#socialismus | Explore Tumblr Posts and Blogs

pepikhipik · 1 year

Text

Co bylo a nebylo správně v minisérii Černobyl?

Dost jsem si užil minisérii HBO jménem Černobyl. Stejně jako v jiných případech adaptací a filmů-na-motivy-reality je ale dobré si připomenout, co vše se v ní lišilo od „předlohy“. Moje fyzikální, žurnalistické a historické podjednotky sesumírovaly ty nejhlavnější odlišnosti. A, tož, pár se jich našlo!

Co se v reálu nestalo

K letošnímu výročí neštěstí v neslavné jaderné elektrárně si připomínáme stejnojmenný seroš, který skóroval cca čtyři roky zpátky. Co vše v něm bylo oproti realitě jinak, nebo posunuté?

🔹 Trojice mužů, kteří se v 2. díle potopili vespod elektrárny, přežila až donedávna. Dva muži pravděpodobně ještě žijí (poslední kontakt s jedním z nich proběhl myslím v roce 2015, takže nelze explicitně říct, že stále žijí, bo to nevíme). Nicméně, nedošlo na dramatickou scénu jejich dobrovolného přihlášení na „misi“. Prostě to dostali rozkazem.

🔹 Problematická chyba v RMBK reaktoru nebyla státní tajemství, ale byla mezi odborníky známá. Pravděpodobná příčina havárie související s chladícími tyčemi byla interně oznámena už 36 hodin po nehodě. Politický kontext seriálu by si vůbec zasloužil vlastní politologický článek. Neustále vyhrožování tím, že někdo „dostane kulku“ nebo Legasovovo kroucení hlavou nad stranickou (ne)schopností, jsou samy o sobě chybné. Kdyby skutečný Legasov nebyl oddaný člen strany, který se dobře navigoval v její byrokracii, nebyl by nikdy vysoce postaveným vědcem. Poslední díl se toho krátce dotýká, ale v předešlých Legasov vypadá trochu jako Alenka v říši socialismu.

🔹 Vzduch nad elektrárnou nemohl zářit vlivem Čerenkovovy radiace, protože na to částice radiace z reaktoru neměly dostatečnou intenzitu, a z většiny ani energii. Co mohlo být nad reaktorem těsně po výbuchu vidět, bylo záření vysoce ionizovaného vzduchu (vlastně jako u blesku). Alexander Juvčenko, jeden z pracovníků noční směny, popsal, že krátce po výbuchu viděl venku nad reaktorem „překrásný paprsek lehce namodralého světla, který směřoval od reaktoru a ztrácel se v nekonečnu.“ Co bylo asi „trochu jinak“

🔹 Radiace typicky není „nakažlivá“, jako je v seriálu prezentováno. Pokud je někdo dekontaminován a nešíří kolem sebe radioaktivní materiál, není pro své okolí rizikem. Oběti akutního ozáření skutečně musely být v izolaci, ale především kvůli tomu, že měli na padrť svůj imunitní systém. Plexisklo chránilo je, ne neozářené.

🔹 Na vliv ozáření nedochází v řádu minut, jako u nešťastného hasiče, který si potěžkal grafit. V reálu by se u něj projevilo ozáření po desítkách hodin.

🔹 Termální exploze, která hrozila ve 2. díle (a které zabránila právě ona heroická trojice), by neměla „2 až 4 megatuny“, ale podstatně menší rozsah. Snad jenom kolem 10 tun TNT. To je pořád kotel a pořád by to mohlo poškodit i další bloky elektrárny. Ale nebyla by to strategická vodíková puma.

🔹 Nedošlo na havárii prvního (ani jiného) vrtulníku během sypání do reaktoru. Došlo na jinou podobnou havárii, kdy helikopotvora zasáhla rotorem jeřáb, avšak ta se stala až týdny po výbuchu reaktoru. Lze nicméně říct, že kdyby Jaderná elektrárna V.I.L. nebouchla, vrtulník by tam být nemusel…

🔹 Pomineme-li uměleckou licenci, seriál se většině mýtů kolem Černobylu vyvaroval. Jeden však zmínil podruhé v závěrečném epilogu, totiž „most mrtvých„. Řada „civilistů“ se sice šla v noci na požár podívat do relativní blízkosti a někteří z nich byli i na onom mostě. Ale informace o tom, že „všichni z něj zemřeli“, nejsou potvrzené. Sledovat statistiku, kdo si v posledku odnesl důsledky ozáření, je obtížné. Dlouhodobé následky havárie se (ne)evidovaly.

Nejlépe to vystihuje svědectví Paši Kondratěva, které vypověděl pro noviny The Guardian před pár lety. Té noci byl prý na „mostě smrti“ i se svou ženou a dvěma dcerami ve věku 10 a 12 let. Dvanáctileté se později rozvinulo těžké astma a v 19 letech při těžkém záchvatu zkolabovala na ulici a kvůli pomalé pomoci zemřela. Měla černobylská noc na mostě vliv na astma? Velmi pravděpodobně mít mohla, 12 let je pro rozvoj těžkého astma kritický věk. Ale stoprocentně to tvrdit nejde. Její rodiče i sestra navíc stále žijí, třebaže na mostě byli taky.

Skutečně se však stalo…

🔸 Skutečně došlo na havárii v jaderné elektrárně Černobyl z důvodů, které popisuje seriál – tedy vlivem katastrofálně špatně naplánovaného i provedeného „bezpečnostního“ testu. #duh

🔸 Skutečně došlo na sypání písku a bóru, evakuaci Pripjaťi a Zóny, úklid střechy pomocí „biorobotů“, odstřel zvířat nebo třeba stavbu sarkofágu a všechny ty další divné věci. Vzdor nepříjemné situaci v Zóně nicméně platí, že zbylé bloky Černobylu byly v provozu ještě poměrně donedávna (!), stejně tak platí, že pro přírodu byl odchod lidí (ač samozřejmě také za cenu defektů) spíše požehnání. Přes všechny absurdně nezvládnuté aspekty prvních hodin havárie (včetně jejího samotného vzniku) lze vlastně heroickou sanaci označit za velký úspěch. Můžeme se jen dohadovat, zdali bychom my dnes v Česku byli schopni reagovat podobně efektivně, kdyby na něco takového nedejOdin došlo…

🔸 Ludmiła Ignatěnko skutečně přišla o dítě – nikoliv však kvůli tomu, že do sebe „vsálo radiaci a zachránilo tak matku“, ale protože bylo vůči kontaminaci během vývoje v děloze mnohem náchylnější. Co je to hlavní

🔸 Černobyl zabil více lidí, než jen pár desítek hasičů a pracovníků elektrárny. Doklady větší míry defektů kojenců jsou ale sporné – vyšší míra defektů v oblasti existuje dodnes. Možná ale více „potenciálních životů“ ukončila panika, protože po havárii došlo na 100 až 200 tisíc lidmi vyvolaných potratů. Tedy z právě obav, aby se nenarodily defektní děti. U dětí a mladistvých také došlo na znatelný nárůst případů rakoviny štítné žlázy asi o 25%. Ta má však velmi nízkou úmrtnost zhruba jedno procento, což ve finále znamená že jen okolo stovky úmrtí na rakovinu štítné žlázy lze přičíst nehodě v Černobylu. U jiných druhů rakoviny odhady mluví o nárůstu o 0.6%.

