Last Seen Blogs
Text
Ve mně, jako v každém. Ukrajina.
V noci nemůžu spát, když ráno otevírám zprávy na mobilu, už vím proč. Začala válka na Ukrajině. Nemůžu tomu uvěřit, je to jako z jiné světa. Myslela jsem si, že tohle je věc minulého století, věc o které jsem se na základce a na střední učila v dějepise, že je to minulost a historie. To už se přeci v novodobých dějinách nemůže stát. Proč? Proč by chtěl někdo zabíjet lidi? Civilní obyvatelstvo. Pokud bude probíhat válka, bude probíhat úplně jiným způsobem. Ve virtuálním světě, kybernetická válka. To jsem si myslela. Jak plynou dny teprve si OPRAVDU uvědomuju, že je tahle válka skutečná a co to všechno znamená. Myslím na maminky, co rodí v krytech, zatímco jim nad hlavami sviští střely. Jaký mají u toho asi pocit, když nevědí, jak dlouho se svým děťátkem budou ještě vůbec žít. „V krytech dochází i k radostným událostem.“ napsal na tohle konto jakýsi reportér. Chlap. Nechci všechny chlapy házet do jednoho pytle, ale nevnímám nic radostného na porodu dítěte ve válečném krytu. Myslím na maminky, co s dětmi utíkají přes hranice do bezpečí, zatímco jejich muži zůstávají na Ukrajině. Vidí je třeba už naposled v životě. Tohle bych nedokázala. „Co čekali, utíkají přece z války.“ četla jsem komentář pod článkem, který psal o tom, že uprchlíci čekají dlouhé hodiny (tehdy to bylo okolo dvou dnů) na hranicích, aniž by měli kde koupit jídlo a pití, kde spát. Někteří lidé si neuvědomují, že by se mohli dostat to stejné situace, že Ukrajina není zemí třetího světa, že jsou tam lidé zvyklí na obdobné standarty, jako my. Jak by tito zpohodlnělí lidé, komentující podobnými připomínkami doma na gauči články o cizím utrpení asi koukali, kdyby se jim stalo to samé. Co čekali, je přeci válka. Myslím taky na lidi, Ukrajince, co zůstali na Ukrajině, aby bránili svojí zemi. Byla bych i já schopná takhle bránit Českou republiku? Nejspíš bych radši utekla někam se schovat i se svým mužem. Ale možná že ne, že bych byla schopná uvědomit si, jaké důsledky bude mít, když Česká republika bude okupovaná rusákama. Nevím, doufám, že se nikdy nebudu muset rozhodovat. A v neposlední řadě také myslím na to, jaké to je bydlet v totalitním státě? Nezažila jsem to. Celý svůj život prožívám v demokracii. Sice občas trochu prapodivné a pokroucené demokracii, ale je to DEMOKRACIE. Byla bych schopná být šťastná s totalitní vládou? Byla bych schopná se od toho odprostit a žít si ve svém vlastním světě? Pochybuju, ale dost často třeba nemá člověk jinou možnost. Musí to být hrozně depresivní a srážející, když člověk nemůže říkat a žít to co si opravdu myslí.
Z počátku jsem měla potřebu teď hned s tím něco udělat, okamžitě pomoct, okamžitě to nějak vyřešit. Takových nás asi bylo víc. Každý další den, kdy válka trvá mi to rve srdce. Už jsem si ale uvědomila, že válka na Ukrajině nebude žádná krátkodobá věc, že ukrajinští uprchlíci tu s námi nejspíš nějaký čas pobudou. Je tedy potřeba nechat si síly i na to, aby jim člověk pomáhal i za měsíc, za dva, za tři. Aby je dokázal přijmout s tím jací jsou do naší společnosti.
Tak tohle všechno mám teď v hlavě a nejspíš má dost lidí v hlavě podobný maglajz. Nejhorší je ta bezmoc, kdy to člověk nemůže sám zastavit, i když má pocit, že to je přece očividně to nejlepší a nejjednodušší řešení. Mám maglajz a potřebuju si to utřídit, proto jsem teď TADY. V přírodě, pryč, daleko od domova. Dát si do pořádku sama sebe, abych pak byla k dispozici pro druhé, je teď asi to nejlepší, co můžu udělat.
