem a jedem na hotýlek. Teorie chaosu musela vzniknout podle marakéšských řidičů. Řítíme se uličkama, cestu nám křižuje vše možné od motorek přes, děti, psy, rikši po osly a žebráky. Přemýšlím, jak často se tu v tom mumraji někdo asi srazí. Během několika vteřin to do nás zezadu někdo napálí. Náš řidič vyletí z auta, cosi na sebe druhým řidičem pohulákají, pak nám přepočítá končetiny a jedeme dál.

Nás hotýlek, c’est une marveille! Patří velmi sympatické mladé francouzské rodině, mluví o něm jako o „novém projektu“. Vymazlenější ubytování jsem asi nezažila. Paní domácí nám na střešní terase servíruje tradiční silný mátový čaj a sladkosti.

Po chvilce odpočinku vyrážíme do centra, neboli do mediny. A to je síla. Plnotučný orient! Že jdeme dobře, poznáme podle oslů naložených zeleninou. Nahaněči a samozvaní průvodci se na nás nalepí hned u brány do mediny, ale podaří se nám je setřást.

Medina – to jsou nekonečné těsné uličky plné pokladů, vůní, lidí, fechtlů, oslů. Přenádherná keramika. Nože, dýky, čajové konvičky, ozdobné příbory, kabelky z velbloudí kůže, pytle s kořením, ovoce, zelenina, koberce, lampy, staří scvrklí prodejci s pohledy upřenými do prázdna. Živé i mrtvé slepice. Přeskakuju hromádku barevného vatelínu, načež při bližším ohledání zjistím, že to jsou slepičí zbytky. Kozí hlavy, želvy, ženy, co vás chtějí malovat hennou a hlavně hypnotická hudba zaříkavačů hadů. Kromě jídla a všemožných výrobků objevíme taky čtvrť s řemesly, prováděnými přímo na ulici: kováři, ševci, řezbáři, řezníci. Opakovaně se ztrácíme v uličkách a žasneme. Uskakujeme před zběsilými mopedy a osly a drožkami. Nachodíme mnoho, mnoho kilometrů. Nevyfotitelné, nesdělitelné. Marakéš se musí zažít. Večeře v kebabu, dávám si hovězí, ale donesou mi velblouda. Svůj pokrm pasuju na velblouda v rohlíku.

15.4. Marakéš, Imlíl

V 5 ráno mě vzbudí muezzin (Meluzín) a jeho mystické Alláhu Ahbar. Když ztichne, rozbalí to ptáci s takovou vervou, že podezírám Pavla, že mu zvoní budík na telefonu.

Snídáme v lobby (místnost s těžkým vyřezávaným dřevěným nábytkem a spoustou vyšívaných polštářů): slaďounký pomerančový džus, lahodná káva, marocký chléb, marmeláda.

Cíl dne jsou hory Vysokého Atlasu. Pán z půjčovny nám přiveze objednané auto až před vilu, vše proběhne překvapivě hladce.

Asi 8 minut po odjezdu fasujeme pokutu za rychlost. Po dalších asi 40 minutách zjišťujeme, že místo na východ od Marakéše jedeme na západ. Tento drobný přešlap nás zdrží 2 hodiny.

Divokými serpentinami plnými dramatických výhledů na hory dorazíme do riádu Panorama v horské vesničce Imlil. Horský domek zaseknutý ve skále, pokoj s terasou, Atlas jako na dlani. U mátového čaje vyplňujeme turistické dokumenty a radíme se s panem domácím jménem Mohamed, kam se vydat na túru.

Stoupáme strmě do kopce úzkou pěšinou přímo od chaty. Muly s pestrobarevným nákladem kontrastují s všudypřítomnou šedou sutí. Asi po 2 hodinách vyšlapeme do sedla Tizi Mzik (2500 m.n.m), 600 metrů převýšení. V sedle pasou dva malí kluci černé ovce, halekají na nás, chtějí peníze. Když jim Pavel půjčí dalekohled, tak se s námi rychle skamarádí a nechají se i vyfotit.

Cestou zpátky se vracíme přes malebnou horskou vesničku Aroumd, kudy se mimo jiné stoupá na nejvyšší horu Vysoké Atlasu i celého Maroka - Džabal Toubkal. Mulí stezkou potom došlapeme zpátky k našemu domečku. K večeři nám Mohamed připraví luxusní koriandrovou polévku, tajine, olivy, pita chléb a jako dezert banány.

16.4. Ouarzazate

Ráno nás opět vzbudí muezzin. Snídáme vajíčka a pitu s marmeládou. Z Imlílu vyrážíme zpátky do Marakéše – potřebujeme vybrat peníze. Je pro nás celkem překvapení, že místní bankomaty vám téměř nikde nevydají víc než 2000 dirhamů, což je asi 4800 Kč, což nám na celý výlet samozřejmě nestačí, takže musíme vybírat několikrát.

Na mapě si schválně najdeme bankomat co nejvíc na kraji města, aby se nestalo, že s půjčeným autem skončíme v medině. No, je asi jasné, jak to dopadlo. Nejdřív začali podezřele houstnout naložení osli, pak nás jednosměrky zahnaly za kamennou bránu a už jsme tam byli. Hluboce se klaním před svým mužem, že nás odsud vyvezl bez jediného škrábance, akorát mě těch několik minut stálo mnoho nových šedivých vlasů. Pavlovi naopak zasvítí oči, démonicky praví: „tekutá doprava – to je moje“ a střemhlav se pustí do motorového boje s živly.

Na parkovišti přemítáme, kde jsme si stihli tolik zaprášit auto. Malujeme na něj obrázky, a teprve, když se po stisknutí dálkového ovládání nic nestane, pochopíme, že auto vůbec není naše.

Vydáváme se na dlouhou cestu přes hory, lemovanou prodejci keramiky a minerálů. Pavel učiní první a poslední pokus o smlouvání, kdy od šokované paní koupí sádrovce a trilobita za vyšší cenu, než si paní řekne 😊

Cesta horskými průsmyky je dobrodružná. Policisté nás varují před rozsáhlými pracemi na silnici a nekecají. Mnoho úseků se rekonstruuje, míjíme snad stovky bagrů a náklaďáků. Projíždíme průsmykem ve výšce 2200 m.n.m.

Ve snack baru u silnice se s výhledem na hory dáváme omelety, marocký salát, džus a kafe. Miluju marockou kuchyni! Je neskutečně pestrá a vesměs lehká. Po několika hodinách dovádění v serpentinách sjíždíme pod hory do turisticky oblíbeného hliněného městečka Ait Ben Haddou – kulis mnoha Hollywoodských trháků, jako třeba Gladiátor. Berber z místního krámku s námi mluví česky. Chce moje ponožky (!) a výměnou mi nabízí berberský sluneční kalendář. (Ale nedám, jsou zaprášené a fuj).

V tajemné kavárně s mnoha patry, plošinami, jeskyněmi, schůdky a terasami si na střeše dáváme čaj. Maroko je králem střešních teras a moje srdce plesá!

Krátce před setměním odjíždíme do hotelu ve Varzazátu. Mladý Mohamed si s námi dává čaj kde jinde než na střeše s výhledem na noční město. Vykládá nám, že studoval francouzštinu na univerzitě v Marakéši, ale smutně konstatuje, že se do Francie nejspíš nikdy nepodívá. Na nás dotaz proč, odpoví, že to není jako když my jedeme do Ruska (?), že pro něho je Evropa nedostupně drahá. A nezná Velikonoce a moc ani Vánoce, jen Silvestra.

17.4. Ouarzazate - Merzouga

Zahajujeme den luxusní snídaní na terase s výhledem na palmový háj a Varzazát. Odjíždíme s asi hodinovým zpožděním. To je trochu problém, protože máme celý týden naplánovaný v podstatě skoro na minuty. Denně strávíme na cestách 4-8 hodin a všechna ubytování jsou závazná, takže v případě nějakého problému nebo nemoci by nám celý plán padl jak domino. Jako zázrakem ale vše nakonec stihneme na čas.

Čeká nás dlouhá cesta přes poušť a vesničky jak z konce světa. Místy zastavujeme, fotíme pustinu, Pavel mezi sutí hledá zkameněliny a nerosty. Potkáváme písečné bouře a na silnici se tvoří písečné jazyky.

Přesně podle plánu v 16:00 přistáváme v Merzouze, bráně do růžových dun „Erg Chebbi“. U hotelu La Rose de Sable parkují naši velbloudi. Domlouvala jsem je tři dny před odletem s Mustafou přes WhatsApp (vivat globalizace).

Ještě se stihneme otočit do vesnice pro sendvič a berberské šátky do pouště. Prodavač nám dává slevu (jsme mizerní smlouvači!) a rovnou nám je omotá.

Nasedáme na velbloudy (=veliše). Pěkně to houpe! A pak hurá s celou karavanou velbloudím krokem mezi duny.

Asi jsme nečekali úplně autentický berberský zážitek, ale že budou duny připomínat Václavák, s tím jsme nepočítali. Kam jen oko dohlédne se sbíhají karavany s turisty, kdo nejede na velbloudu, lítá na čtyřkolce nebo v džípu. Poušť jsme asi za hodinu přešli prakticky celou, na šířku měří jen asi 3 km. Bylo to jako přejít větší pískoviště. Za každou dunou stojí berberský tábor. Ten náš je skoro na konci pásu dun. Fasujeme vyhřátý stan pro dva, lepší je moc se v něm nerozhlížet: po bližším ohledání povlečení nám je jasné, že v něm rozhodně nebudeme spát první. Snažím se nemyslet na blechy.

Večerní program je ale prima. Blbneme na dunách, já válím sudy, hromady písku pak sypu i z kalhotek. Čeká nás luxusní tříchodová večeře v hlavním stanu: marocký salát s rýží, pita chléb, tajine, olivy, pomeranče. Fotíme západ slunce, velbloudy. Berbeři mezitím rozdělávají oheň, bubnují, gangy Francouzek a Španělek výskají blahem, Francouzky zpívají Au Champs Elysées.

Co nás překvapilo v poušti:

- Žije tu skarabeus, hodně jsme jich potkali

- Že je v ní dost bordel

- V noci je nad očekávání teplo, přes den příjemně

- Našli jsme tu studnu s vodou!

- Že jsme si celý život pod slovem „poušť“ představovali právě ty zlaté duny, jaké známe z filmů, ve skutečnosti je ale poušť nezáživná placka plná suti a kamení a na duny se člověk jezdí dívat jak do skanzenu

18.4. Merzouga – Fez

Snídaně v hlavním stanu byla hotové obžertsví. Nikdo tu na nás nešetří. Pita, berberský chléb (dutá placka trochu podobná lívanců, dáváme si ji s marmeládou), čerstvý pomerančový džus, káva, čaj. Průvodci kolem nás běhají a neustále se starají, jestli máme všechno a cítíme se dobře. Po snídani hurá na velbloudy a zpátky do Merzougy. Čeká nás dlouhá cesta přes hory na sever, až do Fésu. Bojím se, že cesta bude zdlouhavá a nezáživná, ale to je omyl! Jedeme přes města Rissami, Eracchidia, Midelt a Azrou. Skoro celou dobu vede cesta přes hory. Projíždíme přes divoké průsmyky a náhorní planiny, pozorujeme Berbery, pastevce, ovce, kozy, koně a stovky toulavých psů podél silnice. Asi dva jsou přejetí, mám z toho trauma. Pohybujeme se ve výšce okolo 2000 m.n.m, teplota jen okolo 5 stupňů Celsia. Čím jedeme severněji, tím je vše zelenější a přibývají stromy. V Irfane to vypadá jako ve Švýcarsku, což, jak zjišťujeme z bedekru, byl i záměr Francouzů, kteří městečko stavěli.

Ve městě Midelt stavíme na oběd v restauraci Petit Jardin, která vyhrává soutěž o největší humus výletu. Špína, sto let čekání, špagety nedovařené, studené a bez chuti. Rčení o tom, že dobrou hospodu poznáš podle toho, že je plná, tady nezafungovalo.

Do Fésu dorazíme přesne podle plánu v 8 (což je na trase přes hory dlouhé skoro 500 km docela úspěch). Náš pohádkový riád najdeme navzdory nabízenému doprovodu hotelu sami, ačkoliv místo 5 minut, které to má trvat, nám to zabere půl hodiny.

Pištím nadšením. Riád je v samém centru staré mediny, jak vystřižený z Pohádek Tisíce a Jedné Noci, v miniaturních uličkách, kde se dva lidi nevyhnou. S mrňavými dvířky a – samozřejmě – s přenádhernou střešní terasou a uzounkými schůdky a átriem s fontánou. Spím jako princezna.

19.4. Fez (Fés-el-Bali)

Bloudění. Jedno slovo vydá za tisíc. Středověké uličky, obchůdky, stánky, řemesla, mešity, metresa, fontány. Chceme nakupovat suvenýry, ale většina obchůdků má zavřeno, protože je pátek. A pátek, to je svátek. Okolo poledne prodavači zatahují rolety a zavírají krámky, shromažďují se v uličkách a kamsi chvátají, za pár minut už proudí všemi uličkami davy marockých mužů jako divoká řeka rovnou do srdce mediny, impozantní mešity Djemaa El Kairaouine k páteční modlitbě. Mešita pojme stovky bosých věřících, pozorujeme je z povzdálí otevřenými dveřmi.

Dobře dvě hodiny hledáme ikonickou barvírnu kůže Sidi Moussa. Motáme se dokolečka, načuhujeme do mapy, vždyť musíme být dva metry od ní! Nakonec zjistíme, že její mumraj můžeme pozorovat jen z teras okolních obchůdků s koženými výrobky. Aneb když chcete vidět barvírnu, koukejte si u toho něco koupit!

Obědváme na střešní terase vyhlášeného Café Clock: Pavel velbloudí burger, já burger s bylinkovým kuřetem a citrónovou majonézou. Je to luxus, koukáme u toho na překrásnou věž protější mešity. Zazdíme to půllitrovým čokoládovým shakem. Pavel má obavu o figuru, ale já ho uklidňuju tím, že za den v tomhle bludišti dle krokometru naběháme přes 18 km. A to obejdeme zlomek staré mediny, o zbytku Fezu ani nemluvě!

Taky poprvé smlouvám. Zatím se to učím, nejdřív 120 ukecám na 100, potom 250 na 200. Prý se dají ceny srazit i na míň než třetinu. Ale 200 dirhamů za koženou kabelku mi přijde tak směšná cena, že by mi to za míň snad ani neudělalo radost.

20.4.2019 Fez – Marakéš

Před odjezdem ještě chceme dokoupit nějaké ty suvenýry a podívat se na druhé velké barvírny a koželužny. Podle mapy se není kde ztratit, ztrácíme se ale pochopitelně jen co vyjdeme z riádu. Naběháme dalších cca 18 km. Na barvírny nakonec shlížíme z tajemného domu číslo 10. U staršího a velmi aktivního (čti trochu vlezlého) majitele obchodu vyhandluju kabelku z velbloudí kůže z 1200 dirhamů na 500. Učení dělá mistra 😊

Zpátky opět dlouze bloudíme, navigace v úzkých uličkách selhává. Zato ale potkáme plno zajímavých obchůdku, stánků s dobrotami, dílen, ulici s elektronikou, ulici s kovářským zbožím, prodejny se zdobenými lampičkami a lustry, áách. Neustále si s Pavlem hýčkáme představu, že sem brzy vyrazíme s dodávkou.

Uličky mediny jsou jako šnečí ulita. Kráčíte po hlavní ulici, někam odbočíte, jdete dokola, kolem domu, ulička se zužuje, projdete podchodem, po uzounkých schodech, ulička se ještě víc zužuje a najednou jste u někoho v obýváku. Takže musíte pěkně zpátky po stopě, proti směru ulity zase na hlavní, a znovu a lépe 😊Nejlépe to vystihl pan recepční, který nám první den ve Fésu podával mapku mediny se slovy „now just get lost and have fun“.

Odjezd. Vyzvedáváme auto na parkovišti, já těsně před nástupem vyšlápnu gigantický oslinec, který si vezu na nohavici až do Casablancy, kde ho smývám v oceánu. Vyrážíme na jih směr Rabat, Casablanca a Marakéš. Pavel si na benzínce všimne, že máme malinko bouchnuté dveře od auta. Úspěšně to zapřeme, já doma píšu superpozitivní recenzi na půjčovnu, snad jsem si to odčinila a nemusím do pekla.

Cesta končí tam, kde začala. V půl 9 večer přijíždíme do vily Francouzů, kde jsme bydleli první den. K Pavlově velkému nadšení si zamanu, že musíme ještě do mediny pro barevné lžičky, které jsem nikde jinde neviděla. Bereme taxíka, na dalších 20 km v nohách už nemáme sílu. Stejně nás to ale nemine, protože medina je medina. Po hodině bloudění katakombami se ocitáme zpátky na náměstí Jeema El- Fna, které i před půlnocí divoce tepe. Jediným naším cílem je najít místo, kam by pro nás mohl příjet taxík, ve spleti uliček je to ale nadlidský úkol. V jednu chvíli se dokonce ocitáme ve slepé uličce, odkud nás musí noční hlídač vypustit zamčenou bránou. Stínadla jsou oproti marockým uličkám ubozí žabaři.

Necháme se vcucnout náměstím, všude kolem ohně, bubny, vřava, nahaněči, kouzelníci. A mopedy! Jsem přesvědčená, že místní to pálí tak rychle těma úzkýma uličkama jenom proto, aby náležitě vyděsili turisty.

Nakonec vyhádám ty svoje lžičky, konečně seženeme taxíka a o půlnoci – vyřízení jak žádost na byt -slastně usínáme.

21.4. Marakéš - Praha

Ráno. Rychlá sprcha, snídaně, taxík na letiště a frrr. Zabavila bych se tu klidně měsíc. Nebo dva! Ale příště… příště jedině s dodávkou 😊

P.S.:

Co mě překvapilo na Maroku:

- Je civilizovanější, než jsem čekala.

- Je krásnější, barevnější a pestřejší, než jsem si uměla představit.

- Je plné kontrastů.

- Jak velký je rozdíl mezi Marakéší a Fezem.

- A taky to, jak se všude mohutně buduje. Král je reformátor a je to znát na každém kroku: zalesňuje krajinu, buduje infrastrukturu atd.

- Negramotnost je jen něco přes 20%

- Všude je plno minerálů – zkamenělin, kříšťálových geod, sádrovců

Co na Maroku miluju:

Rozmanitost, keramiku, jídlo, uličky a bludiště, mozaiky a vitráže, čajový rituál a mnohem, mnohem víc.

[twessmess]

Ženou Rudého Orla aneb šestero začátečnických rad, jak si zorganizovat veselku

Když mi bylo asi 7, tak jsem si při své oblíbené aktivitě – visu na stromě – vrazila do stehna proutek a vyrobila si tak 5 cm hlubokou díru do nohy. Když mi to pak v nemocnici doktor šil, sliboval, že než se vdám, tak se mi to zahojí. Jenomže najednou jsem oslavila třicítku, jizva na stehně stále připomínala mexický dolar, počet potenciálních ženichů se limitně blížil nule a mně došlo, že ten bastard chirurg už tenkrát dobře věděl, že já se nikdy nevdám.

No a pak se objevil šerif Rudých Orlů s prstýnkem a nemocniční kletba byla zrušena. Třikrát hurá! Tímto končím pohádku o Bridget Jonesové - Šimkové a dostávám se k původnímu záměru tohoto článku, tedy k tomu, jaké to je, když si naprostý svatební amatér organizuje svatbu zcela sám (a hned to musím dementovat: bez velké pomoci několika skvělých přátel bych nejspíš skutečně zůstala do smrti single).

Tento článek zkrátka věnuji svým (zatím ještě) svobodným kamarádkám pro inspiraci a zároveň jako varování, na co si dát pozor, ať z veselky není fiasko. Vůbec si teď nehodlám hrát na svatebního profesionála, jen nabízím několik svých postřehů z příprav. Třeba se někomu budou hodit.

 1)      PŘEDSTIH

Kdo si někdy četl nějaký článek o plánování svatby, zajisté na něj hned od začátku křičelo poučení, že svatbu je naprosto nutné začít zařizovat minimálně rok, rok a půl dopředu. Blbost. Pokud teda nepotřebujete k obřadu filmový štáb, cvičené holubice a dort ladící k ženichovým tkaničkám od bot. My se zasnoubili v dubnu, brali se o 4 měsíce později a stihli jsme vše tak akorát. Jasně, neřešili jsme místo (brali jsme se na louce), svatební šaty (dostala jsem od nejlepší kamarádky) a moc ani pohoštění, protože pro nás vařili přátelé z místní hospody. Umím si představit, že různé zámky, mlýny a podobně je potřeba rezervovat dřív. To samé ještě platí pro fotografa, ti dobří opravdu bývají rok dopředu zamluvení. Ale jinak je potřeba ty přípravy příliš nehrotit a spíš se těšit.

P.S. My se snažili nehrotit, ale stejně jsem se několik měsíců dopředu pravidelně budila ze snů typu, že po louce běhám nahá, že nic nestíháme a taky (a to bylo TOP), že mě ženich při obřadu pokydá výkaly s vysvětlením, že takhle se na Hané testuje odolnost nevěsty.