🔸 Odhady mluvící o celkových obětech v rozpětí od stovek přes 4000 až do 100 000+ však nejsou tak rozmáchlé jen tak z prdele. Rizikových faktorů na rozvoj rakoviny je pořádná pecka, zvláště v (post)sovětském kontextu stravování krásně ukázaném v jedné scéně seroše (cíga, vodka, uzený). Organizace spojených národů v roce 2017 dospěla k závěru, že pouze 25% obětí mezi záchranáři a hasiči, tedy cca 5000 lidí, lze připsat Černobylu. V dřívějších studiích OSN odhadovala, že Černobyl mohl nepřímo zabít 16 tisíc lidí. Greenpeace naproti tomu mluví až o stovkách tisíc lidí. Kde je pravda? To v reálu nikdy nezjistíme. S radiací je to těžké. U nižších dávek může fungovat jako spouštěč rakoviny. Ale když by ji nespustil otevřený reaktor, udělala by to cigareta. U takových případů je pak v podstatě nemožné určit, co vám ten hřebíček do rakve zatlouklo. Rozhodně platí, že Černobyl nebyl zdraví prospěšný. Těžko jej ale brát za reálnější verzi Cthulhu, jak se s ním zachází. Zvláště při pohledu na jiné zdroje energie.

Proč není na místě hejt

Rozhodně bych z výše uvedeného nerad černobylské události bagatelizoval. Čtenáři Vědátora určitě vědí, že jsem velký příznivec jádra, ale při správné aplikaci rozhodně i solárů. Je jistě dobré si připustit hrozbu, která s jadernou energetikou souvisí. A Černobyl je vynikající minisérie natočená na motivy skutečné události. Jako v každém podobném případě po emoční stránce zasahuje hřebíček na hlavičku v řadě způsobů, které by čistý dokument nedovedl.

Nicméně, na konci dne bychom neměli zapomínat i na tu faktografickou stránku události. Alespoň pokud se tedy u minisérie Černobyl nechceme pobavit jenom z hlediska scenáristického nebo televizního. Stále totiž zůstává objektivní skutečností, že jaderná energie zůstává jak jediným skutečně nízkokarbonovým zdrojem elektřiny, tak se může pochlubit i nejmenším počtem obětí.

Uhelné elektrárny uvolňují do atmosféry nejen jemné částice, ale i jemné radioaktivní částice. Které jsou radioaktivnější než jaderný odpad. Rok co rok zabije uhlí více lidí než jeden Černobyl. Jen obětí znečištění atmosféry je každý rok minimálně 80 tisíc.

„No jo, ale co soláry?“

I v případě masivního využití obnovitelných zdrojů by však docházelo na vyšší počet obětí na KWh. Největší neštěstí z hlediska energetiky je stále tohle protržení čínské přehrady. Ale také výšková montáž a údržba solárních a větrných elektráren má na triku značný počet obětí. Uvážíme-li, že dnes solární elektrárny tvoří jen 4 % spotřeby lidstva (nejen elektřiny, ale i zbylé), v případě doplnění na zbylých 96 % by docházelo na podstatně větší úmrtnost už jen z pouhé údržby. Jenže z toho, jak tisíc klempířů blbě spadne ze střechy, se samozřejmě bude hůře točit strhující příběh.

Seriálový Černobyl na každý pád eticky neshazuje jadernou energetiku o nic víc, než aktuální Godzilla eticky neshazuje hypotetická Velká Zvířata (protože nám právě Godzilla před kaiju konkurenty zachrání zadek, duh!). Fiktivní verze Legasova nechce zrušit všechny reaktory, chce je opravit. Minisérie naopak shazuje neprůhledné prostředí bez dodržování regulací a předpisů, shazuje mlžení tváří v tvář realitě, a v neposlední řadě shazuje nenaslouchání odborníkům na danou problematiku…

Bylo by proto skvělé, kdyby si kritici jaderné energie vzali z minisérie právě ta ponaučení, která v ní fskutečnosti vězí. Jinak opakují jenom stejné chyby jako Dyatlov.

Vypni to – Nejde to!

Zvláště tváří v tvář klimatickým změnám je ale především naprosto otřesné se donekonečna dohadovat nad tím, jestli lidstvo chce nebo nechce jadernou energii. I pokud vás radiace děsí, OZE jsou stále málo „efektivní“ (cenově i příkonem). Pokud chceme co nejrychleji a nejlevněji (ne kvůli „penězům“ a mamonu, ale aby z nich nezkolabovala ekonomika, nepřišly tak hladomory/revoluce) nahradit fosilní zdroje nízkokarbonovými zdroji, musíme co nejrychleji přejít na jádro. Třeba jen dočasně, na generaci, dvě. Ale kvaltem!

Dokud se však část ekologů bude zabývat tím, jestli je jádro to pravé ořechové nahrazení uhlí navěky věkův, bude to podobný případ, jako kdyby se lidé s infarktem báli jet do nemocnice, protože by mohli po cestě nabourat.

Zdroj: https://vedator.org/2023/04/co-bylo-a-nebylo-spravne-v-miniserii-cernobyl-2/

#Černobyl #jaderné havárie #Rusko #historie #jaderné elektrárny #jaderná energie

3 notes · View notes

vipnoviny · 3 months

Text

Rockefellerové a jejich Nový světový řád

Kniha Akta Rockefeller a David Rockefeller, spolutvůrce Nového Světového Řádu. V tomto článku budu citovat z knihy Akta Rockefeller, kterou napsal Garry Allen. Vy tak budete mít představu o tom co Rockefellerové a jiné mocenské skupiny spáchali na lidstvo a jak se jej snaží zotročit skrze Nový světový řád (NWO). O Rockefellerech a mocenských skupinách se v knize píše: „Ukazuje se, že ti samí lidé, kteří financovali ruskou komunistickou revoluci, uvázali americké střední třídě na nohu kouli marxistickou progresivní daň z příjmu, které se sami vyhnuli; a je to stále tatáž skupina, která důvěřivé americké veřejnosti vnutila podvodný Federální reservní systém. Skutky těchto superkapitalistů za období mnoha desetiletí ukazují, že nezosnovali spiknutí pouze za účelem zvýšení zisku; podíleli se na spiknutí s cílem ovládnout svět.“

