girafedisparu

[girafedisparu]

Jak Blahoš měnil, až vyměnil

Bylo nebylo, v jedné malé vesnici uprostřed Vysočiny, žila stará vdova se synem Blahošem. Blahoš si dlouhodobě nemohl najít práci, a tak žili jen z vdovského důchodu. Blahošův tatínek byl kdysi velmi slavný a vydělával hodně peněz, proto si vdova s Blahošem nežili úplně špatně. Nebylo to sice na žádné vyskakování, ale vdovu stejně bolela kolena a Blahoš taky nebyl žádný sportovec. Žili si takhle šťastně a spokojeně, až jednou Blahoš uviděl v letáku z nedalekého supermarketu inzerát:

Přijmeme vedoucího prodejny. S maturitou.

A tak se Blahoš rozhodl, že si udělá maturitu. “To ale nebude jenom tak,” říkala mu vdova. “Taková maturita není zadarmo, na studia si budeš muset vydělat.” Blahoš to uznal a začal přemýšlet, jak si na studia vydělá. “Mohl bych vzít naši televizi a vyměnit ji za kozu. Koza nám bude dávat mléko, ze kterého budeme dělat sýr, a ten budeme prodávat. A tím si vydělám na studia.” Vdově to připadalo jako docela dobrý nápad, a tak souhlasila. Blahoš tedy odešel s televizí a vrátil se s kozou. Jenže ouha - koza se nevešla do výtahu. A protože Blahošovi bydleli až v šestém patře, zazvonil Blahoš domácím telefonem na vdovu a řekl: “Matko, přiznávám, že tohle jsme nedomysleli do detailu. Neboj se ale nic, mám nápad. Vyměním kozu za slepice, ty nám budou dávat vajíčka, která budeme prodávat, a to mi vydělá na studia.” Vdova souhlasila a Blahoš se vrátil se slepicemi. Slepice se do výtahu vešly, ale po pár dnech vdova s Blahošem zjistili, že jsou docela hlučné, je po nich  docela svinčík, a těch vajec není ani docela tolik, aby se jimi daly platit studia. Blahoš se tedy zamyslel a řekl: “Vyměním slepice za křepelky. Udělám jim voliéru na lodžii, takže nebudou courat po celém bytě, a křepelčí vajíčka jsou sice menší, ale o hodně dražší.” A jak řekl, tak udělal. Křepelky byly prostě rozkošné. Vajíčka snášely o sto šest a vdova s Blahošem si mnuli ruce, jak na to konečně vyzráli. Jenže po pár dnech, kdy celá ves ochutnala křepelčí vajíčka a shodla se na tom, že nejsou špatná, ale za ty peníze nestojí, zjistil Blahoš, že s nimi bude muset jezdit až do Prahy. Po pár cestách si spočítali, že aby se jim to vyplatilo, museli by těch křepelek mít dvanáctkrát tolik, a na to jim nestačila lodžie. Blahoš se ovšem nevzdával: “Nezoufej matko nic, mám nápad. Vyměním křepelky za králíky. Domácího králíka si koupí každý a můžeme je chovat v té voliéře, jenom ji trochu upravím.” A jak řekl, tak udělal. Blahoš upravil voliéru na králíkárnu a vyměnil křepelky za králíky. Králíci byli prostě rozkošní. Vdova s Blahošem jim dali jména, vykrmovali je nejvybranějšími králičími pamlsky a všechny děti z okolí si je chodily hladit. Když byli králíci dostatečně vykrmeni, zjistila vdova s Blahošem, že aby je mohli prodat, museli by je zabít. Jenže ani jeden z nich neměl na něco takového srdce. Blahoš se tedy znovu zamyslel, a pravil: “Králíky rozdáme dětem jako mazlíky, já půjdu do lesa a vyrobím prak.” A jak řekl, tak udělal. Když se setmělo, sedli si na lodžii, Blahoš vytáhl prak a přesně mířenými střelami rozbil veškeré pouliční osvětlení v dostřelu. Kolem jejich bytovky se rozhostila tma a na nebi vykoukly hvězdy. Dívali se na ně a vdova si spokojeně pomyslela:

“Toho mojeho kluka je stejně pro školy škoda.”

[girafedisparu]

O tahu benzínových par

Byl konec května, stromy už byly téměř odkvetlé, denní i noční teploty se držely v dvojciferných číslech, školáci se začínali potit při představách závěrečných písemných prací, a benzínové páry se pomalu začínaly připravovat na svůj každoroční tah na jih, zejména do Chorvatska. Benzínové rodiny byly úplně stejné, jako ty obyčejné – míchala se v nich spokojenost s nespokojeností, radosti se starostmi, lásky s hádkami a všechny společně ohrnovaly nos nad rodinami naftovými.

V jedné takové obyčejné rodině se právě chystali na tah. „Letos nějak brzo, ne?“ ptal se dědeček, který přišel na návštěvu. „Není na co čekat,“ odvětila mu hlava rodiny, „vypadá to řídce. Ekonomika je v krizi a kdo ví, jestli bychom se někam vůbec podívali, kdybychom nejeli teď.“ Dědeček pokýval hlavou a šel zkontrolovat zásoby vysokooktanového benzínu do baru v obýváku. Hlava rodiny si jenom něco zamumlala pod fousy a pokračovala v balení.

V dětském pokoji zatím narůstala panika. „Co si mám vzít s sebou? Jaké asi bude počasí? Jak daleko vlastně táhneme?“ Nejmladší pára se chystala na svůj první tah a už teď z toho začínala být zoufalá.

Abyste tomu rozuměli, ono to není jenom tak, táhnout na jih. Cesta je dlouhá a plná nejrůznějších nástrah. Tak například počasí. Když je moc vedro, nádrže bývají tak nacpané, že se v nich nedá pomalu ani hnout. Když je ale zase moc zima, může se také stát, že se nikam nepotáhne. Pak tu máte úniky, netěsnosti, chyby v mapách, mechanické závady a vůbec, ty tahy jsou rok od roku složitější. A nakonec nebezpečí úplně největší – benzínové pumpy.

Hlavě rodiny při tom pomyšlení přeběhl mráz po zádech a celá se otřásla. Už to sice budou tři roky, ale…

Dědeček se mezitím trochu líznul syntetickým benzínem, štrádoval v obýváku kolem dokola a zpíval lidové písničky. Někde mezi „Už se ten toluenskej rybník nahání“ a „Ach, sirku, sirku“ to už ale nevydržel, škytl a svalil se na sofa. Když ho tak našla maminka, povzdechla si a dala mu na čelo vlhký hadr.

„Oktanko,“ volala hlava rodiny do dětského pokoje, „jak jsi na tom?“ „Už to bude, tatínku,“ volala nejmladší pára zpět. Jenom zavřít ten zatracený kufr, pomyslela si. Už zkusila všechno, sezení i skákání, prosby i slzy, ale stejně to vypadalo, že bude muset nechat jedny plavky doma. Tragédie.

