radicaltimesnews-blog

[radicaltimesnews-blog]

Beer talk: Surf Curse (CA, USA)

Californian band Surf Curse are on their first tour in Europe and they haven’t forgotten about Czechia. Their show in Skatepark Štvanice blew mine and almost 200 more heads away.  After the concert, I’ve talked with the core of Surf Curse and cute short girl Lauren, who’s joining them on this tour. We’ve sat down for like an hour and managed to discuss all kinds of topics, from funny ones to deep ones.

Nick (the drummer): This is the voice of Nick Rattigan. Jacob (the guitarist): This is the voice of Jacob Rubeck. Lauren (the guitarist): This is Lauureeen.

Have you ever played a skatepark before?

Nick: No, first time.

How was it?

Jacob: It was a lot of fun, I wish more people would have stayed skateboarding during our show. It’s understandable though because of the dark.

Everyone actually went to watch your show.

Nick: It’s true, they just stopped and went down, awesome.

Jacob: We loved to be the soundtrack to skateboarders. That’s kind of how we started, our music’s been in skate and snowboarding videos. I guess it somehow fits, especially the early stuff.

You get inspired by movie soundtracks a lot, don’t you?

Jacob: More from films than anything else. It’s weird, cause everyone’s like what’s the most influential band and stuff and I always say that from the beginning it was bands like Wavves and the whole garage-rock scene, but it changes so fast for us. We didn’t really wanna be a part of that culture and just ended up getting more inspiration and song ideas from films.

When people look your music up on the internet, they may end up thinking that you’re a two-piece band, but you usually play live shows with third person, a second guitarist. How so?

Jacob: We only started doing that recently, with release of the latest record Nothing Yet, so it was in January 2017.

Is there someone else on the record apart from you and Nick?

Jacob: We recorded everything ourselves, Nick did most of the secondary instruments like synths. We just sat in a room in North Hollywood in the back of our friends’ parents house.

Nick: We also recorded the first two albums there, so we ended up working with him for third time.

Jacob & Nick: His name is Andrew James McKelvey!

Nick: And he’s an amazing producer and sound engineer. We recorded the first two albums in two days time, we recorded the instruments in a day and the vocals in a day. We tried to do the same this time, but we just kept coming back and adding things, so that’s why the album has a lot of different sounds.

Jacob: We wanted to do something that’s a lot more interesting.

Do you feel like you’ve matured over time considering the sound of the latest album?

Nick: Absolutely. We’ve also made an effort to mature the music. We’ve both been through so much… so much life and shit over the past few years.

When we heard Nothing Yet for the first time, a friend of mine noted: “Where’s the sun drenched-vibe of Surf Curse, it’s more melancholic now”…

Nick: I think that melancholy is a good way to describe it, yeah. I mean, if you ask us what our music sounds like, it’s always one of the hardest questions to answer. A lot of the old stuff was very fun and sweet. We were like nineteen, writing all these songs in our basement in Reno and then we just got hit with a lot of life experience and all sorts of things. I guess that’s why we tried to communicate a deeper meaning or something more heartfelt and emotional in our music.

Who are the TELE/VISIONS, Nick?

Nick: Oh yeah, it’s like a completely different band than Surf Curse. Surf Curse are always me and Jacob doing things together, TELE/VISIONS or Current Joys has always been my effort to experiment with music and pushing song-writing skills.

Do you play the drums as well in other bands?

Nick: I’m not a drummer in TELE/VISIONS, I play the guitar there. Current Joys are just my solo project.

Which sound is closer to your heart, the sunshine-filled Surf Curse or darker TELE/VISIONS?

Nick: That’s a difficult question. They’re obviously different. I’m definitely more melancholic than I used to be in the early days. Music is just all about the emotions, your emotional states and those change constantly with age and years. So I think it’s a constantly evolving thing with both of the bands, but it’s ultimately just to be as true and honest to ourselves as possible. It’s hard to really place where I am now or where I was before, but I hope the music speaks for itself.

And what about Casino Hearts, Jacob?

Jacob: Ohh, that’s overwidth now. I stopped doing that, but I have a new project called Gap Girls. It will come out eventually, there’s only one song available online at this time.

Were Casino Hearts your solo project?

Jacob: Yeah, it was just me recording songs in my bedroom, kind of experimenting with guitar and writing these weird-ass pop songs. I stopped doing that when I moved from Nevada. If I ever write songs in Nevada, it’s gonna be Casino Hearts, but if I’m anywhere else, it’s gotta be something new.

I’ve also heard that you’re more of a drummer than a guitarist, Lauren..

Lauren: Did you hear that from my dad?

I don’t wanna give up my sources, but.. yeah, I spoke to him before. (Lauren’ dad was also here tonight, at the concert)

Lauren: He always says that, because it was his dream to play drums, so he’s always seen me as a drummer, but I don’t think I consider myself mostly as a drummer. I like playing everything, but I probably like playing guitar more than playing drums.

How come you’re on this tour with Surf Curse anyway?

Lauren: I came onto this tour like 5 days before the tour, because I lost my job the same day their old guitarist had to drop out. These guys are good friends of mine. First time I actually saw Surf Curse play, it reminded me so much of the time when I was in high school and saw No Age play, the same energy and it was really nostalgic, so I’m really happy to be here.

Nick: She also makes music apart from Surf Curse, that’s really great.

What’s that band called?

Lauren: I shouldn’t say, cause I’m working on a new thing right now. It’s called The Who.

How’s the tour so far? Do you ever get tired?

Nick: This is our first four week tour ever, it’s been great –     

Jacob: We were gone for a month and a half in US once, but we only played like 7 shows. Here in Europe we have a show almost every single night, we’ve only had two or three nights off.

Nick: Yesterday for example we played in Kreuzlingen, Swiss/German border. There’s a town of Constance on the German side and there actually were more people from Germany than from Switzerland. Today we drove for 6 hours to get here.

What’s the festival you most enjoyed playing?

Nick & Jacob: COACHELLA!

Nick: No, not at all. Honestly this tour has been so great for us. Because in US, we started playing bigger venues and this has been a lot of small bars, that are really packed and intimate. Personally I can say I feel a lot of love and genuine emotions and also a lot of energy and catharsis when playing these shows, which is quite beautiful. Some of them have been my favorite shows to play, all these strange towns that we never thought we’d play in. It’s very different than playing in the States.

Now, I know it’s your first time playing in Czechia, but have you been in Europe before?

Nick: Never ever, it’s the first time across this ocean for both of us.

What does it feel like, playing overseas?

Nick: Very different. I mean, we’re in divergent cultures and lifestyles every night, which is much different than in the US, where you’re just playing a different state every night, which is sort of the same think-tank. Here you cross borders every day. We’ve been to Spain, France, Switzerland Czech republic and took a ferry to the UK, which is a completely different world.

Jacob: I’d say it’s overwhelming, cause you’re surrounded by different environments all the time and being here forever and you’re just like: “Wow, so this is actually real!”

How surprising do you find it that people actually know you?

Jacob: Feels great, there’s people coming up to us saying: “We never thought you’d come here.” That’s the sickest thing ever.

Nick: Yeah, they’re like: “We’ve been listening to you since the first demos you released.” We printed around 30 of these shirts back in Reno, when we started the band. And this girl in Belgium had one of the shirts on at the gig. It’s so unbelievable.

Jacob: That goes back all the way to the times, when we first put our music up on Tumblr. It feels awesome that some people experienced the beginnings with us.

I actually remember that you were the first band ever, whom I sent money for an album through Bandcamp. It was probably like 5 bucks, haha. Do you guys wanna Make America great again?

Nick:  Ehmmmmm, no. We wanna make garage punk great again.

Jacob: (laughing) No, cause America’s never been great.

Nevada or California?

Jacob: I enjoy a lot of things about California, but I think I’d like to move back in Reno later in my life. I’d never move back to Las Vegas, where we both grew up. We both then lived in a bunch of places, but I think Reno is kind of where my heart is, as far as where I feel safe and comfortable. But you know, after being on the road for so long, I don’t really want stay in one place. Once you experience the rest of the world, you just wanna keep exploring and experiencing more. There’s the whole world out there.

Many of the good bands we know are from California and Nevada. It’s like all the bands are from the same place. Why do you think it’s like that, what does make these places so special?

Jacob: Well, there’s like an obsession with surf culture, that fucking good weather and it’s really quite a magical place. I mean, a lot of garage, surf-rock or Burger Records bands are not from California, they’re from all over the place, but everyone just ends up in California anyways, cause that’s where the scene is.

Yeah, I guess they must be influenced by Californian scene from their beginnings. I remember when we met Moonwalks, we thought they’re from Cali and they’re actually from Detroit.

Jacob: Yeah, exactly, but they live in California now. The thing is, people always say that California is the place to be, that you gotta move to California and in the end, they do. I never thought I would be living in California, but I fucking ended up there anyways. And it works, if you feel comfortable there, we’re able to see shows every night, so it’s just exciting. And there’s always new people there, so there’s always something to do. There’s just weird magic towards California, it’s like New York, there’s magic too, you always think about the CBGB stuff, Lou Reed… I feel there’s something magical and inspiring about Reno too.

And then there’s The Smell That Saved Your Life. What’s your connection to this club?

Jacob: That’s one of the DIY music venues that’s been around for almost 20 years now. And there always was a lot of people that would go there to get inspired. Our favorite bands would always play there, when we were younger.  

Who might that be, for example?

Jacob: Abe Vigoda, BARR, Mika Miko, No Age, Health and so on. I wasn’t really a musician when I went there for the first time, but I loved music so much I had to go. I was like 18 and I never got to experience these shows before, cause in Nevada almost every venue is 21 plus. In Nevada I got to interview bands. I never saw them play, but I got to talk to them, which was awesome. Then I told Nick about The Smell and we eventually went to 14th anniversary show and it was insane.

Nick: We went for No Age, but every band that played that night blew us away. We drove back home from that show and all we talked about was starting a band so we could play at The Smell and do what these other bands were doing. And eventually, in between school, on a weekend, we got a chance to play there. I was so scared to go down to L.A. and play show for the first time, but we then kept coming down more and more. People started to think we’re from Cali, but we had to drive 9 or 10 hours to play at The Smell.

Jacob: It’s really such a special place. They’re tearing it down pretty soon and they’re replacing it with a parking garage. That’s quite tragic. They’re trying to relocate it.

It’s not gonna be the same, is it?

Jacob: Who knows. These DIY venues like The Smell are never meant to last that long anyway, it’s kind of in the nature of what they are. It happens, but then new venues are opened, new people come. New good chapters begin, I think that’s the way of life is.

Nick: There’s always new potentials with the venues, just look at the skatepark here. Trends are kinda made to die and be reborn again, then it keeps things fresh and interesting. There’s always an attitude that exists in people and youth that’s gonna exists beyond any geographic location.

Since you studied journalism Nick, when it comes to life goals and stuff, are you really just killing your time?

Nick: (laughing) Well, I don’t think we’re just killing our time and doing stuff that’s meaningless. It may be a cool thing to say, but you know, I don’t wanna sound pretentious or anything, but I think what we’re doing is quite an important thing. Bringing people either joy or sadness or same sort of release or empathy or whatever. Whatever we can give people with what we do is one of the most important things that life has to offer.

What are those important things for you?

Nick: Music or any form of art. I think that it’s a shame that music or any other form of entertainment is seen just like a radical, crazy thing to do with your life. I really think it’s quite important and it gives some people a reason to live.

Jacob: It takes a lot to get to a point, where we can just make music. We know that it won’t last forever, but as long as we can do it, it’s very important and we’ll do it for as long as we can.

There’s a new law in Czech republic which says that you cannot smoke in clubs. What do you think about that and why?

Nick: Smoking kills. It’s been a thing in America a while ago, you also can’t smoke in bars or clubs. Jacob: Except for Vegas.

Nick: What’s crazy about it is coming to Europe and seeing these horrific images on all of the cigarette packages.  

There’s just a baby with a cigarette on this one.

Nick: (smiling) I know there’s just a little baby, but there’s also these realities of smoking, that are gross. I think that there’s this giant global effort to warn people that smoking is bad, but there’s still this culture of cool behind it and people do it anyways. It’s slowly taking peoples’ lives, it’s making people die younger –

Jacob: It’s your choice too.

Nick: Yeah, it’s your choice, whatever. But I mean, I don’t smoke, it’s interesting from an outsider’s perspective. It almost feels like I’m in a Black Mirror episode, with people inhaling the smoke with packages that show: “This is gonna cause you harm,” but it’s still kind of ignored, cause it’s seen as a globally accepted social function..

Well, from what I’ve heard, smoking is the most classy way to commit suicide. Thank you for the interview, guys.

Surf Curse: Cheers!

                                                                                                                         AR

[radicaltimesnews-blog]

Na snění nic není. Nebo je?

Když jsem o víkendu v Ostravě dospával noční prohlídku tamějších podniků a krás uhelného království, zdálo se mi o bramborové kaši.  Ač mám horkou, lahodnou, bramborovou drťku rád, v poslední době kolem ní spíše chodím, než konzumuji.  Snažil se mi mozek naznačit, že bych si měl tento pokrm bezzubých králů dopřát, že mu, stejně jako ostatním, dříve důležitým věcem v mém životě, nedopřávám dosti pozornosti? Snad šlo jen o chvilkový výbuch divokých fantazií pravé hemisféry mé mozkovny.