 2)      FOTOGRAF

Když jsem si psala odhadovaný svatební rozpočet, do kolonky fotograf jsem napsala orientační částku 5 tisíc s tím, že holt pěkné fotky něco stojí. A pak se to stalo – zadala jsem si do Googlu heslo "svatební fotograf Brno" a zjistila jsem, že průměrná cena za fotografování svatebního dne se pohybuje někde okolo 10-15 tisíc. Najdete samozřejmě i levnější fotky, ale připravte se na duhu, srdíčka a koňské hlavy. Po poměrně podrobném zkoumání trhu a portfolií jednotlivých fotografů jsem dospěla k závěru, že jestli na něčem šetřit, tak na fotografovi ne. Je potřeba vzít v úvahu, že fotografova práce nezačíná a nekončí svatebním dnem (který je sám o sobě náročný). Nemalé peníze musí investovat do vybavení a úprava fotek mu potom zabere klidně týden práce. Když se potom podaří fotky, které vystihnou atmosféru a ducha svatebního dne a vůbec vás samotných, máte na váš den nádhernou celoživotní vzpomínku.

 3)      ROZPOČET

Tento bod souvisí s bodem výše. Pokud jste ještě svatbu neorganizovali nebo s její organizací nepřišli nějak víc do styku, svůj odhadovaný rozpočet si vynásobte minimálně dvěma. Svatební byznys je neúprosný. My jsme od začátku chtěli mít svatbu jinou, naši, bez předražených a neosobních artefaktů, v přírodě, v pohodě. Jenomže se tomu prostě nevyhnete. Tak například. Vyrazila jsem do čistírny s tím, že potřebuju vyprat a vyžehlit šaty. "To jsou svatební?", uhodila na mě paní za pultíkem. Nezbylo mi než přiznat, že jo, dlouhé bílé šaty s vlečkou uprostřed léta na plesové neukecám. "Tak na ty máme tarif za 700", oznámí mi paní a dodá, že to je polyester a stejně to půjde do pračky. A udělejte v dlouhých bílých šatech pár kroků po louce plné krtinců – po svatbě budu lehčí o dalších 700.  

Na základě zkušenosti s čistírnou se vydáváme do květinářství odhodláni za nic na světě nevyzradit, že jdeme pro květiny na svatbu. "My bychom potřebovali svázat troje kytice a nějakou květinovou výzdobu", kroutíme se před květinářkou. "To ale musíte říct pro jaký účel: svatba, pohřeb, narozeniny?"… a byli jsme zase v pasti. Mít na slavobráně věnce Vzpomínáme, to je sen každé nevěsty. Takže další ranec.

Pokud se tedy neberete v tichosti na matrice pouze za přítomnosti svědků, počítejte, že svatba není žádná láce, a to i když nepotřebujete zrovna luxus. Pro zajímavost přidávám orientační rozpočet, založený na mé zkušenosti a internetovém průzkumu (rozpočet chápej pro spíše nízkonákladovou svatbu v přírodě, cca 50 svatebčanů).

Matrika: 1000

Jídlo + pití (svatební oběd, občerstvení k obřadu, večerní veselka): cca 30 000

Fotograf (celý den): 10-30 000

Cukroví, svatební dort: 3-4 000

Květiny: 3-4 000

Výzdoba: zadarmo, zeptejte se nedávno vdaných kamarádek, jistě se výzdoby rády zbaví :-)

Šaty: pro nevěstu neuvádím, to může být 500 i půl milionu. Kompletní oblek pro ženicha cca 14 tisíc – pokud jste dostatečně otužilí a nevadí vám několik dní strávit běháním a zkoušením, dá se najít i zhruba za půlku. Ale chce to se vybavit fakt velkou trpělivostí a ideálně placatkou slivovice).

Ubytování: to je taky různé, u nás se spalo ve stanu, ale co jsem slyšela z různých stran, pronájem mlýna nebo podobného zařízení stojí průměrně 40 tisíc za víkend.

Prstýnky: Opět záleží na vkusu, materiálu a pozor, taky na tom, jak máte tlusté prsty: když mi změřili prst, cena prstýnku oproti běžné velikosti vyskočila o tisícovku (chudák já). Prstýnky seženete v ceně od zhruba 3 tisíc (chirurgická ocel), přes cca 12 tisíc (zlato nebo bílé zlato, zirkony) do zhruba 25 tisíc (zlato nebo bílé zlato, brilianty). Ceny jsou uvedeny za pár.

Make-up, vlasy, nehty: cca 3 000

Svatební oznámení, obálky, známky: 1500-3000 (spodní hranice je cena když si ho navrhnete sami a necháte jen vytisknout, horní hranice je cena, když si je necháte vyrobit podle předlohy ve svatebním salonu)

Tímto výčtem to samozřejmě nekončí. Postupně vám naskáčou další výdaje například za řidiče, hudbu, půjčení stanů / židlí /slavobrány a tak dále, vždycky se nakonec vyvrbí něco, s čím jste tak úplně nepočítali. A to platí jak pro rozpočet, tak pro celou koordinaci. Z výše uvedeného je potřeba počítat s částkou přibližně 120 000,-.

K tomu ještě musím dodat, že je to sice pálka, ale dost pravděpodobně se vám to stejně vrátí zpátky v podobě svatebních darů ;-)  

 4)      SEZNAM HOSTŮ

Tohle téma vždycky bylo a bude vošajstlich. Vedle hostů, kteří jsou vám blízcí a které na svatbě vyloženě chcete, jsou hosté, které máte tendenci zvát spíš ze slušnosti, a pak jsou hosté, které byste nejraději nepozvali, ale máte pocit, že byste udělali faux pas nebo si je nadobro znepřátelili. U nás se vedly nad seznamem hostů poměrně vášnivé diskuze, už to skoro vypadalo, že pozveme i pošťačku a paní z obecního úřadu, protože se přece vídáme a chceme mít pěkné vztahy. Osobně doporučuju dohodnout se na pevném sítě pro výběr pozvaných: mám konkrétního hosta ráda já nebo můj protějšek a chceme ho na svatbě mít? Přijel by za námi i na druhý konec republiky? Takto se vyhnete situaci, kdy bude na svatbě někdo pozvaný jen ze slušnosti nebo se tam ocitne proto, že byl zrovna po ruce večírek. To síto není dobré jen pro novomanžele, ale je fér i pro hosty samotné – ať se cítí, že jsou na svatbě vítaní, a ne, ať stojí opomíjeni opodál a křečovitě se snaží zapadnout.

Naše svatba byla nádherná právě tím, že jsme byli obklopeni milými a blízkými lidmi. Hlavně díky nim ten den stál za to. Díky jejich krásné energii, kterou nás dotovali. Žádné falešné úsměvy a formality.

Na otázku, co s hosty, u kterých pozvání cítíme spíše jako povinnost, mi dala nejlepší radu moje nejlepší kamarádka. "Proč se bojíš je nepozvat? Že se urazí? Tak tím spíš je nezvi. Člověk, který místo toho, aby zpytoval svědomí, proč není pozván, se urazí, není dobrý přítel". Amen.

 5)      ORGANIZACE

Jak už jsem naznačila výše, organizace svatby je fuška a pokud nejste profík, stejně se na něco zapomene nebo něco nevyjde podle plánu. Já jsem ještě den před svatbou malovala směrové cedule a tiskla mapky a plánky, kontrolovala dopravní situaci a jako ostříž sledovala yr.no, myslela jsem si, jak už mě nic nezaskočí, ale stejně pár věcí nedopadlo podle plánu. Tak třeba mi nedošlo, že když postavíte na louku stan, aby nepražilo na starší a těhotné, tak stín nejde vždy kolmo dolů, ale většinou stranou. Takže na některé stejně nakonec pražilo i pod stanem.

Moje doporučení pro svatební den: pokud nemáte rovnou svatebního koordinátora, poproste někoho (obvykle se k tomuto účelu využívají svědci), ať si vezme organizaci dne na starosti. Je to sice makačka, ale nevěsta s ženichem v den svatby mají plno jiných starostí a bez dobré koordinace může celá sláva skončit neslavně.

 6)      DOBŘE MÍNĚNÉ RADY

Dobře si promyslete, s kým budete přípravy konzultovat. Když pošlete fotku šatů, účesu nebo obřadního místa deseti kamarádkám, dostanete dost pravděpodobně deset odlišných názorů. Vymyslete si vaši osobní koncepci celé veselky. Teprve až si budete naprosto jistí, že víte, co chcete, můžete se zeptat někoho blízkého na jeho názor, nejlépe někoho, s kým si notujete ve vkusu. Normálně prásknu, jak to bylo u nás. Když jsem mamince řekla, že chceme obřad na louce a oheň v lomu, tak mi řekla, že jsem se zbláznila (ale pak mě maximálně podpořila, nutno dodat!). Když teta viděla můj svatební účes, tak mi napsala, že budu jak přiblblá staromódní princezna, takže jsem na poslední chvíli ještě letěla zkoušet něco jiného. Když jsem před pár přáteli zmínila výběr piva, sesypal se na mě chumel návrhů, co by bylo lepší (a levnější!). O výběru hudby jsme taky vedli dlouhé debaty. Je to svatba, to by chtělo nějakou klasiku! Nebo naopak – nechte si zahrát něco metalovýho! Nebo otázka oblečení – Jen v košili?! Ženich přece musí mít oblek a kravatu!

Diskutovat svatbu dopředu s více lidmi prostě nikam nevede. Ušetřete si nervy :-) Je to váš den.

A tím bych to zakončila. Snad jenom ještě – holky, až vás dovedou k oltáři, žijte tím okamžikem. Neřešte už blbosti jako já, že stojíte blbě nebo že máte na zádech vytlačenou podprdu. Užijte si to. Vryjte si ty chvilky pod kůži. Ať je jednou na co vzpomínat ;-)

#wedding #svatba #svatbavprirode

[twessmess]

Portugalsko, aneb Po deseti letech na místě činu

Portugalsko. Země zašlé slávy, země, kde jsem přesně před 10 lety nechala kus sebe a hlavně země, jejíž velký kus si nosím pořád v sobě. Země, kde jsem si uvědomila, kdo jsem, co chci a že všechno můžu dokázat. Země, kde lidé nespěchají, jedí, pijí, zpívají. Jižané, kteří ale nemají horké hlavy. Melancholie, trochu stesk po dobách dávno minulých. Vůně ryb, silné víno. Země, kterou jsem si zamilovala, a nejspíš je to láska na celý život. A co je na tom nejlepší – do této země se vrátit s mojí další životní láskou.

 leden 2017

Mám chuť dát Pavlovi pozdní vánoční dárek, udělat něco bláznivého, připravit mu překvapení. Léta toužím vrátit se do Portugalska. Plán je na světě. Narážím na výhodné letenky Praha – Lisabon uprostřed letní sezóny. Neváhám ani minutu. Z Pinterestu stahuju malebné fotky ze všech koutů Portugalska a nechávám z nich vytisknout knížku. Letenku kopíruju na poslední stranu. Doma potom vyrábím papírové šipky, zapaluju svíčky a připravuju stopovačku, na jejímž konci čeká knížka. Překvapení se vydaří a o pár měsíců později balíme a letíme.

 20. 7. 2017 – Praha – Letiště Václava Havla

Bouře. Letištní zřízenci běhají po přistávací ploše v pláštěnkách. Proudy vody se řinou z černé oblohy, všude mlha, blesky. Třeštím oči na Pavla a prohlašuju, že nikam neletím. Proč zase já? Loni Funchal a letos tohle, abych se nenudila asi. V trafice zkušeně kupujeme plechovky Plzně, dvě preventivní do sebe liju téměř na jeden lok. Pavel se mi směje, ale následuje můj příklad. Vzlítání za bouřky, kdo z vás to má? Moje hrůza ale zřejmě vyslala do vesmíru tak silné vlny, že než jsme sedli do letadla, bouřka už byla někde v Úvalech a nad Prahou jasno. Uf.

O čtyři hodiny později se chystáme přistát v Lisabonu. Pěkně fičí a s letadlem to hází, já zelená zadělávám Pavlovi na frakturu prstních kůstek. Ten mě uklidňuje a pedagogicky rozptyluje slovy jako "podívej, támhle dole už je vidět ten dlouhej most!".

No a pak Lisabon. Flashback. Tady jsem přistála jako blonďaté trdlo před deseti lety a pár týdny. Jakoby to bylo včera! Nic se tu nezměnilo, támhle u toho stolu jsme s partou tenkrát pili kafe a loučili se. Kolem nás se ozývá moje milovaná portugalština, neboli skrumáž souhlásek s absurdní koncentrací hlásky "eš". Vždycky znova a znova mě to rozesměje.

Naskakujeme na Aerobus směr Cais do Sodré, nádraží, odkud jezdí pobřežní lokálka do Cascais – městečka, kde bylo před deseti lety mé hlavní působiště. Z nádraží vyrážíme vzhůru do čtvrti Chiado hledat náš hotel. Vláčíme kufry do prudkého kopce po dlažebních kostkách. Nostalgie. Lisabon, to je vichr a hlavně schody, moc schodů! Nekonečné, dlouhé, strmé, dlážděné a někdy pěkně uklouzané schody.

Dokonce ani u hotelu schody nekončí. Stoupáme s kufry až do posledního patra, odkud, pro jistotu, vedou ještě další schůdky na půdu, kde je náš pokojíček. Při slově pokojíček nepřeháním, ba naopak, možná je to dokonce eufemismus. Malinkatý kumbálek v podkroví, kde se člověk sotva otočí a prakticky nenarovná. Pavel tomu výstižně říká kajuta. Jak se záhy přesvědčíme, v Lisabonu je podobný pokojíček ještě celkem nadstandard. 

Holt málo místa. A to nemluvím o parkování. Zaparkovat v centru Lisabonu je mission impossible, dokonce i místní hasiči parkují svoji flotilu normálně na ulici. Úzké, prudké a dlážděné, samozřejmě.

Hned jak se ubytujeme, vytáhnu Pavla na procházku do sousední čtvrti Bairro Alto – čtvrti bohatě ozdobené girlandami, kde se nikdy nespí, ale slaví, tančí v ulicích a… hulí. A to fest. Přes dealery hašiše tu není kam šlápnout. A protože můj milý je Rychlonožka a před drogami dává přednost knize, v Bairru se mu dvakrát nelíbilo a procházku jsme stočili jinam. Do hotelu jsme se vrátili v noci, ušlí jak staré duše. Já jsem ráno přemýšlela nad tím, proč mám tak strašně namožené svaly na nohách a na zadku. Protože Lisabon – to je jako hodiny dělat dřepy v posilovně.

 Pátek, 21. 7. 2017 – Lisabon

Na nádraží Cais do Sodré si kupujeme permanentku na vlak a vyrážíme do (mého) Cascais, po stopách mé historie v dobrovolnické organizaci Rota Jovem (Cesta Mládeže). Dáváme si pivo v marině, a vydáváme se podél pobřeží k Boca do Inferno (pekelná ústa), tedy skalnímu oknu, kudy proudí příboj.

 Ukazuju Pavlovi místa, kde jsem působila jako dobrovolnice na světovém šampionátu plachetnic, jak jsem pomáhala nabušeným atletům tahat jejich lodě z vody (a jak jim to přišlo vtipný, že jim chce pomáhat blonďatej mravenec), jak jsem ovládala typy plachetnic a pomáhala štábu BBC navlíkat porty do kondomů, aby mohly snímat atmosféru přímo z lodí. Jak jsem s mladým Portugalcem hlídala parkoviště, jezdila na čtyřkolce, a jak jsem mu musela dlouze vysvětlovat, proč se nebudeme líbat (jeho argument zněl: ty jsi hezká, já jsem hezkej, tak proč bychom se proboha neměli líbat??). #MeToo

No a potom se vracíme do Lisabonu a po setmění vyrážíme do Alfamy a to je teprve zážitek. Alfama je ráj na zemi, ztělesněný genius loci, něco jako stará Praha, ale s minimem turistů. Labyrint uliček, balkonků, náměstíček, dým z grilů, hudba z útulných restaurací a barů, lucerny, girlandy. Všechno je autentické, opravdu tady bydlí starousedlíci, žádné matrjošky, žádné blikací nápisy. Hodiny se motáme uličkami s otevřenou pusou, večeříme na jednom z těch miniaturních dvorečků grilované ryby, potom vystoupáme až k hradu, zkoumáme, kam asi vedou různé tajemné točité schody, procházíme uličkami, kde nejde ani rozpažit. A azuleios, všudypřítomné, nádherné azuleios, neboli tradiční, původně maurské, modrobílé dlaždice. 

Jsme jako v tranzu. Zodpovědně píšu, že jsem nezažila místo s větší atmosférou než je Alfama. Alfama je má alfa turistických destinací. Na záda jí dýchá maximálně Porto, ale o tom později.

 Sobota, 22. 7. 2017 – Lisabon

Po snídani se vydáváme, jako poctiví turisté, na projížďku legendární tramvají číslo 28. V průvodci píšou, že je dobré tramvaj chytnout brzo ráno nebo pozdě večer, ale to úplně nestihneme, takže nasedáme teprve před polednem. A teda stojí to za to. Nejen, že jsou tramvaje narvané k prasknutí směrem do centra. Ony jsou narvané k prasknutí i směrem k výchozí zastávce v poměrně nezáživné čtvrti. Protože průvodce radí projet si trasu celou, nasedáme taky směrem kamsi do háje. Tváříme se jako velcí místňáci, kteří si frčí šalinou do práce, ale v cíli se nám to trochu vymstí. Celá tramvaj vystoupí a na povel řidiče se zařadí do fronty na cestu zpět (aby to bylo spravedlivé a každý měl šanci dostat se k oknu). Kromě nás tady evidentně celá tramvaj včetně řidiče naprosto jasně chápe, že místňáci 28kou opravdu, opravdu nejezdí. Nebo aspoň ne ve špičce.

Odpoledne pak strávíme v Oceánáriu pozorováním žraloků, mořských koníků, co mají místo čumáčků trubičky, rejnoků, mant, murén, medúz a mnohé další havěti v miliónech litrů mořské vody.

Večer si v naší půdní kajutě nachystáme obžerství. Tuňákové konzervy (chci žít v Portugalsku! čtvrtkilová konzerva tuňáka v olivovém oleji vyjde v supermarketu na €0.89!!!), olivy, sýry, víno. Chvilku řešíme problém, že v kajutě (pochopitelně) nemáme stůl. Pavel je ale muž činu, s potutelným výrazem zmizí na chodbě a za chvilku se vrátí s kusem skříně, co lohnul na patře. Piknik jedna báseň!

 Neděle, 23. 7. 2017 – Lisabon

Do Cascais se vypravíme hned ráno, protože máme ambiciózní cíl: půjčit si kola a vyšlapat na nejzápadnější mys Evropy, Cabo da Roca. Matně si pamatuju, že jsem se o to kdysi pokusila s kamarádkou Káťou, ale z nějakého důvodu jsme to vzdaly někde v půlce cesty. Takže je potřeba napravit si reputaci.  

Ale ten důvod nebyl jen tak nějaký. Sotva jsme vyjeli ze zálivu, ve kterém leží Cascais, velice rychle se mi vybavilo, proč jsem nikdy nebyla schopná dojet až na Cabo da Roca. A proč ani nikdy nebudu. Protože vítr. Sakra silnej vítr, regulérní vichřice, která šlehá tak, že člověk nemůže stát ani na nohách, natož šlapat na kole. A není to jen tak obyčejná vichřice. Je plná vlhké soli a písku z pláže, který ostře řeže do očí, takže je prakticky nedokážete mít ani otevřené. Zhruba v tom stejném místě jako před deseti lety, u slavné surfařské pláže Guincho, jsme oba s Pavlem hodili rybu v písečné duně nafoukané na cyklostezce a zcela vyřízení a rezignovaní zapadli do snack baru Muxacho na útesu. Když z bezpečné vzdálenosti a přes sklo koukáme na rozbouřený oceán, Pavel vytasí precizní (a hlavně pravdivou) surfařskou analýzu: "tyjo, každej litr vody si dělá svoji vlnu".

Nechtěla jsem před Pavlem vypadat jako vyměklá blondýna, takže o tom, že bude lepší to otočit, jsem nechala rozhodnout jeho. Když jsme za půl hodiny vylezli ven zpátky do toho pekla, silnice už byla zavřená páskou kvůli dunám, ve kterých se zahrabávala i auta. Takže o cestě na mys bylo rozhodnuto za nás.

Protože máme kola na celý den a je teprve krátce po poledni, vypravíme se ještě podél pláží do Sao Joao do Estoril, kde jsem byla o dekádu nazpět ubytovaná v sirotčinci. To je teda nostalgie na desátou, vzpomínám, jak jsme se tísnili jak na vojně v pokojích po 8 palandách, bez jediné poličky, s koupelnami, kde nás okukovali malí černoušci. Na pláži před sirotčincem s Pavlem poprvé skočíme do oceánu, voda je pochopitelně ledová. Ale po celém dni na kole je i ledová voda euforická.

Vracíme kola a cestou zpátky do Lisabonu ještě vyskakujeme z vlaku v Belému, při západu slunce je totiž potřeba nafotit most 25 Avril, evropský Golden Gate. 

Po setmění se potom procházíme po nábřeží a žasneme nad tím, jak to u vody žije, úplná lisabonská náplavka, živé bary, hudba a ty výhledy! Neodoláme a v jednom z barů si (barbarsky, ale co už) dáváme pěkně hustého točeného Guinessa, mňam.

