Qiang Jin Jiu - Kapitola 11
Nový rok
Shen Zechuanovi byla odstraněna pouta. Zahýbal zápěstím a přitom poslouchal, jak velitel čety reptá. Ji Gang popojel kolečkem a rychle dokončil vykládání vína pro císařskou armádu. S hrubou látkou omotanou okolo hlavy se k nim přesunul.
Poté, co velitel čety Ji Gangovi nakázal, aby do jara dokončil úklid nádvoří, vyšel ven a nařídil četě na stráži, aby o proběhlém incidentu nešířila informace.
„Jsi zraněný?“ Zatáhl Ji Gang Shen Zechuana za paži.
„Ne.“ Zvedl Shen Zechuan ruku a otřel si zátylek, kde zůstaly stopy od škrcení. „Shifu.“
Ji Gang se hned zeptal: „Kde to bolí?“
Shen Zechuan jen zavrtěl hlavou. Chvíli nad něčím přemýšlel, než řekl: „Jeho vnější bojové umění je silné a divoké a jeho kopy a pěsti jsou mocné. Připadá mi to povědomé.“
Ji Gangova popálená znetvořená tvář vypadala udiveně. „Náš boxerský styl rodu Ji nikdy nebyl předán nikomu zvenčí.“
„Neodvážil jsem se jeho výpadům čelit okamžitě.“ Zdálo se, že v Shen Zechuanových ústech přetrvala pachuť krve. Špičkou jazyka si olízl zuby a chvíli přemýšlel, než řekl: „Bál jsem se, že by mohl začít něco tušit, takže jsem si netroufnul použít všechny odrazy. Jenomže udělat scénu a hrát pitomce ho také nemohlo ošálit. Shifu, proč mě tak nenávidí? Učitel mluvil o současné politické situaci. Neměli by to být příbuzní císařovny vdovy s ní v čele, které by měl nenávidět ze všeho nejvíc?“
„Ten spratek byl opilej!“ Řekl Ji Gang s odporem: „A tyrani si vždycky vybírají slabé, takže mu nezbylo než si svůj vztek vybít na tobě.“
Shen Zechuan zatřásl levou rukou: „Hledal tohle. Poznává to shifu?“
Na jeho dlani tiše ležel starý a opotřebovaný kostěný prsten, co se nosíval na placi.
„Lidé s působivou silou paží často používají velké luky a tak musí nosit tento druh prstenů, když natahují tětivu.“ Prohlédl si Ji Gang prsten a pokračoval: „Tenhle druh opotřebení je s největší pravděpodobností způsoben natahováním velkého nebeského luku Libejské kavalerie. Druhý mladý pán ale do války nesměřuje, tak k čemu ho nosí?“
+++
Xiao Chiye v tichosti spal. Byl to až Lu Guangbai, kdo ho probudil.
„Včera v noci si byl vážně kus práce.“ Neudržel se Lu Guangbai a posadil se na židli. „Sotva si dostal post a už sis šel řikat o malér. Akorát jsem viděl Jiminga odcházet a mířit do paláce.“
Xiao Chiye cítil nepříjemný pocit v hrdle, jak jenom tak ležel pod dekou. „Moc sem pil.“
„Za pár dní opustíme hlavní město.“ Řekl Lu Guangbai se vší vážností. „Nemůžeš takhle dál pít. Co budeš dělat, až se zpiješ do stavu, kdy ti budou bojová umění k ničemu, a tvoje tělo se zhroutí?“
Xiao Chiye neodpověděl a tak Lu Guangbai pokračoval: „Na včerejší hostině zničili srdce tvého staršího bratra, takže bys pro něj měl mít trochu pochopení. Má plné ruce práce s Libejskými vojenskými záležitostmi a ještě se stará o tvojí švagrovou. A teď tě tady musí nechat. Je mu hrozně. A-Ye, kdo na něj před ostatními nepěje chválu? Všichni ale doufají, že už se nevrátí pokaždé, když vyrazí do bitvy. A pro tyhle lidi musí rok co rok vést svoje vojáky na bitevní pole. Sám to nikdy neřekne, ale je taky z masa a kostí. Tak jak by ho to mohlo neranit?“
Xiao Chiye zvedl přikrývku a dlouze si povzdychl. „Copak myslíš, že tomu nerozumim?“
„A rozumíš?“ hodil mu Lu Guangbai mandarinku: „Jestli tomu rozumíš, tak vstaň a omluv se mu.“
Xiao Chiye chytil mandarinku a posadil se.