1 note
·
View note
Text
Únor
Ráno jdu ještě v pyžamu dosypat ptákům slunečnicový semínka do krmítka. Pak u snídaně pozorujeme, jak se tam slétají celá hejna, navzájem se hašteří. Menší, ale o to odvážnější stehlík vyhání sýkoru koňadru. Ruce mi zahřívá hrnek s černou kávou. Čuchám, trpaslík taky čuchá. Káva mu zatím sice nechutná, ale už mu voní. Venku je únor. Kluci si čtou o Áje a Fíkovi a já mizím do únoru se psem na procházku. Fouká, ale kosák na větvi přesto zpívá. Ve svahu pod cestičkou spí srny, teda spaly, probudili jsme je. Otáčí ušlechtilou hlavu a koukají na nás svýma pronikavýma černýma očima, ale jinak se ani nehnou. Dělám, jako že je nevidím a beru si psa k noze. Zatáčíme po cestičce jinam, ať můžou v klidu dál spát. Prohlížím si svah pod námi a spoušť co napáchal včerejší vichr. Starý tlustý jasan, co měl dole rozdvojený kmen se zlomil zrovna v místě, kde se dva kmeny spojovaly v jeden. Bydlím tu asi 10 let a ten jasan mě vždycky fascinoval. Tak teď už není.
Na odpolední procházce nás vítr poponáší blíž k šedomodré obloze, profukuje mi všechny vrstvy oblečení až na kůži. Je nevlídno, ale trpaslík se raduje. Chce si v tom největším větru hrát pod stromy, tak ho přemlouvám, abychom šli do závětří. Tam se taky raduje. „Tady byly ruměnice.“ říká mi. „A zase budou, v létě a na jaře.“ má v tom pořádek. Ruměnice jsme na tomhle místě pozorovali loni někdy v dubnu, ale stále si to pamatuje. Asi silný zážitek. Později stojím na zahradě na štaflích a stříhám jabloň, na bundu mi bubnují krupky sněhu a vítr mi je vhání do obličeje. „Půjdeme se někam schovat, třeba na dvůr, nebo domů?“ ptám se trpaslíka. „Ne to ne, budeme tady, na zahradě.“ Pak se zatetelí: „Pěkná čina, sněhová bouřka.“ pronáší vítězoslavně slova z bublin nejnovějšího čtyřlístku. Smráká se a my konečně zavíráme únor za dveře. Doma je teploučko, zatahuji před únorem i závěsy a stavím konvici na čaj.
2 notes
·
View notes
Text
Neříkala jsi dřív, že tě uklidňuje si vybarvovat omalovánky?“ ptá se můj muž u vybarvování auta, na které mu trpaslík podává pastelky.
„Jo, ale to bylo na vejšce, když jsem byla intelektuálně unavená.“
„A teď už jsi intelektuálně odpočatá.“
„Jo stavím v lese domečky, házím žabky, maluju auta, stavím z kostek boudy pro zvířátka, hraju si s mašinkou…“
Jo, jsem uplně intelektuálně odpočatá, ale zatím mi ten intelektuální šrumec teda vůbec nechybí. Ne, ani po dvou a půl letech. Nemyslím si, že bych tím, že si stavím v lese domky pro veverky nebo poslouchám strakapouda, jak ťuká do stromu, blbla. Ba naopak, připadá mi, že jsem schopná tím zjistit daleko víc věcí, než kdybych byla intelektuálně, pracovně nebo jinak vytížená. Miluju žít přítomností jako moje dítě. Jsem vděčná za to, že se můžu díky němu vrátit do dětské bezprostřednosti a otevřenosti. Jsem spokojená a vyklidněná. Tak spokojená, až se občas strachuju, že to snad nemůže být pravda.
7 notes
·
View notes
Text
„Maminko jsem kamarád, neboj, já tě ochráním před tebou.“ Jsem moc ráda, že mám teď takového ochránce. Je to ten nejlepší ochránce na světě. Chrání mě před mou samou a když to tak vezmu kolem a kolem to já jsem ta, kdo mi v minulosti nejvíc ubližoval.
