malekouskysvobody

[malekouskysvobody]

Mária Modrovich

Marii Modrovich jsem objevila na Pohodě, víceméně náhodou a tak trochu díky obálce. Flešbek jsem zhltla hned druhý den. Budiž mi ostudou, že i její nejnovější knihu, Rozhovor s členkou kultu, jsem zase objevila náhodou, tentokrát na Knihexu - ještě štěstí, že měla stejnou grafickou úpravu a formát. Našla jsem tak novou oblíbenou autorku a taky prozaičku, která umí snad nejlépe vystihnout, jaké to je, být dnes ženou. Která píše výborné, do hrudního koše mi nevybíravě hrabající texty, na které bych vás ráda nalákala.

Mária Modrovich přináší perspektivu, které pořád není v literatuře dost. Její pohled nijak nezjednodušuje a přesto umí jasně a ostře popsat ty komplikované, nepříjemné, neustále diskutované aspekty ženských životů, všechny ty věci, na které má každý názor, zatímco nám se pod tíhou všech těch soudů, očekávání a odsudků pomalu láme vaz.

Začnu Flešbekem. Jde o příběhy jedné ženy, nebo příběhy více žen, obojí je možné. Ženy se tu potýkají s malostí i nesmírností světa - to jen parafrázuji anotaci, je ale na místě zmínit, že tahle poetická slova z obálky k textu perfektně sedí, kéž by to bylo obvyklé. Textů je celkem deset a tematicky se jimi proplétá emigrace, imigrace, cestování, obtěžování, bývalé lásky, útěky, stárnutí, kompromisy.

V prvním textu se překračují hranice a vítají nově příchozí. Hlavní postavou je Helena, která se pohybuje na obou stranách Dunaje, pochází ale z 'Ostblocku'. Její uvažování o hranicích, o solidaritě s těmi, kteří se bez nás neobejdou a o jejich přijímání rámcuje právě přicházející “vlna” lidí na útěku, její malé dítě a taky divadelní hra, o které četla - a jejíž autorku možná právě pozoruje v kavárně na nábřeží. Ve hře se totiž oba motivy - rodičovství a solidarita s potřebnými - spojují. Zatímco v médiích se začíná šířit strach a mění i Helenino vnímání, ona sama nebojuje o zachování Evropy, je dokonce solidární a pořád přemýšlí, jestli by neměla dělat víc. Jejím největším bojem je ten o zachování své vlastní každodennosti a svobody, na kterou je zvyklá a která se s malou dcerou mění. Pořád jde o nastavování hranic, o přijetí nového - mění se jen měřítko.

“Nakoniec sa rozhodla zmeniť 'vítanie' na 'prijatie'. Vítanie malo nádych jednorázovej akcie, prijatie zahŕňalo celú škálu potrebných gest a emocií. Šok, láska, strach, súcit, samostatne aj v kombináciích. Šok a hnev z reality nemocničného pôrodu. Tiež hanba a strach. A potom znova šok, hnev a strach, keď si uvedomila, že už nikdy nebude sama.” 

V dalších textech je spousta melancholie, přehodnocování, vzpomínání, sebehodnocení a shovívavosti i nulového slitování při hodnocení ostatních, dialogů s našimi vlastními staršími já, dokonce i digitálního smutku - což je pojem, který se v hovorech o umění začíná vyprazdňovat ještě dřív, než ho někdo stihnul definovat.

“Teraz je to jedno, telka je to najmenej, čas strávený pri telke je stále čas strávený spolu. Pozrieť si večer po celodennej naháňačke společne film je vrcholom romantiky. (...) Po niekoľkých mesiacoch či rokoch ako-tak zaujímavého spoločného bytia sa večery strávené bicyklovaním na hrádzi pri západe slnka nebo večierkami vo vinotéke zmenia na poloľahovú kompozíciu pred bedňou. V tom lepšom prípadě. Bežné je, že žiara televíznej obrazovky, eště nedávno považovaná za zhúbnu, je už len blikajúcou kulisou, plátnom, na pozadí ktorého blikajú menšie obrazovky.”

Pak tu je třeba naprosto úžasný dopis, napsaný roky po Rozchodu s velkým R, který vám stoprocentně dá ránu na solar, pokud jste se někdy s někým Rozešli. Vzájemně se pozorující a hodnotící generace a třídy. Tripy - do tropů i ty drogové. Ženy, muži a děti. Sebeironie, dialogy s nepřítomnými druhými, pasáže, které jsou skoro jako thriller. 

“Ako keď je v mestě po dlhej zime prvý týždeň teplo, konečne ideš pešo domov, konečne ti ruky voľne visia pri bokoch, nekrčíš sa v márnej snahe udržať v tele teplo, slnko takmer zapadlo, na ulici si sama (...), vyzerá, že všetko pôjde, že sa všetko obráti na to takzvané dobré, len človek v montérkach, s cigaretou a baníckou baterkou na čele, čo ide oproti tebe, ti pripomenie, že takéto tiché pokojné jarné večery, keď ťa štebot vtáčikov očkuje vakcínou Všetkojefajn, môžu znamenať aj ticho pred búrkou, katastrofu.”

Těžko se mi kouzlo Flešbeku popisuje, i proto jsem pokus o knize něco napsat odkládala dva a půl roku a nebýt druhé autorčiny knihy, možná by na to ani nedošlo. Rozhovor s členkou kultu není o nic méně zajímavý, je ale výrazně snazší ho popsat skrze formu, říct, “o čem” kniha vlastně je. Název říká hodně. Na Slovensko do Jedlové doliny přišla slavná hudebnice, která skončila s kariérou a usadila se v lesích. Vznikl kolem ní kult, výhradně ženský. Nikdo pořádně neví, o co v kultu jde, jaké má učení nebo pravidla. Ambiciózní novinář se rozhodne přijít tomu na kloub. My tak čteme odpovědi členek kultu, partnerů i samotné vůdkyně společenství, popisných pasáží je tu jen pár, jinak jde o reakce na otázky, které ovšem v knize chybí. 

Novinář se evidentně ptá na svobodu, na minulost žen, které do společenství vstoupily, na pravidla, snaží se pochopit, ale zároveň nechce slyšet to, co je mu vysvětlováno. S každou další odpovědí ubývá na senzaci a prohlubuje se tíseň - tedy přinejmenším ta čtenářská. Z výpovědí se totiž postupně skládá obraz ženy, která už toho má dost. Práce, povinností, očekávání, vychýleného světa, který jí tvrdí, že má veškerá práva, do toho na ni ale hvízdá a pokřikuje oplzlosti, nechává na ní vše, co je údajně její přirozenost, její úkol, a k tomu jí nakládá všechny ambice, které dříve patřily mužům. A následně jí je vyčte, obzvlášť pokud je matka. Obraz ženy, která prostě odejde. Bez dětí. 

V jedné silné pasáži, která je moc dlouhá na to, abych ji sem zvládla ve slovenštině přepsat, bývalý partner tajemné N. popisuje moment, kdy mu došlo, že svoboda není pro všechny stejná, i když jsou ve stejné situaci. Vypráví, jak rád jezdil už jako dítě do Tater do chalup bez vody a elektřiny, jak tam chtěl brát i svoje děti, jak si po letech s dalšími muži připadali drsně, když štípali dřevo - a jak si postupně začal všímat, že se ženám, které s sebou mají děti, prohlubují vrásky. Protože nenaštípou dřevo a nesednou si před chalupu s pivem. Protože pro ně práce nikdy nekončí. Protože mýt po sobě talíř v potoce je romantika, ale vařit ve stejných podmínkách pro osm lidí už ne. 

Ženy, které do Jedlové doliny přišly, nejsou nejspíš zrovna Amazonky, ale z každého rozhovoru je patrné, že ve společnosti, kterou opustily, utržily celou řadu ran a že si přes svoje jizvy nanášejí válečné malování. Vědí, že nemohly jinak, že nějak “odejít” musely - takže proč ne do lesa.

“Rozhodla sa, že jej osobná sloboda končí až v momente, keď jej cudzie pohľady a poznámky začnú vadiť. Nech čumia, nech komentujú, pokiaľ si udrží vnútorný pokoj, ostane vnútri nedotknutá. Lenže teória je jedna vec, prax druhá. Raz v noci som ich počul, ako s kamarátkou preberajú tému mužského pokrikovania v kuchyni pri víne - vtedy som pochopil, že svoj odstup len hrá. Svojská stratégia na prežitie.”

“Nepochopili sme, že môžeme. Že sa môžeme zamilovať, mať deti a vydať sa, ale že rovnako aj nemusíme alebo že nemusíme všetko. Netvrdím, že dnes je každá žena finančne aj inak nezávislá od muža. Ale je nás dosť, ktoré bysme mohli byť, a nie sme. Neveríme, že sa to dá.“

“...Podľa mňa ich rozhodnutie prísť sem - krok, ktorý na vás pôsobí ako bláznovstvo - je jediné gesto, ktoré dokážu urobiť, aby sa skúsili postaviť mimo systém.”

Kniha ale není jen sérií výpovědí nebo popisů toho, proč má každá žena celou řadu důvodů se na všechno vykašlat. I když právě tyhle popisy jsou neskutečně upřímné a nutí k zamyšlení nad všemi očekáváními, předpoklady a soudy, které svět nakládá vám. Představte si, jak byste o svém životě před odchodem mluvily, kdybyste skutečně odešly. Konečně byste nejspíš nahlas řekly všechny ty věci, kvůli kterým by vás mělo okolí za hysterku. Za špatnou matku. Kvůli kterým byste se bály, že vás muž opustí a že se všechny ty dokonalé ženy, které zvládají mateřství, vztah, kariéru, filatropii a milion dalších věcí, konečně dozví, jaké jste slabošky. 

Nejde ale jen o genderovou otázku. Tajemná N. pro své následovnice žádný návod na život nemá. Sama neví, proč za ní ženy přicházejí. Ego, sebelítost, nesetřesitelný zvyk někoho následovat, dostávat návody a rady - tím vším podle ní její následovnice trpí. A nejen ony. Všichni chtějí návody na život, všichni chtějí škatulkovat, všichni chtějí důkazy o vlastní důležitosti. Všichni mluví o lásce, ale chtějí pravidla a moc. V Jedlové dolině hoří. Pojďte k plamenům blíž a zjistěte, jak moc blízko jste odchodu do lesů vy. 