Rockefellerové vlastní všechna hlavní média

„Rockefellerové se postarali o to, aby hybné síly v oblasti masové komunikace byly zasvěceny do jejich lože – Rady pro mezinárodní vztahy. Admiral Ward nás informuje: ´Nejméně významný je vliv Rady pro mezinárodní vztahy na masmedia. V oficiálních zprávách Rady bylo 60 z jejich 1551 členů spojeno s žurnalistikou. Dalších 61 mělo pracovat v ´řízení komunikací´, což je velmi výstižný titul, protože členové Rady skutečně ´řídí´ masové sdělovací prostředky, obzvláště jejich vlivné segmenty. Ovládají či vlastní největší noviny, časopisy, rozhlasové stanice a televizní společnosti a ovládají nejmocnější firmy v oblasti vydávání knih.´“ Rada pro mezinárodní vztahy je podle autora knihy výkonný orgán pomocí kterého Rockefellerové řídí USA a celý svět. Rockefellerové používají média k „osnovaní souhlasu“ a v USA se této metodě vládnutí přezdívá „mediokracie“. „Media rozhodují o tom, jaké záležitosti se v dané zemi budou probírat. Mohou udělat problém z chudoby, nebo mohou toto téma uzavřít. Právě tak je to s populační explozí, znečištěním, mírem, zmirňováním mezinárodního napětí nebo čímkoliv jiným. Rockefellerové pomocí pěněz získali kontrolu nad médií. S pomocí médií získali kontrolu nad veřejným míněním. S pomocí kontroly nad veřejným míněním dostali pod kontrolu politiku. A s kontrolou nad politikou přebírají kontrolu nad národem.“ V knize se také uvádí, že Rockefellerové ovlivňují a řídí školství a církev. Úkolem těchto institucí je vychovat poslušného otroka.

Nový světový řád

„Aktuálně je, zdá se, v oblibě Nový světový řád. Tento výraz je tak starý jako ďábelský plán jednoho tajného spolku z osmnáctého století, zvaného ilumináti, jelikož novus ordo seclorum (nový světový řád) je vlastně jen překlad netajeného cíle iluminátů (prohledněte si jednodolarovou bankovku). V roce 1945 byli již Rockefellerové připraveni. Vnuk Nelson byl jedním ze 74 členů Rady pro mezinárodní vztahy, kteří se zúčastnili schůze Spojených národů v San Franciscu. Později Nelson a jeho bratři věnovali pozemek pro komplex OSN podél Východní řeky v New Yorku, snad proto, aby nemuseli jezdit daleko taxíkem ze svých garsonek. Takový Nový světový řád pro Radu pro mezinárodní vztahy rozhodně není žádným impotentním debatním kroužkem. Je to mezinárodní vládní systém, který má pod kontrolou armády, zbraně, soudy, berňáky, školy, vlády a všechno ostatní po celém světě. V následujících kapitolách si ukážeme, jak přesně Rockefellerové hodlají svou rodící se strukturu rozvíjet, dokud nenabyde všech těchto kompetencí a ještě dalších. Co víme už teď, je, že Nový světový řád, který tito kšeftaři zamýšlejí, nemá být žádná republika, spoutaná řetězy ústavy (jak to formuloval Jefferson), usilující o větší svobody nás všech a ochraňující práva každého občana před tyranským velkým bratrem. Nový světový řád, který Rockefellerové připravují, bude světovou diktaturou. Konzervativci tomu mohou říkat socialismus či komunismus a liberálové fašismus; na nálepce nezáleží; bude to celosvětové souostroví gulag.“

Krize jako záminka

V knize se uvádí, že aby Rockefellerová mohli zavést NWO, tak budou muset vytvořit umělou krizi, která bude vyžadovat společné mezinárodní řešení. V knize se píše: „Dobrovolné sjednocení nepřijde s dobou; je na čase zkusit to jinak. Jak jinak? Jednoduše řečeno, zavedením stejných nástrojů nadvlády nad národy, které navrhují stoupenci globální vlády, ale tentokrát pod záminkou řešení ekonomických, ekologických či energetických problémů.“ V současné době můžeme vidět, jak se „globální oteplování“ řeší mezinárodně a jsou například prodávány emisní povolenky. Do toho připočtěte Pandemickou smlouvu, kdy WHO bude řídit „zdravotní krizi“ celosvětově. No a pokud nastane ekonomická krize, což nastane, tak se můžete těšit na zrušení hotovosti a zavedení CBDC jako „nástroje pro řešení celosvětových ekonomických problémů“. A co se stane pokud se nějaká země vzepře ustanovení NWO? V knize se dále píše: „David Rockefeller ustanovil Trilaterální komisi, aby poskytl svým soudruhům internacionalistům vedení při nasazení jejich osobního vlivu, aby svým vládám zamezili v odchýlení se od žádoucího trendu – střemhlavého letu vstříc velkému sloučení. A země, která ignoruje jejich varování a stará se příliš o své vnitřní zájmy, se může snadno dostat do potravinové, či finanční krize, či krize pohonných hmot, vedle které bude Velká hospodářská krize vypadat jako idylická procházka růžovou zahradou.“ Takovou zemí se stalo Rusko na které byla udělena řada sankcí. Problém však je, že Rusko je ve všech ohledech soběstačnou zemí. Navíc se Rusko obchodně přeorientovalo na asijské země. A co víc, tato země rozbila unilaterální systém vládnutí a vytvořila mnohopolární svět, kde každá země má mít právo rozhodovat nezávisle o své politice.

Závěr

Zdá se, že NWO se Rockefellerům v dnešní době hroutí. To však neznamená, že skrze různé krize (zdravotní, energetická, ekonomická, ekologická atd.) se o to nebudou stále pokoušet. Nicméně vždy záleží na nás lidech zda půjdeme slepě jako ovce na porážku, nebo prokoukneme jejich hru a odmítneme ji hrát. V ten moment Rockefellerové a jiné globální elity ztratí moc. Mají nad námi jen tolik moci, kolik jim jsme ochotni dát. Pokud to pochopí většina lidí, tak jejich hra končí. Read the full article

#aktarockefeller #davidrockefeller #novýsvětovýřád #nwo

0 notes

kawaiisharkstudent · 4 months

Text

československé poštovní známky

Vývoj československých poštovních známek má bohatou historii a nespočetné množství zajímavostí. Od prvních emisí v roce 1918 až po současnost, československé známky jsou svědectvím nejen o poštovní historii, ale i o kulturních a politických událostech.

První československá poštovní známka byla vydána krátce po vzniku republiky v roce 1918. Známka s portrétem prezidenta T.G. Masaryka se stala ikonickým symbolem nezávislosti. Další emise následovaly, zachycující významné události, výročí a osobnosti.

Mezi zajímavé emise patří například série věnovaná výročím revolučního roku 1848. V té době vznikla i první česká známka s názvem ""Hradčany"". Tato emise se stala jednou z nejznámějších a nejcennějších v historii československé filatelie.

Období první republiky a meziválečného období bylo také poznamenáno vydáváním známek s portréty významných osobností, kulturními motivy a pohlednicovými sériemi. Po druhé světové válce se filatelie stala prostředkem propagandy, ačkoli i v této době byly vydávány známky s historickými a kulturními tématy.

Jednou z nejzajímavějších ér byla doba socialismu, kdy byly vydávány série věnované průmyslu, vědě a politickým událostem. Symboly socialismu, jako kladivo a srp, se objevovaly na mnoha známkách. V této době vznikla i slavná série ""Včely"", která je dodnes oblíbená mezi sběrateli.

