#globalizace | Explore Tumblr Posts and Blogs

vipnoviny · 9 months

Text

Po požárech v Řecku technologické firmy získaly povolení pro výstavbu větrných elektráren

V minulém článku jsme vás informovaly o to, že v Řecku bylo dopadeno 79 žhářů, kteří v této zemi způsobily požáry. Z toho vyplívá, že požáry v Řecku byly organizovaným zločinem s cílem získat povolení a půdu pro výstavbu budov. Dnes už je mozaika toho, proč se tak dělo, jasnější, protože po požárech v Řecku získaly povolení technologické firmy pro výstavbu větrných elektráren. Epoch Times píše: „Zajímavá je však situace okolo míst, kde mají být v Řecku budovány větrné elektrárny. Minulý rok řecká vláda schválila nový klimatický zákon k „net zero“, v rámci něhož se zavázala snížit emise skleníkových plynů do roku 2040 o 80 procent. Na ostrovech Amorgos, Kythira nebo Tinos, kde řecká vláda plánuje vybudovat tisíce větrných turbín, mezitím shořelo za posledních pár let sto tisíc hektarů lesa. Minulý měsíc lehlo popelem asi 380 000 hektarů lesa na ostrově Evros. Shodou okolností na stejném ostrově minulý měsíc pobočka firmy Motor Oil, MORE, obdržela od řecké vlády povolení na výstavbu větrných elektráren o výkonu 53,6 MW. Uvedené souvislosti jsou více než znepokojivé a sami Řekové je začínají zkoumat. Nasnadě je tedy otázka, zda by mohlo záměrné žhářství souviset se „zabíráním půdy“.“ Greek Herald píše, že Kythira patří mezi pět řeckých ostrovů, které jsou v hledáčků technologických firem zabývajících se výstavbou větrných elektráren. Kvůli této obavě bylo v roce 2020 pět řeckých ostrovů symbolicky přidáno na seznam ohrožených míst kulturního dědictví Europa Nostra kvůli zvýšenému riziku pro krajinu, které představuje nadměrný rozvoj větrných elektráren. Jedná se o ostrovy Amorgos, Kimolos, Sikinos, Tinos a Kythira v jižním Egejském moři.

Foto: Řecký ostrov Amorgos je ohrožen kvůli rozvoji větrných elektráren. Informovaly o tom Europa Nostra a Institut Evropské investiční banky, které spolupracují na návrhu každoročního seznamu ohrožených lokalit s Řeckou společností pro ochranu životního prostředí a kulturního dědictví. "Výběr je reprezentativní, protože je nemožné zahrnout všechny řecké ostrovy, které čelí stejnému problému," řekl Dimitris Leventis, šéf Rady pro architektonické dědictví. „Přírodní krajina je památka. Je to něco, co přežije stovky let, něco, co podporuje život a lidskou činnost,“ dodal. Ochrana řeckých ostrovů platila do doby, kdy byly přírodní krásy neporušeny. Po požárech získala minulý měsíc firma Motor Oil povolení pro výstavbu větrných elektráren na ostrovech Rhodos a Evros o výkonu 53,6 MW. Imfoccupationgreece píše: „Řecká globalistická vláda zvolená stejným způsobem jako Biden (prostřednictvím volebního podvodu) všechny dohnala k šílenství neexistující trvalou vlnou veder a propagandou o změně klimatu jako příčině všech neduhů a prodavaním lockdownů ve stylu Convidu. Neuplyne den, aby nebyla oznámena nová opatření, např. uzavření parků, zakazování dětem být na pláži mezi 13-17 hodinou nebo, že musíte vynášet odpadky ve stejnou dobu nebo vám zákážou donášky domů, když teplota dosáhne +40 °C …"

Vypalování severní Evie

Před několika lety byly v severní Evii spáleny obrovské pásy lesa. Všichni v té době zaznamenali, že požární letadla a hasičský sbor se neobjevil včas, což umožnilo požárům hořet bez omezení. Vláda již souhlasila s výstavbou masivních větrných elektráren podél horských pásem severní Evie, stejně jako již jsou na jihu ostrova. Člověk chápe logistiku toho, že potřebujete přístup, abyste se dostali do hor a s tunami stromů se náklady zčtyřnásobí. Spálené stromy vyřeší váš problém. Takže tím, že se zbavíte lesů, můžete obviňovat klimatickou změnu a výhodou je, že můžete stavět větrné elektrárny, na kterých jste se již předem dohodli.“

Závěr

Je tedy evidentní, že uměle vyvolané požáry slouží především k tomu, že šetří náklady a umožňují technologickým firmám získávat povolení s výstavbou větrných elektráren na donedávna chráněném území. Read the full article

#Amorgos #evia #globalisté #globalizace #Kimolos #kithira #řecko #Sikinos #Tinos #úmyslnépožáry #velkýreset #vypalovánílesů #žhářství

0 notes

paskvilnet · 1 year

Text

kino.avi

Děvčátko

Režisér Jan Hřebejk si může oddychnout. Recenzenti už by mu měli přestat vyčítat, že netočí filmy ze součastnosti, protože to za něj udělá nová mladá domácí filmařská krev. Patří k ní i Benjamin Tuček a jeho digitálně nasnímané panelákové Děvčátko. Má herečky s krásně smutnýma očima, melancholickou atmosféru a znalecky sestavený soundtrack. Každá výše uvedená jednotlivost je sama o sobě lístkem do kina.

premiéra:19.12. 2002

Muž bez minulosti

Jsou vítězové filmových festivalů, které nudí k smrti. Jsou ale vítězné filmy, které jsou prostě moc dobré. Finský filmový čaroděj Aki Kaurismäki natáčí moc dobré filmy. Vtipné. Poutavé. A úplně jiné. Muž bez minulosti je těžko popsatelná směs filmových žánrů, která Kaurismäkimu nejen nepřerůstá přes hlavu, ale navíc je z ní schopen vykouzlit zcela specifickou náladu. Díky lidem jako je tento Fin, to globalizace nikdy nevyhraje na celé čáře.

premiéra: 3.1. 2003

Dnes neumírej

Trochu mainstreamu v Paskvilu. Je to záměrné, protože řeči o tom, že svět patří už jenom agentům nového typu jako Triple XXX jsou na pováženou. Ne každý bunjee-jumper má na to aby byl špion a jakékoli dechberoucí kaskadérské kousky se nedají slepit do filmu. Bond, James Bond je pořád jen jeden. Je to sice mašina na reklamu hodinek, pití a aut, ale jeho zdvižené obočí při pohledu na svlékající se krásku potěší víc, než vilný oliz borce v marešovském kožichu.

premiéra: 3.1. 2003

#Paskvil #2002 #0223 #kino.avi #Děvčátko #Muž bez minulosti #Dnes neumírej #Saša Michailidis

2 notes · View notes

findtechnologystudio · 2 months

Text

Šest Nově Vznikajících Modelů Na Velkoobchodním Trhu S Fotovoltaikou

solární velkoobchodní průmysl je pozorování značné vývoj pohnuto od technické pokroky, tržní charakteristiky a ekologické imperativy. Protože solární energie zůstává získat přilnavost jako uklizené a trvalé alternativní , četných vznikající vzorců formuje krajinu velkoobchod fotovoltaika sektor.

Šest Významný Vzory Pohánějící Tuto Přeměnu:

Technické inovace

Solární sektor zažívá rychle technologické vylepšení zaměřeno na zlepšování účinnost, pevnost a hospodárnost fotovoltaických panelů. Vývoj jako perovskit solární články, bifaciální moduly a pokročilé radar jsou objevením průmysl. Perovskit solární baterie, jako příklad, nabízejte vyšší účinnost sazby a snížené výroba náklady ve srovnání s tradičními články na bázi křemíku. Bifaciální moduly, účinné zachycovat sluneční světlo z obou stran, získají popularitu za jejich vylepšenou sílu výnos. Navíc inovace v radaru vylepšit solární panel orientace, maximální využití výroby energie po celý den.

Energy Integrace úložiště

kombinace energie úložného prostoru služeb se systémy fotovoltaika stále převládající. Výkon úložný prostor řeší přerušovaný charakter výroby solární energie tím, že uchovávání přebytku energie během vrchol výroba období pro pozdější použití. Lithium-iontové baterie, spolu s jiných vznikající moderní technologie jako cirkulační baterie a vodíkové úložiště , umožňují efektivní úložný a použití solární energie. Tento výstřelek není pouze posiluje mřížku stabilita ale dodatečně umožňuje spotřebitelé dosáhnout větší síly svobody a odolnosti. Prohlédněte si https://www.raylyst.eu/cs/ fotovoltaické služby, sestávající z panelů , střídače a kontroly systémů, garantování efektivní obnovitelný zdroj využití pro různé aplikace.