Mária Modrovich byla nominovaná na Cenu Evropské unie za literaturu, na Anasoft Literu, úspěch zaznamenala i v soutěži Poviedka (což je mimochodem parádní způsob, jak objevovat skvělé autory a autorky). Obě výše zmiňované knihy vyšly v knižní edici časopisu Vlna pod hlavičkou nakladatelství Drewo a srd. 

[malekouskysvobody]

Dějiny násilí

Édouardu Louisovi vyšla před pár dny v češtině druhá kniha. Opět ji přeložila Sára Vybíralová, opět vyšla v Pasece a opět má na obálce autorův portrét. Dobré věci je potřeba opakovat. První Louisova kniha Skoncovat s Eddym B. byla místy fakt bolestivým a výborně napsaným příběhem dospívání v chudé Pikardii - feminní kluk, který zoufale nezapadá, i když se o to snaží, prostředí, o kterém se v Paříži domnívali, že existuje jen v románech, bída, násilí.

Dějiny násilí jsou tak trochu sequel. Opět autobiografický román, který vypráví Édouard žijící už v Paříži v buržoazním a kultivovaném prostředí. Zůstává jazyk, který umí být neskutečně poetický, expresivní a introspektivní zároveň, a přece v něm cítíte silnou sebe-stylizaci a spoustu nevyřčených slov - a přesně to mě na Louisovi nejvíc baví. Zůstává hrdina, i když dost proměněný, který pořád žije ve světě toxické maskulinity, symbolického i skutečného násilí, rasismu a homofobie. Dějiny násilí se ovšem mnohem více zaměřují na něj - na Louise, který se stane obětí znásilnění a pokusu o vraždu. 

Byla by to jedna velká výprava do jeho hlavy, která se najednou musí vyrovnat se spoustou věcí, které dříve řešila vlastně jen vně - s rasismem, nenávistí, rychlými soudy. Díky tomu, že se přidává hlas jeho sestry, která pořád žije v Pikardii, jde taky o úžasný dvojitý pohled na dramatickou událost, skrze který zase čteme o rozdílech mezi Eddym a jeho rodinou, Paříží a Pikardií - a taky o tom, o čem kdo z nás lže sobě a o čem lžeme ostatním. I když jde především o jednu dlouhou introspekci, při které si hrdina srovnává, co se stalo, jak jednal, co cítil a co si myslel, stránky jsem otáčela jako šílená, hlavně díky bulvární touze zjistit, jak to přesně bylo.

Spoiler alert: Byla jsem zvědavá, jestli na konci bude nějaká katarze, řešení nebo tak něco, a nedočkala jsem se jich. Nejdřív mě napadlo, že to možná dost čtenářů a čtenářek zklame. Ale pak, po pár dnech, to na mě lehlo plnou vahou. Právě tenhle konec, tohle vyznění je neskutečně silnou výpovědí o sexuálním násilí. Četla jsem skvělou sbírku esejů na stejné téma sestavenou Roxane Gay, která se jmenuje Not that bad. Protože dokud přežijete, vždycky si budete říkat, že zas tak hrozné to nebylo - protože společnost to vždycky zlehčuje a protože víte, jak špatně to může dopadnout. Louisův závěr není takhle jednoznačný, ale o jednom vypovídá se sílou direktu přímo na solar. Když se vám něco takového stane, žádná “closure” se nekoná. Projdete spoustou procedur, snažíte se s tím vyrovnat spoustou způsobů - ale nakonec to s vámi zůstává. Musíte se prát se strachem, s tím, jak se trauma pokouší otřást vaším pohledem na svět, s okolím a jeho reakcemi - i s těmi vlastními. Těžko říct, jestli jde takový zápas vyhrát. Naprostý respekt všem, kdo ho musí prožít.

Édouard Louis je mým oblíbencem mimochodem proto, že propojuje svět krásné literatury a sociologie a já úplně nadskakuju blahem, když vidím, jak umí všechny ty bourdieovské (o něm mimochodem vydal sborník esejů) a foucaultovské koncepty propojit s vyprávěním příběhů. Určitě si poslechněte nebo přečtěte nějaké rozhovory s ním, já francouzsky neumím, nicméně v angličtině je dostupná třeba diskuse s ním z London Review Bookshop. Úžasně v ní mluví o tom, jak se sociální rozdíly propisují do těl, o tom, jak se potýká s příslušností ke dvěma a k žádné třídě zároveň, o homofobii a rasismu post-dělnické třídy, o žlutých vestách a alibismu elit ve vztahu k nim… Jak to teď píšu, dochází mi, že bych si měla ze všeho dělat poznámky. Mimochodem, pokud vás Louis baví, sáhněte nejen po Chladnokrevně od Capoteho, kterého vám doporučí anotace, ale taky po Tamási Jónásovi a jeho Tatitatitati (Fra, 2019). I tady si přečtete o násilí a lásce jemu navzdory a o bídě, jakou z Prahy není vidět.  

[malekouskysvobody]

God Help the Child

Toni Morrison zemřela letos v srpnu a její smrt přirozeně vyvolala novou vlnu zájmu o její knihy. Což je dost smutný impuls, který je navíc pravidelně vysmívaný na sociálních sítích v jakési morbidní variantě “before it was cool” závodů. Ale na mě zafungoval skvěle a přinutil mě si uvědomit, že jsem roky a roky nečetla žádnou její knihu. Dokonce jsem až do letošního léta měla přečtenou jen jednu, a to její první román The Bluest Eye. 

Toni Morrison a konkrétně The Bluest Eye mi doporučila moje někdejší americká šéfová se slovy “jaktože jsi to nečetla, ty, taková social justice warriorka?” (což mimochodem tenkrát ještě nebyla urážka) - nuže, nečetla, protože my si tady rádi myslíme, že sociální boje a dějinné pochody vůbec se nás netýkají, pokud je nemáme za barákem. The Bluest Eye přitom nastartovalo můj zájem o literaturu spojenou s tématem rasy a rasismu v USA. A já bych vám Toni Morrison a její knihy chtěla doporučit právě proto. Ale nebojte, nedělala bych to, kdyby nebyla naprosto mimořádnou vypravěčkou.

Moc dobře vím, že poslední dobou čtu minimum “bílých mužů”, a zdaleka to není jen tím, že jejich perspektivy už bylo v beletrii i mimo ni dost - rozhodně bylo - ale především tím, že mám k četbě beletrie takový zvláštní vztah. Nedávno jsem dostala rýpavou otázku, jestli vůbec aspoň něco čtu jen pro potěšení, kvůli estetické hodnotě, emocím - a pravda je taková, že to pořád moc neumím. "Pokud už čtu v současnosti beletrii, zpravidla proto, že sleduji nějaký kulturně-společenský trend či téma a chystám text třeba o netopýrech, upírech nebo I.P. Pavlovovi v krásné literatuře. ” Tak odpověděl Jan Lukavec z iLiteratury v anketě “K čemu je vlastně beletrie?” na H7O. Já žádné odborné texty nechystám, ale sebezpytem jsem došla k tomu, že to mám vlastně velmi podobně. Prostě v beletrii hledám přesah, který by obhájil, že se tak “zahálčivé” literatuře věnuju*. No, a jaká jiná beletrie vás lépe a upřímněji obuje do cizích bot nebo zprostředkuje ducha místa a doby, než právě beletrie z pera těch, kdo jsou kulturně nebo prostorově vzdálení, řadí se k minoritám, které dlouho neměly vlastní hlas, jsou marginalizovaní a zkrátka tahají za kratší konec? Nepovažuju to ovšem jen za lovení exotických perspektiv, ale za sbírání nástrojů, které pomáhají chápat svět a být menší ignorant vůči svému, často velmi bezprostřednímu, okolí. Navzdory neskutečně silné konzervativní snaze o protipohyb se svět mění, kulturní hegemonie hroutí a společnost je ve všech ohledech a na spoustě úrovní pestřejší. A právě proto přestává existovat něco jako perspektiva, která by pro nějakou část světa byla irelevantní.

Těmi košatými větami jsem chtěla vyjádřit, že znát pohled těch, kdo čelí rasismu, xenofobii, sexismu nebo jakékoli jiné perzekuci je vždycky relevantní, bez ohledu na to, v jaké konkrétní sociální konstelaci se to děje. Číst, co psal James Baldwin o rasismu v šedesátých letech v USA, jak Anjali Sachdeva propojuje magický realismus s reálným terorem salafistické sekty, jak Imbolo Mbue vypráví o emigraci z Kamerunu do New Yorku, jak Akwaeke Emezi - nebo ostatně Sally Rooney, ať nevypadám jak úplná zrádkyně rasy bledých holek s myšími vlasy - píše o násilí na ženách - to znamená číst o mnohem obecnějších věcech, poznat nejenom ty specifické příběhy, ale spoustu dalších, z nichž celá řada je nám velmi, velmi blízko. Prostě být menší blbec. 

Na God Help the Child by se to dalo vysvětlit tak polopaticky, že si to poetika Toni Morrison snad ani nezaslouží. Příběh Bride, její matky Sweetness a jejího milence Bookera vám toho řekne spoustu o rodičovství, o touze po lásce a přijetí, o smutku a hněvu. O ztrátě blízkých, o traumatizujícím dětství. A taky vám přiblíží kolorismus a přinutí vás přemýšlet o spoustě jeho důsledků od zesvětlování hereček a modelek na obálkách Elle až po vlasy Michelle Obama. Ale pořád je to hlavně román, kde mezilidské vztahy proplétá magický realismus.