Podobně jako u ostatních snů, i ten o kaši se mi vybavil až později téhož dne. Zamyšleně jsem pod vidličkou drtil pečené brambory na kari, když mě to trklo. Snové déjà vu. Nažloutlá bramborová drť mi najednou byla bližší než přátelé u stolu. Vzpomínka na noční setkání s ní měla za následek, že jsem se, ač se ve vzduchu humor ve větším množství nevyskytoval, začal smát. I zeptali se mě moji milí: „Co je?” Svěřil jsem se jim s rozpaky – lidem by se přece mělo zdát o dávných, či budoucích láskách, o ševci, jehož ve snu viděti je podle Rychlých šípů hrozné neštěstí, či o penězích a můrách.

Po chvilce ticha přišla z úst přátel taková smršť bizarností, jakou nenajdete ani na stránce Blesku vyhrazené pro inzerci. Oběd se proměnil v setkání anonymních snílků. Tomu se zdálo, že ho obtěžuje profesor z filosofické fakulty, ta se ocitla v zadní kapse něčích kalhot a musí si nutně vyčistit zuby cukrovou trestí. Někdo prohlásil, že se mu jednoduše zdálo o oblých tvarech písmena B.

Kde se to v hlavě bere? Jsou majiteli tváří osob z našich snů skutečně neznámí lidé, které potkáváme denně na ulici? Někdo si myslí, že sny jsou útržky vzpomínek na alternativní realitu, ve které paralelně existujeme spolu s tou naší. Zkuste si někdy po ránu v rozespalém úžasu, způsobeného snem, všechno sepsat na papír. Jazyk, který po sobě pak z papíru čtete, jako by z alternativní reality pocházel: „Soutěž Kdo je největší zrádce světa? Ital na mě seshora do kóje s písečnými stěnami sype z úlu včely a směje se. Němce a Angličana dostal taky. Vyhrál, ale já jsem na grilovačce s našima a řeším spíš, kdo zavolal do Novy.” 

Zkušenější politolog či historik by ve spojení zrádců s italským národem viděl mnoho historických korelací, v Nově by snad psychiatr našel následky všudypřítomnosti komerčních médií. Já za dadaistickým hnutím v mém mozku vidím filmy Davida Lynche, které často sny připomínají. Lidi kolem snění často chodí, jako kolem horké kaše. Hnípají do nich vidličkami, teoriemi o alternativních realitách na ně pokládají proužky másla, které se postupně roztékají a s kaší se nevratně míchají. Freud se pokusil bramborovou kaši snů dokonce vykládat, a jak dopadl. Je to šlamastyka. Já se spokojím s pozicí konzumenta a zítra se odměním plátkem babiččiny sekané se znojemskou okurkou a kaší z bramboru hlíznatého.

Koneckonců, neměl bych tu kaši tak zanedbávat.

JV

#kaše #dada #píčovina #výžblept

[radicaltimesnews-blog]

Beer talk: The Ribs

Čerstvá nadějná kapela The Ribs, jedna z novějších kapel pražské hudební scény, vystupující jako support Genuine Jacks ve Fatal music clubu v rámci Candyland tour. Energičnost, divočina, rokenrol. Stage performance, která donutí k pohybu i toho nejlínějšiho. Při koncertě The Ribs máte pocit, že předvést show je pro ně daleko důležitější, než samotná muzika. Je to opravdu na škodu?

Čus, můžete se stručně představit? Kdo jste, na co hrajete?

Miloš: My jsme kapela Metalová senzace z Prostějova. Janík Pískač hraje na elektrickou kytáru, Marek hraje na škopky, Miloš hraje na klávesové nástroje, ságo a elektrickou kytaru.

Ivan: A já s nima moc ani nezpívám, jen tak se na ně rád chodim dívat. Někdy si ho pohonim, kluci jsou hezký.

Pěkně se na tom pódiu kroutíš, to je pravda.

Ivan: Pro mě je to hrozně přirozený. Od mala rád tancuju a když jsi na tom pódiu, zpíváš svoje texty, jsou tam tvoji kámoši.. To je prostě vono, já si nemůžu pomoct, je to hrozně spontánní. Někdy to bohužel moc hrotim, protože se snažim dostat do toho módu, kdy vnímáš jen tu hudbu a je ti všechno jedno, ale někdy to úplně jen nejde. Samozřejmě jsem ovlivněnej Mickem Jaggerem, Jimem Morrisonem...

Mně osobně to připomínalo Iana Curtise při epiltickým záchvatu.

Ivan: No jasně. A snažíš se tomu vyvarovat. Zároveň je dneska nemožný dělat něco úplně originálního. Od mala nás ovlivňuje tolik věcí, nejenom hudba, ale i rodiče, kamarádi. Všechny akordy už někdo použil. 

Dneska jste odehráli dobrej koncert. Něco tomu ale chybělo. Co tomu chybělo?

Honza: No jednoznačně tomu nejvíc chyběla basa, protože náš basák je s rodičema na dovolený v Itálii.

Ivan: A ono jde taky o to, že my nemáme stálýho basáka. On s náma hraje gigs, ale na zkoušky s náma moc nechodí. Sháníme někoho trvalejšího, abysme se mohli pořádně sehrát.

Honza: Kdyby s náma chtěl hrát dlouhodobě, tak určitě, je to super týpek. Ale má trochu jinou představu než my.

Do songů implementujete víc nástrojů, než máte členů v kapele. To mi přijde v Česku poměrně zajímavý a nevídaný.

Ivan: To máme díky Milošovi, kterej je skvělej hudebník.

Marek: Totálně, vždyť on hraje na bicí líp, jak já.

Miloš: To nee.

Že by ještě stíhal přeskakovat za bicí, jo? 

Ivan: No, ale hudebně nás fakt drží. Marek: A je mu sakra čtrnáct. Co jsem dělal já ve čtrnácti, sbíral hrušky?  

Počkej, počkej, počkej. Tobě je čtrnáct? Kolik vám je všem let?

Ivan: Sedmnáct.

Miloš: Čtrnáct

Marek: Dvacet jedna.

Honza: Devatenáct.

Tipnul bych vám to fakt jinak.

Ivan: Ale je to nakonec blbý, přeskočit tu čtrnáctiletou fázi? Třeba já jsem byl ve čtrnácti fakt šikanovanej, dost mimo, čet jsem komiksy, trochu obtloustlej a bál jsem se všeho. Miloš ve čtrnácti dělá neuvěřitelný věci.

Vy jste vlastně celkem čerstvá kapela, na webu se o vás nedá dohledat prakticky nic. Kdy jste se dali dohromady?

Honza: Před rokem.

Ivan: Nejdřív jsme byli jen já, Miloš a Jenda. S Jendou jsme s bráchou chodili do skauta. A Mára je teď novej, asi dva měsíce. Je dobrej týpek. Hraje výborně a hodně nám pomohl jako kapele se semknout. Na první zkoušce jsme vlastně taky byli ve třech, ve stejným složení. To jsme se sešli ve stromovce.

Takže bez bubeníka?

Ivan: Bez bubeníka. A hráli jsme písničku, co jsme složili, Černý jezdec jede tmou.

Honza: Byla to hrozná píčovina.

Ivan: Znělo to strašně rasisticky, i když to rasistický nebylo. Já jsem vůbec neuměl zpívat, hráli jsme takový český blues.. Honza: No bylo to strašný.

A první koncert? 

Honza: Náš první koncert byl ve vinárně Mandragora, na Vinohradech. Majitel byl.. Ivan: Ten majitel byl píčus totální. Honza: Majitel byl.. Ivan: Kokot prostě.

Honza: Jako byl to koncert, kde jsme vydělali každej třeba tisícovku, což bylo nevídaný.

Ivan: Přišlo třeba osmdesát lidí, ale byli jsme nejhorší. Každýmu z nás se přetrhly aspoň tři struny, bubeník bubnoval znuděně, jakože se za nás stydí. No on se za nás asi musel stydět, to chápu. Honza: Aspoň nás to stmelilo. Teď do toho každej dáváme kus sebe a to je dobrý.

Jak tvoříte hudbu?

Miloš: Hudbu tvoříme dohromady, něco jsem napsal já, s pomocí Ivanovejch textů, něco náš bývalej bubeník a pak hrajeme jeden cover od Milese Davise.

Ivan: Mně vlastně přijde, že když máš bráchu v kapele, tak je to zároveň hroznej benefit a zároveň hrozný mínus. S Milošem jsme v něčem trochu protiklady, ale každej do toho dáme svojí věc, já tŕeba tu energii, Miloš preciznost, bla bla bla. Zároveň je pravda, že se na každý zkoušce pohádáme.

Kolikrát jste se porvali na zkoušce?

Miloš: No hodněkrát. Dneska, včera.. Ivan: Dneska jsme se porvali vlastně.. Miloš: Dokonce dvakrát. Kvůli klíčům od bytu.

Kolik za sebou máte koncertů?

Miloš: Jako kapela dvanáct.

Marek: Já tři.

A songy hrajete furt stejný? 

Miloš: To záleží. Jak kdy.

Jenda: Snažíme se tu tvorbu vypilovávat. My hodně jamujeme, ale musíme zapracovat na tom, abysme ty songy dotáhli do konce.

Na bandzonu máte dva songy..

Jenda: Nahraný na mobil. A jedno z toho je jenom jam. 

Ivan: Já vlastně moc nevim, jak to propagovat. Je mi blbý psát na facebook něco jako: ,,Přijďte lidi, jsme fakt dobrý.”

Miloš: Mám pocit, že se právě v tomhle musíme nějak odlišit od těch studentskejch kapel, který se jenom vtíraj, ale in the end na tom moc vlastně nezáleží, jestli to dělaj nebo ne. Takový bejt nechceme.

Ivan: Jenom srát na tyhle věci bohužel kvůli facebooku a bandcampu a bandzonu moc nejde.

Chystáte se do studia? 

Ivan: Nejradši bysme jeli třeba za dva týdny. 

Marek: Ještě uvidíme, některý ty věci jsou moc klasický, chceme se, aspoň já, ubírat psychedeličtějším směrem. Je potřeba se mít čim prezentovat. 

Jenda: Až ve studiu se pozná, jak jsme ve skutečnosti špatný.

Kde berete inspiraci k muzice? 

Ivan, Marek, Jenda, Miloš: Doors. Ivan: Samozřejmě i jiný věci, ale Doors jsou určitě naší nejoblíbenější inspirací.

Jenda: Víte, co je vtipný? Přišel *****, kámoš ze skauta. 

Ivan: Teď? Hovno.

Kdo to je? 

Ivan: Kámoš ze skauta, co chodí na každej náš koncert. Miloš: Bohužel pozdě.

Marek: Tohle mě třeba sere, když jdou lidi na tvojí kapelu, tak je zajímá jen ta jedna a o ty ostatní se vůbec nezajímaj. Ivan: Mě nejvíc sere, že ty lidi netancujou.

Miloš: A mě vadí ty kapely, co vyloženě lezou do prdele. ,,Ahoooj, máme vás rádi, teď fotka, všichni ruce nahoruuuu.”, to fakt ne, tomu se chcem vyvarovat.

Jak to chcete brát vy?

Ivan: Nejradši bychom na to srali jako Stouni, který přišli, zahráli, odešli, s tou pózou seru na vás. Ten rokenrol. Zároveň bych tu stage performance ještě navýšil. Ať se ty lidi buď pohorší nebo ať jsou úplně v prdeli. Vždycky si řikám, že se dá jít ještě o něco dál. 

Výhoda zpěváka bez nástroje je určitě v tom, že může lítat i mezi diváky.

Ivan: Kéž bych měl bezdrátovej mikrofon.

Jako kapela Satisfucktion, Honza Simota s bezdrátovou basou tráví víc času mezi lidma než na pódiu.

Marek: S minulou kapelou jsem měl taky okamžiky, kdy jsem byl na pódiu jedinej. Lidi pak nevědí, jestli koukat na mě nebo na ně. 

Ivan: Chtěl bych, aby ty naše koncerty v těch lidech něco nechali. Aby se zamysleli, uvolnili, prožili orgasmus, cokoliv, ale dát tam ty čistý emoce.

Máte nějaký plány na léto? 

Miloš: Chtěli bysme určitě vyjet mimo Prahu, protože jsme zatím hráli jenom tady. Ivan: Bohužel se tomu nemůžeme věnovat naplno, kvůli škole a tak.

A ještě mi musíte zopakovat příběh o vzniku názvu vaší kapely.

Ivan: No, pro nás nejvíc znamenají ženy, jsou pro nás umělecký dílo. Pořád jsme si říkali, kde to vzešlo. A taky jsme, když jsme začínali, prostě hodně četli Bibli. A tam to je. Adam, žebro, žena. To je první verze.

A ta druhá?

Ivan: To jsme byli v Bageterii Boulevard, viděli jsme žebírkovou bagetu a řekli jsme si, The Ribs, to zní dobře. Tolik kapel se jmenuje tak debilním názvem, v šedesátkách by to třeba bylo dobrý, ale dneska?

Miloš, Marek, Honza: Virgin Sluts!

Miloš: Mně přijde, že pro umělce je nejdůležitější umět reagovat na svoji dobu. Doors reagovali na svoji dobu, to samý Hendrix nebo Nirvana. Spousta kapel v Čechách je zaseklá někde v minulosti.

Sorry, ale vidim, že nám všem došlo pivo. V tuhle chvíli se musíme rozloučit. 