Lu Guangbai se podíval na obvázanou ránu na jeho ruce a neubránil se smíchu. Sedíc na židli, sám jedl mandarinku a řekl: „Proč si ho provokoval? Ty se prostě musíš jít nechat pokousat, než budeš spokojenej!“
„Řek sem mu, aby zazpíval.“ Řekl Xiao Chiye. „Ale on tvrdil, že chci jeho život. Řekni mi - je to s nim snadný?“
„Ani s tebou to neni snadný, když se začneš na ulici prát s odsouzenym vězněm. Naštěstí Jiming dorazil včas, jinak by bylo dneska ve městě další pozdvižení.“ Odmlčel se na chvíli, než se zeptal: „Seš vážně zraněnej?“
Xiao Chiye zvedl ruku, aby se podíval a podrážděně řekl: „Narodil se v roce psa.“
+++
Xiao Jiming se vrátil až odpoledne. Zhao Hui, který šel za ním, si všiml Xiao Chiyeho, který čekal pod okapem.
„Dage.“ Zvolal Xiao Chiye.
Xiao Jiming si svlékl kabát a Zhao Hui si ho převzal. Pak přišla služebná, která v rukách držela měděnou mísu. Xiao Jiming si umyl ruce a ignoroval ho.
Zhao Hui se na něj ohlédl a řekl: „Mladý pane, nejdeš dnes na průzkum císařské armády? Dojdi si pro token místokrále a vrať se na večeři.“
Xiao Chiye mu odpověděl: „Pudu, až mi to řekne starší bratr.“
Xiao Jiming si osušil ruce a konečně se na něj podíval: „Včera večer jsem ti neříkal, abys někam chodil, ale tys stejně šel, nebo ne?“
Xiao Chiye mu odpověděl: „Šel jsem špatným směrem. Původně jsem měl v plánu se vrátit domů.“
Xiao Jiming vrátil kapesník zpět do měděné mísy: „Jdi si pro token a pak se vrať na jídlo.“
Teprve poté Xiao Chiye odešel.
+++
Od té doby, co byla císařská armáda zproštěna povinnosti střežit hlavní město, začal její úřad pomalu chátrat. Xiao Chiye pobídl koně a zahlédl několik mužů v krátkých kabátcích zajištěných šerpou v pase, jak sedí a vyhřívají se na slunci, zatímco si povídají. Jejich nečinnému, línému pohledu nezbylo nic z udatnosti, kterou by člověk od armády očekával.
Xiao Chiye sesedl z koně a s bičem v ruce vykročil na nádvoří, kde stála lysá borovice a hromada sněhu ledabyle naházená stranou. Rampouchy visící na okapu verandy nikdo neodstranil a podle toho, jak to vypadalo, střešní tašky ještě čekaly na nový nátěr.
No, byli chudí.
Xiao Chiye pokračoval ve zkoumání okolí. Barva z pamětní desky se už odlupovala. Sešel několik schodů do hlavní síně a bičem zvedl závěs a mírně se sklonil, aby mohl vstoupit.
Muži, kteří seděli uvnitř kolem kamen a louskali arašídy, okamžitě otočili hlavy a podívali se na Xiao Chiyeho. Xiao Chiye odložil bič na stůl a přisunul si židli, aby se posadil - netrvajíc na jakýchkoliv formalitách. „Takže jsou všichni tady.“
Všichni kolem s rachotem vstali a hlučně pošlapávali arašídové skořápky pod svýma nohama. Většina byla starší čtyřiceti let a pocházela ze starých vojenských domácností. A i když se motali v císařské armádě už tak dlouho, neměli žádné speciální schopnosti, o kterých by se dalo mluvit, kromě toho, že byli zběhlí v bezostyšném vymáhání peněz. Když teď uviděli Xiao Chiyeho, změřili si ho pohledem od shora dolů a vzájemně si povyměňovali záludné pohledy s postraními úmysly na mysli.
