celibatnavesnici

[celibatnavesnici]

Jsem totálně v hajzlu. Mám něco strašně špatně v hlavě a obávám se, že dokud nepřijdu na to, co, nebudu schopná posunout se dál. Píšu bakalářskou práci. Všichni mi říkají, je to jen bakalářka, nic se neděje, uděláš to, co už jsi udělala tolikrát, jen to místo patnácti stran bude mít čtyřicet.

Nikdo mě už ale nepřipravil na to, že termín odevzdání se dozvím příliš pozdě a že by se mi hodily tak dva měsíce navíc, takže jsem pod tlakem. I to by se dalo, už mám třicet stran čistýho textu z literatury, teď jen dodat trošku bádání, úvod, závěr a obrázky, ale ne, píšu totiž moc esej. Dneska jdu na konzultaci a jsem zvědavá, jak pan doktor dosáhne toho, že budu schopná ten text vysušit, protože to asi neumím. Takže se to budu muset naučit, ale hodně rychle, protože už mám jen čtyři týdny. Je to jeden klacek za druhým a já se z toho hroutím do panických, hodně ubrečených, nudlema obalených lehce sebelítostivých stavů, kdy nechápu, proč jsem se do toho všeho proboha pouštěla, jak mě může mít můj milej rád a že to dodělat musím, protože ten vozejk táhnu už pět let a celou tu dobu mě živil táta a všichni, včetně mě očekávají, že to prostě udělám. Vždyť jsem chytrá, vždyť na to mám. Ale hlavně, vždyť to udělal každej druhej blbec.

Pozitivní je, že nemám kapacitu se bát státnic a už vůbec koncertu nebo prezentace na středověkým semináři. Byl by někdo tak moc hodnej a řekl tý neurotický desetiletý přestresovaný Kačence, že se nic neděje, že je důležitější žít, než se trápit těhlema hovnama, protože i kdyby se to nakrásně nepovedlo, jakože povede, protože se to až doteď vždycky nakonec povedlo, vždycky si najdu práci, která mě bude naplňovat?! A byl by tu někdo, kdo by věděl, jak udělat z eseje suchej vědeckej text?

Sakra

[celibatnavesnici]

Po letech jsem si pustila Sex ve městě, na jehož popud jsem tenhle blog založila, už je to 6 let…

Přemýšlím nad tím, jak je to všechno zvláštní, jak se lidi mění. U opětovného sledování Sexu ve městě se to chápe báječně. Dokážu totiž porovnat, jak jsem se na něj dívala jako 17 letá a jak se na něj dívám dneska, jako 23 letá.

V 17 jsem měla pocit, že je to všechno, že bychom měly scénář číst jako bibli, že bychom se neměly vázat na opačné pohlaví, měly bychom si užívat naší sexuality, měly bychom zůstat svobodné.

Dneska si ten seriál pustím, a vidím, jak se drasticky změnil trend od 90.let. Jak pojmy jako manželství a mateřství jaksi přestali být sprostým slovem, alespoň tak to vnímám já. Jakoby tu byl najednou svoboda, ti co partnera mají, neodsuzují ty, kteří ho nemají, ti, kteří touží po dítěti, nejsou zavrhováni těmi, kteří je nechtějí. To samé se vztahuje na holení a sexualitu.

Pamatuji si, jak jsem se odstěhovala, jak jsem se opíjela pocity, které jsem předtím neznala, začala jsem nosit boty na podpatku a košile si rozepínala až příliš, vzhledem k absenci podprsenky. Potřebovala jsem ze sebe toho draka vypustit. Bylo to vlastně trochu paradoxní, byla jsem totiž tou dobou, krátce, v moc hezkém vztahu (ve kterém setrvávám do dnes). Jak mi bylo řečeno, utrhla jsem se ze řetězu. Následovalo stěhování a covid, ten zamíchal s osobnostmi mnoha, i té mojí, jako bych se stáhla. A pak přišla velká krize, velké pochybnosti, hledání terapeuta, velké emoce, stěhování, odpočinek od toho všeho a pak konečně uklidnění.

Je mi 23, v horizontu 2-5 let chci být těhotná, mám na to chlapa, mám i skvělý místo. Postupně svépomocí renovuju byt, ve kterém bydlím sama, mám dvě práce, příští rok snad odpromuju a dostanu se na magistra. Mám pár přátel. Jakože dvě. Jsem hodně sama. Mám potíže se závislostí na sociálních sítích a s vůlí k práci do školy, jsem unavená, blízko vyhoření (teda doufám, že se přes léto alespoň trošku zregeneruju).