1 note
·
View note
Text
Únorová jarní nedůvěra
Obdivuju ptačí optimismus, v únoru zpívají ptáci po ránu a v podvečer, jako by bylo jaro už těsně za dveřma. Ale já jsem realista, v půlce února tam dosud z daleka není, i když s námi teď laškuje, zima to určitě ještě rozjede na plný obrátky. Loni jsme měli v lese za vesnicí sníh až do konce dubna. A tak si zakazuju vítat se předčasně s jarem. Dnešní den mě přeci jen ale trochu nalomil. Slunce tu už od listopadu svítí ve frekvenci zhruba 1x za 14 dní (pokud nepočítám 5minutové záblesky). Slunečné dny jsou tedy vzácnost a je potřeba užít si je s co nejdelším pobytem venku.
Sedím na zápraží, v ruce mám kafe a se zavřenýma očima nastavuji tvář slunečním paprskům. Přes sklopená víčka vidím světle červenou, svojí vnitřní barvu. „Proto jí nemusíš nosit na oblečení, máš jí uvnitř.“ říkala mi moje kamarádka. To mi nikdy nedošlo, nerada jí nosím, nerada v ní spím, ale uvnitř jí jsem plná. Večer budu asi spálená, takhle v zimě mi stačí slunečný okamžik a už jsem jako opečenej špekáček, to ta moje severská pleť. Sluníčka se ale kvůli tomu vzdát nechci. Vychutnávám si každý doušek kafe a když ho dopiju, jdu si domů pro mrkev a cibuli. Dnes budu oběd připravovat venku, proč být zalezlá uvnitř, každá minuta slunečního záření se v únoru musí využít k dobíjení baterek.
Odpoledne už se sluníčko schovalo, ale únorové teplo zůstalo. Stříháme stromy na zahradě až do soumraku a posloucháme ptačí optimisty, jak nadšeně vítají jaro. Jojó kluci, abyste se nedivili, až zase začne mrznout. Sníh mám ráda, zvlášť kvůli běžkování, a i když na běžkách bych se ještě svezla, nějak letos moje tělo sníh už nechce. Docela ráda bych čas posunula o 2 měsíce dopředu, do půlky dubna, to už budu k jaru trochu důvěřivější. Ale vím, že to nejde a vlastně to ani pravdu nechci, tenhle zimní šedej čas nečas je určitě k něčemu potřeba. Proč by jinak byl tak dlouhej.
4 notes
·
View notes
Text
Šedý týden
Tenhle týden utekl jakoby vlastně ani nebyl, každý den stejný, stejně šedý a ufoukaný. Ani jeden den nevysvitlo sluníčko. Nestalo se ani vůbec nic zajímavého. A stejně jsem každý den věděla, že jsem tam, kde mám právě být. Tyhle lednové šedé dny si člověk prostě musí prožit, k životu středoevropana patří. Na slunečné pláži bych se v zimě cítila nepatřičně. No ale přesto myslím, že leden by mohl být třeba o půlku kratší a únor vlastně taky. Možná by z těchhle dvou měsíců stačil jeden dohromady, ten kratší. 28 dní šedého bytí nevedoucího k ničemu, stačí až až.
1 note
·
View note
Text
Lednové vstávání
Vypít hektolitry kafe, vykoupat se v něm a umýt si v něm vlasy, oblíct se do kafe.
6 notes
·
View notes
Text
Leden
Leden je těžkej měsíc. Nejen pro mě, pro spoustu lidí. Člověka jako by přidupávala těžká ocelová bota, i když se mermomocí chce zvednout. Poslední dny cítím velkou nejistotu. Nejradši bych jí odsunula a vůbec jí k sobě nepouštěla, ale nejde to. Trochu mě uklidnilo, že tu nejistotu necítím sama.