Po pádu komunismu v roce 1989 se filatelie opět otevřela různorodým tématům. Známky zobrazují historické památky, významné události a výročí. Mezi oblíbené patří série věnované českým hradům a zámkům, významným vědcům nebo sportovním událostem. československé poštovní známky

1 note · View note

hermankovy-kvet · 7 months

Text

Tihle lidé žijí v iluzi, že stát je povinen se postarat aby se měli dobře.

Ale nechtějí se mít dobře jako tenkrát za socialismu, když byla nouze o zboží a služby.

Ne!

Chtějí výdobytky vyspělé země, ovšem zadarmo a nebo v nejhorším za socialistické pracovní úsilí..

A protože je to nemožné, hledají -"Viníka".( Fialovu vládu).

A hledají "Spasitele" ( Kakamůru nebo rovnou Putlera)..

A blíží se volby..

Sakra.

0 notes

piju-skotskou · 7 months

Text

Seznamte se: naše druhé skotské bydlení, jak psal Michal, je opravdu skvostné (padla i kacířská myšlenka, že to tady zapíchnem do konce našich skotských dnů) a paní domácí je velmi milá paní, máme zaplacený pokoj ale k dispozici celý dům 👍 s kávou, čajem, müsli, ovocnými tyčinkami, kašemi atd. a mlíkař, co rozváží mlíko, přivezl také jedno pro nás (klasickà skleněná flaša s aluminiovým víčkem jak u nás za dob socialismu 😀), paní domácí nám ho po našem návratu z Uncle Bob's osobně přinesla do pokoje a to ve 23:30 ??? No coment 🤓

0 notes

mestankurier · 8 months

Text

Tož, dnes je to 55 let kdy jedni komunisti porazili druhé komunisty, ti jim to poté oplatili... 1968 a národní trauma Komunisté v Praze se začali chovat nestandardně a po teroru 50 let ukázali "socialismus s lidskou tváří". Národ je za to miloval. Čechoslováci se prostě k socialismu mají, a to už od dob husitů. Jenže lidská tvář socialismu ani komunismu nesvědčí. Je v tom potom zmatek. Slýchávám, že komunismus nebo socialismus je "dobrá myšlenka", ale vždy to pokazí lidé. Nemyslím si, že je to dobrá myšlenka... Konzervativní komunisté porazili progresivní komunisty V roce 1968 dostali konzervativní komunisté v Moskvě strach.V Praze si komunisté začali řešit svůj komunismus a socialismus po svém. Progresivní komunisté, povolili svobodný tisk, zrušili cenzuru a podpořili nezávislou kulturu. Ale šlo stále o komunismus. Nikde se neřešilo, že by se vrátili kulakům ukradené statky, živnostníkům živnosti, firmám firmy, továrníkům továrny. Řešilo se jak dát socialismu lidskou tvář. Byl to předvoj časů budoucích Komunisté konzervativní tak sice vyhráli nad komunisty progresivními, ale ti jim to následně o 20 let později oplatili. Ve finále se jim podařilo ovládnout i Západ. Dnes tak vidíme jak se euroatlantická civilizace propadá do bezbřehého komunismu progresivismu, za potlesku médií, umělců, sportovců, v��dců, prostě establishmentu. Každý kdo se proti tomu ohradí je samozřejmě agent Ruska. Rusko tak vede s progresivisty válku, tak jako to "klasicky umí nejlépe a to tím, že poslalo na Ukrajinu tanky". Nabídka Západu & Východu Jsme tedy v podstatě v pasti. Západ nám nutí komunismus progresivistický, Východ se sice z komunismu vymanil, ale v Moskvě samozřejmě nežijí "demokraté, někdejšího západního střihu, jako Německý kancléř Khol, britská premiérka Thatcherová, Francouzský prezident Mitterand" atd... "V roce 1968 byla jedna výhoda. Tehdy jste mohli před komunisty progresivními i konzervativními, utéct na svobodný západ do stále fungující euroatlantické civilizace, kde tehdy neměli zásadní vliv. To je dnes už jen vzpomínka"... Autor: TGM, 21.8.2023 Podpořte nezávislou originální žurnalistiku! Unterstützen Sie originellen unabhängigen Journalismus! Číslo účtu / Kontonummer: 1511201888/5500 IBAN: CZ7755000000001511201888 BIC/SWIFT: RZBCCZPP Majitel účtu / Kontoinhaber: BulvarART s.r.o. / GmbH www.mestankurier.info © Copyright 2023

0 notes

ldesitka · 9 months

Text

O komunistických nominacích

Máme čerstvě schválené tři komunitické nominace (jsou komunistické, protože je Senátu předložil komunista) na členy ústavního soudu a podle mého existuje několik zajímavých oblastí, které stojí za krátké zamyšlení.

Doktor Fremr

Rozebrat, nebo alespoň zmínit, doktora Fremra bude jistě povinným příslušenstvím každého komentáře, který se bude schválením prezidentových nominantů Senátem zabývat a ani já tentokrát nezůstanu stranou. To, co se stalo v kauze Olšanské hřbitovy, o co v ní šlo, bylo popsáno z mnoha úhlů pohledu. Pokud si chcete něco přečíst, je tu text Petra Pazdery Payne Nejošklivější ze všech hrošíků (Revue Babylon, 25.7.2023), která se zabývá asi nejodpornějším aspektem celého případu. Nemá smysl špinit papír dalšími úvahami na téma, jak vypadala justice v podání komunistické totality.

K napsání tohoto textu mne přivedla moje žena, kterou rozhodně nikdo nemůže označit za někoho, kdo sleduje politiku. Svoji ženu miluji, tak moc, že nejnže nevím, koho volí, ale vědět to rozhodně nechci. O politice se nebavíme, mimo mých občasných krátkých monologů na téma kavlity práce těchto, předchozí a vlastně všech ostatních vlád. Dnes mi, po jedné z mých uštěpačných poznámek položila moje žena otázku, kdo je to doktor Fremr. Zarazil jsem se a položil tu otázku v duchu sám sobě.

Doktor Fremr je komunista toho nejodpornějšího, tedy Teličkovského, typu. Stejně jako prezident Pavel. Tihle soudruzi vlastně ani komunisty nebyli. Vstoupili do strany ze stejných důvodů, z jakých dnes vstupují lidé do Českého rybářského svazu nebo do nějakého klubu sdružujícího majitele historických vozidel.

Musíte to udělat, pokud chcete chodit na ryby nebo jezdit veteránem na výlety. Víte, co děláte – jste členy nějakého spolčení a v drtivé většině případů jen chcete chodit na ryby a blaho společně s rozvojem českého rybářství jsou vám úplně jedno. V koutku duše víte, že odevzdáváte malý kousek sebe – až půjde svaz za něco lobovat, budete oním malým kolečkem ve velkém stroji českého rybářství, kterým se budou ohánět, až budou potřebovat to či ono, a mnohé z toho vám nebude po chuti. Je to ale přijatelná cena za to, že můžete na ryby.