Mám, na rozdíl od té 17 leté o trošku víc zkušeností, začínám chápat, že vůbec nemám páru, co se to tady ksakru děje a že tenhle pocit mě asi jen tak neopustí. Jsem zvědavá, co sem napíše 30 letá já, až. Bude stejně stará, jako holky ze Sexu ve městě.

[celibatnavesnici]

Tak jsem si přečetla jeden článek o tom, že studenti vysokých škol trpí krom depresí a poruch já nevím čeho všeho i syndromem vyhoření. Že si nikdo moc neuvědomuje, že jedeme na 200 a někdy i víc %. Že krom toho, že chodíme do školy, se musíme učit a pak taky spousta z nás musí pracovat. A když se nám podaří tohle všechno skloubit, musíme dělat věci jako každý jiný dospělý-nakupovat jídlo, uklízet, vařit, prát prádlo, souložit, mluvit s jinými lidmi, vytvářet mezilidský vztahy.

Zjistila jsem, že se mi stýská po kovidu. Pracovat jsem nemohla, tím pádem jsem ani neměla pocit provinilosti. Ven se chodit nedalo a jediný dva kamarády, co jsem měla, jsem měla u sebe. Nedalo se dělat nic, jen koukat na seriály a učit se. A já se učila, napsala jsem si spoustu předmětů a seděla celý dny u počítače. Ale bylo to jen umělý prostředí. Nebylo to skutečný.

A teď tady sedím, v jedené ze dvou skvělých prací, co mám. Obě mi umožňují, abych se v nich učila, čehož hojně využívám. A stejně se topím v nekonečném a rozmanitém pocitu viny, který mě nikdy neopouští. Že se málo učím, že málo pracuju, že jezdím málo domů, a že jsem to sem zapomněla napsat, protože někdy na rodinu prostě zapomenu, že mě živí táta a můj partner, že to nestihnu, nestihnu školu, nestihnu dítě, že nemám uklizeno, že málo vařím, že jsem ještě pořád nevymalovala pracovnu, že nejsem schopná našetřit peníze, že jsem závislá na sociálních sítích, že málo zpívám, že mám nedostatečný sexuální apetit, že necestuju, vždyť jsem ksakru mladá! že už nepařím (jako bych někdy začala). Bude mi 23 a cítím se jako vyhořelá ženská po 45.

A pak si vzpomenete na toho tenkrát doktora B., který nám říkal, že s prací tuhle školu vystudovat nejde... hold my beer...

A já stále doufám, že je to o vnitřním nastavení. Společnost po mě chce, abych dotudovala, byla soběstačná, byla žena. Oukej, v pohodě. Jen tu školu, kde je bakalářský studium dymenzovaný na 5 let (což ti taky nikdo neřekne) udělám za 4,5 (snad). A budu na sebe přísná, dovolím si pracovat jen dopoledne, odpoledne bude patřit mě a mému partnerovi. A večery a rána uklízení, vaření, praní a koukání na seriály.

Jen se z toho neposrat. A chodit k psycholožce. A dát si cígo a drink. A pomilovat chlapa. A doplnit tu otázku o expresionistický architektuře obrázkama.

[celibatnavesnici]

Sestra je génius. Učí mě dodneška, jak se žije život tak, aby byl člověk v pohodě.

Vzhledem k tomu, že se budu stěhovat jsme rozebíraly peníze a jak to všechno bude prakticky, a že už fakt nechci spolubydlícího, chci bydlet sama, aby jsem se tam nemusela bát přivést svého Milého, souložit s ním, nebo si nedej bože projevovat fyzicky lásku ve společných prostorách.

A ségra na to kápla. “Tak si pronajměte ten byt spolu. Budete tam oba dva doma, budete tam moct chodit nahatý a dělat si, co budete chtít.”

Do háje, vždyť to úplně dává smysl. Bude to naše, posuneme to v rámci možností o kousek dopředu. Uděláme si naše doma. Kam bude moct kdykoli přijít a být tam (a to i se psem), kdyby mu bylo nejhůř a zůstat, protože bude doma.

A já vím, že to bude druhý doma, ale bude. A já budu mít alespoň trošku pocit, že jsme opravdu spolu.

Sestra je génius. Bůh jí žehnej 

[celibatnavesnici]

Nepochopí to, nevědí, jak moc mi to ublížilo, že jsem je ztratila, oba, asi nenávratně.