AR

#theribs #nascenu #beertalk #radicaltimes #genuinejacks #punk #psychedelic #garage

[radicaltimesnews-blog]

Beer talk: Genuine Jacks (SK)

Genuine Jacks přivezli do Prahy pod taktovkou NA SCÉNU novou desku Candyland, která pro kapelu znamenala transformaci k živějšímu, dravějšímu zvuku. Na zastávce ve Fatal music clubu v neděli 12. března odehráli parádní koncert, při kterém lítaly vzduchem samolepky, brýle i lidi. Set netrvá zbytečně dlouho, zato nedá vydechnout ani na sekundu a Jacks neměli problém ukázat garáž, psychedelii i heavymetal v jedný písničce. Sestavu pro večer doplnili Two eggs, one bigger a The Ribs.

Kdo jste, proč jste tu, a na co každý z vás hraje?

Juraj: Čau, my jsme Genuine Jacks zo Slovenska, já osobně jsem Juraj, hraju na kytaru a zpívám, 

Jakub: Já jsem Jakub a hraju na basu.

Juraj: A Henry, který hraje na bicí, si zrovna odskočil, ale hned doběhne. Jsme tu v rámci Candyland tour. Tu jsme chtěli zorganizovat kvůli naší desce Candyland, která vyšla loni. Po cestě jsme se zastavili v Praze a bylo to tady super.

Odkud přesně pocházíte?

Jakub: Všichni z Nového Mesta nad Váhom.

Juraj: S Jakubem jsme byli spolužáci na střední a jako spousta dalších jsme si tam řekli, že bysme mohli mít kapelu.

Jakub: On mi pak koupil basu.

Juraj: Tak tak, přivezl jsem Jakubovi z Ameriky basu a pak jsme to dali dohromady.

Máš furt tu stejnou basu, Kubo?

Jakub: Už mám druhou, taky z Ameriky. Ale já jsem tehdy ještě ani neuměl hrát. Když mi jí Juraj donesl, tak jsem se to musel naučit. Až potom jsme založili kapelu.

Jak dlouho fungují Genuine Jacks?

Juraj: Víš co, kapela vznikla v roce 2012, ale náš původní bubeník odešel na školu do Liverpoolu. Pak jsme se spojili s Henrym, s kterým hrajeme až od roku 2014. Za tu dobu jsme vydali EP Analog Love a dvě desky, Blueberry Wine Tales a právě Candyland.

Kolik zastávek má Candyland tour a jaké to jsou?

Juraj: Tour jsme začali v Piešťanech s Midi Lidi, včera jsme byli v Táboře s Psychocandy a z Prahy zítra pokračujeme do Bratislavy, Brna, Ostravy a potom do Krakowa do Polska. Dohromady teda sedm koncertů.

Zdá se mi to, nebo nejedete úplně přímou cestou?

Juraj: Máš pravdu, musím se přiznat, že jsme v tomhle hrozní. Nechávali jsme ten booking na poslední chvíli. Čili je to trochu na hovno, jak jezdíme tam a zpět, ale jsme rádi, že se ta tour zorganizovala.

Kdy jste byli na tour naposledy? Hráli jste už songy z Candylandu? Juraj: My koncertujeme stále, ale na tour jsme byli naposledy před rokem na jaře s Wild Tides. Songy z Candylandu jsme nějaký hráli, ale album v tu dobu ještě ani nebylo vydaný.

Z jakejch songů se skládá váš nynější setlist?

Juraj: Kromě jedný písničky hrajeme Candyland celý. Pak ještě hrajeme jeden song z EP Analog love, z první desky nehrajeme nic. My jsme s Candylandem docela radikálně změnili žánr..

Jakub: Trochu jsme zrychlili.

Juraj: Předtím to bylo popovější a víc psychedelické. Teď jsme objevili to, co nás strašně baví a asi u toho zůstanem.

Kam směřují následující kroky Genine Jacks?

Juraj: Snažíme se jít nenásilně, nemáme to rozdělený na období, kdy tvoříme a období, kdy hrajeme.

Jakub: My jsme celkem produktivní, kdybysme na to měli peníze, tak nahráváme album každý rok. To je ovšem trochu problematický. Už teď máme materiál zhruba na třičtvrtě novýho alba.

Co jste před Candylandem poslouchali? Juraj: Poslouchali jsme hodně psychedelický muziky, já jsem si hrozně ujížděl na Tame Impala a podobných kapelách.

Jakub: A taky hodně blues.

Juraj: No a před Candylandem jsme objevili Ty Segalla a celou kalifornskou novou garážovou vlnu a to nás dost pohltilo.

Jak vnímáte rozdíl mezi Českem a Slovenskem na vašich koncertech? Juraj: Podle mě je to úplně markantní, protože vy tu máte nějakou takovou garážovou scénu, já teda posledního půl roku žiju v Praze a fakt si to užívám, že jsou všude koncerty, který jsou mi žánrově blízko a baví mě. Zatímco na Slovensku neznám kromě nás snad žádnou garážovou kapelu. Proto se taky potkáváme s určitým nepochopením, že pro lidi je to úplně nový. Někdy na to reagujou kladně, někdy se jim to tolik nelíbí, ale obojí chápeme.

Jakub: Třeba v Bratislavě jsme si lidi už trochu vychovali, chodí na naše koncerty a baví je to. Mimo Bratislavu je to takový slabší, města jsou menší, lidí je tam míň, tak jak je to všude. V Čechách jsou přece jen ty lidi asi energičtější.

A co si myslíte o fungování organizace SOZA (Slovenský ochranný zväz autorský)?

Juraj: U nás SOZA funguje podobně jako OSA u vás, jen možná ještě o malinko hůř. Máme na to asi podobný názor jako většina kapel mimo ten hlavní proud. Je to možná až zbytečná organizace, která malým kapelám ztrpčuje život a přerozděluje od nich prachy k nějakým odrhovačkám z rádia.                                                                                    

https://genuinejacks.bandcamp.com/ https://www.facebook.com/events/651106791756708/ https://www.facebook.com/promotingneboco  

AR

#genuinejacks #garage #garagepunk #interview #radicaltimes #nascenu #fatalmusicclub #punk #music #beertalk

[radicaltimesnews-blog]

JEDEN SVĚT 2017: Proces

The Trial: State of Russia vs. Oleg Sencov Askold Kurov 2017 / 71 min

Dokumentární film, sledující proces s Olegem Sencovem, známým ukrajinským režisérem a aktivistou proti anexi Krymu Ruskem, kterého ruský režim (neoprávněně) obviňuje z organizacve teroristické složky, ilegálního přechovávání zbraní a přípravy teroristického útoku na Ruskem okupovaném území Krymu.

Snímek skvěle popisuje klasický monstrproces, který by každému čechovi měl připomenout období 50. let 20. století u nás. Je děsivé, že tyto praktity se využívají i v dnešním světě. I když režim zatýká spoustu “teroristů”, vybírá si právě Sencova jako příklad, jako veřejně známou osobu, jako zástupce intelektuální třídy, aby ukázal, že se před ním nikdo neschová. Ostatně, razie na promítání jednoho ze Sencovových filmů (Gaamer) je toho důkazem.

Kromě rozpačitých odpovědí Vladimira Putina na otázky přítomnosti ruských vojáku na Ukrajině (“opravdová armáda tam není, ale nějaké vojáky tam samozřejmě máme”) jsou ve filmu rovněž zaznamenány vyjádření Putina na adresu Sencova: ,,Já v těchto případech nemohu rozhodovat, nechme to vyřešit naši jurisdikci.” Všichni ale ví, jaké metody vyšetřování má na mysli. Můžeme také sledovat autentické záběry z ruských televizí, kde jsou všechna fakta kompletně převrácena. Lze jasně číst kroky ruské propagandy.

Celý proces je postaven na výpovědích dvou mužů, kteří vypovídají proti Sencovovi, avšak režim si tyto svědectví vymohl pomocí donucovacích prostředků jako dušením v plynové masce nebo elektrickými šoky. Jiné důkazy neexistují (jeden z mužů následně mění výpověd na základě toho, že byla uvedena pod nátlakem, ruské úřady se s tím vypořádavají prostě, jednoduše u soudu používají mužovu původní výpověď), ale to však nebrání, aby žalobce mohl pro Sencova (také byl vystaven mučení, narozdíl od dvou výše zmíněných mužů tomu nepodlehl) požadovat dvacetiletý trest odnětí svobody.

Ve snímku je zacycena řada filmařů z celého světa, kteří se vyjadřuji na podporu Sencova. Ani to bohužel nemá žádný vliv a Sencov je nakonec opravdu odsouzen na 20 let na Sibiři. Ten se tomu nejprve vysmívá, protože od začátku se hovoří o tom, že ať se stane cokoliv, už teď je jasné, že výše finálního trestu bude právě 20 let. To jasně dokládá vykonstruovanost procesu. Sencovovův závěrečný projev po odsouzení je nejsilnějším momentem celé záležitosti, zdůrazňuje jeho nesmírnou odvahu a poukazuje na fakt, že strach je největším přítelem totalnitního režimu: “Když vám dají pytel na hlavu a trochu vás zmlátí, za půl hodiny jste připravení zřeknout se všech svých přesvědčení, přiznáte na sebe všechno, co chtějí, řeknete co chtějí i o ostatních, jen aby vás přestali mlátit. Nevím, jakou můžou přesvědčení mít hodnotu, když za ně nejste ochotni trpět nebo zemřít.”

Rusové ho následně převážejí na 6000 kilometrů vzdálenou Sibiř a zbavují ho ukrajinského občanství, takže prakticky mizí šance, že by se někdy mohl vrátit do rodné vlasti nebo že by mohl být vyměněn za ruské vojáky vězněné na Ukrajině. Pokud se na jeho situaci nic nezmění, měl by být propuštěn v roce 2034.

Obrovsky silný, skvěle zdokumentovaný, příběh vykonstruovaného politického procesu určeného k zastrašení odpůrců Putinova režimu. Přestože po umělecké stránce se o žádné veledílo nejedná, z hlediska té obsahové je film naprosto zásadní. Snímky jako je Proces jsou potřeba, aby odhalily pravdu o ruském režimu. Pro mě perfektní otvírák festivalu dokumentárních filmů o lidských právech, Jednoho světa.

AR

#jedensvet #releaseolegsencov #humanrights #oneworldfestival #thetrial #stateofrussia

[radicaltimesnews-blog]

Interrail: 7 178 km za 34 dní

Cestování je jeden z nejdůležitějších aspektů mého života. Považuji cestování za krásné. Tu krásu vidím v abnormálním pocitu svobody a v tom, že si každý vždycky najde svou vlastní cestu. Neexistují žádná hodnocení, žádné známky ani předpoklady, jak by to mělo být.

Myslíte si, že do reality musíte spadnout. Já věřím tomu, že to tak není. Věřím, že realitu si vytváříme sami a je pouze naší volbou, kde, jak, proč a s kým si jí vytvoříme. Naší (skoro) každodenní realitou se v létě na 34 dní staly vlaky.

V záchvatu nostalgického vzpomínání a prokrastinace jsem se rozhodl, že se pokusím dát dohromady nějaký ten text (nebo spíše vícero textů, tento bude takovým obecným úvodníkem) o výletě, který jsem se čtyřmi přáteli absolvoval v srpnu letošního roku. Bohužel jsem se v průběhu eurotripu soustředil daleko více na prožívání a užívání, než na psaní, takže nejsem schopný prezentovat žádné ucelené zážitky nebo nějaký deník šikovného cestovatele. Byl to ovšem jeden z nejzajímavějších měsíců mého života, na který velmi často vzpomínám a i proto zde budu shitpostovat o všem, co se stalo i nestalo.

Odhodlat se k takovému činu je snažší, než se zdá. My jsme byli nadšení z té svobody, kterou máme, z toho, že můžeme jet kamkoliv chceme a nic nebo nikdo nás nemohlo zastavit. Dělali jsme si opravdu to, co jsme chtěli a kašlali jsme na to, co říkají lidé okolo. Po úspěšně zvládnuté maturitě jsme před sebou měli nejdelší prázdniny, které člověk zřejmě může zažít. A rozhodli jsme se tohoto volného času náležitě využít. Dva dny před naplánovaným datem odjezdu jsme si za 307€ pořídili Interrail global pass, jízdenku, která platí do většiny vlaků po celé Evropě. Dá se pořídit i dražší verze, se kterou můžete jezdit neomezeně, ale my jsme si spočítali, že pro naše účely bude stačit jízdenka na 15 dní v onom konkrétním měsíci. To znamená, že v těch patnácti dnech můžete jet libovolným počtem vlaků. Předem jsme si naplánovali pouze základní trasu, například že chceme vidět Barcelonu nebo Paříž. Líbila se nám představa toho spontánního cestování, kdy se ráno vzbudíme v nějakém městě a ani nevíme, kam pojedeme dál a kde budeme spát další noc. K tomu došlo vícekrát, ale o tom později.

Až v průběhu interrailu jsme zjistili některá pravidla, která pro cestování vlakem s měsíční jízdenkou platí. Do některých luxusnějších vlaků (např. TGV) je potřeba doplatit rezervaci, která vůbec není levná. Samozřejmě se to ale dá obejít, ať už to zkoušet bez rezervace, nebo jet jinými vlaky, pravděpodobně s nějakými přestupy navíc. Dá se to ale zvládnout velice snadno. Byli jsme také zvědaví, jestli jsou mediální řeči o nebezpečí v západní a vlastně v celé Evropě pravdivé. Z osobního pohledu, nejsou. Za měsíc na cestách jsme nepřišli prakticky do jediného konfliktu, spíše naopak.