A pro mne je nepřijatelné, aby právní základ státu ovlivňovali lidé, jako je pan Telička, generál Pavel nebo doktor Fremr. Ten jejich rybářský svaz, kterému onu přijatelnou cenu zaplaili, aby něco mohli, jaksi na svých bedrech nese odpovědnost za smrt a zubožení milionů lidí.

Všichni tři jsou typickými představiteli svého druhu: v první vhodnou chvíli zahodili stranické legitimace a vrhli se do práce pro nový režim. Jsou to lidé, kteří většinu svého produktivního života strávili prací pro naši vlast a všichni dosáhli významných úspěchů a zřejmě nelze upřít jistou odbornost v oblastech, kde profesionálně působí nebo působili. Nominace doktora Fremra ovšem v tu chvíli rýpe v temných zákoutích mého mozku a snaží se vyvést na světlo myšlenku, že prezidentova motivace k ní spočívala v pomoci kamarádovi z morké čtvrti, který má zcela stejně deviantní morální žebříček na úrovni Alberta Speera.

Miloš Vystčil ve svém vystoupení na plénu Senátu doslova řekl: Dnes žijeme ve svobodném a bezpečném světě, asi všichni chceme, aby to tak bylo i v budoucnu. Dělat dnes nějaká rozhodnutí nebo hodnotit činnost lidí před listopadem 1989, za doby socialismu a komunismu, je pro nás mnohem jednodušší, než když ta rozhodnutí, případně ta hodnocení té situace museli dělat lidé, kteří v té době žili, kteří byli nositeli toho, co se kolem nich dělo, museli se s tím vypořádat.

K tomu lze mít dvě krátké poznámky: Svět nikdy nebude dost bezpečný na to, abychom se znovu nestali totalitou. Zajímalo by mě, jestli si alespoň jeden ze senátorů v prezidentském salonku položil otázku, co by v případě, že by se tak stalo, a on sám by stál před branami pracovního tábora někde poblíž Jáchymova, dělal doktor Fremr. Je to otázka v tuto chvíli hypotetická, ovšem pokud by se stala realitou, nejsem si jist, zda mohu věřit ujišťování člověka, který prokazatelně morálně selhal, že už to neudělá.

V našem okolí najdeme spoustu lidí, kteří tu malou cenu za to, že třeba jejich děti mohly studovat zaplatili. Ale, volně řečeno s Terezou Matějčkovou, nikdo z nich není prezidentem republiky a nikdo z nich nekandiduje na ústavního soudce.

Ta druhá část o obtížnosti rozhodování se za komunismu a hodnocení jejich rozhodnutí je vlastně tím základním, proč doktor Fremr nemá být ústavním soudcem. Člověk je schopen činit jak rozhodnutí, za která se pak nemusí stydět, tak ta, která si raději nepřipomníná.

Ta rozhodnutí, za která se stydíme, by nás měla prakticky automaticky diskvalifikovat z ucházení se o jakoukoliv funkci, kde je nějaký morální kredit očekáván. Teprve naše rozhodnutí, která jsou pevná a stojíme za nimi, by měla být matérií pro kvalifikované rozhodnutí povolaných, zda si danou funkci zasloužíme. A oni povolaní by měli mít na paměti, že každé rozhodnutí je hodnotitelné, takže je asi dobře, že Senát o této věci hlasuje tajně a na papíře prostým kroužkováním a škrtáním – tedy dostatečně tajně.

Profesorka Ronovská

Server Borovan.cz přinesl informace o spojení profesorky Ronovské s lidmi, kteří, jak Aleš Borovan pregnantně poznamenal, vyrobili prezidenta Pavla. Její nominace ovšem vypovídá spíše o prezidentovi, než o ní.

Očekávám, že senátor Čunek dostane v médiích co proto, ale jsem mu velice vděčný za to, že se na spojení profesorky Ronovské s vlastníkem Deníku N zeptal.

Její odpověď totiž do zajímavé debaty týkající se převážně morálky kandidátů vnesla aspekt klientelismu. Dovolte krátkou odbočku.

Existuje takové rčení. If it's free then you are the product.

Profesorka Ronovská se označila za někoho, kdo v nadacích zajišťuje foundation governance, tedy, jejími slovy: způsob řízení té nadace tak, aby mohla fungovat bez vlivů (sic) nějakých okolních, mimo stojících osob. Je pravda, že změna financování pomohla Deníku N udržet zdání nezávislosti, ale mnohem akutněji ho potřebovala jiná organizace v jeho blízkosti, pro kterou by ztráta nálepky nezávislá byla naprosto fatální. Konstrukce paní profesorky (je-li to její dílo) je uspokojivá a mohla by nějakou dobu vydržet. Dále paní profesorka ve svém vystoupení uvedla, že funkci v této nadaci vykonává ve svém volném čase jako čestnou. Já nevím, jestli tím chtěla říci něco ve smyslu já to pro ty kluky dělám úplně zadarmo, každopádně to tak vyznělo, což při předpokládaném rozsahu restrukturalizace naznačeném výše, bohužel nepřímo podpořilo Borovanovu teorii o malé domů.

O pestrosti

Jednoznačně nejúnavnější byl úvod prezidenta Pavla. Bylo by dobré si uvědomit, že když o pestrosti Ústavního soudu hovoří profesor Kysela, je to něco jiného, než redukce tohoto termínu na to, kolik soudců má mít pindíka. Bylo to naprosto nedůstojné a Senát si to nezasloužil.

O pestrost se nicméně pan prezident zasloužil. Jeho předchůdce alespoň dokázal přetrpět diskuse senátorů nad jeho kandidáty. On již podruhé ukázal Senátu vztyčený prostředníček, tentokrát sice neutekl do Rakouska, ale po hodině a půl se stejně zvedl a odešel. Odešel a nenechal tam ani pytlík od svačiny jako důstojného zástupce navrhovatele, v tomto případě žadatele. Nevím jak moc těžké je pro KPR sladit program prezidenta s jednáními Senátu, ale vystoupit tam a nedat senátorům možnost reagovat (což Daniele Kovářové nevadilo) a nechávat senátory prostřednictvím pana předsedajícího vzkázat panu prezidentovi je hulvátské.

Jistou dávku buranství předvedl i senátor Canov, který naprosto jednoznačně prokázal, že Starostové a nezávislí jsou strana určená do bahna komunální politiky a kdykoliv se posunou někam, kde se očekává jistá forma slušnosti, buď kradou jako straky, nebo mají pocit, že stačí oblek a bahno je pak v pohodě. …tuto kauzu rozproudili John Bok, Jan Urban, syn Petra Pacáka a pak Pazdera Payne. Ti první tři jmenovaní, jestli se nepletu, tak první dva osobně, u třetího to byl otec, byli aktivní už před listopadem 1989. Pan senátor by si měl uvědomit, že tu kauzu, o které se na plénu hovořilo, rozproudil doktor Fremr.