Digitalizace a IoT

youtube

Digitalizace a internet věcí (IoT) objevují monitorování a optimalizaci fotovoltaických systémů. senzory s podporou IoT a monitorování nástrojů shromažďovat informace v reálném čase na fotovoltaický panel účinnost, ekologické podmínky a energie spotřeba. Pokročilá analytika a expertní systém algoritmy proces tato informace k maximalizaci systému efektivita, prognóza údržba požadavky a proaktivně identifikovat perspektivní problémy. Digitalizace také podporovat vzdálené sledování a ovládání, umožňující operátorům fotovoltaické majetek lépe a optimalizovat jejich účinnost.

Liberalizace a globalizace trhu

velkoobchod fotovoltaika průmyslový pozoruje posilující liberalizaci trhu a globalizaci, poháněnou reformami politiky, obchodními dohodami a technické vylepšení. Federální vlády globálně provádějí podpůrné plány a pobídky k propagaci solární energie adopce, včetně výkupních celníků, daň úvěry a obnovitelný zdroj požadovány. Navíc obchodní dohody a celosvětový spolupráce usnadňují celosvětového dodavatelského řetězce fotovoltaických komponent, což snižuje náklady a zvyšuje trh přístup.

Zelená udržitelnost a cirkulární řízení zdrojů

Udržitelnost a kruhové ekonomické klima koncepty získávání prestiže v rámci solárního trh hodnota řetězce. Výrobci se progresivně soustředí na snižování environmentálního dopadu výroba prostřednictvím technologií v produktech, výrobě procesech a recyklaci inovace. Úsilí, jako jsou programy dozoru nad produktem a zpětný odběr schéma propagujte zodpovědnou likvidaci a recyklaci po skončení životnosti solární panely, zmenšení odpadu a zdroj vyčerpání. Dále podpora eko-přátelského metod, jako je prostředí šetrné obaly a přeprava, se budou zásadní pro udržitelnost metod solární velkoobchody.

Potřeba pro certifikáty obnovitelné energie (REC).

Rostoucí zaměření na společnost sociální povinnost a ekologickou udržitelnost vede poptávku po certifikátech obnovitelné energie (REC) mezi firmy a organizace. REC zastupují ekologické kvality výroby obnovitelné energie a jsou obchodovatelnými komoditami, která certifikují pořízení ekologického energie. Fotovoltaické velkoobchody využívají tohoto výstřelku tím, že dodávají REC spolu s solární energie produkty, umožňující zákazníkům setkat jejich udržitelnost cíle a proti jejich uhlík stopa správně.

Na závěr, fotovoltaický velkoobchod trh podnikáním rychle zlepšení sustained technickými vývojem, tržními charakteristikami a imperativy udržitelnosti. Rozvíjející se trendy jako technologické vývoj, energie úložný prostor kombinace, digitalizace, liberalizace trhu, udržitelnost úsilí a poptávka po REC přetvářejí krajinu průmyslového. přijetím těchto trendů mohou fotovoltaické velkoobchody kapitalizovat zcela nové šance a přidejte k rozsáhlé podporě solární energie jako uklizené a trvalé volba .

#Fotovoltaikou #Youtube

0 notes

lichotnyubeznik · 7 months

Text

Ozvěny v mezihvězdném prostoru

Probouzíš se s trhnutím v sedačce. Zašmátráš v batohu po lécích a loknutím je zapiješ. Je slyšet tlumený hlukot motorů, protřeš si prokřehlé ruce. V kabině letadla je přítmí - jste pořád nad oceánem.

Číst se nedá. Zkoušíš zase několik stránek, pdfko na čtečce, úmorná meziválečná beletrie. Je v angličtině. Mělo to být rychlé čtení, chtěl jsi jí slupnout v letadle. Budeš ji číst ještě další tři týdny.

Číst se nedá, všichni kolem tebe hledí do displejů v sedačkách, sledují filmy. Průzorem před sebou vidíš starší ženskou. Dívá se na romcom s Julií Robertsovou a Hugh Grantem. Zvuk neslyšíš a film jsi neviděl, ale z hýbajících se obrázků jsi vyrozumněl, že ona je slavná herečka a on chudý knihkupec s potrhlými kamarády. Dějištěm je New York. Slavná herečka z nějakého důvodu s knihkupcem začíná chodit. Mají idylku. Nepříjemní paparazziové. Při natáčení historického filmu z viktoriánského období si herečka zapomíná vypnout náslech. Knihkupec ve sluchátku zaslechne, co si o něm opravdu myslí. Peripetie. Knihkupec se slavné herečce vyhýbá. Krize je na závěr překonána, šlo o nedorozumění, ústřední dvojice tak skončí spolu: on si čte knihu na lavičce, ona mu leží v náručí a má břicho. Titulky.

Starší ženská, má prošedlé vlasy, vypne displej. Vytáhne notýsek a začne si propiskou dělat poznámky.

"Eliáš, Zj."; "Lot"

"Sára potratila Efrajma"

"Josef potratil Rebeku"

"Ráchel potratila Marii"

"Izajáš potratil Ezechiel"

Nalistuje další stránku, kterou nadepíše "Poslední večeře v domě hostů."

Pak rozepíše seznam: "Kale salad, tomato salsa, guacamole, fritatas, enchilladas, veggie tortillas," v ten moment se zamyslí, poklepe několikrát propiskou na stránku a dopíše "beef, chicken, bean tortillas".

Pustí si další film. Je o čtyřech hispánských sestrách, jejich otec je proslulý kuchař, ale přijde o chuť. Sestry mají milostné peripetie. Film se odehrává v amerických středostavovských interiérech a otcem rodiny je bílý herec.

Pilot oznamuje, že začínáte klesat na letiště. Z oken nevidíš, a tak na svém displeji aspoň rychle načítáš satelitní mapu. Opravdu, jste už nad Amerikou. Žena se rozhodla vyždímat z palubní televize, co to dá, a pouští si "Comfort Cooking with Javier", což je, jak s pobavením zjisťuješ, pohledný prošedlý muž, který přišel v lokti o ruku. Jednu z vařeček tak vždy svírá hákem a ty nedokážeš odtrhnout pohled. Obdivuješ mistrnou režii: scény jsou akorát tak vyvážené, aby to vypadalo, že s hákem lze skoro všechno přidržet, nakrájet a zamíchat, ale zároveň do scény vstupují nápomocní hosté, když by bylo potřeba sbalit tortilu, uhníst karbanátek, zkrátka chmatat tou morbidní končetinou na jídlo.

Letadlo začíná prudce klesat, natahuješ krk a ty konečně něco vidíš, vidíš dálnice s nesmyslným počtem pruhů, vidíš sklady s hromadami palet, vedení natažené v ulicích. Vidíš Ameriku. Jseš zase tady. Letadlo s sebou práskne na zem.

***

Pamatuješ, jak jsi přiletěl poprvý. Nebylo to poprvý v Severní Americe, bylo to poprvý v USA. V anonymním koridoru vysela jejich vlajka, stars and stripes se vším svým patosem. Koupil sis v automatu pepsi a podivoval ses nad tím, že půllitrová lahev tu má šest set mililitrů. Těšíš se, až si dáš zase tuhle pepsi.

Vyjdeš z kloubu, přes prosklenou stěnu vidíš svoje letadlo, působí hrozivě, vidíš bílé runwaye letiště, na horizontu vidíš přízračnou linii města věží, fantasmagorické panorama Manhattanu.

Let byl zpožděný, na přestup je málo času. Nad vstupem do anonymní letištní haly visí pomačkaná vlajka. Nedokážeš říct, jestli je to dobré znamení. Míříš k celnici, žmouláš pas s vízem a vstupní formulář, jseš nervózní. "Keutr ajn", vyhrkne černá sekuriťačka. Zmateně se koukáš. Ona ti pohled opětuje, po vteřině se zeptá "where's your flight from?", ale nepočká na odpověď a zavolá do fronty za tebou: "does anyone speaks English here? Counter nine!" Zamíříš k přepážce číslo devět.

Letiště: prostor ne-prostor, absolutní topos globalizace, topos postmoderny, topos neoliberalismu. Všechna stejná, všechna nijaká, proteovský prostor v permanentní přestavbě, "temporary closed", "out of order". Bloudíš sem a tam, na navazující let dobíháš s vyplazeným jazykem, v letadle si sedáš vedle asertivního padesátníka, který pořád nespokojeně pochrchlává a nesouhlasně pokašlává, na krajinu pod váma odmítavě vrtí hlavou. Máš skloněnou hlavu a strašnou žízeň, nestihl sis koupit pepsi.