Co je důležité-já a T spolu sice bydlíme a víme o sobě úplně všechno, dokážeme před sebou prdět, viděly jsme se navzájem nahé, obě jsme dokonce minimálně zahlédly mého Milého nahého, ale to z nás nedělá kamarádky.

Protože jsme nikdy nebyly kamarádky. Jen jsme se musely naučit mít jedna druhou ráda. A dařilo se nám to výborně-v krizi, v době, kdy jsme nesměli ven jsme zůstávaly v tom malém světě o třech místnostech. Já, ona a každý den i můj Milý. Vozil jídlo, bavil nás. Obě dvě. Měla jsem radost, že jí to nevadí.

No a z těhle blbejch dvou let vznikl dojem, že jsme nerozlučitelné sestry. I my si to myslely. Nejsme. Ona mě asi nemá ráda, asi přestala. Jsem jí nepříjemná.

Přemýšleli jsme nad tím s mým Milým, opravdu zevrubně a nepřišli jsme na žádnou zásadní charakterovou změnu, po který tohle celý mohlo přijít. Jen to, že jsem byla podrážděná a protivná, taky smutná a frustrovaná. To ale není důvod přestat mít někoho rád a vyhýbat se mu.

Z těchto jednoduchých počtů jsme dospěla k závěru, že mě nemůže vystát takovou, jaká jsem.

A jsme doma. A jak je mým dobrým zvykem, každý problém má svoje jednoduché řešení. Soužití je stejný vztah, jako ten milostný, s tím rozdílem, že spolubydlící nemají k uvolnění pohádkový sex. Musím se s T rozejít, už s ní nechci bydlet, nechci se jí bezvýsledně snažit pomoct, protože dneska už vím, že o to nestojí.

[celibatnavesnici]

Tak jsem to konečně rozsekla. 

Celý rok jsme doma nechali růst problém, z malého nedorozumnění, které by se vyřešilo upřímnou nepříjemnou kritikou, vznikl monstrózní hnijící vřed domněnek a trápení, velkého trápení.

   Kamarádi mě odvrhli, postupně, protože jsem nechodila do školy a míjela se s nimi podnikali čím dál více věcí spolu a mě úplně vynechávali. Nejdřív se to dalo, mám partnera, jeho společnost mi stačila a měla jsem hodně práce. Vlastně jsem je i několikrát odmítla, protože jsem radši chtěla být s mým Milým. A můj svět se zůžil na práci, Milého a to je všechno. Nic jiného se mi nedělo. Stýskalo se mi po lockdownu, protože v něm jsme byli spolu.

   A pak jsem se sesypala a vyhledala odbornou pomoc. Odešla z jedné práce za velmi dramatických okolností, našla si novou práci, přestala se tak často mučit cestami na sever za rodinou. A myslela si, že se to nějak zlepší.

   Jenže to už mě mí dva přátelé měli tak moc plný zuby, že mě nemohli ani cítit, a i když mě neviděli, sami se utvrzovali v mé nesnesitelnosti. Prý jsem pořád jen mluvila o svém partnerovi a o střední škole. (o čem jiným jsem taky měla mluvit?) A já nevěděla, co se děje, nevěděla jsem, co dělám špatně a ani jeden mi neřekl ani slovo.

   A já se konečně dostala do bodu, kdy jsem to rozsekla. Sedla jsem si a řekla T, že si musíme promluvit. A mluvili jsme, já jí říkala všechno, co jsem do teď neřekla a ona mi vysvětlila, že jsem strašná stvůra. Že jsem to všechno zavinila já. Že to já jsem se začala chovat divně, přestala jsem jim naslouchat, téma hovoru jsem převáděla na sebe. Stávalo se mi, že jsem se T zeptala, co dělá ten den, v poledne jí volala, jetli bude na oběd a večer se jí ptala, kde celý den byla, protože jsem to prostě vypustila. Mluvila jsem otevřeně o sexu a to se jich dotýkalo a bylo jim to krajně nepříjemné.

Nejhorší na tom je, že měla pravdu. Trápila jsem je třeba půl roku čistýho času.

Ale oni mi neřekli ani půl slova, neřekli nic a nechali mě, abych jim ubližovala nevědomky.

A já se teď trýzním všema slovama, který jsem vypustila z pusy. Musím jim být totálně odporná.

[celibatnavesnici]

Utíkám se sem jenom, když je mi nejhůř. Teď je mi hodně nejhůř.

   Nepoznávám se, nevím, co se to se mnou děje, dokonce vidím cesty ze svých problémů, ale nejsem schopna se povznést.