Jsem ráda, za ty okamžiky, kdy si uvědomím, že všechno, co mám je krásné a zrovna tam kde má být. Čím jsem starší, tím snadněji dokážu odhrnovat chmury, které se na mě v lednu hrnou. Zimní chmury tu jsou zkrátka stále, jen s nimi snad už umím líp pracovat. Možná, že když člověk přijme, že se nemůže stále cítit jako nejšťastnější člověk na světe (i když jím podle všeho je), jde všechno snášet s větší lehkostí. Dneska to celý nějak nebylo ideální. Křičela jsem několikrát na trpaslíka a spousta věcí se podělala, doslova. Ale když tomu budu přikládat moc velký význam, nejspíš to ten význam opravdu mít bude. A tak to odhazuju do dní minulých a zítra přivítám nový den s otevřenou náručí a srdcem.
0 notes
Text
Dva světy
Před spaním myslím na dlouhou chodbu, ze které vede spousta dveří. Škola? Ne. Úřad práce? Taky ne. Penzion? Vůbec ne. Je to chodba, která je v nově postaveném domě, ve kterém bydlí moje spolužačka ze základky. Byla jsem u ní na návštěvě a tahle chodba mě fakt ohromila. Kdybych jí měla ve svém domě, dost by mě to děsilo. Ale ona je z toho jejími slovy „nadšená“. Vzpomněla jsem si na rozhovor, který jsem nedávno vedla se svým mužem. Jak je možné, že novostavby, které zcela jistě musí mít nějakého svého projektanta a tak podobně, který je studovaný, dopadají tak katastrofálně. Kdo jen tohle může navrhnout? Ale tahle moje spolužačka si přesně takový dům navrhla. Ukazovala mi jeho návrh celá nadšená, když jsme šly spolu ještě s dalšíma bývalýma spolužačkama na skleničku, ještě v době, kdy žádná z nás neměla děti a nejspíš ani nebyla vdaná. Ale plány na dům už byly. Myslela jsem si, že s tou chodbou si dělá jen srandu, na grafickém návrhu to vypadalo fakt příšerně. Ale podle jejích slov to jinak v bungalovu nejde. A pak jsme se opily, i když ona říkala, že vůbec nepije a dá si jenom jednu sklenku. Nakonec byla z nás nejvíc na plech, dožadovala se dalších rund tequily a cestou domů zpívala a lehala si na silnici, že už je unavená. U nás doma, kde čekala na odvoz, se hlasitě dožadovala hry na kytaru a zpěvu až vzbudila mého už spícího muže, který vypadal dost překvapeně, protože ten, kdo si domů vodí své opilé hlasité kamarády, je přeci obvykle on.
No tak teď má tu chodbu, ze které vedou dveře do ložnice a troje dveře do třech pokojíčků budoucích dětí a do koupelny a do prádelny a do pracovny a do druhé koupelny, do garáže a do spižírny. Všechny pěkně v jedné dlouhé chodbě, na jejímž konci, někde v dáli je okno a pokojová květinka ve stojánku. Celý jejich dům voní novotou, i když už v něm asi rok a půl bydlí. Všechno je dokonalé a já se tu cítím trochu jako v kanceláři. Když přijedu zpátky k nám DOMŮ, obrovsky se mi uleví. Vpluju do našeho nedokonalého, nedodělaného a dost neuklizeného domu a cítím, jak mě náš domov přijímá, objímá a hřeje. Ale tu chodbu prostě nemůžu vyhnat z hlavy. Je fascinující, jak můžou být dva lidi tak hrozně odlišní. Jsem moc ráda, že ani nevím, co budu dělat zítra, natož abych věděla, že v létě pojedu na týden na dovolenou pod stan, budu mít tři děti, jak se budou jmenovat a že pak si pořídím psa. Nic z toho asi nevyplývá, možná jen to, že mi moje nedokonalost dokonale vyhovuje.