***

Provinční letiště T. F. Greena. Den byl dlouhý a ty seš už unavený, i když tady je slunce stále vysoko na nebi, tady jseš už na jiné planetě, s jinými oběžnicemi a jinýmí astronomickými jevy. Poznáváš to tu. Je to země Narragansettů, země mrazu, samoty a smutku. Chodíš po letišti sem a tam, potřebuješ chcát, nikde nemůžeš najít automat s 600ml půllitrovou pepsi. Nepotkáváš ani žádné duchy. Zatím.

Voláš si uber. Veze tě hispánec, je to jak jízda ve 3 ráno, ty už máš dost, hudba hraje nahlas, ale on chápe, že ti má dát pokoj. Nemáš ještě americký telefon, jsi bez wifi, nemůžeš ani nikomu napsat. Běží klimatizace a tobě je strašná zima, zatímco koukáš na rozpálený a vybledlý asfalt 6proudé výpadovky. Sunete se mezi kamiony s dlohými kapotami a pick-upy, pneumatiky mají v úrovni tvých očí. Čteš dopravní cedule, rychlost je v mílích, Providence a Pawtucket rovně po I 95, Massachussets po I 195, Lincoln po silnici 146.

V tomhle máš být tedy další rok. Budeš tu sám, všechny si zase opustil a odměnou ti je samota. Bar v Praze, svítí oranžové žárovky, pozoruješ led ve sklenici a lehkým zatřesením ruky ho roztočíš, dívku jsi zaujal, "kámo, fakt máš tohle stipendium?", je dost hezká. Polní tráva! Celý léto ses chvástal a teď nevíš, jestli je ještě den nebo noc, nevíš, co bude zítra, nevíš ani, kde schladit žízeň, víš ale, že domov neuvidíš, že ho neuvidíš dost dlouho, staré rodiče uvidíš o rok blíž hrobu, děti kamarádů o rok dospělejší, přitom ještě včera jen stačilo natáhnout ruku, všechno, co znáš, bylo na konečcích tvých prstů, na jazyku, mohls zavadit rukou, mohls říkat a slyšet, mohl ses těšit, ne tak tady, tak zase za rok.

Rok je dlouhá doba - od Vánoc do Vánoc, od léta do léta, rok se chodí do školy, ale na začátku roku, s prvním dnem školy, jsou letní prázdniny nekonečně daleko, jsou v budoucnosti, až po Vánocích a narozeninách, Země mezitím musí obletět po oběžnici celé Slunce, musí v černotě, chladu a samotě vesmíru urazit miliardu kilometrů, to není jen tak, mít prázdniny, 6 na dvacátou prvou tun rychlostí 30 tisíc kilometrů za vteřinu, to celé 365 dní, kdepak, než odtud vypadneš, to bude astronomický výkon! A tak ti začíná být těžce na srdci, cítíš ten kámen v žaludku, vidíš kolem sebe a pod sebou tu černou prázdnotu, podlamují se ti nohy i v sedě, a máš vztek, máš vztek na svoje bombastický ambice, bylo fajn se chvástat, ale teď už to může skončit, co je špatnýho na tom bejt ve svym rodnym městě, moct chodit na rodné výlety a vídat se s rodnými kamarády?

Přerývavě dýcháš, zatímco tě auto unáší 6proudou dálnicí do středu města, a když si vzpomeneš, žes nesehnal ani tu blbou pepsi, tiše, tak, aby tě řidič vozu neslyšel, zavzlykáš.

0 notes

jirsen-blog · 2 years

Text

Do jednotlivých akcií bych nyní nešel, přiznává El-Erian. Makroekonomickým vlivům se nelze vyhnout

Mohamed El-Erian působí mimo jiné jako poradce společnosti Allianz a na CNBC tvrdil, že nyní dochází ke změně ve třech významných oblastech: „Mění se růstové paradigma, paradigma likvidity a globalizace.“ Taková změna podle experta přináší turbulence, ale pozitivní je cíl, ke kterému by měla vést. Ekonom k uvedenému dodal, že roste nedůvěra v ekonomickou politiku a za příklad dal Velkou Británii,…

View On WordPress

0 notes

sperkyprirodnikameny · 3 years

Link

0 notes

michalgavlas · 3 years

Text

ÚVAHA TŘI STA DEVADESÁTÁ ŠESTÁ - VÍRA A NADĚJE

Přesto, že žijeme v materialistické a technické době, většina lidí se nemůže obejít bez víry a naděje. Člověk potřebuje věřit v to, že věci okolo něho se budou vyvíjet alespoň částečně, tak jak on si představuje. Současně když jsou náznaky, že tomu tak nemusí být, potřebuje mít naději, že to dopadne lépe než se dalo předpokládat. To, že příští den opět vyjde slunce a večer zase zapadne se dá víceméně předpokládat, horší už je to s počasím a věcmi které nás ten den potkají. Každý další den máme víceméně naplánovaný, a mnoho věcí uděláme tak jak jsme si předsevzali, ale neočekávané okolnosti nedovedeme předvídat, alespoň většina z nás. Tyto okolnosti mohou být jak vnější, v podobě nečekané komplikace a nebo vnitřní, například vzhledem k náhlému onemocnění.

Čím je člověk starší tím více se upíná k víře a naději, že věci dopadnou dobře, protože nemá již tolik energie řešit nečekané věci. Na rozdíl od mladého člověka, který vyhledává nečekané zážitky, starší člověk si přeje, aby vše probíhalo v zajetých kolejích. Nevyhledává změnu, i když jeho situace není moc utěšená, jen když věci nebudou horší. Jistota, že vše zůstane tak jak je co nejdéle, je pro něho důležitá.

V dobách minulých neprobíhaly změny tak rychle. Člověk se zkušenostmi, zručnostmi a vědomostmi, které získal v mládí vystačil na celý život. Dnes to není možné, člověk je nucen si neustále zvykat na další často nesmyslné změny a učit se věci, které za pár let, nebo dokonce měsíců budou překonány.

Jak se říká, život je změna, ale jsou tím myšleny normální změny které se dějí v rytmu přírody, jsou přirozené a smysluplné. Člověk se dříve jak za devět měsíců nenarodí, pokud se nejedná o rizikový, předčasný porod. Příroda má své ustálené a pravidelné tempo, ze kterého jsme vzešli a ja nám blízké, na rozdíl od sebezničujícího tempa které si, my lidí, vytváříme sami pro sebe. Tempo, ve kterém je čím dál tím více nejistoty a nepředvídatelnosti, protože do každého lidského života je zapojeno více neznámých skutečností než dříve. Mimo jiné je to způsobeno i zvětšující se mírou globalizace, kde drobná změna probíhající na druhé straně naší planety má vliv i na nás, v duchu uragánu způsobeného mávnutím motýlích křídel.

Člověk za dané situace má dvě možnosti. Upínat svoji víru a naději ve svůj vlastní rozum, lidi a technický pokrok a nebo v něco, nebo někoho kdo je mimo náš hmotný svět. Je pochopitelné, že většinu problémů si musíme vyřešit svými vlastními schopnostmi a rozumem, ale co dělat, když si s postupným stárnutím začneme uvědomovat, že mnoho zásadních věcí se čistým rozumem a vědou nedá ani v dnešní době vyřešit. Jedná se o celý průběh života každého z nás. Stále je mnoho věcí, které záleží na náhodě a štěstí. Naše schopnosti, vědomosti a předpoklady jsou nám potom k ničemu. Kam potom máme obrátit svoji víru a naději? V lidi, kteří jsou podobně slabý a nedokonalý jako my. Jedině k něčemu, nebo někomu co je mimo nás a čehož jsme nedílnou součástí. Co je mimo náš smrtelný, hmotný a nedokonalý svět, který nás může kdykoliv a kdekoliv zklamat. Je to jedině ten prvotní hybatel, ten který je – Bůh.

Bůh za nás nevyřeší problémy, za které si jako lidé můžeme především sami a vytváříme si je již po tisíciletí svým špatným myšlením a jednáním. Jsou to problémy, které neustále narůstají a sčítají se. Všechna předchozí zla se dají vždy použít a vyjmou z bohatého repertoáru, kolektivního nevědomí, našeho živočišnéhom druhu. Princip zůstane stejný pouze metody budou technicky dokonalejší. Dříve byla snaha vyvraždit celé národy mečem, v minulél století se přešlo na organizované likvidování plynem a dnes se to dá provádět na dálku, virtuálně s pomocí digitálních technologií.