O několik hodin později byla celá rodina úspěšně naložena. Dědeček zůstal doma kontrolovat hladinky, ale celého zbytku naší benzínové rodiny se zmocnilo to pravé vzrušení z cesty. Jak tam asi bude, přemýšlela Oktanka, která ještě nikdy nevystrčila hlavu z rodného barelu. Samým vzrušením přešlapovala a poskakovala tam a zpět, až ji musel napomenout tatínek.

Naše rodina nebyla příliš početná, tedy ve srovnání s ostatními benzínovými rodinami. Stejně jako všude jinde, i benzínové rodiny si byly všechny rovny, jenom některé si byly rovnější. Nejobyčejnější rodiny byly takzvané véčtyřky, které si žily většinou spokojený život. Ani bohaté ani chudé, ale přece jen trochu záviděly véšestkám, co si podle nich žily trochu nad poměry. Véčtyřky a véšestky ale společně nesnášely takové ty nové zbohatlíky, co si familiárně říkali véosmy. Byly jak velká voda – rychlé, hlučné a braly s sebou vše, co nebylo přibité. Chyběla jim ta noblesa a jemnost skutečné aristokracie, védvanáctek, ale těch už bylo tak málo, že je většina mladších par znala jen z pohádek.

Naše rodina bývala kdysi typická véšestka, ale poslední dobou se musela dost uskrovnit, stejně jako všichni kromě véosmiček, protože ty se nikdy neuskrovňovaly. Tatínek snil po nocích tajně o turbu, ale takového privilegia se dostávalo každoročně jen hrstce vybraných a naše rodina pro to neměla vhodný rodokmen.

Cesta ubíhala rychle, počasí bylo tak akorát a naše rodina si zpívala staré odrhovačky, nad kterými sice mládež obyčejně ohrnovala nos, ale nakonec se k jejich zpěvu nenechala ani moc přemlouvat. Hity jako „Čtyři tucty bílých koní,“ „Až mě žlutí andělé zavolají k sobě,“ nebo megahit „Kdyby byl Trollhättan, kde je Boleslav“ nakonec prostě strhnou každého. Rodinka si tedy vesele vyřvávala a ani si nevšimla, že se blíží benzínka.

Čerpací stanice jsou postrachem všech benzínových par. Kdykoliv se na nějaké zastaví, musí se totiž všechny bezchybně ukáznit. Zlověstná vývěska „Tankovací stojan je vybaven odtahem benzínových par“ slouží rodičům jako poslední páka k ukáznění nezvedených ratolestí. Představy, ve kterých si temní agenti vyberou neukázněnou páru a odtáhnou ji neznámo kam, aby ji pak už nikdo nikdy neviděl, straší ve snech ještě mnohé teenagery. Dokonce i lecjaký dospělý při jejím zahlédnutí mimoděk nasucho polkne. A právě pod takovou cedulí naše výprava zastavila.

Když si toho všimli, všem se zatajil dech. Oktana měla rozšířené zornice, jako kdyby viděla samotného Satana. Vzpomněla si na ty šeptané povídačky o osudu jejich nejstaršího bratra, Cetana. Tatínek jim vždy kladl na srdce, aby se na benzínkách chovali slušně, ať nedopadnou jako Cetan, který byl od mala tak trochu nezvedený. Oktana nehnutě pozorovala tankovací pistoli, která se neúprosně blížila k hrdlu nádrže, a vzrušením zapomněla i dýchat.

Viděla, jak pistoli obklopily postavy v černých pláštích, které upřeně a beze slova pozorovaly celou výpravu. Oktana cítila, jak jí buší v uších a v hlavě si přehrávala vše, co si kdy myslela, že se stalo Cetanovi. Chtěla se na ně vrhnout, všechny je zbít a vytlouct z nich doznání, jak to tehdy vlastně bylo. Klouby na ruce jí úplně zbělely, jak zatínala pěsti, a z levého oka jí ukápla slza. Když už si myslela, že to nevydrží, postavy se náhle rozestoupily a na výpravu zasvítilo slunce. Za pár vteřin bylo po všem.

***

Oktana na ten příběh vzpomínala často. Krátce po návratu z prvního tahu dostala od Cetana lístek, kde se psalo, že je v pořádku, a že by se s ní chtěl sejít. Trvalo jí dlouho, než na jeho nabídku přistoupila, ale nakonec se sešli na zaplivané benzínce kdesi v polích. Vysvětlil jí všechno, jak se rozhodl jít tam, kam ho srdce táhlo, a jak jsou všechny historky o temných agentech jenom povídačky pro malé děti, které jejich rodiče používali, aby utajili, že jejich nejstarší syn je obyčejný nafťák. Všechno jí to řekl, a i když se spolu viděli ještě mnohokrát, ona mu úplně neuvěřila. Sama je přece viděla.

A proto o nich Oktana vyprávěla i svým dětem.

Pamatujete?

[girafedisparu]

O muži, který obeplul Svět

Jednoho dne se v magazínu Třeboňský splávek objevila zpráva, že se na rybníku Svět objevil škuner. Pravý, nefalšovaný škuner, psali. Jenom tak, z ničeho nic, prostě tam jedno ráno byl. Škuner se stal na několik týdnů větší atrakcí než krokodýlí zoo v Protivíně a dlouhé kolony čumilů turistů se táhly k rybníku, aby ten zázrak přírody spatřily na vlastní oči.

Mezi námi – on to zase takový zázrak nebyl. Škuner byl špinavý, poničený, plachty roztrhané, no žádný muzeální kousek. Ale přesto táhl pozornost skoro stejně, jako vodáci na jezu pod krumlovským zámkem.

Netrvalo dlouho a místní tisk začal pátrat po původu škuneru. Třeboňský splávek přinesl senzační teorii, že škuner sem spustili Holywoodští filmaři z helikoptéry a připravují si tím půdu pro Piráty z Karibiku XVIII. Tento článek neunikl pozornosti redaktorům konkurenčního plátku Kapr, přítel člověka, kteří ho v lehce posměšném duchu vyvrátili pomocí neotřesitelné logiky, že poslední pirát na rybníku Svět byl uloven roku 1948 a v přehledné infografice zdokumentovali všechny známé pirátské výpravy na Třeboňsku. Proti tomu se ovšem ohradili členové místní Pirátské strany v nedělní příloze Pirátských novin Pytlačka, kde otiskli jmenný seznam registrovaných pirátů i s adresami a rodnými čísly. Situace se zdála býti neudržitelnou, a když se do spekulací ohledně původu škuneru pustil i dětský týdeník Udička, začalo být jasné, že takhle to už dál nepůjde.

Do situace se naštěstí vložil téměř neznámý jihočeský blogger Česílko, který začal dumat, jak přijít na kloub záhadě, na které si vylámali zuby elitní novináři z několika okresů. Nakonec se sebral a zašel do hospody U Utopence, kde se dal do řeči s kapitánem škuneru.