   Tak popořádku. Je hnusně. Podzim jsem vítala jako vysvobození ze slunečného pekla, ale Slunce odešlo, a já mám pocit, že nadobro. Slunce nám pomáhá řešit naše trápení, když je s námi, snáze vidíme to světlo, které si pak představujeme na koci tunelu.

   Pandemie. Nemůžu nikam a nic pro své přesvědčení, že by mi vakcína, ze zdravotního hlediska nepřinesla žádný benefit, a protože se mi hnusí představa, že bych si ji nechala aplikovat jenom proto, abych měla klid. Nesoudím ostatní pro toto rozhodnutí, ale mě se hnusí. Celá tato situace je skličující a už prostě trvá dlouho.

   Díky pandemii jsem ztloustla tak moc, že se mi hnusí moje tělo, stydím se za něj, i když se přemlouvám, i když si opakuju, že ho mám ráda za to, kam mě doneslo, a co všechno vydrželo. Přesto mě to závažně trápí protože se nepoznávám na fotkách a děsím se pohledu do zrcadla konkrétně na svojí druhou bradu.

   Škola. Nemám zapsané téměř žádné předměty, a čeká mě souborka z baroka. Nejhorší zkouška na týhle škole. A já mám pocit, že se to nikdy nezvládnu naučit. Děsí mě i představa, že se to posune na září, a já se baroka nezbavím na dalších 9 měsíců.

   A pak je tu můj Milej. Začínají mě pronásledovat nebezpečný myšlenky. Myšlenky, který když si je nevyženu z hlavy ohrozí celej náš vztah. Mohly by znamenat začátek velice bolestivýho konce. mám pocit, že by mi stačilo, kdyby řekl něco ve smyslu: “Já miluju tebe, setrvávám tam kde jsem jenom kvůli dceři, kvůli majetku, který by se složitě rozděloval, a protože nechci nikomu ublížit.” Takže by mi vlastně stačilo, kdyby mi řekl, že mě miluje. A já vím, že toho jedinýho není schopen.

   Teď ta druhá část, a opravdu doufám, že mi pomůže se z toho vypsat, jinak si najdu psychologa, i když je to podle mého Milého hloupost, a žádnýho nepotřebuju, protože mám jeho. :D jenže on si neuvědomuje, že on by byl na terapii hlavním bodem programu.

   Ale opět popořádku. Dnes je 4.února, Slunce neodešlo na dobro a vrací se, potupně, za měsíc už bude jaro klepat na dveře a já se zase budu blaženě schovávat ve stínech. Ale uvidím světlo.

   Pandemie. Vědci doufají, že verze omikron je koncem koronaviru, že nás všechny promoří a sám se zařadí mezi běžné onemocnění. Naše vláda zasedla v poslanecké sněmovně. Chlapci a děvčata jednali 35 hodin, aby se rozhodli, že upraví pandemický zákon...

   To souvisí s mojí nelibou postavou, protože již za 5 dní, 9.2. budu smět zakoupit a hojně využívat pernamentku v bazénu. Hubnutí může zvesela začít.

   A škola? Vždycky jsem to zvládla, vždycky. I v prvním ročníku, když jsem všechno dělala na 3. a poslední pokus, i souborky i seminárku pro Biegla. Oni nás nechtějí vyhodit, ale naučit.

   A nakonec můj Milej. To bude pravděpodobně největší oříšek. Musím si to srovnat, musím o něj s ním promluvit, možná i s někým jiným. Asi bych si měla opravdu zařídit terapeuta.

Ufff, ale pomohlo to.

[celibatnavesnici]

Zrovna jsme se s T bavili o tom, jak mladým lidem sdělovací prostředky naprosto nepravdivě ukazují intimitu. O pornu nemluvě... Jak nám ukazují, ženský orgasmus (díky bohu, že vůbec)... Herečka je překrásná a něžně vzdychá a vypíná se pod neobyčejně šikovným a krásným mladíkem. Scény mají málo střihů, což navodí pocit, že celá akce trvá kolem 3 minut.

Ale ty šťastné z nás vědí, že to může zabrat i 15 minut a já osobně bych se u toho vrcholu vidět nechtěla, určitě vypadám jako posedlá démonem. A že třeba není jednoduchý tam ženu dovést, když je milostný vztah v začátku. Protože každá z nás potřebuje trochu něco jiného a asi všechny se potřebují postupně zbavit studu, vnímají-li vztah vážně a zamilují-li se.

Jaká jsou pak očekávání slečny, která touží po úžasné lásce na první pohled, při čemž bude onen vysněný krásný, přiměřeně starý, chytrý, zábavný, skromný a ještě k tomu fenomenální v posteli?