Na okraj

Kdyby Zeman navrhl Nejedlého kamaráda na post ústavního soudce, bylo by v novinách tak moc zle, že bychom mohli přehlédnout i jadernou válku.

#komentář

0 notes

borisjelinek · 1 year

Text

Boušínský a hořičský farář P. Josef František Stejskal

Narodil se 25. prosince 1865 ve Studenci u Jilemnice do rodiny kováře Františka Stejskala a jeho manželky Barbory, roz. Prosmannové. Oba jeho rodiče byli velmi věřícími osobami a kromě toho se rádi samostudiem a četbou vzdělávali. Když viděli, že jejich syn obdržel do vínku chytrost a bystrý úsudek, rozhodli se ho dát na studia, i když pouze na teologická, protože ta měla podle rodičů největší smysl. Druhým důvodem bylo rovněž to, že by bylo o něj postaráno až do jeho smrti a nemusel by se tak ohánět jako oni.

Gymnaziální (1876-1884) a bohoslovecká studia absolvoval v Hradci Králové, kde byl 15. července 1888 vysvěcen na kněze. V letech 1888-1900 byl 2. a posléze 1. kaplanem v Náchodě (roku 1899 nechal u řezbářské firmy Petra Bušky synové v Sychrově zhotovit pro tamní chrám sv. Vavřince sochu Božského Srdce Páně a jizbickou kapli oltář se sochami Panny Marie Lurdské, sv. Josefa a sv. Václava), načež se stal farářem v Boušíně (1900-1902, zprvu jako administrátor, jehož prvním krokem bylo pořízení nové monstrance v roce 1901) a ve Studnici (od roku 1902; zde se zasloužil o novou monstranci, ciborium, hostiář a paténku k nemocným od pražského pasíře a cizeléra Jana Staňka) a posléze farářem v Hořičkách, když nahradil 14. dubna 1916 zemřelého P. Josefa Krihla, na jehož pohřbu o 3 dny později byl účasten.

Již od svého mládí byl velmi spolkově činný. Různé katolické spolky podporoval též finančně, pokud se na jejich zakládání nebo správě sám nepodílel. V roce 1889 přistoupil jako přispívající člen do fondu pro katolické spisovatele ve družstvu „Vlasť“ a do Dědictví sv. Jana Nepomuckého ku podporování kněží neštěstím postižených. V téže době vyhlásil sbírku ve prospěch vzniku české katolické knihovny v Náchodě, protože "krajina, ve které jest mi působiti jest chudá; větší obchod, továrny jsou v rukách židovských; do sousedního Pruska máme půl hodiny, odkudž proud germanisační rád by se provalil k nám; v krajině naší mnoho jest jinověrců, protestantů, kteří jak a kde jen mohou pracují na tom, aby svému bludu získali přívrženců; mravnosť u lidu v továrnách zaměstnaného pustne, k čemuž napomáhá šíření krvavých, demoralisujících románů". Když byl v roce 1893 založen v Praze První politický Klub katolického dělnictva v Čechách, stal se jeho prvním venkovským členem a v jeho výboru vytrval až do roku 1899. Jako předseda katolického vzdělávacího spolku dělníků "Svornost" v Náchodě bojoval se stále se šířícími myšlenkami sociální demokracie a jako alternativu nabízel zásady křesťanského socialismu, což prokázal řadou přednášek, např. 14. října 1894 v jednotě katolických jinochů a mužů v Úpici. 18. října 1895 stanul v čele nově vzniklé náchodské krajinské organizace katolických jednot a přišel s nápadem, aby se každoročně uskutečnil sjezd všech v organizaci zastoupených jednot. O rok později se spolu s dalšími zasloužil o vznik křesťanské vzdělávací jednoty jinochů a mužů "Vlastimil" pod ochranou sv. Václava v Polici nad Metují. 27. prosince 1897 se stal členem výboru Politického družstva tiskového pod ochranou sv. Jana Nepomuckého v Hradci Králové a zároveň byl zvolen do jeho řečnického a agitačního odboru. Na výstavbu královéhradeckého Boromea věnoval ze svých příjmů 6 K. Vedle toho podporoval také řadu potřebných, např. 1 studenta náchodské reálky, na jehož stravu a byt věnoval měsíčně 4 K. Zároveň byl činným členem tamního podpůrného spolku, jehož stanovy byly potvrzeny c. k. místodržitelstvím v Praze 1. září 1897. Od roku 1898 byl též čestným členem Spolku vojenských vysloužilců v Náchodě a předsedal řadě voličských schůzí křesťansko-sociální strany tamtéž. Dále podporoval řadu vzdělávacích a národně-buditelských organizací, např. Ústřední Matici školskou a Národní jednotu severočeskou.

Nezapomenutelným je jeho předsednictví táborům lidu v lese „Občině“ u Červeného Kostelce 22. července 1894 a v zámecké zahradě v Náchodě 18. srpna 1895, kde též pronesl velké a zásadní projevy. Výrazná byla také jeho slavnostní řeč při svěcení spolkového praporu Svatojosefské jednoty katolických jinochů a mužů v Hronově 5. července 1896. Oceňován byl též za svoji činnost duchovního, například v roce 1907 byl vyznamenán pochvalným biskupským dekretem a roku 1915 uznáním biskupské konsistoře. Zemřel 18. června 1930 na Hořičkách jako osobní děkan, biskupský notář a zdejší farář. Jeho smrti si krátce všimla "Národní politika", která 22. června 1930 napsala toto: „Na Hořičkách u České Skalice zemřel po delší těžké nemoci všeobecně oblíbený děkan P. Jos. Stejskal, býv. dlouholetý náchodský kaplan, v 63. roce svého věku.“ Trochu málo na jeho bohatý život a ještě rozsáhlejší multioborovou činnost.

Kostel sv. Ducha (Hořičky)

#hořičky #slatina nad úpou #boušín #osobnosti

0 notes

lieselotte-sky · 1 year

Text

Pamatujete ten vtip, co se říkal vždycky v listopadu: Otevřu noviny, Lenin, otevřu rádio, Lenin, otevřu televizu, Lenin, otevřu oči, Lenin, doprdele, bojím se otevřít konzervu.

Jenže tehdy to bylo jen v listopadu, to se dalo přežít. Já nevím co jsem komu zas (ne)udělala, ale mám to teď s Babišem, trvá to už víc jak rok a mám dojem, že ty konzervy ve špajzu se mi asi zkazí. Babiš na vás na internetu vyleze vždycky, je úplně jedno co hledáte, můžete hledat semínka mrkve, můžete hledat funkční hajzlpapír, to je jedno, ta sračka na vás stejně vyhřezne. Viděla jsem toho v životě už hodně, zažila jsem socialismus, zažila jsem divoký kapitalismus, pak návrat socialismu, viděla jsem hada z kola spadnout, žábu pěstí bušit, viděla jsem i prezidenta pod plexideklem, ale tak úporně vlezlou a nezničitelnou sračku jak Babiš jsem ještě neviděla. Na to aby měl člověk strach i vystřelit, ještě by se to rozletělo na houf malých.