„Jak jste se sem dostal?“ zeptal se ho.

„To je dlouhý příběh,“ odpověděl mu kapitán, „na to nejsou tady U Utopence zařízení.“

Česílko nelenil, objednal sud pravého božkovského rumu a dal si s kapitánem schůzku za týden. Mezitím napsal na svůj blog příspěvek následujícího znění:

Jsem na stopě překvapivému odhalení. Tradiční žurnalistika selhává. Příspěvky na provoz přijímám na účet uvedený v zápatí stránky.

Neznámý blogger tři dny kontroloval účet, jestli nepřišly nějaké příspěvky a zbytek týdne kontroloval počítadlo přístupů, jestli nepřišli nějací návštěvníci. Když nadešel čas, vypravil se k Utopencovi, vzal si hospodského stranou a nesměle mu řekl, že nemá na zaplacení toho sudu, ale že mu postoupí podíl z výnosů příběhu, který tu dnes uslyší. Hospodský se mu vysmál, vyrazil s ním dveře a řekl mu, že ví, kde bydlí, a že mu ten sud neodpustí. Česílko se smutně loudal domů a po cestě stále okukoval škuner. Mezitím se v hospodě kapitán ptal po rumu, po židli a po Česílkovi, a to v tomto pořadí.

Hospodský mu vyhověl v prvních dvou případech a pak se ho zeptal, co že to vlastně s tím Česílkem má. Kapitán mu odpověděl, že chtěl Česílkovi říct, jak se sem dostal. To začalo hospodského zajímat.

„A mně byste to neřekl?“ zeptal se. „Ale beze všeho,“ odvětil kapitán. „Jenom bych k tomu rumu chtěl i pořádný doutník.“

Hospodský nelenil, zavolal svému bratranci do tabákoven v Kutné hoře, objednal u něj bednu těch nejlepších doutníků a domluvil si s kapitánem schůzku za týden.

Čas plynul a rum v sudu ubýval takovým tempem, jako by to snad ani nebyla prémiová lihovina v chudém kraji. Když týden přešel a dorazila krabice doutníků, hospodský skoro neměl kapitánovi co nabídnout. Snad to nebude dlouhý příběh, řekl si a pokrčil rameny.

„To máte tak, začal kapitán, já když jsem byl malým klukem, hrozně jsem toužil po tom, stát se kapitánem škuneru. Jenže tatík pro moje touhy neměl pražádný pochopení. Já jsem tady vocuď, z Kojákovic, a táta se ze mě snažil vychovat slušnýho kluka, kterej neporoste pro kriminál, jenže mě učení nikdy nebavilo. Kromě toho, kdy jsme se učili vo lodích, samozřejmě. Musel jsem dřít na polích jako všichni, ale po nocích jsem si tajně sestavoval škunery ve flaškách vod piva. Přemlouval jsem tátu, ať kupuje jenom ty zelený, protože v nich vypadaly lodičky jako v Sargasovým moři a navíc v těch hnědejch byly blbě vidět. Táta se vztekal, jenže lodě ven dostat nešlo a flašky byly zálohovaný, tak je nemohl rozbíjet. V potravinách ho vždycky ve výkupu chválili, jakýho že to má šikovnýho kluka, a von se vždycky vrátil celej brunátnej a schovával mi pinzety. Není tedy žádnýho divu, hned jak to šlo, sebral jsem se, skočil na první vlak do Prahy a tam na loď do Hamburku. Táta mi na cestu spílal, ať se nevracím dřív, než vobepluju svět. No a tak jsem se vydal, jenže došel rum, tak naschle,“ řekl kapitán, zvedl se a zmizel. Hospodský zamyšleně žmoulal nezapálený doutník a přemýšlel o tom, kde vezme další rum.

Když zvednul hlavu, uviděl Česílka, jak zuřivě čmárá do bloku. Česílko se na něj podíval a řekl mu: „Vidíte, já říkal, že to bude trhák.“ Hospodský mu připomněl, že mu stále dluží za sud rumu, ale na to se Česílko jenom zasmál, seskočil z židle a vyběhl ven.

Čas plynul dál jako peřeje na Vltavě, hospodský objednal druhý sud rumu, který už se ale nevypil zdaleka tak rychle, jako ten první, takže musel snížit cenu. Nakonec se sice vypil i ten, ale kapitán pořád nikde.

Jednoho rána se obyvatelé Třeboně podívali na rybník a zjistili, že škuner je pryč. Jelikož byla zrovna okurková sezóna, stalo se to pro místní tisk událostí měsíce a první zprávu o tom přinesla tentokrát Udička, protože tam mladí rybáři zrovna pořádali průzkumnou výpravu. Následující týdny se nesly ve víru dohadů, jak se škuner dostal ze Světa. Debaty byly dlouhé a úmorné a k celkové náladě nijak nepřispěla nezvyklá vedra, která se toho roku přihnala až se severní Afriky. Světlo do té záhady přinesl až Vilík, syn místního učitele dějepisu, který při hledání zapovězených materiálů v počítačovém kroužku omylem narazil na Česílkův blog.

Neznámý blogger Česílko si v předtuše astronomických zisků založil transparentní účet, na kterém se i dvacet jedna dnů po vydání článku skvěla nula, která shodou okolností téměř souhlasila s počítadlem přístupů.

„Když jsme dopluli do Hamburku, bylo mi dost zle a říkal jsem si, že ten námořnický život možná nebude vůbec pro mě. Ale kdykoliv jsem objímal mísu, vzpomněl jsem si na tátu, jak říká, že se nemám vracet, dokud neobepluju svět. Tak jsem se vypravil do Southamptonu, pak do Nového Yorku a dál už jsem byl na cestě. Kajmanské ostrovy, Kolumbie, Havaj, Fidži, Nový Zéland, Austrálie, Malajsie, Čína, Vietnam, Thajsko, Singapur, Indie, Egypt, pak Suezským průplavem do Řecka, Itálie a zpět do Británie. Z každého místa jsem poslal tátovi pohled, aby věděl, kam až se jeho nezdárný syn dostal. Občas jsem mu zavolal, vždycky mi řekl jen, že se mám vrátit, až obepluju svět. Z Anglie jsem se vrátil do Třeboně, abych zjistil, že táta se mnou nechce mluvit.

Došlo mi to až o mnoho let později. Sepsal jsem si všechno, co jsem se po světě naučil a přenesl jsem si škuner na Svět. Když jsem ho obeplul, zastavil jsem se za tátou. Přinesl jsem mu exotické květiny z cest, zapálil svíčku, vypil sud rumu a plul si dál svou cestou“

No, řekněte sami, zase takový trhák to nebyl, co?