Pondělí, 24. 7.  – Lisabon / Porto

Mise dne: auto. Aerobusem hrkáme na letiště, kde si máme vyzvednout skromný vehikl, kterým se budeme po zbytek dovolené dopravovat po Portugalsku. Dlouze, velmi dlouze hledáme kancelář naší půjčovny, než nás odchytí letištní zaměstnanec a vysvětlí nám, že naše půjčovna Interrent zde žádnou kancelář nemá a že máme v hale hledat muže s koženou brašnou (s cedulkou naší společnosti). Úplnou náhodou se přichomítnu k holčině, co v ruce zoufale třímá voucher s názvem stejné společnosti jako my, tak se jí přilepím na paty, odchytneme jakousi jinou holčinu, co má logo společnosti na triku. Než jí stihnu cokoliv říct, tak nám rukou pokyne, ať ji následujem a než se nadějem, sedíme v dodávce a jedeme někam pryč. Skvělý, teď nás vezou někam na orgány. Vysypou nás v jakémsi neklimatizovaném skladu, kde nás čeká několik dlouhých a horkých desítek minut ve frontě.

Když na nás přijde řada, začne mi kluk na přepážce vysvětlovat, že pro naše účely je benzínový prcek naprosto nevhodný a že na dieselu ušetříme desítky euro. Krčíme rameny, že teda když myslí, tak si vezmem diesel. Jenže ouha, v dieselu nemají žádná auta nejnižší kategorie, jako jsme měli rezervované, ale jen o €100 dražší Audi. Kluk čachruje papíry a tabulkami a tvrdí mi, že i s drahou Audinou pořád ještě ušetříme oproti benzínu. Opět krčíme rameny a podepisujeme upgrade, rychlá kalkulace na telefonu a kontrola cen paliv dává klukovi za pravdu. Když pak ve skladu čekáme na výdej našeho bouráku (buržousti se budou vozit audinou!), pípne mi na telefonu zpráva z banky, že mi půjčovna strhla z účtu nikoliv 100 euro navíc, ale rovnou 300. Zírám na displej, počítám, spekuluju, nechci být hned hysterická. Ale je to tam, černé na bílém, konto málem vybílené. Dvakrát se nadechnu a vyrazím zpátky na přepážku. Kluk se strašně omlouvá, že jsme se špatně pochopili, přestože jsem mu ukázala, že pojištění mám již sjednané z Čech, tak mi napočítal to jejich, přestože jsem mu řekla, že řídit bude jenom Pavel, tak nám napočítal několik euro denně za druhého řidiče a tak dále. Kluk všechno ochotně stornuje. Jsem tak v ráži, že ho nakonec i donutím downgradovat audinu zpátky na náš původně domluvený benzínový mikro-samochod. Uf, uf.

Jak se záhy přesvědčíme, rozdíly v cenách paliv nejsou tak dramatické a hlavně – člověk nakonec stejně vykrvácí na mýtném. Za těch pár dnů ježdění po portugalských dálnicích jsme nakonec zatáhli asi €150. Jak nám chybíš, Rakousko, kde se za půlku této ceny jezdí celý rok.

Když slavně nafasujeme malinkatý Peugeot (Pavel ho hned překřtí na Pažouta, příznačně), náš cíl je konečně pokořit Cabo da Roca, aspoň na čtyřech kolech, když teda ne na dvou. Když po dlouhých serpentinách vyskočíme z auta u slavného majáku a málem nás uragán sfoukne zpátky do Cascais, upřímně se smějem tomu naivnímu nápadu jet sem na kole. Makačka by to byla i bez větru. Rychle se pokocháme, vyfotíme a mizíme z té větrné hůrky, silnice do Cascais je kvůli dunám opět zavřená, takže musíme objížďkou. Když je z půlky takový vichr v Čechách, hydrák vyhlásí extrémní ohrožení, zkolabuje doprava a všichni se zabarikádují doma. Tady to nikoho nevzrušuje. (Ale taky tady nemají skoro žádné stromy).

V pondělí navečer dorazíme do Porta, pro mě asi nejhezčího města, kde jsem kdy byla. Ubytujeme se v malinkém, ale krásném a útulném hotýlku kousek od centra. 

Máme na portugalské poměry celkem velký pokoj s kosmickou sprchou, ve které si můžete pouštět rádio. Celý večer se potom procházíme po starém přístavu Ribeira a v jedné z místních restaurací si dáváme portské, na které se těšíme už od ledna.

Portské v Portu je lahodné, a když si pro něj skočíte do samošky mimo hlavní centrum, hravě seženete kvalitní láhev okolo €5. Pro porovnání, v restauracích v Ribeiře dostanete půl deci za €3.50, a to se vyplatí!

Portské je taky potřeba nepodceňovat, hlavu umí zamotat poměrně rychle. Do portského se totiž tradičně přidává pálenka, to proto, aby víno na dlouhých cestách za oceán v sudech nezkvasilo.

 Úterý, 25. 7. 2017

Po snídani u sklenky vína na hotelovém dvorečku dopisuju deníčkové resty. Přidávám pár zajímavostí, co jsem tu zatím vypozorovala.

-          že díky stálému vichru z oceánu tu ani v létě není žádné vedro (kromě jihu)

-          že Portugalci jsou pestrobarevný národ, ať už barvou kůže nebo oblečení

-          Portugalsko bývala kdysi díky zámořským objevům ekonomická výspa Evropy, ty časy jsou ale bohužel dávno pryč a je to vidět na každém kroku

-          Země je dnes v HDP až za ČR

-          Porto je tradičně město rebelů a kverulantů

-          Lisabon je zase plný všelijakých pevností: zajímavé je, že hlavní město leží u moře. Poloha u moře je z hlediska obrany historicky zcela nestrategická, dlouho jsme s Pavlem přemýšleli, která jiná země to takhle má.

-          A pak moje oblíbené Casino v Estorilu. Tehdy před deseti lety jsem okolo něho chodila běhat a pořád na mě působilo dojmem jak z Jamese Bonda. No a tipněte, podle čeho vzniklo Casino Royal ;-) (hint: https://en.wikipedia.org/wiki/Casino_Estoril)

-          Potřeba je taky zmínit hlavní portugalské speciality, tedy "bacalhau" – zapečená treska a "pasteis de nata", neboli plněné ořechové košíčky. Nám jako dobrovolníkům vařili bacalhau každý den – treska zapečená se smetanou a sýrem. Zatímco první dny jsem se po ní mohla umlátit, po skončení programu bylo slovo bacalhau na blacklistu na dobrých pár let.

Zcela to zabil můj milý. Pokrmu vesele říkal "bakalájo" a když ho poprvé ochutnal, okomentoval ho slovy "divná ryba v sýru". (- gurmánský postřeh).

-          No a nakonec dlaždičky. Fantastické malované dlaždičky, kam se podíváte. I na fasádách těch nejstarších polorozpadlých domů najdete nějaký skvostný obklad. Nejraději bych si jich dva kufry odvezla dom a obložila si s nimi dům.  

 Zbytek úterý strávíme jako klasičtí turisti v Portu. Pěšky se projdeme k Eiffelově mostu a na druhou stranu řeky do Vila Nova de Gaia, kde sídlí fabriky na portské. Když jsem se na místní promenádě procházela před deseti lety, nahaněči z fabrik se mohli přetrhnout, aby vám nabídli ochutnat jejich víno, většinou s kouskem sýra nebo klobásy. Dnes je to tu posázené zahrádkami a půl deci portského vás stojí zmíněná tři a půl eura. Nic holt není na věky. Ale ten výhled stojí za to.

Při procházení uličkami a focení starých zákoutí nás překvapuje, jak je plno domů zdevastovaných. To, co by v Praze nebo kdekoliv jinde na západě byly lukrativní adresy pro ty nejbohatší, v Portu jsou to mnohdy rozbořené slumy. Nádherných starých domů, kde bydleli námořníci, je mi líto. Bojím se, že za chvíli spadnou, tak je alespoň fotím, dokud stojí. Ten kontrast bohaté historie a chudé současnosti je omračující. Ten smutek a stesk po dávných časech tu ostatně cítíte ze všeho, dokonce i rackové zpívají úplně jinak než kdekoliv jinde, smutně. Lidé jsou melancholičtí, jako by se v těch dávných dobách chtěli zakonzervovat. Přes to všechno, jestli to není právě tím, je Porto neskutečně poetické. Jeho krása není jen na dívání, cítíte ji všemi smysly.

Odpoledne si proložíme lahví portského a odpočinkem na hotelu a večer opět trávíme v uličkách až do noci. V příjemné restauraci v přístavu si poprvé objednáváme poctivé bacalhau. Kousek od nás sedí starší paní, Asiatka, v pruhovaném tričku, kloboučku a legračních velkých kulatých brýlích. Sedí sama, pije víno (a nežinýruje se) a celou dobu s někým mluví na kameru přes telefon. Její smích se nese celou Ribeirou. V jednu chvíli si nasadí brýle na hlavu, ale za moment kýchne a brýle jí spadnou zpátky na nos. Tomu se zasměje tak prudce, že jí vypadne telefon z ruky do kabelky stojící na zemi. Další záchvat smíchu. Potom ji z restaurace vypoklonkují, tak vrávorajíc a smějíc se zmizí kamsi do uliček hledat bar, kde by jí ještě pomohli uhasit žízeň.

 Středa – 26. 7. 2017 Porto, Lisabon

Zahajujeme přesun na jih. Bláhově stavíme na pobřeží kus pod Portem, že se vykoupeme. V Portu je vedro, tak si říkáme, že tu třeba bude i teplá voda. Omyl. Voda je studená, fičí ledový vítr, takže po pláži chodíme zachumlaní v mikinách. Zážitek ale máme celkem silný: na pláži potkáváme rybáře, co zrovna z moře vytahují sítě plné ryb, ty přebírají, vyhovující ryby letí na valník, nevyhovující ryby házejí na zem a nechávají je tam svému osudu. Trochu šokovaně přihlížíme jejich rutině. Rybář ve vysokých gumákách postupně nastřihává síť, normálně chodí těma rybama, které jsou vyskládané v asi čtvrt metru vysokém sloupci. Ryby ve spodní části se nehýbou, asi už jsou mrtvé, a ty na vrchu sebou agonicky škubou. Nic pro slabé povahy a ochranáře. Nutno dodat, že takto hospodaří rybáři v malé vesničce kdesi na konci světa v Portugalsku (a beztak mají jejich konzervy nálepku BIO). Říkáme si, jak to asi vypadá na velkých rybářských lodích.

Další zastávkou je středověká vesnička Óbidos, zachovalý hrad a pod ním změť půvabných uliček obehnaných hradbami, po kterých můžete celou vesničku obejít dokola. Je nám vedro a jsme unavení z cesty, hlavní ulice je navíc plná turistů. I tak se nám v Óbidos ale líbí a jako výlet bych ji určitě mohla doporučit.

Večer se vracíme do našeho oblíbeného hostýlku v Lisabonu, dostáváme stejnou kajutu jako poprvé. Několikrát objedeme centrum kvůli parkování, nakonec nás úplně cizí bezzubý pán doslova donutí zaparkovat na místě rezervovaném pro jachtařský klub. Nechápeme, kde se vzal, za tip nic nechce, když zaparkujeme, směje se a mizí. Pokutu nedostaneme a parkujeme zadara v centru Lisabonu. Tuhle srdečnost na Portugalcích miluju.

Čtvrtek: 27. 7. 2017 – Lisabon – Lagos

Ráno pokračujeme na jih směr Algarve. Navigace nás, k mé radosti, vede na dlouhatánský most Vasco da Gama, který měří absurdních 17 185 metrů! A to je to most přes řeku! Sice přes její deltu, ale stejně to je pompézní. Za Lisabonem nás zase překvapí čápi, tisíce čápů, kteří bydlí naskládaní na sloupech elektrického vedení. Hnízdo nad hnízdem, normální čapí paneláky.

Po dálnici si to šineme na jih portugalskou pustinou, místy vidíme v dáli kouř od rozsáhlých požárů. Když pomyslím na ten vichr, co tu panuje, tak se vůbec nedivím, že se jim to pořád nedaří uhasit.

Cestou zastavujeme v několika vesničkách u pobřeží, procházíme se po útesech, Pavla málem smete vlna do oceánu, mám to natočené, je to docela sranda. Fotíme si malé bárky, divoký příboj, racky. Rozložíme si piknik na balvanech, cpeme se sardinkami a ovocem.

Večer se konečně dotrmácíme do prázdninového městečka Lagos (čti láguš), kde máme strávit zbytek dovolené. Podobnost názvu městečka s hlavním městem Nigérie zdaleka není náhodná – africké metropole totiž v 17. století založili Portugalci a název znamená "jezera".

U sklenky silného vína plánujeme další dny, než padneme za vlast.

 Pátek, 28. 7. 2017 – Lagos

U snídaně studujeme mapu okolí a hledáme nějakou příjemnou pláž, na které nebude vyskládaná půlka Portugalska. A nebyl by to můj milý, aby nevymyslel naprostou genialitu a ve finále zlatý hřeb celé dovolené. Na satelitní mapě objeví schované pláže pod útesy, kam vede jen malinká nenápadná pěšinka kdesi mezi poli. Bereme auto, hledáme pěšinku, driftujeme na zarostlé písečné cestě po kořenech, potom asi deset minut šlapeme po útesu, prosmýkneme se mezi skalami a ocitneme se v ráji. Provrtané skály, průrvy, plážičky, propasti, jeskyně, mezi nimiž se dá proplouvat křišťálově čistou vodou. A nikde nikdo. Kromě nás je tu široko daleko jen hrstka naháčů. Hodiny dovádíme v teplé a klidné vodě, samozřejmě bez plavek, objevujeme ukryté pláže, prozkoumáváme jeskyně, děláme stojky v moři, stavíme hráze, v jedné z nich mě do zadku kousne krab, takže z ní vyletím jak namydlená.

Úderem třetí, čtvrté hodiny se i ta hrstka spolunaháčů začne poměrně svižně balit. Chvíli si říkáme, že už asi mají dost sluníčka, než si všimneme, že se k našim ručníkům podezřele rychle blíží příliv. Vzhledem k tomu, že se k plážím se prolézt jedině jeskyněmi, které jsou při přílivu pod vodou, začneme taky velmi svižně balit. Tam, kde jsme ráno šli suchou nohou, teď hopkáme po kolena ve vodě s vykasanými nohavicemi a kabelečkami elegantně nad hlavou.

Po svačině si jdeme prohlédnout městečko. Tak jak Porto bylo melancholické až apatické, v Lagosu to žije, ve dne i v noci. Sluníčko a teplá voda si zde vybírají daň v podobě návalu turistů a všelijakých koumáků, kteří se z nich snaží dostat peníze. A Lagos je v tomto opravdu vynalézavý! Klidně by tu mohli napsat příručku 100+1 způsob, jak oškubat turisty. Najdete tu tanečníky capoeiry, kteří s kasičkou procházejí zahrádky restaurací, nejrůznější bleší trhy, buskery, partu hašišáků s kočkou a psem, kteří si říkají "cirkus", citylight, který vám udělá selfíčko a rovnou ho pošle na sociální sítě, a pak taky bafající strom. Ano, klučina, co chodí polepený větvičkami, číhá skrčený u cesty a tu a tam vyletí na nějakou zadumanou oběť. Když se dílo zadaří (jakože co chvíli někdo za huronského jekotu vyletí půl metru do vzduchu), klučina tradičně obejde a zkásne okolní čumily. Musím se ale přiznat, že bafající strom mě bavil ještě dlouho. Asi se tomu říká škodolibost :-) 

Poslechneme si houslový koncert v místním kostelíčku, preluduje tu asi 17letý hošík, od nikoho nic nevybírá a oproti všem těm šaškům venku opravdu umí.

Den zakončíme tradičně vínem na balkoně.

 Sobota, 29. 7. – Lagos

Náš cíl dne je objet dvě místní zajímavosti: skalní most Ponta da Piedade a jeskynní soustavu Benagil Caves. Ponta da Piedade je přelidněná zmenšenina "našich" útesů s naháči. Povinné foto a rychle pryč. Benagil Caves jsou sice pompézní, ale opět nadupané k prasknutí. Na malé pláži není kam stoupnout přes prodejce předražených zájezdů na kajaku. 

Do několika jeskyní nakoukneme jen zběžně z vrchu, opět něco málo vyfotíme, opodál se vykoupeme, protože je příšerné vedro, a mizíme. Kam jinam, než zpátky na naši pláž. Než nás vyžene příliv, řádíme ve vodě jak lachtani.

A pak poslední, rozlučkový večer. Dáváme si na statku v Alvoru kuře piri-piri a potom hurá na náš balkon a na místní víno.

Neděle, 30. 7. 2017 – Lagos – Lisabon – Praha

Ráno balíme, děláme si svačinku a v rychlosti nakupujeme suvenýry. Po dálnici si to pak šineme do Lisabonu, cesta překvapivě utíká. Pouštíme si Journey a Ryvolovky, ideální na dokreslení atmosféry portugalského vnitrozemí. V Lisabonu ještě cídíme auto, protože když na něm najdou šmouhu od boty nebo nedej bože obal od zmrzliny, platíme asi dalších €15. Vrácení auta kupodivu proběhne hladce, nikdo po nás nic nechce, dokonce i na letiště nás odvezou včas.

Na poslední chvíli ještě píšeme a posíláme pohledy, tak tak stíhám vypít svá obligátní předodletová anestetická piva. Jsme opálení, vezeme plný kufr sardinek a portského. Paní na přepážce nás zkásne o dalších €35 za kufr, protože, pozor, když si k letence přikoupíte odbavené zavazadlo, už to není automaticky na obě cesty.

I když to byly dva týdny v ráji, v letadle se přistihneme, že se docela těšíme dom. Na hafana, naši zahrádku, holštejnskou nivu, a hlavně na rychlou a ochotnou obsluhu! ;-) Tak adeus, Portugalsko. Třeba zase za deset let!

#Portugal #Lisbon #Porto #Cascais #Lagos #Algarve

[twessmess]

Jak jsem točila svůj první videoklip

(aneb koho něco podobného láká, níže nabízím pár návodů, jak to nedělat :-) )

Jak to celé začalo

Od malička jsem toužila točit videoklipy. Svoji lásku k hudbě jsem nejdříve promítala do psaní románů (na základní škole jsem při poslechu Queen, Bon Jovi a Europe vášnivě vymýšlela akční mafiánské scény). Na gymplu se ze mě stala tvrďačka – romány vznikaly u poslechu Iron Maiden a Helloween a mafiánské scény začaly být trošku (ale fakt jenom trošku) propracovanější. Hlavním podnětem pro psaní pro mě ale vždycky byla hudba. A taky ta husí kůže (jak jsem se nedávno k mému velkému překvapení dočetla, husinu z poslechu hudby nemá každý! https://www.novinky.cz/veda-skoly/449380-mivate-z-hudby-husi-kuzi-mozna-mate-zvlastni-mozek.html)

Ránu z milosti mi někdy před maturitou zasadila moje maminka, která mi naznačila, že bych ve svém věku mohla v románech rozebírat hlubší témata než mafiánské honičky na ruském kole. Tehdy mi došlo, že má velkou pravdu. Od té doby se mi při každém pokusu něco vyplodit vynořovalo mamčino kriticky zvednuté obočí, takže veškeré moje další literární pokusy letěly do koše. Aby to nevyznělo tak, že maminka může za předčasný konec mé spisovatelské kariéry – vůbec ne, naopak, celé roky mě burcovala, ať píšu, ale ať to má trochu úroveň. Jenomže mně došlo, že mě ani tak nebaví psát jako dávat život těm obrazům vzniklým díky hudbě. Já jsem prostě odjakživa myslela filmem, jak se říká u nás v Jihlavě. A tak jsem si ke svým třicetinám koupila videofoťák a začala s tím něco dělat. 

První výzva

Moje koketerie s dokumentární tvorbou (postižena Jihlavou) vyprchala ze stejného důvodu jako to psaní, tedy neschopnost a neochota věnovat se vážným tématům, na hraný film si netroufám a zkrátka jako ideální formát pro mě mi vypadl videoklip. Baví mě krátké formáty, omezený prostor se vyjádřit, jasné mantinely, ve kterých můžete ukázat, co umíte. V klipu potom odpadá nutnost řešit zvuk a dialogy, můžete si hrát čistě se sdělením, obrazem, rytmem. (A navíc, když se řekne točení videoklipů, okamžitě se vidím jako Cameron Diaz ve filmu Prázdniny. Mami, dělám si srandu, fakt).

No a tak jsem si pořídila foťák, přečetla něco teorie, zašla na pár filmových seminářů (super výživné byly ty v Kině Pilotů pořádané My Street Films) a začala se učit. Točila jsem holuby na náplavce, slepice u nás na chalupě, kočku a tak. Brala jsem foťák na dovolenou a do krasu, nic náročného. Než přišla výzva v podobě mé nejlepší kamarádky, abych jí a kapele D.O.R.A. natočila klip k duetu. Opravdickej klip, opravdický kapele, já! Která se sotva s foťákem dostala dál než za přímělkovský kurník! Okamžitě jsem pochopila, že vesmír funguje a na výzvu jsem kývla, protože jak jinak se něco naučit, než do toho skočit rovnýma nohama.