Teď naposledy. Hledám Nein, das ist Super, coby hlášku z jiného starého vtipu a jsem konfrontována s 20 videi s Babišem. To není normální! Politika mě nezajímá, ať si to dělá co chce, já jen nechci aby to na mne furt odněkud lezlo.

2 notes · View notes

dalsimoravskyblog · 10 months

Text

čumblrhledáseriál: kvalifikace

Hlasujte pro svého oblíbence. Seriály s nejnižším hodnocením budou vyřazeny (v případě remízy vybírám já). Pod hlasováním vizte taky propagandu ;).

Propaganda aneb hlas lidu

30 případů majora Zemana: „Tohle byly moje Akta X (ano, dává to smysl).“

Devadesátky: „Devadesátá léta mě nikdy moc netankovala, dokud jsem neviděla tento seriál. Také dali prostor úplně novému herci, který ještě nikde moc nehrál, čímž ho ušetřili hraní v Ulici, Ordinaci a jiných pochybných seriálech.“

Hořící keř: „Má to tři epizody, takže to neporušuje pravidla (i když existuje i filmová verze ale to se nepočítá). Nejlepší televizní věc, co u nás za posledních x let vzniklo, Agnieszka Holland je prostě Agnieszka Holland (i v Česku). Dokonce ani Kotek mě tam nesere.“

My všichni školou povinní: „Školní drama, co vás vzdělá o realitě socialismu. Sexy neurotické učitelky included.“

Poldové a nemluvně: „Zábavná a chytrá detektivka. Obsahuje zvláštně homoeroticky nabitý moment mezi Skopalem a Holubem.“

Případy 1. oddělení: „Ze záplavy detektivních seriálů, které čt za poslední desetiletí vyprodukovala, má tenhle nejlepší postavy + oceňuju inspiraci reálnými případy.“

Vodník: „Cool detektivní minisérie. Obsahuje lesbu. A cirkulárku.“

#čumblrhledáseriál #seriály kvalifikace #česká televize #český tumblr #český blog

12 notes · View notes

pepikhipik · 1 year

Text

Dopisy ze zajetí

11. dubna se na celém světě slaví Den osvobození vězňů. V tento den roku 1945 vstoupila americká armáda do koncentračního tábora Buchenwald, kde se předtím vzbouřili vězni. Celkem bylo v koncentračních táborech a věznicích Třetí říše drženo asi 18 milionů lidí.

Německé muzeum dějin druhé světové války v Berlíně-Karlshorstu uchovává unikátní archiv dopisů bývalých sovětských válečných zajatců, vězňů koncentračních táborů a obyvatel okupovaných území. Neobvyklé je, že dopisy byly napsány šedesát let po skončení druhé světové války.

Počátkem roku 2000 rozeslala německá nevládní organizace KONTAKTE-KOHTAKTbI jménem německého národa omluvné dopisy a materiální pomoc ve výši 300 eur na osobu tisícům bývalých válečných zajatců žijících v bývalém Sovětském svazu. Tímto způsobem chtěli aktivisté KONTAKTE-KOHTAKTbI vzdát hold utrpení obětí nacionálního socialismu. Vězni koncentračních táborů byli také požádáni, aby do Německa poslali dopisy se svými vzpomínkami na zajetí nebo život za okupace.

Ukázalo se, že mnozí z těch, kteří přežili německé zajetí, skončili po osvobození ve stalinských táborech. V Karlshorstském archivu se nachází 12 000 osobních svědectví lidí, kteří přežili peklo.

V březnu letošního roku se v Berlíně sešli pedagogové z Německa, Ruska, Běloruska a Ukrajiny, aby v rámci projektu „Laboratoř pro učitele dějepisu“ četli a studovali dopisy ze zajetí. Cílem projektu bylo podívat se na dějiny druhé světové války nikoli z pohledu politiků a generálů, ale očima současníků, obyčejných lidí, kteří se ocitli v soukolí dějin. Z Ruska byli vybráni čtyři učitelé dějepisu z Krasnojarsku, Tomsku a Tomské oblasti.

– Vyplnila jsem online dotazník a byla jsem vybrána,“ říká Elizaveta Ivanova, učitelka dějepisu na 49. škole v Tomsku. – Cestovné a ubytování hradila německá vláda. Díky tomu jsem měl jedinečnou příležitost pracovat s archivem dopisů sovětských válečných zajatců. Nyní, před 9. květnem, předám svým dětem živý materiál, zprávy z minulosti, které si přečtou a pocítí, jak těžká byla tato válka.

Antonie Vasiljevna Cv. „Byly mi čtyři roky, sestře šest. Zažili jsme strach, hlad, zimu a přihlíželi smrti vojáků i civilistů. Dobře si pamatujeme, jak nacisté přišli do naší vesnice (30 kilometrů od Vitebska). Procházeli vesnicí, jako by byli jejími pány.“

– Co vás v těchto dopisech nejvíce překvapilo?

– Mnozí například psali, že ne všichni němečtí vojáci se k Rusům chovali špatně. Mnoho Němců pomáhalo obyvatelům potravinami a léky. Četl jsem dopis od ženy, která žila v okupované vesnici. Vypráví, jak jí a jejím dětem přivezl německý voják z Německa léky. V našich učebnicích dějepisu je postoj Němců k Rusům za války jednostranný, všichni jsou prezentováni jako zrůdy. Také ve filmech vidíme jednoznačný postoj. Situace však byly odlišné. Nedávno uvedený film „Králíček Jojo“, který ukazuje jiný pohled na chlapce z Hitlerjugend, byl pravděpodobně důvodem, proč byl v Rusku zakázán v široké distribuci, protože odporuje našim stereotypům o „fašistech“.

Arutjunjan, Karapet Smbatovič „Jeden z německých důstojníků, šéf dolu, si mě občas bral k sobě domů jako služku. Dobře mě krmili, dokonce jsem se několikrát koupal s mýdlem. Jsem vděčný jeho ženě a dětem za jejich dobrý přístup ke mně, nebýt jich, zemřel bych v dole…„

– V Berlíně jsme se rozdělili do čtyř skupin. Nejprve jsme si dopisy přečetli, udělali si poznámky, vyfotili je a pak jsme si sedli a vyměnili si informace, abychom pokryli co nejvíce detailů,“ uvedla další účastnice projektu, doktorandka historie na Krasnojarské pedagogické univerzitě Marina Konstantinová. – Dopisy si byly do jisté míry podobné, mnohé z nich děkovaly německé vládě za pomoc, za to, že si na ně vůbec vzpomněla. Z některých z nich mě mrazilo. Tady jsou například řádky z jednoho, na který jsem narazil: „Celé čtyři roky jsem byl v zajetí, na okupovaném území. Neustále mu brali krev a píchali nějaké léky. Vyšetřili mě, změřili mi teplotu, znovu odebrali krev a znovu píchli injekci. Zřejmě prováděli nějaké testy. V těchto dopisech je méně zášti. Lidé vzpomínají na hrůzy, strádání, hlad, na všechno, čím prošli. Ale bez nenávisti. Autoři dopisů jsou zapomenuté oběti, kterým se nedostalo omluvy ani odškodnění za to, co prožili. Jejich dopisy jsou nyní překvapivou směsicí bolesti a utrpení, překvapení a vděčnosti. Nikdo z těchto lidí nedoufal, že by si na ně německá vláda vzpomněla nebo že by jim vyplatila alespoň skromné odškodnění.

