#bansko | Explore Tumblr Posts and Blogs

archivace · 19 days

Text

Nikola Vaptsarov - "bulharský Julius Fučík", ke kterému se hlásí v Bulharsku i Makedonii, účastník protinacistického odboje

Světoznámý bulharský básník Nikola Vaptsarov se narodil roku 1909 ve městě Bansko v západním Bulharsku. Jeho otec Jonko Prodančin se účastnil národně osvobozeneckého boje v oblasti Pirin a matka Jelena Vezová studovala na vysoké škole v Samokově a nějakou dobu pracovala jako učitelka. Malá Nikola v sobě spojovala ctnosti obou druhů. Od útlého věku projevoval výjimečný soucit, který se později změnil v náklonost k lidem. Toto „lidumilství“ ho provázelo vždy a všude až do konce jeho života. Po ukončení základního vzdělání v rodném městě v roce 1924 nastoupil na nedokončené smíšené gymnázium v Razlogu. To byla doba jeho prvních publikací v tisku. Začal se zajímat o literaturu a snil o studiu tohoto oboru, ale podle vůle svého otce nastoupil do školy námořních motorů ve Varně (1926-1932). V posledním roce studia jako praktikant na lodi "Burgas" cestoval po Středozemním moři a věnoval této cestě cyklus básní "Imprese". V roce 1932 nastoupil jako topič do továrny na papír a lepenku bratří Balabanovů v obci Kočerinovo a poté jako mechanik. Zde založil rodinu s Bojkou Dimitrovovou a narodil se jim syn Yoncho. V roce 1936 byl propuštěn a přestěhoval se do Sofie, kde jeho malý syn zemřel ve věku sedmi měsíců. Po vážné nezaměstnanosti nastoupil Vaptsarov jako technik do továrny bratří Bugarčevů a poté pracoval jako topič na železnici a na sofijských městských jatkách. Na začátku roku 1940 vydal jedinou sbírku básní vydanou za svého života, Motorové písně. Kromě 20 děl shromážděných v knize zanechala Vaptsarova také několik desítek básní, drama "Devátá vlna", básně pro děti, eseje, články atd. Jeho život a dílo byly zasvěceny boji, touze vybudovat lepší, spravedlivější svět, prosycený jeho vírou, příslovečnou, očišťující vírou v "dobro a lidskost", která dává smysl lidské existenci. Po vypuknutí druhé světové války v roce 1941 se zapojil do protinacistického odboje. Ostně k Bulharsku byla připojena Severní Makedonie, kde odbojová skupina rovněž působila. Za necelý rok - 4. března 1942 bylo zatčeno více než 60 lidí z odboje. Mezi zatčenými byl i Nikola Vaptsarov. V dubnu ve vězení napsal své poslední básně: první verše "Smrtelná postel" a "Sbohem". Obě patří dnes k vrcholným dílům světové klasické literatury. 23. července téhož roku byly přečteny rozsudky smrti pro Nikolu Vaptsarova, Antona Popova, Antona Ivanova, Atanase Romanova, Pjotra Bogdanova a Georgije Minčeva. Podle zákona o ochraně státu musí být rozsudek vykonán do 24 hodin. Téhož večera na posádkové střelnici v Sofii odsouzení čelili smrti za doprovodu Botevovy písně "Ten, kdo padne v boji za svobodu… A několik hodin před střelbou dostalo šest z nich právo napsat své poslední dopisy svým příbuzným. Dalších pět píše takové dopisy a Nikola Vaptsarov nezanechá jediný řádek adresovaný nikomu. Ale na úkor toho, když se ho dotkla smrt, měl dost síly podívat se otevřeně do její tváře a psát básně. Napsal druhou sloku své básně "Smrtelná postel":

Никола Вапцаров, „Доклад“, 1936 …

Nikola Vapcarov, "Doklad"

" От Никола Иванов Вапцаров върху Македония и задълженията на писателите-македонци към нея, които трябва да следват революционните идеи на Гоце Делчев и Даме Груев.

Да се правят доклади в такъв важен момент със сухо, догматично, теоретично отношение към един проблем, който е в кръвта ни, е мисля светотатство. Не, че не трябва здраво да се разчетат всички обективни и субективни предпоставки, но струва ми се за нас като пишущи македонци е необходима една първична емоционална сила, която да раздвижи кръвта ни, да раздвижи емоционално много притъпени чувства, много спомени и да ни върне на местопредназначението ни. ила.

Ние теоретизирахме, теоретизирахме, класово разнищвахме един въпрос съвсем конкретен, един прост въпрос, който е спомен, един въпрос чието име е Родина.