Nejen dobro, ale především zlo je v našem lidském genetickém kódu. Proto jsme taky byli vyhnáni z ráje. Protože jsme si chtěli přivlastnit znalosti na úkor ostatních bytostí na tomto světě a využít je výhradně pro své sobecké účely. Do ráje se lidé prostě nehodí.

Bůh je jakýmsi vrcholem vysoké hory, ke kterému upínáme svoji víru a naději. Vrchol který málokdo, pokud vůbec někdo na své cestě dosáhne. Přesto je naším cílem a drží nás při životě na tomto světě. Pokud jsme měli to štěstí a uvědomili si jeho přítomnost, tak jej ve větší či menší míře nosíme ve své duši. Je to však pouze jeho obraz, který si během svého života v sobě vytváříme, přesto že není v naší moci spojit a srovnat tento náš vykonstruovaný obraz s jeho skutečnou podobou.

Víra a naděje je to nejhodnotnější co nám Bůh na tomto světě ponechal, po té co nás vyhnal z ráje, kam se vzhledem ke své špatné podstatě nemůžeme nikdy vrátit.

0 notes

industrialnistopy · 3 years

Photo

Industrie režiséra Iva Bystřičana vypráví neznámý příběh průmyslových dějin českých zemí od prvních manufaktur 18. století až po robotizované továrny 21. století. Na osudech jednotlivých továren z různých průmyslových odvětví ukazuje, jak sociální fenomény, politické ideologie a nové technologie ovlivňovaly vývoj českého průmyslu. Cyklus zachycuje počátky kapitalismu a jeho proměny, přitom opravuje mýty, které si kapitalismus sám o sobě vytvořil. Ukazuje komplexní příčiny komunistického ekonomického krachu a končí problémy, do kterých se český průmysl dostal po roce 1989 v rámci transformace a globalizace.

0 notes

vipnoviny · 11 months

Text

OSN slibuje, že bude další hladomor způsobený člověkem, při kterém bude na životě ohrožena hladem téměř miliarda lidí. Chystá se klimatický lockdown?

Organizace spojených národů (OSN) se přiznala, že svět čelí bezprostřednímu hladomoru kvůli „globálnímu oteplování způsobenému člověkem“. Volker Turk, šéf OSN pro lidská práva, v rozhovoru s úředníky na akci Rady OSN pro lidská práva v Ženevě ve Švýcarsku řekl, že globální oteplování způsobené člověkem způsobuje globální nedostatek potravin. Turk při debatě Rady OSN pro lidská práva o dostupnosti potravin řekl, že extrémní klimatické jevy ničí úrodu, stáda a ekosystémy, ohrožují komunity a jejich schopnost znovu se přizpůsobit a uživit se, uvedla AFP. "V roce 2021 čelilo hladu více než 828 milionů lidí," prohlásil Turk, "a předpokládá se, že změna klimatu vystaví do poloviny tohoto století až 80 milionů dalších lidí ohrožených hladem." Celkem by tedy mělo být podle Turka do roku 2050 na životu ohroženo hladem 908 milionů lidí. „Naše životní prostředí hoří, tají ledy, vyčerpávájí se zdroje, je sucho. Umírá se“ a řekl, že když se tyto faktory spojí, tak povedou lidstvo k „dystopické budoucnosti“. Rt.com píše: Podle podmínek Pařížské dohody z roku 2015, často označované jako Pařížská klimatická dohoda, kterou v té době přijalo 196 smluvních stran, se signatáři dohodli omezit globální oteplování pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí z let 1850-1900, nebo pokud možno pod 1,5 stupně Celsia. Podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) by současná politika mohla přispět ke zvýšení teploty o 2,8 °C do konce století. Turk však řekl, že je stále čas jednat, abychom „nepřenesli tuto budoucnost hladu a utrpení našim dětem a jejich dětem“. To nesmíme připustit." Breitbrat píše: Rakouský právník, který se stal úředníkem OSN, řekl, že nastal čas, aby se všichni řídili OSN a řešili dlouhý seznam obav, které považuje za ohrožující pro samotnou existenci planety. Dodal: "My, generace s nejvýkonnějšími technologickými nástroji v historii, máme sílu to změnit." Turk byl také kritický vůči světovým vůdcům, kteří „provádějí choreografii“ jednání s cílem zmírnit změnu klimatu, ale pak „uvíznou v krátkodobém horizontu“, když jsou konfrontováni s tím, jak by klimatická politika mohla ovlivnit tangenciálně propojená odvětví, jako jsou fosilní paliva – která jsou často podporována vládními dotacemi. Vyzval k ukončení „nesmyslných dotací“ do průmyslu s fosilními palivy a řekl, že klimatický summit COP28 v Dubaji, který se bude konat listopadu a prosinci tohoto roku musí být „rozhodující změnou hry, kterou tak nutně potřebujeme,“ pokračovala zpráva AFP. Turk ve svých komentářích také vyzval k ukončení „greenwashingu“, ve kterém by společnost mohla klamat spotřebitele nadhodnocováním udržitelnosti produktu nebo podceňováním jeho dopadu na životní prostředí. Kritizoval také postavy, které popírají „vědu o klimatu“. 53. zasedání Rady OSN pro lidská práva končí 14. července.

„Klimatická katastrofa“ je záminkou pro vyvolání umělého hladomoru

Stejně jako u Covidu to vypadá, že globalisté s námi hrají nekalou hru. Mimochodem bylo by dobré se informovat, kdo ve skutečnosti řídí organizaci OSN a pak pochopíte, že těmto „filantropům“ rozhodně nejde o vaše dobro. Calin Georgescu, bývalý výkonný prezident OSN a bývalý předseda Římského klubu, prohlásil, že Trump narušil načasování plánu elit z Davosu/OSN, který se měl odehrát v roce 2016 za úřadu Hillary Clinton. Ten plán spočíval v tom, že v roce 2016 měla být vyvolána umělá pandemie a v roce 2020 měl být vyvolán umělý hladomor. Díky Trumpovi se vše o čtyři roky posunulo, ale jak tento informátor říká, tak globalisté plánují způsobit umělý hladomor již v roce 2025! Samozřejmě se řekne, že za to může změna klimatu a je potřeba zavést přísná klimatická opatření. Když lidem bude kručet v žaludku a v některých zemích budou dokonce lidé umírat hladem, tak spousta z nich příjme jakákoliv diktátorská opatření (například klimatický lockdown, 15minutová města, omezené výběry peněz atd.), jen aby se najedli. Hra je pořád stejná. Vytvoř problém, očekávej reakci a nabídni řešení, které všichni poníženě příjmou. Když už víte co na nás elity chystají, tak si tuto informaci rozhodně nenechávejte pro sebe. Informovaná veřejnost dokáže lépe čelit diktatuře, než neinformovaná. Určitě nikdo z vás nechce hrát jejich další globální hru na „klimatickou katastrofu“ po dobu tří let, jako tomu bylo za plandemie Covidu. Read the full article

#CalinGeorgescu #globalisté #globalizace #globálníoteplování #klimatickákatastrofa #novýsvětovýřád #nwo #osn #velkýreset

0 notes

ocemsemlci · 2 years

Photo

Stanislav Novotný se ptá Milana Urbana na národní naivitu, emisní povolenky v rukou spekulantů, překupovaný ruský LNG plyn a znečišťování ovzduší tankery https://ocemsemlci.cz/o-cem-se-mlci-milan-urban/?feed_id=1029

#emisnípovolenky #Energetickákrize #energie #globalizace #hedgeovéfondy #LNG #MilanUrban #nadnárodnífirmy #ovzduší #StanislavNovotný #tankery #zkapalněnýzemníplyn

0 notes

paskvilnet · 11 months

Text

dvd.avi

Sluníčka, domečky, autíčka – kreslili jsme snad všichni. Pak nám ale nějak ta duhová dětská fantazie zešedla. Zůstalo mezi námi jen pár věčných dětí s pastelkama. A ty občas vytvoří dospělé umění.

Vedle večerníčků a Disneyho pohádek existuje ještě jeden svět kresleného filmu, o kterém se toho u nás moc neví. Díky Cestě do fantazie se v Česku konečně pootevřely dveře do japonské animované tvorby. Vstoupit do ní znamená seskočit z dětského vláčku – asijská nátura laská a mučí zároveň.