Pokud cestujete ve větší skupině, nejjednodušší způsob, jak si obstarat bydlení, je dozajista Airbnb. Přes Airbnb jsme si ubytování sháněli ve většině případů a ve většině případů nedošlo k žádným potížím. Často jsme nocleh sháněli až v momentě, kdy jsme přijeli do konkrétního města a vždycky jsme něco sehnali. Kolikrát i byt, který jsme měli celý pro sebe a levnější než sdílené pokoje v hostelu. Někdy levnější, někdy dražší, cena se běžně pohybovala mezi 100-500 Kč na osobu na noc.

V původním plánu stálo, že se budeme snažit vlakem jezdit hlavně v noci, abychom ušetřili drahocenný čas. Nočním vlakem jsme jeli poprvé (Vídeň – Benátky), a bylo to tak nepohodlné, že už jsme se o to znovu nepokoušeli. Ve vlaku člověk opravdu nestráví tolik času, jak se může zdát a stejně jsme byli většinou tak vyřízení, že by se naše cesty vlakem daly nazvat spíše teleportem.

Celá měsíční trasa nakonec vypadala zhruba takhle:

Austria 02/08 - 04/08 - Wien

Italy 05/08               Venice 05/08 - 06/08 - Milano

06/08                Monaco 

France 06/08 - 07/08 - Nice 07/08               St Paul de Vence 07/08 - 08/08 - Marseille

Spain 08/08 - 11/08 - Barcelona 11/08 - 13/08 - Valencia 13/08 - 15/08 - Madrid 15/08 - 17/08 - Sevilla 17/08 - 18/08 - San Sebastian

France 18/08 - 20/08 - Bordeaux 20/08 - 22/08 - Rennes 21/08               St Michel 22/08 - 25/08 - Paris

Belgium 25/07 - 27/08 - Antwerpen

Netherlands 27/08 - 30/08 - Amsterdam

Germany 30/08 - 01/09 - Hamburg  01/09 - 04/09 - Berlin

Chtěl bych všem, co příspěvek dočtou až sem, takovýto výlet doporučit. Sice jsme nežili zrovna královsky a nechodili jsme každý večer do restaurace, ale ani jsme úplně nestrádali a finančně to nebylo zdaleka tak drahé, jak jsem se původně obával. Průměrné výdaje se pohybovaly okolo 1000/den + původní investice do jízdenky. To je za měsíc na cestách dost hezké. 

Poznali jsme mnoho lidí, mnoho kultur a viděli jsme toho daleko více, než když se člověk podívá, třeba letecky, ale jenom do jedné destinace. Zjistili jsme, že za měsíc v lidském životě se dá prožít neuvěřitelné množství zážitků. Objevili jsme kus světa a chceme objevit víc.

                                                                                           (06/08/16 - Monaco)

Měli jsme neskutečné štěstí na festivaly a koncerty, kterých jsme za eurotrip potkali opravdu mnoho, často navíc zadarmo. Tomu (a konkrétnějším zážitkům) se budu věnovat v příštím příspěvku. Zase někdy.

“Half the fun of the travel is the esthetic of lostness.”

– Ray Bradbury

AR

[radicaltimesnews-blog]

Jak se posralo úplně všechno.

V létě jsme se čtyřmi naprosto odlišnými, leč skvělými kamarády slavili maturitu, přijetí na VŠ, život, mládí, či léto samotné, a to v Maďarsku a na západě Ukrajiny. Za těch deset dní, co jsme strávili na cestách, se nám podařilo, občas náhodou, občas vinou vlastní ležérnosti, až totální stupidity, zažít spoustu věcí, které jsem nečekal, že se vůbec můžou stát. Následující text stručně popisuje události dne, ve kterém hrála hlavní roli právě naše nezměrná stupidita.

Vstáváme v šest ráno podle plánu, balíme plavky a ručníky abychom vyrazili vlakem na Chornou Goru, vyhlášené to koupaliště v místě bývalého lomu. Od babiček dostáváme navrch ještě nálož blinčiků (koblížky s čokoládou), holubců, zeleniny a hlavně MAJONEZ, oni to strkaj úplně do všeho. Málem bych zapomněl na dvě petky s domácím vínem, které v tomto dni též hrálo velkou roli. Asi nám to připadalo málo, protože jsme po cestě na vesnické nádraží ještě koupili dvě vodky, pár piv, kvas – místní alternativu za naší kofolu a živčik, jablečnou limonádu. To vše za účelem ochutnávek.

Víno od babky Vasilenky je tak dobré, že ho prodává soukromníkům a ti ho pak nabízí ve svých obchodech. Nutno dodat, že onen nákup nás stál asi 180 hřiven, což je v přepočtu asi 180kč, tudíž velmi málo za dvě lepší vodky a tunu dalších věcí. Na nádraží bylo dost lidí, vlak jel naším směrem totiž jen asi čtyřikrát denně. Náš vlak přisupěl po jednokolejce s minimálním zpožděním. Zvenku vypadal na sedmdesátá, zevnitř na padesátá léta, každopádně nádhera.Nastoupit do vlaku nás stálo dost síly, protože první schůdek byl asi metr dvacet vysoko. Pro invalidy ideální. Pomohli jsme pár postarším lidem dovnitř a šli jsme si sednout na dřevěné lavičky do chodby vagónu. Ihned jsme odmítli nabízenou kávu a všimli jsme si nejednoho specifika místních vlaků. Všichni lidé se spolu bavili dosti živě, ať už se znali, či neznali, zatímco mezi nimi kmital nespočet vlakových prodejců zboží, které byste snad ani v obchodě nenašli. Byly nám nabídnuty brýle, hřebeny, káva, pivo, nůžky…člověk by ani nemusel chodit do obchodu. Piva jsme si otevřeli vlastní a po okomentování jejich chuti a přirovnání k českým protějškům jsme se jali je usrkávat.

Babushka ve vlaku.

Průvodčí jsme za zpáteční jízdenku každý dali asi 16 hřiven, což bylo fér. Po cestě, která nebyla krátká, si naproti nám sedl člověk, který se od okolních něčím odlišoval. Možná dlouhým nosem, možná taštičkou na notebook, byl to prostě turista. Po chvíli jsme ho oslovili a zjistili jsme, proč se nám zdál tak divný. Byl to ostravák toho času cestující po Zakarpatsku. Chvíli nás bavilo se s ním bavit, ale po chvíli nám už líčil jen svoje problémy, nebo detaily některých dřevěných kostelů a konverzace se začala trochu zadrhávat. Vaška vysloveně sral a jeho projev se doživotně podepsal na tom, jaký odpor měl od té doby Vašek ke všem dřevěným kostelům. Nakonec jsme jeho výstup v Korolevě uvítali, zamávali a oddechli si.  Ostravák se však ještě v Korolevě prohodil s asi padesátičlennou cikánskou rodinou na výletě. Jednalo se převážně o ženy s dětmi a byli to cikáni praví, bez teplákovek a bot najk. Ženy byly oblečeny do pestrobarevných, zlatem vyšívaných šatů, na uších a v nose měly nespočet náušnicí a nepůsobily nebezpečně. Děti ve vlaku řádily, ostatní lidé na ně hleděli s opovržením a někdo si i odsedl. Nám to připadalo senzační. Ženám na kráse vadilo snad jen to, že neměly zuby, respektive měly jen a jen zuby zlaté. Nakonec jsme dojeli na zastávku Chorna Gora a vystoupili jsme spolu s chumlem lidí v naprosté divočině.

Osudná zastávka v Chorne Goře.

Vystupující nám řekli, kudy máme jít a okamžitě se tím směrem vydali, zatímco my se šli rozhlédnout do okolí stanice. S výhledem na Podkarpatí jsme se všichni vymočili a šli jsme ve stopách lidí, co vystoupili z našeho vlaku. Šlo se docela daleko, po cestě jsme viděli jednu studánku a jednu typicky ukrajinskou věc: Na silnici, která asfalt asi nikdy neviděla a byla plná děr byl krásný betonový retardér. Proč byl na silnici, která byla sama sobě retardérem, to se asi nikdy nedovíme.

Proč?

Koupaliště, ohraničené velkým plotem, bylo krásně vyumělkované a kultivované, po ránu liduprázdné a díky již zmíněným plotům a vstupnému 50 hřiven i bezpečné. Vybrali jsme si odřízlé místečko pod slunečníkem, rozložili piknik a otevřeli petku s vínem. Při oduševnělé konverzaci o proporcích, kladech a záporech procházejících zmizela během deseti minut. S pocity rozčarování jsme se šli koupat a pak se nějak otevřela i vodka, kterou jsme na ruský způsob zajídali chlebem. Bylo nám skvěle, ve vodě i na suchu a stupeň zábavy stoupal s každým panákem Chortice, naprosto úžasně jemné vodky.

Mohlo být asi jedenáct, když jsme si poté, co jsme byli vykázání ze skluzavky u dětského brouzdaliště uvědomili, že je čas trochu to uklidnit. Uvědomili jsme si to pozdě. Po chvíli totiž Ben začal hledat brýle a po neúspěšném pátrání mu došlo, proč je nemá. Dříve dopoledne nás totiž z mola, oblečen do plavek a slamáku pozoroval a řekl si, že chce za námi do vody. Rafinovaně nám hodil slamák, aby se prý nenamočil a skočil parádní šipku, bohužel s brýlemi. Jeho druhá hypotéza, totiž že mu brýle, ležící pod lehátkem mezi drahými foťáky a mobily někdo ukradl, se nezdála býti tak pravděpodobná. Nad druhou lahví vodky jsme brýle oplakali.

Ben hledá brýle. Fakt se snaží.

Vašek poté hrozivě vytuhnul na dece a my se koupali dál. Bez Vaška a bez Benových brýlí. Časem jsme se po výzkumu dozvěděli, že poslední vlak zpět do naší vesnice jede už v 15:25, a tak jsme se odebrali na kafe do přilehlé restaurace. Káva byla dobrá, přidal se k nám i probudivší se Vašek a my vyrazili na vlak. Tady bych měl dodat, že onu informaci o posledním vlaku jsme z místních páčili asi půl hodiny, nicméně jsme jí považovali za důvěryhodnou. Velká chyba. Po příchodu na nástupiště nám bylo od čekajících řečeno, že náš vlak odjel asi deset minut před naším příchodem a že následující a poslední vlak možná jede někdy kolem šesté hodiny večerní. To byla sice smůla, ale žádná velká katastrofa.

V oné přilehlé restauraci u koupaliště čepovali pivo, tak jsme se na něj trochu rozmrzelí vrátili.

Krabka za dvacku, pivko za pětku.

Po prvním se Vojta s Michalem šli zeptat ženského personálu, který byl dopoledne terčem Vojtových pokusů o využití prvních ukrajinských komplimentů, které ho Michal naučil, kdy tedy jede další vlak. Když se dlouho nevraceli, šel jsem za nimi a spatřil je u stolu se servírkami. Každá z nich buď telefonovala, nebo hledala cosi na internetu. Kluci se mračili. Po pár dotazech jsem se dozvěděl, proč. Onen vlak v šest totiž jezdil pouze v úterý a ve čtvrtek a úterý ani čtvrtek zrovna nebylo. A co hůř, další vlak jel až ve čtyři ráno. Servírky nám hledaly maršutky, spolujízdy, či nabízeli taxi odvoz za cca 80 korun, ale nám to z neznámého důvodu nešlo pod nos a rozhodli jsme se sborově, asi ve čtyři odpoledne, že radši počkáme na další vlak, tedy do čtyř ráno. Tím byl náš osud zpečetěn. Nutno dodat, že 80 korun za taxi nám připadalo jako hrozně moc.

Objednali jsme si tedy další piva a řekli jsme si, že buď:

a) sbalíme servírky a přespíme u nich nějak všichni nebo

b) přespíme u jejich známých

c) vylezeme na nějakou horu a přespíme tam

d) užijeme si pivo a budeme doufat, že se to nějak vyřeší

Poslední možnost nakonec zvítězila asi šest piv po sobě. Vašek posléze s Michalovou pomocí u nejbližšího veksláka, jichž je na Zakarpatsku na každém rohu deset, rozměnil padesátieurovku za hřivny.

Servírka, vekslák, Michal.

Dali jsme si v lepší náladě i večeři – šašliky, americké brambory, steaky a zalili je pivem. Rozbouřen jsem udělal něco, za co jsem se další den styděl, totiž že jsem nestydatě spojil špatnou chuť sósu, který nám k masu byl dodán s tou nejhorší opilou nabalovací frází na světě. Servírce se tímto omlouvám, stejně tak jako za všechno, co následovalo. Jídlo bylo jinak výtečné, pivo též. Následující část příběhu kvůli oknu, které máme z onoho večera všichni, popíši trochu mlhavě:

V restauraci jsme byli až do zavíračky asi v devět večer a byli jsme dost rozjívení. Po zavíračce a zaplacení 600 hřiven za pohostinství – o dost víc, než kolik nám připadalo jako příliš na útratu za taxi, Michal na chvilku zmizel a vrátil se se dvěma lahvemi vodky a s džusem. Zářil jako sluníčko a hned nám sdělil, proč. Servírky nám totiž dovolily zůstat v areálu na zahrádce oné restaurace. Jakmile se okolí vylidnilo a setmělo, strhly se nesmyslné orgie.

Nevím.

Po chvíli jsme byli naprosto ve sračkách, nelze to říci jinak, a navíc nikým nehlídaní. Obnažování se, zvracení, řev, tanec, divočení a šílenost převzaly kontrolu. Díky přenosnému reproboxu opět všude znělo ruské tekno a Verka Serdučka, létaly zvonky a židle. Michal obsadil venkovní bar a z výšky naléval vodku do kelímků, cítící se jako profesionál, na což jsem doplatil nevolností a následným hodem šavle přes zábradlí.