[girafedisparu]

Unavená tma

Jednou ráno přišlo ráno ku Praze a zjistilo, že nemá kam jít. Podle hodin už byl čas, ale nad městem se stále rozprostírala tma. Ráno z toho bylo trochu zmatené a řeklo si, že se půjde zeptat těch nejpovolanějších, tedy na magistrát. Po cestě si všimlo, že je Praha tišší než obvykle a těch pár lidí, které potkalo, vypadalo stejně zmateně jako ráno samo. Na Mafiánském Mariánském náměstí se ráno posadilo do čekárny k primátorovi a čekalo na audienci.

Pan primátor naštěstí chodí do práce se slepicemi, takže ráno nejen že dlouho nečekalo, ale měl mu i kdo uvařit kafe. „Pane primátore,“ řeklo ráno, „máte ve městě tmu, která už tu dávno nemá co dělat. Co s tím uděláte?“ To víte, přírodní živly, žádnou úctu to nemá. Pan primátor se hluboce zamyslel, a pak poslal ráno na Městskou policii.

Na Městské policii přijali oznámení a poslali do města hlídku. „Je tam tma, pane šéf,“ oznámil navrátivší se strážník. „A nechce se hnout. Je prý unavená.“ Ředitel Městské policie usilovně listoval paragrafy a hledal, jestli může být tma účastníkem správního řízení. Ráno si povzdychlo a vydalo se za tmou samo.

„To máš těžký,“ řekla mu tma. „Mě už to věčný stěhování nebaví. Večer sem, ráno tam, spát se nedá, protože mi tu pořád někdo svítí, dovolenou jsem neměla ani nepamatuju a od tý doby, co se nesmí pít na veřejnosti, tu není žádná legrace. Poslední člověk, co se schovával pod můj pláštík, měl v ruce autorádio. Jsem prostě unavená a nikam nejdu.“

V Praze mezitím narůstala panika. Pan primátor vystoupil v Českém rozhlase s uklidňujícím projevem, ale ve tmě si spletl stanice, takže dorazil do Dvojky, kterou skoro nikdo neposlouchá. V parlamentu si pan poslanec Huml liboval, že včas zavedli to denní svícení, protože kdo ví, jak by to dopadlo, když je teď tma i ve dne. Na magistrále se začaly tvořit tradiční ranní kolony a zastavárny přestaly vykupovat autonavigace.

„Já tě vlastně docela chápu,“ odpovědělo tmě po chvíli ráno. „Taky toho docela dost nalítám. Pamatuju si, jak jsem si kdysi říkalo, že je to báječnej život, kolik toho uvidím, ty ranní rybníky, ty že se nikdy neomrzí. A máš pravdu – omrzely. Každej den koukám na slunce, jak vykukuje za Prašnou bránou, a říkám si, že už je možná taky na čase se usadit.“

Ve městě zatím restauratéři začali přemýšlet, jestli mají otevřít zahrádky. Bylo jasno, teplo, foukal mírný vítr, jenže byla tma. A v Makru byly všechny svíčky vyprodané.

„Lidi jsou strašně nevděčný,“ řekla tma. „A hlavně nevědí, co chtějí. Chvíli nepřijdeš a hned volají, že nemůžou spát. Tak se usadíš a bác – vynaleznou kohouty. Jednou chtějí vidět hvězdy, tak tě volají, pak si zase chtějí číst, tak tě zahánějí. Zavírají mě do sklepů a ledniček, ale když přijdou, nezapomenou si na mě posvítit. Jsem prostě unavená. Mám sestřenici na severu, tuhle mi vyprávěla, jaká je tam pohoda,“ pokračovala tma. A pokračovala by i dál, ale všimla si, že někdo přichází.

Pražané si mezitím na tmu začali zvykat. Na Novinkách vyšla série článků o nejhorších tmách v historii a v diskuzi lidé psali, že ta Praha musí mít vždycky něco extra, a že jsou komunisti se svým větrem a deštěm břídilové.

„Hej hola, snad nejdu nevhod,“ zahlaholilo odpoledne. „Říkalo jsem si, že se na chvilku stavím na kus řeči.“ Ráno si pomyslelo, že způsoby ustavičně dobře naladěného odpoledne jsou přímo odporné. Tomu se to juchá, říkalo si, když ho mají všichni rádi. Ještě by mohl dotáhnout toho svého povedeného večerního parťáka, ten by tu tak chyběl. To nás, podívalo se ráno na tmu, nás všichni nesnášejí. Ne, opravilo se v duchu. To mě všichni nesnášejí. Já jsem ten, kdo je tahá z postelí, kdo jim končí flámy, kdo ťuká na hodinky, že je čas vyměnit milenky za manželky. Já jsem ten, kdo odkrývá ten bordel z nocí, kdo nutí k sebezpytu, kdo odnáší sny. Budím nevyspalé, nudím neopilé a uspávám studenty před zkouškami. Když vládnu já, nutím všechny do nových začátků, přináším radost těm, kteří se těší a strach těm, kteří se bojí. Pokaždé, když se objevím, je všechno o krok blíž konci. Tma je laskavá, ráno je neúprosné.

Neúprosné.

„Neúprosné,“ řeklo ráno nahlas a podívalo se kolem dokola neúprosným pohledem. Tma sklopila oči a tiše řekla, že by už asi měla jít.

Prahou se rozlilo ráno, lidé se rozhlédli kolem sebe, usmáli se a řekli:

„Ty živly.“

[girafedisparu]

Jak se kocour Mikeš dostal na kriminálnickou dráhu

V Horních Beřkovicích roznášel poštu kocour Mikeš. Mikeš patříval starému Vondráčkovi, listonošovi, kterému ale nikdo neřekl jinak než Hypochondr. Vondráček tvrdil, že za mlada pracoval v ostravských dolech, ale všichni věděli, že tady v Beřkovicích roznášel poštu už za císaře pána. Když byl Hypochondr nemocný, posílal s poštovskou kabelou na obchůzky Mikeše, a když nakonec umřel, Mikeš v jeho řemesle přirozeně pokračoval. Za ta léta měl cestu už nacvičenou, nejdřív vyrazil Podřipskou kolem školy až k ceduli, tam se otočil, pokračoval zpět kolem rybníka na Vyšehrad, pak kolem zámku k lékárně, a když obešel čističku, stavil se v nádražce na jedno, kde vyposlechl všechny novinky. Takhle to chodilo roky po Vondráčkově smrti a všichni byli spokojeni.  Až jednou přišel na poštu dopis pro starého Vondráčka. Mikeš ho několikrát otočil v tlapkách, pokrčil rameny, připsal na něj drápem „Adresát nezastižen – zemřel, další adresa neznámá“ a vrátil ho zpět odesílateli.

Jaké bylo překvapení, když na Mikeše o několik týdnů později čekali v nádražce dva policisté. Když ho viděli s listonošskou brašnou na krku, na nic se neptali, popadli ho, strčili do přepravky a odvezli neznámo kam.