Ghost in the Shell

Japonské „anime“ filmy mají svou tradici a své hvězdy a „Ghost in the Shell“ je jednou z nejzářivějších. Temné scifi s přetechnizovaným světem a cyborgy, kteří řeší svou nehumánní podstatu. Propracované filmové záběry, mimořádný scénář, pro fanouška akčna smršť střel a soubojů, pro myslitele „bladerunnerská“ atmosféra – ano rozumíte dobře: tohle je film, ze kterého Matrix taky opisoval, viz titulky. Samotné DVD je navíc nabité informacemi o vzniku a podstatě filmu, takže koupě je nasnadě. Jenže: stejně jako většina ostatních anime filmů se u nás tento disk zatím neprodává. Takže zbývá internetová koupě.

Princezna Mononoke / Mononoke Hime

Největší legenda anime filmů: režisér Hayao Mijazaki. Stvořitel bájných světů a božstev, něžný romantik a nemilosrdný bojovník, muž s respektem ke kráse a síle přírody. První a zatím jediný anime film v našich kinech je jeho Cesta do fantazie, jeho předchozí snímky včetně mezinárodně nejslavnější Princezny Mononoke tak uvidíme jenom na dévédéčku. Ale zase platí to, co pro Ghost in the Shell, totiž že u nás ho v regálech nenajdete. Jsou dvě varianty: ta lepší je, že film vyšel na disku i v Evropě a pak se dá přehrát v běžném přístroji a vyznáte se navíc v menu a ten horší scénář je, že film vyšel jenom v Japonsku a pak se dá spustit jenom v multiregionálním přehrávači nebo na počítači a menu má jen v japonštině. Dobrá zpráva je, že vždycky jsou k dispozici anglické titulky.

Hřibitov světlušek / Hotaru no Haka

Film, který začíná smrtí malého kluka. Už je snad jasné, že animované filmy se opravdu nedělají jen pro děti...

Moudrost praví, že filmy jsou jen dobré a špatné. O Hřbitovu světlušek proto nejde jenom říct, že to je skvělý animovaný film. Dokonce to není jenom skvělý válečný film. Je to prostě skvělý film. Koukáte na příběh dvou japonských sourozenců, kteří se protloukají válečnou dobou a úplně zapomenete na to, že ti báječní herci nikdy nedají žádné interview. Možná, že jste viděli Spielbergovu Říši slunce, o chlapci v japonském zajateckém táboře. Je to bezvadný film, jeden ze Spielbergových nejlepších. Ale po shlédnutí Hřbitovu světlušek člověk znovu na chvíli prozře z toho amerického vidění světa, kde se dějí ošklivé věci, ale nakonec to všechno nějak dobře dopadne. Není příjemné koukat na to, že láska neumí pokaždé vyhrát, ale je to určitě lepší, než se nechat masírovat zázraky na objednávku.

Metropolis

Tak alespoň jeden anime film se k nám dostal a navíc s českými titulky. Metropolis je zvláštní film: na jedné straně legračně nakreslené postavičky pro děti a na straně druhé fantastické animované pozadí. Jestli chcete hledat souvislosti s legendárním němým jmenovcem, je to čistě na vás. My ostatní si můžeme užít podivné kombinace dvou animací a příběhu, který je určený pro mladší publikum, než předchozí zmiňované filmy. A stejně jako v předchozích případech i u Metropolis platí, že se rozhodně vyplatí vidět film v japonštině s anglickými, případně českými titulky, protože ten anglický dabing tam prostě nepasuje.

Neon Genesis Evangelion: Death & Rebirth

Skončíme, jedna komnata japonských anime filmů byla otevřena, spousta dalších zůstává utajena. Cesta japonské animované tvorby k nám je dost složitá, ale globalizace se už postará o nápravu. Vedle anime filmů existují i seriály, z nichž vyniká Evangelion. Zatím jen oceníme jeho dévédéčkové menu, obsah je totiž komplikovaný a vyžaduje předchozí studium, stejně jako celá japonská anime kultura. A to je mnohem lepší než jenom koukat na popcornový výrobek.

#Paskvil #2003 #0315 #dvd.avi #Ghost in the Shell #Mononoke Hime #Hotaru no Haka #Metropolis #Neon Genesis Evangelion #Saša Michailidis

0 notes

twessmess · 3 years

Text

Maroko 2019

Tento výlet začal velkým překvapením.

Na naší společné oslavě narozenin mě a Pavla obstoupila parta našich přátel s tajemnými úsměvy a s obálkou. Zcela nepřipraveni vytáhneme složený list papíru s čárovým kódem a nápisem: „flight itinerary: Prague – Marrakech“. „To si děláš srandu, oni nás poslali do Maroka!“, zvolám šokovaně, Pavel oněmí. Docela dlouho nám trvá, než tuto skutečnost zpracujeme. Dokonce ještě v Maroku se nad tím několikrát pozastavíme.

Je pravda, že jsem poslední dobou na Maroko několikrát pomyslela, ale nějak jsem počítala, že letošní dovolenou strávíme leda na maltě a zlatých pískách. Co čert nechtěl, dva dny nato v marockých horách podřezali teroristi dvě Norky, takže náš výlet vyvolal u příbuzných a řady přátel mírně řečeno obavy. Dala jsem si práci a nastudovala co nejvíc informací o bezpečnosti v Maroku a dospěla k závěru, že tam není o nic nebezpečněji než v Evropě. A nejde jen o terorismus. Pár let nazpátek jsme cestovali po Madeiře s tím, jak je tam bezpečno, a teď se tam zřítil z útesu autobus plný Němců (což mě po zkušenosti s tamější infrastrukturou překvapuje jen tím, že k něčemu podobnému došlo až teď). Někde v internetových diskuzích jsem našla názor, který mi utkvěl. A sice, že když se cokoliv stane v muslimské zemi, vyvolá to mnohem silnější emoce, než když se něco podobného stane v Evropě nebo Americe. Jako kdyby muslimská vražda byla odpornějším činem než křesťanská nebo jakákoliv jiná. Nechci filozofovat a vůbec ne zobecňovat. Nicméně můj dojem z Maročanů byl vesměs velice pozitivní. Během jediného týdne jsme od nich zažili několik úplně nezištných pěkných gest, to samé bych o Češích asi říct nemohla. Vůbec teď nechci srovnávat ani vynášet Maročany do nebes. Chci jen říct, že jsou to zajímaví a vesměs laskaví lidé, abstinenti, se smyslem pro rodinu, s úctou ke stáří a že bychom se od nich v ledasčems mohli učit. A uzavřela bych to tím, že podle statistiky vás tisíckrát spíš než ruka teroristy dostane vaše sobotní grilovaná klobáska.

Ale zpátky k výletu!

14. 4. 2019 Praha - Marakéš

Dobrodružství začíná. Musíme být v 5 ráno na letišti, takže ve 4 sedáme do nočního autobusu plného bezdomovců, co se na tu dlouhou cestu po pražských kopcích přišli trochu vyspat. Snažím se moc nedýchat. Na letišti si kupuju k snídani tvaroh s malinama – těším se, jak si ho vychutnám během čekání u gatu. Bezpečnostní kontrola moji snídani ale vyhodnotí jako potenciální výbušninu, takže do sebe tu předraženou kejdu hážu bleskově na stojáka.

Horká Marakéš nás uvítá sérií důkladných kontrol, neberou to tu na lehkou váhu. Kupujeme SIM kartu s daty a na radu naší paní domácí objednáváme taxíka přes aplikaci Robi Taxi. Telefonuju francouzsky, asi 20 minut na sebe s řidičem zmateně hulákáme, ale nakonec se zázrakem potkáváme před vchodem a jedem na hotýlek. Teorie chaosu musela vzniknout podle marakéšských řidičů. Řítíme se uličkama, cestu nám křižuje vše možné od motorek přes, děti, psy, rikši po osly a žebráky. Přemýšlím, jak často se tu v tom mumraji někdo asi srazí. Během několika vteřin to do nás zezadu někdo napálí. Náš řidič vyletí z auta, cosi na sebe druhým řidičem pohulákají, pak nám přepočítá končetiny a jedeme dál.

Nás hotýlek, c’est une marveille! Patří velmi sympatické mladé francouzské rodině, mluví o něm jako o „novém projektu“. Vymazlenější ubytování jsem asi nezažila. Paní domácí nám na střešní terase servíruje tradiční silný mátový čaj a sladkosti.

Po chvilce odpočinku vyrážíme do centra, neboli do mediny. A to je síla. Plnotučný orient! Že jdeme dobře, poznáme podle oslů naložených zeleninou. Nahaněči a samozvaní průvodci se na nás nalepí hned u brány do mediny, ale podaří se nám je setřást.