6 notes
·
View notes
Text
Měsíc s trpaslíkem
„Tak se tu mějte, ahoj za měsíc.“ Pusa, obejmutí a je pryč. Než dokrájím mrkev do polívky, oblíkám si na sebe všechny vrstvy, co jsou potřeba, abychom to tu bez něj zvládli. Nejdřív tu drsnou, kdyby to náhodou došlo až sem, ale pak hlavně hodně vrstev laskavosti, trpělivosti, síly a optimismu. Jako vždycky, mám předsevzetí to nepřetrpět, ale normálně žít a mít radost ze života. Trpaslík mi to moc neusnadňuje, když se hned po obědě hodinu vzteká kdoví proč. Chce banán, pak ho nechce, pak nechce ven, když začnu cvičit, už ven chce, když přestanu cvičit, chce jít hajat, když jdem hajat, chce „něco dělat“, nakonec jdem ven, kde hned za dveřma začne řvát jak tur, že nechce na procházku. "Tak jdem na zahradu?" "To mě taky nebaví." "Jdem štípat dříví?" "Ne, sekyra je táty, mámo ty neber." Fňuká, že chce ovocnou kapsičku, když mu nabízím místo ní rozjedený banán, křičí „ble, banán ne, je hnusnej a starej“. Tak ufufuf, jde si tohle užít? Jdu meditovat za dům s výhledem na les a říkám mu, ať přijde, až se vyvzteká, protože já už fakt nevim. Samozřejmě přichází želvím tempem a s želvím pláčem: „kapsičkuuuuu“. „Nene, kapsičku ti nedám, můžeš mít banán, jestli máš hlad.“ Otáčím se směrem k lesu a medituju za ukrutného brekotu. Kdyby nás někdo viděl, nejspíš by si říkal, že jsem hrozná máma. Jenomže nejsem, snad, jen sbírám síly k tomu, abych na něj nemusela křičet, abych na něj mohla reagovat s pochopením a funkčně s čistým štítem. Nakonec je celej ubrečenej, až z toho škytá, dostává jablko, nakládám ho do kočáru a vyjíždíme za les, tam je odpolední slunce a z toho oba čerpáme sílu. Ufuf, musím na to jít možná nějak jinak, od lesa. Hlavně nějak zpestřit ty dlooouhýý večery doma, když je venku zimní tma před 5. Už se to naštěstí posouvá, krůček po krůčku, ale i to mi vlévá naději do žil.
2 notes
·
View notes
Text
Rozhodování
Nějak při tom rozhodování nikdy nevim. Někdo říká, že by člověk měl dát na první dobrou a prostě nepřemýšlet nad všema detailama. Jenomže, co když tam ty detaily máte před očima rovnou? Jiný zase říká, že dobrý rozhodnutí poznáte, že se v něm cítíte dobře. Jenomže mě se zdá, že se hlavně vždycky cítím dobře v tom nejjednodušším řešení. Takže tahle poučka mi taky nějak nesedí. Protože to bych vážně nikdy nic nezažila a nikam se neposunula. Člověk má přirozeně strach ze všeho neznámého, aneb kdo se bojí sere v síni. Občas to musí být nejdřív trochu nepříjemný, aby to pak stálo zato. Ale co když to je prostě jenom nepříjemný, a pak ještě nepříjemnější, až je to najednou úplně na hovno a nejde z toho ani vylízt? „Ono je to vlastně uplně jedno, jak se člověk rozhodne, stejně to nějak vždycky bude, tak co.“ říkala mi jedna moje známá. A to mi do toho hází další vidle, že to moje rozhodování vlastně ani není podstatný.
4 notes
·
View notes
Text
Sen
Zdálo se mi o tom, že celá moje rodina jsou zajíci, tedy i já jsem zajíc. Dostali jsme králičí mor a byli jsme z toho dost vystresovaný. „Co budeme dělat, všichni zajíci, co to zatím dostali umřeli.“ říkali jsme si. „Znám jednoho zajíce, co to přežil, ale to je asi fakt výjimka.“ namítá můj muž. „Mami hlavně pij hodně jetelovýho čaje a buď na čerstvým vzduchu, to prý pomáhá, žádný nory.“ Nabádám svoji maminku.
Proboha, co se mi to sakra zdá, říkám si po probuzení uprostřed noci. Bylo by to asi vtipný, kdyby to nebylo tak moc inspirovaný realitou.