Připraví ji někdo na to, že je ten krásný akt plný trapných zvuků a pachů a že je všude mokro, a že se potom chodí čůrat a že ne vždycky se potom může jít spát, velice často se pak oba oblečou a pokračují v pracovním procesu.

Na to mladou slečnu (o chlapcích nemůžu mluvit, protože jím nejsem) nikdo nepřipraví a tak se bude upínat k romantickým, lehce erotickým scénám filmů a seriálu. A pak se bude divit a třeba si i zoufat. A první orgasmus zažije po prvním dítěti, když bude mít štěstí.

[celibatnavesnici]

   Apatie. Každý den je stejný, místo, práce, režim. Každý všední den se těším na svého milého, až zavolá a já mu poběžím naproti. Každý pátek doučuju bratry angličtinu a pak vařím oběd. Je to luxusní život v téhle bídné době. Ale před dvěma týdny mě postihla krize.

   Jak se má člověk přinutit číst, bádat a dělat závěry, když to zabalí po tom, co řádek čte po desáté a pořád netuší, co se v něm píše, o to hůř, zapomene, co se píše v deseti předchozích.

   Je to hrozné, protože jsem zásadně limitovaná a začíná mi docela rychle hořet zadek, mám práce nad hlavu. Za deset dní prezentuji v jednom semináři. Za devatenáct dní je termín k odevzdání vypracovaných otázek k souborné zkoušce, co jsem se zavázala splnit. A další práce.

   Svírá se mi při tom pomyšlení, čekám na nějaký podnět, co mě nakopne. V úterý jeden přišel, ale fakt nevím, co si o mě vesmír myslí, když mi seslal zánět močových cest. Je to jako výsměch přírody. Všichni se cyklíme v začarovaných kruzích. Koukáme nekonečně do počítačů a kazí se nám oči, bolí nás záda a trpíme migrénami. Jinak to ale nejde, takže koukáme do počítačů dál, s brýlemi, a platem apo-ibuprofenu na stolech. Nehýbeme se a tloustneme, krníme.

   A já se přesto nedávám unést černými myšlenkami. Nejsem smutná. Jen mě zrovna už dva týdny bolí hlava, do toho ten močák, celá páteř, mám hlad, můj milej je daleko (nehledě na to, že souložit se v mým současným stavu prostě nedá), a nemám žádnou vůli k práci, která mi padá na hlavu.

[celibatnavesnici]

Propadám svým guilty pleasure. Koukám na filmy podle knih, co jsem četla v dívčím věku. Pán prstenů, Harry Potter, Hunger games, Divergent, Vampýrská akademie a v neposlední řadě i... Stmívání. Je to fakt Guilty, za to, že miluju mačkání beďarů se stydím méně. Ale teď mi došlo, že žiju sen!

Vemte si to- hlavní hrdinka nikdy není královna plesu, a potká hlavního hrdinu, který je nedostupný, nedosažitenlý a úžasný. A právě tihle dva se dají dohromady. Vždycky je tu nějaká překážka, která jim brání být spolu nebo limituje jejich vztah na dobu určitou.

A teď si vemte přímo to blbý Stmívání. Ona je šedá myš. Prvoplánový outsider, ne moc hezká, ne moc nadaná.(takové chceme být všechny, když nám je 12) On je upír. To je velmi limitující. Nezestárne, ale ona ano, takže je přinejlepším rozdělí její smrt. A jsme doma! Žiju život teenagerskýho idolu! Jsem teda trošku přestárlá na teen hrdinku, ale přece.

Jen teda on ji nakonec promění v upírku a nežijou spolu až do nesmrti, protože jsou nesmrtelní. Já takový štěstí nemám.

Tak z toho nakonec bude tragédie.

[celibatnavesnici]

   Ach jo! Miluju svoji matku i svýho otce, ale zjistila jsem, že všechno je jinak. Že jsem byla omyl, který kdyby se nestal, tak by moje máma se sestrama žily úplně jinej život. Já nevím jestli lepší. A myslím si, že ani jeden zpětně nelituje, že mě má, ale svedla jsem dohromady dva lidi- Ženu, která v lásku už nevěřila a chlapa, co měl tak zlomený srdce, že už pořádně milovat neuměl. O jednadvacet let později tu sedím já. Od samostatnosti mě dělí titul a práce. Jo a řidičák.