Bar je náš.

Nádhera, někdo vypustil ta hovada v nás. Párty postupně přešla v cosi letargického – všichni si začali vylévat srdíčka, nadávat na nespravedlnost života a objímat se. Respektive všichni čtyři, protože nám asi po půlhodině došlo, že Ben se ztratil. Hledali jsme ho po celém areálu, abychom ho pak objevili spícího pod stolem na místě, kde jsme až doteď byli, zabaleného v koberci. Byl asi metr od nás, celou dobu. Vzbudili jsme ho a ve zmatku úspěšně ztratili znova. Nikdo neví, jak mohl tak rychle prchnout, on sám to též neví. Vašek s Vojtou byli naprosto v prdeli, já s Vojtou v podivné melancholii střídavé pocitem zodpovědnosti. Všichni naprosto na pěst. Už při druhém hledání Bena se tyto dva právě vzniklé tábory začaly dost hádat. Náhodou jsme Bena nalezli na jakési terase, spícího vedle tří kalících Ukrajinců, respektive jednoho muže a dvou žen.

Noví kamardi.

Bavili jsme se s nimi, zatímco Ben nadával, že ho budíme, padly další panáky a Michal to ztratil naprosto. Shazoval všechno a všechny v dosahu a byl tak přes čáru, že to začalo naše hostitele dopalovat, do čehož neustále opakoval: „Kámo já sem uplně v pohodě, fakt mě nechte bejt.“ Michal s Vaškem se pak vydali do jakéhosi bungalovu hledat děti jedné z Ukrajinek, zatímco mě onen Ukrajinec vyzval na společné močení, kde jsme se spolu bavili o všem možném. Pamatuju si jenom to, že všichni Slované jsou bratři a že jsme všichni stejní, co si pamatuje onen muž, nevím. Když jsme se vrátili, Michal zavrávoral a shodil Ukrajincům asi dva lahváče na zem. Lahváče se roztříštily a nám bylo doporučeno, abychom Michala odtáhli a abychom odtáhli i my s ním. Odtáhnout jsme museli i Bena, kterému se z vyhřáté lavičky nechtělo. V ten moment začala asi ta nejšílenější hádka světa. O čem? Úplně o všem. Jakmile jsme se rozloučili a sešli ze světla terasy do tmy pod kopečkem, na kterém terasa byla, stali se z nás nepřátelé na život a na smrt. Všichni proti všem, naprosto do krve. To se muselo táhnout asi hodinu. Skončilo to tak, že Michal nemluvil semnou, protože jsem mu řekl, že se nechoval hezky a Vašek s Vojtou se rozešli snad nadobro. Ben pořád dokola opakoval, že jsme všichni kreténi, protože jsme ho vzbudili. Nějak jsme se pak všichni sešli v prázdné chatce a ve tmě jsme se jakž takž udobřili. Domluvili jsme se, že vyrazíme na první vlak. Nebo nedomluvili, ale šli jsme. Byla asi jedna hodina ráno. Po cestě se Vojta s Vaškem hádali dál, Michal s Benem se učili močit za chůze a já to fotil s přestávkami na zvracení.

Delirium tremens.

Někdy během těchto chvílí vzniklo univerzální moudro: „Vojta má vždycky pravdu“, které se po zbytek celého výletu používalo k rozuzlení těch nejkomplexnějších problémů. Jakmile se Vojta s Vaškem po nejdelším objetí, co jsem kdy viděl, udobřili, uslyšeli jsme nesmyslně intenzivní štěkot. Popadli jsme nože a po vyburcování se vyrazili tmou. Vojta neměl nůž, měl prázdnou lahev od vodky, já neměl nic, protože mi můj nůž vzal Michal, a když jsem ho chtěl zpět, choval se nebezpečně. To, co následovalo, se dá popsat jen těžko. Přes štěkot a naše řvaní nebylo slyšet vůbec nic. Toulaví psi, kterých je na Zakarpatsku všude plno, si snad dali sraz jen, aby nás dorazili, ale my se nedali. Doteď nevíme, zda ti psi byli za ploty nebo jen tak, pár z nás je snad dokonce vidělo i na cestě za námi, ale žádný z nich naštěstí nezaútočil. Michal ani po uklidnění situace nechtěl vrátit nůž, což vyústilo v další kolo hádek. Po příchodu na nástupiště se nějak stalo, že jsme částečně usnuli, zabalení v kobercích, které nám dříve sloužily jako piknikové deky.

Dno.

Zima byla nesnesitelná, byli jsme úplně zoufalí a Ben, který procitl jako první a řval, že má hrozně moc energie, dostal geniální nápad: Rozdělat na betonovém peróně oheň. Když se to povedlo, Ben se jal neustále přikládat dál, až vznikl obří táborák, kolem kterého se choulilo pět bytostí zabalených v osuškách a v kobercích, střídavě spících ve stoje. Kdyby tu scénu měl někdo pojmenovat, nazval by jí „DNO“.

Oheň na peróně.

Před čtvrtou jsme začali znovu usínat na zemi, ve čtyři žádný vlak nepřijel. Asi po čtyřiceti minutách konečně spadly závory a my jsme v očekávání, že to bude náš vlak, okamžitě vstali a v polospánku likvidovali všechny stopy po ohni, zkopávali hořící větve z perónu, a kdo mohl, hasil je močí. Vlak skutečně nejen přijel, ale přejel. Prostě nezastavil. Následující smršť nadávek Zakarpatsko ještě nezažilo.

Tímto začala fáze cesty, kterou jsme pojmenovali Exodus. Vyrazili jsme za svítání, zabaleni do osušek a koberců, pryč z nádraží, neznámo kam.

Exodus.

Po cestě jsme potkali dva taxíky, jedoucí na koupaliště. Nezastavili. Stal jsem se duchovním vedoucím skupiny hledající určení, ač jsem šel vzadu, a to proto, že jsem měl na hlavě talíř připomínající jarmulku, hůl a přes sebe roucho z koberce.  Po příchodu k první větší silnici před námi zastavil autobus vizáží připomínající ten z Harryho Pottera a Kamene Mudrců. Dveře se s podobným efektem rozletěly a my vešli dovnitř, dali řidiči trochu peněz a řekli mu, aby jel, ačkoliv nás ubezpečil, že jede opačným směrem, než je naše domovská vesnice. Dovezl nás do Koroleva, kde hned po opuštění autobusu začalo hrozivě pršet. Bytosti zabalené do koberců doběhly do jakéhosi nonstop baru a přemýšlely, co dál.

Trosky v dekách hledající spásu.

Michal zapředl konverzaci s podivným barmanem, my seděli u stolu srkajíc kolu a koukali na jediného dalšího zákazníka baru. V šest ráno jím byl nesmyslně slušně oblečený a oholený muž, o kterém jsme kvůli tomu, jak rychle do sebe kopal vodku za vodkou usoudili, že se chystá buď zabít svou nevěrnou ženu, nebo si hodit mašli.

Podivín.

Barman nám po chvíli zavolal jakýsi taxík, jehož řidič si za cestu do Sokirnice řekl o 600 hřiven. Poslali jsme ho tam, kam světlo nesvítí a vyrazili jsme deštěm na místní nádraží. Bylo asi šest ráno a my po chvíli bloumání na nádraží zjistili, že další vlak, asi jediný, jede až ve čtvrt na tři odpoledne. Potom, co venku jakási cikánka ještě stihla Michala varovat, že když bude chodit bosý a špinavý, že ho určitě okradou, jsme to naprosto vzdali a šli k taxíku před nádražím.

Řidič si řekl o 450 UAH s tím, že nás sveze až před náš dům. Byl strašlivý, řídil strašlivě, neměli jsme už sílu na to něco namítat. Za babiččina štkaní a Michalových lží o tom, že jsme spali u mých kamarádů někde ve stanu, jsme šli asi v osm ráno spát. Cesta o maximálně šedesáti kilometrech nám trvala asi osmnáct hodin a místo osmdesáti korun nás vyšla minimálně na tisícovku, můžete si to spočítat sami.

Jsme milí a zodpovědní hoši.

#ukraine #hangover #kurva #kokoti

[radicaltimesnews-blog]

Polospánek

Poslední tři měsíce mi utekly jako voda a já si z nich skoro nic nepamatuju. A z toho, co si pamatuju nejsem o nic moudřejší. Je to jako koukat se na seriál, kde je pořád stejná hlavní postava, ale jednotlivý díly na sebe nenavazují. Život na epizody.

Asi je to kvůli tomu, jak jsem poslední tři měsíce strávil. Intoxikace si podává ruce se spánkovou deprivací, milostné aféry se spojily s nedostatečným jídelníčkem. Každý den je stejný a jiný a všechny se slévají dohromady v jednu velkou směs vypitých sklenic, marihuanového kouře a probouzení vedle cizích holek. Už si ani nepamatuju, jak vlastně Praha vypadá ve dne, protože vylejzám ven jen když je temno. Nové tváře všech lidí, které jsem za tu dobu potkal, se mi točí v hlavě jako zmatený kaleidoskop a všechny se slévají v jednu velkou mozaiku zážitků, na které si nemůžu vzpomenout.

Každé ráno stejná písnička. Bolest hlavy a břicha. Cigareta na záchodě. Šumivá tableta syčí ve sklenici vody. Ještě pět minut v posteli nemůže uškodit. A dalších pět. A dalších… Zase jsem zaspal. Alespoň mám čas ještě na jeden kotel. Cesta metrem. Staroměstská. Dobíhání a další cigareta, kterou nikdy nestihnu dokouřit. Pár hodin ve škole. Junk food. Pak do hospody. Nebo do práce. Alkohol se pomalu mísí s krví. Nepamatuju si, kdy jsem byl naposled úplně střízlivej. Nebo úplně vzhůru. Nebo je to to samý? Domů nad ránem. Nevyspalý spánek. A pak znova. A znova. A znova. A znova…

Některé dny ani nevidím sluneční světlo. Jít spát za tmy a pak se do ní probudit. Připadám si, jako kdybych vůbec nespal. Přímo před postelí mám o zeď opřené velké zrcadlo, které bylo v mé malé strašnické garsonce už když jsem se nastěhoval v únoru. Tehdy to bylo jiné. Já byl tak jiný. Plný naděje na nové pražské začátky a ideály. Fresh z orientu. Plný nových zkušeností. Dospělý. Nebo jsem si to alespoň myslel. A teď j koukám na obraz sám sebe v tom zrcadle a zpátky na mě taky někdo kouká. Zatím ho ještě poznávám. Ale jak dlouho ještě? Co když se tam jednou podívám a budu koukat do očí cizáka, který si se mnou vyměnil život? Jsem to ale ještě vůbec já? Kde je ta hranice, zpoza které už se nedá vrátit? Lidi se pořád mění. Přirozeně. Ztratil jsem hodně slušných manýrů, stal se ze mě buran a debil. Nebo jsem byl snad vždycky buran a debil? A jen tvrdá ruka mojí maminky mi bránila v tom, aby se ve mně buran s debilem probudili a začali řádit? Co se to ze mě vlastně stalo? Nevím.

A víš, co je na tom všem úplně nejhorší?

Já se vážně skvěle bavím.

M.

[radicaltimesnews-blog]

Beer talk: Besides (PL)

Besides, an amazing band from Poland, played in crossclub on the 28th of October 2016. Their music is a mixture between chilly, ambient music and harsh metal and it’s very very poweful. Besides played amazingly well and everyone attending looked quite satisfied with the performance. After the show, the guys agreed to get a beer, some Johnnie Walker and sit outside for a talk.

https://www.facebook.com/BesidesBand/ https://besides.bandcamp.com

Hey, could you briefly introduce yourself for the record?

Pawel: I’m Pawel, the guitarist.  this is Artur (bass-guitar), this is Piotrek (guitar) and this is the drummer, Bartek. Dzien dobry. We come from southern Poland, our town’s llike 70 km from Krakow. We are Besides.

How’d you define the genre you guys play?

Pawel: We like to call it alternative instrumental rock. There’s usually some ambiente, that‘s quiet and peaceful spaces between something near death-metal, haha…

And why do you play this specific kind of music?

Pawel: It’s very simple, because we like it. When you listen to it, you can imagine anything as there are no lyrics. We don’t give the story, we can give the background to the story.   

Which bands influenced you during the beginnings?

Pawel: I can’t say for everybody, for me it was electronic music by Ninja Tunes, from England. And post-rock music, it’s gotta be Mono from Japan, they actually play in Prague today, I really like them.

You guys are touring now, right?

Artur: Yeah, actually we’re almost at the end of our european tour. This is the ninth concert. We’ve played in Plzen, we’ve been to Germany, Belgium, Switzerland, Germany again and now we’re here in Prague.

Pawel: There’s only one concert left, the final’s gonna be in Warsaw.

Have you guys ever played outside of Europe?

Pawel: No, no, not yet. We hope to play in China, they’ve got like one hundred billion people, we would definetely get some attendance there.

How was the concert tonight? Did you like crossclub?

Pawel:  Yeah, we did. At the beginning we were a little bit worried, but when the gig started and we saw the people in the audience, we thought it was nice. The sound was great I think..

( Everybody: DRINK UP! )

Oh, so, yeah, okay, Besides was founded in 2011, first album (We Were So Wrong) came out in 2013, second album (Everything Is) came out in 2015, so is there gonna be a new album next year?

Pawel: Maybe, maybe not, we’re planning to write some new pieces after tour in Poland. We’re gonna be touring with a well-known polish band called Coma. They’re like the most popular rock band nowadays in Poland. We’re really happy to support them.

How’s life in Poland?