A tak mě v únoru čekalo moje první velké natáčení, a to rovnou v pražském rockovém klubu s osvětlovačem a celou kapelou. Asi týden jsem se horečně připravovala, cvičně si sestavovala stativ a slider a zkoušela různě nastavovat foťák, abych pak na place nezmatkovala a nezdržovala. Před odjezdem do Prahy jsem asi pětkrát kontrolovala každý šroubek. Vše sedělo, vše bylo připraveno. Než nastal onen den a já se v Praze hodinu před natáčením rozhodla po jedenácté cvičně postavit stativ. A ejhle. Chyběla upínací destička. Upínací destička!!! Asi tak ta úplně nejvíc nejdůležitější součástka celého natáčení, kromě foťáku a mě (ale i beze mě by to šlo líp než bez destičky!). Asi třikrát jsem málem zkolabovala, než mi došlo, že destička opravdu zůstala doma v Bílovicích a že mám hodinu na to sehnat jinou. Okamžitě jsem volala do Foto Škoda, jestli mají upínací destičky ke stativu Velbon, kde se mi pán vysmál, že jich je asi 30 typů a že  který mám na mysli. Co já vím?? Nakonec jsme na to ale zázrakem přišli, ještě větším zázrakem tu správnou destičku měli na skladě a za pár minut jsem si ji hrdě nesla dom. Takže pravidlo číslo jedna zní (Halina Pawlowská by se teď dramaticky podívala do kamery): ať se připravuješ, jak chceš, stejně vždycky na něco zapomeneš. (Anebo to těsně před natáčením přestane fungovat).

Tady končím s literárním popisem krize začínajícího tvůrce a přecházím k věcnému shrnutí zkušeností, které mi natáčení i další zpracovávání videa dalo. Protože jsem článek původně chtěla psát pro ostatní video-začátečníky, přidávám i celkem banální poznatky jako že je dobré vzít si s sebou na plac jídlo a pití. 

1.       JÍDLO

A jídlem a pitím rovnou začnu. I přes to, že jsem měla zhruba načrtnuté jednotlivé záběry, nám natáčení zabralo asi 5 hodin v kuse. A protože se prostor draze platí, nebyl čas na žádné odbíhání na sváču. Po několika hodinách lítání kolem foťáku i muzikantů jsem byla pěkně vyždímaná, o hladu a žízni ani nemluvě. Připsat si to na inventář.

2.       SCÉNÁŘ

Abych měla dostatek materiálu, nutila jsem kapelu celou píseň projet asi tak – wait for it – třicetkrát. Z počátečního nadšení všech přítomných se postupně vytrácela energie, až se ke konci všichni ploužili po jevišti jako zombie a záběry byly stejně k ničemu. Pravidlo pro příště – lépe si předem rozepsat scény a točit jen útržky. Navíc – zkuste si pustit sebelepší skladbu třicetkrát za sebou (a pak ještě asi 120krát, když záběry procházíte na počítači). Možná přijdete na to, že je lepší střelit se do kolena.

3.       DOMLUVA NA FORMĚ

Tento bod bych podtrhla třikrát, protože kdybych se jím od začátku řídila, ušetřila bych všem plno času, peněz, energie a nočních můr. Holky zpěvačky na začátku naší domluvy nadhodily, že by klip měl být sestaven z obyčejných záběrů někde z klubu, hlavně žádný příběh. To byl i hlavní důvod, proč jsem si na celý projekt troufla. Tím, že se řeklo žádný příběh, jsem si prostě s příběhovou linkou vůbec nelámala hlavu a počítala jsem s tím, že akorát nějak efektně poslepuju pár pěkných záběrů muzikantů v klubu.

Ale ouha. Jednak jsem doma zjistila, že většina záběrů je na vyhození (špatné světlo, ukousnutý kytarista, holky nelichotivě moc z podhledu, zapomenuté vypnuté natáčení, ehm ehm, a tak). Celkem z těch třiceti záběrů vylezlo použitelných tak sedm. A z těch sedmi byla tak půlka ze "zombie fáze", takže křeč, únava a energie na nule. Nějak jsem to sestříhala a poslala holkám. Na video zezačátku reagovaly celkem pozitivně, postupně v nich ale rostly pochybnosti a čím dál víc mi přišlo, že by si to prostě představovaly jinak. Hlavní problém byl ten, že v klubu chyběli lidi. Záběry měly působit dojmem koncertu, ale žádný koncert to nebyl, což se logicky projevilo v nasazení kapely. Celé video tak působilo tak nějak unyle.

Uplynulo pár měsíců, já jsem pořád video zkoušela různě šperkovat, ale pořád to nebylo ono. Takže jsme se sešly s tím, že vymyslíme nějaké dotáčky a trošku to ozvláštníme. Mě to teda předem trochu děsilo, protože v klubu je dost výrazné modré světlo, celé to nějak působí a montovat do toho záběry odněkud jinud mi přišlo jako totální harakiri. Holky navrhly, že bychom dotáčky mohly provést v nějakém ateliéru a soustředit se na detaily. Dodám, že kýžená skladba se jmenuje Lhářka a pojednává o lamačce mužských srdcí, takže holky vymyslely, že by v klipu mohly problikávat detaily na malování rtů rtěnkou, oči v zrcadle, sprejování vlasů a podobně. Představila jsem si, jak tyto výjevy montuju do zombie koncertu a připadala jsem si, jako by se na mě valila hromada cihel. Postupně začaly návrhy typu, že by to mohlo "nějak divně zrnit" nebo problikávat do černo-bíla, a to už na mě padala stodola i s krovama a měla jsem sto chutí s křikem utéct, prodat foťák a dát se radši na rybolov. Holky mi ještě pustily několik inspirativních klipů, kdy jsem nabyla dojmu, že jsem skutečně totálně bez talentu a že jsem se do takového projektu nikdy neměla pouštět. A to celé jenom proto, že jsem se nad tím dopředu víc nezamyslela. Protože kdyby jo, tak bych mohla zapojit svoji mafiánskou hudební fantazii a všem těmto dotáčkovým peripetiím se v pohodě vyhnout. 

4.       KDO JE REŽISÉR

Tento bod úzce souvisí s bodem předchozím. Než do něčeho půjdete, dobře si rozmyslete, proč do toho jít chcete. Zpravidla před sebou budete mít dva scénáře: buďto děláte něco pro radost, pro přátele, zadarmo nebo skoro zadarmo, ale děláte to tak, jak chcete vy a jak se vám to líbí. Potom je druhá možnost, a to ta, že něco děláte na kšeft, a potom se musíte řídit názorem klienta. Když totiž budete dělat něco, o čem nebudete přesvědčení, a nebude to v rámci scénáře B, tedy projektů, kdy pod tíhou honoráře zapomenete na vlastní umělecké ambice, dost pravděpodobně to skončí fiaskem na všech frontách. Samozřejmě nejsluníčkovější scénář je ten, kdy máte volnou ruku a ještě dostanete slušně zaplaceno, ale pojďme se držet těch realistických scénářů :-) 

5.       ČASOVÝ PLÁN

Asi moje úplně největší slabina. Místo dlouhého vysvětlování stačí tento bod shrnout tím, že o klip mě holky požádaly v loni v listopadu a první záběry se točily v únoru. To, co jsem tipovala tak na maximálně měsíc práce, se natáhlo téměř na celý rok. Dalo by se to samozřejmě svést na plno vnějších okolností, ale pojďme si narovinu říct, že jsem to těžce vyprokrastinovala. Chyběl mi pevný deadline. Takového toho rozpliznutí projektu už jsem si u sebe všimla víckrát. Jak totiž něco necháte "uzrát", dost možná se k tomu už nikdy nevrátíte. Ono se to má tak: nejdřív budete 14 dní na dovolené, pak bude blbé počasí, pak nebudou moct protagonisti, pak budete měsíc trpět syndromem vyhoření a pak zjistíte, že už projekt vlastně ani není aktuální. Nemluvě o tom, že za pár týdnů (nedej bože měsíců) najednou zjistíte, že jste si při čistce harddisku odmazali nebo kamsi přesunuli polovinu záběrů, které samozřejmě už nemůžete najít. Takže další pravidlo číslo 1 zní: vždycky chtějte deadline. A pokud možno těsný. Víc času na práci opravdu nezaručí lepší výsledky (spíš naopak). 

6.       A HLAVNĚ TO NEVZDÁVAT

Chuť vyvěsit bílou vlajku jsem měla v průběhu celého projektu několikrát, většinou z výše zmíněných důvodů. Nemám talent. Chtěla bych to udělat jinak. Mám tvůrčí krizi. Nemám dost dobrých záběrů. Už mi to trvá sto let. Blabla a tak dále. Stop. Jít si uvařit kafe, zasednout k tomu a udělat to jak nejlíp to jde. Vymyslet si tam něco svého. Inspirovat se v oblíbeném klipu. Když už se do toho člověk ponoří, tak najednou zjistí, že ho to vlastně strašně baví a že plno věcí jde. Zkrátka o tom moc nemeditovat a raději konat. Ono to tak vlastně funguje asi u všeho :-)

Jak to celé dopadlo, se můžete mrknout tady:

[twessmess]

Sicílie 2016

... aneb jak se ze mě stala holka do nepohody

To je tak, když vám zbývají dva týdny dovolené, vy do poslední chvíle nevíte, co s ní, a za pět minut dvanáct se vám naskytne možnost jet s partou horolezců na Sicílii. To potom slušně poděkujete vesmíru a jedete. I když je vám jasné, že s horolezci to nebude jen tak. A taky, že nebude.

Dobrodružství začíná, když doma otevřu Google mapy. Aha, dva tisíce kilometrů. Aha, autem v šesti lidech. Aha, to je fakt až tady úúúplně dole na podrážce italské kozačky a ještě dál trajektem. Aha, spaní ve stanu (loni jsem se po odstrašující zkušenosti zapřísáhla, že do stanu už nikdy nevlezu ani za peníze). A, v neposlední řadě, aha – tři dny před odjezdem chytnu bacil a na tu prima nejdelší cestu, co jsem kdy v autě absolvovala, vyrážím stylově s horečkou a tuberákem. Ale prej co nás nezabije, to nás posílí.

 Neděle 25.9. – Pondělí 26.9.2016

Potkáváme se v neděli v Černovicích na parkovišti. Seznamování. Kromě mě a Pavla jedou Pepa a Naďa („Úhorky“) a Standa s Renčou. Jelikož všichni přijedeme auty nabalenými od podlahy po strop (nejvíc místa zabírá alkohol :-) ), hodinu přerovnáváme věci do dodávky tak, aby se tam minimálně jeden člověk ještě mohl natáhnout a vyspat se. Padá šestá hodina a my vyrážíme. Navigace ukazuje šílených hodin do cíle, ale nálada je veselá a natěšená. Konejšíme se vizí, že zítra touto dobou budeme popíjet sicilské víno s výhledem na moře. Díkybohu netuším, jaká bude realita :-)

Cesta překvapivě utíká. Dodávka je obří, takže s nohama různě za krkem, na stropě a na všech okolo kodrcáme přes Rakousko směr Řím a Neapol až dolů do Kalábrie do Villa San Giovanni, kde se nalodíme na trajekt do sicilské Messiny. Sicílie nás přivítá obřími haldami odpadků hned, jak sjedeme z trajektu. Sjíždíme do Taorminy, naší hlavní prioritou je pláž. Je září a pláže jsou prázdné, moře je ale pořád příjemně teplé, takže do něj všichni hned dychtivě naskáčeme. Já jediná (a to nejmladší) se obtěžuju vzít si plavky :-)

Odsolujeme se v zahradní sprše opodál, dojídáme zásoby a jedeme hledat místo na spaní. Jak už jsem psala výše, spaní ve stanu moc nevyhledávám. Rozhodla jsem se ale, že budu velká drsná holka a 14 dní v kempu prostě vydržím (hlavně, když tam poteče teplá voda a budeme tam moct sledovat západ slunce na pláži). Je pondělí odpoledne, jsme uválení a unavení, celou svou bytostí se těším na horkou sprchu.

Že je něco špatně, vytuším z podezřelého spikleneckého šepotu v přední části dodávky. Standa s Pepou studují mapu a ke mně doléhají slova jako „za vesnicí nahoře“, „snad parkoviště“, „blízko ke skalám“. Slovo kemp v tom šepotu nebezpečně absentuje. Konejším se tím, že určitě není řeč o dnešním místě na spaní. Do chvíle, než přijedeme na skládku. Když mineme malou vesničku kdesi na konci světa v sicilských horách, sjedeme rozsáhlým rumištěm na opuštěné fotbalové hřiště obrostlé vysokými kopřivami a bohatě osázené odpadky. Odmítám si připustit, že tady nejsme jen náhodou, a že sem opravdu míříme spát. Mám přesně ten pocit, že jestli vystoupím z auta, do pár minut mě někdo ukradne a prodá na orgány. O výhledu na moře ani nemluvě. Zmateně okukuju posádku, ale je to jenom horší. Holky řvou nadšením! „Jů, tady je to parádní, tady budeme spát! To je na rovným!“ Ozývá se všeobecné juchání a o mě se pokouší mdloby. „To kdybys viděla, kde jsme spali jindy…“ Když celá posádka začne spokojeně vybalovat stolky a krabice s jídlem, dojde mi, že to opravdu myslí vážně. Chvilku se mi chce brečet, ale pak si vzpomenu si na svoje představy o tom, jak blahosklonně „vydržím kemp“ a začnu se od srce chlámat sama sobě. Nakonec se připojím k večírku, který se rozjede v opuštěných šatnách (tam bych taky za normálních okolností ani nevkročila, ale co už) a náramně si to užiju.

Po dobrém vínu mi už ani nevadí, že stavíme v noci stan v dešti, že do betonu nejdou zapíchat kolíky, že sprcha se opravdu nekoná, prostě se nějak naladím na ten punk a je mi fajn.

Vykolejí mě jiná věc. Když se ráno ještě mžourajíc snažím ve stanu nahrabat nějaké oblečení, zjistím, že se vedle mého spacáku natahuje největší černej červ, jakýho jsem kdy viděla. Tlustý bago, nejmíň deset centimetrů dlouhý. Zaječím a zaletím do hlubin stanu. Pavel mě zachraňuje (a červa taky).

Jak vzápětí zjistím, černí červi typu olgoj chorchoj jsou typickým sicilským suvenýrem. A taky černí hadi. O těch ale později.

Po snídani se vydáváme hledat onu vysněnou skálu, kvůli které jsme absolvovali noc na zgarbišti. Důležitým orientačním bodem je restaurace Chichirichi (naše posádka čte čiči-riči). Množství akustických slovních hříček, které v této souvislosti padaly, si laskavý čtenář domyslí.

Jediná příjezdová cesta ke skále končí plotem. Ptáme se pána v zahradě opodál, jestli se tu dá někde lézt. Pán rezolutně kroutí hlavou a vysvětluje, že oblast je soukromá. V podtextu je cítit, že nechce, aby mu někdo lezl na pozemek. Chvilku ještě ťapkáme všude možně okolo, a když kluci pochopí, že se ke skále fakt nedostanem, jede se do Taorminy na pláž. Juchů!

Konečně mám pocit, že jsem na dovolené. Krásná malebná vesnička, prázdná pláž, teplé moře bez vln a skála přímo na břehu, takže jsou všichni spokojení. Na oběd sedneme do blízkého plážového baru, po sérii infarktů z místních cen si dáváme sandwich a caipirinhu a je nám dobře.

Odpoledne se vydáváme hledat kemp. Kemp! To slovo mi po několika dnech punku zní jako rajská hudba. Hned napoprvé se trefíme: kemp Sabbiadoro nedaleko města Avola se rozprostírá přímo u pláže pod alejemi citroníků. Hýkám nadšením. Mimo jiné následně zjistíme, že z Avoly pochází proslulé italské víno Nero d’Avola, sladké červené podobné malbecu. Taky jsme si ho velmi rychle oblíbili a domů valili hned několik litrů :-)

Postavíme stany a vydáváme se na pláž, hodinu s Pavlem blbnem ve vlnách. Na pláži jsme sami a je to čistá paráda. Až na to, že cestou z pláže šlápnu někde na střep a dost zle si rozseknu chodidlo. Po zbytek dovolené pajdám a trpím a různě mi to otýká a hnisá. Tady někde se začíná plíživě budovat moje pověst katastrofika výletu :-)

Večer popíjíme a povídáme v kempu. Když zjistím, že sprchy jsou na mince, které nemám, sprchuju se ve studené odsolovací sprše, která je volně přístupná, a vůbec mi to nevadí. Zvláštní, jak rychle se člověk dokáže zocelit :-) 

Středa, 28.9.

Snídáme vajíčka na špeku a kafe. Po snídani vyrážíme na pláž, ale vlny jsou mnohem větší než předchozí den. Zatáhne se a spustí se liják, voda nám vyplaví předsíňku a zamočí všechny věci.

Když se mraky trochu protrhají, rozhodneme se pro výlet do Syrakus (Sýra Kusy). Městečko ležící částečně na pevnině a částečně na ostrově, je na seznamu UNESCO. Typické křivolaké líbezné uličky, promenáda, nekropole, dóm a Apollonův chrám, nádhera, jen kdyby u toho nepršelo.

Na Afroditině náměstí si dáváme oběd, víno a zmrzlinu. Cestou domů nakupujeme víno v sámošce a večer v kempu se rozjede další bujarý večírek. O roztomilou tečku se postará můj milý při večeři. Renča si do salátu cosi kape, Pavlovi to nedá a ptá se, co to je. „Balzamiko,“ odvětí Renča. „Ale to je na mumie,“ namítne Pavel s vážnou tváří.

Čtvrtek, 29.9.

Ke snídani topinky s nivou a salát caprese s luxusní italskou mozzarellou z buvolího mléka. Opět vyrážíme s Pavlem na pláž, ale tentokrát je to spíš boj o život než zábava. Vlny jsou tak dvoumetrové a zpětné proudy nás táhnou zpátky do moře. Plavu co umím, ale stojím na místě, když přestanu zběsile pádlovat, táhne mě to na molo z obřích balvanů. Když si představím, jak mě tam ta vlna hodí, je mi nedobře. Naštěstí si vzpomenu na moudré rady, že z proudu člověk musí vyplavat ven, nesmí plavat proti němu, jinak se vysílí. I když to působí zvláštně, pádluju chvilku směrem na moře a za moment jsem z proudu venku. Už mám ale z vody respekt a do velkých vln radši nelezu.  

Po obědě jedeme na první pořádnou „lezbu“. Skalní masiv uprostřed ničeho, vzdálený asi 40 kilometrů. Kluci a Renča lezou, já píšu deník pod skálou. Když se jdu projít, že aspoň zavolám babičce, uskakují mi pod nohama desítky ještěrek. (Mimo katastrofika jsem si vysloužila taky přezdívku Ještěterka). V jednu chvíli zase slyším šustot kousek od své nohy, tentokrát ale není svižný, nýbrž uvolněný a táhlý. Mám špatné tušení a richtik – vedle mě se plazí černý had dlouhý jako tejden. Identifikuju v něm místní užovku Biacco, která údajně není nebezpečná. Strnu, naskáče mi husina i na zádech, ale ze setkání vyjdeme já i had dobře a ještě mi pak všichni závidí – nikdo jiný z výpravy zatím hada neviděl.

Po návratu do kempu naskáčeme všichni zase do vody, ale vlny i proudy přetrvávají. Pavlovi ve vodě uplavou plavky, takže z pláže musí cupitat potupně obalen v mé růžové květinové osušce.

Večer se nám s P nechce strávit tradičně popíjením u stanu, tak se vydáváme na vycházku do Avoly. Avola je taky terčem posměšků. (Já: Ávola nechala doma. P: Uf, jsem rád, že jdu!). Humóry nás přejdou, když ujdeme dobrých 5 kilometrů a město stále v dáli. Podle ukazatelů mělo být 4km od kempu. Jdeme podél pláže, cílem je místní marina, kterou objevím v mapě. Představujeme si historické městečko s půvabným přístavem, po skoro 10 kilometrech ale dojdeme jen na jakýsi betonový rozbouraný plácek s rybárnou. Tam to otočíme, protože nám málem upadnou nohy (zvlášť ta moje rozseknutá mi děkuje). Ale na pláži najdeme vyvrženou murénu!

Cestou domů si pak dáváme vynikající pizzu a místní víno, a to je silný kulinářský zážitek. Do kempu se musíme trochu dobývat, protože už je 11 večer a brána je zamčená. Po chvilce zvonění, hvízdání a blikání čelovkama do recepce vyleze pán a shovívavě nám ukáže, že malá branka, které jsme si ani nevšimli, je normálně odemčená. (Buďte blond. Za to může to víno.)

Pátek, 30.9.

Odjezd. Snídáme müsli s ovocem, balíme stany, naposledy se koupeme na místní krásné pláži. Standa vyráží na kole jako předvoj, my ho máme během dne někde nabrat cestou na západ ostrova. Standa ve výsledku ujede 180 km.

Zbytek výpravy se autem vydává do kaňonu Cava Grande – taková sicilská miniverze Grand Canyonu. Sestupujeme do údolí, koupeme se v ledových lagunách. Pohoda, pivo před sestupem i po výstupu zpět.