Na Beřkovické poště se začaly hromadit zásilky a starostovi to začalo dělat starosti. Zavolal na hlavní poštu do Prahy a zeptal se, jestli nevědí, co je s Mikešem.

Ukázalo se, že na hlavní poště v Praze nejen, že nevěděli, co je s Mikešem, ale dokonce vůbec nevěděli, že by o Mikešovi měli něco vědět. To už starostovi bylo doopravdy divné a zavolal na policii, kde mu neřekli vůbec nic, a navíc ho upozornili, že špatně parkuje. Nedá se nic dělat, řekl si starosta, zavolám panu Sojkovi.

Pan Sojka byl instalatér a ve volných chvílích soukromý detektiv. Starosta mu dal všechny informace, které měl, a pan Sojka se pustil do práce.

Práce soukromého detektiva je mnohem nudnější, než by si jeden myslel. Skládá se zejména z prohlížení papírů, telefonování a osobních návštěv nejrůznějších existencí. Pan Sojka to měl ulehčeno svým hlavním povoláním, které mu dělalo dokonalé krytí. Proto neuplynul ani týden a sjednal si se starostou schůzku ohledně Mikeše.

„Ten váš Mikeš,“ povídá pan Sojka, „to je pěkné nadělení. Víte, za co ho sebrali? Za to, že neplatil důchodové pojištění, a také za porušování listovního tajemství. A v neposlední řadě i za vydávání se za státního úředníka. Na poštmistra navíc neměl vzdělání ani kvalifikaci a vůbec představoval obecné ohrožení, protože nebyl schopen věrohodně doložit termín posledního očkování.“ Pan Sojka si znechuceně odplivl a rozhodl se, že za takové pátrání si naúčtuje dvojnásobnou sazbu. Panu starostovi to ale pořád nějak neštymovalo. „A jak se o našem Mikešovi vlastně dozvěděli?“

„Shoda náhod,“ povídá pan Sojka. „Starému Vondráčkovi poslali z úřadu dopis se zvýšením důchodu, který se jim vrátil. Paní úřednice na důchodovém úřadě z toho byla ale zmatená, protože ministr financí rozhodl, že Vondráčkovi jakožto starému horníkovi zvýší důchod, ale dopis se jim vrátil. Jenže jim nikdo nenahlásil, že Vondráček zemřel, a když nebyl v Horních Beřkovicích na poště Vondráček, kdo jim ten dopis vrátil? Zavolala tedy na ministerstvo a zeptala se, kdo tam teď doručuje, a tam jí řekli, že nikdo. Paní úřednici pak ale došlo, že někdo musel po Vondráčkovi převzít jeho práci, a pokud ji dělá, musí z ní platit důchodové pojištění. A protože u nich zrovna ministr financí počítal kopírky, nelenila a hned za tepla mu Mikeše napráskala. No a dál už to znáte,“ skončil Sojka a vystavil účet.

Pan starosta sice účet vyrovnal, ale spokojen s výsledkem pátrání nebyl. Nažhavil telefon a po mnoha pokusech a omylech zjistil, že Mikeše drží v útulku v Troji. Půjčil si služební vůz obecní policie a vydal se pro něj.

Mikeš už začínal být v útulku zoufalý. Když viděl starostu Horních Beřkovic v policejním autě, nejdřív si pomyslel, že mu konečně přišli na ten tajný fond, ze kterého platil účty v nádražce, ale když zjistil, že si přišel pro něj, měl z toho vlastně docela radost.

Jenom se zapřísáhl, že na žádnou dobročinnost ho už nikdy neužije, a až do své smrti nasával v nádražce pivo a kořalku. A protože žil ještě dlouho, nemuseli ho pak ani preparovat.

[girafedisparu]

Jak si tramvaj zasloužila jméno

Za devatero horami, devatero řekami a sedmero řepkovými poli stálo tramvajové depo. Z depa každé ráno vyjíždělo dvacet šest tramvají, které už měly být třicet let v tramvajovém důchodu. Dvacet pět tramvají mělo svá jména a stálé trasy, jenom ta poslední, šestadvacátá, neměla nic. Každé ráno čekala na nové jízdní rozkazy a žádný den nebyl jako druhý. Tramvaj beze jména si stýskala a vzpomínala, jak se jí tenhle život líbil, když byla ještě mladá, ale s každým dalším tisícem kilometrů je bavil méně a méně. A teď? Teď už vůbec. „To je přece práce pro mladší stroje,“ hartusila každé ráno při předávání směny. Ostatní tramvaje s ní sice soucítily, ale nijak jí nepomohly, protože se bály o svá teplá místečka. A tak plynuly další směny, další kilometry, a tramvaj beze jména vyrážela každé ráno na novou trasu.

Jednoho rána přijela do depa noční směna úplně vyřízená. Tramvaj číslo 55 se usadila na úplně nejvzdálenější kolej a potichu plakala. „Co se stalo?“ špitaly si mezi sebou tramvaje z denní směny, ale pětapadesátka s nikým nemluvila a ostatní nočky byly ve sprše. Naše bezejmenná tramvaj se po chvíli osmělila a šla se zeptat.

„Podívej se, co mi provedli, syčáci jedni!“ vybuchla padesát pětka vztekem. A opravdu, uvnitř byla celá pokreslená nejrůznějšími sprejovými barvami. „Kdyby to bylo aspoň nějaké umění, ale tohle?“ vzlykala noční tramvaj. „Takhle nemůžu do služby, možná už nikdy.“

Tramvaj beze jména ji ještě chvíli utěšovala, ale přitom se jí pod sběračem rodil nápad. Když spolu probraly všechny podrobnosti, rozhodla se, že se půjde přihlásit místo pětapadesátky jako dobrovolník.

Abyste tomu rozuměli, noční tramvaje nejsou pro slabé nátury. Město je v noci úplně jiné než ve dne, mnohem syrovější a extrémnější. Noční tramvajová linka vystihuje podstatu městského žití. Taková obyčejná tramvaj si musí poradit se vším, od ztracených turistů po ty, kteří si z ní udělají noclehárnu. Od dětí, které už mají dávno spát, po stařečky, kteří už dávno spát nemohou. Od ustrašených teenagerů vracejících se potají ze svého prvního flámu, po ostřílené hospodské harcovníky utrácející podporu v nezaměstnanosti. Tramvaj to všechno vidí, slyší, a většinou i cítí. A někdy pohár prostě přeteče a i ostřílení matadoři nočního provozu se zhroutí, jako pětapadesátka.

Tramvaj beze jména denní směnu trochu flákala. Na zastávkách nechávala dveře otevřené trochu zbytečně dlouho, výhybky přejížděla trochu zbytečně pomalu a ve Vodičkově dokonce trochu dodržovala maximální povolenou rychlost. Když se vrátila do depa, přihlásila se u dispečera jako dobrovolník na linku číslo 55.