Když se Lula Anne narodí, je Sweetness v šoku. Ona sama má poměrně světlou pleť, jemné vlasy a rodinnou historii plnou historek o tom, jak její rodiče často považovali za bělochy. Sweetness vyrůstala v době, kdy to mělo obrovský význam - děj sice není datovaný, ale hlavní hrdinka je mladá žena a jde zhruba o současnost, což by dětství její matky umístilo někam do šedesátých nebo sedmdesátých let a mládí jejích rodičů až někam do doby po druhé světové válce. Prarodiče malé Lully Ann, rodiče Sweetness, díky své světlé pleti nemuseli uhýbat z chodníku, když proti nim šel běloch, mohli si v obchodě zkoušet šaty a boty a nikdo by je nikdy nedonutil napít se z pítka pro barevné. Lula Ann je ale mnohem, mnohem tmavší. “She was so black she scared me. Midnight black, Sudanese black.” To, jak dcera vypadá, přiměje Sweetness připravit Lulu Ann na svět tam venku, od kterého čeká, že k ní bude krutý. A tak je taky taková. Dokonce dceři ani nedovolí říkat jí “mami”. To ji dovede až k zoufalému pokusu mateřskou lásku získat, který má dramatické následky. Bride - tak si Lula Ann začne v dospělosti říkat - není ani zdaleka jedinou autorčinou postavou, která má úplně zpackané dětství. Morrison je proslulá tím, jak se jí dokonale podařilo dekonstruovat mýtus o bezstarostném americkém dětství - obzvlášť pokud jde o jiné než bílé dětství. Ani v knize není Bride s traumatem z dětství sama. Bookerův život, jak se ukáže, je taky zcela formovaný tragédii, kterou zažil ještě jako kluk. Oba ale vyšli z jiných podmínek a vyrovnávají se s osudem po svém. Bride se obléká zásadně jen do bílé, která kontrastuje s její černou krásou, rozjíždí úspěšnou kariéru a jezdí v Jaguáru. Booker vyrostl ve velmi motivujícím a rozvíjejícím prostředí, postupně ale ztrácí cestu. Když Bride opustí, ona se rozhodne vydat se za ním a zjistit, proč to udělal, proč má dojem, že jí to proměnilo. Nastartuje tak příběh, který je skoro doslovně pohádkový. Ocitne se daleko od domova, v péči lidí, kteří se na nic neptají, jen pomáhají, sama se dál proměňuje a snaží se to zastavit, sebrat síly, najít Bookera a vrátit se zpátky tam, kam sama chce - ale ani o krok dál.

Příběh byl v jedné recenzi přirovnaní k jazzové skladbě, střídají se tu totiž hlasy postav, všechny kromě Bookera dostanou kousek ich-formy, ty jsou kombinované se třetí osobou vypravěčky, celá kniha je navíc rozdělená do čtyř částí, je přitom poměrně tenká. Podobně nespojitě se před vámi postupně odkrývají osudy Bride, Bookera a dalších postav, je proto obtížné psát cokoli o ději a nevyzradit něco, co by vám pokazilo zážitek. Který pro mě byl silný, ale zároveň mírně frustrující. Z God Help the Child by totiž mohla být mnohem objemější kniha. Toni Morrison tu pokládá spoustu otázek - o překročení stínu dávných tragédií, o maskulinitě a femininitě, především té černošské, o tom, jak se člověk stává sám sebou, o odpuštění a pomstě -  ale nejde se zbavit pocitu, že to dělá jen tak napůl. Literární kritici mluví o tom, že svá pozdější díla cizelovala a zkracovala, co to jen šlo, a protože její umění vyprávět, její jazyk, cit pro propojování reality a fantastična a umění vykreslit postavy a jejich konflikty jsou velmi silně znát i v téhle knize, je prostě škoda, že někerá témata a potenciální dějové linky jen nakousne, vy čekáte, že je rozvede, ale stránky ubíhají a začne být jasné, že tolik se toho do knihy prostě nevešlo. Stejné je to s magicko-realistickým motivem, ve kterém se Bride několika různými způsoby mění zpátky v Lulu Ann. Line se celým příběhem, ale zasloužil by si mnohem víc než to. Mně osobně nejvíc chybělo více stránek pro Bookera. Naštvaný na svět, inteligentní, rozhodnutý mávat všem před očima jejich chybami a postupně zjišťující, že zrovna tím svět nezmění, bojující proti násilí - klidně násilím, míchající poliiku a poezii, zasloužil by si zkrátka větší prostor, i když napsaný je naprosto úžasně. Úžasný jazyk, pohlcující způsob vyprávění, hloubka témat, kterou při čtení cítíte - to vše v knize najdete, ale dost možná ve vás zbyde pocit, že byste chtěli víc. Já to pojímám jako nutnost přečíst si další autorčiny knihy.

Toni Morrison byla označovaná za “černošskou autorku” a přetvářela to v jasnou výhodu pro sebe a především čtenáře a čtenářky. Říkala, že nevěří ve svět, kde rasa nehraje roli, nesouhlasí s tím, že jen bílí autoři údajně nepíší o rase a jen bílé postavy jsou něčím víc než svojí etnicitou, a že chce psát kulturně specifické příběhy. Z místa, kde stála, které ostatní považovala za okraj, dělala střed. Krásně o tom napsala Akwaeke Emezi. Toni Morrison si zasloužila všechny ceny a medaile, které v životě nasbírala, inspirovala dlouhý zástup talentovaných autorů a autorek a kromě jejích knih stojí za pozornost i rozhovory s ní a její eseje. Česky vyšlo několik jejích knih, většinou je problém je sehnat, v knihovně je nicméně najdete.

Jo a tu fotku cvakla Jana při zkoušení objektivu. Navzdory záložce se kniha světem zvířat nezabývá, dokonce tam ani žádná nevystupují. *To je, prosím, ironie, nemyslím si, že beletrie je zahálka nebo že snad nemá vliv na skutečný svět. Beletrie je taky vrcholně politická věc… ale o tom fakt jindy, vydávám to tu za recenze a pak je to jak Milý deníčku.

[malekouskysvobody]

Akwaeke Emezi: Freshwater

Když vás z obálky, věnování a anotace dobrých patnáct minut mrazí, přestože venku je třicet ve stínu, co uděláte? Ano, knihu si koupíte. Přesně tak jsem si pořídila Freshwater. Nemohla jsem si v knihkupectví nic vybrat, jedna anotace zajímavější než druhá, a pak mi Akwaeke Emezi přivodila* tenhle iracionální zážitek. Což je vzhledem k obsahu stránek velmi akurátní. 

Obálku i anotaci najdete výše/na internetu, to věnování zní:

“For those of us with one foot on the other side.”

Hlavní hrdinkou, hrdinou, hrdinkami a hrdiny je mladá žena jménem Ada, která má v sobě celou řadu já. Je dcerou své lidské matky, ale taky dcerou Aly, bohyně plodnosti, země, kreativity a morálky. Když se narodila, když duch přecházel ve hmotu, tak brány zůstaly otevřené. Bohové asi zapomněli.

“The first madness was that we were born, that they stuffed a god into a bag of skin.” - “Prvním šílenstvím bylo už to, že jsme se narodili, že nacpali boha do pytle z lidské kůže.” 

Ada - která je v knize často nazývaná “the Ada”, spíš jako spolek, než jako člověk, jsem zvědavá, jak to vyřeší v překladu - není ani tam, ani tady. Od začátku je jiná, od začátku se jich v tělesné schránce tísní několik. Vlivem traumatu - je jich vlastně hned několik, ale nechci vám toho prozradit moc - některá její já krystalizují, dostávají se do popředí a jednají a mluví za ni. 

Pokud vám to zní až příliš ezotericky, mám pro vás dvě protichůdné věty - máte pravdu, a nenechte se zmást.

Ada je vlastně Ọgbanje - něco jako zlý duch v lidském těle, vracející se, aby působil bolest svým blízkým. Ọgbanje jsou v Igbo mytologii děti, které umírají, aby ubližovaly, Ada ale dětství přežije a míří do USA na vysokou. Nebudu předstírat, že vám dovedu fenomén Ọgbanje vysvětlit, sama už mám na seznamu Achebeho knihu Things Fall Apart, kterou pro rozšíření obzorů doporučují čtenáři a čtenářky z Nigerie. Nigerijská mytologie hraje v knize dost velkou roli, bez její znalosti se ale vlastně obejdete. 

Adin příběh je totiž taky velmi hmatatelným příběhem o sexuálním násilí. O samotě, o sebeodcizení, o identitě, sexualitě, o strachu, o smrti, o lásce... Slovo “mnohovrstevnatý” se o knihách nadužívá, ale pro Freshwater se vážně hodí. Spolu s knihou čtete Adin životní příběh coby člověka, jak ho vidí ostatní, příběh její rodiny, těch jejích já, která se odštěpila, jednotlivých jejích vztahů s lidmi venku, se součástmi sebe sama, s bohy, příběh jejího (ne)šílenství. Není to zrovna kniha do tramvaje, pokud nechcete neustále přejíždět zastávky, chce celkem dost soustředění. Dostanete za něj ovšem spoustu emocí a taky námětů k zamyšlení.

Sexuální násilí hraje v knize velkou roli, nejen ve fyzickém smyslu, ale i jako performativní power play. Ada si na potýkání se se světem, kde je všechno o sexu a o moci, “pořídí” já jménem Asughara, které je chladné, vypočítavé, kruté, a které jí slíbí, že tuhle stránku, kterou po ní svět chce, prostě zařídí. Asughara ale není sama, v Adě se objeví i jemnější a zároveň maskulinnější já, a kromě hranic mezi racionalitou a spiritualitou se boří i ta mezi biologickými pohlavími. 

Spousta věcí vás při čtení zmate, spousta věcí se několikrát promění, z něčeho, co se zdá pravdivé, se stane přetvářka, stylizace nebo nepochopení. Není tedy moc namístě chtít příběh vyřešit a pochopit, zvlášť ze začátku. Lepší je se prostě nechat provázet tou spoustou rovin, po kterých se pohybuje Ada. Můžu vám ale prozradit, že řadu věcí vám Ada i další její já postupně vysvětlí alespoň natolik, abyste z knihy byli ještě o něco víc paf.

Román je z velké části autobiografický, pokud si pořídíte vydání s fotkou autorky na zadní straně a dostanete se k místu, kde Ada popisuje, jak si pořizuje tetování a co pro ní znamenají, bude vás parádně mrazit. Akwaeke Emezi je nebinární trans osoba a právě rozmazanost genderu je v knize akcentovaná a kladená do kontrastu k rolím, které ženy a muži představují. Problém s performativitou genderu řeší i sama autorka, prý se nejvíc sama sebou cítí o samotě, protože nemusí nikomu ukazovat a vysvětlovat, kým je. Kromě vztahu sexuálního násilí, genderu a sexuality mě kniha taky přiměla přemýšlet o tom, jak se to má se spiritualitou a psychiatrickým vytvářením diagnóz. Co vlastně člověku a světu víc pomáhá, co je větší stigma a co škodí? Freshwater je svým způsobem taky o tomhle střetu západní snahy všechno vysvětlit s mnohem staršími a duchovnějšími přístupy ke světu.