Pravé dobrodružství čeká na večerní cestě na západ. Máme ukrutný hlad, takže strategie je jasná: najít Standu a udělat někde večeři, a to ne nutně v tomto pořadí. Je tma, jezdíme kdesi v horách mezi vesničkami, po Standovi ani památky. Ze souřadnic, které udává, moc moudří nejsme, z italského značení cest už vůbec ne. Po asi dvou hodinách, už za tmy, zastavujeme za vesničkou Pietrapersia na poli. Je kosa, štěká na nás pes, ale my statečně uklohníme kýbl boloňských špaget. A jak se všichni napápnou a naleje se víno, zase to začne. „A co kdybychom přespali tady? Tady to není tak špatný…“. Je kosa, jsme na cizím poli, který je, ke všemu, z kopce, in the middle of nowhere. Naprosto záhadně nás po chvíli dojede i Staník a ten, k mé spáse, rozhodne, že zvládneme dojet až na západ do vytipovaného lezeckého kempu. Jsou to dvě hodiny cesty, to do půlnoci zvládnem. V tu chvíli začne Pavel podezřele obcházet naše sezení. Ptám se ho, co hledá. Ještě chvilku tajnůstkaří, když v tom mi ukáže ve svitu baterky olbřímí stonožku s růžkama. Tu potvoru pak komentuje slovy: já jsem si říkal, že pokud tady budeme opravdu spát, tak tohle Terka nesmí nikdy vidět.

(Najít TOHLE ráno ve stanu, tak mám na tom poli dneska pomníček).

Cestou na západ projíždíme noční Palermo. Ne, městečko Palermo neusíná, naopak celé propuká v jeden obrovský večírek. Máme trochu nahnáno, po ulicích se trousí všemožná individua, v každém koutku se paří a tancuje a popíjí. Skoro mě mrzí, že nemáme víc času a nemůžeme se tou vřavou nechat na chvíli pohltit.

O půlnoci konečně přijíždíme do slavného lezeckého kempu El Bahíra nedaleko města San Vito Lo Capo. Kemp je plný polských polepených aut, která nás pronásledovala už od Mikulova (www.zlombol.pl). A my si dělali srandu, že se s nima určitě potkáme na Sicílii. Srandu!

Postavíme stany a padáme do spacáků jak Němci do krytu.

P.S. Pepa a Naďa dneska slaví 33 let svatby!

 Sobota, 1. 10.

Ze sladkého spánku mě vytrhne naprosto šílenej mimozemskej zvuk. Něco mezi vrzáním obří rezavé brány a řevem tyranosaura. Naprosto nejsem schopná identifikovat, jestli tohle vůbec může pocházet ze živého tvora. Dokonce mě napadne, že má místí kemp nějaký sadistický budíček pro lezce (proč by ne, když nás na Holštejně může budit Eda sirénou z vlaku, žejo). Později mi bylo vysvětleno, že takhle dělá osel. Aha. To teda bylo sakra daleko od íá.

Když osel zahýká potřetí a kempem se znovu rozlije ten úděsný řev, zvolá Standa „to je mrdááč!“ a rozvine teorii o tom, kterak nám osel dává najevo, jaký je samec a vůdce smečky. Z „mrdáče“ se nakonec vyklube březí oslice, ale to neva.

Po snídani se jdeme s Pavlem podívat k vodě. Pláž tu není zrovna písková, ona to vlastně vůbec pláž není – spíš hradba ostrých balvanů. Moře je nicméně jak rybník – teplé a klidné. Sotva vlezem do vody, omylem vyhmátnu palcem medúzu. Ta to pochopí jako výzvu a bujaře mě žahne do nohy. Útes u břehu je členitý a slibuje barevný podmořský život, takže se hned vydáváme pro brýle a šnorchl. Během chvíle mě žahnou další 3 (!!!) medúzy, Pavla ani jedna. Moje pověst katastrofika lehce kulminuje, na rameni mám klikatou jizvu, co vypadá jak branding (a mám ji tam ještě dneska, tyto řádky píšu v červnu!!!).

Potápění je každopádně parádní, pod vodou kromě medúz bydlí nespočet ježků, hvězdice, rybky všech možných tvarů a barev, krabi.  

K obědu si usmažíme topinky a pak vyrážíme na výlet do San Vita. Konečně přímořská vesnička jak má být a kde to žije. Dáváme si s Pavlem domácí nanuky, kupujem víno a jdem ho vypít k majáku.

Večer grilujeme v kempu ryby, zbytek naší party testuje i slávky, ale na to já jsem moc měkká.

 Neděle, 2. 10.

Snídáme topinky s pestem a plátky sušeného hovězího. Kluci a Renča jdou lízt, Naďa odchází k moři, já dopisuju resty z deníčku. Později se přidám k Nadě, ale jsou velké vlny a do moře se nedá vlézt. Po chvíli se vrací Renča od skal a vyrážíme na dámskou jízdu do parku Zingaro, což je vůbec první rezervace na Sicílii. Renča neohroženě řídí obří dodávku úzkými cestičkami přes rozsáhlé spáleniště. Po cestě si to štrádujou krávy a po cestě zpátky pro změnu ovce.

Vydáváme se na 7 km dlouhou trasu parkem směr Scolpello. Cestou se koupeme v zátokách s křišťálově čistou vodou. Když ležím na vodě rozpláclá ve hvězdici, houpají se mnou vlnky a všude nikdo, připadám si na okamžik jak v katalogu od Čedoku.

Cestou zpátky se plážičky vylidní úplně, takže s holkama do té průzračné vody naskáčeme nahý, a to je teprve paráda.

Večer jdeme s Pavlem, Standou a Renčou na večeři do restaurace, kterou máme přímo v kempu. Personál sleduje fotbal a má nás v paži, nakonec se nám ale podaří objednat jídlo i dostatek vína. S výhledem na osvícený bazén a moře to nemá chybu. Večírek pak tradičně dojíždíme i s Úhorkama u stanu.

Pondělí, 3.10.

Vstáváme časně, abychom stihli kromě lezení i výlet. Dopoledne je pořádné parno, tak se rozhodnu být dokonalá žena a přinést klukům pod skálu vychlazené lahváče. Můj plán začne ovšem podezřele troskotat ještě dřív, než se dostanu z kempu. Skála sice je vidět z celého širého okolí, už ale není jasné, jak se k ní dostat přes hradbu balvanů a pichlavých keřů. Nejdřív se teda vydám podél skalní stěny úzkou pěšinkou. Má mě rovnou varovat, že pěšinka není extra prošláplá a že by tam mohlo ledacos vegetit. A taky že jo  - v jednu chvíli zvednu nohu, abych udělala čapí krok, a v tom se pode mnou prosmýkne můj oblíbenec černý had. Husina mi naskáče až na zadku a chvilku tam tak paralyzovaně zůstanu stát na jedné noze. Pak si ale uvědomím, že na tašku s lahváčema svítí to prudké slunko a že přece jen chci být dokonalá žena, takže neohroženě vyrazím dál přes velké vyprahlé pole (plné bodláků, hadů, ještěrek a kdoví čeho ještě). Sice se ke každému kroku velmi dlouze odhodlávám, nakonec ale s úspěchem nacházím ty naše frajery a zásilku doručím, ještě i celkem chladnou. Většího důkazu lásky se ode mě nikdy nikdo nedočká, protože ho patrně nejsem schopná.

Když potom s holkama kuchtíme v kempu oběd, moje sebevědomí dokonalé ženy dostane trošku na frak. Holky totiž zaujatě diskutují o tom, jaké zvíře kdy vyvrhovaly. A to padají kromě obligátních králíků různé srnky a podobně. To je opravdu normální skill moderní ženy, umět vyvrhnout srnku? Já jsem viděla jednou staženého králíka na Moravě u příbuzných ve dřezu a dodnes se z toho odkopávám.

Odpoledne se nese ve znamení výletu po okolí: jedeme na jih do Trapani a do blízkých salin, fotíme plameňáky a kupujeme si pytlíčky s mořskou solí jako suvenýry. Na západ slunce vyjíždíme na kopec do horského historického městečka Erice, cestou mi zalehnou uši, chodíme uličkami, kupujeme si celou krabičku tradičních sicilských bonbónů a fotíme výhledy na moře, které vypadají skoro jak z Ria.

P.S. Když večer umývám nádobí pod trubkou, přijde mi naprosto normální, že místo drátěnky shrábnu do dlaně štěrk z cesty.

 Úterý, 4.10.

Jdeme lízt! Na první dobrou vylezu 6a! Moje prudké nadšení záhy zchladí Renča hláškou, že to rozhodně není 6a, ale taková čtyřka. Ale noaco, na papíře to je.

Za odměnu se po obědě vyvalíme na mořskou hladinu a šnorchlujem, bohužel se ale říjen hlásí o slovo a po chvilce nás vyžene zima. Vyrazíme proto s Pavlem pěšky přes hadí louku do San Vita na nanuka. A taky na 5 litrů vína za asi 3 eura, které nám doporučí Úhorky. To pak popíjíme na zídce z našich báječných skládacích skleniček a koukáme na maják.

Večer ve znamení grilování v kempu: pražmy, lososi, mečouni, slávky.

 Středa, 5.10.

Pavel se Standou se rozhodnou vylézt ostrou skálu u San Vita, 10 délek. Já s Renčou a s Pepou jdeme na skály u kempu, vylezu další 6a a hlášky o tom, že to je lehká cesta, absolutně neberu v potaz!

Po hromadném obědě se vypravíme na chrámy v Segestě. Sice už mají po zavíračce, drobnou lstí se ale ještě propašujeme se skupinkou německých důchodců do areálu a užijeme si západ slunce nad chrámem.

Drahnou chvíli potom hledáme místní hot springs, na které se těším už několik dní. Už to skoro vzdáváme, když nakonec objevíme křivolakou polňačku uhýbající kamsi do rákosí, která nás k horkým jezírkům přivede. V téměř vroucí vodě se napařujeme asi hodinu, opět pocucáváme víno z našich nóbl skleniček a velmi, velmi rychle nám to stoupá do hlavy. Cestou nazpět dlouze bloudíme, ale já to stejně skoro celé prospím.

Čtvrtek, 6.10.

Balíme. Nastal čas se přesunout zase o dům dál, tentokrát na severozápad ostrova do Milazza. V supermarketu nakupujeme jídlo na cestu a na punk svačíme na betonovém parkovišti (a mně už to přijde naprosto normální).

Cesta je dlouhá, do cíle dorazíme až za tmy. Ubytujeme se v menším kempu na útesu s výhledem na Liparské ostrovy, což je náš cíl na další den.

Večeříme těstoviny s tuňákem, sedíme v kroužku kolem stolu, povídáme. Zničehonic se objeví obří kocour, který mi bez zaváhání vyskočí na klín a tam spokojeně asi hodinu spí, než ho sundám, protože mi začne brnět noha.

 Pátek, 7.10.

Budíček v 6:00. Kafe, odjezd do přístavu. Malým svižným trajektíkem plujeme na ostrov Lipari. Máme s Pavlem záchvat potřeby obeslat rodinu a přátele pohledy, v důsledku čehož strávíme půlku pobytu na ostrově na poště ve frontě na známky. Když se z té jámy lvové dostaneme ven, sotva projdeme jednu malebnou uličku a spustí se bouřka. Utíkáme se schovat do kostela. Jsme v něm sami, Pavel si prohlíží architekturu, já si sednu do dřevěné lavice a vdechuju vlhkou vůni kamenných zdí smísenou s dýmem svíček. V tom se ke mně, kde se vzala, tu se vzala, připlíží kočka, opět mi zcela samozřejmě vyskočí na klín a usne. Příchozí turisté žasnou a fotí si nás. Tak já nevím, co na mně ty kočky mají.

V dešti přejíždíme trajektem na ostrov Vulcano (nejen, že název správně napovídá, že jde o sopečný ostrov; on je to dokonce původně ostrov, podle kterého svůj název dostaly sopky na celém světě).

Počasí se naštěstí umoudří a než se po dunách černého písku vyšplháme na sopku, nad námi je azuro. Fučí silný vichr a ze sirných děr stoupají oblaka smrdutého horkého dýmu. Kouřící díry jsou pochopitelně předmětem našeho velkého zájmu, strkáme do nich nohy a ruce a házíme tam kamínky a pak se dalšího půlroku divíme, proč nám oblečení smrdí sírou i po mnohačetném vyprání.

Dole pod sopkou se potom naložíme do sirného bahna, takže pokud na nás doposud něco sírou nesmrdělo, tak teď je to zpečetěné. Bahno ze sebe smýváme v moři, z něhož probublávají horké proudy.

Umírajíce hlady objevíme jedinou otevřenou restauraci na ostrově, cpeme se pizzou a na poslední trajekt pak musíme běžet. Noční jízda po rozbouřeném moři je kapitola sama o sobě. Rychločlun sebou hází ze strany na stranu, po střeše se valí obří vlny, po většinu cesty jsem přesvědčená, že musíme skončit dnem vzhůru. Pavel si spokojeně usne, takže ve svém děsu zůstávám sama. Stejně je to mimozemšťan – to je jako usnout na horský dráze. Vyšlu zoufalý pohled dopředu, kde sedí zbytek výpravy; doufám, že budou všichni naprosto klidní, takže se uklidním taky. Ale ostatní vysílají naprosto stejně zděšené pohledy k nám dozadu, takže tenhle plán mi nevyšel. Když vystupujeme zelení na pevnině, s láskou vzpomínám na letiště ve Funchalu. To byla panečku pohodička, pocit sucha a bezpečí.

V kempu během půl vteřiny všichni padneme za vlast, to je asi zbytečný dodávat. 

Sobota, 8.10., poslední den

Vstáváme a smažíme k snídani vajíčka. Balíme. Poslední koupačka na molu, loučíme se s mořem, psychicky se připravujeme na to, že doma nás čeká blahých 10 stupňů, déšť a podzim. Moře se třpytí, ale ve vzduchu ten podzim je už trochu cítit taky. Vlastně se na něj těším.

Voda sebere Renče gaťky. To je asi místní folklór.

V posledních minutách, než se ostatní sbalí, stojíme s Pavlem na útesu a koukáme na moře. Snažíme se nadýchat mořského vzduchu a vrýt si ten obraz do paměti, abychom se s ním mohli konejšit v té domácí sibérii.

No a pak jedeeeem!

Cestou necestou, trajektem zpět na italskou pevninu a pak nahoru na Neapol, Řím, Benátky, Villach, Vídeň a… Brno. No. Tak zase příště :-)

#Sicily #climbing

[twessmess]

Madeira 2016

(aneb jak jsme si s Daldou splnili sen, o kterém mluvíme už deset let)

Prolog

Tak jsem si po loňském výletu do Španělska myslela, že už se tolik nebojím létat, a že asi zvládnu doletět na nějakou dovolenou bez stresu a probdělých několika nocí před odletem. Hrdinně jsem zabookovala letenky na Madeiru a bez ohledu na bezmála pětihodinový let se dva měsíce těšila. Není ovšem nad dobré kamarády! Dva dny před odletem, po jednom velmi náročném pracovním dni, mi takhle v noci blikne Viber od Daldy: "I po rozsáhlé rekonstrukci je letiště ve Funchalu třetím nejnebezpečnějším letištěm v Evropě a jedním z deseti na světě".

Nepanikařím, Dalík je starý a zkušený šprýmař a potřebuje mi jenom zvednout tlak. Googlím. Je to horší, než jsem myslela. Krátká ranvej, pilot nedobrzdil, všichni mrtví při nárazu do skály, celoročně silný vítr a turbulence, vyžadována speciální prudká otočka nízko nad mořem, titulky videí "Jestli letíte na Madeiru, na tohle video se rozhodně nedívejte", no prostě hitparáda. Z přátel pomalu vylézá, že o hrůze aka funchalské letiště všichni dávno vědí, jen mě nechtěli děsit. Na rozloučenou vedle přání pěkné dovolené pak padají hlášky ve stylu "tak ať ti vyjde ta zatáčka".  

Před odletem mám naštěstí ale tak našlápnutý program v práci, že spíš než na zatáčku myslím na to, jak se finsky řekne glyfosát. Když už sedíme v letadle, rychle zaháním nervy červeným vínem. Když na otočku po skoro pěti hodinách dojde, celé to točím na mobil a náramně si to užívám. Je to asi desetkrát větší adrenalin než jsem čekala, ale taky mě to asi desetkrát víc baví. V jeden moment letadlo skutečně letí bokem prakticky do moře, aby na opravdu poslední chvíli hladce dosedlo na úplný začátek speciální ranveje, která je vybudována na pilotech nad hladinou. Celá kabina po přistání nadšeně tleská. Daldovi přiznávám, že se cítím podobně, jako když vylezu z jeskyně: euforie z překvapení, že žiju.

Jak záhy zjistíme, přistání ve Funchalu je skutečně fenomén. Téměř všechny rozhovory s místními i ostatními turisty začínají otázkou "how was your flight?". Následně se dozvídáme, jaké jsme měli štěstí na počasí, že jedni museli kvůli větru dvě hodiny kroužit nad ostrovem a druzí museli přistát na Kanárech. No díky.

PÁTEK, 29.4.2016

Dovolená začíná! Ovínění a ohluchlí z letadla se s Daldou ocitáme na letišti v Santa Cruz, s otevřenou pusou zíráme na tu nádheru, oceán kam se jen podíváš, ve zbytku pastelkově barevné domečky ve strmých kopcích a polštáře barevných květů. "Tady je to strašně krásný", prohlásí Dalda lyricky. Vzduch je prosycený solí a květinovou vůní, slunce svítí a my se nadšeně vrháme letištním busem do hlavního města. Funchal je od letiště vzdálený asi 15 kilometrů, ale autobus se s tím nemaže a v centru města jsem během pár minut. Bydlíme v levném, ale fantasticky a útulně zrekonstruovaném hostelu kousek od přímořské promenády.

Paní z recepce je neuvěřitelně ochotná, na dotaz, jestli by nás trošku nenasměrovala po městě, nám daruje mapu, na které nám zakroužkuje a detailně popíše všechny důležité atrakce a lokality ostrova. Po asi půl hodině mám hlavu jak pátrací balón, ale fascinuje mě ta ochota. Jak záhy zjistíme, Madeiřané jsou ve většině neskutečně ochotní, milí, slušní a zcela popírají můj vžitý stereotyp o jižanských povahách.

Po rychlém vybalení jdeme, jak Dalda velí, "zkontrolovat oceán", což se stane fenoménem celé dovolené (jedním z mnoha). Projdeme si promenádu, ozkoušíme teplotu vody (docela příjemná), skáčeme po vlnolamech a chvilku sledujeme kuriózní místní hudební vystoupení probíhající na pódiu s různými druhy zeleniny na pozadí.

Na vřelé doporučení paní recepční i našeho kapesního průvodce od Lonely Planet pak směřujeme do staré čtvrti Zona Velha. Nevím přesně, co jsem čekala, ale po průchodu hlavní (a skoro jedinou) uličkou, která tuto proslavenou čtvrť tvoří, si připadám jako bych vypadla z centrifugy. Kromě fascinujícího množství turistů (tipni, kolik německých důchodců se vměstná do jedné 2m široké uličky) nás láká podobné množství neodbytných nahaněčů, pro něž NE není odpověď. Ani si nestiháme prohlédnout věhlasné malby na starých dveřích, jak nás ten dav tlačí ven. Hladoví pak sedneme na večeři na blízkou zahrádku, stylově si objednáme tresku po portugalském způsobu (já) a hovězí špíz (Dalda). Sytí a spokojení slavíme přílet sklenkou místního piva Coral. Nadšení opadá, když nám přijde účet na 50 euro a nám dojde, že v příštím ubytování budeme potřebovat kuchyňku.

Po večeři se osmělíme a uličku hrůzy prolítneme ještě jednou, to už nás naláká slečna s rudou rtěnkou na levnou caipirinhu. Dalda testuje madeirskou výčepní lihovinu zvanou Poncha. Bar Teleférico se stává naším oblíbeným.

SOBOTA, 30.4.2016

Snídáme na hotelové zahrádce mezi palmami s ostatními hosty. Pán z Finska je tu sám, rád poznává nové lidi, povídá nám, jak se ve Finsku věnuje uprchlíkům. Ptá se nás na letadlo. Německý pár povídá o dramatickém přistání, paní se také bojí lítat. Nejhorší je to prý v noci, když hodně fouká.

Po snídani se vypravíme na další hojně doporučovanou atrakci města: labradoří trh, aneb Mercado dos Lavradores. Rozmazlená loňskou Barcelonou jsem malinko zklamaná, turistů je tu skoro víc než trhovců a zase ti šílení nahaněči. Jsem ale naprosto nadšená z toho množství květin a ovoce. Poznáváme jen několik málo druhů, končí to asi tak maracujou. Jedno ovocíčko v podobě nahnilého rugby míče si kupujeme na ochutnání. Je lepší, než vypadá.

Dalíka pak ještě odchytne neodbytná paní od oříšků, které já se náročně vymaním, a vnutí mu sáček mandlí za 12 euro J (poté, co ji Dalda donutí původní obsah sáčku zredukovat asi na desetinu). A prý máme přijít zítra i pozítří zas! Tak určitě! Ale k madeirskému vínu jsou báječné!

Jdeme se projít k majáku a pak hurá na lanovku. Vystojíme si dlouhého hada, zaplatíme vesmírnou pálku za lístky a jedem do Monte do botanické zahrady. Monte je čtvrť vysoko nad Funchalem, kam se stěhovali bohatí měšťané na léto, když bylo dole moc horko. Dnes se tu rozkládají luxusní rezidence s ještě luxusnějším výhledem na město a oceán. Z lanovky ještě seběhneme Leníkovi vyfotit hřbitov – dostali jsme za úkol mu fotit madeirské hřbitovy, protože ho zajímá, jak se na malém sopečném ostrově pohřbívá. No, místo posledního odpočinku to je, myslím, důstojné.

