vinylovej

[vinylovej]

mrzí mě, jaká občas dokážu být a děsí mě, jak s tím nedokážu nic dělat

[vinylovej]

26.8 2018

hele kámo, slova a věty tě v pětadvaceti už přece nemůžou zranit..

koukám na ni, je mi smutno a hlavou mi křicí něčí hlas:

“hele kámo, je léto dva tísice osumnáct, ty ses konečně zamilovat. po deseti letech sis přestal říkat, že přes třicet ti stejně nikdy nebude, tak na co něco dál řešit, ale teď máš v plánu si ji jednou vzít, příští rok se jí zeptat, jestli by s tebou nechtěla bydlet ve tvým domku na okraji města. spolu se starat o zahrádku, ty bys opravil tu vrzající podlahu ve druhým patře a občas se večer společně schoulili v podkroví na gauči a koukali na obrázky, ze kterých si stejně nejvíc budeš pamatovat ty vzájemný doteky. puká ti srdce, protože se bojíš. o vás, toho, že přijdou prázdný osamělý zimní večery bez lásky, toho, že odejde. ”

nevzdej to moc brzo

hele kámo, slova a věty tě v pětadvaceti už přece nemůžou zranit! nemůžou..

(inspirace Děti mezi reprákama)

[vinylovej]

můj život má po mnoha letech nějaký směr a tento blog už přestává mít smysl.

[vinylovej]

"takže myslíš, že ona je ta jedna?"

"myslím."

[vinylovej]

potřebuju vaničku citrónový zmrzliny a Tvoje teplý objetí.

[vinylovej]

"...nevim, co přesně cítím..."

hlavou mi běželo jedno velký "ZASE?!?" posledně jsem svoji lásku postupně začal likvidovat, až jsem necítil vůbec nic. tou jednou větou začal náš konec.

tentokrát jsem se neodtáhnul a neuzavřel do sebe. naopak jsem se k ní v objetí přitulil a postupem času se jí otevřel úplně. všechny své myšlenky, všechny své chyby minulosti i přítomnosti.

od té doby uplynul již nějaký čas a můžu říct, že si nepamatuju větší radost ze svoji existence. děkuju, žes to nevzdala.

[vinylovej]

a já pro jednou šťastně milovanej a šťastně milující. 

Všichni jsou nešťastně zamilovaní.

A já nešťastně milovaná a nešťastně milující.

[vinylovej]

chyba

udělal jsem chybu. upsal jsem se k tomu, že všechno na nějaký čas nechám několik tisíc kiláků daleko. udělal jsem to i přes to, že jsem necítil, že to je to správný, že jsem chtěl zůstat v jejím teplým náručí. Chtěl jsem si něco dokázat? To nevím, ale vím, že si tady dokazuju, že jsem naprosto k ničemu. Nemohl jsem ho do tohodle nechat jít samotnýho. Vždyť je skoro můj mladší bratr. „nechápu kluci, jak to zvládáte. Většinu z těch lidí kolem by to položilo.“ Ono to dost pokládá i mě. Kousek po kousku. S každým dalším dnem. Pomalu, ale přece.

Děkuju, ano vím, že si za to můžu sám. Říkání, že to bude dobrý, že to zvládneme, pomáhá asi tak, jako říct introvertovi, že má být víc extrovertní.

Já vlastně ani nevím, co na to chci slyšet. nic asi. Jen vím, že chci s brekem utíkat domů za maminkou, pít v jejím náručí kofolu a nechat se hladit po vlasech. Nesedět s horečkou v temným pokoji. Sám. Vím, že mám lidi, kterým na mně záleží a nenechávají mě v téhle bizardní noční můře samotnýho. Jenže teď se cítím jako jediná osoba na světě.

Potřeboval bych vítr ve vlasech a hudbu do noci. Možná jsem si říkal, že tohle se bude dobře vyjímat v životopise, abych dostal lepší práci, lepší plat, nemusel tolik dřít, mohl mít víc času na ni. Děláš to pro nás. To zvládneš. Začínám se topit. Zase? Zase! Naposled to bylo chybou ve výběru partnerky. Heh, mělas pravdu, když si tehdy říkala, že bys to se mnou všechno vrátila. S odstupem času zjišťuju, žes za to nestála. Nicméně jsem se díky tobě naučil spoustu užitečných věcí.

Tentokrát si žiju v jedný velký chybě, co mluví jazykem, kterýmu nerozumím a která odmítá mluvit anglicky. Někdo se alespoň snaží, někdo nám řekne, ať přes google přeložíme celý skripta, někdo nás prostě jen ignoruje dokud se nezeptáme na to, by nám mohla vysvětlit ty úkoly, který teď zadala. Likviduje to ve vás chuť další ráno vůbec vstávat z postele.

Nádech, výdech. Vím, že zase bude dobře, jen teď prostě není a chvilku nebude. teď jsem jen já, horečka a zapařenej tmavej pokoj.

[vinylovej]

bojíš se?

Bojím se pavouků a velkých brouků. Bojím se dospívání a každýho roku navíc. Bojím se, že mi život proteče mezi prsty. Bojím se stereotypu a havranů a toho, že bych třeba někdy mohla přijít o sluch nebo o zrak. Bojím se tmy a všeho, co se v ní může schovat. Někdy se bojím sama sebe. Bojím se, že jednou budu litovat toho, na co jsem teď pyšná. Bojím se, že zklamu lidi, který zklamat nechci. Bojím se, že máma přijde na všechny lži, co jsem jí kdy řekla. Bojím se opilých týpků 50+ co na mě v noci pokřikují, když jdu sama domů. Bojím se, že někdy mluvím až moc nahlas. Bojím se, že některý lidi už nikdy v životě neuvidím. A že jiný bohužel jo. Bojím se, že nezvládnu pomoct někomu, kdo to bude potřebovat. Bojím se, že si nikdy nesplním svoje hloupý dětský sny a že skončím sama a že až umřu, tak po mně na světě nic nezbyde. Bojím se velkých psů a toho, že je butterfly effect skutečnej a všechno moc křehký. Bojím se, že nebudu nikdy dost, pro lidi kolem ani pro sebe. Bojím se. Strašně moc se bojím, mám velkej strach. Bojím se, že víc žiju ve svý hlavě než doopravdy, že pro některý lidi nejsem v životě tak důležitá, jak bych chtěla. Bojím se, že se zamiluju a všechno se zas pokazí. Bojím se.

Ale takovej je asi život. Plnej strachu a nečekaných věcí. A tak se snažím, fakt moc se snažím, překonat všechen strach a neřešit, jestli obyčejný pohyb motýlích křídel může otočit můj život vzhůru nohama.

A čeho se bojíš ty?

[vinylovej]

nesmím to nechat zničit svým neopodstatněným strachem.

vzchop se, debile!

[vinylovej]

vždyť dělám co můžu.

[vinylovej]

Přišla na mě taková láska, že už nemám potřebu o ní psát. Moje srdce je popsané ze všech stran a to stačí.

[vinylovej]

je skvělý bejt na život dva

[vinylovej]

long distance

chybí mi takový ty maličkosti tvýho dne

[vinylovej]

je krásný být tvým chlapcem

[vinylovej]

teď žiju Tebou a jednou chci žít s Tebou

[vinylovej]

nehledali jsme se, až jsme se našli