„Druhý mladý pane!“ Otřel si jeden z nich ruce do své róby a s úsměvem řekl: „Čekali jsme, až si dnes vyzvednete svůj token!“
Xiao Chiye odpověděl: „Tak teď jsem tady, ne? Kde je můj token?“
Muž s úsměvem řekl: „Čekali jsme na vás dnes ráno, ale nepřišel jste a ministerstvo prací na nás naléhalo, abychom se dali do práce, takže si ho vzal asistent velitele Cao, aby rozmístil muže. Vrátí se pozdě. Jakmile tu bude, pošlu někoho, aby token doručil do vaší rezidence.“
Xiao Chiye mu úsměv opětoval a řekl: „A ty jsi?“
Muž řekl: „Já? Říkejte mi klidně jen Lao Chen![1] Býval jsem velitelem roty Dichengu. Sám Hua Shisan mě doporučil k povýšení a tak jsem teď tady v naší císařské armádě.“
„To je divný.“ S jednou rukou na opěrce křesla se Xiao Chiye naklonil ke straně a podíval se na Lao Chena. „Přímo pod místokrálem by měl být oblastní zástupce velitele císařských gard, tak jak skončil můj token v rukách asistenta velitele?“
„Vy to zřejmě nevíte, ale...“ Když Lao Chen viděl, že Xiao Chiye pozorně naslouchá, jeho předkloněné tělo se nerozvážně narovnalo: „Vojáci Zhongba byli loni poraženi a tak nebylo možné dovézt obilí z Jinchengu, což vedlo k nedostatku potravin v Qudu. Byrokraté z ministerstva státní správy si nemohli dovolit vyplácet roční platy a tak snížili počet zaměstnanců úřadu císařské armády na polovinu. V současné době nemáme zástupce velitele. Nejblíže této pozici je asistent velitele Cao. Zbylo nás jen pár.“
„Takže říkáš,“ řekl Xiao Chiye: „že místokrálův token autority může nosit kdokoliv?“
„Naše obvyklá praxe v minulosti byla prostě si token vzít a jít. Úkoly ministerstva prací na sebe nenechají čekat. Jsme ve skromném postavení a naše slovo má jen malou váhu. Nemůžeme si dovolit nikoho urazit. Nemáme na výběr.“ Začal Lao Chen házet vinu na ostatní: „Pokud si myslíte, že je to proti pravidlům, musíte to dát najevo ministerstvu prací.“
„Jsem legitimní místokrál s tokenem autority.“ Řekl Xiao Chiye: „Proč bych měl něco vysvětlovat ministerstvu prací? Ten, kdo velí císařské armádě, je císař. Ve jménu přátelství v minulosti císařská armáda pomáhala šesti ministerstvům, aniž by si s nimi vyrovnala účty, když potřebovali naši pomoc. Ale kdokoliv bude ode dneška chtít pracovní sílu, pokud mi nebude schopen dát řádné vysvětlení svěřených úkolů a jasné vyúčtování, ať s nasazením mých mužů nepočítá.“
„Můžete si říkat, co chcete.“ Lao Chen a ostatní se začali smát. „Nicméně teď když nemáme na starosti hlídky a obranu, jsou z nás pochůzkáři a dělníci! Pořád můžeme ukázat svojí užitečnost tím, že budeme pomáhat šesti ministerstvům. Kromě toho, Jeho Veličenstvo císař o tom za posledních několik let nikdy neřeklo ani slovo. Druhý mladý pane, mít peníze v kapse není tak dobré, jako mít přátele na císařském dvoře. Dříve jste žíval v Libei, ale situace císařské armády se liší od Libejské obrněné kavalerie. Některé věci tady prostě fungovat nebudou! Navíc - naše císařská armáda se prostě nevyrovná osmi velkým výcvikovým divizím! Kdo-„
Xiao Chiye vstal a řekl: „Kdo si řek, že tě doporučil na tvůj post?“
Lao Chenův výraz se rozzářil, když zcela narovnal záda. Jakoby si nemohl pomoct, zopakoval to potřetí nahlas: „Pan Hua Shisan! Znáte ho také? Je to vnuk císařovny vdovy prostého původu! Je to třetí slečny Hua-“
Xiao Chiye zvedl nohu a nakopnul ho! Lao Chen stále mluvil s rozzářenou tváří, když ho kopanec zaskočil tak, až přepadl a narazil do stolu a židlí. Čajová konvice se rozbila a čaj se rozstříkl po celé podlaze. Lao Chen se polekaně vrátil k rozumu, až se celý rozechvěl, jak se plazil a klečel na zemi.