Další lanovkou potom přejedem nad dramatickými útesy do botanické zahrady. Rozkládá se na obrovském prostoru, je z ní krásný výhled na oceán. Čekala jsem nekonečně pestré záhony květin, což se úplně nekonalo, nejvíc bylo asi kaktusů. Když jsme se trošku otráveně drápali do kopce zpátky k východu, nalákal mě Dalda do místního eko centra na chobotnice v lihu. A to vám byla paráda! Na mnoha policích se tu na mě smály nejen naložené chobotnice, ale i barakudy, všechny možné žoužele ve skleničkách, vycpaní ptáci, a dokonce i jedna vycpaná kočka.

Cestou procházíme kolem klece s rostlinami, které nepoznávám (jako ostatně skoro žádné rostliny v této zahradě). Dalda se svým zlotřilým úsměvem mi vysvětlí, že tam zavírají masožravé kytky, aby nežraly návštěvníky.

Než se vydáme zpátky dolů, prohlédneme si ještě chrám Igreja de Nossa Senhora z 18. století, po točitých schůdkách vylezeme i na ochoz mezi věžičkami a pozorujeme vzdálený dolní Funchal a oceán.

Cestou domů to bereme přes supermarket, potřebujeme hlavně ochutnat slavné madeirské víno. Nás plán vypít ho na vlnolamech u majáku trošku ztroskotá – než dojdeme k pláži, typicky madeirský větřík nás málem smete z chodníku. Na kožených diváncích pod palmou na terásce našeho hostelu ale Madeira taky chutná moc dobře.

Když už skoro usínám, přiřítí se Dalda z koupelny: "honem se pojď podívat, co jsem právě zašláp!". V nepříjemné obavě se vydám ke koupelně, kde se na zemi skví 2D šváb. Dalda mi tvrdí, že to je "spíš nějakej brók", takže ještě googlim šváby, abych měla o pěkný sny postaráno. Mám. Je to šváb a tento typ je aktivní hlavně v noci. Skvělý!

NEDĚLE, 1.5.

První máj – oceánu čas! Po snídani na terase vyrážíme do západního Funchalu na slavnou promenádu. Cílem je pláž Praia Formosa – kam nás místní hrdě posílají s tím, že to je jediná písečná pláž široko daleko. Kdo by nevěděl, jak vypadá jediná madeirská písečná pláž, tak se dívejte:

Lákavě jemný, bílý písek nás neodradil, do vody jsme vletěli jako šipky a rochnili se několik hodin, abychom se později strašně divili, proč jsme jako ty krevety. "Jdu si smejt ten úpal a jdem na mojito", zavelí nakonec Dalda a jak řekne, tak se stane.

Na večeři se vypravíme do italské restaurace, přece jenom jsme nepřijeli strádat. Čekáme hodinu, ale je nám to jedno, kecáme, číšník je drzej, ale to je nám taky jedno, jídlo nic moc, ale stejně to byl krásnej den!

PONDĚLÍ, 2.5.

Čas vyrazit objevovat další části ostrova. Jak pronesl Dalda v botanické zahradě, Funchal prostě musíme vytrpět, než se dostaneme do přírody J A něco na tom je. Objednávám auto z půjčovny – říkám za hodinu, paní jestli to stihneme za půl. Asi jo. Rychle házíme věci do kufrů, pán s autem se objeví za 12 minut. Věci do kufrů házíme rychleji.

Fasujeme bílého Nissana Mikru, co místy umí jet dokonce i na dvojku. "Ale taky mám nohu na podlaze", vysvětluje Dalda, jak se mu podařil zařadit takhle vysoký rychlostní stupeň. Aspoň se můžeme kochat. No, kochám se spíš já. V malých úsecích mezi strachem o holý život. Pískají nám brzdy, což je v úzkých prudkých serpentinách nad útesem moc príma pocit. Dalík sice kleje jako starej funšálník, všechny nástrahy madeirského vertikálního profilu ale nakonec zvládá s bravurou. Nezaskočí ho ani couvání z více než 60stupňového kopce, dokonce ani to, když na silničce nad útesem, kam se vejde stěží jedna Mikra, potkáme několik dalších aut v protisměru.

Naší první zastávkou je (údajně poslední) rybářská vesnička Camara de Lobos. U moře chlapi klasicky mastí karty, bohužel si netroufnu je u toho natočit, což mě pak po zbytek dovolené dost štve. Projdeme si nábřežní promenádu až k majáku, něco pofotíme a jedeme dál.

 Vysoko v horách zastavujeme na vyhlídce Cabo Girao, při pohledu na širý oceán z výšky stovek metrů by jeden skoro přestal dýchat. Prosklená podlaha asi některým dobře nedělá, já byla ale nadšená. Taky tu byla jedna z nejvyšších koncentrací ještěrek, co jsem na ostrově viděla.   

Pokračujeme do vesničky Ribeira Brava. Opět procházka podél moře k majáku, bohužel je zavřený. Průvodce nám radí dát si oběd v restauraci přímo u moře, necháme se tedy přemluvit a sedneme tam. Dalda se osmělí a objedná si espadu, madeirskou specialitu, rybu tkaničnici. Já vsadím na mix grilovaných mas. Z mého mixu by se najedlo pět námořníků, ale chutná výborně.

Od jídla pobaveně sledujeme parkovací etudy přijezdivších hostů. Jelikož my parkujem za svoje kdesi v parkovacím domě, trošku nás štve, že jsme tu mohli zastavit zadax. Než ovšem zjistíme, jak to funguje. Na úzké prudké (kdybych měla Madeiru vystihnout dvěma slovy, byla by to tato dvě) a jednosměrné silničce za sebou parkují maximálně tři auta, a to metodou LIFO (last in – first out). Jelikož poslední přijezdivší logicky většinou poslední odchází, musí těm dříve přijezdivším vycouvávat. Prakticky celou dobu vedle nás tak probíhají veselé škatule škatule hejbejte se.

Podél pobřeží přijíždíme do Calhety. Nachází se tu další písečná pláž, kam byl dovezen písek až ze Sahary. Koupeme se, kvůli počasí bohužel naposledy na tomto výletě.

Na večer přijíždíme na samý západ ostrova, Fajao da Ovelha. Bydlíme v surfhousu na útesu, oceán vidíme nejen z terasy, ale i z ložnice. Výhled na oceán je tu snad nejhezčí, co jsem kdy zažila. Voda vypadá, jako by byla do kopce a na obzoru se slévá s oblohou. Oba se s Daldou přiznáme, že nás ten pohled dojímá skoro k slzám. Další láhev Madeiry padne na terase. Když vyjdou hvězdy, všimnu si, že je vidět Orion. Dalda mi nejdřív řekne, že jsem "debíl", pak ale uzná, že Orion navzdory ročnímu období vidět je, a že dokonce s postupem večera zapadá do moře. Na závěr pompézního hvězdného představení nám ještě nad hlavami proletí obří meteor, ach.

ÚTERÝ, 3.5.

V městečku Prazeres kupujeme snídani a jedem do hor. Naším cílem je Rabacal a leváda 25 pramenů. Po prudké (of course) asfaltce sestupujeme asi 2,5 km do Rabacalu, kde se nachází výchozí místo pro levády. Jsem trošku skeptická, protože samotné zdolání asfaltky dolů a nahoru by mi skoro stačilo jako samostatný výlet. Když ale vidím stovky agilních německých a francouzských důchodců, jak se neohroženě vrhají do chřtánu hor, seberu síly a jdu taky. Mimochodem, jak později pochopíme, fyzička zahraničních důchodců na madeiře je taky proslulá.  

Levády jsou půvabné. Křišťálově čistá voda v kamenných korytech se ani po několika kilometrech neokouká. Člověk má neustále chuť posílat po hladině nějaké přírodniny a pozorovat, jak si poradí s různými překážkami. Zjevně toto nemám jediná, cestou kolem nás propluje ledacos, od větviček po ohryzek.

Po chvilce dorazíme k vodopádu Risco, který je dlouhý více než sto metrů a nádherně hučí. Dáváme si svačinu a fotíme pěnkavy, co nám tu svačinu atakují. Sestupujeme o dalších sto výškových metrů dolů a podél další levády dorazíme k laguně s dalším vodopádem. Laguna se za chvíli dokonce i zcela vylidní, takže si ji můžeme i nerušeně vychutnat a vyfotit.

Závěrečná asfaltová cílová rovinka šílenej krpál nám dá zabrat, takže doma v rychlosti uklohníme boloňské špagety (božská mana), bouchnem jednu flašku vína na dobrou noc a padneme za vlast.

STŘEDA, 4.5.

Paní domácí nás navnadí na místní pekárnu, kam jejich hosté rádi chodí na snídani. A jelikož já když se na něco navnadím, tak se toho pak nerada vzdávám, zahájili jsme den hledáním pekárny. Když jsme ji nenašli, zavelela jsem, že sjedeme ještě dolů přímo do Fajao. Tam taky nic, takže jsme nakonec dojeli až do Paúl do Mar. Dalda mě proklínal, protože nejen že jsme museli klouzat dlouhé kilometry po těch zapeklitých serpentinách, ale kevšemu to bylo úplně na druhou stranu, než jsme ten den měli v plánu jet. Pastelarii jsme ale nakonec objevili, docela malinkou, ale slavné pasteis de nata tam měli a dobré kafe taky. A kdo neochutnal pastel de nata a galao, nebyl v Portugalsku (a pro Madeiru to platí taky)!

Po snídani jsme mohli zahájit cestu po severním pobřeží ostrova. Ta začala v nedalekém Ponta do Pargo, nejzápadnějším mysu ostrova. Projdeme se k majáku, fotíme moře, strelície, sebe. Tady vznikne bájná fotka, kdy zjistím, že se - s vlasy ve větru strmě do výšky - strelícii nápadně podobám.

Pokračujeme do Porto Moníz, turistického městečka se slavnými lávovými jezírky. Počasí na koupání bohužel není, takže zamíříme do akvária. Akvárko je menší, ale moc pěkné. Bavíme se pozorováním plouvoucích těst a těstíček (rejnoků), žraločků, murének nebo vodních hadů.

Po pizze v místním snack baru přejíždíme do Seixalu, zvaného Sexiál (™ by Dalda). Sexiál (už mu nikdy neřekneme jinak) nám doporučila paní domácí ze surfhousu – prý jsou tam stejná jezírka jako v Port Monízu, jenom u nich nejsou turisti. Paní má pravdu, jezírka v Sexiálu jsou možná i krásnější a není u nich ani noha. 

Dole na plážičce pak vyrýváme do písku vzkaz pro Eďáka, protože jeho oblíbené slovo nám od začátku výletu zní v hlavě a stane se jeho mottem. Kdo neví, co to znamená, zeptejte se rodičů nebo UTFG.

Cestou do nového ubytování se zastavujeme v Santaně na slavné domečky ve tvaru A. Kdybych soudila podle VŠECH pohlednic a fotek Madeiry, co jsem kdy kde viděla, myslela bych, že tyto roztomilé domečky jsou rozeseté po celém ostrově a že se tady v ničem jiném snad ani nebydlí. Bylo mi jasné, že realita bude trochu jinde, ale že bude až takhle jinde, to jsem nečekala. Pět žebráků uprostřed jinak nezajímavého a moderního města, klidně by je mohli rozbalit v Jihlavě vedle Prioru a nebylo by to divný. Nicméně domečky jsou krásné a nosí portugalské národní barvy, jen je škoda té polohy.  

K večeru se konečně dostáváme do vesničky Porto da Cruz, kde máme příští dva dny bydlet. Toto půvabné místo se zvedá od oceánu směrem k horám, dominuje mu kostelík a vysoké skály okolo. Bydlíme přímo u pláže, pan domácí nám na přivítanou donese karafu vína, které vyrábí. Před spaním se jdeme projít podél moře (je potřeba zkontrolovat oceán), vyhlížíme surfaře a potkáme legrační jeskyni, ze které pod vlivem příboje tryská voda vysoko do vzduchu.

ČTVRTEK, 5.5.

Brzy ráno mě vzbudí zvony kostela, v polospánku napočítám 7x bim. Tak to mám ještě hodinu do budíku, zaraduju se. Horší je, že v apartmánu nemáme kávu. Dalda se chudák dost vyděsí, že hledání kávy bude zase program na celý den J. Ale jsem hodná a bez reptání to vydržím až do odpoledne. (Nic jiného mi stejně nezbyde).

Dáme si k snídani toasty s marmeládou a vyrazíme na východní cíp ostrova ke skalám ve tvaru mořského koníka. Okamžitě pochopíme, že do této doby jsme o potenciálu madeirského větříku neměli ani ponětí. Sotva vylezeme z auta, málem nás mocný poryv odfoukne až do oceánu. Palmy se zlověstně kývají, místy prší. Jupí. Nejradši bych zůstala sedět v autě, ale je mi jasný, že to mi u Daldy neprojde, takže statečně vyrážíme na kozí stezku. Dalda mě místy musí přidržovat, aby mě vichr nesfoukl z cesty. Vůbec nechápem, jak to zvládají menší děti (a že nějaké i potkáme). Uděláte krok a klidně popolítnete o metr do strany. Probojujem se asi dva kilometry, pak to obrátíme, protože to je opravdu spíš boj o život než radostný výlet. Cestou ještě slezem na skrytou plážičku a dáme si svačinu.  

Když se vrátíme do auta, dostaneme zlotřilý nápad (já). Celou procházku myslím na to, jak asi v tomhle vichru zvládají letadla slavnou otočku. Vzhledem k tomu, že pár kilometrů od nás je vesnička Santa Cruz, která leží na konci ranveje a skýtá na přistávající letadla ideální výhled, vypravíme se tam.  Na veřejné wifině googlíme, kdy něco poletí, to pak úspěšně prošvihnem v místní pastelaríi (konečně kafe!), protože to letí dřív. Další letí za hodinu, což už se nám čekat nechce. Nicméně letadlo (jak jsme ověřili na stránkách letiště), přistálo v pohodě, takže asi ani takovýhle fičák zkušené piloty nerozhází.

Od moře to zlomíme vzhůru do hor směrem na třetí nejvyšší vrchol ostrova, Pico de Arieiro (1818 m.n.m.). Cestou projíždíme mlhou hustou jako mlíko, jako třešničky na dortu v ní silnici svévolně krosí ovce. Docela se divím, že hlavní specialitou v místních restauracích je pstruh a ne skopové.

Vrcholek, na kterém se do dálky pyšní kulatý vojenský radar, skýtá jedny z nejkrásnějších výhledů, co jsme zatím viděli. Jdeme kousek po hřebeni směrem k nejvyšší hoře ostrova, horečně všechno fotíme, hlavně Dalík, který v telefonu objeví funkci panorama J. Pod námi se válí polštáře mraků, strmé útesy jsou porostlé pestrobarevnými květy.

Cestou zpět do Porto da Cruz se zastavujeme v krásné horské vesničce Ribeira Fría na pstruhové farmě. Vesnička mi hodně připomíná Tatry, kdyby nám v restauraci donesli místo pstruha na bylinkách halušky, vůbec bych se nedivila.

Z hor zpátky k oceánu je to pěkně z kopce, sjíždíme těch pár kilometrů aspoň půl hodiny, a to dost zprudka. Zalehnou mi uši jako v letadle. Ale ty výhledy!

Večer strávíme tradičně. Láhev vína, plánování dalšího dne a kontrola oceánu před spaním. Jeskyně pořád funí vodu, ale dneska o trošku míň.

PÁTEK, 6.5.

Konečně pořádná snídaně: toasty a kafe. Přes Funchal se vydáváme na tajemnou horskou planinu Paúl da Serra. Parkujeme na našem parkovišti u Rabacalu a vyrážíme na vrchní levádu Paúl. Vede skoro od parkoviště a zcela vodorovně, což mi vyhovuje. Levádka je širší než ty minulé, plavou v ní ryby (asi pstruzi) a jsme na ní skoro sami. Krása! Na konci objevíme lagunu s malými vodopádky, kde se dobře na půl hodiny vyvalíme na kameny.

Ale to by nebyl výlet s Dalíkem, kdybychom v tomto vodorovném trendu měli setrvat. Vrtá nám hlavou, jestlipak se tu někde nejde sejít k vrcholu vodopádu, u kterého jsme byli před pár dny, inu Dalík se rozhodne z cestičky odbočit strmě dolů kamsi do porostu. Já hned ze startu stihnu spadnout kamsi mezi kořeny a sedřít si nohu, takže nadávám jak špaček. Naštěstí nás v těsném závěsu následuje asi 15členná zrzavá a šíleně ubrebentěná rodinka, což Dalíka po asi 20 minutách silně vytočí a rozhodne se vrátit zpátky nahoru. Miluju brebentící rodinky!

Cestou zpět se zastavujeme na hovězí špíz a kuřecí steak v Jungle Grillu, což je jakási obří stodola na pláni uprostřed hor. V autě si pak tématicky pouštíme Ryvolovky.

Odpoledne musíme zpátky do Funchalu, neboť vracíme auto. Chvilku koketujeme s myšlenkou, že si ho necháme až do neděle, pak to ale vzdáme a rozhodneme se na poslední výlety vyrážet z hlavního města. Po chvilce zmatků a čekání u recepce se ubytujeme v blýskavém, úplně novém hotelu Sao Francisco Apartments v samém centru Funchalu – co čert nechtěl, byl to jeden z mála hotelů, co ještě měly volno, a byl i celkem levný :-) Máme radost, pokojíček je jak v Hiltonu. Akorát tu chybí kuchyňka, takže malinko question, co se všemi těmi olivovými oleji a toastovými chleby.  

Přemýšlíme, co s načatým večerem, takže se jdeme projít s skončíme kde jinde než v našem oblíbeném Teleférico baru. Mají tu nejlevnější drinky ve městě, takže to je jasná volba. Domů se vracíme samozřejmě podél pláže, protože je potřeba zkontrolovat oceán.

SOBOTA, 7.5.

Hlásí déšť, ale my navzdory předpovědi balíme baťůžky a vyrážíme na autobusák směrem nahoru na Babosas (to je taky heslo výletu). Cílem je leváda Dos Tornos. Cestou na autobusák se ještě rozhodneme najít a prozkoumat slavnou katedrálu Sé, kolem které jsme podle všeho už mockrát prošli, ale nikdy jsme si to jaksi neuvědomili. "Séčko" najdeme celkem rychle, aby ne, máme ho asi 2 minuty chůze od hotelu. (Kde je to Sé? To sé musí najít! Vždyť sé kolem toho motáme celý týden!). I když katedrála z venku nepůsobí nijak pompézně, vevnitř působivá je, a to hlavně svým bohatým zdobením. Sé prý, mimochodem, kdysi byla katedrálou pro všechna portugalská teritoria. Sé nedivím.

Když katedrálu prošmejdíme skrz na skrz, pokračujeme k autobusáku. Máme ještě asi půl hodiny čas, takže zakotvíme na zahrádce s půllitrem místního piva Coral. Jak tam ale tak sedíme, tak se vesele rozprší, a to velmi mírně řečeno. Dáváme si druhé pivo a je nám jasné, že v provazech deště Babosas neklapne. Jak zmoklé myši se proto dopotácíme zpátky do hotelu. Oběd si dáme v sousední nové hipster burgrárně, kam nás vřele nadirigovala paní recepční. Burgry mají fajn, kdybychom hodinu (sic!) nečekali na obsluhu, zážitek by to byl ještě lepší.

S těmi obsluhami na Madeiře to je vůbec takové ošajstlich. Až na výjimky na vás prostě kašlou. Nevím, jestli máme na nose napsáno, že jsme z chudých Čech, ale v několika různých podnicích se nám stalo, že si nás v restauraci nikdo třeba hodinu vůbec nevšimnul. Ať už jsme si chtěli objednat další jídlo nebo drink, museli jsme si obsluhu doslova ulovit. Ještě mě napadlo alternativní vysvětlení, že obsluha na nás nechce tlačit s objednáváním. Vzhledem k tomu, že místní jsou jinak velmi slušní a ultra-korektní, ani by mě toto vysvětlení moc nepřekvapilo. (Ale spíš vsázím na možnost A).

Jak venku tak krásně cedí a my jsme promrzlí a nacpaní, rozhodneme se dát si dvacet, z čehož se klasicky vyvine celé odpoledne tvrdého limbu. V půl 11 večer se pak ještě hecneme a jdeme ven, podél oceánu až ke žluté pevnosti (fortaleza), objevíme nová náměstíčka, uličky, výhledy.  

NEDĚLE, 8.5.

Druhý pokus vyjet na Babosas, tentokrát úspěšný. Jestli mi otočka v letadle připadala jako adrenalin, nebylo to nic proti funchalské MHD. Autobus v klasických uličkách s vražedným náklonem předvádí neskutečné věci. Mám tendence tleskat při každém rozjedu do kopce, já bych měla problém se svojí Fabií. Zdoláváme stejný terén, jako před pár dny lanovkou. Říkám si, že autobusové linky jistě vedou po nějakých širokých a pozvolných serpentinách. Tak určitě. Za prvé – široké a pozvolné serpentiny Madeira nezná a neumí. Za druhé – i kdyby, proč tak složitě, když to jde jednoduše – přímo nahoru. Největší zážitek je, když dojedeme k takřka 180stupňové (a samozřejmě brutálně prudké a úzké) křižovatce, kde se napojujeme na hlavní. Na první pohled je jasné, že se tam autobus v životě nevytočí. Ale co je to pro zkušeného funšálníka! Ten si najede s autobusem plným lidí až úplně ke skále (snad na milimetry), couvne, pak to párkrát zopákne a už valíme dál. To ani nemluvím o tom, že na místních silničkách se nevyhnou dvě auta, natož auto a autobus, takže kolikrát se zastavuje, čeká, couvá, šachuje. Takhle to tady prostě chodí, deal with it.