2 notes
·
View notes
Text
Chorvatské útěky
Moře je tu průhledně čisté, až mi to vyrazilo dech. Fouká vítr jak blázen a do toho svítí slunce, jsi spálená a zároveň nastydlá, ale usměvavá, protože to můžeš všechno zapít místním červeným vínem a zakusovat k tomu plody moře, které dnes odpoledne vylovil zdejšíí rybář a tys ho v tom odpoledním slunku s trpaslíkem pozorovala. Sbíráte mušličky na pláži, házíte vyhlazený oblázky do vln a mhouříte oči do sluníčka. Pak se jdeš vykoupat, i když je jen 15 stupňů, žádná otužovačka to není, moře je krásně vyhřáté a šplouchá v nepravidelně pravidelném rytmu. Tahle čistá vodní masa neuvěřitelně nabíjí. Malinkaté městečko je svět sám pro sebe. Ráno tu prodávají čerstvé pečivo v pojízdné maringotce, mají tu dvě restaurace a jednu kavárnu s hnusným kafem. Přijatelné se dá naštěstí koupit v jedné z restaurací. Pijeme ho v odpoledním slunci na lavičce před ní, pozorujeme moře a cvrkot kolem. Nevypadá to, že by tu krom nás, byli ještě nějací další turisté. V létě sem nejspíš jezdí tuna turistů, kavárník s hnusným kafem dokonce umí česky a je moc milej. Škoda, že k němu už nepůjdeme. Teď tu ale není ani noha, jen místní a proto jsou taky všechny další restaurace a krámky se suvenýry zavřený. Jdu se proběhnout do kopců nad městečkem. Vybíhám několik serpentýn a s každou další zatáčkou je krásnější výhled. V kopcích jsou parádní vilky boháčů, co sem jezdí za pěkného počasí na víkend. Běžím a běžím, až jsem tam jen já, slunce, vítr a hory a taky parádní výhled na moře a záliv z druhé strany hřebenu. A pak svištím zase rychle zpátky dolů, protože jsem si uvědomila, že když jsem běžela kolem místní sámošky a pohvizdovali na mě domorodci, říkala jsem si, že hlavně nesmím běžet někam, kde bych byla sama. Ty jejich černý oči koukali nějak mlsně, nejspíš tu normálně holky nepobíhají samy v legínách po horách. Večer si jdeme do restaurace pro čerstvou pečenou rybu a vracíme se delší cestou podél mola. Teď je to teda opravdu kýč, slunce zapadá za stěžně lodí a malinký ostrůvek na moři. Nikdy jsem ještě v Chorvatsku nebyla, ale listopad v Čechách budu za listopad v Chorvatsku vyměňovat klidně každoročně. Nevadí mi ani tak zima. Nemám touhu mít místo naší zimy tropický ráj u rovníku. Mám ráda čtyři roční období. Ale vadí mi to věčné šedo a absence slunce.
3 notes
·
View notes
Text
Šedej měsíc
Už jsem velká holka, umím si sama otevřít víno (to s korkovou zátkou), nabít vybitou baterkou v autě, nandat řetězy na kola, nastartovat křovinořez, naštípat třísky i stát si pevně za svým názorem. Taky jsem si dnes vyřadila 3 pytle oblečení, který už jsem dva roky neměla na sobě. Tak ho zřejmě nepotřebuju. Protože mateřská a protože koronavirus. Ve skříni mi zbyla velký kupa funkčního a sportovního oblečení, vytahané svetry a volné košile, které se dají použít na doma a s přimhouřeným okem i do města.
Jsem velká holka, ale hrozně se bojím temnoty, která mě dost možná bude provázet osamocenými 4 týdny na přelomu ledna a února. Tyhle měsíce jsou dost náročný i ve dvou. Já vlastně taky budu ve dvou, jenomže to dva je já a v zimě věčně nemocnej a ukňouranej malej trpaslík. Bojím se té zimy, tmy a samoty, co nás ve dvou čeká. Vím, že to nakonec zase zvládnu, jenomže bych si moc přála, aby to nebylo jen prostý přežívání, ale aby mě na tom taky něco bavilo. Přežívat měsíc svého života je naprd. Chci si vážit každý chvilky, kterou na tomhle světě mám. Modlím se, abych v sobě našla sílu, brát to všechno jako zábavnou výzvu, s nadhledem a humorem. No týbrďo, ale když je celej den šero a tma v půl 5, venku nepotkáš ani nohu, protože je hnusně, kamarádky a kamarádi zmizeli v propadlinách tvýho mateřství anebo koronaviru, tak kde tu sílu brát? Babo raď. Někde se nakonec doufám najde, třeba napadne tuna sněhu, půjde jezdit na běžkách i u nás za barákem a každý den bude azuro, haleluja. A když ne, nejspíš se zase naučím další důležitou věc o sobě.