Pokud rozumíte spiritualitě nebo náboženství, případně psychiatrii, o to víc budete tedy muset otevřít hlavu a zahodit předporozumění, až budete Freshwater číst. Vidět celý příběh jen jednou optikou by totiž byla velká škoda. Tenhle debut je zajímavý jazykově, námětem, vyprávěním - přečtěte si ho, moc a moc ho doporučuji.

Mimochodem, Akwaeke Emezi jako svoje inspirační zdroje uvádí, což bych si snad i tipla, kdyby mě k tomu někdo nutil, Toni Morrison či Helen Oyeyemi. Mezi světy, do kterých se ráda vrací, aby si vzpomněla, proč chce vyprávět, ovšem řadí taky Zeměplochu. “Kéž by i další mí oblíbení autoři a autorky spekulativní fikce napsali 40 knih z jednoho světa. To by bylo boží,” řekla pro Granta magazín. 

Jo a brzy vyjde česky - u Hostu - už je překládaná.

*Autor(ka) pro sebe používá zájmena they/them, popravdě nevím, jak se to řeší v češtině, kdyžtak mi napište. Já jsem výše zachovala ženský rod, který použil i britský nakladatel v anotaci, abych vás úplně nezblbla. Přečtěte si rozhovory s Emezi, pomůže to i k porozumění knize.

#akwaeke emezi #freshwater #kniha #recenze

[malekouskysvobody]

Tohle bude skoro blog

Většinou si sem odplivávám jen v podobě kilometrových knižních recenzí, teď se mi ale na stole (čti v hlavě, na stole je žehlička, děravý džíny a osm knih a nic jinýho se tam nevejde) sešlo pár věcí, ke kterým se mám chuť vyjádřit. Všem čtyřem čtenářům a čtenářkám předem děkuji, že si udělali čas. Možná by to mohla být rubrika, třeba s názvem Hysterická pi*a opět zasahuje. No, a nakonec to má kilometry dva. Nuže, díl první:

Knižní svět versus ultrapravice

Ve Švédsku v Göteborgu se koná tradiční knižní veletrh, ale vypadalo to, že budou letos vlastně dva - spousta literátů a literátek totiž odmítla být pod jednou střechou s ostře pravicovým, hoaxy šířícím a nenávist plodícím časopisem Nya Tider, který byl na veletrh letos pozvaný jako každý rok - teď ale dokonce s novou smlouvou, podepsanou na další léta. Proto tamní spisovatelé a spisovatelky uvažovali o vytvoření alternativního festivalu, napsalo Radio Wave.

Jako vždycky, když jde o ultrapravici, je to celý solidní bizár, protože časopis založil český emigrant, který pak stál i u zrodu ultrapravicový strany. Nic, čemu bychom se v zemi s nácky s židovskýma kořenama a se sklony k homoerotice, s největším xenofobem se šikmýma očima a potrhlou Konvicí, která je sexuálně přitahovaná ženami etnik, který považuje za podřadný, mohli divit, že. Prostě slušný bílý heterosexuální muž (zdravím Jakla s Hamplem, jděte k šípku), co se přestěhuje v rámci EU a pak si jede klasickou osu Rusko je super - multikulti je strašný - přistěhovalce nechceme.

Nuž, nakonec to vypadá, a to jsem se dočetla přímo u Nya Tider, že “svoboda slova byla omezená a zvítězila levicová kulturní politika” a oni na veletrhu v Göteborgu nakonec fakt nebudou. No, aspoň že se vedení akce chytilo za nos. Demokratická debata se totiž vede jen s těmi, kteří chtějí demokracie aspoň špetku, víme, jinak to je házení perel sviním, v tomto případě skoro doslova.

No a já z toho všeho měla nejdřív srandu, jakože, haha, ve Švédsku se někdo organizuje proti ultrapravičákům, to by byla ostuda, kdyby Naše vojsko přivezlo na Svět knihy hrnečky s Hitlerem a Stalinem a nikdo z organizátorů s tím nic neudělal. A to se přesně stalo.

Naše vojsko je... zvláštní. Nakoupilo práva na takový ty rozkošný velkoformátový pohádky jako je Malý princ a Čaroděj ze země Oz, což mimochodem vloni na Světě knihy vyústilo v to, že jsem byla nucená s velkým frfláním pár těhle knih zpod vystavených triček s Putinem koupit do městský knihovny pro moji mámu. Taky vydalo prvotinu nestora českých neonacistů Filipa Vávry, opravdu netuším, jak moc je špatná, jde o nějakou militaristickou onanii, moc bych nedala za to, že půjde o skrejvačku o obraně tradičních hodnot, ale to jen hádám. No a taky, a tím se do povědomí veřejnosti dostalo hlavně, prodává hrnky a trika s diktátorama. Tedy nejen. Vedle Hitlera, Heydricha a Stalina je Karel IV. nebo Karel Gott. Obhajují to poptávkou. To asi není potřeba komentovat. Kikoti.

Já jsem si fakt myslela, že mají dost soudnosti a na tak - přinejmenším teoreticky - kulturní a kultivovanou akci jako je největší knižní veletrh v zemi tyhle serepetičky nepřivezou, nebo že jim to nemůže projít. Přivezli. Prošlo to. Tedy částečně - když jsem se následně po mailu ptala organizačního týmu veletrhu, co to jako mělo být, omluvili se, že prý taky doufali, že to tam páni “nakladatelé” nepřivezou a že si toho všimli až v průběhu. A že prý neví, jestli s tím můžou jako pořadatelé něco dělat. Jasně, že můžou. Stačí v pravidlech pro vystavovatele zmínit něco o nepřípustnosti prodeje něčeho, co propaguje hnutí směřující k omezování práv a svobod a tak dále. V diskusi s kamarádem od fochu padl argument, že se při stanovování takových pravidel těžko rozlišuje mezi knihou s Ádou na obálce a hrnkem. Jako ano, ale pořád si myslím, že mezi historickou publikací a kafíčkem z führera vede jasná hranice, která dělí lidi se zájmem o historii od nácků.

Takže příště už prosím ne, nebo to bude s organizovaným odporem na místě. Minimálně já a můj pes uděláme blokádu. Tak.

(Jo, mrzí mě, že jsem tam už letos nestála se zdviženou pěstí a nekřičela “alerta antifascista” dokud to neschovali, ale byla jsem tam pracovně. I tak se stydím.)

Sorry, ale není to sexy.

Další část hartusení ve mně vyvolalo něco mnohem jemnějšího a něco, na čem se spousta lidí s alespoň elementárním rozhledem a citem pro humanismus neshodne ani zdaleka tak snadno jako na tom, že Áda patří na smetiště dějin a ne na triko. Nejde totiž o nácky, ale o sexismus, a jak řekl Louis CK, sexism is here to stay.

Boj proti sexismu v mých očích nespočívá v popírání toho, že některý ženy se vypravujou do baru jak chudý král do boje a některý chlapi počůrají v koupelně celou podlahu (opět zdravím Hampla s Jaklem, čuňata), ale ve snaze přesvědčit svět, že by bylo super, kdybychom se všichni brali jako rovnocenný individuality, který ani zdaleka nedefinuje jen to, co mají mezi nohama nebo jestli se oblíkají jako křehká princezna nebo drsňák, tedy ani pohlaví, ani gender. Pokoru, kur*a!

A právě proto je to tak těžký. Strašná spousta lidí si myslí, že když můžu chodit sama po ulici, mít vysokoškolský titul, práci a volební právo, je prostě hotovo. Houbeles. Pořád se odněkud vynořujou důkazy toho, že ženy nejsou braný tak úplně jako rovnocenný lidský bytosti. Jsou většinou celkem jemňoučký, ale žít to každý den je ve výsledku docela voser.

Někdy jsou to výroky vašeho šéfa  - samozřejmě bývalého - před odchodem na schůzku, kde máte vystupovat jako odborná konzultantka, ve stylu “ty nemusíš, už jde Eva, jedny kozy stačí”, někdy je to mlaskání a kecy blbečků, sedících v parku, který při konfrontaci tvrdí, že na vás nepomlaskávali a nic neříkali - to je ta ideální reakce, při těch ostatních je dobrý umět běhat nebo křičet - a někdy jsou to blbý kecy vzdělaných liberálů na Twitteru.

Žena tweetne fotku sebe v lacláčích s komentářem “takový kalhoty jsem si vždycky přála, jiný už asi nosit nebudu”, mimochodem fotku naprosto civilní, bez póziček, normálka. Reakce muže: “Sorry, ale není to sexy.” SORRY, ALE NENÍ TO SEXY, tyvole. Aneb Promiň, moje reakce tě asi rozesmutní, ale neshledal jsem, že by to plnilo jediný účel, který si umím u ženskýho oděvu představit a taky jediný účel fotky ženy na netu. Mimochodem, nemáš zač.

Že prý lidi přece dávají věci na internet proto, aby je ostatní hodnotili. Jasně. Ale ono je hodnocení a hodnocení, žejo. Aby bylo jasno, přišlo by mi úplně normální reagovat na takovou fotku čímkoli od “hahaha hrozný kalhoty, lacláče jsou tak leda pro krtečka” po “kalhoty mě nezajímají, ale hezký nohy” - což je sice debilní, ale aspoň z toho nekřičí mansplaining kombinovaný s nevyžádaným názorem a podsouváním toho, co jste fotkou vlastně chtěli říct. Žejo? ŽEJO?

Dalších 73 odstavců bych mohla napsat o dvojitým standardu, který platí na holčičí a klučičí fotky na netu (tady pozor, tady se nespravedlnost děje hlavně mužům) a o tom, že ukazovat prsa a zároveň chtít rovnost a úctu je, světe, div se, možný. Ale to sem teď nepatří. Tento rant chce jen připomenout, že ženy se neoblíkaj pro mužský pohledy - možná se pro ten tvůj občas oblíká nějaká konkrétní žena, ale to je něco jinýho - ani muži pro ženský, což by si měl uvědomit třeba takový buzzfeed a přestat s články typu “21 nejvíc sexy boulí na teplákách v Hollywoodu”. Kdybychom všichni přijali tuhle základní logiku a namísto upevňování rádobyvtipných stereotypů týhle praštění rape culture se k sobě chovali s nějakým elementárním respektem, neměly by argumenty typu “co čeká, když se takhle oblíká?” ani jak vzniknout.