Chvilku nám trvá, než najdeme Ledávu Dos Tornos, náš dnešní cíl. Od zastávky autobusu a horní stanice lanovky šlapeme podél kopce, různě se vracíme, kličkujeme mezi psími hovínky, kterých tu je bohatě. Výhledy na město a moře jsou tady fajn, ve vzduchu opojně voní eukalypty, ale jinak se nám trošku stýská po levádách v horách. Naši pouť zakončíme u tůňky, kde ztropím lehké pozdvižení. Levádu tu kříží potůček, který padá do bahnité tůně, uprostřed které se skví nádherná bílá květina. Dalda mě popíchne, ať slezu dolů a vyfotím to. Tak se tam vydám, brodím se bahnem, balancuju na kamenech. Kytku nějak krkolomně vyfotím, horší je ale dostat se zpátky nahoru. Bahno klouže, kořeny rostlin mi zůstávají v ruce. Ujede mi noha a do toho hnoje zapadnu až po kotníky. Dalda mě točí a dobře se baví. Kolemjdoucí pár francouzských důchodců se mě rozhodne zachránit, pán mi laskavě podává druhý konec své trekové hůlky. Představím si, jak letíme do toho hnoje oba, a s díky odmítám. Když z obzoru zmizí všichni zachránci a čumilové, s Daldovou pomocí se nakonec vyhrabu zpátky na cestu. Ale fotku mám! Přepálenou.

U lanovky klovnem sandwich a vydáváme se autobusem zpátky dolů. Vynásobte si teror z cesty nahoru tak třema, přidejte kvílející brzdy a máte představu, jak to probíhalo. Beze srandy jsem se modlila, ať dolů dojedem živí.  

Původní plán jít se ještě vykoupat nám zhatí studený vítr, takže místo toho jdeme sehnat pohledy a nějaké prkotinky jako suvenýry. U stánku vedle labradořího trhu si pak kupujem Bolo do Caco – místní specialitu – tradiční chleba s česnekovým olejem uvnitř, a jdem si ho dát na vlnolamy. Později pak autobusem číslo 1 jedeme podél pláže k pláži Praia Formosa na západ slunce a na drink. U mojita pak píšeme pohledy a s místními sledujeme fotbalový zápas mezi Madeirou a Lisabonem. Fotbal tu opravdu hodně, hodně frčí.

Trošku v náladě dojdeme do Pub Nr. Two na pivo, kde se dostaneme do ještě větší nálady, takže cesta domů nad ránem je velmi veselá a půlku si ani moc nepamatuju. To madeirské pivo se nezdá, ale je asi nějaké silnější.

PONDĚLÍ, 9.5.

Balíme fidlátka a jdeme na autobus směr letiště. Cestou se zastavíme na naší zahrádce za Séčkem, Dalda si dává pivo a já jahodové smoothie. Máme kufry s sebou, takže nějaké objevování už dnes nepadá v úvahu, navíc máme Funchal stejně prochozený skrz naskrz. Na zastávce busu nás zláká taxikář, že nás hodí na letiště za stejnou cenu jako autobus, tak neprotestujem, i když to průvodce nedoporučuje.

Na letišti jsme tak čtyři hodiny dopředu, a to se ještě dozvídáme, že máme minimálně hodinu zpoždění. Taxikář nás varoval, že možná letiště zavřou kvůli větru, jako před pár dny. Výborně. Ze samé hrůzy ze zatáčky jsem zapomněla na skutečnost, že budeme muset taky ještě odletět. Při představě větru, jaký panoval na skalách na východě ostrova, se mi trochu podlomily nohy. Zpoždění ale nakonec nebylo kvůli větru, ale kvůli tomu, že naše letadlo se zpozdilo už při příletu na ostrov. Vítr nefoukal skoro žádný, sice jsme nakonec odletěli o dost později, ale zato úplně hladce.

V letadle jsem pak přemýšlela, co mi bude doma nejvíc chybět. Oceán je jasná věc, pak ta jejich milá kultura a hory. Ale asi hlavně ta nádherná květinová vůně ve vzduchu, říkám si. Ta je unikátní. A když v noci přistaneme v Praze a já kráčím po schůdkách z letadla, něco mě praští do nosu. Velmi silná květinová vůně. Musím se smát. Ono to asi nebylo, protože Madeira. Ono to asi bylo, protože prostě JARO ♥.      

#madeira #funchal

[twessmess]

Moje (Dády) tlustá španělská svatba

27.5.2015

Po přibližně roce a čtvrt cestuju letadlem. Dáda se podruhý vdává, tak trochu s pistolí u hlavy mě zve na svatbu do Španělska. Slibuje velkou slávu v zaragozský katedrále, 150 hostů, chobotnici jako předkrm. To se těžko odmítá.

To, že budu muset zase letět, a to hned 4krát během jednoho týdne, mi dojde až asi týden před odletem, tedy přesně když vystřízlivím po oslavě zkažených přijímaček na práva.

Týden dopředu balím. V záchvatu euforie ze zpáteční letenky za 1800,- mi unikne fakt, že ty letenky jsou 4 (= 4 vzlítání, 4 přistání, 4x poplatky za kufr, 4x půl denní výplaty za dvojku vína na palubě). Na letiště odjíždíme ve 13:00. Sbaleno mám ve 13:07.

Do poslední chvíle přemýšlím nad neprůstřelnou výmluvou, proč nemůžu letět. Tajně si přeju, abysme vytvrdli v zácpě a mně to uletělo. Zkoumám se, jestli náhodou nemám horečku a nejsem šíleně nemocná. Nicméně všechno se proti mně spiklo, zdravím jenom zářím, ulice jsou prázdné a já 2 a půl hodiny před odletem klapu po letišti Václava Havla.

U Plzně za 150,- hypnotizuju ranvej, kde bez problému, rutinně vzlítá jedno letadlo za druhým. V duchu si opakuju fakta o lítání, která jsem poslední dny studovala každej večer před spaním. Letadlo umí přistát, i když mu odejdou všechny motory. Piloti vědí, co mají dělat v turbulenci. Letušky jsou lidi, co místo do kolbenky choděj do letadla. Pohoda, normálka. Dávám si pro sichr ještě 1 malý a v DUTY free si kupuju plechovku. Za 55,-. (#ŽEMĚTONENAPADLODŘÍV, facepalm.)

Je kosa. Hlásí dokonce I přízemní mrazíky. Přemýšlím, jestli to může mít vliv na turbulence. U srdce mě zahřeje, že aspoň poletím růžovým letadlem.

Hloubám nad tím, že mým letadlem snad nepoletí moc (pokud možno žádné) dětí. U gejtu jich je asi 20 a všechny ječí. Chválím se za nápad koupit si pivo s sebou. V klidu, říkám si. Bůh tě má rád a posadí tě na úplně druhou stranu letadla, kde je neuslyšíš. Bůh mě rád nemá. Vedlě mě posadil hned 2 naráz.

Jak se ale ukáže hned po startu, Vanessa (1.5) a Nicole (3.5) jsou pohodářky, celou cestu ani neceknou, dokonce mi se slaďoučkým úsměvem nabízejí nejdřív ožužlanej rohlík, pak i brambůrky.

Jejich mamka Jitka se s tím taky nepáře. Když se odlepíme od země, zeptá se mě, jestli se bojím a jestli si můžeme tykat. Děsí se každýho drncnutí, já (!!!) ji uklidňuju. Objednám si víno, Jitka pivo. Pak mi líčí, jak na Mácháči kdysi potkala svýho prvního muže, za kterým odešla do Itálie. Po svatbě a narození prvního syna se, ve svých 24, rozvedla. "Hajzl to byl. Lítal za děvkama. Dokonce mi to i řek! Kretén".

Zhluboka dýchám, jak mě instruovaly moudré články o tom, kterak překonat strach z létání.

Blondýnka Jitka s piercingem v nose pokračuje. Jak hned po rozvodu potkala svýho souseda, jak jsou spolu už 9 let a mají spolu přítomné holčičky. "Hele ale to je dobrý, ne? Uplně bezvýznamná píchačka to měla bejt a jsou z toho tyhle dvě bestie!" láskyplně pokyne směrem k holčičkám. Slovo "píchačka" zopakuje ještě asi třikrát a mně pak několik hodin rezonuje v hlavě. Dokonce se i zapomenu bát.

V Miláně se rozloučíme. Vylezu před letištní halu a s pohledem na zasněžený Dolomity nasaju do plic horkej italskej vzduch. Všude voní káva, croissanty a cigarety. Přistihnu se, jak si užívám ten pocit, bejt zase na cestě. Přistihnu se, že mě bavilo i to pitomý letadlo.

Objednám si italský capuccino, s prodavačem mluvím francouzsky. Řada přijde taky na lahodnej croissant au chocolat a zázvorovou limonádu. V obchodě s knihami a časopisy kupuju zápisník Moleskine, usedám před halou a cucajíc Plzeň z dutáče píšu první řádky. Začíná to dobře.        

   Do Barcelony, navzdory všem mým očekáváním, přilétáme na čas. Jako profík prosvištím letištěm, cestou si zvládnu koupit vodu v automatu, kterej mluví jenom španělsky. Bez zaváhání si to šinu k zastávce Aerobusu, který vozí lidi do centra. Vystojím dlouhou frontu u automatu na lístky, když slečně přede mnou hodí hlášku, že je mimo provoz a znovu se nahodí v 5 ráno. Nevadí, řeknu si, lístek se dá koupit i u řidiče. Tak vystojím druhou dlouhou frontu, jenže asi 3 metry přede mnou se dveře zavřou a autobus odjede. Je půl 2 ráno, já trčím sama v Barceloně na letišti a nevím, co mám dělat. Naštěstí jakýmsi zázrakem vyčtu ze svých pečlivě připravených lejster, že do centra jezdí i běžná městská noční linka. Rozhlédnu a zjistím, že stojí cca 30 metrů vedle, takže ji doběhnu, zaplatím třikrát míň než za Aerobus a neohroženě se rozjedu směr Placa Catalunya. Jsem hrdinka!

Už dřív jsem vypozorovala, že na cestách mívám zostřený všechny smysly. Všeho si všímám. Tak jako doma jsem schopná si 2 měsíce myslet, že chodím s červenovlasým klukem, přestože je to blonďák jak poleno (true story), na cestách jsem schopná zpaměti detailně popsat všechny kolemjdoucí během posledních 15 minut a bezpečně určit všechny světový strany. Asi nějakej instinkt přežití, kterej mimo jiné způsobuje, že všechno čtu. To se pak může stát, že ve městě, kde jsem nikdy nebyla, se mě jazykem, kterým nemluvím, dva mladí Španělé v nočním buse zeptají, kde jsou, a já jim to z voleje španělsky řeknu. A správně!

Autobus mě vyplivne na katálánským náměstí, suverénně doklapu ke stanici metra Urqinaona (až asi po týdnu ve Španělsku jsem se to naučila vyslovovat), kde má být můj hostel. Všechno spí, na zvonek nikdo nereaguje. Kolem mě se trousí zvědavé existence z okolních barů. Nakonec telefonem probudím ospalého recepčního, jenž mě dovede do špeluňky, která bude následujících pár hodin mým domovem. Má asi 3 metry čtverční, je v ní šílený dusno a zaboha nemůžu rozluštit heslo na wifinu, přesto, ve 3:00, usínám Spánkem spravedlivých.

28.5.2015

Netrpělivě přešlapuju před obchodem s logem nakousnutého jablka, kde mám vyzvednout dva samozvané "nejapníze" – Maříze a Didi. Nejapnízi se zjeví nečekaně záhy, jsou roztomilí, nadšení, pohodoví. Nelze je nemilovat! Fotíme se u Vítězného oblouku (kterej, jak jsem pochopila, je snad všude, i v Miláně ho mají), snídáme, hledáme záchod na autobusovým nádraží Barcelona Nord. Velmi hladce nasedáme na autobus společnosti Alsa a frčíme si to za naší milovanou Dádou do Zaragozy.

Cesta trvá skoro 4 hodiny. Kdo si, ovšem, jako já nechá od tatínka do čtečky nahrát severskou detektivku napínavou jako trenky pod vodopádem (Jo Nesbo – Lovci Hlav), klidně by v buse těch hodin strávil třeba 10.

Průběžně sleduju ubíhající krajinu a konstatuju, že to je regulérní polopoušť. Taky hledám Mařízovi info a stadionu FC Barcelona – Camp Nou, kam se touží podívat, poněvadž o tom dlouho snil s kamarádem. V pondělí pak honí chudáka Didi několik hodin po Barceloně, aby na místo dorazili 10 minut po zavíračce. To by jeden i brečel.    

V Zaragoze si na uvítanou objednáváme španělsky capuccino, naučím se novou frázi "para llevar", což je hezky česky "to go". Dáda má, jako správná Španělka, ale hlavně jako prostě Dáda, hodinu zpoždění, my ale máme natolik pozitivní rozpoložení, že sedíme u koše před budovou, kecáme a je nám to jedno.

Naše hostitelka a bride-to-be dorazí v super náladě, omouvá se, už dvě noci po sobě propařila. Klasik! Autobusem potom jedeme do našeho bytu, kde budem do neděle vegetit. Společně s Hankou, Andreou (Áčkem) a Bejbrou, které na nás už čekají s melounem, vínem a citronádou. Fasuju provizorní postel v obýváku. Sice musím ne uplně dobrovolně dojet všechny večírky až do konce a kravál z párty zde volně přechází do kraválu popelářů, zásobování a jiných libých zvuků, po pár drincích a několika bezesných nocích ale stejně spim jak štěně. A mám nejlepší balkón s nejlepším výhledem!

Když Dáda odejde na večeři s rodinou, probíráme s děckama, co kdo dáme Dádě a Armandovi jako svatební dar. S většinou se shodnem na finančním příspěvku. Didi se sýma rozkošně nevinnýma velkýma očima prohlásí: "já pro ně mam sprcháče ve tvaru šulína a spermie," a jakoby nic pokračuje: "jsem to musela na letišti vytahovat před tím debilem na kontrole, to bylo fakt výborný".

Drahnou chvíli pak lovíme na internetu prefabrikovaná přání, která bychom opsali do obálky s penězi, až nám dojde, že to je tragický a že musíme být originální. Vyhraje nápad "dada-prání", tedy rozstříhat Nový Prostor a vyrobit dadaistickou koláž. Za podpory různých stimulantů padají nad ránem opravdu šťavnaté návrhy. V záchvatu smíchu zapomínám na skutečnost, že je 4 ráno a že se mi chce smrtelně spát.

Ještě před naším kreativním večírkem nás ale Dáda vzala do centra na tapas, aby nás seznámila se několika svými Španělskými přáteli a my si pak na svatbě nepřipadali jako mimochodný hůlky z Česka. (Což jsme si stejně připadali). Večírek byl nicméně fajn, barů jsme prošli několik, takže jsme se nakonec utrhli ze řetězu klasicky skoro víc než na samotný svatbě.

Nejlepší ale byla Áčko. Už snad cestou do města kňučela, že by šla brzo spát, že není zvyklá ponocovat, že kdyžtak půjde napřed atd, atp. Pak se ale něco stalo, Áčko ožila, a zatímco my všichni stáli rozzívaní a společensky unavení před hospodou, Áčko křepčila na parketu jak králíček Duracel. Nakonec jsme ji museli z baru skoro odtáhnout, jinak by tam možná trsala ještě teď.

 Pátek, 29.5.2015

Nastává den D! Budím se s až chlípně vášnivou představou čokoládového croissantu, voňavého capuccina a zahrádkou ve stínu platanu. (Kromě zostřených smyslů se mi na cestách taky zásadně mění chutě. Doma se čokolády ani nedotknu a víno piju výhradně bílé, na dovolené se můžu po čokoládě umlátit a víno jedině červené, nechápu). Dám si sprchu, počkám, až vstanou ostatní, a ke svému plánu přemluvím taky Hanku s Bejbrou. O pár minut později ho realizujem v paneríi naproti přes ulici. Sice je to u silnice a na plastových židličkách, i tak ale good.

Po návštěvě supermarketu vaříme společný oběd ve španělském stylu. Rýže s rajskou omáčkou, ztracená vejce, fazolky, salát, komu co libo. Zapíjíme to vínem a citronádou a gazpáčem.

Po obědě začne etuda se šatama. Všechny holky (rovná se 5/6 osazenstva) začnou zkoušet nejroztodivnější modely, nejnepravděpodobnější kombinace, doplňky, boty. Nejvíc a nejdřív to schytá chudák Didi, když neuspěje se svými plážovými šatkami z Tuniska. Ne, to se fakt nehodí na svatbu v katedrále, slyší asi podesáté a pořád tomu nechce věřit.  

Hanka má taky problém. Šaty jsou sice OK, přes ně ovšem přehodí vytahaný svetr pod zadek, takže ve výsledku chudák připomíná spíš hippie polednici.

Nejvtipnější jsem ale nakonec já. Sice mi všichni ohromně chválí červené šaty z Promodu, přibližně hodinu před odchodem na obřad si ale všimnu, že průramky zespoda zdobí solidní koláče sledovanosti nějakého dost dávného data. S vykulenýma očima drhnu šatičky v umyvadle, pak je s nadějí suším v průvanu, odkud několikrát odlítnou málem až na ulici, až nakonec kráčím do kostela navlhlá (#eufemismus). Ještě, že je vedro.

Jsem docela cynik. U dojemného příběhu, kde všichni kolem roní slzy krokodýlí, se často bráním hysterickému záchvatu smíchu. Prostě mě dojmout není jednoduchý, stává se to asi jednou za deset let, třeba u reklamy na puding (sic!). Dády svatba byla ale jinej level. Že je se mnou něco jinak, jsem poznala, když jsem začala bulet ještě předtím, než Dáda stihla strčit nos do kostela.  Musela jsem se hryzat do rtu, kopat do kotníků a nehet si zarejvat do hřbetu ruky, abych u nástupu novomanželů k oltáři neřvala jako na pohřbu. Když mně nějak před očima jelo to Dádino hororový dětství,  jak má ta holka všechno těžce vydřený, jak pro ni tenhle obřad fakt hodně znamená, jinak by za něj nevyhodila snad všechny životní úspory, jak je nekonečně krásná v ručně na míru šitých svatebních šatech, a tak to na mě všechno v tý majestátný katedrále působilo, že jsem si zabulela jak želva. No a co. A mimochodem – brečeli jsme všichni.

Po obřadu nás nahnali do dvou autobusů, jak myslím Bejbra poznamenala – účastníci zájezdu hadr. K pořádný španělský svatbě samozřejmě patří opulentní večeře a večírek. V našem případě se celá sláva konala v zahradní restauraci za městěm, ve svitu loučí a za doprovodu DJe. Že jsme ve Španělsku, jsem si opět uvědomila ve chvíli, kdy jsme v krásný čas dvě ráno dostali kávičku a dezert :-) 

 Dáda jako skutečná hrdá Španělka plula sálem, jako by se ani nedotýkala země, zářila a já měla zase náběh na dojetí. Postupně jsme si ji pak s děckama odchytávali a chodili se mazlit jak rozněžnělá, dojatá štěňata.

Asi je to ve Španělsku zvykem, v asi 5minutových intervalech začali místní povykovat při hostině "beso beee-so", a novomanželé museli spustit lžíci a dát si pusu. Našemu českému stolku to nedalo a v nestřeženou chvíli jsme začali skandovat českou verzi "pu-su, pu-su!". Hned se k nám přidala celá restaurace. A lekce češtiny zjevně zafungovala, protože po zbytek večera se skandovala už pouze česká pusa.

Měli jsme strach, jak vydržíme do 6 rána (hlavně my netrénovaní J ), ovšem po dezertíku ve 2 působila šestá jako celkem předčasnej konec večírku. Autobusy nás odvezly zpátky do města, chvilku jsme si ještě něco dokazovali v jakýmsi baru, když nás opustili novomanželé a my se suverénně kasali, že fakt trefíme domů po svých. Nejvíc jsem se kasala já výroky tipu: já nikdy nikde nezabloudila a kevšemu mám spolehlivou navigaci v telefonu! Takže jsme šli všichni sborem za mnou celé dvě hodiny, než na nás začalo pražit prudké ranní zaragozské slunce a my pochopili, že jdeme celou tu dobu zcela opačným směrem. Cesta ale byla zábavná, houpali jsme se na houpačkách, objevili jsme jakýsi squat, já čůrala v keři a ztratila se u toho, a plno podobných veselých historek se nám stalo. Domů jsme nakonec nějak trefili, co na tom, že cesta, již jsme razili několik celých hodin, prý má normálně trvat 10 minut. #noaco 

  Sobota, 30.5.2015

V posvatebním rauši jsem ještě vytáhla Didi na snídani k řece, kde jsme vedly holčičí hovory, kolem nás běhali vysportovaní Španělé a důchodkyně venčily chundelaté psíky.

Prospala jsem pak celý den až do večera, popelářů jsem se nelakala a na množství řvoucích lidí z ulice nehleděla. Bylo mi tak blbě, že jsem nevnímala vůbec nic a příšla k sobě až někdy v 7 večer.