Piotrek: Great. Pawel: Shitty. Artur: Perfect.

Pawel: Well, I’d just say that it’s getting better.

How’d you enjoy Prague?

Piotrek: Yeah, very much, Prague is wonderful. We really feel the freedom in Prague.

Pawel: To be honest, what I like the most about Prague is that it’s totally multi-cultural. You can see lots of people from different nations and we don’t have that in Poland, you know? And you also have beautiful girls!

Have you ever thought about hiring a singer?

Pawel: The basic idea of the band was to play without vocals and I guess we’d like to stick to it. There was an idea to create one song with vocals, but we wanted to treat the vocals like instruments, leave them more in the background.. We don’t plan hiring a singer in the near future.

Artur: Singers cause problems. Singer is another person to divide the amount we earn … Nah, I’m just kidding..

Even though there’s no vocals, you guys name your songs in english. How so?

Pawel: The main reason is we didn’t want to number them …

Artur: Our music is international music. Without vocals, we play on emotions. Emotional language is international language. And english is also international.

How do you manage to put all of the sound, from three guitars, together?

Pawel: Maybe this is a question to our sound enginner. If somebody brings an idea, somebody else plays something, which is suitable.

Artur: Then we arrange the whole band.

Pawel: The guitars of course shouldn’t play the same. I mean, during the metal parts we sometimes do, but that’s just to make the sound more powerful. We wanna make the sound as harsh as possible, with the distortion and all..

Sound engineer: And the answer to the question how do we mix it together, it’s magic. It’s always magic.

What was the step that made you famous?

Pawel: There was no such step, cause we aren’t.

Well that’s your opinion, but I was reffering to the polish x-factor thing …

Pawel: Oh yeaah, “Must be the music”! It’s like a polish TV contest for bands.

Artur: We were just curious about the opinion of the judges and it actually occurs that we somehow won the contest.

Pawel: And for like few months it made us famous.          

Piotrek: Little famous.

Pawel: And we got some money to buy good guitars and amplifiers, we made our sound better and that was the best thing about it. We also sold quite a few albums and the people are like familiar with the idea. If you say Besides in Poland, people should know what it means.

Why did you pick the name Besides anyway?

Pawel: Because in polish, it’s like „outside of“. There’s the mainstream music, which you can hear on the radio, and then there’s something besides. Our songs are too long for the radio and with no vocals, ordinary people wouldn’t really understand it. For us. it’s like underground music..

How’d you guys meet up? I don’t wanna be offensive, but there’s quite an age difference between you guys.

Pawel: Well if you look at him, it’s cleary seen, right?

Piotrek: Fuck you!

Pawel: To be honest, Piotrek is the oldest one, but he’s like the most experienced guitar player in Poland.. He started a band ago twenty years ago. The band lasted for ten years and then they invited me to play the guitar with them. Unfortunately, after two years, the band ceased to exist. Probably because I was a shitty guitar player. Then we started to listen to some post-rock music, we decided we still want to play together, we invited Artur to play the bass.. Then we looked for a drummer, that was very difficult and because there was nobody better we took Bartek.

Haha, perfect. This is going to be the last question. What’s the state holiday today?

You guys celebrate the deaths of Vaclav Klaus and Krtecek…

Nah, it’s your independence day.

Yeah, you’re right.. Thanks for the beer talk guys. Cheers!

Besides: CHEERS!

  AR

[radicaltimesnews-blog]

PLAI: Festival ve skanzenu

V září jsem se s kamarádem díky propagačním cenám nízkonákladovek RyanAir dostal za devět euro z Berlína do rumunského Temešváru. Temešvár samotný jen o něco větší než Brno, tři velké univerzity a poloha na hranicích tří států z něj však dělají kosmopolitní město západního rázu oplývající pestrou směskou lidí, kultury i všeho ostatního. Sečtete-li tento fakt s tím, že byly v září ony levné letenky nejen z Berlína, ale i z mnohých dalších evropských metropolí, dojde vám, že se z města ležícího daleko na východě rázem stal druhý Berlín.

Onen víkend byl ale pro Temešvár význačný ještě něčím jiným - konáním festivalu Plai. Při plánování výletu jsme s Arturem, oním kamarádem, o tento festival zavadili jen letmo a řekli jsme si, že za tu cenu - zhruba tři stovky na den - by byla škoda nechat si ho ujít, ať už jde o cokoliv. Na festivalu měli hrát kromě třeba Boba Geldofa, či lokálních kapel i popoví Milky Chance, jejichž Stolen Dance se stal hitem léta 2016. Jako někdo, kdo v popu obvykle netuší, která bije, jsem si je nakonec dost užil, ale to bych předbíhal. 

Plai je klasický, žánrově nevyhraněný hudební festival, který se, k našemu překvapení, koná ve skanzenu. Chodíte po malebných chodníčcích mezi stagemi kolem roubených chaloupek, kostelíků, křížů, a vůbec všeho, co byste našli někde v Dolní Řasnici nebo Velehradu. Rozdíl je akorát v tom, že chodíte s pivem nebo panákem v ruce, kolem vás se rozprostírá peklo rumunské párty, chodníček duní pod náporem basů a vy to prostředí vnímáte pokud vůbec, tak trochu jinak, než rodinka na cestě za poznáním života předků. 

Dorazili jsme pěšky zhruba v pět odpoledne - z centra města to byly asi čtyři kilometry - a hned za branou nás po zaplacení vstupu čekalo první překvapení v podobě veselého a energického rumunského klezmerbandu, který nás hned obklíčil, hrajíc lidové písně ve značně opilém provedení. Hráli falešně, ale urputně. Navíc u toho poskakovali, troubili a halekali na lidi, čímž si získali naše srdce a odbourali všechen stud hned ze začátku.

V závěsu za kapelou jsme pokračovali do skanzen-festivalparku, u jedné z chalup jsme se od našich průvodců odpojili a šli se napojit k jednomu ze stánků s pivem. Točili i Staropramen, pivo, od něhož jsme asi nevidomky utíkali. Zamířili jsme tedy ke stánku jinému, kde měli o jeden lei (asi šest korun) levnější pivo Grolsch, které sponzorovalo i celý festival. Kromě piva prodávali i předmět naší společné zkázy: Tatranský čaj, a to zhruba po třiceti korunách za panáka. Vzhledem k tomu, že jsou rumunské ceny navzdory očekávání skoro totožné s českými, byl tento objev pro vývin celého večera zásadní.

Obveseleni jsme pokračovali kolem chaloupek kamsi do neznáma, když nás s žádostí o zapalovač oslovil muž, který se posléze představil jako Iráčan žijící v Dubaji, který jezdí každoročně do Rumunska za bratrem. Byl to srdcař, bavili jsme se vesele snad úplně o všem - od života v našich motherlandech, přes akcie až k debatám o politice. Klasika. Po cestě pro další Tatranský čaj na nás někdo zavolal - belgický pár, studenti univerzity v Bruggách, a naše festivalová skupina se tak před začátkem hudebního programu rozšířila. Jak houstlo šero, potkávali jsme další a další lidi z celého světa. Všichni letěli do Temešváru kvůli levným letenkám a stejně jako my netušili, co je Plai zač. Na festivalu vládla neskutečně přátelská a otevřená atmosféra a všudypřítomné chillout zóny, opatřené fatboyi a houpacími sítěmi dávaly parádní prostor konverzaci, smíchu, pití a jinému veselí.

Fantome Subcarpati, první ze dvou vystupujících kapel na hlavní stagi byly to nejbizarnější, co mohl festival zahraničním návštěvníkům nabídnout. Jednalo se o rumunskou, hodně hlubokou kapelu, sestávající z kytaristy, vokálisty a dvou podivných stvoření za mixpultem. Rap střídaný zpěvem v rumunštině podkládaly pomalé beaty, skřeky, zvuky lesa, kytarové vyhrávky a podivné tance oněch stvoření. Ptali jsme se zhruba sedmnáctiletých rumunů na tripu, co by nám o nich řekli. Řekli nám, že fantome jsou duchové, a že taková je i jejich hudba. Nebrali jsme jim to. Spolu s belgičany jsme však z hudby duchů měli neuvěřitelnou zábavu. Byl to bizár. 

obr. zachycuje stvůry z Fantome Subcarpati v akci.

Když jsem si pak po návratu domů ty duchy Rumunska pustil v klidu, bylo to něco docela jiného. Jejich hudba je důmyslná, na naší scéně nevídaná a skvěle se poslouchá, ačkoliv nerozumím jedinému slovu. Náš dojem ze  show na Plai festivalu asi shodila kvalita zvuku, která byla slabou stránkou celého festivalu, opilá rozzívenost, které nevyhovuje klidná hudba, vlažné publikum, nebo prostě to, jak podivně Fantome Subcarpati působí naživo. Jejich studiovou performaci si můžete zkouknout a poslechnout zde:

Po krátké pauze následovalo vystoupení headlinera večera, Milky Chance. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že na ně půjdu, smál bych se. A kdyby k tomu ten někdo dodal, že to bude v Temešváru, asi bych rovnou volal na záchytku. Ale stalo se. A bylo to fajn. I přes naprosto otřesný zvuk. Bylo to poprvé v mém životě, co jsem se málem pozvracel ze síly reznonance basů (a ze síly vodky Stalinskaya, kterou vytáhl z kapsy někdo z Belgičanů). Publikum, a to včetně mě, sice znalo vesměs tak jednu-dvě písně, ale nikdo si z toho moc hlavu nedělal a atmosféra byla více, než jen příjemná. Rumuni zastávali ten typ crowdu, co netancuje, ale bystře poslouchá a když může, tak zpívá s kapelou. Jejich klid a zdánlivá chladnost nás překvapila. Artur si z toho ale moc hlavu nedělal, prodral se dopředu a skočil si ze zábradlí. Nikdo ho nechytil, byla to katastrofa. Ale já měl v tu chvíli co dělat sám se sebou, tak jsem jen doufal, že si nás dva nikdo nespojí. 

Je strašlivá škoda, že je to jedna z one-hit kapel, které většina lidí ani nezná jménem. Jejich chraplavé indie-vokály spolu s úžasně příjemnými kytarovými riffy a lehkýma bicíma v pozadí tvoří něco, co se dá poslouchat všude a pořád. Kytarista, na kterém kapela z velké části stojí, si naživo navíc nechává prostor pro skvělá sóla a jeho gear má hodně originální zvuk. Ve videu sem přikládám jejich album Sadnecessary.

Hlavní program skončil spolu s Milky Chance a my zůstali v očekávání afterparty, která začínala na Afterparty stage už asi v jedenáct. Socializace probíhala před jejím začátkem na plné obrátky. Potkali jsme Islanďany, Finy, Rusy, Australany pod obraz, tuny Rumunek a Rumunů a mimo jiné i jednoho Zimbabwana, co dělal doktorát v Bulharsku. To se vám stane málokde. Velkou výhodou festivalu bylo i levné občerstvení ve formě Zacuscy, což stálo asi patnáct korun. Byl to v podstatě obří krajíc chleba s něčím, co by se dalo přirovnat k pomazánkové verzi polévky gazpacho. Pro festivalového opilce optimální happymeal. Bohatší si mohli koupit místní guláš přímo z kotle, palačinky, bagety s lososem a mnohé další pochutiny. 

Z dění po koncertě mám obecně trochu výpadky. Podle fotek ale soudím, že jsme si to s belgičany docela užili.

Spolu s afterparty začalo peklo. Ležérnost a klid rumunského publika, které bylo navzdory zdání stále ve většině, vystřídal  pří prvních dnb beatech totální berserk-mode a davové šílenství. Ve všech se najednou probudily geny Vlada Napichovače lačnící po bassdropech, nutkání utrhnout zábradlí oddělující stage a diváky, vášeň a touha se naprosto zdemolovat. Bylo to úžasné. Nutno dodat, že stejně jako třeba pražáci, tak ani obyvatelé Temešváru asi nepohrdnou extází a dalšími tanečními drogami. To tvrzení podkládám tím, že větší ještěrky a ještěry jsem snad neviděl ani na Polygonu.

Rave vystřídalo něco jako hardbass, a ten zas vystřídal speedrap v podání černocha z londýna, jehož jméno si nepamatuji. Vypaloval nám rychlostí své výslovnosti díru do hlavy. Jednou z posledních písniček a mých vzpomínek byla coververze Chase the devil od Maxe Romea, pak jsem se asi nechal zlákat jednou z houpacích sítí a šel spát. Bylo to asi šest ráno, v půl mě Artur bůhvíjak  našel a v před sedmou jsme šťastnou shodou náhod seděli v absurdně levném taxíku směřujícím do hostelu Mosaico Alfetta. Absurdně levné taxíky jsou mimochodem fenoménem Temešváru, který nám mnohokrát zachránil život.

Festival Plai byl i přes relativní chudost programu díky organizačním schopnostem a vynalézavosti svých šéfů něco, na co asi nikdy nezapomenu. Jestli se někdy podíváte do Temešváru, sledujte kulturní dění, vyplatí se to. Mimochodem, letenky na říjen stojí kolem 165 korun. Osobně se tam chci vrátit, ideálně příští rok v září na ten víkend, kdy se bude konat další ročník Plai festivalu.

JV

#Temešvár #Rumunsko #Plai #Rave

[radicaltimesnews-blog]

Beer talk: Rocky Leon (CA, USA)

After a series of emails and discussion over the internet, I was able to meet with ROCKY LEON after his show in Rock Cafe, Prague (15.10.2016) for a short interview. Rocky played his solo show for nearly three hours, came back to the stage twice and made everyone’s lives more cheerful again. His positive energy fills every room he ever walks into and he doesn’t even have to hold his ukulele for that. 

https://rockyleon.bandcamp.com/ https://www.facebook.com/rockyleonmusic/

Hey, how are you? Could you briefly introduce yourself for the record?