   Chci vidět tátu s ženskou a spokojenýho, vyklidněnýho. Chci vidět bráchy po škole, jak to dali, protože to fakt nemaj jednoduchý. Chci se posadit na parádní židli ke kanadskejm kamnům v domě mojí sestry. Chci jít svojí druhý sestře za svědka na svatbu. Chci stádo alpak. Chci si dát cigárko na pavlači u mý mámy.

   Jak dlouho bude trvat, než si to všechno sedne? Ještě rok? Pět nebo deset?

   A do toho ta zkurvená korona.

[celibatnavesnici]

   Jsem zdrcená. Znovu a znovu dokola. Měla jsem mámu a tátu. Pořád se hádali. Pořád soupeřili. Pořád se zklamávali. Ale asi se svým způsobem měli rádi. Já se s tátou pořád hádala, pořád jsem mu vzdorovala. Nemůžu si pomoct. Musím to vždycky podělat, tím, že se snažím vymezit proti jeho stanoviskům. Politika, feminismus, přístup k bratrům a sestrám, poloha ostrého nože vůči příborům. Vždycky jsme v konfliktu. Po čas střední mě vozíval do školy, měl to po cestě. Hádali jsme se ráno co ráno. S mámou to bylo jiný ale nijak růžovější. Na houpačce, popravdě si to moc nepamatuju. Takhle naše domácnost fungovala, co si pamatuju. Před rokem a kousek to skončilo. Máma se zamilovala a odjela spravovat svoje životní štěstí. Dobře jí tak. Je totiž moc šťastná.

   S mámou odešly i její věci. Spousta věcí. Takový ty odporný hlouposti, co jsem musela několik let každý týden v sobotu ráno nadzvednout, abych pod nimi utřela prach. A když tu najednou nejsou, jako by tu chyběly. Dost mě mrzí, že mi přestávají chybět. Tady, v domě, kde jsem se prakticky narodila, jsem zůstala ještě měsíc. Pracovala jsem v kebabu. Uklízela, prala, plakala u vaření. Něco se změnilo. Byla jsem od té chvíle žena. Už nade mnou žádná jiná nebyla. Mohla jsem cokoli. Koupit vázy na kytky, přerovnat knížky, rozmístit obrázky a uklidit z povrchu zbytky svojí mámy. Aby tu nebolely. A pak jsem se odstěhovala do Prahy.

   Začala jsem chodit na vejšku, každý týden jela domů za tátou. S mámou se viděla sporadicky. Babička na tom byla zle. Koupala jsem ji, uklízela jí, plnila zásobník na léky. Myslím, že v tu chvíli jsem se do Prahy začala utíkat. Tam to nebolelo. Tam nebyl nikdo, kdo by mi to připomínal. Byl tam můj zbrusu nový Milý, který mi pomáhal zapomenout. Ubytovací podmínky se změnily radikálně v březnu tohohle roku. Byla jsem odejita a stěhovala jsem se do jiného bytu s kolegyní z ročníku, kterou jsem zatím moc neznala. V den, kdy jsme se sestěhovaly a já vrátila klíč od Háje, se vysoké školy studentům uzavřely. Přišel coronavirus a já ze strachu, že nakazím někoho doma, sestra byla tou dobou těhotná a druhá porodila v prosinci..., přestala jezdit na chvíli úplně.

   A teď, proč se tu vylejvám... Pokaždé pár dní před tím, než jedu domů na sever mluvím s tátou. To mě rozhodí. Pak se mi chce cokoli, jen ne jet na sever. Pak jedu na sever. Potom se to různí, buď se to vyvede, nebo je to totální katastrofa a já bulím, že už nikdy nepřijedu, ale že vlastně musím, protože mě ten chlap živí!!! A nakonec se mi i nechce odjet. Jakmile překročím práh v pražském bytě, jako by se nic nestalo. Mám to za sebou. Táta mě trhá na kusy. Je mi ho líto, stýská se mi... Mluví o tom, jak se mu stýská po bratrech, jak je to hrozný v práci, jak se sestry vůbec neozvou. Sestra mi pak osvětlí situaci druhou stranou mince- táta je na bratry ošklivej, u sester je co dva týdny. Vlastně okolo sebe jen kope.

   A máma není. Zmizela. Žije si svůj sen. Ve společnosti ve mně pravděpodobně vidí sokyni, její Milý rozhodně není milý. A když jsem se přestala snažit, ona se už nesnažila. Mrzí mě to, tolik mě to mrzí. A pak jedu k rodičům mé drahé spolubydlící, ze které se vyklubala má spřízněná duše a parťák pro každou špatnost, a zjistím, že je naprosto normální, že dospělý dítě nevídá rodiče tak moc, jako se vídáme my. 