Dispečer byl trochu překvapený, ale nakonec svolil, protože mu tím přihlášením vytrhla trn z paty. Ve městě zrovna probíhalo poslední zvonění, a to se mu tramvaje třásly strachem jak štěňata při hromobití. Vzal si žebřík, pohladil tramvaj po čumáku a na čelo jí připevnil velkou ceduli s číslem padesát pět.

O hodinu později vyrazila tramvaj na svou první pravidelnou trasu. To vám byla úleva! Sice ji ještě úplně neznala, ale pečlivě se rozhlížela po okolí. Snažila se vštípit si do paměti každý sloup a každou výhybku. Byla tak rozrušená, že málem zapomněla zastavit na první zastávce. Z depa naštěstí nikoho nevezla, tak si mohla dovolit trochu prudší zabrzdění.

Další cesta probíhala bez komplikací, tramvaj minula metro a kolem Bulovky se blížila na Palmovku, kde konečně nastoupilo víc lidí. Jak tak uháněla po novém mostě směrem na Krejcárek, všimla si, že někteří z lidí se snaží do oken vyrývat nějaké vulgární nápisy. „Au, to nevíte, že to bolí?“ zeptala se tramvaj vnitřním rozhlasem. Lidé jí odpověděli takovým způsobem, že tramvaj byla ráda, že nalakovaná na červeno už byla. Když dojela na Žižkov, lidé vystoupili. Po celou další cestu přemýšlela o tom, co s tím příště udělá, protože měla zlé tušení, že se to nestalo naposled.

Když tramvaj dorazila na centrální přestup Lazarská, ostatní tramvaje si ji nedůvěřivě prohlížely. „Ty jsi tu nová, co?“ zeptala se jednapadesátka. Třiapadesátka si ji pořádně prohlédla a zeptala se, co se jí stalo. Naše tramvaj jim to všechno pověděla, a také jim pověděla, jaký vymyslela plán. Chvíli ho společně probíraly, a pak už byl čas vydat se na zbytek první cesty.

Zbytek cesty až do Malešic proběhl v klidu, ve Vršovicích nabrala ztracené studenty, které vyložila na Solidaritě a v Ústředních dílnách si nechala prohlédnout okna. „Nic to není, budeš žít,“ chlácholil ji technik, ale tramvaj už byla rozhodnuta, co udělá po cestě zpět. Po chvíli odpočinku na obrátce se vydala na dlouhou cestu do Kobylis.

Na Lazarské se o jejím plánu už špitalo a ostatní tramvaje si ji nedůvěřivě měřily světly. Celá rozechvělá se vydala směr Žižkov.

A skutečně, na Žižkové nastoupila podobná banda lidí jako na Palmovce. Tentokrát neměli ostré nástroje, ale spreje a fixy. Na tramvajovém mostě je vytáhli a začali tvořit nejrůznější klikyháky. Tramvaj se jen v duchu usmála a pokračovala dál.

Když dojeli před Palmovku, ozvala se rána a tramvaj s trhnutím zastavila. Lidé uvnitř na to nebyli připraveni a popadali jako hrušky. Z tašek se jim vysypaly spreje a fixy, které se rozkutálely po celém voze. Lidé začali nadávat a chtěli ven, jenže ouha – dveře nešly otevřít. Tramvaj v duchu děkovala za před lety provedenou rekonstrukci, která už nedovolovala otevřít dveře násilím, a zvonila a čekala. Z nedaleké policejní služebny vyšlo rozespalé duo strážníků podívat se, co se děje. Když uviděli, koho tramvaj chytla, okamžitě se probudili. Zavolali posily a tramvaj obklíčili.

Poté, co policisté odvedli výtržníky v poutech, pocítila tramvaj zadostiučinění a hrdost. Musela sice na služebnu, kde dopodrobna popsala, co se stalo, pak si vyslechla nejrůznější výhružky od výtržníků, ale do depa dojela jako hrdina. Všichni si ji prohlíželi s úctou a při příjezdu ji pozdravili jiskřením sběračů. Když se jí dispečer zeptal, jestli si chce vybrat stálou trasu, hrdě oznámila, že chce linku 55.

A jméno? Jméno jí vyberete sami, až s ní někdy pojedete.

[girafedisparu]

Zmizelá žirafa

V pátečních Lidových novinách se objevil zvláštní inzerát následujícího znění: „V lovosickém safari zmizela žirafa. Tomu, kdo ji objeví, připadne půl safari a polibek Princezny.“ Inzerát byl zvláštní hned ze dvou důvodů – za prvé nikdo nikdy neslyšel o lovosickém safari a za druhé ta princezna byla taky dost podezřelá. I přesto, že to byl evidentně vtípek páteční redakční směny, našlo se dost dobrodruhů, kteří do Lovosic skutečně zamířili.

Ať to bylo, jak chce, na čerstvě vybetonovaném Václavském náměstí v Lovosicích se začaly srocovat davy. Místní obyvatelé už měli dost nemytých vousatých turistů neustále se vyptávajících na safari a začali je posílat na náměstí. Ti si kolem sochy sovětského vojáka osvoboditele rozbili stanové městečko a dumali, co jako bude s tou žirafou.

Několik dní se zdálo, že z Lovosic při jednom nezmizela jenom žirafa, ale rovnou celé safari, jenže nakonec na náměstí dorazil nesmělý mužík, který v rukou nervózně žmoulal klobouk.

- Jmenuji se Král a zmizela mi žirafa. Pomůžete mi ji najít?

Pro pana Krále to nebylo šikovné entrée, protože ho téměř nikdo neslyšel. Když svůj dotaz zopakoval potřetí a stále se mu nikdo nevěnoval, obešel stánek s párky v rohlíku a vydal se cestou k Zámečku. Když byl asi v půlce aleje, dohnal ho Land Rover pomalovaný jako zebra, z něj se vyklonil lovec a řekl:

- Pane Králi, já vám pomůžu.

Pan Král se nechal naložit do Land Roveru a navigoval lovce na safari. Mezitím na náměstí na sochu sovětského osvoboditele vyšplhal pan Barák, zmobilizoval dav a dal se na zteč hospody Beseda. V Lovosicích planuly ohně a pan Král vyprávěl lovci, jak to bylo s žirafou.

Pan Král dostal žirafu od podivného bezdomovce výměnou za pořádný pekáč žebírek a tři piva v hospodě U Kašpara. Pan Král se nejdříve bránil, protože si nedovedl představit, co bude asi tak dělat s žirafou, ale když ji bezdomovec přivedl, byla to láska na první pohled. Pan Král měl naštěstí domek se zahradou, takže prodal slepice a žirafě přestavěl kurník. Opravil plot a nad branku vymaloval ceduli „SAFARI LOVOSICE“.