Yeah, hi, my name is Rocky, Rocky Leon, I’m a musician. I play a mix between rock, reggae, hip-hop, ska and punk. I use a loop station, I record loops of myself playing guitar, keyboard, ukulele, beat-boxing and singing, sort of like a one-man band. I come from California and I live in Vienna.

My question exactly, no offense, but your appearance doesn’t really seem Austrian…

My father is actually from Brazil, so that’s why I look like this, haha.. My mother is austrian.

How was the concert? And the crowd?

I think I didn’t really like it. I don’t know… You were here, weren’t you? Nah, I’m joking. I had a lot of fun, people were amazing, people were f*cking… god, so sweaty, all my stuff is completely soaked. So hot in here, everyone was jumping, so many people. I think it’s a good sign though, when it gets so hot.

I’ve noticed that you play in Brno quite often, definitely more often than in Prague. Did you notice any difference between the cíties?

That’s hard to say. Based on today’s show, it’s fairly similar. You know, in big cities people are usually harder to impress, cause there’s some big rockstars playing every week, so people see amazing shows all the time. In smaller cities, people tend to party harder when something does happen. But today people partied plenty f*cking hard right here in Prague too, so…

You’ve also done some festivals in Czech Republic. Do you enjoy festivals?

I do, I enjoy festivals very much. They’re obviously very different, particulary sometimes in festivals you play in the afternoon…. ….. Well, that’s not true, I hardly play in the afternoon anymore. Like last year’s Trutnoff festival..

Yeah, there I was the last artist of the whole festival. That was amazing, I was playing after Prodigy and after that, I could tell everyone that Prodigy was my warm-up band.

You’ve played some new songs today, is there an album on the way?

Nope. I just write songs, when the inspiration comes, but I don’t have enough new songs for an album. Sorry, you gotta wait.

Your show is quite even between new songs and old songs. Do you think a lot about the setlist?

Nobody wants to hear the new songs, they just want the old songs. Yesterday I went to Dub FX show in Vienna. You know Dub FX? His new songs are really cool too, but everyone was so much happier, when he played the old songs. My strategy with writing a setlist is to start with one of my more well-known songs, but not the most well-known. First three songs should be really solid, high-energy songs, so people get in the mood. Then, while people are still focused, I’ll play some new songs. And towards the end, I’ll play all the most famous songs. The secret is not putting new songs at the end, cause people just wanna scream and go nuts.

You usually add some covers too. How do you pick those? It makes people happy, when they hear songs they know. And I want to make people happy. It makes me happy, when people are happy. And there are some songs I didn’t write, which are awesome and it wouldn’t be fair if I didn’t get to play them…

You’ve done a lot of playing in the streets throughout your career.. Do you still do that? And did you know it’s been forbidden now in Prague?

Yeah, I actually started doing that again few months ago after a break and it feels awesome… And well, everything that’s fun is illegal. Busking is theoretically forbidden everywhere, it’s not legal in Vienna. Last week, I was playing in Vienna, on Mariahilfer Straße, this big shopping street. And ehm.. that’s illegal. Usually, the cops drive by and they don’t care. Only if someone calls them, they have to do something. They normally just say you have to stop. But last week, they came and the guy was f*cking asshole and he made us pay 40€ fine each. It had been such a good day though, we already had 80€ in the guitar case, so we just counted out 80€ out of that. And after that, this older gentleman walked by, he looked like a university professor or something. He saw us with the cops and he pulled out 50€ and just gave it us. That was really amazing.

Awesome, awesome.. So, is your dog in Prague? (context: https://www.facebook.com/rockyleonmusic/videos/10153716050411073 )

He stayed in Vienna this time. I usually bring him, but I just came for the show and I’m going back tommorow, so there was no need.

Your shows are so filled with positive energy. How do you stay in that mood for 3 hours, jumping and partying on a stage without fainting?

Haha, that’s easy, I just like to do it. It’s easy to stay positive when you’re doing something you like to do. The trick is staying positive during the day-to-day difficult situations we have to deal with all the time..

(The interview was kind of interrupted here and we had to shorten it)

So, just quickly, could you name some bands who influenced you the most?

Dub FX obviously influenced me a lot, when it comes to the way of making music with the loop station. When it comes to the genre, I’m heavily influenced by Sublime or Reel Big Fish, ska-punk bands from California. Or also fun punk bands, Offspring, Green Day, Sum 41.. I just like music that’s fun, happy and real. Music, that just touches you in some way, that makes you jump up and down or something..

Yeah, good way of looking at it. Thank you so much for this interview and have a great rest of the night.

Thank you. You have a wonderful… life!

Haha, thanks. Now off the record…..

AR

[radicaltimesnews-blog]

REPORT: DUNE RATS & DZ DEATHRAYS ve Futuru (10.10.16)

Poslední dobou začíná australská scéna pomalu, ale jistě pronikat i do Evropy. Dune Rats se k nám do Čech přijeli podívat v posledních třech letech počtvrté a tentokrát s sebou přivezli další punkery z Brisbane, DZ Deathrays. Celý koncert proběhl za supportu plzeňské kapely Dildo Boys, kteří předem nebyli ohlášení, tím pádem bylo jejich vystoupení pro mnohé překvapením. I proto, že všichni tři členové kapely měli blonďaté paruky. Členové australských kapel se mezitím pohybovali u stánku s merchem, rozdávali úsměvy i fakáče všemi směry a obecně byli velmi přívětiví.

Následně se svou show vystoupili DZ Deathrays, australské dance-punk duo (guitar&drums), které však na koncertech vystupuje ještě s jedním kytaristou. DZ už s první písní probudili v lidech nevídanou energii, po celou dobu koncertu trvající stagediving a brutální pogo. Celou akci se podařilo skvěle nazvučit, takže DZ zněli skoro jako z alba. Hutný, surový zvuk doprovázel celé vystoupení, které trvalo zhruba hodinu. Deathrays zahráli valnou většinou svých známých písní, např. Blood on my Leather Reflective Skull nebo Gina Works at Hearts. Velmi mne potěšilo, že zahráli singl Polyanna, který se objevil teprve před pár dny.

Krátkou pauzu mezi hlavními interprety skvěle vyplnila muzika od Rat Boy, Violent Soho a dalších. V publiku tedy nebyl příliš čas na odpočinek a lidé pogovali, přestože žádná kapela nehrála.

Znenadání se zhasnula světla a na pódiu se za vřelého přivítání objevili Dune Rats. Na žádné rozpaky nebyl čas, Dunies celý koncert odpálili peckou Dalai Lama a tehdy teprve započalo to právé šílenství. Na pódiu se tvořil takový vláček a do publika létal jeden člověk za druhým. Všichni skákali, padali, křičeli, řinčeli, v klubu se nastolila atmosféra přátelství a pro nikoho neexistovalo nic jiného, než muzika. Taková byla síla okamžiku. V momentě, kdy na pódiu přistála bota, Danny Beausa (kytara a zpěv) přestal hrát, zvednul botu a celý klub v mžiku začal skandovat „Shoey, shoey, shoey“. Nakonec se mezi diváky našel jeden odvážlivec, který si pivo z boty společně s Dunies vychutnal. Při posledním songu Bullshit se na pódium vydalo zhruba 40 lidí, aby si naposledy zanotovali v nejtěsnější blízkosti kapely. Dune Rats nebyli schopni poslední song dohrát. Pod nátlakem krvácení fanouška na mikrofon a neustálého vykopávání kabelu od kytary koncert volně přešel v davový skřekot „Bullshit, Bullshit“ a vzájemné objímání fanoušků a kapely. Celý koncert obou australských kapel se nadmíru vydařil, opravdu si nedokážu vybavit, že bych v Praze viděl na koncertě lepší atmosféru.

AR

A video posted by dunerats (@dunerats) on Oct 11, 2016 at 12:31am PDT

[radicaltimesnews-blog]

Beer talk: Danny Beausa (DUNE RATS, AUS)

img.source: www.indyrock.es

Right after the talk with Simon from DZ Deathrays, we got lucky enough to catch the Dunies’ lead singer and guitarist, Danny. He didn’t hesitate and took us to the backstage, where we tried to construct a propper chat somehow. Nevertheless, we were all pretty messed up, including Danny, so the talk was long, funny, but not as full of cheesy information as we’d like it to be. Behold, the second beer talk is here.

How’s the tour?

It’s pretty sick, the boys are fucking good. They’re like our best friends in the world. Cause we know each other for like eight years…

Simon said it’s six or seven, man.

I like to thing big.

Love it, are you gonna see the movie, tonight?

(pointing at a random dvd from a fan, which is mentioned in DR’S post about prague)

Strings? It looks amazing though I’ve never heard about it.

I’d like to ask you about the difference between Australian and European crowds. About the people, mainly. How do you feel about us and them?

I think that, uh, the Czech republic people are not as wanky.. you know what wanky is – when you masturbate. And you guys are crazy, crazy people. Mental.

Speaking of which, what do you say about the guy who had a cut on his face and still kept on raving while bleeding?

Well the thing is that as he was trying to sing, his blood got all over the microphone, so I was actually tasting his blood. That was fucking crazy. That was anoying, but it was fun though.

Zac Carper from Fidlar produced the song Bullshit. How do you like the connection between you two?

Well, it’s mainly the wifi connection when I get to my phone or 4G connection.

That’s the answer we all wanted to hear, yeah. What can you tell us about the aussie accent?

We just love to call out the bullshit words.

Yeah, what?

Oh, we like to REMOVE the words that you don’t need to use. But you get that, right? You’re from here, you speak czech, but i bet that’s not the proper Czech language you’re learnt to use.

That’s right, we speak like total shitheads. Did Zac (Carper) produce the rest of the album aswell?

Yea,yea.

And there’s a new album coming – in January, right?

Oh we haven’t told anyone yet…

Whoa, BC (Michaels) told us all at the bar.

Ha, I mean press-wise. There was no press conference, no nothing.

Right, and what about the name?

Yea, there’s a name…

Is there?

Yea, it’s a secret…

Sure, but could you at least tell us the starting letter, please?

Uhm, I’ll tell you the first word.

Yeah?

Yeah, “The”

Oh, no shit. This Information’s gonna boom.

Right, first interview and you have something exclusive.

Do you have that tattoo machine here?

Nah, I like to ink people… with a needle.

The best moment you had with DZ Deathrays, ever?

Yeah, back then when we all started as a band, me and Shane used to… Shane used to work for the police in Brisbane – as a receptionist. And just behind the corner from his’ was this Irish pub I used to meet him there, after work. And BC was coming, Simon was coming and we’d just sit there, drink beers and talk about how bands could get bigger. That was it… We used to hang around with the guys from Violent Soho aswell, cause we all come from the same place. Those are also amazing people.

You played Prague for how many, four times?

I think It’s about four. We played The Wombats, we played The Subways and we did our own show aswell. And we also played at this other place – Brno, right? Wait, we didn’t do Wombats, actually. Fuck, I keep telling to the boys that I have a fucked memory.

We do aswell, that’s why we’re recording this. I’ll probably forget about this till I check my phone in the morning. I see lots of beers here, so how’s the catering?

Yeah, the European style is quite wicked, we love it.

Thanks for the whole chat. Safe travel and all.

Cheers.

That’d be it - our very first set of interviews. It was fun, the show was unforgetable and we’re all pretty damaged after all those things. If you liked what you just read, give us a follow. If not, listen to the song bellow and be good. The next beer talks we’d love to do will be with Maurice Ernst (or anyone else from the austrian Bilderbuch) and Rocky Leon. However, we’ll need more luck to do that

Until next time,

Jonáš Verner

#dune rats #dz deathrays #surfpunk #interview #cnt

[radicaltimesnews-blog]

Beer talk: Simon Ridley (DZ DEATHRAYS, AUS)

img.source: http://fasterlouder.junkee.com/behind-the-scenes-of-dz-deathrays-new-album-we-just-got-really-drunk/835949

Right after their show in Prague’s Futurum club, Simon Ridley, the drummer and founding member of an Australian dance-punk duo DZ DEATHRAYS agreed to do an interview with us. The improvized interview has transformed itself into a beer-talk after a while, so we had a perfect ground for a regular talk about all kinds of things, from DZ’s upcoming album through talks about the tour life all the way to a discussion about the smoking restrictions and other things we didn’t even know we would chat about. It was both very familiar and informative and I’d very much love to share the titbits of our interview.

As written before, dead and wasted after the show we ran into Simon on our way to the bar and we asked him for an interview. What would it be about, we did not yet know, but it went on great.

Could you please present yourself, briefly? Just for the record, ofc.

I’m Simon, the drummer for DZ Deathrays.

How long do you know each other with Dunies?

Uh, it must be like.. Six or seven years.

And Dune Rats are the yougsters, right?

Nah, it’s kind of a mix.. I think that BC’s the youngest (BC Michaels), and Danny (Danny Beusaraus)’s the oldest. Shane and I are kinda in the middle there.

There’s your video for the Mess up and then the Dunies’ video for the Red light green light songs, which are kind of about the same – How did that happen?

Basically, Shane and I did the Mess up videoclip and then BC and Danny were like: Hey, we wanna do it but we’ll be smoking cons (instead of drinking Jager shots) and we were like ‘Yes, do that. That’ll be hilarious.’

Opinions on the Czechs as a crowd?