[malekouskysvobody]

Únava materiálu aneb únava na cestě za lidskými právy... A tak vůbec.

Začnu trochu od lesa, jo?

V devadesátých letech byl “proti náckům” kdekdo. Měli holý hlavy, neštítili se esenciálního rasismu ve stylu “už žádný skrejvačky, už žádný álíb agil” a do držky jste od nich mohli dostat nejen za barvu kůže, ale i za číro, pásek, šátek… Pak se to ale začalo komplikovat a čím dál tím víc lidí nezvládalo a nezvládá držet krok a udržet hodnoty. A lidský práva jsou přitom pořád jen jedny, univerzální, pro všechny, ani koncept solidarity se nijak nezměnil. Tak čím to sakra je?

Nejdřív začali z antifašistickýho tábora, dnes tedy velmi nepřesně a pejorativně přejmenovanýho na “sluníčkářský”, lidi ubývat, když se abstraktnější rasismus nácků začal zaměřovat na Romy a Romky. Proti náckům? To jo. Ale proti anticiganismu najednou spousta lidí bojovat nechtěla. Hele, to není rasismus, to je o způsobu života, bla bla bla… Predátorskýmu kapitalismu se hodil a hodí skrytý byznys s chudobou a ubytovnama, politikům zase hákoši, pořádající pogromy v místech, kde práci sice nemá nikdo, ale paraziti jsou jen ti barevný… Ale nakonec zas tak moc fištrónu potřeba nebylo, aby člověku došlo, že anticiganismus míří na špatný cíle, že bída třeba takových severních Čech má asi kořeny trochu jinde.

Jenže pak přišlo to, co média zarámovala jako uprchlickou krizi. Primitivní strach z odlišnýho a tentokrát především neznámýho, kterým se hnědá obluda živí, vyrostl jak přemotivovaná houba po dešti. Jestli díky hoaxům spojeným s Romy zůstával už při drobným zamyšlení rozum stát, z hoaxů spojených s uprchlíky a hlavně s muslimy rozum s jekotem utekl žít kamsi do lesů, kde není televize a především internetový diskuze. Fráze “nejsem rasista, ale” dostala netušený rozměry. Každý je najednou arabista, religionista, odborník na terorismus a ekonom v jedný osobě. Solidarita? Nula. Petice proti uprchlíkům podepisujou patrioti žijící v zahraničí, situace v místech odkud lidi utíkají je znevažovaná, a ekonomickou migraci dovolujeme jen sami sobě.

A co na to kultura? V Čechách moc nefrčí mít hlas a k něčemu ho používat. Umělci mají dělat svoje umění a k ničemu se nevyjadřovat. Současný témata tu taky nefrčí, zatím nás baví tak možná filmy z dob bolševika, ideálně mix milýho retra a stavění prázdných regálů do kontrastu s 8473 druhy zubní pasty, který máme dneska. Čest výjimkám, samozřejmě.

Nu, a Únava materiálu Marka Šindelky, to je tedy pořádná výjimka. Někde jsem četla, že mu přišlo zvláštní, že se nepíše o současných problémech a událostech a že je to navíc všelijak vysvětlovaný a obhajovaný, protože on má naopak dojem, že je potřeba o tom psát. Well, duh.

Jen pro přesnost, tahle Šindelkova kniha pozoruje a popisuje cestu ze země, kde už se nedá žít, do pevnosti Evropa, je hodně o zimě, hladu, strachu, výfukových plynech a kontrastu těla a stroje. Dva bratři v ní různými cestami putují hnusně chladnou zemí, i když neví kam ani kudy. Je krásně napsaná, plná velice obrazotvorných obratů a taky obratů, který netvoří jen obrazy, ale taky pocity.

Je možná trochu zvláštní psát o lidech, jejichž situace je nám vlastně strašně vzdálená, ale já si myslím, že v tomhle konkrétním případě je to rozhodně spíš dobře než špatně. Proto jsem si taky vlastně řekla, že tenhle díl #kktjasommudra sepíšu. Slyšela jsem totiž názory, že Šindelka vlastně knihou balancuje na hranici etiky, že psát o utlačovaných je vždycky morálně sporný, že to nemůže nikdy mít autenticitu a tak dále. Naštěstí nikoho nenapadlo ho ještě navíc obvinit, že jen využívá populární téma, to by snad mohl říct jen někdo, kdo poslední dva roky nevylezl například z kavárny Neustadt.

Je mi jasný, odkud ty výtky pramení - západní kulturní elity už mnohokrát dokázaly, že umí být sebestředný až hanba a svou tvorbou spíš páchat škody na roky dopředu než sdílet zkušenost. Přečtěte si třeba An Image Of Africa od Chinuy Achebeho nebo ještě líp Orientalismus od Saída. Jenže podle mě je tohle trochu jiný případ. V ideálním světě by měli od začátku ti, kdo jsou na tom hůř, úplně stejný hlas - v tomhle případě možnost napsat knihu - jako ti, kdo jsou na tom líp, tedy v dnešním světě bílí, spíše muži, spíše slavící Vánoce, co mají kde spát a nejsou ve válce - v tomhle případě Marek Šindelka. A v ideálním světě by tak Marek Šindelka asi těžko pocítil potřebu psát prózu o těch, co se mají prostě fakt blbě. Psali by ji sami. A oni ji určitě píšou nebo psát budou, ale si asi ještě chvíli počkáme, než vyjde v Odeonu.

Zkusím trochu popsat, proč si nemyslím, že by se Marek Šindelka dopouštěl orientalismu 2.0 nebo nějaký obrácený koloniální povýšenosti. Jednak mi Únava materiálu přijde jako dokonalý příklad toho, jak někdo bere svůj hlas a svou doménu a skrz ní sděluje světu, co je v něm podle něj špatně a co by mělo být líp. Dále - Marek Šindelka neodflákl přípravu, vedl s uprchlíky rozhovory - říkal v rádiu - a nepsal tedy jen tak od stolu nebo v důsledku toho, že by si stoupl před několika měsíci v Budapešti na hlavák a jen tak se koukal. A hlavně, mě se v tý knize vážně těžko hledá ten klasický orientalistický nešvar, to, že by se autor snažil vysvětlovat vnitřní motivy postav, rozvíjel nějaký pochybný antropologický a psychologizující teorie a tak podobně. Přesně v duchu svojí domény, tedy psaní o lidech skrze tělo, se drží toho, do čeho se dá vžít nejlíp, do tělesnosti. Nenutí nám žádný konkrétní představy o tom, co si dva bratři na útěku o čem myslí, odkud vlastně jdou, jaký mají očekávání… Prostě zůstává v rovině těla - a tím taky v rovině strojů, technologií a technokracie. Ale tuhle rovinu nestaví do kontrastu s nějakým “jiným světem” kde technika absentuje, ale jen s tělem v nouzi. A taky nemám dojem, že by jakkoliv zobecňoval. Dovedu si představit asi tak milion a půl způsobů, jak by šla tahle kniha zpackat, kam by se daly zasadit detaily, karikující západ vs. východ, jak by mohly postavy působit jako napsaný s přezíravostí a povýšeností - a že by to knize přidalo na prodejnosti… Ale já tam tyhle věci prostě nenacházím.

Únava materiálu určitě není dokonalá, některý momenty jsou v mých očích až moc prodchnutý kapku zjednodušujícími symboly jako jsou kapři, med, chatka nebo náckové, co působí trochu jako z devadesátek - kéž by ti byli největším nepřítelem lidí na útěku - ale ve výsledku mi to připadá jako pár drobností. Kniha talentovanýho autora jako další, a pro něj přirozený, způsob, jak v lidech vyvolat trochu empatie, zájmu nebo porozumění mi prostě připadá jako dobrý nápad. Jasně že nejlepší je, když utlačovaní mají vlastní hlas, nemyslím si ale, že by Marek Šindelka a jeho kniha jakkoli odporovali snaze jim tenhle hlas co nejdřív dopřát. Spíš naopak.

#marek šindelka #únava materiálu #orientalismus #rasismus #kktjasommudra

[malekouskysvobody]

Julian Barnes a jeho život s knihami

Hledala jsem v Shoreditch v proslulým obchodě s deskama Rough Trade nový LP kapely Petrol Girls. Neměli ho. Ale u pokladny měli několik knih, nebo spíš knížeček, takový eklektický hipsta-výběr. A mezi nimi byla tahle. Nemá ani třicet stránek, ale množstvím myšlenek, který bych si chtěla zapsat, a který bych především chtěla umět sama formulovat, strčí do kapsy většinu těch kousků, kterýma by šla umlátit velryba. Což beztak není moc veganský. 

Vůbec jsem se nepodívala, o jaký text jde, a ne jen proto, že stála tak libru nebo dvě. Když je na něčem napsáno Julian Barnes, prostě kupuju, byla bych schopná omylem koupit i celý Barnes & Noble, kdyby můj bankovní účet nebyl tak zábavně prázdný. Samozřejmě jsem svoje drobný investovala dobře. 

Life with Books je Barnesovým záznamem vztahu ke knihám. O tom, jak měl to štěstí prvních deset let netušit o existenci televize. Jak se domníval, že na světě existují jen knihy, který najde u rodičů, prarodičů a v místním smíšeným zboží, který obsahovalo knižní sekci. Jak ho knihy začaly zajímat, protože v nich byl sex, i když zbytek světa tenkrát ve veřejným prostoru předstíral, že nic takovýho neexistuje. O tom, jak se cítil, když si poprvé sám vybíral, jakou knihu si koupí, jak je pak hromadil, pídil se po nich, nejednou si hrál na většího znalce, než jakým byl. A o tom, že internet a čtečky jsou pěkná věc, ale fyzická kniha je nejvíc, stejně jako je vědění víc než informace. Neumím vykoumat, čím to je, ale souhlasím. Internetu asi občas chybí poznámky pod čarou, zdroje, peer reviews a tak vůbec. Se svobodou nepřišla odpovědnost. A tak ta svoboda jde zas do kopru. To neříká Barnes, ale já. 