Medina – to jsou nekonečné těsné uličky plné pokladů, vůní, lidí, fechtlů, oslů. Přenádherná keramika. Nože, dýky, čajové konvičky, ozdobné příbory, kabelky z velbloudí kůže, pytle s kořením, ovoce, zelenina, koberce, lampy, staří scvrklí prodejci s pohledy upřenými do prázdna. Živé i mrtvé slepice. Přeskakuju hromádku barevného vatelínu, načež při bližším ohledání zjistím, že to jsou slepičí zbytky. Kozí hlavy, želvy, ženy, co vás chtějí malovat hennou a hlavně hypnotická hudba zaříkavačů hadů. Kromě jídla a všemožných výrobků objevíme taky čtvrť s řemesly, prováděnými přímo na ulici: kováři, ševci, řezbáři, řezníci. Opakovaně se ztrácíme v uličkách a žasneme. Uskakujeme před zběsilými mopedy a osly a drožkami. Nachodíme mnoho, mnoho kilometrů. Nevyfotitelné, nesdělitelné. Marakéš se musí zažít. Večeře v kebabu, dávám si hovězí, ale donesou mi velblouda. Svůj pokrm pasuju na velblouda v rohlíku.

15.4. Marakéš, Imlíl

V 5 ráno mě vzbudí muezzin (Meluzín) a jeho mystické Alláhu Ahbar. Když ztichne, rozbalí to ptáci s takovou vervou, že podezírám Pavla, že mu zvoní budík na telefonu.

Snídáme v lobby (místnost s těžkým vyřezávaným dřevěným nábytkem a spoustou vyšívaných polštářů): slaďounký pomerančový džus, lahodná káva, marocký chléb, marmeláda.

Cíl dne jsou hory Vysokého Atlasu. Pán z půjčovny nám přiveze objednané auto až před vilu, vše proběhne překvapivě hladce.

Asi 8 minut po odjezdu fasujeme pokutu za rychlost. Po dalších asi 40 minutách zjišťujeme, že místo na východ od Marakéše jedeme na západ. Tento drobný přešlap nás zdrží 2 hodiny.

Divokými serpentinami plnými dramatických výhledů na hory dorazíme do riádu Panorama v horské vesničce Imlil. Horský domek zaseknutý ve skále, pokoj s terasou, Atlas jako na dlani. U mátového čaje vyplňujeme turistické dokumenty a radíme se s panem domácím jménem Mohamed, kam se vydat na túru.

Stoupáme strmě do kopce úzkou pěšinou přímo od chaty. Muly s pestrobarevným nákladem kontrastují s všudypřítomnou šedou sutí. Asi po 2 hodinách vyšlapeme do sedla Tizi Mzik (2500 m.n.m), 600 metrů převýšení. V sedle pasou dva malí kluci černé ovce, halekají na nás, chtějí peníze. Když jim Pavel půjčí dalekohled, tak se s námi rychle skamarádí a nechají se i vyfotit.

Cestou zpátky se vracíme přes malebnou horskou vesničku Aroumd, kudy se mimo jiné stoupá na nejvyšší horu Vysoké Atlasu i celého Maroka - Džabal Toubkal. Mulí stezkou potom došlapeme zpátky k našemu domečku. K večeři nám Mohamed připraví luxusní koriandrovou polévku, tajine, olivy, pita chléb a jako dezert banány.

16.4. Ouarzazate

Ráno nás opět vzbudí muezzin. Snídáme vajíčka a pitu s marmeládou. Z Imlílu vyrážíme zpátky do Marakéše – potřebujeme vybrat peníze. Je pro nás celkem překvapení, že místní bankomaty vám téměř nikde nevydají víc než 2000 dirhamů, což je asi 4800 Kč, což nám na celý výlet samozřejmě nestačí, takže musíme vybírat několikrát.

Na mapě si schválně najdeme bankomat co nejvíc na kraji města, aby se nestalo, že s půjčeným autem skončíme v medině. No, je asi jasné, jak to dopadlo. Nejdřív začali podezřele houstnout naložení osli, pak nás jednosměrky zahnaly za kamennou bránu a už jsme tam byli. Hluboce se klaním před svým mužem, že nás odsud vyvezl bez jediného škrábance, akorát mě těch několik minut stálo mnoho nových šedivých vlasů. Pavlovi naopak zasvítí oči, démonicky praví: „tekutá doprava – to je moje“ a střemhlav se pustí do motorového boje s živly.

Na parkovišti přemítáme, kde jsme si stihli tolik zaprášit auto. Malujeme na něj obrázky, a teprve, když se po stisknutí dálkového ovládání nic nestane, pochopíme, že auto vůbec není naše.

Vydáváme se na dlouhou cestu přes hory, lemovanou prodejci keramiky a minerálů. Pavel učiní první a poslední pokus o smlouvání, kdy od šokované paní koupí sádrovce a trilobita za vyšší cenu, než si paní řekne 😊

Cesta horskými průsmyky je dobrodružná. Policisté nás varují před rozsáhlými pracemi na silnici a nekecají. Mnoho úseků se rekonstruuje, míjíme snad stovky bagrů a náklaďáků. Projíždíme průsmykem ve výšce 2200 m.n.m.

Ve snack baru u silnice se s výhledem na hory dáváme omelety, marocký salát, džus a kafe. Miluju marockou kuchyni! Je neskutečně pestrá a vesměs lehká. Po několika hodinách dovádění v serpentinách sjíždíme pod hory do turisticky oblíbeného hliněného městečka Ait Ben Haddou – kulis mnoha Hollywoodských trháků, jako třeba Gladiátor. Berber z místního krámku s námi mluví česky. Chce moje ponožky (!) a výměnou mi nabízí berberský sluneční kalendář. (Ale nedám, jsou zaprášené a fuj).

V tajemné kavárně s mnoha patry, plošinami, jeskyněmi, schůdky a terasami si na střeše dáváme čaj. Maroko je králem střešních teras a moje srdce plesá!

Krátce před setměním odjíždíme do hotelu ve Varzazátu. Mladý Mohamed si s námi dává čaj kde jinde než na střeše s výhledem na noční město. Vykládá nám, že studoval francouzštinu na univerzitě v Marakéši, ale smutně konstatuje, že se do Francie nejspíš nikdy nepodívá. Na nás dotaz proč, odpoví, že to není jako když my jedeme do Ruska (?), že pro něho je Evropa nedostupně drahá. A nezná Velikonoce a moc ani Vánoce, jen Silvestra.

17.4. Ouarzazate - Merzouga

Zahajujeme den luxusní snídaní na terase s výhledem na palmový háj a Varzazát. Odjíždíme s asi hodinovým zpožděním. To je trochu problém, protože máme celý týden naplánovaný v podstatě skoro na minuty. Denně strávíme na cestách 4-8 hodin a všechna ubytování jsou závazná, takže v případě nějakého problému nebo nemoci by nám celý plán padl jak domino. Jako zázrakem ale vše nakonec stihneme na čas.

Čeká nás dlouhá cesta přes poušť a vesničky jak z konce světa. Místy zastavujeme, fotíme pustinu, Pavel mezi sutí hledá zkameněliny a nerosty. Potkáváme písečné bouře a na silnici se tvoří písečné jazyky.

Přesně podle plánu v 16:00 přistáváme v Merzouze, bráně do růžových dun „Erg Chebbi“. U hotelu La Rose de Sable parkují naši velbloudi. Domlouvala jsem je tři dny před odletem s Mustafou přes WhatsApp (vivat globalizace).

Ještě se stihneme otočit do vesnice pro sendvič a berberské šátky do pouště. Prodavač nám dává slevu (jsme mizerní smlouvači!) a rovnou nám je omotá.

Nasedáme na velbloudy (=veliše). Pěkně to houpe! A pak hurá s celou karavanou velbloudím krokem mezi duny.

Asi jsme nečekali úplně autentický berberský zážitek, ale že budou duny připomínat Václavák, s tím jsme nepočítali. Kam jen oko dohlédne se sbíhají karavany s turisty, kdo nejede na velbloudu, lítá na čtyřkolce nebo v džípu. Poušť jsme asi za hodinu přešli prakticky celou, na šířku měří jen asi 3 km. Bylo to jako přejít větší pískoviště. Za každou dunou stojí berberský tábor. Ten náš je skoro na konci pásu dun. Fasujeme vyhřátý stan pro dva, lepší je moc se v něm nerozhlížet: po bližším ohledání povlečení nám je jasné, že v něm rozhodně nebudeme spát první. Snažím se nemyslet na blechy.