   Nedokážu se nad tyhle věci povznést.

[celibatnavesnici]

Léto je pryč. Nedá se říct, že bych neměla “prázdniny”, ale taky se nedá říct, že bych je měla. Celé léto jsem se snažila dokopat k tomu, abych napsala jednu práci. Mezitím jsem přežila tří týdenní odloučení od svého milého, který musel pryč, jela na vodu, na jazzovou dílnu, udělali jsme si výlet na Křivoklát, do Německa, šli jsme na hory a byly nejednou v kině. Docela hezký léto. 

   Stín na věc vrhá fakt, že nemám práci. Táhne to celý táta a já se v tom dusím. Nechce se mi jet domů, vůbec. Teď čekám, jestli se mi ozvou na životopis a jsem smutná. Je to takové to plíživé smutno. Možná by to spravila káva s mým milým. Ale je sobota, a my se o víkendu nevídáme. Tak se v tom trošku koupu sama.

   Nejsme rovnocenní partneři. To rozhodně nepíšu jako výtku. Já se svobodně rozhodla, že po týhle strmý trnitý cestě půjdu. Jsou chvíle, kdy tu prostě není, nemůže být. Jako třeba teď. Tak moc bych ho potřebovala slyšet, alespoň slyšet, ale nemůžu mu ani zavolat. Přál by si, abych přemýšlela o sobě a něm jako o nás, abychom byli my. To není tak jednoduchý, jak se může zdát. 

   A přes to všechno vím, že teď někde je a snaží se to mermomocí vymyslet tak, aby mě mohl vidět. A proto ho miluju.

[celibatnavesnici]

Je toho na mě nějak moc.

   Jsem milenka. Je to vlastně hrozný postavení, nikam spolu nemůžeme, jako mezi lidi, neustálé hlídání hodinek, sny o jeho ženě. Sny o tom, že žádnou nemá. Sny o tom, že jsem se do něj nezamilovala. Jak by asi vypadal život bez něj. Bez jeho šedých dlouhých vlasů, bez jeho teplých dlaní, ve kterých se ráda rozpouštím. Nikdy s ním nesmím spát, nesmím ho nikomu představit. Moje spolubydlící je skvělá, protože mi ho trpí na bytě, je hrozně moc hodná. Co mám dělat? Miluju ho tak strašně moc. A pak se na něj z ničehonic naštvu a říkám mu věci, které vlastně ani nechci. 

   Do toho mi leze na mozek situace doma, teda tam, kde jsem se narodila, protože doma tam nejsem už nějakou dobu. Máma a její přítel, který mě nemá rád, bráchové, kteří rostou jako z vody a utíkají mi. Synovci, kterým nevím, jakou budu tetou. Teta, která trpí s alkoholickým strýcem. Táta, který má doma akorát babičku, a asi už nikdy nenajde člověka, se kterým by byl spokojený, protože neumí být šťastný.

   A skončila mi škola, práce je málo, vlastně se začínám nudit, v tom jakžtakž volném čase mi začínají běhat hlavou divný myšlenky. A ve výsledku fakt nevím, proč jsem se před patnácti minutama rozloučila s mužem, kterého miluji skoro se slzama v očích, s tím, že nevím, co mi je. A pak se musím omlouvat. A snažit se nelitovat se. Nefňukat, protože to nikoho nezajímá. 

[celibatnavesnici]

   Spousta lidí tvrdí, že sex je přeceňovaný. Přemýšlím, proč to říkají, proč si to myslí. Vím o jednom, co je panic a o druhém, který nesouložil asi tři roky, málem jsem s ním spala já, ale nedošlo na to. Panice komentovat nebudu. Jsou ze hry, protože nemůžou hodnotit něco, co jenom viděli na webu. A masturbace není sex.

   Ale můj kamarád... Je frustrovaný, protože neměl sex tak dlouho a snaží se přinutit sama sebe, že je to v pořádku? Nebo už zapomněl, jaké to je, že mu už půst nevadí? Nebo zkrátka a dobře není tak vilný typ jako třeba já, a prostě to myslí vážně?

   Pak je tu fakt, že není sex jako sex. Někdo, a bojím se, že to bude hodně velké číslo, považuje za sex patnácti minutovou akci ve schématu ona jemu, on trošičku jí a on zbylých deset vyvádí jako zbíječka a pak odpadne jako králík.

   Ovšem jiní do sexu zahrnují velkou škálu činností které z aktu činí nezapomenutelný zážitek. Předpředehra, předehra, humor, láska, hudba...