Pan Král bydlel v domku se svou dcerou Princeznou, která právě začala chodit do první třídy. Jednou přiběhla ze školy dřív a s brekem, paní učitelka se ptala, jaká mají doma zvířátka, Princezna odpověděla, že žirafu, a všichni se jí vysmáli. Tehdy si pan král uvědomil, že to nebude ledajaká žirafa, alébrž to bude žirafa kouzelná.

Žirafu jako takovou viděl totiž jen pan Král, Princezna a možná ten bezdomovec, co mu ji daroval.

Nic to ovšem neměnilo na tom, že se žirafa rychle stala jejich nejlepší kamarádkou. Princezně totiž chyběla maminka, která jednou dopoledne odešla na nákup do Billy a nikdo už ji nikdy nespatřil. Žirafa se Princezně stala náhradní maminkou, nebo možná starší sestrou. Malovala si s ní, zpívala, učila se s ní číst, psát, počítat a vůbec byla celá úžasná. Jak to tak ale v životě bývá, problémy na sebe nedaly dlouho čekat.

Paní učitelce byly totiž ty neustálé historky s žirafou velmi podezřelé a nahlásila Královi na sociálku. Jednoho dne na vrata safari zabušila paní s nepříjemnými brýlemi a veledůležitou aktovkou.

- Ukažte nám tu žirafu, pane Králi. Pokud nám ji neukážete, budeme mít důvodné podezření, že svou dceru vychováváte v bludu a odebereme vám ji.

Pan Král se zalekl tak, že pozval dámu dovnitř a vzal ji do žirafího výběhu. Paní ze sociálky ale nebyla spokojená, a když spatřila ceduli „SAFARI LOVOSICE“, pomyslela si, že panu Královi už dočista přeskočilo, nařídila Princezně, aby si sbalila svých pět žiraf švestek a šla poslušně s ní. A jak řekla, tak bylo.

To bylo vše, co potřeboval lovec slyšet. Se zachmuřeným výrazem se zvedl, poděkoval panu Králi za příběh, nasedl do zebráckého Land Roveru a odjel.

Uplynul týden, a když se lovec neozýval, pan Král začal propadat trudomyslnosti. Za deset dní ho ovšem v baru Sauna lovec vyhledal.

- Pojďte se mnou, povídá mu.

V Land Roveru seděla Princezna.

Shledání bylo velkolepé. Pan Král Princeznu div nerozmačkal v objetí, a kdyby mu to nebylo žinantní, nejraději by objal i lovce. Když si všichni dostatečně osušili slzy štěstí a dojetí, zeptal se pan Král, jak se to lovci podařilo.

- Byl to boj, pane Králi. Nejdřív jsem musel zjistit, kam ta saň Princeznu odtáhla. Úředníci mne posílali od čerta k ďáblu, ale nakonec se mi ji podařilo vystopovat. Když jsem ji konečně našel, spala zrovna v cele, hlavu měla položenou na žirafě. Ta žirafa byla celou dobu s ní, pane Králi! Svedl jsem se saní lítý boj, ale nakonec musela kapitulovat, protože Princezna soužitím s žirafou evidentně netrpěla. Pak zbylo jen sehnat razítka na glejt, že je Princezna volná a může se vrátit k vám. Pusu už mi dala, safari si nechte, a kdybyste něco potřeboval, tady máte vizitku.

Pan Král nevěřil svým uším. Lovec mu potřásl rukou, otočil se na podpatku a odešel.

Žirafa si v Sauně objednala pivo, vzala si ho ven, rozhlédla se kolem a řekla, že už se jí po Lovosicích stýskalo.

[girafedisparu]

Zálezlická dračice

„Proč stojíme?“ ptá se asi devítiletý chlapec v kupé. „Na přejezdu v Dolních Zálezlech sedí drak a nechce se hnout,“ odpovídá mu s úsměvem průvodčí. „Ale mně se chce čůrat!“ odvětí na to kluk s důležitým výrazem ve tváři. „Vždyť běž,“ pokyne mu jeho maminka. Za dvě minuty je kluk zpátky s očima navrch hlavy: „Mami, mami, na tom přejezdu je doopravdickej drak!“

Slečna průvodčí se usadí k nám do kupé, tajemně se rozhlédne po našich obličejích a povídá: „To vám bylo tak…

Před mnoha lety, když se dostavěl IV. koridor, přemýšleli radní v Dolních Zálezlech, jak přitáhnout do města lidi. Dumali na poradě zastupitelstva, a když na nic nepřišli, přesunuli se do hospody U dubu. Hostinský Kliment se jich zeptal, co je trápí.

- Ale, nemůžeme přijít na způsob, jak sem dostat lidi, odpověděl mu starosta. Postupně se odtud stěhují a nikdo nový sem nechodí. Vždyť to musíš vidět sám v hospodě, chodí ti sem čím dál míň lidí.

Hostinský mu přitakal, natočil si čerstvou dvanáctku a jal se dumat s nimi. Když ani po třetím pivu na nic nepřišli, rozhodli se, že se zeptají toho nejpovolanějšího, automechanika Jarina.

Jarin byl šejdíř. Všichni o něm věděli, že nepodniká tak úplně poctivě, ale protože dohodil starostovi skoro nové Audi za dobrou cenu a Klimentovi spravoval dodávku, mhouřily se nad tím oči. Nechat si poradit od Jarina byl pořádně odvážný kus, protože ten nedal nikdy nic zadarmo. Nedalo se ale nic dělat, radní byli v koncích. Šlo se za Jarinem.

- Potřebujeme poradit, Jarine, povídá starosta, když se všichni nasáčkovali do autodílny. Jasná věc, povídá Jarin, co to bude, vašnostové? A tak mu starosta vypověděl, co je všechny trápí. Není problém, povídá Jarin. Vím přesně, co potřebujeme – potřebujeme draka.

Starosta se podezřívavě podíval na Klimenta, jestli jim náhodou něco nenasypal do piva, ale hostinský se tvářil stejně překvapeně jako ostatní. Inu, vyzvali tedy Jarina, at jim o tom řekne víc.

- To je jednoduchý, řekl Jarin. Objednáme draka, na kterého se budou jezdit dívat až z Prahy! Ubytujeme ho na nádraží ve staré výtopně, tu už stejně nepotřebujeme, bude to větší atrakce než lanovka na Větruši.

Na to ovšem zastupitelé slyšeli. Ústecká lanovka jim všem ležela v žaludku, protože kdo by jezdil do Zálezlů, když o kousek vedle je takový skvost.

- Ujednáno, řekl starosta. Jenom mi řekni, Jarine, kde takového draka seženeme?

- Nemějte stres, pane starosto. Náhodou mám kamaráda z Moldávie, který má kontakty na albánské lovce draků, co pro ně jezdí až do Turecka. Domluvím s ním cenu, to se nebojte.

Zastupitelé se dohodli, že nákup draka zafinancují z tajných peněz, které ulili z prodeje starých kolejí při rekonstrukci nádraží, a místostarosta Panáček pověřil Evku z podatelny, aby sepsala žádost o grant z Evropských fondů. Plácli si a oznámili Jarinovi, že má dodat draka.