5 notes
·
View notes
Text
Asi nejde nepsat o tom, čeho jsem plná. Po dnešním celém dni doma s nemocným trpaslíkem snad dokonce přeplněná. Připadá mi hrozně zajímavý, že děti jsou snad úplně největší hnací síla k tomu, aby se člověk vnitřně změnil a stal se vyrovnaný a laskavý. Poslouchala jsem rozhovor s jednou dětskou psycholožkou a ta říkala, že pokud chce člověk vychovat odolné dítě, nejlépe mu to půjde, pokud je sám odolný. No a pokud odolný není, jde to trochu zachránit tím, když svoje slabosti dítěti prostě přizná. Tohle už vlastně dávno vím, ale daleko složitější je to praktikovat. Ideální by prostě bylo, aby člověk byl takový, jaké dítě by chtěl vychovat. Jasně, nikdo není dokonalý, ale tohle na mysli nemám. Právě i to přiznání nedokonalosti je důležitá dovednost. Jde o to, že až dítě vám ukáže všechny vaše slabá místa a nejen to, motivuje vás k tomu, abyste je zesílili nebo odstranili úplně. Protože téměř každý rodič je ochotný udělat pro dobro svého dítěte cokoliv. Ale když chcete udělat to nejlepší pro své dítě, musíte to udělat nejdřív pro sebe. Zní to jako klišé, ale dítěti dáváte hlavě sama sebe a pokud je ve vás něco shnilého, nebude to fungovat ve prospěch ani jednoho.
3 notes
·
View notes
Text
Naposled o psaní
Jestli jednou něco vydám (haha), nejspíš to bude pod pseudonymem. Fakt je ale ten, že mě to klapání do měkkých tlačítek klávesnice mého notebooku uklidňuje, připadám si jako pianista, co s procítěním hraje nějakou krásnou skladbu, a to nemůže být jen tak ne? Myslím, že až mi bude padesát, vydám perfektní román. Slibuju, že zítra (nebo pozítří, každopádně tento týden) už budu psát o něčem jiném než o psaní, protože jinak by to jaksi postrádalo smysl. Vím, že když spisovatelé píšou, napíšou toho daleko víc, než pak použijí v dané knize, trochu mě to děsí, když já píšu tak málo. Ale věřím, že jednou nastane čas, kdy pro sebe najdu místo pro psaní i přes den. Akorát se trochu bojím, že mezitím budu muset dělat spoustu nezajímavých prací, co mě nebudou bavit. Kéž by tomu tak nebylo. Ale pak by to nebyl život? Blbost, to si nemyslím. I když mi to spoustu lidí cpe do hlavy, dokonce občas i můj muž. Přesto, že je nejlepší člověk na světě (jeden z nejlepších), hrozně doufám, že v tomhle prostě nemá pravdu.