To jsme se s děckama sbalili a vyrazili sami přes most do centra. Bez Dády, protože ta už byla s Armandem na cestě do Thajska. Poslechli jsme si skvělej concert keltský hudby na náměstí, dali si luxusní zmrzlinu, okoukli stánky a prošmejdili křivolaký uličky, dokonce jsme i sedli na zahrádku na sangrii a tapas. Bez Dády to ale nějak nebylo ono. Přistihovala jsem se,  že mi je po ní regulérní smutno a že jsem si ji nestihla dostatečně užít.  Asi to tak trochu měli všichni, takže jsme pak šli brzo spát.

Neděle, 31.5. 2015

Vstáváme a balíme. Já balím také asi 5kilový meloun, na který jsme ve víru večírků tak trochu pozapomněla, a je mi ho líto vyhodit. Strčím ho proto do látkové Elle tašky s Karolinou Kurkovou a tak s ním hodlám cestovat do Barcelony. Látková taška tak váží víc než můj narvanej kabinovej batoh, Karolina to taky nedá a totálně se urve sotva vylezu na ulici. Všichni se na mně ujedou, jen Bejbře se mě zželí, a tak mi věnuje svojí skládací tašku s puntíčkama. V té meloun skutečně docestuje až do Barcelony. Po té, co mi popruhy tý těžký tašky totálně rozedřou ramena, toho hajzla stejně zapomenu v ledničce, takže nakonec letí do popelnice.

S Bejbrou se loučíme na supermoderním zaragozským nádraží s žertovnou fontánkou. B. pokračuje do Madridu, odkud letí zpátky do Norska, kde pobývá v rámci Erasmu. Mám pocit, že něco trochu končí, nicmenéně se těším na Barcelonu, moře, rumbu a Gaudího.

Odpoledne se ubytujeme ve stylovém hostelu na ulici Carrer Ample v historické čtvrti Barri Gótic. Ulička je to typická barcelonská, křivolaká, úzká, plná balkonků. My máme hned dva. 

Chvilku se vrbíme na hostelu, pak ale dychtivě vyrážíme přes Barcelonetu na pláž. Mára s Didi vyrážejí na onu dobrodružnou výpravu – hledat Camp Nou. Vrátí se z nás nejpozději a zničení, je mi jich líto, hlavně proto, že kvůli té Odyseji nestihli pláž ani pořádně centrum, a to měli nazítří ráno odlítat.

Večer se nicméně všichni vydáváme na sangríi do uliček Barri Gótic, projdeme si slavnou promenádu La Rambla, po půlnoci se zvládnem rozhádat kvůli klíčům, které máme jen jediné, ale co, malá ponorka v tak velkým kolektivu zákonitě přijít musí.    

Pondělí, 1. 6. 2015

Dopoledne vyrážíme s Áčkem do města. Cílem je trh na Ramble a posnídat smoothies za €1, následně slavné Gaudího stavby. Trh nicméně zeje prázdnotou. Pozdějí nám Hanka vysvětlí, že Španělsko má fiestu, takže polovina obchodů je zavřená. Ani nám to nepřišlo divný.

Smoothie nakonec snídáme – sice šestkrát dražší, ale fantastický. Ve sloupu El Mirador navštívíme turistické centrum a ukořistíme Use-It mapu města. Hurá, Áčko ji marně sháněla už asi ve třech centrech. Mapu potom studujeme na náměstíčku El Raval, hned vedle sochy medvěda. 

Dál kráčíme podle záchytných bodů na mapě, objevíme mimo jiné krásnou schovanou zahradu plnou obsypaných pomerančovníků.

Naše další trasa je dost obligátní: Gaudího domy Casa Battló (uhrančivý!) a La Pedrera. Kvůli předlouhým frontám na předražené lístky a pořádnému horku nejdem dovnitř a pokračujem k barcelonské hlavní dominantně – chrámu Sagrada Familia. Tam mi spadne čelist a zase cítím náznaky dojetí! Áčko trefně poznamenává, že výjevy na fasádě jsou jak z Hvzědných válek.

Cestou od Sagrady se stavujeme ještě v kavárně na rychlou svačinu a batido (jupí, objevila jsem ve Španělsku batidos!) a pak si dáváme naši premiérovou jízdu místním metrem. Spíš než metro to ovšem připomíná pojízdnou ledničku, po pár stanicích se urputně těšíme zpátky ho hicu.

Doma nabíráme Hanku a vyrážíme znovu na pláž. Cestu nám ovšem lehce zkomplikují bujaré oslavy v ulicích Barcelonety. Ze všech koutů se rojí stovky muzikantů a tanečníků ověšených vším možným od česneku po čokoládové tyčinky. Ulicemi burácí samba, co pár metrů, to jiný soubor. Projít vřavou nám trvá asi hodinu, na pláž dorazíme až když je slunce nízko, takže s Áčkem vyměknem a nekoupem se.

Pozdějí nicméně dáváme večeři na zahrádce v přístavu a připojujeme se k veselí. Vzhledem k minimálnímu počtu turistů usuzujeme, že to není žádná atrakce pro cizince, ale autentická místní oslava. Po dlouhém googlení později s Hankou vyvodíme, že se jedná nejspíš o místní verzi oslav velikonoc.

Když padne tma, muzikanty a tanečníky doplní mohutné ohňostroje a fireshow, ulice zaplní mlha a vůně síry, intenzivní rytmy samby vibrující celým mým tělem ve mně vzbuzují pocit nirvány. Tohle je asi důvod, proč se tak dávno chci podívat do Brazílie – ta vášeň, nespoutanost, divokost. No, barcelonská light verze ale taky dost dobrá.

 Úterý, 2.6.2015

Plán na úterý je park Güell. Ráno s Áčkem znovu zkoušíme trhy na Ramble. Tentokrát úspěšně. Barevné kelímky plné ovocných tříští jsou neodolatelné, vyzunknem hned tři po sobě. Procházíme trh a žasnem. Najdete tu naprosto vše: ořechy, sýry, koření, maso, ryby, ovoce, zeleninu. Když procházíme kolem pultíku s vnitřnostma, chvilku si koukám z oka do oka s (asi) kozí hlavou, kterých je na kraji vyskládaná hromádka. Lehce hororový výjev si nemohu nechat pro sebe a vesele šťouchnu do nic netušícího Áčka: "jé, hele!" Ta chudák nadskočí půl metru nad zem a pak ještě asi půl minuty piští něco o hnusu.

Přepité smoothiečky (u mě vyhrála kombinace fresa y coco – jahody s kokosem) vyrážíme metrem směr Gaudího park. Cesta trvá asi 10 zastávek, což už si v barcelonském metru říká o omrzliny.

U metra si ještě dáváme capuccino a následně po jezdících schodech stoupáme nahoru k parku. Vylezeme ke kříži, což je nejvyšší bod široko daleko. Je odsud parádní výhled na město a na moře. Fotíme se s Áčkem na různé způsoby a blbnem. Po chvilce pustíme na vyhlídku další turisty a jak nás míjejí, mám dojem, že  jeden ze snědých kluků říká "díky, dámy". Považuju to za halucinaci, o minutu později ale sedíme vedle oné partičky a zřetelně slyšíme češtinu a slovenštinu. S Áčkem nám lehce ztuhnou rysy a rychle rekapitulejeme, jaké pikanterie jsme posledních pár minut rozebíraly. Klasickej důsledek chybné rovnice: jsem v cizině = nikdo mi nerozumí.

Procházíme parkem, sledujeme muzikanty s roztodivnými hudebními nástroji, smlouváme s prodavači cetek, ani o tom nevíme. Máme u sebe dohromady pouze asi €10, protože si vtipně obě zapomenem karty doma. S touto závratnou sumou se musíme celý den obejít a ještě si z toho koupit lístky na metro zpátky dom. Áčku se líbí tyrkysový náhrdelník a náušnice, stojí ale přesně stejně jako naše celé společné jmění. Tak dlouho prodavačovi vysvětlujem, že na to FAKT nemáme, až nám to neodbytný pán střelí oboje za €4 a ještě nám zbyde na zmrzku. Poučení do života – když chcete nejlíp smlouvat, vyražte na trh bez peněz.

Radost z dobrého kupu nás trošku přejde ve chvíli, kdy zjistíme, že vstup do hlavní části parku je placený, a že za něj chtějí skromných €8. Na to fakt nemáme i kdybychom chtěly, takže na ještěrku a hobití domečky koukáme potupně zpoza plotu. Dostávám plíživý pocit, že tenhle výlet je ve znamení nezdařených misí. A tento pocit se měl další dny ještě potvrdit.

Bez Hanky jdeme tentokrát i na pláž. Koupeme se, já se ráchám snad hodinu. Voda mě tak nabíjí energií, že samou radostí dělám v moři stojky. Chvilku váhám, jestli si ostatní koupající nebudou myslet něco o pomatený třicítce, pak si ale řeknu, že no a co. A tak mi nohy střídavě trčí z vody asi půl hodiny.

Áčko řeší jiný problém. Štítí se holubů, a že těch je na pláži fakt požehnaně a lítaj proklatě nízko. Místama jí holubí letka málem pročísne frizúru. To pak Áčko piští "FUJ! FUUUJ!!!" na celou pláž a zběsile mává rukama. Když se pak kolem ní shromáždí holubi ve větším než kritickém množství, zvolá Áčko "co to je tady za holubiště?!" a snaží se hejno rozehnat. Já to pozoruju střídavě vzhůru nohama a poťouchle se bavím.

Máme před sebou poslední společný večer, holky nazítří odlétají. Hanka má svůj program, takže s Áčkem vyrážíme do ulic spolu. Hledáme věhlasnou bagetárnu z Use-It mapy, pak chroustáme jalovej hnus bez dresingu. Zato se nám ale podaří 4x za den vidět slavnou katedrálu, kterou jsme doposud nemohly zaboha najít, přestože stála asi 5 minut chůze od našeho hostelu.

Kupujeme pohledy, cucáme sangríi v příjemném baru. Kousek před půlnocí už lehce obveselené potkáváme u katedrály Hanku, jak kecá s mladým dlouhovlasým klukem z Pekingu. Všechny tři se pak ještě chvíli touláme uličkami, fotíme street art a končíme v uřvaném irském pubu u nás v ulici, kde málem usnu na stole.

Středa, 3.6.2015

Ve středu ráno zahajujeme druhým trhem a smoothiečkama. Snídani pak dáváme v pekárně o kousek dál – klasicky capuccino a croissant au chocolat. Míříme na pláž, kupujeme si od plážového prodejce pivo, Hanka se za €5 nechává masírovat od Thajky. Když po chvilce odtrhnu oči od Lovců Hlav, všimnu si, že Thajka leží s Hankou na ručníku, kryje se a nejradši by se zavrtala do písku jako pštros. Hanka si nevzrušeně čte. Chvilku fascinovaně sleduju ten výjev. "Co to má bejt?" zeptám se pobaveně. Holky mi vysvětlí, že se Thajka schovává před policejní hlídkou, která obchází pláž a potírá šedou ekonomiku. Za chvilku hlídka mizí z obzoru, naše Thajka se zvedá a mizí do zaječích. Na Hanku jen křikne něco ve smyslu, že si peníze vyzvedne později. Thajčina kolegyně je na tom hůř, hlídka ji lapila. Chvilku s holkama spekulujem, co všechno jí podobným asi hrozí, zvlášť jestli v zemi nejsou legálně.

Na hostelu se balíme a procházkou přes Barri Gótic míříme na Placa de Catalunya, odkud holkám jede bus na letiště. Cestou stíháme oběd v pizzerii. Áčko si jde vyzkoušet vyhlídnuté žluté šaty, jdu jako doprovod. Po chvilce čekání na sebe z nudy natáhnu zelené šaty s obřím výstřihem, klasicky to dopadne tak, že já odcházím se šatama a Áčko s prázdnou.

Loučím se s holkama a vyrážím hledat hostel, ve kterým mám sama strávit poslední noc v Barceloně. Ulici najdu celkem snadno, začne se mi ale fakt hodně chtít na záchod. Potřeba se stupňuje s každým metrem, chvílema tak dokonce musím zastavovat, zhluboka dýchat a předstírat, že soustředěně zírám do mapy nebo do výkladu. Číslo hotelu je 70-něco, což je vražedně vysoko na to, že jsem někde u dvacítky. Funím, zastavuju, horečně vyhlížím číslo 71. Konečně se, po asi 15 minutách, dopracuju k 70ce. Jaký se mě ovšem zmocní děs, když zjistím, že po čísle 70 následuje 72! Kromě toho, že se asi co nevidět –pardon my French – podělám, mi bleskne hlavou, že můj hostel neexistuje a kde budu jako spát. Pak ale mé blonďaté mysli docvakne, že jsem na sudé straně, a musím tak přejít na lichou. Ani snad nemusím dodávat, že domy na druhé straně silnice začínaly asi tak trojkou, takže jsem si celých těch pár bloků dala s vykulenýma očima ještě raz. Jsem ale holka statečná, všechno jsem nakonec našla a stihla.      

Po asi hodinovém odpočinku na pokoji (tradiční špeluňka s výhledem do světlíku) jsem vzala pohledy a vyrazila na svoji poslední neúspěšnou misi.

Mým cílem byla prohlídka Sagrady Familie. Nablížila jsem se metrem, abych se ke katedrále dostala aspoň hodinu před zavíračkou. Celou jsem ji obešla, než jsem našla okýnko, kde se kupujou vstupenky. Do zavíračky zbývalo 45 minut. Má to ještě cenu? – ptám se se kluka za kasou. Krčí rameny, vysvětluje, že na prohlídku to chce tak hodinu a půl. Mávnou rukou, když už jsem tady, kdoví, kdy se sem zase dostanu, Gaudí rocks a no a co, tak tam mrknu aspoň na chvilku. Beru teda jeden dospělej a že platím kartou. No jo, to přece dá rozum, že jedna z nejslavnějších atrakcí v Evropě přijímá platby kartou, že jo! … Ne. "Actually," začně kluk a mně je jasný, že jsem v háji. "We only accept cash, sorry…". Při pohledu na posledních €16 v peněžence mi dojde, že lístek za 22 je mi zapovězen, a že Sagradu zevnitř si ještě nějakou dobu nevyšktrnu z bucket listu. Než bych našla bankomat, stihla bych v rámci otvíračky možná tak najít hlavní portál. Zdrceně aspoň chvíli oblézám kostel kolem dokola, fotím, studuju detaily. Mám na sebe vztek jak panelák. Jsem schopná vygooglit i jízdní řády tuk-tuků na Velikonočním ostrově, když na to přijde, ale základní info o Sagradě Famílii ne. Sedám na lavičku a za poslechu kluka s akordeonem aspoň píšu všem pohledy. Pak ještě jedno předražený frappé, poslední rozloučení se Sagradou a s příslibem, že příště ji prolezu od sklepa až po půdu, se vydávám zpátky k hostelu.

Cestou to ještě vezmu naposledy přes Ramblu, abych pokoupila pár malých suvenýrů. Beru brožurky o Gaudím, podtácky s motivem Gaudího staveb (kýč jak bič, ale nemůžu se dočkat, až si na ně postavím čaj) a dva přívěsky na klíče, ze kterých se doma vyklubou držáky na kabelku. Vzhledem k tomu, že jeden "přívěsek" jsem dovezla Leníkovi, si na konto připisuju ještě jednu malou, bezvýznamnou zpackanou misi.

Čtvrtek, 4.6. 2015

Vstávám v 6 ráno. Hbitě se nalodím na Aerobus, krásně na čas projdu kontrolou a ani nestihnu vystát frontu na kafe, když otevřou gate. Z letadla pak fotím ceduli Barcelona, abych se za pár minut hladce vznesla nad moře. Letadlo už mi kupodivu nečiní problém, cestu si užívám. V Miláně mě opět chytne cestovní opojení. Snidám v letištní kavárně, na WC si převlíkám šaty s pekelným výstřihem a plná očekávání sedám do autobusu směr Milano Centrale. V uších Daddy Yankee, koukám, jak se podél dálnice míhají italské nápisy a je mi božsky. Představuju si, že jsem supermodelka, co jede do Milána na haute coture módní přehlídku (noaco, no).

Na autobusovém nádraží odkládám batoh do úschovny a pěšky vyrážím do centra. Ještě než opustím nádraží, sklízím ze všech stran uznalé, typicky italské hvízdání. Potřebujete si rychle zvednout sebevědomí? Berte krátký šaty a jeďte na odpoledne do Itálie.

Lehce jsem neodhadla měřítko – je hrozný vedro, čůrky potu mi stékají po těle, já už asi 40 minut jdu a cíl v nedohlednu. Po hodině se jako splavená lemra doploužím k zámku s fontánou, kde si asi půl hodiny chladím nohy, než jsem schopná pokračovat v prohlídce. 

Cestou sbírám nabídky k sňatku a letmá vyznání lásky. Projdu park za zámkem, z dálky omrknu nezbytný Vítězný oblouk a v duchu zkonstatuju, že si připadám jak ve Stromovce. Obloukem se pak vracím k centru  a hledám hlavní nádraží s Dómem. Mám žízeň, na webové verzi Use-It mapy psali, že se Miláno chlubí vynikající pitnou vodou a spoustou pouličních pítek. Vzhledem k této informaci netáhnu balenou vodu s sebou, což se mi krutě vymstí – pítko nepotkám ani jedno a 3 deci vody se ve stáncích prodávají za v průměru €2.

Sotva dorazím do historického centra, začnou na mě nájezdy. Desítky otravů mě stíhají, nutí mi selfie tyčky, náramky, vlastní babičku. Statečně odolávám, než na mě před impozantním dómem nesmlouvavě nastoupí asertivní černoch. Ignoruju ho, on za mnou ale cupitá přes celé rozlehlé náměstí a cpe mi náramek z barevných nitek. Nakonec mi ho přehodí přes rameno a řve "oh look! look! don't worry! it's free!". Dojde mi trpělivost a otočím se. Zmetek mi ale v tu chvíli ten aušus příváže na zápěstí. A pak to z něj leze, jestli bych jakože nepřispěla na Afriku a že stačí €3-5. Abych ho měla z krku, vytáhnu peněžěnku, kráva blbá, nepoučitelná. Mám jenom dvacku, ale to prý nevadí, že mi vrátí. OK, tak ale jen €5, říkám a ten mi mizera mi zpátky vrací jen 5 éček. "Nene," bráním se, "ten more!". Vytrhne mi z ruky pětieurovku, podá mi nasupeně €10 a mizí. Já tam stojím uprostřed milánskýho náměstí, mokrá jak myš, se dvěma pitomýma náramkama, co se stejně hned další den rozmotají, ožebračená o €10 a chce se mi brečet nebo spíš střílet. Nakrknutě chodím po památkách, v duchu si přehrávám celou tu etudu dokola a snažím se přijít na to, kde jsem udělala chybu. Dospěju ale k názoru, že málokdo, kdo na něco takovýho není připravenej, by asi zareagoval jinak. Konekonců – určitě jsem už někdy vyhodila €10 i hůř… třeba… třeba… sakra, nic mě nenapadlo. Tak jsem si aspoň řekla, že to byl nějakej chudej imigrant, kterej živí rodinu a teď aspoň může něco koupit dětem. Z tohoto snu mě večer nemilosrdně vytrhne Leník. "Houby rodina, na fet to potřeboval."

Když jsem trošku rozdýchala černocha, zastavila jsem se u muzikantů, co hráli parádně Šostakovičův valčík č. 2. Spolu s výhledem na Dóm a náměstí to byl dost silnej zážitek. Prošla jsem si ještě nákupní galerii Corso Vittorio, kde jsem v turistickém centru ukořistila tištěnou Use-It mapu Milána. Nezbývalo ale už moc času, takže jsem jenom letmo omrkla La Scalu a vydala se oklikou zpátky k nádraží.

Cestou jsem si ještě prošla park, kam mě mapa poslala. Stálo v něm nějaké významné muzeum, já ale stihla parkem jenom proběhnout. U toho jsem si ovšem zobla ještě jeden dost divnej zážitek. Potkám jezírko, u něho přivázaný dva poníky, kousek dál pod stromem na lavičce vidím partičku povalujících se černochů. Vůbec mě nenapadne, že poníci můžou patřit k nim, a i kdyby, tak co, poníky si vyfotím telefonem. V tu ránu na mě černoši začnou italsky řvát, že fotka stojí €10. To mě vytočí, ale dělám, že nerozumím, a rychle mizím. Cestou se paranoidně otáčím, jestli mě někdo z nich nesleduje. S dost hnusným pocitem vypálím z parku, potkám ještě pár prudičů a pokřikovačů, načež skáču na metro a jedu co nejrychleji pryč z tohohle blázince.  

Když si vyzvedávám batoh a nasedám zpátky na autobus směr letiště, připadám si jako kompletně vyždímanej hadr na podlahu. Nakladač zavazadel v oranžové vestě mi ještě stihne sdělit, že mě miluje.

No a touhle ne úplně pozitivní exkurzí do města kultury a módy moje cesta pomalu končí. Na letišti na sebe zpátky hodím teplákovku, v letadle natočím boží mraky a západ slunce a cestou si slibuju, že do Barcelony chci zase brzo zpátky: abych si prošla Casu Battló a hlavně Sagradu a mimo jiné abych si upgradnula garderobu. Slunce zachází za obzorem, naše letadlo dosedá na ranvej v Praze a já se těším, že se po víc než týdnu úplně nestydatě dlouho a pořádně vyspím. 

Tak snad zase brzo!