Asi za tři týdny přišlo starostovi do schránky oznámení o rozměrné zásilce. Zjistil, že pro draka bude muset až do Neštěmic, kde kvůli tomu zřídili zvláštní pobočku ČD kurýra, protože v Neštěmicích je pošta od nádraží jenom přes silnici. Půjčil si od Klimenta dodávku a vyrazil.

Na poště starostu čekala cizokrajná bedna polepená barevnými nálepkami ŽIVÁ ZVÍŘATA, ACHTUNG FEUERFLUSSEN, BEWARE DRAGONS a NEKLOPIT, KŘEHKÉ s obrázky zakazujícími kouření, omývání ve vodě a manipulaci vysokozdvižnými vozíky. Zřízenec mu ji pomohl naložit a starosta se s velkou slávou vrátil zpět do Zálezlů. Tam už v hospodě čekali všichni, kdo v okolí něco znamenali. Hospodský Kliment rozhodl, že dá všem jednu rundu na účet obecního úřadu a místostarosta Panáček mu podepsal účet. Všichni netrpělivě čekali, co bude v bedně.

Nu a v bedně byl… drak.

- To bude asi dračice, prohlásil znalecky Jarin. Má namalované oči, ale už se jí to trochu rozmazalo. Kliment prohlásil, že pokud je to skutečně dračice, měli by ji pojmenovat Lída, po jeho nebožce ženě. To se nelíbilo starostovi, který prohlásil, že na výběr jména vyhlásí referendum.

Zálezlické referendum se dostalo do Wikipedie jako referendum s nejvyšší volební účastí u nás, bohužel ale nerozhodlo vůbec nic. Občané Dolních Zálezlů spolu dva týdny nemluvili a vzájemně si psali na ploty výhružné zprávy a ženská jména. Pak to dračici přestalo bavit a prohlásila, že se jmenuje Anežka.

Anežka se stala velkou atrakcí a v Dolních Zálezlech musely začít stavět nejen rychlíky, ale i EC a EN, protože se na ní jezdili dívat lidé až z Dánska. Říkali, že v zoologické zahradě v Kodani mívali také draka, ale nikdy se jim nepodařilo ho vylákat ze sluje, takže byl jenom vymalovaný nad vstupem a popsaný v propagačních letácích, ale nikdo vlastně najisto nevěděl, jestli v té sluji ten drak je. Dánské školy do Zálezlů pořádaly zájezdy a jednou se přijel podívat dokonce i sám pan ředitel zoo Marius Pedersen. Anežka se vystavovala, povídala si s turisty v šestnácti světových jazycích a radnice v Dolních Zálezlech dostala velkou přístavbu se skleněnou střechou.

Asi po třech letech se Anežka najednou objevila v hospodě U dubu a prohlásila, že by chtěla být užitečná. Shodou okolností tam zrovna zasedalo zastupitelstvo, které její podnět okamžitě zařadilo do programu jednání. Dumali a dumali, ale nevydumali nic. Po čtvrtém rumu začala být Anežka nervózní a prohlásila, že se nudí, a že jí buď najdou nějakou práci, nebo pojede do Kodaně zjistit, jestli tam ten drak je. Přišel čas zavolat Jarina, rozhodl starosta.

Jarin nápad samozřejmě měl. Zrovna se mu rozbila svářečka a on dal svůj svářečský průkaz do zástavy makedonským kamarádům, tak navrhl, že by mu Anežka mohla pomáhat. Radní vyslali za Anežkou Evku z podatelny a Anežka řekla:

- Proč by ne?

Jarin si ovšem vymínil, že k němu bude Anežka chodit zadarmo, protože ji Zálezlickým dohodil, ale jinak ji mohou pro něj za něj pronajímat, nebo dokonce platit. A tak se dračice Anežka přestěhovala k Jarinovi do dílny.

Jarinovo vrakoviště se zanedlouho stalo pověstným po celém okrese, a když jedno jeho Audi omylem ukradli, protože ho zloději považovali za nové, přijela se do jeho dílny podívat delegace až z Ingolstadtu. Byli překvapeni, že Jarin z Dolních Zálezlů má svářečku, která mluví plynně šestnácti jazyky, ale vůbec jim nebylo divné, že plive oheň a místo elektrod používá drápy. Správní rada takového koncernu je holt zvyklá na jinčí věci. Pochválili Jarinovi dílnu a oznámili mu, že když jim půjčí Anežku na čtyřtýdenní školení, dostane od nich certifikát. Tím ovšem dostali Jarina do zapeklité situace.

- Starosto, potřebuju poradit, doběhl Jarin celý udýchaný do hospody U dubu. Starosta byl tak překvapený, že si objednal u Klimenta gin, i když ho nikdy předtím nepil. Jarin mu všechno vyklopil a starosta se rozhodl, že gin si už nikdy nedá.

- Nedá se nic dělat, budeme muset hlasovat, oznámil starosta po delším přemítání. Řekni pánům z Ingolstadtu, že budou muset počkat. Zařídím jim pokoj v hotelu Praha. A jak řekl, tak udělal.

Starosta svolal zasedání hned na další večer. Názory létaly vzduchem a ani po dvou hodinách to nevypadalo, že by se měl urodit nějaký výsledek. Anežka zatím opravila předsedovi představenstva koncernu jeho Audi, které mu poničila Evka z podatelny, když jí na něj upadly balíky s pohlednicemi. V hospodě U dubu se svolávalo referendum, které nakonec rozhodlo, že certifikát je certifikát a Anežka pojede do Ingolstadtu.

Čtyři týdny uplynuly jako voda, pak další dva a Jarin už začal být celý nesvůj, protože neměl kam dávat auta na opravu a musel si pronajmout místo v Ústí pod mostem. Což by tak nevadilo, jenže už třetí týden pršelo a začalo se zvedat Labe. A pak přišel pohled z Kodaně.

Anežka psala, že ve sluji žádný drak nebyl, ale našla tam rodinku leguánů, se kterými se dost spřátelila. A že v Ingolstadtu po ní chtěli zbrousit drápy podle ISO 9001, takže se na to vykašlala a žádný certifikát nebude. V pondělí je doma.

V pondělí tedy vystrojili v Dolních Zálezlech slávu, Jarin si vzal sváteční montérky a přinesl Anežce kytku, kterou natrhal v příkopě za tratí. Anežka byla tak dojatá, že ho objala a kytku mu snědla.

Jarina to tak vzalo, že se vykašlal na šmelinu a začal v autodílně vydávat doklady. A když se na trati rozbijí závory, Jarin s Anežkou je spraví zdarma. A to je přesně ten důvod, proč tady stojíme,“ dokončila průvodčí svůj příběh. Vlak zahoukal, pomalu se rozjel, a kluk zamával z okénka drakovi, který mu zamával zpět.