„Povaleč vychovanej konkubínou z rodu Hua.“ Xiao Chiye smetl ze stolu skořápky arašídů. „V minulosti šlapal v mejch botách. Co si myslíš, že je to za vlivnou oporu? V nejlepším případě je to jen malá ryba. Chci místokrálův autorizační token. Místo toho mi začneš vykládat pravidla. Seš tak zaslepenej, že ani nepoznáš, kdo sem? Od týhle chvíle sem to já, kdo má v císařský armádě poslední slovo!“
Lao Chen se podepřel rukama, aby se mu mohl poklonit. Poté, co se mu dostalo tak hrubého probuzení, spěšně řekl: „Druhý mladý pane, druhý mladý pane...“
„Kdo je, sakra, tvůj druhej mladej pán?“ Xiao Chiyeovy oči byly pronikavě ledové: „Jako místokrál císařské armády jsem váš pán, který řídí váš život. Chovat se přede mnou arogantně a předstírat, že sem nějakej místní chuligán? Ministerstvo prací potřebuje pracovní sílu pro manuální práci a všichni nasazení muži sou z císařský armády. Kdyby v tom nehráli roli peníze, stálo by ti za to se jim vrhat k nohám? Všichni vespodu se můžou udřít k smrti, ale ty si vesele povoluješ opasek, aniž bys hnul prstem. Co? Hua Shisan řekl, že tě ochrání a tak vážně myslíš, že teď ve svejch rukách držíš zlatej token chránící před smrtí?!“
„To bych si nedovolil. To bych si nikdy nedovolil!“ Lao Chen se na kolenou posunul o několik kroků a řekl: „Vaše excelence! Tento pokorný sluha plácal nesmysly...“
„Půl hodiny.“ Řekl Xiao Chiye. „Autorizační token, rejstřík jmen a dvacet tisíc vojáků. Všechny si je zkontroluju. Nevadí, když bude někdo chybět, vy, pánové, ho můžete nahradit svými hlavami.“
Lao Chen se spěšně zvedl na nohy a vyřítil se ven.
+++
O několik dní později opustili generálové město. Císař Xiande vedl stovky úředníků, aby vyprovodili Xiao Jiminga. Přerušovaně kašlal, zatímco držel Xiao Jiminga za paže v hustém sněhu.
„Jimingu.“ Císař Xiande byl zabalený v kabátu, přesto bylo znát, jak strašně byl hubený. „Až dnes odejdeš, uvidíme se znovu nejdříve příští rok. Na hranicích Libei panuje neklid. Ačkoliv byla kavalerie Biansha zahnána na ústup, stále se odmítá uklonit a podřídit se nám. Nenasytné ambice dvanácti kmenů jsou křišťálově jasné. Jsi můj důvěryhodný úředník a zároveň udatný generál Da Zhou. Ve všem, co děláš, musíš být opatrný.“
„Tentokrát jsme přišli na záchranu Vašeho Veličenstva pozdě, a přesto nám Vaše Veličenstvo stále projevuje svoji přízeň. Otec i tento pokorný služebník se za to cítí provinile. Kdykoliv Vaše Veličenstvo vydá rozkaz, Libei bude riskovat život i zdraví.“ Řekl Xiao Jiming.
„Od chvíle, co tvůj otec onemocněl, se se mnou již nesetkal.“ Otočil císař Xiande pomalu hlavu dozadu a zadíval se na masy lidských hlav u městských bran. Pak se podíval na nádherný palác, který se tyčil nad Qudu po stovku let, než tiše řekl: „Zklamal jsem všechny věrné vojáky, kteří na bitevním poli přišli o život tím, jak dopadla celá záležitost s přeživším členem rodu Shen. Ale tak dlouho jsem stonal, že je už příliš mnoho oblastí, ve kterých mám svázané ruce.“
Xiao Jiming sledoval jeho pohled a po chvíli řekl: „V Qudu zuří vítr a sníh. Vaše Veličenstvo, prosím, dávejte pozor na své zdraví.“
Císař Xiande pomalu pustil Xiao Jimingovu ruku: „Můj dobrý synu, jdi.“
Lu Guangbai pobídl koně z města. Jak se dalo čekat, uviděl Xiao Chiyeho, který čekal v pavilonu na úpatí hor. Ze svého koně na něho z dálky zapískal: „Odcházíme!“
Xiao Chiye vedl svého koně a řekl: „Ve válečném bratrstvu řeky a moře se zmítají v bouřlivém příboji, až míváš obavy o vesla i člun. Buďte opatrní!“
„Jestli chceš něco říct, tak to řekni. Proč recitovat básně?“ Lu Guangbai se srdečně zasmál. „Jen počkej. Jednoho dne se budeš moct vrátit domů.“
„To záleží na osudu.“ Usmál se Xiao Chiye také.
Za nimi se začal ozývat zvuk koňských kopyt. Lu Guangbai se ohlédl. Jezdkyně na koni, která se k nim ve sněhu blížila, byla oblečená v jednoduchém starém hábitu a černé vlasy měla svázané do vysokého culíku. Lu Guangbai rychle otočil koně a křikl: „Vrchní velitelko! Pojeďme spolu.“
Qi Zhuyin zpomalila. Byla oblečena na lehko jen v kabátu a staré róbě a na zádech nesla dlouhý meč. Kdyby se člověk zaměřil jen na její vzhled, mohla to klidně být jen obyčejná žena z válečného bratrstva. Teprve až když se kolem ní prohnal vítr, vykrystalizovala její tvář do překvapivé krásy.