Večerní program je ale prima. Blbneme na dunách, já válím sudy, hromady písku pak sypu i z kalhotek. Čeká nás luxusní tříchodová večeře v hlavním stanu: marocký salát s rýží, pita chléb, tajine, olivy, pomeranče. Fotíme západ slunce, velbloudy. Berbeři mezitím rozdělávají oheň, bubnují, gangy Francouzek a Španělek výskají blahem, Francouzky zpívají Au Champs Elysées.

Co nás překvapilo v poušti:

- Žije tu skarabeus, hodně jsme jich potkali

- Že je v ní dost bordel

- V noci je nad očekávání teplo, přes den příjemně

- Našli jsme tu studnu s vodou!

- Že jsme si celý život pod slovem „poušť“ představovali právě ty zlaté duny, jaké známe z filmů, ve skutečnosti je ale poušť nezáživná placka plná suti a kamení a na duny se člověk jezdí dívat jak do skanzenu

18.4. Merzouga – Fez

Snídaně v hlavním stanu byla hotové obžertsví. Nikdo tu na nás nešetří. Pita, berberský chléb (dutá placka trochu podobná lívanců, dáváme si ji s marmeládou), čerstvý pomerančový džus, káva, čaj. Průvodci kolem nás běhají a neustále se starají, jestli máme všechno a cítíme se dobře. Po snídani hurá na velbloudy a zpátky do Merzougy. Čeká nás dlouhá cesta přes hory na sever, až do Fésu. Bojím se, že cesta bude zdlouhavá a nezáživná, ale to je omyl! Jedeme přes města Rissami, Eracchidia, Midelt a Azrou. Skoro celou dobu vede cesta přes hory. Projíždíme přes divoké průsmyky a náhorní planiny, pozorujeme Berbery, pastevce, ovce, kozy, koně a stovky toulavých psů podél silnice. Asi dva jsou přejetí, mám z toho trauma. Pohybujeme se ve výšce okolo 2000 m.n.m, teplota jen okolo 5 stupňů Celsia. Čím jedeme severněji, tím je vše zelenější a přibývají stromy. V Irfane to vypadá jako ve Švýcarsku, což, jak zjišťujeme z bedekru, byl i záměr Francouzů, kteří městečko stavěli.

Ve městě Midelt stavíme na oběd v restauraci Petit Jardin, která vyhrává soutěž o největší humus výletu. Špína, sto let čekání, špagety nedovařené, studené a bez chuti. Rčení o tom, že dobrou hospodu poznáš podle toho, že je plná, tady nezafungovalo.

Do Fésu dorazíme přesne podle plánu v 8 (což je na trase přes hory dlouhé skoro 500 km docela úspěch). Náš pohádkový riád najdeme navzdory nabízenému doprovodu hotelu sami, ačkoliv místo 5 minut, které to má trvat, nám to zabere půl hodiny.

Pištím nadšením. Riád je v samém centru staré mediny, jak vystřižený z Pohádek Tisíce a Jedné Noci, v miniaturních uličkách, kde se dva lidi nevyhnou. S mrňavými dvířky a – samozřejmě – s přenádhernou střešní terasou a uzounkými schůdky a átriem s fontánou. Spím jako princezna.

19.4. Fez (Fés-el-Bali)

Bloudění. Jedno slovo vydá za tisíc. Středověké uličky, obchůdky, stánky, řemesla, mešity, metresa, fontány. Chceme nakupovat suvenýry, ale většina obchůdků má zavřeno, protože je pátek. A pátek, to je svátek. Okolo poledne prodavači zatahují rolety a zavírají krámky, shromažďují se v uličkách a kamsi chvátají, za pár minut už proudí všemi uličkami davy marockých mužů jako divoká řeka rovnou do srdce mediny, impozantní mešity Djemaa El Kairaouine k páteční modlitbě. Mešita pojme stovky bosých věřících, pozorujeme je z povzdálí otevřenými dveřmi.

Dobře dvě hodiny hledáme ikonickou barvírnu kůže Sidi Moussa. Motáme se dokolečka, načuhujeme do mapy, vždyť musíme být dva metry od ní! Nakonec zjistíme, že její mumraj můžeme pozorovat jen z teras okolních obchůdků s koženými výrobky. Aneb když chcete vidět barvírnu, koukejte si u toho něco koupit!

Obědváme na střešní terase vyhlášeného Café Clock: Pavel velbloudí burger, já burger s bylinkovým kuřetem a citrónovou majonézou. Je to luxus, koukáme u toho na překrásnou věž protější mešity. Zazdíme to půllitrovým čokoládovým shakem. Pavel má obavu o figuru, ale já ho uklidňuju tím, že za den v tomhle bludišti dle krokometru naběháme přes 18 km. A to obejdeme zlomek staré mediny, o zbytku Fezu ani nemluvě!

Taky poprvé smlouvám. Zatím se to učím, nejdřív 120 ukecám na 100, potom 250 na 200. Prý se dají ceny srazit i na míň než třetinu. Ale 200 dirhamů za koženou kabelku mi přijde tak směšná cena, že by mi to za míň snad ani neudělalo radost.

20.4.2019 Fez – Marakéš

Před odjezdem ještě chceme dokoupit nějaké ty suvenýry a podívat se na druhé velké barvírny a koželužny. Podle mapy se není kde ztratit, ztrácíme se ale pochopitelně jen co vyjdeme z riádu. Naběháme dalších cca 18 km. Na barvírny nakonec shlížíme z tajemného domu číslo 10. U staršího a velmi aktivního (čti trochu vlezlého) majitele obchodu vyhandluju kabelku z velbloudí kůže z 1200 dirhamů na 500. Učení dělá mistra 😊

Zpátky opět dlouze bloudíme, navigace v úzkých uličkách selhává. Zato ale potkáme plno zajímavých obchůdku, stánků s dobrotami, dílen, ulici s elektronikou, ulici s kovářským zbožím, prodejny se zdobenými lampičkami a lustry, áách. Neustále si s Pavlem hýčkáme představu, že sem brzy vyrazíme s dodávkou.

Uličky mediny jsou jako šnečí ulita. Kráčíte po hlavní ulici, někam odbočíte, jdete dokola, kolem domu, ulička se zužuje, projdete podchodem, po uzounkých schodech, ulička se ještě víc zužuje a najednou jste u někoho v obýváku. Takže musíte pěkně zpátky po stopě, proti směru ulity zase na hlavní, a znovu a lépe 😊Nejlépe to vystihl pan recepční, který nám první den ve Fésu podával mapku mediny se slovy „now just get lost and have fun“.

Odjezd. Vyzvedáváme auto na parkovišti, já těsně před nástupem vyšlápnu gigantický oslinec, který si vezu na nohavici až do Casablancy, kde ho smývám v oceánu. Vyrážíme na jih směr Rabat, Casablanca a Marakéš. Pavel si na benzínce všimne, že máme malinko bouchnuté dveře od auta. Úspěšně to zapřeme, já doma píšu superpozitivní recenzi na půjčovnu, snad jsem si to odčinila a nemusím do pekla.

Cesta končí tam, kde začala. V půl 9 večer přijíždíme do vily Francouzů, kde jsme bydleli první den. K Pavlově velkému nadšení si zamanu, že musíme ještě do mediny pro barevné lžičky, které jsem nikde jinde neviděla. Bereme taxíka, na dalších 20 km v nohách už nemáme sílu. Stejně nás to ale nemine, protože medina je medina. Po hodině bloudění katakombami se ocitáme zpátky na náměstí Jeema El- Fna, které i před půlnocí divoce tepe. Jediným naším cílem je najít místo, kam by pro nás mohl příjet taxík, ve spleti uliček je to ale nadlidský úkol. V jednu chvíli se dokonce ocitáme ve slepé uličce, odkud nás musí noční hlídač vypustit zamčenou bránou. Stínadla jsou oproti marockým uličkám ubozí žabaři.

Necháme se vcucnout náměstím, všude kolem ohně, bubny, vřava, nahaněči, kouzelníci. A mopedy! Jsem přesvědčená, že místní to pálí tak rychle těma úzkýma uličkama jenom proto, aby náležitě vyděsili turisty.

Nakonec vyhádám ty svoje lžičky, konečně seženeme taxíka a o půlnoci – vyřízení jak žádost na byt -slastně usínáme.