   Věděli jste, že existují muži, které uspokojuje, když uspokojují ženu? Že jim činí nejvyšší potěšení náš orgasmus? Že se vlastnímu orgasmu vysmívají? Minimálně jeden jo.

   Já mám za to, že sex je jedna z nejpodceňovanějších témat jaké znám.

Sex je zábava, vášeň, láska, fyzická aktivita, dar boha, protože je náš způsob rozmnožování tak příjemný. 

   Sex je pro mě ještě o něco lepší, než čerstvě připravený hovězí burger, po kterém jemně stéká čedar, majonéza a tuk ze slaniny, přikrytý křupavou bulkou, se salátem, rajčaty a hranolkama. Víte jídlo je taky moje vášeň.

[celibatnavesnici]

Jsem zklamaná. Zklamaná a vyděšená, chce se mi plakat, a vím, že ani jedna z těch slz, co ze mě vyjdou nám nepomůžou. Nikomu nepomůžou. Nemůžu dělat vůbec nic, jen se koukat. Na krev. Na výstřely. Na obušky. Rozbitý sklo. Roušky popsaný fixem. Octli jsme se v době, která se zapíše do dějin. Otázkou zůstává, jestli se někdo našema dějinama bude chtít zaobírat. Jestli zbude někdo, kdo bude dějiny třeba učit. Bude se ještě učit? Nevymažou nás naši potomci? 

   Míváme tu poslední dobou hnusnej rituál. Vstaneme nastejno, uděláme snídani a kafe. Sedneme si a protože jsme generací informačního přehršele odemkneme telefony a koukáme do nich. A poslední dobou se ani jedný nepovede to vydržet se suchýma očima. 

   A člověk má pocit, že to není jeho problém, že se to děje na jiným kontinentu. Že je to daleko. Není! Je to zatraceně blízko, protože jestli padne jedna velmoc, povstane jiná, a bude to třeba ještě horší, než jsme si říkali, že to je. A taky si pak uvědomím, že to je opravdu i můj problém, jednoduše proto, že jsem člověk.

   Jsem smutná a vyděšená. Ale její to zděšení jako od Schikanedera ve Vraždě v domě, je to spíš vyděšení Ivana Hrozného od Repina. Protože nad tím vším se vznáší smrad viny. Obrovské viny, kterou nesu já stejně jako ten pojicajt, co si klekl tam, kam se normálně nekleká, a klečel tam tak dlouho, že z chlapa, na kterým klečel vypustil duši. Tohle ale pro něj nepíšu. Byl sjetej a kladl odpor...

   Můžeme si za to sami. My bílí. My jsme si mysleli, že jsme víc, protože jsme měli klobouky a holínky a připluli jsme na pěkný velký lodi. Mysleli jsme, že jsme víc, když jsme viděli ty zvláštní černý domorodce, kteří vypadají jako zvířátka v bederních rouškách. Celou tuhle problematiku černí vs. bílí, všechna ta krev, mrtvoly, biče otrokářů, ohně ku klux klanu, srdcervoucí proslovy Kinga, I can't breathe Floyda. O tom všem rozhodli bílí, když je zotročili. A je pravda, že otrokářství sahá dál do historie. Ale věděli jste třeba, že velice často člověk do otroctví propadl dluhy? A dal se zase vykoupit.

   Mí zvídaví bratři se mě jednu dobu často ptali, jak si představuju dálnou budoucnost. A já mám už dlouhou dobu jasnou představu. Bez nás. Vidím mrakodrapy obrostlé zelení, petlahve rozložené v humus, čisté bílé mraky, které už neprší kyselý déšť. Vidím naše kosti rozpadlé v prach. Protože my si nezasloužíme místo na zemi. Nezasloužíme si žít.

   To místo jsme ztratili ve chvíli, kdy jsme se vytrhli z potravního řetězce a porušili neporušitelnou tezi o tom, že příroda je ÚČELná. A to se stalo ve chvíli, kdy jsme přestali lovit a začali chovat. Ale to je v pořádku. Příroda je totiž účelná. A nebude jí dělat problém se nás zbavit.

[celibatnavesnici]

Stejně jsi můj Elian, odjedeš mi do Ameriky a už se nikdy, nikdy nevrátíš. Necháš mě tu. Ty štíhlý, vysoký mladík s uhrančivýma očima a nestydatě dlouhými vlasy. A já-naivka s nepřiměřeným štěstím.

Moc bych si přála, abys mi tu něco nechal, něco, co se mnou zůstane celý život.