„Ten tvůj kůň není nic moc.“ Zvedla obočí a usmála se, čímž okamžitě odhalila svojí sílu. „Mého nedožene, nebo jo?“
Ale Lu Guangbaiovi se to líbilo. „Neni tak obratnej a statečnej jako ten vrchní velitelky, ale je to hodnej kluk , kterej přežil na bitevním poli. Udělejme si závod a uvidíme, jestli se mu vyrovná nebo ne.“
„Támhle ten mi připadá vzácný.“ Qi Zhuyin zvedla bradu a pokynula na Xiao Chiyeho. „Vyměníš si ho se mnou?“
Xiao Chiye pohladil svého oře po hřívě a řekl: „Ne, díky. Ať se na to dívám jakkoliv, vždycky budu ten, kdo prohrál.“
Qi Zhuyin zvedla ruku a něco po Xiao Chiyem hodila. Xiao Chiye to chytil oběma rukama. Byla to nezvykle těžká popravčí čepel zasunutá v pochvě.
„Před novým rokem odchovala Libei pro Qidong várku skvělých bojových ořů a zásluhu na tom máš ty. Tuhle věc ukoval nejlepší řemeslník z mých účetních knih. Stálo mě to spoustu cenných materiálů.“ Řekla Qi Zhuyin. „Co ty na to? Teď neprohráváš, co?“
Xiao Chiye si čepel potěžkal v rukách a zasmál se: „Vrchní velitelko, od téhle chvíle si moje drahá jiejie! Meč, kterej sem si přines z domova, je možná dobrej, ale moc lehkej. Neovládá se tak snadno, jako tenhle.“
Qi Zhuyin mu odpověděla: „Jiejie? Počkej, až ten meč vytáhneš a budeš mi říkat yeye!“
„Má tahle čepel jméno?“ Zeptal se Xiao Chiye.
„Jedno mě napadlo,“ řekla Qi Zhuyin. „Ten, kdo mluví o bezcitnosti vlka, je sám neukojitelný a nemilosrdný. Není pro tebe ideální?“
Ale Lu Guangbai řekl: „Slovo nemilosrdný je možná trochu moc divoký. On je spíš-“
„Divoký.“ Qi Zhuyin s prásknutím máchla bičem a oř pod jejím sedlem okamžitě odcválal pryč. Aniž by se ohlédla, řekla: „To, co od muže z Libei chceš, je právě to, aby byl divoký!“
Hlavní armáda na druhé straně se již dala do pohybu. Červené střapce z moře kopí posádkových jednotek Qidongu následovaly těsně za Qi Zhuyin a hnaly se směrem k divočině na východě. Lu Guangbai nelenil. Mávnul rukou na Xiao Chiyeho a pak pobídl svého koně, aby je dohonil.
V příštím okamžiku Xiao Chiye uslyšel, jak obrněná kavalerie dupe po zemi. Skoro měl pocit, jakoby se pod jeho nohama mírně třásla. Xiao Chiye se podíval do dálky, jen aby uviděl svého staršího bratra v čele. Jako vlna černého přílivu se známá obrněná kavalerie z Libei přehnala přes zasněžené pláně a odcválala na sever.
Raroh lovecký prorazil vítr, aby je následoval. Vznášel se ve vzduchu nad Libejskou obrněnou kavalerií a zapištěl. Xiao Chiye stál a svíral svoji čepel, jak sledoval, jak obrněná kavalerie mizí v nekonečném moři sněhu.
+++
Shen Zechuanova mysl bloudila a až hlas velkého rádce ho přivedl zpět.
„Nyní, když se generálové vrátili na své pozice, upadlo Qudu opět do slepé uličky.“ Velký rádce Qi natáhl s rozcuchanými vlasy krk, aby se na Shen Zechuana podíval. „Nemáš moc času. Nesmíš být ochoten zůstat uvězněnou želvou ve sklenici.“
„Oni jsou jako řeznický nůž a já maso na jejich prkénku.“ Vzhlédl Shen Zechuan a řekl: „Učiteli, opravdu mám ještě šanci opustit toto místo?“
„Štěstí a neštěstí jsou na sobě závislé. Být zavřený není nutně špatná věc.“ Velký rádce Qi otevřel zátku kalabasy a napil se několika doušků vína. „Je snazší nenápadně čekat, když zůstaneš za zavřenými dveřmi. V budoucnu budeš mít spoustu příležitostí!“
V dálce se rozezněl palácový zvon. Začal nový rok.
[1] Lao Chen – Starý Chen
0 notes