21.4. Marakéš - Praha

Ráno. Rychlá sprcha, snídaně, taxík na letiště a frrr. Zabavila bych se tu klidně měsíc. Nebo dva! Ale příště… příště jedině s dodávkou 😊

P.S.:

Co mě překvapilo na Maroku:

- Je civilizovanější, než jsem čekala.

- Je krásnější, barevnější a pestřejší, než jsem si uměla představit.

- Je plné kontrastů.

- Jak velký je rozdíl mezi Marakéší a Fezem.

- A taky to, jak se všude mohutně buduje. Král je reformátor a je to znát na každém kroku: zalesňuje krajinu, buduje infrastrukturu atd.

- Negramotnost je jen něco přes 20%

- Všude je plno minerálů – zkamenělin, kříšťálových geod, sádrovců

Co na Maroku miluju:

Rozmanitost, keramiku, jídlo, uličky a bludiště, mozaiky a vitráže, čajový rituál a mnohem, mnohem víc.

0 notes

jirsen-blog · 2 years

Text

Vláda Petra Fialy neumí řešit energie ani PHM a cíleně likviduje střední třídu

Na středečním zasedání vláda potvrdila, že nemá oproti předvolebním slibům žádná reálná řešení ekonomické situace v naší zemi, ale neumí řešit ani energie a ani aktuální situaci kolem cen PHM. Vláda už stačila zničit své předvolení sliby o transparentnosti, slušnosti, demokratickém směřování a řešení protiepidemických opatření. Ze slibovaného šuplíku nevytáhla ani řešení energetické chudoby a…

View On WordPress

#energie #EU #Fiala #globalizace #PHM #Robejšek #spd #SPOLU #střední třída

0 notes

prazskytankista · 2 years

Text

Za 25 koupili kuře, za 100 prodali. Podvod na lidi. Odborář a bič na kšeft

„Zemědělci jsou pod tlakem cen a markety chtějí stále cenu před rokem,“ tvrdí předseda Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek. Sám považuje zemědělství za důležitou komoditu soběstačnosti a vyzval, aby Evropa upustila od potravinové globalizace. Odmítá, aby hordy kamionů dále vozily po Evropě zboží, které je Česká republika sama schopna nabídnout. source https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Za-25-koupili-kure-za-100-prodali-Podvod-na-lidi-Odborar-a-bic-na-kseft-701100

0 notes

malehryblog · 4 years

Photo

Zápisky z Kréty

Když člověk cestuje, setkává se s jinými pohledy na svět, jinou kulturou... vždycky si ovšem najde spřízněné duše, nebo narazí na “nespřízněné” a pochopí, že v jistém hlubším smyslu je úplně jedno, kde se nacházíme, že v každé zemi jsou lidé moudří i hloupí, materiální, či duchovně hledající....ti, kteří bezhlavě věří médiím, co poslouchají a dodržují zákony, i ti, kteří mají svoji víru, svoji hlavu, svoji osobitou cestu...

Baví nás staří “hippíci”, kteří zůstali žít v odlehlých oblastech Kréty... v 70.letech objevili Matalu s nádhernou zátokou a pár let tam žili... dnes Matala patří turistům, kteří se jezdí dívat na “místo kde Hippies žili” ... někteří tu zůstali... ale našli si zapadlé kouty a málo dostupné zátoky, kde ještě dožívají... oni, jejich potomci, či mladší následovníci... Starý hippík má bar na pláži v odlehlé zátoce, kam se člověk dostane strmou kamenitou cestou a v hlavě mu jede, že to pronajaté auto bohužel není horská koza ...

Dokodrcaly jsme k baru... lépe řečeno tak 200 metrů nad něj... tam stál pod plachtou, zatíženou kameny, “bourák” ze 70. let... plachta už nebyla úplně v pohodě... vítr s ní udělal své a tak jsme si tu káru mohly prohlédnout. Zaparkovaly jsme vedle a zajistily kola velkými kameny... aby se nám náhodou to naše autíčko z půjčovny nerozjelo ze skály dolů... Bar je zařizený v duchu “ pirátů” dokonce i s pohodlnými matracemi na paletách ve stínu, všechno je barevné a veselé...Vcházíme... hippíkovi září oči... “ničemu nevěřím... chtějí nás jen ovládat...” mrkne na nás a popíše tak současnou situaci ve světě... “odkud jste?” Ptá se “Hádej!” “Němky? ... ne, tak Švýcarky? ... ne, tak Italky...” Když se dozví, že Češky, výkřikne radostí... nikdy v naši zemi nebyl, ale má nás, Čechy, rád.... Havel... úžasné!!! Váš dramatik a prezident... nebo i Zátopka znám... Zapomenutý host... místňák, je sice trendy muž, ale hippík ho asi baví... patrně vyrovnává svůj čistě materiální pohled na svět pohledem opačným... protiklady se přitahují... Světoběžník se vmísí do hovoru... Prahu prý zná dobře... Zátopka ne, ale vyjmenuje nějaké trendy podniky a bary... “ovšem i tady na Krétě jsou pěkné podniky v okolí...” Dodá. “ Hmmm, děkujeme, ale to není naše parketa, my jsme spíš na ty “ netrendy”podniky....” zasmějeme se “Jo, chápu, máte rádi přírodu a klid?“ Odtuši “Tak to jeďte do Mataly, pronajměte si loď, odvezou vás na malý ostrůvek a za 45 Euro na osobu můžete chytat ryby...” “My jsme vegetariánky” Vysvětlíme mu. “To nevadí, jíst ty ryby přece nemusíte, můžete je jen lovit...” Starý hippik nás osvobodí ze společnosti, kde si zase nemáme tolik co předat... a začne nám vyprávět... je zábavný, oči mu jiskří, srši energií... probíráme, jaké drama by asi napsal Václav Havel na současné dění ve světě... můžeme se jen domnívat... škoda jen pro nás, pro něho výhra, že se toho nedožil... Dáme si kafe a slíbíme si, že to nebylo naposled...

Dokodrcay jsme zpět do vesnice mezi kopci, odkud je vidět moře... bečí tady ovce, mečí kozy, štěkají psy a kokrhaji kohouti.. Bára ráno vyšla na procházku... potkala starou paní ze sousedního kamenného domu... pěkně nahlas jí pozdravila “dobrý večer”... protože byla přesvědčená, že “kalispera” je “dobré ráno”.. Za chvíli se ozývalo volání a klepání na vrata... “ela, ela” volala panî.. Držela v náručí velký meloun... posuňky ukazovala, jak ho máme nakrájet.... smála se, dělalo ji radost, že nás překvapila ...

A tohle se tu mezi lidmi děje běžně... pohostinnost vážně přesahuje všechny naše “české” představy o pohostinnosti... a nejen české... je to taková krásná krétská vlastnost... Zavzpomínáme na Itálii... dole na jihu jsou lidé taky pohostinní, ale takhle ne... Z dáli ze vsi se už čtvrtý večer ozývají z nějakého domu zvýšené hlasy... ti Řekové se taky takhle hlasitě do noci hádají? To je divné, co... ale konečně utichne štěkot psů a zpěv cikád a my uslyšíme zřetelněji... holky, vždyť to je Italština... no jasně žárlivé dovolenkové hádky... tak tu máme ve vesnici hosty... vedou prim v hlasitosti i obsahu hovorů... podle dialektu někde od Neapoli... a z útržků hovoru víme, “kdo s kým a proč....kolikrát a jak...” Bydlíme v bývalé benátské věži... na samém konci vesnice... rostou tady cypřiše a olivovníky... k obědu jsme si uvařily “peperonatu”, tak je to všechno stylové... “kus krétské Itálie”... aneb jak se říká v Itálii “celý svět je jedna vesnice” A všude najdeš to, co najít chceš... říkáme si, když v tom je naše filozofováni přerušeno projíždějící dodávkou... z ampliónů se line hudba... Jé, to je písnička, co zpívá Jannis Moras v řecké kavárně v Brně... vezou sýr... rychle vybíháme před vrata a máváme na auto... necháme si navážit pořádný kus čerstvé fety a vyzrálého ovčího sýra... máme vystaráno... ještě odchytíme projíždějícího pekaře s čerstvým pečivem... Nežije se tady špatně... stejně tak, jako se nežije špatně nikde na světě, pokud zvolíme správný čas a potkáme dobré lidi. Dobrota nemá národnost a tak je fajn, že ji můžeme najít kdekoliv... i doma na dvorku. A řecké kafe si klidně dáš v brněnské kavárně... i s poslechem písničky, jež na Krétě vyhrává z ampliónu prodavače sýrů.... Je to globalizace, propojení, náhoda, nebo synchronicita?

text: Daniela Zbytovská

0 notes