Nicméně ho prostě žeru, posuďte sami. 

“And it was through books that I first realized there were other worlds beyond my own; first imagined what it might be like to be another person..." 

“We didn’t go to church, but we did go to the library." 

“Reading is a majority skill but a minority art.” 

“When you read a great book, you don’t escape from life, you plunge deeper into it. There may be a superficial escape - into different countries, mores, speech patterns - but what you are essentially doing is furthering your understanding of life’s subtleties, paradoxes, joys, pains and truths."

Neumím moc popsat, co je na jeho knihách - těch delších než je tahle - tak skvělý, protože je to něco strašně vzdušnýho a zároveň zásadního a je to úplně stejně v srdci jako v hlavě. Ale myslím, že kdokoli si těch pár stránek týhle knížky přečte, tak to hned pochopí. A taky si uvědomí, že dobře psát, to je společensky odpovědná činnost, a potažmo psát zároveň o tom, jak důležitý a nezastupitelný jsou knihy, to je vlastně politická aktivita. A úkolem nakladatelů a knihkupkyň a antikvářů a knihovnic tím pádem asi bude, aby tahle aktivita měla co největší dopad. Dost bylo bestsellerů. Čtěte Barnese, třeba. Třeba pak bude na světě víc lidí, co umí vysvětlit, že psaný slovo je vždycky jen zdroj a nikdy zákon a že čtením jen jedný knihy ještě nikdo nikdy nezmoudřel. Metafora, jako. Však vy víte, jak to myslím.

#julian barnes #books #knihy

[malekouskysvobody]

Ripley Bogle

Jméno Roberta McLiama Wilsona jsem si strašně dlouho nemohla zapamatovat. Když se mi to konečně povedlo, ocitla jsem se v Dublinu v knihkupectví Hodges Figgis (který je mimochodem pro turisty sestavený naprosto dokonale) a v “moderní irské literatuře” ani v “současné irské próze” jsem ho nenašla. A to proto, že jsem pitomá. Robert McLiam Wilson se totiž narodil v Belfastu a tudíž patřil v Hodges Figgis mezi zahraniční autory. Je to prostě severoirský spisovatel a já jsem jelito. 

Jeho knihy (četla jsem před pár lety Eureka Street a teď Ripleyho Boglea) mě baví i proto, že člověka trochu, lehce a vlastně dost nezúčastněně přenesou do moderních dějin Belfastu, (London)Derry a okolí. Ne že byste snad díky nim chápali, kdo byl kdo, co se dělo nebo nedejbóže kde je pravda, ale aspoň tušíte obrysy - a taky vás to láká si o dějinách Severního Irska a potažmo i Irska něco zjistit (což jsem pořád ještě neudělala). Užijete si s ním všechna ta jména, co neumíte vyslovit, dokud to někdo neudělá před vámi, ty strkanice ohledně toho, kdo je katolík a kdo protestant (tam, kde lítaly kulky a nože, i tam, kde si už katolíci a protestanti jen vzájemně převraceli piva) a další folklór. 

Ze všeho nejvíc mě ale dostávají Wilsonovy postavy. Díky rozhovorům s autorem je jasný, že autobiografie je značná - a přinejmenším pro Ripleyho Boglea to platí nejen o vlastnostech, ale i o kusu osudu. Jeho hrdinové jsou hromotluci, schopní dát ránu jak z UFC oktagonu, poflakující se po těch nejšpinavějších místech a zároveň citující klasické autory a používající výrazy, které nutí sáhnout po slovníku - ve kterým ale takový obskurnosti stejně nenajdete. Jak Jake z Eureka Street, tak Ripley jsou prostě chuligáni se sociálněvědním a literárním pozadím. Áááách. A i přes politiku, násilí a všeobecné zmatečné dění kolem nich nedělají rychlé soudy, nepřidávají se na žádnou stranu, to jim ale nebrání trpět romantizujícím smyslem pro občasnou spravedlnost a chránění slabších. Ááááááááááách.   

Ripleyho jsem si vzala čistě náhodou do Londýna, a ejhle, on se tam odehrává. Teda částečně. Ripley se narodí v Belfastu v místě, kam se bojí i doktoři s očkováním (stejně jako Wilson), dost divoký dospívání ho přivede velmi nepravděpodobně až na Cambridge (stejně jako Wilsona) a on to samozřejmě svou irskou hrdostí pokváká a skončí na ulici (stejně jako Wilson). A tak chodí po Londýně, glosuje ho, obdivuje, nenávidí, vypráví, jak se tam vlastně dostal, trochu u toho lže, do detailu popisuje tělesný problémy tuláctví jako je hlad, zima a nespavost a dělá to tak poeticky, že byste ho nejradši vykoupali a vzali domů. 

Na tuláka je moc sečtělý, mladý, stále ještě úhledný a dobře vypadající. Prostě se do toho moc nehodí. Do nejhorší čtvrti Belfastu, kde byl každý na něčí straně, se s protestantskou první láskou a přečtenou celou knihovnou taky moc nehodil, tam zapadal snad jen nadáním se vždycky špatně rozhodnout a blbě dopadnout. A na Cambridge se nehodil už vůbec, i když pro něj muselo být fakt těžký Angličany nenávidět, když se vlastně právě díky nim málem vyhrabal z hnoje. Jeho peripetie jsou tím pádem trochu třídní, trochu národnostní, trochu náboženský, ale nenechte se zmást - nejvíc ze všeho jsou způsobený jeho svébytností, která je v jeho autobiografickém vyprávění uvnitř knihy (a hele, Inception) skoro prášilovská. No považte, chodil krást knihy do knihovny, protože mu nikdo neřekl, že si je může půjčit. A to platí o Ripley Bogleovi i o McLiamu Wilsonovi. To si prostě musíte přečíst. Je to o ulici, o hrdosti, o vině, o chybování a o době, kdy si tulák mohl jednou za čas dovolit takovýhle pěkný kafe. Časy se holt mění, jen lidi pořád dělaj stejný kraviny.

#robert mcliam wilson #ripley bogle

[malekouskysvobody]

Sajjid Kašua na diskotékách netančí.

Sajjid Kašua je mladý, talentovaný a pohledný. Prostě taková Barbara Nesvadbová hebrejsky psané literatury. Hehe… No dobře, asi mají společný jen ten rok narození. A kdekdo by jistě polemizoval i s tou atraktivitou, ale podle mě má chlap vypadat co nejvíc jako chuligán a co nejmíň jím být, takže Kašua s čelistí širokou jak Jordán a jizvou na čele, za mě dobrý. Právě ta jizva každopádně přinejmenším potvrzuje “částečnou autobiografičnost” téhle knihy, jelikož i o ní v Tančících arabech najdete historku. 

Hlavním hrdinou je izraelský Arab, říkejme mu třeba Sajjid, člověk s modrou občankou, který nikam nepatří a jehož vztahy k Židům, Palestincům, Arabům a islámu jsou podobně rozpolcené jako vztah k vlastní ženě. Jeho táta věřil v Palestinu a bojoval za ni, ale už přestal, on sám si notnou část svého života usilovně přál být Žid, chvíli si pohrával s myšlenkou náboženského prozření v rámci islámu, konverze někam jinam nebo dráhy teroristy. Kniha je tedy samozřejmě hodně o identitě, o zklamaných nadějích předchozích generací, je ale taky o té spoustě dělících linií v rámci společnosti v Izraeli a Palestině, které jsou základem pro celou řadu druhů rasismu, stereotypů, útoků, mikroagresí, násilí a válek. A tím vším prostupuje příběh o dospívání jednoho konkrétního kluka, který je trochu posera, trochu neschopa, trochu rebel, trochu kolaborant. A kterého snad nejvíc štve, že ani nemůže nadávat Izraeli za to, že má univerzitu a dovolí mu tak maximálně mýt nádobí. A to proto, že ve skutečnosti univerzitu nedodělal a práci má celkem slušnou. 

Holt okupace je hrozná, ale úplně všechny životní trable na ní Kašua nehází. Je tak nějak hořce vtipný, nic nepřikrášluje, bude vás štvát, budete mu fandit, i když to většinou zase nějak podělá. Hlavně si ale nejspíš budete říkat, že lidi si rozhodně nezaslouží válku a útlak a taky si nezaslouží takové rodinné trable, staré křivdy a hádky, ale už vůbec si nezaslouží obojí najednou. Pořád teď někomu cpu, že beletrie dokáže posilovat empatii a rozšiřovat obzory mnohdy líp než statistiky OSN, a moc lepších příkladů než je Sajjid Kašua neznám.

#sayed kashua #knihy #izrael #palestina #sajjid kašua #pistorius a olšanská

[malekouskysvobody]

Jan Urban: Všem sráčům navzdory, Absynt, Sacco, Grubačić a naivové, kteří věří v lidskost

Tahle kniha je v rámci edice Prekliatí reportéri prvním kouskem v češtině (pokud se nepletu). A to je strašně dobře, protože by to mohlo znamenat, že Absynt a absyntovky zaznamená víc lidí mimo Slovensko. Důvod je jednoduchý - její autor Jan Urban ji napsal česky, je to totiž český novinář (a řečeno trochu pateticky, tedy tak, jak by to on sám nikdy nepodal, je to taky bojovník za lidská práva). 

Na jednu stranu doufám, že česky toho vydavatelství naservíruje víc, na druhou pochybuji, protože nevím o mnoha česky píšících autorech či autorkách “umělecké reportáže", což je žánr, kam lze absyntovky asi nejlíp zařadit, no a za třetí si říkám, že je to snad proboha jedno - vždyť slovenština se od češtiny liší tak nepatrně jako náš prezident a ten fešák, co držel princeznu Leiu v okovech.  