Kirej Galina Ivanovna, Ukrajina, Bachmač „Z vyprávění mých pěstounů vím, že maminku a sestru poslali do nemocnice – maminka měla silně omrzlé nohy a Adu zavřeli na infekční oddělení. Místní obyvatelé, kteří tomu tajně přihlíželi, viděli malou Adu, které byly teprve dva roky, jak ji nacista táhne za nohy po silnici. V Lubném byly všechny tyto děti usmrceny v plynové komoře…„

Stalinovi se připisuje výrok: „Nemáme vězně, máme zrádce“. V Sovětském svazu tento přístup k zajatým vojákům převládal až do samého konce. Teprve v roce 1995 byl sovětským válečným zajatcům přiznán status účastníků války. Obyvatelé vypálených vesnic a vězni koncentračních táborů, kteří tam byli méně než šest měsíců, stále nemají žádný status, a tudíž ani žádné odškodnění od svých států nebo od Německa.

– V roce 1990 bylo v Německu založeno sdružení KONTAKTE-KOHTAKTbI, náš německý partner. – říká Anastasia Mokrushina, zástupkyně krasnojarské veřejné organizace Interra. – Když vyšlo najevo, že sjednocená německá vláda tyto lidi oficiálně neuznává jako oběti, a proto jim nenabízí žádné odškodnění, KONTAKTE-KOHTAKTbI se je vydal hledat. Pátrání probíhalo v Rusku a v bývalých sovětských republikách: na Ukrajině a v Bělorusku, Gruzii, Arménii a dalších. Současně sdružení provádělo vzdělávací aktivity, aby vysvětlilo, kdo tito lidé byli, jak trpěli a proč se na ně zapomnělo. Vyhlásili také sbírku na získání peněz na odškodnění od Němců. Hledání v archivech byla dlouhá a náročná práce. Nakonec se jim podařilo najít 12 000 lidí. Každému z nich byl zaslán dopis a 300 eur. Pokud oběti již nežily, dostávali tyto dopisy jejich příbuzní. Organizace je na oplátku požádala, aby jim poslali dopis, ve kterém jim sdělí, co zažili. Takových dopisů nakonec poslala asi čtvrtina. Právě s nimi naši učitelé pracovali.

Zajatí sovětští vojáci a důstojníci byli využíváni jako nuceně nasazení, museli vykonávat těžké práce v dolech, vojenských továrnách a průmyslu v Německu, v zemích spojeneckých s Hitlerem a na okupovaných územích. Někteří přeživší se po osvobození dostali rovnou do stalinských lágrů.

Jevgenij Ivanovič Valika „Po skončení války nás na jachtě Stella Polaris přivezli do Murmanska, kde nás prověřili a zařadili do 750. dělostřeleckého pluku, který neexistoval. A tak jsem neměl status válečného veterána a nedostával jsem žádné dávky. Obecně se naše vlast chovala k válečným zajatcům nepřátelsky, je zázrak, že nás nezastřelili.„

Byli obviněni ze „zrady“ a „porušení vojenské přísahy“. Bývalí sovětští váleční zajatci měli až do rozpadu SSSR potíže se získáním zaměstnání, kariéry, vyššího vzdělání a důchodu.

Jevgenij Michajlovič Platonov, Vladimirská oblast „Příděl (v koncentračním táboře) byl vypočítán tak, aby nejsilnější člověk zemřel během 1-1,5 měsíce. Za jeden den zemřelo 120-150 lidí. Z kamenné boudy bez oken a dveří, jejíž podlaha byla pokryta zmrzlými výkaly, vynášeli mrtvé tzv. táboroví zřízenci a nakládali je na vozík v bedně (bez dna a střechy). Jeden z ošetřovatelů vylezl na vozík a páčidlem lámal mrtvým ruce a nohy, aby je mohl naskládat na hromadu. Po návratu jsem nebyl zaměstnán v žádné továrně. Hladová, zbídačená a zničená země se připravovala na třetí světovou válku.„

Společnost KONTAKTE-KOHTAKTbI stále udržuje rozsáhlou korespondenci s bývalými sovětskými válečnými zajatci a jejich rodinnými příslušníky. Každý den dostávají dopisy, vzpomínky, prosby, komentáře a úvahy. Více než 4100 dopisů je ucelenou a souvislou výpovědí o životní cestě člověka. Někteří bývalí sovětští váleční zajatci vyprávějí svůj životopis v sérii 5-7 nebo více dopisů.

– Pro učitele dějepisu byl projekt jedinečnou příležitostí získat materiály z první ruky a porovnat vzdělávací systémy v různých zemích,“ říká Anastasia Mokrushina. – Učitelé také navštívili hodiny dějepisu v německých školách a připravili si prezentace o tom, jak se v jejich rodném městě vyučuje dějepis, kolik hodin je věnováno studiu druhé světové války a jaká témata jsou zmiňována. Všichni naši učitelé upozornili na to, že vojenským dějinám je na naší škole věnováno velmi málo hodin a že v důsledku toho jsou některá témata zcela vynechána. Například oběti nacionálního socialismu a váleční zajatci nejsou téměř vůbec zmíněni, dokonce i holocaustu se téměř nedotkneme. V důsledku toho je úroveň vlastenectví našich žáků poměrně vysoká, zatímco úroveň znalostí je nízká. Problémem je také nedostatek materiálů, které mohou učitelé používat.

– Nebáli se učitelé z Ruska takového projektu zúčastnit? Protizápadní propaganda je u nás velmi silná a všichni si pamatujeme, jak před třemi lety došlo k opravdovému zásahu proti školákovi z Nového Urengu, který v Bundestagu vystoupil s projevem a mluvil o „nevinně mrtvých vojácích wehrmachtu“.

– Abych byl upřímný, nepamatuji si, že by někdo vyjádřil takové obavy. Zdá se mi, že to jsou politici, kdo čeří vzduch, zatímco obyčejní lidé, navíc pedagogové, jsou přátelé a vzájemně se podporují.

Na základě dopisů z berlínsko-karlshorstského archivu začnou učitelé na Sibiři 9. května připravovat tematické hodiny dějepisu pro své školy. To bude s největší pravděpodobností provedeno online. Plány lekcí budou umístěny na internetu, kde je bude moci použít každý učitel. Organizátoři projektu jsou přesvědčeni, že lekce založené na osobních příbězích se dotknou srdcí školáků a vyvolají v nich pocit sounáležitosti s událostmi válečných let.

Zdroj: „Их обвиняли в предательстве“. Письма из плена

#historie #WWII #Rusko #Německo #koncentrační tábory #političtí vězni #trestanecké kolonie #komunistické lágry

0 notes