Věřím, že člověk by měl dělat to, co mu primárně ze své podstaty přináší radost. To že během procesu nastanou těžkosti a budou chvíle, kdy vás to bude štvát, tak to přijímám a bez toho bych to snad ani nechtěla. Ale odmítám dělat něco, co mě odpuzuje od samého začátku. Moc dobře si teď uvědomuju, že mám život ve svých rukou (a mám ho, protože nepocházím z těch nejnuznějších podmínek, protože mám skvělého muže a nejsem matka samoživitelka, nejsem drogově nebo alkoholově závislá a tak dále...) a nechci ho zase zahodit, jako už se mi to párkrát stalo. Když se cítím bídně, jediný, kdo to může změnit jsem já. Nemyslím chvilkové pocity bídy, protože ty nepochybně přijít musí, člověk se nemůže ze své podstaty cítit stále jako na růžovém obláčku. Mám na mysli dlouhodobý pocit nicoty, který se stále prohlubuje, až má člověk pocit, že on a jeho život je jedno velké NIC. Nechci se nejlépe už nikdy přiblížit k té nicotě, za jejíž hranou je člověk unavený dělat nebo změnit cokoliv, i pouhý nádech je nesmírně namáhavý. Myslím, že jeden z klíčů k tomu je, být upřímný k sobě i ke svému okolí. Chovat se asertivně a vycouvat ze všeho, co mi už od začátku nesedí. Důvěřovat sama sobě. Vím, že nejsem líný člověk, vím že dokážu vyvinout opravdu ohromné úsilí. Jen mám pocit, že spoustu toho úsilí jsem vyplýtvala zbytečně, jen abych ostatním (nebo i sobě?) dokázala, že jsem silná a schopná. Jsem ráda, že jsem díky tomu alespoň přišla na to, že je to BLBOST, a taky na to, že nejsem blbá a neschopná, ale že jsem fakt dobrá. A teď už tím správným směrem.
2 notes
·
View notes
Text
Vypsaní z psaní (promiň tumblre, jsi trochu můj deníček)
„Hezky piš.“ tak po takové větě by asi nedokázal psát nikdo. Uf, nejspíš nedokážu psát, pokud nejsem dokonale sama, jenomže jak to udělat, když mám rodinu a stále okolo mě někdo je? S psaním to rozhodně nemám jako se čtením. Číst si totiž dokážu úplně všude. Na psaní musím mít KLID. A navíc, hrozně špatně se mi píše večer. Nejlepší je to po ránu, když u toho můžu oknem pozorovat první paprsky slunce, nebo klidně ranní mlhu a šeď, a pak i celé dopoledne je pro psaní fajn. Hlavně musí být SVĚTLO, světlo je pro mě inspirativní. Jenomže pokud už náhodou mám nějaký čas pro sebe, je to právě večer, kdy jako skřivan mám jedinou chuť, a to jít spát. Nechci se ale vzdávat. Poslední dobou si uvědomuju, že pokud mě nepřejede auto, nebo tak něco, mám spoustu času na to, rozvíjet to co mě baví a naplňuje, tak abych se v tom zlepšovala. Nemusím nic házet do žita, jen protože k tomu teď nemám prostor a hned teď mi to nejde. Stále víc si uvědomuji, že můžu dělat s chutí i věci, ve kterých nikdy nebudu nejlepší nebo alespoň průměrně dobrá. I věc, ve které budu podprůměrná mě někam posouvá, pokud mi dává smysl. Dřív jsem měla pocit, že bych se měla věnovat spíš jen tomu, v čem můžu alespoň trochu vyniknout. To jsem tedy zahodila už dávno, ale možná jen zdánlivě. U většiny věcí to není tak snadný, že by odešli hned, když si je uvědomíte. Ovšem je to ten nejdůležitější bod v procesu odstraňování. Zároveň si vím, že nestačí věci jen chtít, většinou k těm lákavým cílům vede dost spletitá cesta, jenomže pokud cíl stojí za to, myslím, že jsem člověk, který je schopný se k němu přes cokoliv dostat. Asi jako když se učí někdo surfovat, nebo jezdit na koni, ze začátku se to zdá skoro nemožný, aby to kdy uměl, ale když se tomu věnuje pravidelně, nakonec zažije ten okamžik štěstí, který nastane, pokud dovednost ovládne. A proto teď budu fakt pravidelně psát, vím, že to určitě nebude každý den, někdy jsem fakt hotov. Ale budu se snažit alespoň několikrát týdně, i kdyby to měl být sebevětší blábol, snad mě to alespoň posune k tomu, rozeznat blábol od neblábolu.
Promiň tumblre, občas si sem něco odložím, abych se za svoje psaní nestyděla. Respektive, stydět se můžu jen za něco, co je lež. Takže abych svému psaní věřila.
0 notes