Edice se věnuje těm momentům převážně velmi nedávný historie, ve kterých lidstvo defilovalo coby přehlídka hnusu a špíny, s pár čestnými výjimkami. Anticiganismus, náckové ve Švédsku, poválečná Bosna, okupace Palestiny, odvrácená strana exotický turistiky… Historie je to tím pádem jen zdánlivě, protože není nešvaru, který by tahle edice propírala a který už by ze světa vymizel. Proto jsou reportéři a reportérky “prokletí" - nikomu mocnýmu se jejich reportáže nehodí do krámu, protože mnozí váleční zločinci, fašounci, politici a především jejich světonázory, organizace nebo strany, který to tak nějak celý způsobily nebo tomu nezabránily, žijí či existují vesele dál. Přesah do přítomnosti a “političnost” celý edice zajišťuje jednak výběr autorů a autorek a taky texty samy o sobě, jsou totiž obvykle silně sociálně kritický, místo nějakýho historiografickýho popisu výjimečnýho, nepochopitelnýho a překonanýho zla mluví o daných fenoménech jako o něčem, co se ukazuje zas a znova a není k nim ani zdaleka potřeba nějaký Hitler ex machina. A taky často mluví o druhé straně, o těch, kdo se nenechají banálním zlem a pudem k moci zlákat, protože ty je taky potřeba připomínat, zvlášť v době, kdy už zase vznikají seznamy vlastizrádců, narvaný jménama nevládkářů či sociálních a humanitárních pracovníků a pracovnic.   

Nu a konkrétně kniha Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět popisuje válku v Jugoslávii, především dění a osudy lidí kolem Sarajeva. A to očima někoho, kdo tam skutečně byl, a kdo tím pádem viděl, jak často vypadá “novinařina” a jaký lži pak považuje svět za očitý svědectví, kdo viděl pod ruce spasitelům z řad západních mocností, kdo sbíral příběhy lidí, kteří v tom všem museli žít a snažili se z toho nezbláznit. 

Urban se vůbec nevyhýbá nechutným detailům ve střípcích svědectví o válečných zločinech i ve vlastním pozorování, ale stojí na druhé straně barikády než bulvární hyenismus, který válka tolik přitahuje. Jeho popis toho, jak novináři čekají na ulici plný ostřelovačů na moment, kdy se konečně do někoho trefí, vás vytočí víc než příští Konvičkovo extempore. Umí ale strohý popisy života ve válce dokreslit jak vlastní obrazotvorností a láskou ke slovům, tak pohledem umělkyň, humanitárních pracovníků nebo dramatiků, se kterými vedl rozhovory. Vy tak hltáte jeho reportáže jako thriller, a to i přesto, že víte, jak neskutečně blbě to všechno musí dopadnout.

Zazní tu kritika Václava Klause, Václava Havla, mezinárodních vyjednavačů OSN i novinářů a představitelů kulturní sféry, a právě v tom je síla knihy. Že Miloševič, Karadžič, Mladič a další byli váleční zločinci, to je jasný a historický poučení z podobných figur se nám jakožto lidstvu nějak nedaří brát. Ale to, jakou paseku nadělá nicnedělání, mystifikace, koukání jinam či tolerování zvěrstev kvůli vyšším politickým zájmům, o tom by se mělo vysílat každý den před sportovníma zprávama, třeba bychom si z toho něco odnesli. Novináři a novinářky spolu se špatně informovanýma a nebo schválně špatně (či nijak) rozhodujícíma elitama se postarali o obraz Balkánu coby odjakživa znesvářenýho regionu, kde lidi od přírody divocí a konfliktní prostě zase dělají bordel a my s tím těžko něco zmůžeme. A taky o obraz “znesvářených stran”, jako kdyby to snad byla nějaká vyrovnaná válka. Kdybyste takovýmu obrazu snad náhodou věřili, Urban vás vyvede z omylu.   

Nevraždily se barbarský národy navzájem, ale lidi jako my, kteří po desetiletí a staletí žili vedle sebe. Nevraždili se proto, že to mají v krvi, ale proto, že se představitelé jednotlivých kousků Jugoslávie chtěli roztahovat a neváhali se z tzv. komunistů stát nefalšovanými nácky, kteří vám tvrdí, že tady je to taky vaše a soused je nepřítel, protože má jinou národnost nebo věří v jinýho boha. Nedařilo se jim to tak dlouho proto, že se s tím nedalo nic dělat, ale proto, že ti, kdo s tím něco dělat mohli, se nedokázali včas rozhoupat a dál bez cíle vyjednávali s teroristy a hráli si na studenou válku o vliv na bipolární svět, aniž by si všimli, že ten už neexistuje. A v tom všem působili jednotlivci a skupiny, snažící se prostě jen dostat deky, tužky, jídlo nebo oblečení tam, kde bez toho lidi umírali. Nesoudili, jen se snažili porozumět a pomoct. Ti, kdo měli o všem předem jasno, jim nadávali do levičáků a naivů a pokud na ně přímo nestříleli, nechávali je zastřelit jinými, protože chránit je, to by přece bylo moc velký riziko. Ale naivové nepřestávali. Všem sráčům navzdory. 

Spousta témat, o kterých píše Urban, se prolíná s tématy z komiksů Joe Sacca Bezpečná zóna Goražde a Šíbr. Takže pokud se do toho chcete pustit snazší cestou, klidně začněte s nimi. Sacco samozřejmě spíš rekonstruuje než vypovídá a jeho komiksy jsou víc příběhy než reportážemi. Ale motivy mnohonárodnostní a multietnické Jugoslávie, ve kterou spousta lidí i po válce pořád věřila, toho, že každý člověk má vždycky aspoň trochu na výběr, nebo toho, že elity zas a znova nechávají plebs se poprat zatímco posilují vlastní moc, ty najdete u Sacca stejně jako u Urbana. 

Jugoslávie před, během a po válce a Jugoslávie jako koncept a fenomén je taky tématem knihy Andreje Grubačiće Don’t mourn, balkanize! To, co pronášejí Saccovy postavy a lidi, se kterými vede Urban rozhovory, se tu potvrzuje i v sociologicko-politologický teorii. Jugoslávie jako “federace zespodu”, jako unikátní prostor, do kterýho po generace utíkali levičáci, feministky a všemožná avantgarda, jako multikulti místo, který nemá být vzpomínkou, ale návodem - to je Jugoslávie podle anarchisty a sociologa Grubačiće. Jak jsem s hrůzou zjistila, tuhle knihu mám doma rozečtenou snad šest let. Rozhodně ji teď dočtu - nejen proto, že je to prostě ostuda, ale taky proto, že teď po dočtení Urbana se chci dozvědět víc. Víc o tom, jak vzniká místo, kde nikdo neřeší, kdo jste, ale jen jací jste, jak došlo k tomu, že to místo někdo rozbil na prach a co je potřeba k tomu ho zase postavit - i když jen jako ideu. Protože zrovna v bývalé Jugoslávii, kde se chorvatský děti pořád učí, že Srbové jsou nepřátelé a naopak, to asi jen tak nepůjde. 

Mám prostě dojem, že takový povědomí se může zase brzo hodit. Že jsou lidi jiný víry nebezpečný a že kdo pomáhá, aniž zná odpověď, je naiva a ohrožuje ostatní, to už jsem totiž někde slyšela. 

P.S.: Jak málo o Jugoslávii a válce vím jsem zjistila i tak, že až díky Urbanově knize jsem se dozvěděla, jak vlastně legendární brněnská punková kapela Pazi Snajper přišla ke svýmu jménu. Vy to určitě víte, ale stejně si to přečtěte, dá vám to mnohem víc než tohle jazykové okénko.

[malekouskysvobody]

Marie Iljašenko mě poprosila, abych jí pomohla s kampaní na vydání téhle knihy. A já jsem se na ní vyprdla. Měla jsem z toho špatný svědomí, ovšem čím víc bojuju proti kultu “nestíhám”, tím víc nestíhám.

No, a tak jsem si knihu po jejím úspěšném vydání (bez mého přičinění) koupila, abych podpořila aspoň tak a měla ze sebe aspoň trochu dobrý pocit (protože skutečnej altruismus neexistuje, jak říkal tuším Zygmunt Bauman). Je napsaná úžasně. Žánr umělecké reportáže je něco, co má podle mě potenciál trochu přemostit znesvářené skupiny zastánců síly příběhů a ortodoxních statistiků, na Slovensku to dokazuje Absynt a jeho edice Prekliati reportéri (kterou kupuji rychleji, než ji stíhám číst, rozhodně stojí za to, čekitaut). Autor Oleh Kryštopa je ostatně i prozaik, Ukrajinu v měřítku 1:1 navíc přeložila právě Marie, jejíž schopnost pracovat s češtinou mě silně zahanbovala už když jsme spolu dělaly zpravodaj divadelně-literárně-jazzovýho festivalu Prima Sezóna (jehož literární část, pokud se dobře pamatuju, neustále vyhrávala), její básně byly nominované na Magnesii Literu, živí se prací s texty... Zkrátka překlad je to boží. 

Kryštopa píše o Ukrajině na mnoho způsobů. O korupci, o stále ještě neskončené strkanici o to, kdo byl větší svině, jestli Banderovci, nebo Rudá armáda, o Krymu, o Donbasu, o lidech, kteří žijí z uhlí, který vyhrabávaj zpod vlastních domů a tím si pod sebou řežou větev, respektive podlahu, o Černobylu, o identitě, která se v posledních letech dle jeho vlastních slov strašně proměňuje. 

Kniha byla v originále dokončená těsně předtím, než začal Majdan, takže tohle dění, stejně jako anexi Krymu Ruskem a následnou válku, nekomentuje, i když to všechno předjímá. A rozhodně pomáhá pochopit, co se to tam sakra děje. 

Já sama v tom nicméně nadále v mnoha ohledech vůbec nemám jasno, beseda s autorem mi posloužila jako intelektuální stimul v pravým slova smyslu, protože s nesmělostí sobě vlastní, kterou zakrývám tak dobře, že o ní mé okolí vůbec netuší, jsem se na nic nezeptala a teď s otázkama otravuju Marii po Facebooku.

Totiž, měla jsem ze čtení trochu pocit, že autor mnohem víc tepe sovětsko-nostalgické tendence (jen houšť) než nacionalismus, Banderu nebo cokoli s tím spojený. Že je to pro něj všechno pochopitelný - ne že by to snad hájil - a že holohlavci, co vytahoujou Banderovy obří portréty na pochybný nahnědlý pochody (o čemž přímo nepíše, ale evidentně se zmiňuje o podobné sortě lidí) jsou spíš směšní než nebezpeční.