А той живееше с родилни болки в тези хора, той ги караше да сънуват една малка

къща с разцъфтели дървета в Тетово. Или на¬смолена рибарска лодка в Костур, или една стара легенда, която разказват покритите с мъх зидове на Прилеп, и колко още спомени, които порят съзнанието на всеки македонец. Не че фурнаджийския работник, не че гладния земеделец, не че дребния чиновник не мислят, че парите за хляба при сегашната икономическа система няма да стигнат и при независима Македония. Но нашата грешка е там, че не намерихме живата връзка между икономиката и живота, между нас и онези, които не разбират нещата в онази ширина, в която ги разби¬раме ние. И се случи така, че събитията ни надскочиха, удариха ни ритник и след този ритник тази вечер едва ние се мъчим отново да запазим равновесие. Случи се така, че в Сръбска и Гръцка Македония великобългарските утопии изстиват и крепне едно поколение, ентусиазирано от лозунга – Свободна и Независима Македония. Това е най-важния етап от македонския въпрос в последните години, който ние навреме не забелязахме и за чието проспиване носим лична и организационна отговорност. Да се търси организационна отговорност е било винаги лесно. Ние сме свикнали след всяка грешка да правим стереотипни самокритики, да приказваме, да пишеме и все пак да тъпчем на място. Но ако ние милееме за своята Родина, ако в нас има капка македонска кръв, ако в нас е останала искра от благороден патриотизъм, този път трябва да се впрегнем, за да понесеме част от тежестта на едно дело и жестокото величие на една епоха. Действително страшни упостушения направи в народната душа бившата ВМРО. Тя ни остави едно наследство на огорчение. Една невяра. Нека не си правим илюзии, че народа в Петричко и в бежанията в България знаят добре да разграничават нашия кристален идеализъм от бандитските приьоми на михайловизма. Ние нямаме създадено едно стройно, популярно учение, което напълно да измести болката от простата душа с вяра. И нашите другари, които ще боравят с политика, трябва добре да внимават, защото досега е ясно, че още не е преминала организационната антипатия. Нашите другари, които ще боравят с политика трябва да оперират внимателно още и затова, че на една наша силна организация, може да бъде противопоставен като политическа нужда отново михайловизма.

Но докато дотука ние търсихме отговорности, които не ни засягаха, които бяха на педя далеч от нас, ето че камшика на обективизма трябва да заиграе и по гърбовете ни. Какво направихме ние, другари, за да помогнем на политическия процес? Направихме ли нещо системно, организирано? Помъчихме ли се поне да създадем убеждението, че съществува македонска литература. Помъчихме ли се да създадем с малките си силици, впечатление че съществува група пишущи хора, която не е забравила обществените си задължения към своята родина? Простете, другари, но аз мисля, че отговора трябва да бъде – не. В това направление не се е направило нищо повече, а дори по-малко от онова, което направи михайловизма.

Не мислете, че всичко това ще стане на един дъх. Но не забравяйте, че не сме само ние. Не забравяйте, че ако с нещо покажем

съществуването си си, усилията си, от доле ще изникнат други, които далече ще ни заминат. Верно е, че работите не тръгват никога като курдисан часовник. Ще се срещнат мъчнотии, но те няма да бъдат толкова обществени, колкото вътрешни – в самите нас. Тия мъчнотии според силите си ще преудолеем, но трябва страшно напрежение и себеотрицание. Трябва да се напънем мъжки. Какво се иска всъщност от нас? Много. Твърде много. Поне от тези, които сме събрани тука. Ние сме македонци.

4(Трябва да се напънем мъжки. Какво се иска всъщност от нас? Много. Твърде много. Поне от тези, които сме събрани тука. Ние сме македонци. И нашето творчество трябва да бъде в служба на македонската кауза. За мнозина ще бъде трудно… "

Nikola Ivanov Vaptsarov o Makedonii a povinnostech makedonských spisovatelů vůči své zemi, včetně následování revolučních myšlenky Gotse Delcheva a Dame Gruev.

Dělat zprávy v tak důležitou chvíli se suchým, dogmatickým, teoretickým postojem k problému, který máme v krvi, je, myslím, svatokrádež. Ne, že by se neměly pečlivě číst všechny objektivní a subjektivní premisy, ale zdá se mi, že my jako makedonští spisovatelé potřebujeme prvotní emocionální sílu, která nám rozproudí krev, rozproudí emocionálně mnoho otupělých pocitů, mnoho vzpomínek a přivede nás zpět na cestu k cíli.

Teoretizovali jsme, teoretizovali jsme, řešili jsme jako třída velmi konkrétní otázku, jednoduchou otázku, kterou je paměť, otázka, která se jmenuje Vlast.

A v těchto lidech žil s porodními bolestmi, nechal je snít o malém domku s rozkvetlými stromy v Tetovu.

Nebo dehtovaná rybářská loď v Kosturu nebo stará legenda, kterou vyprávějí mechem porostlé zdi Prilepu,

a kolik dalších vzpomínek zaplaví mysl každého Makedonce.

Ale zatímco jsme hledali povinnosti, které se nás netýkaly, které byly na vzdálenost od nás, na zádech nám musí hrát bič objektivismu.

Co jsme my soudruzi udělali, abychom pomohli politickému procesu? Dělali jsme něco systematického, organizovaného? Pokusili jsme se alespoň vytvořit přesvědčení, že makedonská literatura existuje.

Snažili jsme se svými malými siliky vzbudit dojem, že existuje skupina píšících lidí, kteří nezapomněli na své veřejné povinnosti vůči vlasti?

Nemyslete si, že se to všechno stane na jedno posezení. Ale pamatujte, nejsme to jen my. Nezapomínejte, že pokud svou existenci, snahu něčím ukážeme, vynoří se zdola další, kteří nás dalece předčí. Je pravda, že věci nikdy nejdou jako hodinky. S obtížemi se setkáme, ale nebudou ani tak veřejné, jako spíše vnitřní – uvnitř nás samých. Tyto těžkosti překonáme, jak nejlépe umíme, ale potřebujeme obrovské napětí a sebezapření. Musíme se obsadit. Co se po nás vlastně žádá? Mnoho. Příliš mnoho. Alespoň od těch z nás, co jsme se tu sešli. Jsme Makedonci. A naše dovednost musí sloužit makedonské věci. Pro mnohé to bude těžké…“

Veliké Tarnovo

0 notes