We like it a lot, it’s like a hometown crowd for us.

Cool, so is it normal that people go so mental on your shows as they went tonight?

Yea, back home it’s like the norm.

This is a weird thing to ask, but what is your best memory with the band – what popped up first into your mind?

Whoa, maybe one of the first times we went to Europe we played in Italy on the Perfect day festival. It’s amazing really, like three days long, you have cool bands playing each day.. It’s in a place just outside Verona and you actually play inside castle grounds, it has maybe couple of thousands of people. That was the first time we ever went to Italy and nobody knew who we were – we got booked just because the promoter came to our Foo Fighters show in Australia – and it went on great! So yeah, that was amazing.

Now, you and the Dune Rats and the Violent Soho, you know each other, right?

Yeah, we’ve all been friends for like 10 years or so and we all come from Brisbane. We just went to each others shows back in Australia and then things just happened. (and all three bands did the Australian tours.)

And what about Fidlar, do you get together often?

Not really, we see each other like every now and then, but it’s quite rare. But we really had fun that one time in Sydney where they played with Dune Rats and now Zac’s always over. So we don’t really know them as good as the Violent Soho/Dune Rats.

You’re recording something new right now, right?

Yeah, we’re gonna finish our album in February, after a break in January, cause we’ll finish this European tour in November, then we do our own tour in Australia, then us and Dune Rats are playing a festival on the New Years’. So January off and then February, it will be on.

So that’s it for the interview, we can now end it or switch to a kind of a beer talk, if you don’t mind.

Sure, it’s way more cosy than selling merch or helping the boys with cleaning the stage up, so yea let’s grab a beer and talk. Because it’s more familiar, right?

Cliché – they say that the Czech crowd is the best, but why?

I think that you guys are like – less uptight. You know, we have like a really lot of experience… We played Switzerland for three times, like the last time, and the people were like… You guys are way more uninhibited, you know?

Do you think that the shows can be kind of sterile?

Yeah, that’s it. I think that shows like this one, where you guys can smoke cigarettes inside and just have fun – that kinda does the trick.  But on the other hand, not having this restriction is also good AND bad, cause you know, when I was young and I went out, five-ten years ago when you could still smoke at venues, you’d have fun in the evening, but the next morning, even as a non-smoker, I’d feel so hung over. Now, waking up after a night out in Australia an not smelling like cigarettes – it’s quite nice! And you also feel like half-as-hung-over than before. So I guess it’s each to their own, you know.

How did you guys even meet, anyway? Did you happen to have the same musical taste?

Basically, we were a three-piece and I really loved the Sonic Youth and then we kinda lost our drummer and I was just learning the drums at the time.. And we were really obsessed about DFA1979 and Justice, so we tried to frame them all together, and it went on surprisingly good.

Justice, love them. Did you get to meet them?

Sadly, no. But it’s that kind of the band that I wouldn’t know what to say to them, I’d be like: Hi. But I love those guys.

Don’t you get tired while touring for 2 months straight - a gig day after day, after day,. What is your daily routine, if there’s any?

It’s not that rough – you get used to it. It’s like any other job, but here you get to drink beers and meet interesting people, which is nice. I often wonder that if this project fails, we’ll probably all have to go back to work, but not that much. Some of my favourite bands who quit just went back to normal life and have proper jobs now, which is nice, after all.

Speaking of which, what did you originally study?

I dropped when I did a bachelor in microbiological science.

You’re all so nice to us and so familiar – what do you say about bringing the people on stage, like the Dune Rats did?

A: Well, sometimes it’s really good, sometimes it’s really shit, because some people can ruin your gear – like that one time in Birmingham. It’s a gamble – you can have fun, but people can also try to steal your shit, they pour drinks into the amps, cause they go mentos and stuff. Like in Birmingham. We did the last song and then people went up the stage and this one guy had a full drink in his hand, he fell at our amps and actually blew up all our amps.. And those were like the 3,000 dollar amps – so the next day we had to drive back to London to buy brand new amps instead of going further on our tour – just because we had people on our stage, you know.

How do you decide who plays first on the tour gigs?

We just flip a coin.

...

Nah, we just switch every second show.

Do you have a preference?

Not really, it very much depends on how the crowd’s feeling. Also, when you have to restrain yourself when you play last, you know..

Right, with a couple of Jagermeister shots.

That’s it.

And that’s it for the talk. Right after the interview, someone from the promoting agency rolled a spliff and as we were sitting on the ground, discussing some other things which I can hardly remember, Danny Beausa went by so we stopped him and asked him for a quick chat aswell. And believe it or not, he agreed. So on we went, to the backstage, where we managed to do a thing, that could, due to our and Danny’s condition at the moment, hardly called an interview. But it’s still a thing. A thing, which will be published later on, so please, stay tuned!

Jonáš Verner

[radicaltimesnews-blog]

Aussies v Praze: Láska na první pogo

Nechci na začátek přehánět, tak to vezmu naprosto střízlivě. Koncert DZ Deathrays & Dune Rats 10.10.2016 v klubu Futurum v Praze byl NEJLEPŠÍ KONCERT, NA KTERÝM JSEM KDY BYL! A to říkám den poté, regenerován a v klidu. Nikdy bych nečekal, že dvě skupiny, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel a od kterých jsem neznal žádné písničky, ve mně zanechají takový dojem.

Už od příjezdu ke klubu mi bylo jasné, že jsem na místě. Ve vzduchu se vznášel punk a marihuana a lidé se pomalu začínali trousit ke vchodu. A že to bude koncert jako žádný jiný, to mi došlo, když jsme s kolegy zahlédli dva členy Dune Rats, jak si to frčí na protějším chodníku na skateboardu, který jim věnoval někdo z fanoušků. S vidinou rozhovoru jsme se za nimi rozběhli, abychom je vyzpovídali. Po krátkém pokecu, při kterém členové skupiny obdrželi od dalších fanoušků nějaké random bonbóny a nějaké random DVD, za které byl dárce odměněn nápisem „KUNDO“ na sádru co měl na ruce, jsme dostali slib na krátký rozhovor po koncertě a kapela se rozutekla.

Uložili jsme věci  do šatny a ve fan shopu jsme si koupili trička kapel. Koncert ještě ani nezačal a já už jsem byl tak nadšený, že jsem si koupil i tričko, přičemž mi někde vzadu v hlavě znělo, že toho budu druhý den litovat. No, teď je druhý den a nemohl bych z trička být nadšenější.

Po našem příchodu na parket začala hrát česká předkapela, jíž byli plzeňští DILDO BOYZ. Jejich songy měly témata jako: „Našemu basákovi smrdí nohy“ a „Písnička o tom, jak mě vyhodili z kapely“. Nebylo to špatné, jako první věc to asi i fungovalo, protože publikum bylo na oba headlinery řádně nabuzené a nedělalo jim problém se okamžitě dostat do varu.

První hráli DZ Deathrays a tehdy začalo peklo. Nevím, k čemu bych měl přirovnat styl jejich hudby, nebo jak bych ho kategorizoval, tak se o to ani nebudu snažit. Publikum během pár minut propuklo v divoký tanec, stage diving a pogo, do kterého se zapojila bez problémů půlka klubu. V životě jsem nezažil na koncertě takovou atmosféru. Nevím, jestli to bylo velikostí koncertních prostor, nebo úžasností kapel, nebo jen skvělou náladou publika. Každopádně to bylo neskutečné. Na konci prvního vystoupení jsem byl už naprosto zpocený, přičemž jen asi třetina potu pocházela ze mně, zbytek byl z davu lidí, mezi kterými jsem občas jen lítal jak hadr na holi, občas jsem se vznášel na lesu rukou při stagedivingu. DZ s velkým úspěchem dohráli, byl čas na Dune Rats.

Před druhým vystoupením jsme se rychle zaběhli osvěžit na toalety, protože v klubu tou dobou bylo už vedro jako v Austrálii, a pak byl čas pokračovat v rychtě.

Začátek Dune Rats si pamatuji naprosto přesně, protože těsně před koncertem se z reproduktorů rozeznělo Rollin‘ od Limp Bizkit a publikum už zase vřelo. Pokud jsem nazval vystoupení DZ šílenstvím, vystoupení „Dunies“ byla naprostá apokalypsa. Na jejich hudbu, kterou bych dle mého skromného názoru nazval jako “Ramones z australských pláží”, byl dav byl ještě desetkrát šílenější. Lidé létali vzduchem, padali na zem, skákali po sobě, po pódiu a i po všem možném co našli. Pamatuji si jednoho fanouška, který i přes roztržené obočí, ze kterého mu prýštila krev na obličej, stále lezl na pódium a objímal zpěváka. Právě ten zpěvák nám pak po koncertě říkal, že měl jeho krev po celém mikrofonu, ale více se dozvíte v nadcházejícím rozhovoru s kapelami, který se nám povedlo ukořistit.

Celý koncert skončil tak, jak jsem si to nikdy nemohl představit. Při poslední písničce, jíž byl nový single “Bullshit”, padly všechny zábrany a lidé se prostě nahrnuli na pódium a pařili s kapelou. To jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Nakonec tam bylo tolik lidí, že skupina nemohla písničku ani dohrát. Jen prostě za hlasitého potlesku koncert ukončili a objímali se s fanoušky.

Byl jsem úplně mokrý potem, špinavý ze svých pádů na zem, bolely mě nohy i ruce a skoro jsem už nemohl dýchat, ale nikdy jsem se po koncertě necítil tak dobře. Ta surová energie hudby a davu mě absolutně uchvátila a já se jí jen nechal unášet až do poslední noty, jako šílený maniak v drogovém deliriu. Na tom koncertě si nikdo nebyl nic dokázat, nebo udělat dojem. Byla to jen parta lidí, kteří se chtěli vyřádit u něčeho, co ze srdce milují. 

 Matyáš Křimský

[radicaltimesnews-blog]

Synthwave je lepší než kafe.

Jakožto hudební žánr u mě zažívá synthwave poměrně plodné období. Retrožánr, který bere skoro všechnu inspiraci v synťákové hudbě z posiloven a klubů 80. let, vyžívá se v nasamplovaných bicích, energických synťákových melodiích a naprostém minimu zpívaného slova se mi začal do života naprosto krásně hodit. Ne, že bych se o sebe začal nějak razantněji starat nebo si nechával narůst mulleta a plánoval stěhování někam na Miami beach, ale třeba po ránu má na mě nějaká ta synth-pecka podobný vliv, jako dvojitý espresso s hromadou cukru. Umělé beaty, podtržené basou, pohybující se v houpavých oktávách, spojené nějakou chytlavou, neustále se opakující melodií, mají na trosečníka, který se každé druhé ráno ocitne namísto mě v posteli, blahodárný vliv. Vnímám ho též jako ideální hudbu na roadtripy, ideálně noční, a to ať už pro řidiče, kterého hudba nabije, nebo spolujezdce, který se mů��e sledováním krajnic ubíhajících do neznáma a poslechem třeba Miami Nights 1984 nebo VHS dreams dostat v myšlenkách hodně daleko od reality a cesta mu pak ubíhá velmi příjemně.

Obecně vzato má v sobě hudba, ať už inspirovaná osmdesátkama, nebo přímo osmdesátková, skryté neuvěřitelné množství energie. Neonová světla, Rambo, bílé obleky, načechrané kadeře, probděné noci, ale především naprostý odklon od do té doby běžně využívaných zvuků/nástrojů a jejich nahrazení čímkoliv, co zní jako robot. Opak unavenosti a ležérnosti. To je pro mě synthwave. 

Proto ho mám rád.

J.

#synthwave #retrowave #bs

[radicaltimesnews-blog]

Co to zas je, tohleto?

Tohle, či něco tomuto podobné vám určitě proběhlo hlavou, když jste zjistili, že si někdo z vašich kamarádů založil blog na Tumblru. A nikdo vám to nezazlívá, my bychom asi reagovali naprosto totožně. Ale nenechte se mýlit, spolu s Radical Times nevzniká žádná další ‘lifestyle platforma’, která se snaží být za každou cenu cool a nemá jiný smysl, než nahánět děvky.

Radical Times je projekt, který právě teď vznikl v pražské kavárně Kampus na oslavu zakončení našeho prvního týdne studia žurnalistiky, který jsme Matyáš, Adam, ani já z morálního hlediska vůbec nezvládli. Ve své lenosti, zhrzenosti a zvířeckosti jsme ale během této doby našli krom potěšení i plodnou platformu pro naší tvorbu, kterou budeme realizovat právě na Radical Times blogísku.

Tématicky se chceme orientovat hlavně na hudební dění v Praze, rozhovory s lidmi, co za něco stojí, na recenzování alb, co nás zaujmou a obecně na události z hudebního světa, které podle nás stojí za zmínku.

Kromě hudby pak plánujeme shitpostovat věcmi z našich mizerných životů. Cestování, zážitky z kaleb, hluboká zamyšlení nad smyslem všech vesmírů, nebo fotkami a vůbec vším, o co se chceme podělit.

Můžete se těšit například na recenzi zítřejšího koncertu australských wasterů DUNE RATS, či DZ DEATHRAYS, pokud se poštěstí, tak i na rozhovor s některým z členů zmíněných kapel, což platí i pro rozhovor s Rocky Leonem, který vystoupí v sobotu. Popis zážitků a dojmů ze čtvrtečního koncertu Bilderbuch v Roxy snad taky zvládnu, pokud si něco budu pamatovat.

Nejde nám o to, aby nás někdo žral, jen nás už nebaví psát do šuplíku a budeme rádi za každou zpětnou vazbu, co dostaneme. 

čau

Jonáš Verner