Že je Bandera na Ukrajině vnímaný “rozporuplně” sice vím, ale nechápu (chtěl etnicky jednotnou Ukrajinu, kámošil se s Hitlerem a ten ho pak za to zavřel, když to na vlastním písečku moc rozjel, jak to ve verzi wikipedia a pár vygooglených článků chápu) - v mém specifickém sociálně-kulturním okruhu je asi tak rozporuplnej jako Tiso, prostě obyvatelstvo sice povzbudit potřebuje, ale když na to jdeš přes národ a etnickou homogenitu, tak jsi nácek. 

Zároveň je mi ale jasný, že “patriotismus je vždycky špatně” je velmi snadný křičet odsud od sojovýho cappucina z Mama Coffee ve Vodičkově ulici, a že s nějakým “národním obrozením” občas pracujou i skupiny, které se pak vrhnou do náruče třeba Murrayi Bookchinovi. I tak mi ale přijde vytahování osobností Banderova typu mnóóóhem víc nebezpečný než prospěšný. Jak se to dělá, když se mají obyvatelé okupovanýho území vymezit proti okupantům a nevytahovat u toho nácky z minulosti? Jaktože na tohle ještě není příručka z tý skvělý edice “for dummies”? Nemůžou jim Kurdové nebo panjugoslávský partyzáni poradit? (Nebo jsou tam i směry, který ví jak na to a jsou opravdu demokratický, a já o nich jen neslyšela? To bude, doufám, taky jasný “ano”.)

Je taky potřeba mít na zřeteli, že Ukrajina má se řvaním “fašista, fašista!” taky specifický špatný zkušenosti, protože Stalin všechny Ukrajince po válce šmahem odsoudil jako fašisty prostě proto, že jsou Ukrajinci, kolektivní vina, ratatata, pracovní tábory, hladomor... (o tom si taky musím něco načíst). Označování ne-fašisticky smýšlejících lidí za fašisty tedy nevymyslel mluvčí našeho prezidenta, i v tomhle už ho někdo předběhl, a dokonce mnohem dřív než jsem si původně myslela.

Oleh Kryštopa na besedě mluvil o tom, že například židovská menšina Ukrajinu v boji za to, aby Rusové přestali na jejím území pořádat přehlídku zbraní, techniky a střeliva, podporuje, mluvil o tom, že historie Ukrajiny je multietnická, o tom, že patří do Evropy, o tom, že doufá, že etničtí Rusové budou jednou na Ukrajině žít rádi. A prý chystá o Banderovi knihu, psala mi Marie. Takže já jsem napjatá. Jak to vlastně je, jsem já na toho Banderu moc krutá (to doufám ne, šmarjá, viděli jste ty nazi-prasátka, co v současnosti vytahujou jeho portréty?), přečetla jsem toho málo (tady je odpověď jasně “ano”), nebo je prostě autor trochu víc doprava, než by se mi líbilo?

Jedno je jasný. Měla jsem se ho zeptat.

[malekouskysvobody]

Vertigo Patrika Girgleho dostalo letošní Literární cenu Knižního klubu a já jsem si ho hned ten den přečetla - jednak má jen 140 stran, a taky se čte samo. 

Hlavní hrdina knihy dospívá v 90. letech - a to mi, popravdě, zní vždycky trochu děsivě, spousta knih na téma "dospívání před lety" je buď zbytečně sentimentální, trapná nebo hrozně neuvěřitelná. No, a Vertigo takové není. 

Dušan, tak se hlavní hrdina jmenuje, sice tak trochu ukazuje prostředníček novince jménem kapitalismus, ale je to celkem nihilista, takže nechápe ani vznikající občanský aktivismus všeho druhu. Ale je mu teprve sedmnáct, a tak ho zajímá hlavně muzika a holky. On a jeho kámoši poslouchají Master's Hammer a Orlíky zároveň, prochází si různýma filosofickýma fázema od Nietzscheho přes Hesseho a Bondyho po New Age a každou chvíli honí novou femme fatale. 

A to, jak jsou v knize popisovaný milostný scény, je asi vůbec nejlepší. Žádný shazování ve stylu "je mu sedmnáct, neví, co dělá," a že by tam pro podobný rádobyvtipný "nadhled" autora byl prostor, protože se děj chvilkama posouvá dál v čase. Žádný šokování přílišnýma detailama, ale parádní mix zasněnosti a romantiky se syrovostí a prasákovitostí (is that a word?). 

S holkou, která ví, že na to, jak jí někdo poprvé, byť zkušeností už měla dost, políbil (a vlastně taky trochu pokousal) krk, i s hlavním hrdinou jistě uděláte unisono nejedno zasněný "áchich...", až to budete číst.

[malekouskysvobody]

X

Ne, nevadí mi, že piješ. Ne, děkuju, nechci. Ne, ani víno. Ne, není to extrém. Ne, nechybí mi to. Ne, nejsem těhotná. Ne, nepřijela jsem autem. Ne, neznamená to, že půjdu v deset spát. Ne, vážně si nedám. Ne, nejsem vyléčená alkoholička. Ne, nevadí mi, že se ptáš. Ne, nemyslím si, že je to normální, protože to dělá každej. Ne, nelíbí se mi, že bez toho se nebavíš. 

Jo, myslím si, že je to droga. Jo, to jsi vážně říkal. Jo, to jsi vážně dělala. Jo, podněcuje to násilí. Jo, lidi jsou schopný sednout si i za volant. Jo, přijde mi zvláštní, že je to norma. Jo, zkusila jsem to. Jo, štve mě, že se chováš jinak. Jo, byl jsi nepříjemnej. Jo, otravovala jsi. Jo, bála jsem se, že dostaneš přes držku. 

  Ne, nebudu litovat tvou zítřejší kocovinu.

[malekouskysvobody]

Chtěla bych, aby se ze všech rozervaných, bystrých, temných a divokých Ryanů Youngů jednoho dne stali klidní, moudří, ruku podávající a pořád stejně odhodlaní Milové Aukermanové. Z nás všech.

[malekouskysvobody]

Han Kang - The Vegetarian

Knihu Han Kang The Vegetarian jsem si pořídila úplně náhodou v Kultur Kaufhausu v Berlíně. Samozřejmě jsem si jí nemohla nevšimnout, když kniha s tímhle názvem dostala cenu Man Booker, hned mě zajímalo, o čem je. Ale protože anglické knihy kupuju z 90% online a autory, které ještě neznám, většinou jen tak neobjednávám, musela jsem holt počkat, než na ni narazím.

A úplně upřímně - odnesla jsem si ji taky proto, že je tenká. Mám sice bichle ráda, alóbrž se u nich dá čekat větší přesah, hlubší příběh a tak dále, ale možná ještě radši mám pocit, že jsem něco přečetla během pár dní, damn my shallow heart. No a shallowness of the aforementioned heart se ukázala jako dvojnásobná, protože příběh, který v téhle knize čekal, byl hluboký jak řez na předloktí, který nevede napříč, ale podélně, a toho přesahu tam taky bylo až až.

Na knihách mimo osu Evropa - Severní Amerika si člověk vždycky tak trochu vyzkouší svou omezenost a etnocentrismus, protože obvykle narazí na úplně jiný pohled na svět. A to, že v takovým příběhu najdeme hodnoty, postoje a jednání, který nám připadá na hlavu padlý/nemoderní/nelogický krásně naznačuje, jak moc špatně možná chápeme kulturní, politický a další dění mimo náš dvorek. Ale to je na jiný povídání :-) Nicméně právě taková wtf reakce vás bezpochyby při čtení čeká, pokud jste jako já nestrávili nějaký významnější čas v Asii s tou jejich prapodivnou kulturou udržení tváře.

Vegetarian je kniha o tabu, o potlačování emocí, o popírání sebe sama, o hledání něčeho, co nás vyvede z úzkosti, co nás konečně utiší a u(po)kojí. Je to kniha o boji s násilím a s mocí, s tou, co nás ovládá zvenku i s tou z verše "přes všechny kecy/miluju pocit moci". A je to taky kniha neskutečně poetická a psaná tak obrazotvorným jazykem, že si možná tak trochu budete myslet, že jste ji ani ne tak četli jako viděli. Její hrdinka Yeong-hye má krvavé noční můry (které by ve filmu měl rozhodně ztvárňovat Švankmajer). Chce se jich zbavit tím, že se stane něčím jiným, co nejméně zvířetem, a tahle cesta začíná nejedením masa. To je ale to úplně nejmenší tabu, jehož zdi drobná žena svýma postupně se ztrácejícíma rukama rozemele na prášek.

Vůbec jsem nečekala, že kniha bude tak strašně čtivá - skoro mi to vzhledem k přívlastkům "snové", "poetické", "kafkaesque" nebo "emotionally draining", který se v souvislosti s Vegetarian objevily, připadá jako protimluv, ale prostě nejde přestat číst. Napadá vaši představu toho, co je normální, co je duševní zdraví, co je svobodná vůle, jak může vypadat revolta... a to všechno na 160 stránkách. Ty obrazy, který vaše hlava z písmenek na papíře vytvoří, z ní jen tak nezmizí.

#recenze #kktjasommudra

[malekouskysvobody]

Hudry hudry

Někdy nemám tušení, co to nastartovalo, a někdy to vím přesně. A tím to bývá horší, protože mi to umožňuje hodnotit se podle toho, co mě pošle dolů, a to je dost bludnej kruh. Když udělám chybu, kterou by bylo snadný neudělat. Když se někomu něco povede a já vím, že kdyby to a ono, dokázala bych to taky, ale nedělám to. Když mi něco připomene, jak špatnej jsem člověk - závist, negativita, nespravedlnost, zlost... Jo, ta moje, s tou zvenčí se docela vyrovnávat umím. A pak všechny ty "velký věci", a ty to umí rozjet i na dýl. Rasismus, posranej neoliberální individualismus, chybějící empatie a sobectví, nemožnost ovlivnit víc než deset metrů kolem sebe. Mňá. Měňme úzkost a deprese a černý mraky na hejt, mířený na správné cíle. Jak říká John Holloway: Rage!

[malekouskysvobody]

Toyen

Toyen (1902-1980), Czech surrealist painter, soap-maker, anarchist.

I wrote so much in this post and the browser crashed. The pics for now, I will write the text again later.